ČTENÍ NA ZIMU – VILLETTE

autor: Charlotte Brontë

Kapitola druhá: VILLETTE

Když jsem odcházela z Brettonu, což bylo několik týdnů po Paulinině odchodu, nenapadlo mě, že už tam nikdy nepřijedu na návštěvu. Vrátila jsem se do svého domova, odkud jsem byla pryč šest měsíců. I mé kmotře čas přinesl změnu: pěkné jmění, které spravovala pro syna a které bylo z valné části investováno do jakési akciové společnosti, se prý scvrklo na zlomek původní hodnoty. Graham, jak jsem se náhodou doslechla, si našel zaměstnání a odstěhoval se i s matkou z Brettonu a zdržovali se toho času v Londýně. Tak mi nezůstala ani možnost uchýlit se k nim, musela jsem se spoléhat jen na sebe. Nemám vrozenou samostatnost ani činorodou povahu, ale okolnosti mě přinutily počínat si soběstačně; a když si pro mne poslala slečna Marchmontová, přijala jsem její výzvu s nadějí, že mi poskytne zaměstnání, na něž bych stačila.

Slečna Marchmontová byla zámožná a žila ve výstavném domě, ale už dvacet let ji revmatismus tak sužoval, že byla ochrnutá na rukou i na nohou. Její služebná, nebo vlastně spíš společnice, která ji několik let ošetřovala, měla před svatbou, a tak, když se doslechla o mém sirotčím údělu, poslala pro mne a navrhla mi, že bych mohla nastoupit na její místo. Pověděla mi to po svačině, když jsme seděly samy dvě u jejího krbu.

„Nebyl by to lehký život,“ upozorňovala mě upřímně, „protože já potřebuji velkou péči a vy byste byla hodně vázaná; ale v porovnání s tím, jak se vám vedlo v poslední době, bylo by to pro vás únosné.“

„Nejsem si jista, jestli budu mít dost síly na takovou práci,“ řekla jsem.

„To dělá starost i mně, vypadáte dost zbědovaně. Máte už něco vyhlídnutého?“

„Dosud nic určitého, ale snad se něco najde.“

„Když myslíte, zkuste to podle svého, a pokud vám to nevyjde, pojďte ke mně. Má nabídka bude pro vás platit ještě tři měsíce.“

To byla od ní laskavost. Děkovala jsem jí – a zatímco jsem vyjadřovala svou vděčnost, přepadl ji záchvat bolestí. Posloužila jsem jí, řídila jsem se jejími pokyny a ve chvíli, kdy se jí ulevilo, bylo už mezi námi jakési pouto. Ze své strany jsem poznala, že je to žena rázná a při všech svých tělesných útrapách trpělivá, i když někdy pod vlivem dlouhodobé duševní trýzně dost popudlivá, a ona shledala, že podle ochoty, s níž jsem jí vycházela vstříc, mohla by počítat s mou trpělivostí. Druhý den si pro mne znovu poslala a dalších pět šest dní stála o mou společnost. Zakrátko se mi její nápad, že bych se měla stát její společnicí, jevil v novém světle. Za další týden jsem vyslovila souhlas, že u ní zůstanu. A tak se dva přetopené těsné pokoje staly mým světem; a zchromlá starší žena mou paní i přítelkyní. Celý můj vnitřní život se zúžil k tomuto mému poslání. Nedožadovala jsem se procházek na čerstvém vzduchu, nepotřebovala jsem víc jídla, než představovaly skromné porce pro nemocnou.

Jednou v únoru po mírné zimě se ohlásily předjarní vichřice. Uložila jsem slečnu Marchmontovou do postele, seděla jsem u krbu a šila. Za okny skučel vichr a v každém jeho závanu se neslo teskné, nervy drásající kvílení. Marně jsem si ucpávala uši před tím podivným a otravným nářkem. Kolikrát za svůj život jsem už slyšela tutéž meluzínu a vždycky mi následující události potvrdily, že její úpění je předznamenáním nadcházející změny v atmosféře, ohrožující náš život. Ten nárazovitý, žalostně sténající a dlouze kvílící vítr ohlašuje, jak jsem se přesvědčila, epidemické choroby. Říkala jsem si: „V takových větrných údobích prožívá naše země štvanici a vybočuje ze své dráhy; a nejslabší z nás hynou pod neklidným dechem, který chrlí rozžhavené vulkány.“

Kolem půlnoci vichřice na půlhodinku ustoupila mrtvému tichu. Cítila jsem, jak se venku ochladilo. Odhrnula jsem záclony: podle jasného mihotání hvězd jsem uhodla, že je silný mráz. Když jsem se obrátila, shledala jsem, že se slečna Marchmontová na mě dívá.

„Je venku jasno?“ zeptala se.

Přisvědčila jsem.

„Myslela jsem si to, protože se cítím tak zdravá a svěží. Cítím se tak mladá a spokojená, je mi u srdce tak lehko. Co kdyby v mém trápení nastal obrat a já se uzdravila? To by byl zázrak!“

Ale dnes se zázraky nedějí, pomyslela jsem si a překvapovalo mě, že od ní slyším takové řeči. Zavedla hovor na minulost a zřejmě se jí dávné události dnes vybavovaly neobyčejně živě. „Dnes se mi dobře vzpomíná. Vybavuje se mi moje láska, jediná láska mého života, náklonnost jediného člověka, kterou jsem kdy získala, vždyť já jsem nebyla nijak zvlášť hodná ani přitažlivá. Ale když jsem se zamilovala a byla jsem milována, jaký nádherný život jsem to prožívala! Vidím před sebou ten skvělý rok svého mládí: můj dobrý, věrný Frank! Oč byl lepší než já! A napadá mě právě dnes, když mám v hlavě tak jasno, proč, proč jen mi ho osud vzal?“

„Už tedy nežije?“ špitla jsem.

