ČTENÍ NA ZIMU – VILLETTE

autor: Charlotte Brontë

Kapitola čtvrtá: DOKTOR JOHN

Madame Becková se vyznačovala ve všem naprostou důsledností: ke každému se chovala shovívavě, ale k nikomu něžně. Ani vlastní děti ji nevyváděly z ustálené rovnováhy: nikdy nepocítila touhu posadit si děti na klín, zlíbat jejich růžové rtíky, rozpustile je pomuchlat v náručí a zahrnout mazlením. Druhá její dcera byla, jak všichni říkali, spíš po nebožtíku otci. Opravdu, Fifinka po matce v duševním ohledu vůbec nebyla, i když po ní zdědila zdravé tílko, modré oči a ruměné tváře. Srdíčko měla upřímné a radostné, bylo to neposedné stvoření toho typu, které se na každém kroku ocitá v nebezpečí.

Jednoho krásného dne si usmyslela spadnout z nejvyššího kamenného schodu a kutálet se po strmém schodišti až dolů, a když madame zaslechla ten zlověstný rámus svýma tenkýma ušima, vyšla z jídelny, zdvihla ji a klidně prohlásila: „To dítě si zlomilo ruku.“

Doufaly jsme, že to není pravda, ale malá buclatá ručka zůstávala bezvládná. Madame bez meškání s obdivuhodnou chladnokrevností nasedla do kočáru a jela pro lékaře. Svého rodinného doktora nezastihla doma, ale to ji nepřivedlo do rozpaků: hledala tak dlouho, až našla náhradníka, a přivezla ho s sebou. Já jsem zatím děcku ustřihla rukáv až k ramínku a uložila je do postele. Žádná z nás – totiž vrátná, vychovatelka, guvernantka a já -, které jsme se sběhly do vytopeného dětského pokoje, jsme si nového lékaře příliš neprohlížely; když se přiblížil k Fifinčině postýlce, rozkřičela se z plna hrdla anglicky (mluvila jsem s ní anglicky jako s oběma druhými dětmi):„Já vás nechci! Já chci doktora Pillula!“

„Doktor Pillule je můj dobrý přítel,“ přišla odpověď v bezvadné angličtině, „ale teď je zaměstnán hodně daleko odsud a já jsem tady místo něho.“ Pak požádal o sklenku oslazené vody, dal Fifince několik lžiček, slíbil jí další, až bude po operaci, a hned se pustil do práce. Potřeboval k tomu pomoc, ale kuchařka, vrátná, i její bona se rázem vytratily. Já jsem se bála třeba jen dotknout bolavého údu, když jsem však viděla, že je to nezbytné, už jsem zdvihala ruku, ale pozdě: madame Becková už zatím napřáhla svou, a ta byla pevná, nechvěla se jako moje. Madame se nemusela do klidu nutit ani klid předstírat.

Když doktor skončil operaci, blahopřál jí k její chladnokrevnosti a ji jeho poklony těšily. Snad na ni dobrým dojmem působil i celý lékařův zjev, jeho hlas i vystupování. Tento mladý lékař nevypadal všedně. Jeho postava se v této malé místnosti mezi ženami holandského typu tyčila impozantně vysoko; měla výrazný, ušlechtilý profil, oči snad až příliš živé, ale jinak milého výrazu, stejně jako jeho ústa; řecká brada s dolíčkem měla krásný tvar. A pokud jde o jeho úsměv: bylo v něm cosi vlídného, ale zároveň člověku připomínal všecky jeho vlastní slabůstky a zranitelná místa. Fifince se však líbil doktorův úsměv i žertování: ačkoli ji potrápil, přátelsky mu podala ručičku a přála dobrou noc. Vlídně ji pohladil a odcházel dolu s madame, která mu předváděla ohňostroj své největší roztomilosti a výřečnosti. Přijímal to s dobrodušnou zdvořilostí, v níž byla však příměs nepopsatelného šibalství.

Všimla jsem si, že ačkoli francouzsky mluvil dobře, anglicky mu to šlo ještě líp – vypadal barvou pleti i postavou jako Angličan. Ale všimla jsem si ještě něčeho: když odcházel z pokoje a na chvíli se ke mně poobrátil, vynořila se mi jistá vzpomínka: byl to pán, kterého jsem tenkrát oslovila u pošty, který mě pak doprovodil temným, krápajícím parkem. Teď jsem poznala i jeho rázný, pravidelný krok.

Dalo by se předpokládat, že první návštěva mladého chirurga u nás bude také poslední, ale sudičky rozhodly jinak: doktora Pillula povolali k bohatému starému hypochondrovi a tento pacient, jemuž předepsal změnu vzduchu a cestování, trval na tom, aby ho několik týdnů na cestách provázel, a tak novému lékaři nezbývalo než pokračovat v léčbě. Vídala jsem ho často, neboť madame rekonvalescentku nesvěřovala vychovatelce, ale žádala mě, abych podle možnosti co nejvíc pobývala v dětském pokoji.

Fifinka se rychle uzdravovala, ale ani potom nebyl lékař propuštěn: starší Desirée prohlásila, že prý také stůně. Uměla se mistrně přetvařovat. Odpozorovala, jak nemocnou všichni rozmazlují, a napadlo ji, že by si taky mohla zastonat. Svou komedii sehrála dobře a její matka ještě líp; její přetvářku rázem prokoukla, ale tvářila se, jako by tomu věřila.

Nejvíc mě překvapovalo, že i doktor John (tak ho podle jeho přání oslovovala Fifinka a my jsme jeho příjmení neznali) s tím mlčky souhlasil a přistoupil na taktiku madame Beckové. Občas na něm sice bylo znát komické rozpaky, zatékal pohledem z děcka na matku, ale nakonec se vzdal a hrál v této frašce svou roli dál.

