Schizofrenici Stanislav a Pavel jsou beznadějně zadlužení. Přestože si stěží vzpomenou, kolik je jim let, finanční ústavy jim napůjčovaly statisíce korun, které nemohou splatit. Duševně nemocní se stávají i snadnou kořistí podvodníků. Proč je neumíme ochránit?
Čtyřiašedesátiletý Stanislav se už skoro čtyřicet let léčí se schizofrenií. Má za sebou 29 hospitalizací a každý nový nápor nemoci mu ukrojí něco z rozumu. Znám jeho jméno i nacionále a on mi je dovoluje použít. Po dohodě s jeho ošetřujícím lékařem však pravé jméno nahradím jiným. Stanislav totiž povolí cokoli a každému – kvůli své chorobě. A právě v tom tkví potíž. Pacient je tak snadnou kořistí pro různé příživníky, podvodníky a také banky.
Stanislav už nemá šanci splatit z invalidního důchodu své dluhy. Je z toho vystresovaný a neví, co si počít. Kdysi to býval chytrý kluk. Vyučil se fotografem, viděl svět originálníma očima. Jenže ve dvaadvaceti se u něj projevila schizofrenie, jedna z nejvážnějších duševních nemocí.
Postupně se přidávaly další zdravotní problémy – dnes už je navíc i slabozraký. Podepisuje se, kam mu kdo ukáže. I na smlouvy. A není schopen se z neblahých zkušeností poučit. Domov už nemá žádný.
Jeho příběh jsem vyslechla na lavičce zámeckého parku ve Slavkově u Brna za přítomnosti ošetřujícího lékaře Martina Tučka. Stanislav je pacientem tamního psychiatrického oddělení.
Během řeči má několikrát na krajíčku – hlavně když vzpomene na svoji maminku. Někdy mluví zmateně, jindy zabíhá do nepodstatných detailů nebo se zacyklí – třeba když se snaží vzpomenout si, kolik je mu vlastně let. Přesto mu banky napůjčovaly statisíce korun.
Bílá místa v pacientově paměti mi tu a tam pomáhá vyplnit lékař a přede mnou postupně vyvstane skličující příběh. Tak si ho poslechněme:
Příběh první – Stanislava napálila sňatková podvodnice
„Když jsem měl ještě maminku, starala se o mě. Byla moc hodná. Utíkal jsem za ní i z léčebny. (Zlomí se mu hlas.) Sourozencům jsem pomáhal stavět dům, pro každého jeden. Po restituci nám vrátili pole, pracovali jsme na něm s maminkou. Jenže už před lety zemřela. V Brně jsem se seznámil se správcem penzionu Viktoria v Hluboké ulici. Ubytoval mě tam a já pro něj zadarmo pracoval. Platil jsem za ubytování skoro celý invalidní důchod.
Sliboval mi, že mě vezme na dovolenou, když si pro něho půjčím peníze. Zavedl mě do banky, tam mi řekli, ať podepíšu nějaký papír. Tak jsem to udělal. Domluvil za mě i půjčku u Providentu. Pak mi ale řekl, že to na cestu pro mě nestačí. Na dovolenou odjeli sami s družkou, ani nevím kam. Je nás pět sourozenců a já jsem měl pětinový podíl z domku po mamince. Dělalo to necelých dvě stě tisíc.
Tehdy jsem poznal jednu ženu, bydlela v Brně na Francouzské ulici. Měla třiatřicet let. Za pár dní řekla, že bychom se měli co nejrychleji vzít. Mně se to moc nezdálo, ale přesvědčila mě, že se s ní budu mít dobře. Tak jsme se v květnu 2010 vzali.
S manželkou jsem nikdy nic neměl a po svatbě nechtěla, abych s ní bydlel. Potřebovala ty moje peníze za pětinu domu, tak jsem jí je dal. Z bytu mě pak odhlásila. Za měsíc jsem požádal o rozvod, pořád to ale u soudu stojí. Nechápu, proč to trvá tak dlouho.
Ani nevím, kolika bankám vlastně dlužím. Pořád mi od nich někdo telefonoval. Taky večer nebo v neděli. Hrozně mě to rozrušovalo, a tak si pan doktor vzal můj mobil k sobě. Dlužím patnáct tisíc i nemocnici. Té chci při splácení dát přednost, protože mi tady ulehčují život.
Z důchodu mi podle zákona musí určitá část zůstat. Jak se ale splatí jedno, začne splácení druhého: Vím, že dluhy nesplatím do konce života.
Nechci být nikomu na obtíž. Už dřív jsem se chtěl zabít. Počkal jsem si, až budu sám doma, a spolykal 80 prášků. To ještě žila maminka. Přišla ale domů dřív a zachránila mě. Ona jediná na mě byla hodná, taky pan doktor. Ale tohle neměla udělat.“
Ošetřující lékař se cítí bezmocný
Bezvýchodně zadlužených pacientů má psychiatr Martin Tuček na starosti více. Deptá ho, že jim nemůže pomoci.
„Schizofrenie je těžká nemoc, která celoživotně poznamená celou osobnost. V průběhu let i vzdor lékům naruší nemoc rozumové schopnosti pacientů, takže přestávají být schopni řešit i jednoduché úkoly. Stávají se extrémně důvěřivými. Pokud jim finanční ústavy navlečou na invalidní důchody břemeno statisícových dluhů, nikdo je nepřijme – ani žádný domov nebo ústav,“ říká Stanislavův ošetřující lékař Martin Tuček.
Zranitelnost pacientů ho trápí. To, jak se na ně nabalují různí paraziti. Stanislav nevolničil u majitele penzionu, okradla ho sňatková podvodnice. Nemá ani střechu nad hlavou. Měl smůlu v tom, že se o omezení jeho svéprávnosti nezažádalo již před lety: odpovědný opatrovník jej mohl ochránit. Teprve teď je taková žádost v běhu.
Svým pacientům se Martin Tuček snaží pomoci, jak to jen jde. Dal trestní oznámení na správce penzionu a psal i bankám, odvolávaje se na křesťanské cítění. Jenže finanční ústavy na charitu neslyší a nelze jim zazlívat, že chtějí své peníze zpátky.
„Pacienti jsou zcela bezbranní. Těžší případy uváznou na lůžkách léčeben, jiní najdou azyl třeba u Armády spásy nebo se ocitnou rovnou na ulici,“ dodává lékař.
Zástupci neziskových organizací a lékaři doufají, že se podaří zlepšit situaci psychiatrických pacientů po vytvoření Národního plánu péče o duševní zdraví, který má být do června hotový.
„Jsme jednou z mála zemí EU, která ho ještě nemá. Plán by měl mimo jiné řešit ochranu pacientů po opuštění léčebny. Návaznou péči,“ říká Jan Jaroš z občanského sdružení Kolumbus.
Příběh druhý – Pavla pronásledují hlasy i věřitelé
Jako bezdomovec skončil i další pacient lékaře Tučka – čtyřicetiletý Pavel.
„V psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích jsem se před lety seznámil s jednou ženou. Taky pacientkou. Zpočátku to bylo fajn. Chtěli jsme si zařídit vlastní bydlení, a tak nezbylo než si půjčit.
Do GE Money Bank jsem si šel pro padesát tisíc, ale oni mi nabídli rovnou sto padesát. V té době jsem měl sedm a půl tisíce invalidního důchodu. Nestačil jsem splácet, a tak jsem si na splátky půjčoval u jiných ústavů. Dohromady to dělá kolem půl milionu, do smrti to nemám šanci splatit.
Někdy mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Na klapání v uších už jsem si zvykl, ale zdá se mi, že je můj mozek ovlivňován nějakými signály. Lustr vydává divné zvuky. V hlavě se mi honí spousta myšlenek, ani je nestačím sledovat.
Ochromuje mě strach ze všeho… Vyděsí mě i cvaknutí propisovací tužky. V noci někdy nedokážu držet oči zavřené, jako by samovolně mrkaly, a jazyk se mi někdy vyplazuje proti mé vůli. Jako by mě někdo ovládal, možná stroje nebo satelity. Cítím tikání ve svalech.
V hlavě mívám hlasy, které všechno komentují a nařizují, abych si ublížil. Třeba že mám skočit pod autobus. Jednou jsem si už přiložil k zápěstí nůž. Někdy raději nespím, mám strach usnout, je to k nevydržení.
Jeden můj zadlužený kamarád z léčebny nedávno skočil kvůli půjčkám pod vlak. Už nevěděl, kudy kam. Živořil na ulici, neměl ani na jídlo, strhávali mu peníze z důchodu.
Ani mě život už dávno netěší. Mám sice dva syny a exmanželku, ale nemám se kam vrátit. Mojí jedinou spásou je léčebna.“
—
O autorovi: Ivana Karásková, reportérka MF DNES Autorka se zabývá sociálně patologickými jevy ve společnosti a popisuje příběhy lidí, kteří se ocitli v mezních situacích. Tentokrát se vypravila za pacienty psychiatrických klinik, kteří v důsledku své nemoci spadli do dluhů.
Mladá fronta Dnes
redakčně kráceno, celý text je v dnešním vydání MfD
Přidejte odpověď