„Milé děvče, tenkrát na štědrý večer jsem se svátečně přistrojila a blaženě jsem čekala, až můj milý – který se už zakrátko měl stát mým manželem – přijede k nám. Jako dnes to vidím: zasněžený soumrak se vkrádá do oken, na kterých nebyla zatažena záclona; chtěla jsem totiž vidět, jak se blíží po bílé cestě. Čekám s jakýmsi vnitřním neklidem, ale v duši ani stín obav. Ručička hodin se sunula už k desáté, jen zřídka tak dlouho meškal. A vtom se už blíží, cvalem, aby dohnal zpoždění. Franku, co jedeš jako blázen, plísním ho v duchu, ty ode mne dostaneš, co proto! A už je tady, vidím koně, slyším dusot jeho kopyt – ale co vleče za sebou po travnatém svahu, jakou to těžkou, divnou tmavou hmotu? Nemohla jsem než vyběhnout ven. Co se stalo? ptám se. Můj sluha Tomáš mě zhurta posílá zpátky dovnitř. Ale já jsem už na kolenou před tím, co tam leží – u toho, co jsem viděla vláčet po zemi. Frank nebyl mrtvý, ani v bezvědomí. Odnesla jsem si ho dovnitř nedala jsem se od něho nikým odehnat. Své místo jsem neuvolnila nikomu kromě lékaře, a když ten udělal, co bylo v jeho moci, ošetřovala jsem si svého umírajícího Franka sama. Měl ještě dost síly, aby mě objal. Do posledního dechu mi šeptal láskyplná slova. To se přihodilo před třiceti lety. Od té doby stůňu. A nemoc ze mne udělala jen ztrápenou a sobeckou ženskou.“

„Vykonala jste hodně dobrého,“ namítla jsem. Věděla jsem o ní, jak štědře rozdává almužny.

„Myslíte to, že jsem nezavřela ruku, kde jsem mohla ulevit bídě penězi? Ale jakápak to je zásluha… Všichni bychom měli přijímat svůj úděl bez reptání a přičiňovat se, abychom aspoň jiné obšťastnili. A já hned zítra udělám něco i pro tebe, Lucie, něco, co ti přijde vhod, až už tady nebudu. Teď si jdi lehnout! Právě bijí dvě. O mě se neboj, cítím, že se mi bude dobře spát.“

Šla jsem si lehnout do svého koutku v jejím pokoji. Noc proběhla klidně – klidně prošla i její poslední hodinka, tiše a bez bolesti: ráno už ji našlo bez života, téměř vystydlou, ale s pokojným výrazem na tváři. Předchozí oživení a dobrá nálada byly jen předzvěstí konce – stačil jediný náraz, aby se přetrhla nit života tak dlouho těžce zkoušeného. Když mi zemřela paní a já zase zůstala sama, musela jsem si hledat nové zaměstnání.

V té době jsem měla poněkud pocuchané nervy. Ale dluhy jsem neměla a ani jsem nebyla docela bez peněz; i když slečna Marchmontová už neměla kdy mě obdarovat, jak měla v úmyslu, přece jen mi po pohřbu mzdu vyplatil její vzdálený bratranec a dědic, z něhož se jinak vyklubal pravý lakomec, opak své velkodušné příbuzné.

Byla jsem tedy majitelkou patnácti liber, jakžtakž zdravá na těle i na duchu – ve srovnání s mnoha jinými lidmi jsem na tom ještě nebyla tak zle. Ale byl tady jeden háček: jednoho krásného dne mi bylo dáno na srozuměnou, abych se do týdne vystěhovala ze svého dosavadního bytu, a neměla jsem ani zdání, kam se mám vrtnout S tímto problémem jsem se obrátila ke svému jedinému a poslednímu útočišti, k naší bývalé služebné: bývala mou chůvou a teď vedla velkou domácnost nedaleko vily slečny Marchmontové.

Navštívila jsem ji, ale poradit mi neuměla. Odcházela jsem od ní za soumraku. Před sebou jsem měla dvě míle cesty; byla jasná, mrazivá noc. Přes všecku osamělost chudobu a bezradnost mi srdce tlouklo zlehka a mladě – nebylo mi tehdy ještě ani třiadvacet let, jinak bych se asi byla vyděsila, když přede mnou v onen večer na severní obloze tajuplně zasvítila polární záře. Ale tento vzácný cizí host mi nenahnal strach, spíš jako by do mě vlil novou sílu. Vyvstala ve mně odvážná myšlenka, jako by mi cosi našeptávalo: „Seber se a jdi odsud!“ „A kam“ odpověděla jsem otázkou. Nemusela jsem odpověď hledat dlouho. Když jsem se v této venkovské krajině úrodné středoanglické roviny rozhlédla, uviděla jsem v duchu před sebou – Londýn.

Druhý den jsem znovu navštívila svou bývalou chůvu a řekla ji svůj plán. Paní Barrettová byla rozšafná hospodyně, ale o světě toho nevěděla o mnoho víc než já. Když mi rozvážně rozbírala některé obtíže, přičemž krájela pomerančovou kuru na marmeládu, do místnosti vběhlo jakési děcko. Matka toho dítěte bývala mou spolužačkou – hezká, ale málo nadaná dcera z této vily. Přišla si pro synka, aby šel na procházku se svou bonou, kterou přitom oslovila francouzsky – tak jsem zjistila, že je to cizinka.

Paní Barrettová podotkla, že je skoro na úrovni domácí učitelky a že prý povídala, kolik Angličanek zastává v zahraničí stejně dobré místo, jaké má ona zde. Tuhle náhodnou informaci jsem si uložila do paměti, jako dobré hospodyně schovávají odstřižky pro strýčka Příhodu. Než jsem se se svou dávnou přítelkyni rozloučila, dostala jsem od ní adresu slušného hostince ve středu Londýna, kde prý dříve dva moji strýcové často bydlívali.