Desirée se cpala jako budulínek, ve dne v noci skákala po posteli, z polštářů a pokrývek si dělala stany, bavila se tím, že se trepkami strefovala do vychovatelky a vyšklebovala se sestrám – zkrátka, překypovala zdravím a uličnictvím a malátnost předstírala jen ve chvíli, kdy ji jednou za den navštívili matka s lékařem.

Každý den se doktor pod touto klamnou záminkou dostavoval a pokaždé ho madame vítala se stejnou okázalostí, samý úsměv a na odiv stavěná starost o děcko. Předpisoval neškodné léky a po matce pokukoval s rozpustilou jiskrou v očích. Přitom však míval i ztrápený pohled. Nejednou, když čekal na madame, hleděl zadumaně před sebe a choval se vůbec, jako by byl sám.

Já jsem si zatím mohla po libosti lámat hlavu nad tím, co jeho zájem o náš poloklášter znamená. Patrně ho vůbec nenapadlo, že i já mám v hlavě oči a za nimi jakýsi mozek. A nebyl by si mě vůbec ani povšiml, ale jednou, když seděl v plném slunci a já pozorovala zbarvení jeho pleti, vlasů a knírů, překvapila mě nová, naprosto nečekaná myšlenka a dokonale mě zaujala. Pod dojmem tohoto překvapujícího postřehu a teď už úplné jistoty jsem se zapomněla kontrolovat a vzpamatovala jsem se, teprve když jsem vzbudila lékařskou pozornost: zachytil můj upřený pohled v oválném zrcátku na stěně okenního výklenku, s jehož pomocí madame často v skrytu sledovala osoby, které se procházely dole v zahradě.

Doktor John se obrátil a oslovil mě tónem sice zdvořilým, ale přece jen trochu vyčítavým: „Slečno, jen si poslužte! Nejsem tak domýšlivý, abych předpokládal, že vás nějak upoutaly mé přednosti, spíš to bude nějaký defekt. Smím se vás zeptat jaký?“

To mě spletlo, ale rychle jsem se vzpamatovala. Byla bych mu mohla podat vysvětlení už tenkrát, ale neudělala jsem to. Mlčky jsem se znovu pustila do práce a zůstala jsem už nad ní skloněná po celou dobu, co se zdržoval v místnosti.

Bylo léto, velice horké léto. Georgette, nejmladší děcko paní Beckové, dostala horečku. Desirée, která se naráz uzdravila, odvezli i s Fifinkou k babičce na venkov, aby se od ní nenakazily. Teď byla lékařská pomoc skutečně potřebná, a když se madame rozhodla ignorovat návrat bývalého domácího lékaře, naléhavě žádala jeho anglického konkurenta, aby pokračoval v návštěvách. Také dvě tři chovanky si stěžovaly na bolení hlavy a na jiné příznaky Georgettina onemocnění. Madame byla velice opatrná, ale dovedla projevit i neslýchanou odvahu: zavedla totiž doktora do přilehlé školní budovy a svěřila jeho lékařské péči hrdopyšnou krásku Blanche de Melcy i její přítelkyni, ješitnou koketku Angeliku.

Zde, v kraji klášterů a zpovědnic, se taková událost – návštěva mladého muže v dívčím penzionátě – nutně roznesla. Rodiče psali vyčítavé dopisy, ba přicházeli i osobně. Kdyby byla madame slaboška, byla by teď ztracená, na tucet konkurenčních ústavů jenjen čekalo, jak využít jejího chybného kroku a zničit ji, jenže madame slaboška nebyla a já jí v duchu tleskala, když jsem přihlížela, jak obratně a s bohorovným klidem si vede. Pobouřené rodiče vítala s dobromyslnou, nenucenou grácií: „Ce pauvre doktor John! Ten chudák doktor John!“ smála se a žertovně spínala boubelaté ručky. „Ten milý mladík! Největší dobrák pod sluncem!“ A vysvětlovala, jak se náhodou dostal k jejím dětem a jak si ho oblíbily, a že když mu důvěřovala ona, pokládala za přirozené svěřit mu k ošetření i jiné: Blanche a Angeliku bolela hlava a dr. John jim předepsal recept – a to je všecko! Rodičům tak zavřela ústa. Blanche a Angelika hlasitým duetem vynášely lékaře do nebes, madame se smála a rodiče s ní.

Zdejší občané mají neobyčejně vyvinutou lásku k potomstvu, vůle dětí tady má málem platnost zákona. A madame si u nich získala ještě větší kredit tím, jak projevovala své mateřské city. Dodnes nechápu, proč tolik riskovala kvůli dr. Johnovi. To se ví, věděla jsem, co se o ní povídá, žačky, učitelky i služebné o ní jednomyslně tvrdily, že se chce za dr. Johna vdát. Věkový rozdíl zřejmě nebyl v jejích očích žádnou překážkou. Musím přiznat, že madame záleželo na tom, aby ho při jeho návštěvách přijímala osobně, a že se k němu vždycky chovala co nejroztomileji.

V té době věnovala až nápadnou pozornost svému zevnějšku: obvyklé nedbalky šly do výslužby, lékař ji při svých ranních návštěvách zastihl pokaždé načesanou, nastrojenou do slušivých hedvábných šatů a ve šněrovacích střevících místo obvyklých trepek – zkrátka jako ze žurnálu, svěží jako kytičku. Nechala se snad opravdu unést snem, že si lékaře vezme, uvede do svého zařízeného domova a zabezpečí ho svými slušnými úsporami? Tušil doktor, že madame o tom sní?

Potkala jsem ho jednou, když od ní odcházel s potutelným úsměvem na rtech a výrazem polichocené mužské pýchy v očích. Při vší své dobrotě nebyl člověk dokonalý. Povídalo se o něm, že je odkázaný jenom na příjmy plynoucí z jeho povolání. Madame – i když o čtrnáct let starší než on – patřila k ženám, které nestárnou, nevadnou a které se umějí v životě ohánět. Ti dva si spolu jistě dobře rozuměli. On snad nebyl zamilovaný – ale kolik je na světě lidí, kteří se berou bez lásky? Čekali jsme, co se z toho vyvine.

Nač dr. John čekal, co vyhlížel, to jsem neměla zdání, ale jeho vyčkávavý, zasněný a dychtivý výraz ho dosud neopouštěl, spíš ještě zřetelněji vystupoval.

Jednou ráno byla Georgette ještě rozpálenější, a proto i mrzutější, plakala, nebyla k utišení. Netrpělivě jsem čekala na doktora. Zvonek u dveří zazvonil, slyšela jsem jeho hlas, mluvil s vrátnou. Měl ve zvyku zamířit rovnou do dětského pokoje, brával přitom tři schody najednou, ale uplynulo pět, deset minut – a po něm ani vidu ani slechu. Zaskočila jsem dolů, že se po něm poohlédnu. Chodba však byla prázdná. Kam to zmizel?

Poslouchala jsem: ve třech nejbližších místnostech, v jídelně a salóně, tři žačky pilně cvičily etudy. V oratoři u čtvrtého klavíru měla celá třída hodinu zpěvu. Ale o to všecko jsem neměla zájem. Z místnosti vrátné jsem však zaslechla lehkomyslný vysoký smích, za jejími pootevřenými dveřmi hluboký mužský hlas pronesl obranným tónem několik slov, z nichž jsem zachytila jenom tiché „proboha“. Vzápětí nato vyšel doktor, jeho hezký anglický obličej rudý jako mák – tvářil se zklamaně a zahanbeně, ale přitom i jaksi rozněžněle. Otevřené dveře mě zakryly, ale myslím, že i kdybych mu stála přímo v cestě, nebyl by mě vůbec vnímal. Zřejmě nebyl uražený – spíš zraněný ve svých citech. Ale kdo ho to tak trápí? Která bytost z tohoto domu ho má natolik ve své moci? Madame, pokud vím, je právě ve svém pokoji; místnost z níž právě vyšel, byla doménou vrátné – ale Rosina Matouová, fintivá a frivolní francouzská grizetka, by ho přece nemohla tolik dojmout?

Ale když jsem tak uvažovala, ozval se její hlas, poněkud pronikavý, popěvovala si za dveřmi dosud otevřenými. Nakoukla jsem dovnitř: seděla u stolku a zdobila si krajkami čepec, jinak nebyla v místnosti živá duše kromě zlatých rybek ve skleněném kulovitém akváriu. Byla to záhada – ale já jsem musela běžet nahoru. Doktor John seděl u Georgettiny postýlky, madame stála před ním, a právě když jsem vstupovala dovnitř, domlouvala lékaři, že nedbá na své zdraví, že je přepracovaný, a doporučovala mu odpočinek a změnu vzduchu. On ji vlídně poslouchal, děkoval jí za zájem, ale prohlašoval, že mu nic není.

Madame se obrátila na mne: „Co říkáte, slečno Lucie, není pan doktor bledý a pohublý?“ Jen zřídka se stávalo, že jsem v jeho přítomnosti promluvila. Ale teď jsem si dovolila promluvit celým souvětím a záměrně jsem do svých vět vložila skrytou narážku:

„Dnes právě dobře nevypadá, ale snad to brzy přejde, nejspíš ho něco mrzí nebo trápí.“

Vtom se na mne Georgette obrátila, jestli by mohla dostat trošku sladké vody. Odpovídala jsem jí anglicky. Lékař si podle všeho poprvé všiml, že mluvím jeho mateřštinou, jinak mi vždycky dával pokyny francouzsky. Zdálo se, že má na jazyku nějakou poznámku, ale rozmyslil si to. Madame mu znova začala radit; s úsměvem vstal a loučil se s ní zdvořile, ale s netečným výrazem jako ten, koho nežádoucí péče unavuje a rozlaďuje.

Když odešel, madame klesla na židli, z níž se právě zdvihl, podepřela si bradu a všecko, co jí předtím oživovalo tvář, zmizelo: hleděla před sebe strnule, rozmrzele. Povzdychla si, jen jednou, ale zhluboka. Vtom školní zvonek ohlásil začátek vyučování. Vstala, a když míjela toaletní stolek, nad nímž bylo zrcadlo, nahlédla do něho. Zpozorovala jediný bílý vlas ve svém kaštanovém pletenci – celá zděšená si ho vytrhla. V plném světle letního dne bylo jasně vidět, že její tvář, i když si uchovala svěží barvu, není už tak okrouhlá: kam se poděly její mladistvé rysy?

Ach madame! I vy jste při všem svém chytráctví měla svou slabinu! Nikdy předtím bych vás byla nepolitovala, ale když jste se tenkrát tak smutně odvrátila od zrcadla, srdce mi nad vámi zjihlo. Madame potkalo velké zklamání. Byla bych si teď málem přála, aby doktor John byl mým bratrem nebo aby měl sestru či matku, která by mu promluvila do duše. Myslím si však, že madame promluvila do duše sama sobě. Nedala najevo žádné slabošství a nezesměšnila se. Je sice pravda, že asi nemusela překonávat city příliš prudké. Je právda i to, že měla své zaměstnání, práci, která jí zabírala mnoho času, rozptylovala její smutek a činila si na ni všestranné nároky. Hlavně však měla zdravý rozum, který není dán každé ženě ani každému muži, a s pomocí všech těchto předností si se sebou dobře poradila.

U domu v Rue Fossette byla zahrada – na to, že ležela v samém středu velkoměsta, dost prostorná: vždyť všude tam, kde kolem je jen samý kámen, holé zdi a rozpálená dlažba, každý keřík je vzácný a kus ohrazené země plný zeleně tak milý! Tradovalo se, že dům paní Beckové byl za dřívějších dob klášterem.

