autor: Charlotte Brontë
Kapitola třetí: ISIDOR
Můj čas teď byl dobře a užitečně vyplněn, neměla jsem takřka ani chvilku volnou. To mi bylo vhod. Cítila jsem, že nestojím na jednom místě a nerezavím, že své schopnosti tříbím a rozvíjím. Postupně, jak jsem se vyjadřovala i francouzsky stále plynněji, starší a inteligentnější žačky ke mně začínaly lnout. Měla jsem vyhráno, když jsem některou chovanku získala pro čestné soutěžení nebo u nich vyvolala upřímný stud.
Tu a tam se mi už ráno na stolku objevovaly kytice. Když jsem si s některou žačkou povídala mezi čtyřma očima, nedomyšleně jsem se pokoušela opravovat jejich podivné zkreslené názory, zvláště jsem jim objasňovala, že lež pokládám za největší nízkost. Ve slabé chvilce mi uklouzlo, že lhaní považuji za větší hřích než občas vynechat návštěvu kostela. Jenže ty chudinky byly vedeny k tomu, aby svému zpovědníkovi prozradily všecko, o čem s nimi protestantská učitelka mluví.
Výsledek na sebe nedal dlouho čekat: kytice jsem sice dostávala dál, ale už jsem si s nimi nikdy nemohla promluvit o samotě. Názor mého katolického prostředí vyjádřila jedna prostoduchá žačka: „Jen škoda, že jste protestantka, mademoiselle! Protože po smrti půjdete rovnou do pekelného ohně.“
„Opravdu tomu věříte?“
Ujistila mě, že to všichni vědí, a že jim to povídal pan farář. „Abyste získala spasení, musela byste být upálena zaživa.“
Zasmála jsem se, nic jiného se nedalo dělat. Asi tři dny po příchodu do penzionátu v Rue Fossette jsem se setkala s Ginevrou Fanshawovou. Ji to nijak neudivilo, neměla o nic hlubší zájem, silně u ní byla vyvinuta jen sebeláska. Nebyla však domýšlivá a ta bona ředitelčiných dětí, kterou jsem tehdy byla, se jí docela dobře hodila za důvěrnici. Nějaký čas jsem trpělivě poslouchala její nářky na postní slanečky a vejce natvrdo, které jsme dostávaly v pátek, až jsem jí nakonec řekla své mínění.
Mnohem déle jsem musela odolávat jejím prosbám o pomoc při různých správkách: měla velkou nechuť k šití a nosila kupy punčoch a prádla k zalátání mně. Konečně jsem jí řekla energicky, že si své šatstvo musí dávat do pořádku sama. Spustila pláč a výčitky, ale já jsem na její hysterický výstup nedala. Ale při všech těchto slabůstkách – jak byla hezká! Jak jí to slušelo, když za slunného nedělního rána sešla dolů, usměvavá a nastrojená do šatů ze světle fialového hedvábí a dlouhé plavé kučery jí splývaly na ramena!
V neděli mívala volno, které vždycky trávila u známých, usídlených zde ve Villette; byl mezi nimi, jak mi horempádem prozradila, kdosi, kdo toužil po tom, aby se stal něčím jiným než jen pouhým známým. Svému ctiteli říkala „Isidor“, nebylo to jeho pravé jméno, překřtila ho, „protože se moc hezky nejmenuje“. Když se tak zas jednou vychloubala nesmírnou Isidorovou oddaností, zeptala jsem se jí, má-li ho ráda.