Padesát mil do Londýna znamenalo den cesty dostavníkem. Dorazila jsem tam za sychravého únorového večera kolem deváté. Poprvé v Londýně! A poprvé v hostinci! Utlučená jízdou, promrzlá, bez zkušenosti a něčí pomocné ruky – a přece jsem si musela nějak poradit. Nutnost mě donutila zaplatit nosiči, objednat si pokoj u vrátného a ostýchavě se obrátit na vyfintěnou pokojskou, ba nechat si líbit její naduté jednání. Ale když jsem si zachovala neochvějný klid vůči ní i vůči číšníkovi, vynutila jsem si aspoň slušný tón. Nejprve mě asi pokládali za služebnou, rychle o mně změnili mínění, ale stále byli na vážkách, mají-li se ke mně chovat spatra, nebo úslužně.

Držela jsem se tak dlouho, dokud jsem nepojedla, neohřála se u krbu a dokud jsem se neoctla ve svém pokojíku; ale sotva jsem se posadila k posteli a složila na polštář hlavu i paže, dolehla na mě hrozná sklíčenost. Co si jen počnu samotinká v tom velkém Londýně? Kam se mám obrátit? Co si počít? Polštář, ruce i vlasy jsem smáčela slzami. Ale svého kroku jsem nelitovala, nechtěla jsem se vrátit.

Jakmile jsem sfoukla svíčku a ulehla jsem, ozval se do noci jakýsi mohutný temný zvuk, zadunělo to dvanáctkrát, a já jsem si řekla: Ležím ve stínu katedrály St. Paul.

Když jsem se druhý den ráno, prvního března, probudila a odhrnula záclonu, uviděla jsem, jak se slunce prodírá hustou mlhou. Nad střechami, skoro v mracích, jsem spatřila velebnou modravou báň: DÓM. Hleděla jsem na něj a v mém nitru jako by se ozvalo: Dobře jsem udělala, že jsem sem přijela! To jsem si řekla a pečlivě jsem se oblékala.

Když mi číšník dole přinesl snídani, dokázala jsem si s ním popovídat klidně, málem vesele. Byl to starší prošedivělý člověk a v tomto místě strávil víc než dvacet let. Když jsem se před ním zmínila o svých dvou strýcích, dobře se na ně pamatoval a mluvil o nich s respektem. Tím si získal jasno, kam patřím, a nadále se ke mně choval slušně.

Po snídani jsem se vydala ven. Provázelo mě radostné nadšení: už to, že si sama chodím po Londýně, mi připadalo jako dobrodružství. Vešla jsem do knihkupectví a koupila si tam knížku – bylo to vlastně vydání nad mé poměry, ale usoudila jsem, že ji mohu darovat paní Barrettové. Za to odpoledne jsem prožila podivuhodný kus života. Šla jsem, kam mě oči vedly, plnými doušky jsem užívala svobody a radosti, až jsem se octla, nevím jak, přímo v srdci velkoměstského ruchu. Konečně jsem plně vychutnávala Londýn. Potápěla jsem se do jeho proudu, odvažovala jsem se přecházet jeho nebezpečné křižovatky. Všecko to podnikat na vlastní pěst mi působilo radost, snad bezdůvodnou, pošetilou, ale opravdovou.

Nakonec jsem se, zesláblá a vyhládlá (už po léta jsem necítila takový zdravý hlad), vrátila kolem druhé hodiny do svého tmavého staromódního hostince. K obědu jsem měla přírodní pečínku a zeleninu, a obojí mi chutnalo výtečně. Příjemně znavená jsem si na hodinku schrupla. Když jsem se probudila, celé dvě hodiny jsem rozvažovala: Nemám co ztratit! Nevýslovná nechuť k životu, který jsem do té doby vedla, mi bránila v návratu. Jestliže se mi nepodaří můj záměr, koho to bude bolet kromě mne? I kdybych zemřela daleko od – chtěla jsem říci od domova, já však žádný domov nemám – daleko od Anglie, kdo by mě oplakával? A tak ke všemu odhodlaná jsem si udělala plán. Ještě týž večer jsem od svého nového známého číšníka získala informaci o tom, kdy odjíždějí lodě do přístavu na kontinentě, do Boue-Marine.

Shledala jsem, že nemohu mařit čas: že si musím zajistit kabinu ještě dnes večer. Když jsem vyrovnala účet a odměnila se číšníkovi spropitným, jak dnes vím, královským, obstaral mi i drožku. Také mě svěřil vozkovi se žádostí, aby mě v přístavu nenechal napospas převozníkům; ten sice slíbil, ale slib nedodržel a vyklopil mě rovnou do jejich největšího chumlu. Octla jsem se v nemilé situaci. Byla tma jako v ranci a převozníci se začali tahat o mé zavazadlo. Ještě hůř než noc, osamělost a nezvyklé prostředí mě vyvádělo z míry jejich klení – dodnes jsem na ně nezapomněla. Ale bez váhání jsem vstoupila do jednoho člunu a rázně jsem žádala, ať mi můj kufr podají – ale honem! Majitel člunu, kterého jsem si vybrala, stal se mým spojencem.

Vypluli jsme. Řeka byla temná jako proud inkoustu, světla, která se po ní vlnila, vycházela z pobřežních budov, a pohupovaly se na ní světlé lodi. Několik jsme jich minuli; moje loď se jmenovala Šipka, a konečně se mi vynořila z černé noci, celá bílá a osvětlená.

„Tak jsme tady!“ řekl převozník a rovnou si řekl o šest šilinků, což byla cena značně nadsazená. Zaplatila jsem ji: už třikrát za uplynulé dva dny jsem lidem dala nepřiměřenou odměnu, ale utěšovala jsem se vědomím, že chybami se člověk učí.

V dámském oddělení byla statná, hezká, nápadně oblečená stevardka. Požádala jsem ji, ať mě zavede do mé kabiny. Bručela, že není zvykem, aby cestující chodili na loď tak brzo. Odbyla jsem ji zkrátka: „Když už jsem tady, už tady zůstanu, a teď mi laskavě ukažte mou kajutu.“

Poslechla, ale dost neochotně. Sundala jsem si čepec, složila si věci a lehla jsem si. Teď už mám to nejhorší za sebou, a dokud Šipka nedopluje do přístavu, nemusím se o nic starat. Co bude potom, na to se mi nechtělo myslet. Celá zmořená jsem upadla do polospánku. Stevardka se celou noc bavila – nikoli se mnou, ale se svým synem, který se jí podobal jako vejce vejci. Celou noc se o něčem dohadovali, pořád k ní přicházel a zas odcházel. K ránu se řeč stočila novým směrem, na jakési Watsonovy, které ráno čekala a kteří byli u ní ve vážnosti kvůli štědrému spropitnému.

Při východu slunce nastoupili cestující na loď a Watsonovi byli slavnostně uvítáni. Byli čtyři: dva muži a dvě ženy. Kromě nich přistoupila ještě jedna pasažérka, mladinká slečna, kterou vyprovázel starší pán poněkud sešlého zjevu. Tyto dvě skupiny tvořily nápadný kontrast: Watsonovi byli bezpochyby boháči, ženy – obě mladé a jedna z nich dokonce kráska – byly oblečeny nákladně a pestře, ale na loď nevhodně. Muži byli malí, přitloustlí a ten starší, břichatější, byl manželem, nejspíš novomanželem mladé krasavice. Nad tímto objevem jsem nesmírně užasla, ale ještě víc jsem se divila, že ji toto pouto nijak neskličuje, byla naopak až bujně veselá.

Další cestovatelka, kterou vyprovodil onen starší pán, byla hezounká dívenka, jejíž prosté kartounové šaty, slaměný klobouček beze všech ozdob a velký šál, půvabně přehozený, tvořily oděv málem kvakersky prostý, jí však slušel. Zazněl zvonec; její otec ji políbil a vrátil se na břeh.

Naše poštovní loď odrazila. Cizinci tvrdí, že jen anglické dívky je možné nechat cestovat bez doprovodu, a žasnou nad odvahou jejich rodičů a poručníků. Zdali je tato slečna z těch, které je možno klidně nechat bez dozoru, jsem tehdy nevěděla, ale brzy se ukázalo, že důstojná samota jí není po chuti. Přitočila se ke mně a oslovila mě: „Cestujete ráda po moři?“

Vysvětlila jsem jí, že zálibu v plavbě teprve musím vyzkoušet, protože jsem předtím ještě na moři nebyla.

„Á, to je báječné! To vám přímo závidím, první dojmy jsou vždycky nejzajímavější. Já už mám za sebou tolik plaveb, že si na svou první cestu vůbec nevzpomínám, moře je mi fuk a vůbec – jsem docela blazeovaná.“

Nemohla jsem se zdržet smíchu: „Na to jste snad příliš mladá, abyste už byla blazeovaná!“

„Už je mi sedmnáct!“ prohlásila poněkud dotčeným tónem.

„A kam jedete vy?“

„Vlastně ani nemám zdání – vím jenom, že jedu do přístavu Boue-Marine.“

Vyvalila na mě oči, ale pak se bez dalšího zájmu svěřovala: „Já jedu do penzionátu. Sama už nevím, kolikátá je to škola, a přitom pořád nic neumím. Neznám nic, docela nic, věřte mi – jenom dobře hrát na klavír a pěkně tančit. Francouzsky a německy samozřejmě mluvím, ale čtení a psaní mi moc nejde – tehdy po mně chtěli, abych přeložila do angličtiny jednu stránku z německé knížky, a já to nesvedla. Tatíček byl celý bez sebe, že prý to vypadá, jako by pan de Bassompierre – víte, můj strýc, co mi všecky ty školy platí – vyhazoval peníze oknem.“

„A kde jste teď?“ vyptávala jsem se.

„Ále – v… tento…“ Slečna Franshawová slůvkem „tento“ nahradila název hlavního města Království labassecourského – Villette, na něž si nemohla vzpomenout.

„Tam chodíte do školy? Je to dobrý ústav?“

„Ale kde, hrozný, ale každou neděli mám vycházku a všecky professeurs pustím z hlavy a úkoly pošlu au diable – k čertu – víte, tohle bych se neodvážila anglicky vypustit z úst, ale ve francouzštině na tom nic není -, a tak si něco užiju… Co se mi už zase smějete?“

„Ne vám – usmívám se vlastním nápadům.“

„A jaké to máte nápady?“ a nevyčkala na odpověď: „Teď mi musíte povědět, kam vlastně jedete.“

„Kam mě oči povedou a nohy ponesou. Musím si vydělávat na živobytí.“

„Vydělávat?“ zděsila se. „Takže vy jste chudá? Och, já vím, co to je chudoba: my doma jsme taky dost chudí. Tatíček se jmenuje kapitán Fanshaw, je už ve výslužbě, ale z dobré rodiny, a někteří naši příbuzní jsou dost zámožní, ale pomáhá nám jenom můj strýc a kmotr de Bassompierre, který trvale bydlí ve Francii – ten se stará o nás děvčata. Mám ještě pět sester a tři bratry. Postupně nás vyvdají, teď se právě vdala sestra Augusta, její manžel vypadá starší než tatíček, dostal v Indii žlutou zimnici, ale je bohatý. Augusta má kočár a velký dům, my si všichni myslíme, že udělala terno. Není to lepší než si vydělávat na živobytí, jak vy říkáte?“

Po krátké odmlce, kterou vyplnila zíváním, se optala: „Trpíte mořskou nemocí?“

„A vy?“

„Se mnou je to hrozné, stačí, abych zahlídla moře. Už mi to začíná. Půjdu dolů.“ Odešla do kajuty a zanedlouho ji následovali i Watsonovi, a tak jsem byla celé odpoledne na palubě sama. Měla jsem klidnou, málem blaženou náladu. Dokud nám funguje tělo a mozek, nemusí nás skličovat ani nebezpečí, samota a nejistá budoucnost – zvláště když nám svoboda propůjčuje křídla a naděje nás vede za svou hvězdou.

Mořská nemoc mě přepadla až dlouho potom, co jsme minuli Margate – až do té doby jsem se opájela rozkoší z mořského vánku, z mořských ptáků houpajících se na vrcholcích vln, z bílých plachet v potemnělé dálce i z pokojného, byť kalného nebe nad tím vším. Kajuta slečny Fanshawové byla náhodou hned vedle mé, a tak mě bohužel po celou dobu našeho společného utrpení ještě trápila svým bezohledným sobectvím.

Až nakonec, rozmrzelá jejím protivným fňukáním, jsem ji okřikla, ať drží jazyk za zuby. Toto napomenutí na ni blahodárně zapůsobilo a stojí za zmínku, že mi je neměla za zlé.

Jak se stmívalo, bylo moře čím dál bouřlivější. Začaly se kácet kusy nábytku, cestujícím bylo hůř a hůř a slečna Fanshawová prohlašovala mezi steny, že určitě umře.

„Ale ještě ne hned, milánku,“ chlácholila ji stevardka, „už se blížíme k přístavu.“

A skutečně, za čtvrthodinku bylo moře klidné a kolem půlnoci jsme byli na místě. To mě rozesmutnilo – opravdu jsem litovala, že plavba skončila. Měla jsem po oddechu, opět mi začínaly starosti, trýznivé starosti.

Když jsem vyšla na palubu, světla cizího přístavního města mi připomínala nesčetné výhružné oči. Přátelé Watsonových se dostavili k uvítání, houf známých si odváděl slečnu Fanshawovou. A já? Kam mám jít já? Někam přece jít musím. Když jsem dávala stevardce spropitné – a zdálo se, že ji překvapila jeho výše -, požádala jsem ji, aby mi laskavě poradila nějaký slušný hostinec, kde bych mohla přespat. A ona mi nejen dala dobrou informaci, ale zavolala i posluhu a dala mu na starost mne – zavazadlo šlo na celnici.

Jak jsem byla ráda, když se konečně zavřely dveře hotelového pokojíčku za mnou a za mou únavou! Ráno jsem se probudila s oživlou odvahou a s osvěženou hlavou. Teprve teď, když jsem scházela po schodech dolů, jsem zpozorovala, čeho jsem si v noci ve své vyčerpanosti nevšimla, že je to vlastně velký hotel.

Prohlížela jsem si vysoký strop, malované zdi a žilkovaný mramor schodiště, po němž jsem sestupovala, a uvědomovala si rozdíl mezi tou nádherou a mezi pokojíčkem, který mi přidělili k přespání. Podivovala jsem se přitom neomylnému čichu vrátných a pokojských, s nímž třídí při ubytování hosty. Mne rázem odhadli a zařadili mezi hosty bezvýznamné.

Když jsem konečně dorazila do veliké haly, zalité sluneční září, instinktivně jsem zamířila do místnosti, která byla kavárnou. Usedla jsem k jednomu stolku, kam mi číšník vzápětí přinesl snídani, kterou jsem s námahou pozřela. Byla bych se tam cítila volněji, kdybych byla kolem sebe viděla nějaké ženy, ale nebyla tam ani jediná. Nikdo mě však neobtěžoval pohledy: jestliže bylo na tom všem něco výstředního, vysvětlili si to slovem „Angličanka“.

Snídaně skončila a já musela dál – ale kam? „Jeď do Villette!“ radil mi vnitřní hlas; vyvolala ho bez pochyby vzpomínka na letmou poznámku slečny Fanshawové, kterou utrousila při loučení: „Byla bych ráda, kdybyste přijela k paní Beckové, má několik fakanů a hledá anglickou guvernantku, aspoň před časem se po ní sháněla.“

Kdo je paní Becková, kde bydlí, to jsem nevěděla. Vyptala jsem se, jak se do Villette dostanu, zajistila jsem si místo v dostavníku a jela jsem tam, vedena tímto nejasným záměrem, pouhým náznakem plánu. Cestu jsem plně vychutnávala, přestože bylo chladno a deštivo. Krajina, kterou jsme projížděli, byla holá, plochá a bez zeleně, rozbahněné kanály se táhly jako polomrtví zelenaví hadi podél cesty, zastřižené vrby lemovaly rovná pole, obdělávaná jako zeleninové zahrady. I nebe bylo jednotvárně šedé, ovzduší nehybné a vlhké, ale přesto mi bylo veselo. Doufala jsem, že do Villette přijedeme dřív, než se snese noc, ale jeli jsme tak pomalu a zastávky byly tak dlouhé, že když jsme vjížděli na předměstí, padla na město taková tma, že by se dala krájet.

Před poštou se dostavník zastavil a cestující z něho vystoupili. Sháněla jsem se po svém kufříku – lístek s adresou jsem k němu přivázala zelenou stužkou, abych ho rozeznala na první pohled; jenže se nikde nic nezazelenalo, i když už byla všechna zavazadla vyložena na zem. Kampak se můj kufřík s tou troškou šatstva i s kabelkou, v níž leží zbytek peněz z mých patnácti liber, poděl? Tehdy jsem neuměla mluvit francouzsky a okolo mě každý, jak se mi zdálo, drmolil jen po francouzsku. Co jsem měla dělat? Položila jsem konduktérovi ruku na rameno, prstem jsem ukázala na jeden kufr a pak na střechu dostavníku, mimikou jsem se snažila vyjádřit svou otázku.

Nepochopil mě, popadl kufr, na nějž jsem ukázala, a užuž se ho chystal položit na vozidlo. „Co to děláte, to je můj kufr!“ ohradil se jakýsi člověk bezvadnou angličtinou a vzápětí to opakoval francouzsky. Ale já jsem zaslechla rodnou mluvu a obrátila jsem se na neznámého krajana, ani jsem si v té trapné chvíli nevšimla, jak vypadá:

„Pane, já neumím francouzsky; smím vás poprosit, abyste se zeptal toho člověka, co se stalo s mým kufrem?“

„Jak ten váš kufr vypadal?“

Popsala jsem svůj kufr a nezapomněla jsem ani na tu zelenou stužku. Dozvěděla jsem se: „Tenhle člověk doznává, že měl vůz přetížený a že váš kufřík s několika jinými zavazadly zase složil a zanechal v Boue-Marine; slibuje, že ho zítra doveze, a tak ho pozítří určitě budete mít tady v kanceláři.“

Angličan asi vyčetl z mého výrazu, jak jsem poklesla na mysli, neboť se mě vlídně zeptal: „Máte zde ve městě nějaké známé?“

„Nemám, a ani nevím, kam mám jít.“ Následovala odmlka, během níž se víc přitočil ke světlu lampy nad jeho hlavou, a já jsem postřehla, že je to mladý, elegantní a hezký muž. Měl milou tvář; vypadal hrdě, ale nikoli povýšeně.

„V kufříku jste měla všechny peníze?“ zastavil mě, když už jsem se obracela k odchodu. Byla jsem šťastná, že jsem mohla odpovědět podle pravdy: „Ne, mám dost v peněžence, abych do pozítřka vystačila v nějakém hostinci. Ale vůbec se ve Villette nevyznám.“

„Mohu vám dát adresu hostince, jaký potřebujete, není to odsud daleko. Dostanete se tam nejkratší cestou po bulváru a pak projdete parkem. Ale je už dost pozdě, abyste se vydala sama přes park, doprovodím vás kousek.“

Bulvár byl docela pustý, v parku byla tma, ale já jsem neměla ani trošku strach, byla bych kráčela za těmito spolehlivými kroky třeba celou noc, třeba na kraj světa.

„Teď se dáte touhle širokou ulicí, až přijdete ke schodům, a po nich sejdete do úzké uličky, kde je váš hostinec. Tam se anglicky domluvíte. Dobrou noc.“

Srdečně jsem mu poděkovala a spěšně jsem zamířila honosnou ulicí a napříč náměstím, ale právě když jsem míjela kolonádu, vystoupili z ní dva kníratí mužští a sledovali mě. Brzy jsem narazila na jakousi hlídku a moji pronásledovatele se ztratili, ale zahnali mě dál, než jsem si myslela, najednou jsem nevěděla, kde jsem.

Až konečně jsem přece došla k jakýmsi zchátralým schodům. Ulička, do níž mě zavedly, byla opravdu úzká, ale nebyl v ní žádný hostinec. Šla jsem dál. Až v tiché, pěkně dlážděné ulici jsem zahlédla hořet světlo nad vchodem poměrně velikého domu. To bude asi ten hostinec! Běžela jsem k němu, kolena se už pode mnou podlamovala, byla jsem na konci svých sil. Nebyl to však hostinec, na velkých vratech se skvěla mosazná tabule s nápisem „Pensionnat des Demoiselles“ a pod ním jméno majitelky, „madame Beckové“.

Strnula jsem. Hlavou mi prolétlo plno nápadů, ale nic jsem neplánovala – bez rozmyšlení a uvažování jsem stiskla zvonek. Konečně se přede mnou otevřely dveře. Myslím, že kdybych byla požádala o rozhovor s madame Beckovou francouzsky, nebyla bych tak pozdě večer vpuštěna, ale takto mě bona v elegantním čepci, která mě zřejmě pokládala za novou učitelku, bez váhání zavedla do studeného salónu.

Hodiny nad krbem právě odbíjely devět. Uplynula čtvrthodinka. Seděla jsem a upírala oči na dveře s pozlacenými lištami. Všude ticho, nikde nic se nehnulo.

„Vy jste anglická?“ ozvalo se pojednou vedle mne. Málem jsem vyskočila, bylo to tak nečekané. Přede mnou však nestál žádný duch, ale boubelatá panička v županu a čisťounkém nočním čepci. Přisvědčila jsem, že jsem Angličanka, a bez dalšího představování jsme se rovnou octly v zajímavé konverzaci.

Madame Becková svou úvodní otázkou téměř vyčerpala znalostí naší ostrovní řeči a dál se rozhovořila ve své mateřštině. I když jsme při tom nadělaly dost rámusu – madame měla dar jazyka, s jakým jsem se do té doby nesetkala -, nemohly jsme se domluvit. Brzy si přivolala pomoc, „maîtresse“, učitelku, která se nějakou dobu vzdělávala v irském klášteře, a kterou proto považovali za experta v angličtině. Řeč mého Albionu strašlivě komolila, ale přece jakžtakž přetlumočila můj příběh: že jsem odešla z vlasti, abych si rozšířila vědomosti a vydělala si na chléb, že jsem ochotná dělat cokoli, opatrovat děti nebo pracovat jako komorná. Madame to všecko vyslechla a prostřednictvím tlumočnice mě požádala, ať odejdu a vrátím se až zítra.

Jenže mně se nezamlouvalo vystavit se nebezpečí noční ulice nanovo. Energicky a s vynuceným klidem jsem se obrátila přímo k ní: „Buďte ujištěná, madame, že jestliže mi poskytnete zaměstnání teď, poslouží to i vašim zájmům. A jestliže mě ihned přijmete do svých služeb, bude lepší, když už zde zůstanu přes noc: jak si mám najít nocleh, když se tady ve Villette nevyznám a neovládám zdejší řeč?“

„Může vás někdo doporučit?“

„Nikdo.“

Optala se, kde mám zavazadla. Stále ještě byla na vážkách. Vtom se ozvaly mužské kroky, které v předsíni mířily k východu. „To je monsieur Paul! Zavolejte mi ho sem!“

Učitelka odběhla ke dveřím salónu a zavolala monsieura Paula. Na prahu se objevil malý snědý mužík s brýlemi. „Mon cousin,“ oslovila bratrance madame, „o tobě je známo, že se vyznáš ve fyziognomii. Přečti mi, co je vepsáno do téhle tváře.