V oněch zašlých dobách, nevím ani kdy, snad před několika stoletími, než se město rozrostlo až sem, stalo se prý na tomto místě cosi, proč tam straší až dodnes. Povídalo se, že se doposud občas v noci zjevuje v nejbližším okolí přízrak jeptišky. Pozůstatky bývalé klášterní zahrady v podobě starých košatých ovocných stromů připomínaly někdejší posvátnou půdu a u jednoho z nich – prastaré hrušky, uschlé až na pár větví, které se stále ještě vytrvale obalovaly zjara voňavým sněhem a ověšovaly se na podzim slaďoučkými plody – bylo vidět, když člověk odhrnul mechovitou zem, mezi kořeny zpola obnaženými kus zčernalé kamenné desky, kolovala o ni legenda, nedoložená a nezaručená, ale houževnatě tradovaná, že je to vchod do hrobky, v níž od pradávna spočívají kosti mladé novicky: dal prý ji tam pohřbít zaživa tajný středověký soud duchovenstva za prohřešek proti klášterním řeholím. Jejího stínu se lekali bázlivci z dalších pokolení, její černé šaty s bílou rouškou vídaly ustrašené oči v zahradní houšti, která se střídavě v nočním vánku bělala měsíční září a temněla stíny.

Ale i bez oné romantické zkazky měla pro mne stará zahrada velké kouzlo. V létě jsem si obvykle přivstala, abych je mohla o samotě vychutnat, i za letních večerů jsem se tam ráda sama toulala, dávala si schůzku s vycházejícím měsícem nebo jsem nastavovala tvář k polibku večernímu vánku. Ovšem okolo poledne, uprostřed všedního dne, kdy se tam rozdováděla celá škola madame Beckové, všude se hemžily externistky i chovanky a přebíjely uličnickým povykem a honičkou i chlapce ze sousedního internátu, tehdy zahrada vypadala dost všedně.

Ale při západu slunce, kdy externistky už odešly domů a chovanky seděly u svých úkolů, bylo opravdu příjemné toulat se v jejích ztichlých alejích a poslouchat, jak líbezně hlaholí zvony z kostelní věže Jana Křtitele. Jednou večer jsem se takto procházela a zdržela jsem se tam po soumraku déle než obvykle. Podle světla v oratoři jsem viděla, že se tam už celý katolický dům shromáždil k modlitbě – k obřadu, jemuž jsem se jako protestantka ráda vyhnula. Domy obklopující zahradu se k ní obracely zadní stranou bez oken; zejména jednu celou stranu tvořila řada souvisejících budov, v nichž byly umístěny internáty sousedního chlapeckého ústavu. Tento blok byl k ní obrácen jen holou stěnou kromě několika okének v podkroví, které vedly z ložnic ženského personálu, a kromě jediného okna v nižším poschodí, které prý sloužilo kterémusi profesorovi jako pracovna nebo byt. Ale i přes tato bezpečnostní opatření bylo žačkám zakázáno vstupovat do aleje, která se táhla podél vysoké zdi hraničící se zahradou. Do této „zakázané aleje“ učitelky mohly chodit libovolně, ale protože tam byla stezka úzká a nestříhané keře se z obou stran rozrostly a rozbujely, až vytvořily jakousi stříšku z větví a listoví, skrze niž sluneční paprsky pronikaly jen místy, chodil tam za dne málokdo a po soumraku se aleji každý vyhýbal. Hned od začátku jsem se octla v pokušení stát se výjimkou a toho místa se nestranit: vábila mě jeho odloučenost i příšeří. Očistila jsem si lavičku z neopracovaného kamene, umístěnou na jejím nejzazším konci, od loňského spadaného listí. Madame mě přistihla, když jsem si ji omývala, pochvalně se na mne usmála a vlídně mě vybídla, ať si jen sem chodím, kdy se mi zlíbí, jen ať dovolím i jejím dětem, aby si sem směly zaskočit a povídat si tu se mnou anglicky.

Ve zmíněný večer jsem seděla na této zastrčené lavičce, kterou jsem zbavila nánosu hlíny a lišejníků, a naslouchala jsem zvukům města, které mi zde připadaly tak vzdálené. Ve skutečnosti se nenesly zdaleka, vždyť škola ležela ve středu města, pět minut od parku a necelých deset minut od nádherných budov královského sídla. Kousek odtud vřely rušným životem široké, osvětlené třídy, hrčely po nich kočáry směřující na ples nebo do opery. Ve stejnou hodinu, kdy zvon na věži dával našemu klášteru povel, aby byly zhasnuty všecky lampy a nad každým lůžkem se zatáhla nebesa, svolával živé město kolem nás k sváteční zábavě. Na tento protiklad jsem nemyslela; pro radovánky jsem neměla smysl, ještě nikdy jsem nebyla na plese ani na opeře, i když jsem si to přávala – ale to byla jen poklidná touha prožít něco nového. Na obloze visel srpek, viděla jsem ho mezerou mezi větvemi nad sebou.

Vtom se do hlubokého ticha ozval zvuk, jako by zaskřípala okenice, ale než jsem se stačila podívat vzhůru a zjistit, kde to je, v kterém poschodí, zatřásl se strom nade mnou, jakoby zasažen nějakou střelou, a vzápětí mi spadl k nohám jakýsi předmět. Hodiny na kostele Jana Křtitele právě odbíjely devět, světla už bylo málo, ale ještě nebyla docela tma. Při světle srpku se dalo snadno rozpoznat, že tou střelou byla krabička, drobná krabička z bílé a zbarvené slonoviny; její netěsnící víčko se mi otevřelo v ruce: uvnitř byly složeny fialky, zakrývající poskládaný kousek růžového papíru, na němž bylo napsáno jenom „dívce v šedém.“

A já jsem na sobě opravdu měla šedivé šaty. Je to tedy milostný dopis? O milostných psaníčkách jsem už slyšela, ale dosud jsem žádné neměla v ruce. Toto psaníčko však nemohlo být adresováno mně. V tomto pevném přesvědčení jsem je rozevřela. Ve francouzštině tam stálo asi toto: „Anděli mých snů! Děkuji Vám nastokrát, že jste dodržela slib, ani jsem ve snu nedoufal, že ho splníte. Nebral jsem jej doslovně, jistě se Vám mohlo zdát, že takový podnik je spojený s velkým nebezpečím – v tak pozdní hodinu a v aleji tak odlehlé, kde, jak jste říkala, často hlídá ta dračice, ta anglická učitelka – une véritable bégueule Britannique, espece de monstre et reveche comme une religieuse – pravá britská puritánka, takový netvor, zamračený jako jeptiška “ toto lichotivé líčení své osoby ponechávám v původním jemném obalu. „Musím Vám sdělit, že Gustávka přeložili pro onemocnění do profesorovy pracovny, do té výhodné místnosti, z níž je vidět do Vašeho edenu – pro mne je rájem, třebas Vám se zdá pouští! Jak jsem se bál, že bude stezka pustá nebo že na ní zahlédnu Vaši dračici. Ale jak mi srdce poskočilo, když jsem mezi nepřejícími větvemi zahlédl Váš půvabný slamáček a Vaše lehké šatičky – ty šatičky bych poznal mezi tisíci jinými. Ale proč jen, můj anděli, nepohlédnete vzhůru? Jak jste krutá, že mi nedopřejete jediný paprsek svých zbožňovaných očí! Jak bych okřál jejich jediným pohledem! Toto Vám píšu nahonem, mezitím co doktor vyšetřuje Gustávka. Využívám příležitosti a zavírám tyto řádky do krabičky s kytičkou nejspanilejších kvítků, které však nejsou ani zdaleka tak roztomilé jako Vy, má Peri, má kouzelná – věčně Tvůj, Ty víš kdo!“

„To bych ráda věděla, kdo to je,“ říkala jsem si a myslela jsem tím spíš adresátku než pisatele. Snad to psal ženich některé zasnoubené žačce – většina zdejších dívek měla v sousedním ústavu bratry nebo bratrance. Klíč k záhadě tkví jistě v „šedých šatech“ a „slamáčku“, jenže je dost neurčitý. Slamák se zde nosil do zahrady běžně, kromě mne ho nosilo aspoň tucet děvčat, ani šedé šaty nebyly nijak výjimečné, chodila v nich i madame Becková, další učitelka a tři chovanky, byla to právě módní barva pro všední oblečení.

Uvědomila jsem si, že je už čas vrátit se pod střechu. Ještě tak půlhodinka, a všecka světla zhasnou. Hlavní vchod byl ještě otevřený, aby do rozpáleného domu vniklo trochu chládku letního večera; z pokojíku vrátné Rosiny svítila lampa a ozařovala podlouhlou předsíň s dvojkřídlými dveřmi na jedné straně a s velkou bránou do ulice, která mi uzavírala výhled.

Pojednou se ozvalo krátké zazvonění, Rosina vylétla ze svého pokojíku otevřít. Osoba, kterou vpustila, stála s ní asi dvě minuty a k čemusi ji přemlouvala. Rosina vyšla ke dveřím do zahrady s lampou v ruce a na schodech se nerozhodně rozhlížela.

„Jen mě pusťte!“ naléhal známý mužský hlas. „Jen na pět minut!“ A povědomá vysoká postava vykročila z domu a zamířila mezi záhony do aleje. Bylo to vloupání přímo svatokrádežné: muž tady! a v tuto dobu! Ale on si byl vědom svých jistých privilegií a patrně důvěřoval i tmě, že ho skryje. Procházel alejemi, díval se vpravo vlevo, až došel do „zakázané aleje“. Tam jsem se s ním setkala, zjevila jsem se před ním patrně jako duch. Řekla jsem: „Doktore Johne, našlo se to!“

Neptal se, kdo to našel. „Neprozraďte ji!“ řekl tónem, který prozrazoval, že ve mně vidí dračici.

„I kdybych to měla v úmyslu, nevím, o koho jde,“ zněla má odpověď.

„Přečtěte si ten dopis a uvidíte, jak málo se z něho dá vyčíst.“

Kdoví, třeba ví, co v něm je, říkala jsem si, ale přece jen jsem nemohla uvěřit, že by to psal on, vždyť to nemůže být jeho styl, a bylo by dost nevkusné, kdyby mě častoval takovými výrazy.

Jeho tvář prozrazovala jeho nevinu: když dopis četl, zrudl jako krocan. „To opravdu zachází příliš daleko, je to hanebnost,“ utrousil. „Povíte madame Beckové, co jste našla, a vyvoláte skandál?“

Soudila jsem, že bych to udat měla, ale dodala jsem, že by podle mého názoru z toho žádný skandál nebyl: madame je příliš rozumná na to, aby rozvířila rozruch kolem čehokoli, co souvisí s její školou. Stál tam a uvažoval.

Vtom vyhlédla z otevřených dveří Rosina – nás vidět nemohla, i když já jsem ji mezi stromy viděla docela zřetelně: její šaty měly stejnou šedou barvu jako moje. Když jsem si tuto okolnost dala do souvislosti s tím, co jsem viděla před chvílí, napadlo mě, že tento případ patrně vůbec nespadá do mé kompetence. Proto jsem řekla: „Můžete-li mě ujistit, že do té věci není zapletena žádná chovanka madame Beckové, budu jen ráda, že se do toho nemusím plést. Vezměte si tu krabičku i s fialkami a psaníčkem – já ráda na celou aféru zapomenu.“

„Podívejte se!“ oslovil mě šeptem, popadl, co jsem mu podávala, a zároveň mi ukázal prstem mezi větve. Uviděla jsem madame v županu, šále a trepkách, kradla se zahradou jako kočka. Jenže byla-li ona jako kočka, byl doktor jako leopard: když zahnula stranou, dvěma třemi lehkými skoky proletěl zahradou. Madame se objevila znovu, ale už byl pryč. Rosina mu pomohla tím, že přivřela dveře tak, aby své pronásledovatelce zmizel z dohledu. I já bych jí mohla uniknout, ale dala jsem přednost tomu, setkat se s ní tváří v tvář. Se svým nedostižným taktem prohlásila, že se jde „nadýchat čerstvého vzduchu“. A místo aby mě poslala dovnitř, zadržela mě, ať se s ní ještě párkrát projdu po hlavní aleji.

Když jsem už pak ležela v posteli a přemýšlela o všem, přistihla jsem se, jak se usmívám madame Beckové… Její nasládlá přívětivost a zvláštní pozornost byly pro člověka, který ji znal, bezpečným signálem, že v její hlavě vzniklo podezření. Ze své pozorovatelny jistě zahlédla mezi stromy něco z toho, co se onoho večera odehrálo v zahradě. Doktor John sice těch pár slov se mnou vyměnil zticha, ale jeho mužný bas bylo asi přesto slyšet do všech koutů zahrady. Co se to tam vlastně zběhlo, neviděla a ani na místě nedokázala odhalit, ale tušila záhadu, které by ráda přišla na kloub.

Než uplynulo čtyřiadvacet hodin, znovu jsem měla příležitost srdečně se zasmát madame Beckové. Ve Villette mají právě tak nestálé počasí jako v kterémkoli anglickém městě. Po včerejším líbezném západu slunce následovala větrná noc a celý příští den zuřila vichřice, na ulicích se šeřilo od mračen prachu a písku, které se sem valily z bulvárů. Nevím, zdali by mne i pěkné počasí nalákalo, abych se vypravila na večerní vycházku na stejné místo jako včera. Jako by tam květiny nejednou dostaly oči a shluky větví úkradkem nastavovaly uši. S jakýmsi zadumaným klidem jsem se uchýlila ke své němčině, zatímco se chovanky usazovaly ke svým večerním úlohám a ostatní učitelky se pustily do ručních prací. „Večerní studium“ vždycky probíhalo v refektáři. Za soumraku byly rozžaty dvě lampy, což bylo znamením, aby žačky odložily učebnice a přestaly se mezi sebou bavit – započala „nábožná četba“!

Tato „nábožná četba“ sloužila jako prostředek k umrtvování inteligence a zdravého rozumu. Kniha, která se objevovala na stole – stále ta stejná, četla se pořád kolem dokola -, byla objemný, už dost rozdrchaný svazek. Obsahovala legendy o životech světců – ale jaké legendy! Uši mě pálily, když jsem byla nucena poslouchat příběhy o morálním mučednictví, které natropil Řím: o pustém chvastounství zpovědníků, kteří hanebně zneužívali svého úřadu a dokázali pokořovat šlechtičny z nejvyšších rodů, vyrábět z princezen a hraběnek nejtýranější otrokyně. Byly to strašidelné příběhy o útlaku, bídě a krutém utrpení. Při této „nábožné četbě“ jsem vydržela pár večerů se zaťatými zuby, jen jsem jednou ulomila hrot nůžek, jak jsem je bezděčně zarývala příliš hluboko do červotočivého stolu. Z opatrnosti jsem se pak raději vytrácela, jakmile se ta stará trestuhodná kniha objevila na stole.

Jakmile jsem odtud odešla, musela jsem zůstávat potmě: po domě se nesmělo chodit se svíčkou a učitelka, která se nechtěla zdržovat v refektáři, mohla se uchýlit do neosvětlené učebny nebo do ložnice. V zimě jsem chodívala po třídě rázným krokem, abych se zahřála, v létě jsem se odebrala do svého koutku v podlouhlé ložnici a poslouchala jsem u svého okna hudbu, která sem zalétala z parku nebo z náměstí, a přitom jsem se oddávala vlastním myšlenkám, žila jsem ve vlastním vysněném světě.

I tentokrát jsem vystoupila po schodech k ložnici a zticha otevřela dveře, které se jako všecky ostatní neslyšně pohybovaly v pantech vždy namazaných. Ale vycítila jsem hned, že ta velká místnost není prázdná. V bílých postelích neležel žádný spáč, ale zaslechla jsem vrznutí vytahované zásuvky. Před mým toaletním stolkem stala boubelatá postava v decentním šálu a nejbělostnějším z čepců zabraná do práce, otvírala zásuvku za zásuvkou, nepřehlédla v nich ani jediný předmět: její prohlídka se vyznačovala obdivuhodnou obratností a vzornou systematičností. Hleděla jsem na ni jako očarovaná – ale bylo třeba myslet na ústup. Mohla se obrátit a zahlédnout mě, z takového setkání by mohla vzniknout jen scéna, obě dvě bychom si navzájem nahlédly do karet a zjistily, že se v tomto životě musí naše cesty rozejít.

Ale proč bych se měla vystavovat nebezpečí takové katastrofy? Nezlobila jsem se na ni a vůbec jsem si nepřála odsud odejít. Těžko bych hledala jinou zaměstnavatelku – měla jsem madame opravdu ráda pro její kapitální zdravý rozum, i když jsem si o jejích zásadách myslela všelicos; její špehovací systém mě nemohl zasáhnout: ať si jen pátrá po libosti, u mne nic nenajde! Před jejím vyzvědačstvím jsem si byla tak jistá jako žebrák před zlodějem.

Proto jsem se otočila a spěchala dolu tak mrštně a neslyšně jako pavouk, který se zároveň se mnou spouštěl dolů po zábradlí. Až když jsem dorazila do učebny, to jsem se nasmála! Teď už jsem si byla jista, že určitě v zahradě zahlédla doktora Johna. Ale když jsem se dost nasmála, zmocnila se mě jakási zlost a po ní trpká lítost. Celou hodinu se mi tehdy večer svářely v srdci bolest se smíchem a hněv se slzami.

Neplakala jsem proto, že mi madame neduvěřuje – ronila jsem horké slzy ze zcela jiných důvodů. Ale pláčem jsem se vybouřila a uklidnila: na druhý den jsem už zas byla ta dřívější Lucie Snowová. Jedna věc však mi stále vrtala hlavou: jak mohl doktor John vědět, že krabička dopadla do zahrady, ačkoliv nebyl při tom, a proč se ihned vypravil ji na místě hledat?

Malá Georgette se právě uzdravovala, její lékař k ní tedy už chodil jen málo, vlastně by už byl s návštěvami vůbec přestal, kdyby nebyla madame trvala na tom, aby k ní aspoň občas zaskočil. Jednou večer vstoupila do pokoje, právě když jsem vyslechla Georgettinu odšišlanou modlitbičku a uložila ji do postýlky. Vzala malou za ruku a prohlásila: „To děcko má ještě teplotu!“ Její klidné oči po mně šlehly bystřejším pohledem než obvykle. „Jedu si ještě něco zařídit do města, navštívím i dr. Johna a pošlu ho sem. Chci, aby ji prohlédl ještě dnes večer, tváře jí jen hoří, má zrychlený puls: přijmete ho místo mne, já nebudu doma.“

Dcerce už nic nebylo a tváře měla rozpálené jen od červencového vedra: posílat pro doktora a léky bylo asi tak zapotřebí jako zvát k ní pátera na poslední pomazání; madame také odcházela z domu navečer jen výjimečně a kromě toho se stalo poprvé, že si nepřála být přítomna, až doktor John přijde na návštěvu. Všecko tedy naznačovalo, že madame tady na mne nastražila jakousi past. Pochopila jsem, ale nijak mě to nevzrušilo. „Chacha, madame, tentokrát vás vaše chytrá hlavička zavedla na falešnou stopu!“ smál se ve mně žebrák, který se nemusí bát zlodějů.

Madame mi nakázala, ať Georgette nenechám usnout, dokud lékař nepřijede. Měla jsem holčičku ráda, chovat ji na klíně nebo nosit v náručí mi dělalo dobře. V ten večer chtěla, abych si položila hlavu na polštář vedle ní, a dokonce mě ručkou objala kolem krku. Její objetí a to, jak se ke mně tulila, líčko k líčku, mi vhánělo slzy do očí. Zdejší prostředí nijak neoplývalo city a tato krůpějka z čistého pramene dětské příchylnosti mě až příliš dojímala. Tak prošla půlhodinka, celá hodina, Georgette mi tichounce šeptala do uší, že se jí chce spát.

„Jestli tady nebude její maman s doktorem do deseti minut, nechám ji usnout,“ umiňovala jsem si pevně. Vtom crnk! ozval se zvonek a vzápětí rychlé pádné kroky. Rosina doktora doprovodila až do pokojíčku a zůstala tam stát. Kdyby byla přítomna madame, byla by se stáhla do vrátnice, ale mě nebrala na vědomí. Postávala tam, koketka, vyfintěna, s rukama drze zastrčenýma v kapsách šedé zástěrky s náběrami, a nebylo na ní ani v nejmenším znát, že by si byla vědoma nepatřičnosti svého počínání. „Že té žabce nic není?“ ozvala se a hodila hlavou ke Georgette.

„Skoro nic,“ přišla lakonická odpověď od lékaře, který už zatím psal předpis na jakýsi neškodný lék.

„Eh bien – no tak, a tu krabičku máte?“ přistoupila k němu docela blízko, když odložil pero. „Monsieur se onehdy večer ztratil tak honem, že jsem ani neměla kdy se zeptat.“

„Ano, našel jsem ji.“

„A kdopak ji tam hodil?“ pokračovala ve výslechu, Rosina vyslovovala naprosto bez okolků otázky, které bych mu byla ráda položila sama, mít dost odvahy. Jak dovede bez rozpaků jít rovnou k věci!

„To ať zůstane mým tajemstvím!“ odsekl jí, ale nijak povýšeně.

„Ale monsieur věděl, že ji tam někdo hodil, když ji šel hledat,“ nedala se Rosina odbýt, „jak se to pan doktor dověděl?“

„Právě jsem vyšetřoval malého pacienta v protějším internátě a zahlédl jsem ji oknem, když padala, proto jsem pro ni šel.“ Celé vysvětlení je tak prosté! Vždyť na tom lístku byla zmínka o lékaři, který právě prohlíží „Gustávka“.

„Tak je to?“ mlela Rosina dál, „tak na tom jinak nic není? Žádné tajemství, například milostné psaníčko?“

„Kdepak! Je to jako tady!“ rozevřel doktor dlaň.

„To je škoda! Já už jsem si představovala kdovíco,“ řekla vrátná.

„To jste se přepočítala,“ zněla chladná odpověď. Zatvářila se zklamaně. Doktor se nezdržel smíchu, když viděl její grimasu. Všimla jsem si, že zajel rukou do kapsy. „Kolikrát jste mi otvírala minulý měsíc?“ zeptal se.

„To si měl monsieur počítat,“ reagovala pohotově.