„Je dost hezký a šíleně mě miluje, tak mě to zatím baví.“
„Ale jestliže vás má opravdu rád a nakonec si ho nevezmete, bude nešťastný.“
„Samozřejmě – pukne mu srdce.“
„Nevím, nevím – není ten pan Isidor pošetilý!“
„Jenom v mém případě, jinak je docela rozumný. Paní Cholrnondeleyová ho pokládá za mimořádně chytrého, tvrdí o něm, že se svým nadáním udělá kariéru; ale já vím o něm jenom to, že když je blízko mě, jenom vzdychá a já ho mám otočeného kolem prstu.“
Můj zájem o zamilovaného pana Isidora by byl opadl, nebýt jedné věci: všechny narážky z její strany prozrazovaly, že se jí dvoří s velkým taktem a jemností. Dala jsem Ginevře najevo, že se mi ho zdá pro ni škoda a že ji pokládám jen za ješitnou koketku. Tomu se zasmála a odtancovala, jako bych jí udělala nevímjakou poklonu.
V penzionátě se Ginevra „vzdělávala“ spíš podle jména; jen tři věci brala vážně, lekce v hudbě, zpěvu a tanci, a pak se věnovala vyšívání jemných batistových kapesníčků, které si nemohla dovolit kupovat hotové. Ale takové zbytečnosti, jako jsou úkoly z dějepisu, zeměpisu, mluvnice a počtů, buď nedělala vůbec, nebo je opsala. Hodně času strávila po návštěvách. Její patronka paní Cholmondeleyová, veselá, společenská dáma, ji zvala k sobě a někdy ji brávala i na večírky ke svým známým. To mělo jednu stinnou stránku; Ginevra se musela přiměřeně oblékat, a na to neměla peníze. Zpočátku si je vyprošovala na své hostitelce skoro drze, asi takto: „Drahá paní Ch., nemám co na sebe, musíte mi věnovat mušelínové šaty s blankytnou šerpou!“
„Drahá paní Ch.“ jí zpočátku nedokázala odřeknout, ale když Ginevře s jídlem rostla chuť, musela se obrnit vůči jejím požadavkům jako všichni její přátelé. Ale Ginevra si dál chodila po návštěvách, ty „absolutně nutné“ toalety měla i nadále, a k nim dost drobných doplňků, které tolik stojí, jako kytice, rukavice, nebo i šperky. Tyto předměty v rozporu se svými zvyky přede mnou zpočátku tajila, až jednou večer, kdy šla do velké společnosti, neodolala a přišla se mi ukázat v celé své nádheře. Měla novou róbu, bezvadně ušitou, a na první pohled jsem viděla, že jí neschází ani žádná drahá drobnůstka, které tak půvabně doplňují večerní toaletu. Ginevra se přede mnou otáčela, abych si ji mohla prohlédnout ze všech stran; vědoma svého půvabu přímo zářila: „Jak vypadám?“
„Jste výborně oblečená.“
Tato chvála se jí nezdála dost vřelá, a proto upozorňovala na různé ozdoby: „Podívejte se na tuhle parure, na tu brožku a k ní náušnice a náramek – takovou soupravu nemá u nás ve škole žádná, ani sama madame.“
„Já už jsem si jich všimla. Ty šperky vám daroval pan de Bassompierre?“
„O těch nemá strýc potuchy.“
„Jsou to dárky paní Cholmondeleyové?“
„Kdepak! Ta teď protivně skrblí, nedává mi vůbec nic.“
„Půjdete už? Chci zavřít… Ginevro, snad vás budou chválit, jak jste v tom plesovém oblečení krásná, ale v mých očích vám to nikdy nebude tak slušet jako v těch šatičkách a v slamáčku, ve kterých jsem vás viděla poprvé.“
„Druzí nemají tak puritánský vkus,“ odsekla mi zlostně. „A kromě toho nemáte právo dělat mi kázání.“
„A vy máte ještě míň práva chodit sem ke mně a natřásat se jako kavka ve vypůjčeném peří.“
Vtom přišla vrátná ohlásit, že přijel kočár pro slečnu Fanshawovou, a Ginevra jí odcupitala v patách. Z tohoto napůl skrývaného tajemství stran šperků se mi za nějaký den dobrovolně vyzpovídala: „Nemusíte se na mě mračit! Nemyslete si, že dělám dluhy na jméno tatíčka nebo kmotra. Ujišťuji vás, že nemám nic na dluh kromě těch několika hadříků, které jsem si dala v poslední době ušít a které strýc de Bassompierre zaplatí levou rukou, až mu dojde účet – to ostatní je v pořádku.“
A v tom je právě ta záhada, říkala jsem si, když uvážím, že celý její majetek je jen pár šilinků, s kterými úzkostlivě šetří.