Mužík na mě soustředil obrýlený pohled, jako by mi chtěl proniknout až do ledví. „A jednáš s ní o něčem důležitém?“

„Nabízí mi své služby, chce dělat bonu nebo guvernantku. Vypráví historku dost hodnověrnou, ale nemá žádné doporučení. Upřeně si mě prohlížel.„A potřebovala bys ji?“

„Vlastně ano. Víš, jak mě madame Svíny znechucuje.“

„Přijmi ji! Jestli v ní převládá dobro, tvůj dobrý skutek se ti vyplatí. A kdyby zlo – dobrý skutek, sestřenko, vždycky zůstane dobrým skutkem. Dobrou noc.“ A s úklonou tento záhadný rozhodčí mého osudu zmizel.

A madame mě do svých služeb přijala ještě týž večer. Přikázala oné učitelce, ať se o mne postará, a kuchařka v krátké sukni a dřevácích mi přinesla večeři – maso ve zvláštní nakyslé omáčce, „tartine“, neboli chléb s máslem a pečenou hrušku. Měla jsem hlad, a tak jsem se s povděkem najedla.

Po večerní modlitbě přišla madame, aby si mě znovu prohlédla. Vedla mě nahoru řadou malých ložnic, které – jak jsem se později dozvěděla – bývaly kdysi celami jeptišek, až do místnosti, kde spaly v postýlkách tři malé děti. Bylo tam dusno od rozpálených kamen, ale zaváněl tam pach překvapivý a zde naprosto nečekaný: pach whisky. U stolu vsedě spala ženská, nesourodě oblečená do hedvábných šatů a vlněné zástěry; aby nemohlo dojít k omylu, stála u lokte této spící krásky láhev a prázdná sklenka.

Madame se na tento pozoruhodný obrázek dívala klidně, bez náznaku nelibosti. S úsměvem mi ukázala na čtvrtou postel, čímž mi dala najevo, že ta je moje. Potom když zhasla svíčku a rozžehla noční lampičku, zmizela do svého pokoje. Měla jsem lehké spaní a v hluboké noci jsem se náhle probudila. Všude bylo ticho, jen uprostřed ložnice stála postava v bílém: madame v noční košili. Předstírala jsem, že spím, a ona si mě dlouze prohlížela. Pak se postavila ke stoličce, na níž jsem měla složené šatstvo, a každý jeho kousek podrobila výzkumu. Podle mých svršků si asi chtěla utvořit představu o mé majetnosti, čistotnosti a podobně.

Když takto vykonala svou morální povinnost, jako duch se vytratila. U dveří se obrátila, upřela zrak na hrdinku smutné postavy, která dosud u prázdné sklenice pochrupovala. Osud paní Svíny – jak vyslovila irské jméno Sweeny – byl očividně zpečetěn.

Na druhý den jsem se s paní Sweeny seznámila blíž. Když poznala, že ji mám odsud vypudit, vystrčila drápky. Ale paní Becková odešla z pokoje a za několik minut se mezi námi objevil strážník. Paní Sweeny se všemi svými svršky musela zmizet. A během celé této scény madame ani nesvraštila čelo, z úst jí nevyšlo jediné ostřejší slovo. Tato aféra se odehrála před snídaní, v krátké chvíli, co madame jako Jitřenka vyšla ze svého pokoje a pak chladnokrevně usedla ke kávě.

Když se madame Becková upravila, byla z ní osůbka sice trošku při těle, ale docela půvabná. Měla svěží růžovou pleť a jasně modré oči. Hedvábné šaty jí padly jako ulité, jak to svedou jen francouzské švadleny, čelo vysoké, ale úzké, napovídalo její velké schopnosti a jistou dobrosrdečnost, přesně vymezenou; ústa se vyznačovala tvrdými, tenkými rty. Pěstovala dobročinnost a svou nadvládu si udržovala mírnými prostředky: ani jednou prý nepokárala nechutnou paní Sweeny pro její opilství a nepořádnost; ale musela na hodinu odejít, jakmile se to madame hodilo. Doslechla jsem se, že ani učitelům se v tomto ústavu nic nevytýká, jenže se tu dost často vyměňují – že zmizí odsud, nikdo ani neví jak, a na jejich místo nastupují noví. Ustav byl zároveň internátem i externí školou, externistek bylo přes sto, chovanek kolem dvaceti. Ty všecky madame řídila a zároveň s nimi čtyři učitelky, dva učitele, šest služebných a tři děti, všecko bez zjevné námahy: stále měla co dělat, ale jen zřídka spěchala. Pomáhal jí v tom její speciální systém, který lze charakterizovat hesly: „Všude měj oči!“ a „Špehuj!“

Věděla, že vychovávat dívky k slepé nevědomosti omezováním svobody a nedůvěrou není nejlepší metodou, jak z nich utvářet počestné a dobré ženy, ale tvrdila, že na kontinentu jsou zvyklé na uzdu už odmalička, a kdyby se jim povolily otěže, vedlo by to i při dozoru ke špatným koncům. Prohlašovala, že se jí protiví užívat takových prostředků, ale že to zkrátka jinak nejde. Byla to opravdu velice schopná žena, byla by mohla ve své osobě spojovat funkci ministerského předsedy s posláním nejvyššího policejního ředitele. Byla rozšafná, neoblomná a neupřímná; mlčenlivá, prohnaná, bdělá a nevyzpytatelná, bystrá a necitelná. Tyto poznatky o ní jsem ovšem nezískala ani za měsíc, ani za půl roku. Nejdříve mi padl do očí blahobytný vnějšek tohoto prosperujícího penzionátu, velký dům plný zdravých děvčat. Získávaly tu vědomosti zázračně lehkou metodou, s ničím se nemusely příliš mořit, stále byly něčím zaměstnávány, ale nikdo je nesekýroval.