„Myslíte, že nemám nic jiného na práci?“ prohodil, ale zpozorovala jsem, že jí přitom podává zlatou minci, kterou Rosina bez upejpání přijala, a hned nato odtancovala otevřít domovní dveře: zvonek teď zaklinkal co chvíli, jak služebné přicházely pro externistky. Z tohoto výjevu jsem se dozvěděla i něco jiného stran krabičky ze slonoviny: že totiž Rosininy šedé šaty ani zástěrku s volánky a kapsičkami nelze podezřívat, že by trápily doktorovo srdce. Tím líp! Ale kdo v tom tedy má prsty? Co je mi koneckonců do toho? říkala jsem si.

Odvrátila jsem oči od jeho tváře, na níž jsem bezděky ulpěla dlouhým zkoumavým pohledem, a zadívala jsem se do okna, z něhož byl výhled na celou zahradu. Vyčkávala jsem, až doktor John odejde jako obvykle s kvapnou úklonou a zahučí „dobrou noc“. Ale právě ve chvíli, kdy si bral klobouk, mé oči upřené na vysoké domy obklopující zahradu postřehly, jak se jedno okno pomalu otvírá, mezi pootevřenými okenicemi se objevila ruka a zatřepetala bílým kapesníčkem; nevím, jestli na toto znamení někdo odpovídal z některé části našeho domu, kam odsud vidět nebylo, ale hned na to se z téhož okna třepetavě snášel dolů jakýsi předmět, bílý a lehký zcela jistě další milostný dopis.

„Tam, tam!“ bezděčně jsem vyjekla.

„Kde?“ přiskočil doktor rázně k oknu. „Co to tam bylo?“

„Objevil se tam kapesník a něco odtud padalo,“ ukázala jsem na okno, teď už zase zavřené a tvářící se jakoby nic.

„Jděte dolů a přineste mi to sem,“ zněl jeho pohotový příkaz. „Vás si nikdo nevšimne, já bych mohl vzbudit pozornost.“

Bez otálení jsem poslechla. Po krátkém hledání jsem našla složený papírek, který dopadl na spodní větev jednoho keře, sebrala jsem ho a odnesla přímo do rukou doktora Johna. Myslím, že tentokrát mě nezpozorovala ani Rosina.

Doktor psaníčko bez čtení na místě roztrhal na malé kousky. „Pamatujte si, že ona za to nemůže,“ podotkl při tom a podíval se mi do očí.

„Kdo za to nemůže?“ zeptala jsem se. „O koho vlastně jde?“

„Vy to tedy ještě nevíte?“

„Nevím.“

„Kdybychom se líp znali, byl bych snad v pokušení požádat vás, abyste držela ruku nad jistou osůbkou – je ještě dost nezkušená.“

„Něco jako gardedáma?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ přisvědčil roztržitě. „Co ji obklopuje nástrah!“ dodával ustaraně, a teď si mě poprvé prohlédl, zkoumal mou tvář, bezpochyby proto, aby se ujistil, může-li mé ochraně svěřit jakousi éterickou bytost. Necítila jsem v sobě vlohu chránit éterická stvoření, ale vtom jsem si připomněla někdejší výjev u dostavníku a pocítila jsem povinnost splatit mu jeho laskavou úsluhu. Tónem co nejméně zdráhavým jsem prohlásila, že si velmi ráda vezmu pod dohled kohokoli, o koho má pan doktor zájem.

„Náhodou leccos vím o špatném charakteru toho člověka, který se už dvakrát pokoušel z okna protějšího domu porušit zdejší chráněné území, a znám ze společnosti osobu, která je předmětem jeho nekalého zájmu. Je to bytost tak nádherná a tak jemná, že by už sám pohled na ni měl u každého vzbudit úctu, ale někteří drzouni mají hroší kůži. A protože ona nemá tušení, jak špatný je svět, chtěl bych být jejím ochráncem. Ale sám nemohu nic dělat, nemohu být stále v její blízkosti..

„Ráda vám budu nápomocná, jen mi řekněte jak.“ A přitom jsem v duchu probírala seznam našich žaček a hledala mezi nimi tak vzácnou perlu. Došla jsem k závěru, že by to mohla být jenom madame, že jen ona se může zdálky jevit jako bytost tak ušlechtilá. Nahlas jsem řekla vážně:„Aspoň mi naznačte, koho to mám vzít pod svá ochranná křídla,“ ale v duchu jsem se ušklíbla, že bych měla dělat gardedámu madame Beckové nebo kterékoli z jejích žaček.

„Ale vždyť vy ji jistě znáte,“ řekl přitlumeným hlasem, „je přece tak nevinná, tak milá a tak krásná! Není možné, aby se pod stejnou střechou našla druhá právě taková. Mám ovšem na mysli…“

Vtom se nečekaně ozvalo cvaknutí kliky u dveří pokoje madame Beckové, které vedly sem, do dětské světničky, jako by se z ní smekla ruka, která ji tiskla, a vzápětí následovalo marně potlačované kýchnutí. Takové malé nehody se mohou stát i největším mistrům – to madame, mistryně ve špehování, poslouchala za dveřmi. Vkradla se do domu a nepozorovaně se vplížila do svého pokoje. Nebýt jejího kýchnutí, byla by se všecko dověděla a já rovněž, jenže to nešťastné vyrušení přetrhlo doktorovi řeč v půli věty. A jak tu stál, celý ustrnulý, vstoupila madame dovnitř, živě a bez nejmenších rozpaků, v báječné náladě – kdo by neznal její praktiky, uvěřil by jí na slovo, že právě dorazila domů, a odmítl by takový nápad, že posledních deset minut držela ucho u klíčové dírky. Předstírala, že se jí chce znova kýchnout, že na ni jde rýma, a rozpovídala se, kam všude si fiakrem zajela. Vtom zazvonilo k večerní modlitbě a já ji nechala o samotě s doktorem Johnem.

Přeložila Nikola Bílá

Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)