„Écoutez! – Poslyšte!“ obrátila se na mě nejdůvěrnějším tónem; chtěla se svěřovat, i když jsem ji pak za to vyhubovala. „Tak poslouchejte, brblalko, jak jsem si to chytře zařídila. Především: já musím chodit do společnosti, to si přeje i sám tatíček. A když jdu mezi lidi, musím být slušně oblečená. Paní Cholmondeleyová už mi nic nechce dávat a strýček mi všecko platit nemůže, o tom vy mi taky pořád kážete. A někdo, kdo slyšel – věřte mi, docela náhodou -, jak si naříkám na své neutěšené poměry, ten někdo měl hrozitánskou radost, že mi může nabídnout malý dárek. Kdybyste ho tak viděla, jak se červenal a div se netřásl strachem, že nepřijmu!“
„To mi stačí, slečno Fanshawová. Snad vám dobře rozumím: tím vaším dobrodincem je pan Isidor? To od něho jste dostala ty nádherné šperky, to on je dodavatelem vašich kytic a rukavic?“
„Říkáte to tak jedovatě, že člověk honem neví, co na to říct… Prostě jsem vám naznačila, že občas dopřávám Isidorovi, aby mi vzdal hold nějakým tím dárkem.“
„Ginevro, abych byla upřímná, já v těchle věcech nejsem zkušená, ale jsem přesvědčena, že si nepočínáte pěkně. Ale snad jste si už docela jistá, že si pana Isidora vezmete? Snad vám už rodiče i strýček dali svolení a vy ho máte opravdu ráda?“
„Mais pas du toul! Ale vůbec ne!“ (Vždycky se uchylovala k francouzštině, kdykoli se chtěla vyjádřit zvlášť bezcitně.)
„Promiňte, ale já si přece jen myslím, že to říkáte jen z pouhé koketerie. Vy máte pana Isidora mnohem radši, než si uvědomujete nebo než si chcete přiznat.“
„Ale kdepak! Onehdy večer jsem tančila s jedním důstojníkem, který mně je tisíckrát příjemnější než Isidor. Někdy se sama sobě divím, proč k němu zůstávám tak chladná, vždyť každý o něm říká, že je hezký, a jiné dámy jsou do něho celé pryč… Ale mě jaksi nudí: chová se tak romanticky a pokládá mě za výkvět dokonalosti. Člověk se pak před ním chtíc nechtíc snaží chovat podle jeho představ, ale když mám pořád mluvit moudře, protože mě pokládá za mudrlantku, to člověka utahá. Daleko líp se pobavím s vámi, vážená bručounko, i když na mně vidíte jen to nejhorší, víte o mně, že jsem koketa, nevzdělaná, stálá jako v koši voda, že ráda flirtuju, že mám slabou hlavu a myslím jen na sebe, že zkrátka znáte i všecky ostatní roztomilé stránky mé povahy, na kterých jsme se spolu už dávno shodly!“
Mocí jsem se snažila udržet vážný tón, který tato humorná sebekritika ohrožovala: „Ale to na celé věci nic nemění! Jen ty dárky pěkně zabalte a jako hodné, počestné děvče mu je vraťte!“
„Ani mě nenapadne!“ prohlásila rezolutně. „Jeho těší, když je nosím, a to mu musí stačit. Vždyť je to jen měšťák, a za toho já se nikdy nevdám, nikdy!“
Dala jsem ji rázně najevo, aby mě zbavila své vzácné společnosti – vzdálila se s hlasitým smíchem.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď