Dát své autistické dítě do ústavu nebo se o něj doma starat, i když to bude na úkor osobního života, vlastní kariéry a možná i na úkor péče o vlastní zdravé děti? O tom se rozhoduje otec malého autisty, který o tom napsal blog.
Na tohle nemáte, to nedokážete. Kromě péče o dvě zdravé děti ještě budete každý z vás každý den suplovat končetiny svému bejnamínkovi. A jak dlouho to budete dělat? Nu, dokud nezemřete, když použiji slova obvyklá pohádkovým koncům. Celou cestu z Plzně domů mlčím. Můj autista mi kope zezadu do sedačky. Už nechci po Kamile, aby ho umravnila.
Nemáme na to, abychom to zvládli. Nemáme na to, abychom předstírali, že to můžeme zvládnout. Tohle chce víc, než dokážeme. Můžeme si to buď přiznat, nebo to můžeme vzdát. Není nic špatného na tom, když si přiznáme, že na to nemáme, je to lepší, než když uděláme nějakou hloupost. A každý z nás udělal v životě nějakou hloupost. A tady potom zase přichází na řadu ta moje racionalita. Když to nedokážeme my, možná někdo jiný by mohl…
Ale o tom nechce Kamila ani slyšet. „Moje dítě je moje dítě a nechci, aby bylo někde jinde než já!“
Mám z toho hodně špatný pocit a opiju se. Ale tím se věci jen zhorší. Vždycky jsem si myslel, že se dokážu orientovat, a že budu umět jednat. Najednou jsem v situaci, kdy mi došly veškeré argumenty, a už nejsou ani žádné jiné možnosti. Je tu převaha problémů, které je třeba řešit, nad prostředky, kterými by mohly být vyřešeny. Musím se chovat racionálně, nic nerozbíjet, a pokud možno zachovat rodinu. Jak moc je sobecké argumentovat zájmem dvou zdravých dětí proti jednomu postiženému?
Bojuju několik dní sám se sebou, ale nakonec usuzuju, že je moudřejší udržet naživu jádro, zachovat většinu, a utnout chromou končetinu. Kamila pláče. Když souhlasí, vidím, že v ní něco zemřelo, a tím pádem i ve mně. Nesouhlasí bezpodmínečně, a ani to bych sám nechtěl, a chce vědět, kde by Vítek byl. Pak se delší dobu nic neděje. Po nějaké depresivní události s malým autistou, kterou zejména já nezvládám, mi podá telefon, „já nikam volat nebudu, to musíš ty.“
„Dobrý den, domluvili jsme se, že se k vám přijedeme podívat,“ bzučák zabzučel, dveře otevřely. Vešli jsme do vrátnice. Nikde nikdo. Přišla na mě panika, ale hned jsem se uklidnil. Nedovolím si soudit, jak se cítila Kamila. Když souhlasila s tím, že sem pojedeme, bylo to proti slibu, že se Vítka nikdy nevzdá, a že i kdyby tu měl být přes týden, budeme za ním pravidelně jezdit. Moje mužská racionalita mi nedovolila to příliš chápat, ale srdce ještě bilo vlevo, i když v tu chvíli bylo až v krku.
Paní, která k nám posléze sestoupila z několika schodů, zosobňovala všechny moje pochyby. Jednak postrádala jistotu v hlase, jednak zjevně i ve své vlastní životosprávě. Kolébala se mohutnými kroky směrem k nám, a když jsem jí konečně mohl pohlédnout do tváře, hleděl jsem za několika prameny delších zšedlých vlasů, skrývajících dvojici temných očí, na karikaturu obličeje, zosobňujícího samé neštěstí. Vypadala jako rozpečený koláč, který bych nechtěl nikdy nakousnout.
Ale už jsme tady, tak jdeme dál, ať vidíme… ať se nebavíme o něčem, a přitom nevíme o čem.
Petr Forejtek
Jak to dopadlo ?