Učitelský sbor měl tím víc práce, aby žačky nepřetěžoval. Byla to škola v nejednom ohledu lepší než anglické ústavy obdobného typu. Za domem se rozkládala velká zahrada, kde v létě žačky trávily většinu času mezi růžovými keři a ovocnými stromy. Madame se usadila v prostorném altánu a postupně k ní přicházely jednotlivé třídy šít a studovat. Mezitím tam přicházeli učitelé přednést krátké živé lekce.

Katolické svátky poskytovaly žačkám kromě pravidelných vycházkových dnů časté volno, nebo se chodilo na výlet do přírody, spojený s pohoštěním na venkovském statku. To všecko se mi jevilo jako samá příjemná zařízení a madame jako vtělená dobrota. Ale nastala chvíle, kdy jsem byla odvolána ze své pozorovatelny, z dětského pokoje, a byla jsem přinucena vejít v užší styk s tímto malým uzavřeným světem.

Jednou jsem jako obvykle poslouchala, jak děti předčítají své anglické úkoly, a přitom jsem pro madame párala hedvábné šaty, když vtom jako by náhodou vešla do pokoje a poslouchala. Najednou mě oslovila tónem takřka vyčítavým: „Miss, že vy jste byla doma vychovatelkou?“

S úsměvem jsem jí to vyvrátila, ale od toho dne mě asi dva týdny sledovala, a když si mě takto oťukala, rázně zakročila: jednou ráno se znenadání objevila a jako by ve spěchu mi řekla, že učitel angličtiny pan Wilson dnes ráno nepřišel na hodinu a jestli bych za něho pro jednou nešla dát žačkám aspoň anglický diktát, aby jim lekce neodpadla.

„Tak pojďte,“ vyzvala mě, když jsem se sklonila nad nastříhanou dětskou zástěrkou, „nechte toho šití!“

„Ale Fifinka tu zástěrku potřebuje, madame.“

„Fifinka počká, teď vás potřebuji já.“ A protože mě opravdu potřebovala a už dlouho byla nespokojená se svým učitelem angličtiny, popadla mě za ruku a odváděla dolů. Rudla jsem a třásla se od hlavy až k patě. Madame se na mne obrátila a spustila přísně: „Tak co: půjdete zpátky – nebo vpřed?“ a ukázala rukou nejprve na vchod do obytné části domu a potom na velké dveře do učebny.

„Vpřed,“ řekla jsem.

„Jenomže nemůžete předstoupit před třídu tak rozčilená,“ zadívala se na mne tvrdým pohledem, který ve mně utvrdil pevné odhodlání.

„Jsem tak málo rozrušená jako tenhle kámen,“ dupla jsem do dlažby, „nebo jako vy, madame.“

„Bon! Ale musím vás upozornit, že před vámi nebudou způsobné anglické slečinky. Budou to zdejší žačky, přímé, prostořeké a vzpurné.“

Řekla jsem: „To vím. Vím i to, že pořád ještě nemluvím francouzsky dost plynně, že se snad někdy přeřeknu, a ty nejhloupější se mi proto budou smát. Ale i tak hodlám jít na tu lekci.“

„Vylekané učitelky vždycky hodí přes palubu. A nečekejte, že vám přijdu na pomoc já nebo někdo jiný,“ dodala madame.

Místo odpovědi jsem otevřela dveře, zdvořile jsem ji pustila napřed a šla za ní. Byly tam tři učebny a z nich ta, v níž jsem měla vystupovat, největší, s největším počtem žaček, a to divočejších a nezkrotnějších než v druhých třídách. Byla jsem si vědoma, že ani jedna z nich není nepoučená o tom, jaké postavení zaujímám v domácnosti madame Beckové.

Madame mě uvedla několika chladnými větami a odplula ze třídy. Na tu svou první hodinu nikdy nezapomenu. Tehdy jsem poprvé začala chápat velký rozdíl mezi ideální „jeune fille“ v pojetí básníků a romanopisců a mezi „dívenkou“, jaká je ve skutečnosti.

Tři krasavice se šlechtickým titulem si sedly do první lavice s úmyslem dát najevo, že nějaká chůva od dětí je učit nebude. Věděly, že dodneška se jim vždycky podařilo zapudit neoblíbené učitele, a domnívaly se, že nad „miss Snow“ bude vítězství lehké.

Kdybych byla mohla mluvit vlastním jazykem, byla bych je dovedla upoutat, ale takto jsem mohla podniknout jen jedno: přistoupila jsem k Blanche – baronce de Melcy – vzala jí zpod ruky její sešit, a když jsem chladnokrevně přečetla její úkol, stejně chladnokrevně jsem ten pokaňkaný list přetrhla. Tím jsem přivábila pozornost třídy a ztišila hluk.

Jen jedna dívka docela vzadu stále vzdorovala a dál povykovala. Všimla jsem si, že sedí docela blízko dvířek, které se otvíraly do skladiště pomůcek. Procházela jsem třídou, naoko bez cíle, a přitom jsem zjistila, že dvířka jsou pootevřená. Znenadání jsem se bleskově obrátila k té dívce – a v dalším okamžiku už byla v komůrce, zámek za ní zaklapl a klíč jsem měla v kapse.

Tato dívka Dolores – byla to Katalánka – měla nesnášenlivou povahu, spolužačky se jí bály a neměly ji rády, a tak se jim tento trest docela líbil.

Na chvilku se rozhostilo naprosté ticho a potom se úsměv – nikoli smích – šířil od lavice k lavici; a když jsem se pak klidně vrátila na stupínek, zdvořile požádala o ticho a začala jim diktovat, už se jim pera rozběhla po papíře a celá hodina proběhla v pořádku a pilné práci.

„Cest bien,“ řekla mi madame, když jsem vyšla ze třídy, celá rozpálená a poněkud vyčerpaná, „ca ira!“ – Je to dobré, půjde to! Po celou dobu poslouchala za dveřmi.

Od toho dne jsem přestala být vychovatelkou jejích dětí a stala jsem se učitelkou angličtiny. Zvýšila mi mzdu, ale i při polovičním platu pana Wilsona jsem udělala třikrát více práce než on.

Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)