autor: Charlotte Brontë
Kapitola první: BRETTON
Moje kmotra obývala pěkný dům v čistém, starobylém městečku Brettonu. Rodina jejího muže tam sídlila už po mnoho generací, a dokonce nesla i jméno jejich rodiště: jmenovali se Brettonovi z Brettonu. Jako dítě jsem jezdívala do Brettonu většinou dvakrát do roka na návštěvu, a pokaždé velice ráda. Velké, tiché pokoje, vkusně rozestavený nábytek, čistá okna, venkovní balkón, shlížející na roztomilou starosvětskou ulici, kde jako by stále panovala neděle – tak ticho tam bylo, tak čistá dlažba -, to všecko mi bylo velice milé.
V domácnosti dospělých lidí se jediné děcko obvykle stává středem pozornosti, a také mně se svým poklidným způsobem hodně věnovala paní Brettonová, která se stala vdovou s jediným synem ještě dřív, než jsem ji poznala – její muž lékař jí zemřel, když byla ještě mladá a hezká. Jak si ji pamatuji já, mladá už nebyla, ale pořád ještě hezká, ztepilá, na Angličanku sice přisnědlá, ale na jejích tvářích brunetky zářil stále ruměnec a zdraví jiskřilo v jejích veselých černých očích.
Leckdo pokládal za politováníhodné, že své barvy nepřenesla na syna Grahama, který měl oči modré a barvu jeho dlouhých vlasů se neodvažovali pojmenovat ani dobří přátelé, jen když na ně svítilo slunce, říkali, že jsou zlatisté. Po matce však podědil rysy tváře, její zuby, postavu a co hlavní, její dokonalé zdraví a její letoru, která někdy znamená pro život víc než nějaký majetek.
Ve čtrnácti letech jsem se do Brettonu přestěhovala na delší dobu; jednou na podzim si mě kmotra osobně vyžádala od příbuzných, u nichž jsem tehdy žila. Myslím, že už zřetelně viděla, že se blíží události, o nichž jsem já neměla potuchy, jen jakási slaboučká obava mě naplňovala smutkem, a proto jsem byla ráda, že mohu změnit prostředí i společnost.
V blízkosti mé kmotry mi čas vždycky plynul pěkně – neubíhal, neřítil se, ale pokojně plynul jako řeka rovinou. Nevyskytovaly se tam divotvorné proměny ani vzrušující zážitky, ale já jsem měla ráda klid, a tak málo jsem stála o rozruch, že když jsem ho později musela prožívat, byl mi dost proti mysli a byla bych se ráda bez něj obešla.
Jednoho dne přišel dopis, jehož obsah kmotru očividně překvapil a do jisté míry zneklidnil. Nejprve jsem se domnívala, že přišel z mého bydliště, a celá jsem se chvěla v očekávání nějaké zlé zprávy. Mně však nikdo nic neříkal, a tak se mi zdálo, že z toho mračna nebude déšť. Ale příští den jsem po návratu z dlouhé procházky objevila nečekanou změnu, jakmile jsem vstoupila do svého pokojíku: k mé posteli přibyla v rohu malá postýlka s bílými nebesy a vedle mého mahagonového prádelníku stála skříňka z palisandrového dřeva. To bylo velké překvapení.
Vysvětlení se mi dostalo, když jsem přišla k večeři. Dozvěděla jsem se, že načas budu mít v pokoji malou dívenku, dcerku vzdáleného příbuzného nebožtíka dr. Brettona. Tato holčička nedávno ztratila matku, ale ve skutečnosti prý neutrpěla tak velkou ztrátu: paní Homeová prý byla sice kráska, ale rozmarná a lehkomyslná, své děcko zanedbávala a manželovi přinesla jen zklamání a rozčarování. Jejich svazek se ukázal tak nesourodý, že nakonec skončil rozchodem. Brzy po této rozluce se ona dáma nastydla, dostala horečku a po krátké nemoci zemřela.
Její muž, od přírody citlivý. a navíc šokovaný touto zprávou, nechtěl si nechat vymluvit, že její předčasný skon nezavinila jeho vlastní přísnost a malá shovívavost. Tak se poddával výčitkám svědomí, že to vážně podrylo jeho duševní zdraví a lékaři mu doporučují cestovat. Paní Brettonová se nabídla, že mu zatím bude pečovat o dceru.
Na mé vyptávání mi vyprávěla, co říkával její nebožtík muž, že pan Home zdědil vědecké sklony po strýci z matčiny strany, francouzském učenci: že v té rodině se smísila francouzská a skotská krev a že má ve Francii příbuzné, kteří si píší před své jméno šlechtický přídomek de. Ještě týž večer poslali služebnou k dostavníku, kterým měl přijet malý host. Paní Brettonová a já jsme seděly v salóně a čekaly na ni samy, Graham Bretton byl právě na návštěvě u spolužáka na venkově. Byl nevlídný večer, déšť šlehal do okenních tabulek a neustále skučela meluzína.
Krátce před desátou zvonek ohlásil návrat Warrenové. Ještě ani nestačili otevřít dveře, a už jsem vrazila do haly: tam ležel kufr s několika krabicemi, u nich stála chůva, a pod schody Warrenová, v náručí břemeno zabalené do plédu.
„Postavte mě na zem,“ ozval se slabý hlásek, „a sundejte mi ten pléd,“ pokračovala ta osůbka, přičemž drobounkou rukou vytahovala špendlík a s jakýmsi opovržlivým kvapem se vyprošťovala z obalu.
„Pojď sem, zlatíčko,“ oslovila ji paní Brettonová. „Pojď se mnou, ať se mi zahřeješ u ohně.“
Dívenka k ní rázně vykročila. Když se zbavila svého zakuklení, vypadala maličká, ale byla to půvabná postavička, křepká, útlá. Když usedla na mohutném klíně mé kmotry, vypadala jako panenka.
Paní Brettonová si nepotrpěla na mazlení, i k svému milovanému synovi se zřídka chovala rozcitlivěle, často spíš naopak, ale když se teď na ni ta holčička usmála, políbila jí a zeptala se: „Jakpak se naše maličká jmenuje?“
„Slečinka.“
„A dál?“
„Polly. Tak jí říká tatínek.“
„Bude tady Polly se mnou ráda?“
„Ale ne pořád – jen než se vrátí tatínek. Tatínek odjel.“
„Však on se k Polly vrátí, nebo si pro ni pošle.“
„Ale Harriet říká, že až za hodně dlouho. Je nemocný.“ Oči se jí zalily.
Paní Brettonová, která byla energická a v závažných záležitostech dovedla vystupovat rázně, v maličkostech často projevovala velkou shovívavost. Řekla mi: „Teď si jí nevšímej!“ Ale já jsem se na ni dívala, jak si opřela loket o kolínko, jak ze své panenkovské sukýnky vytáhla kapesníček a nehlučně se rozplakala. Zanedlouho požádala: „Můžete mi zavolat Harriet? Harriet, já si musím jít lehnout. Zeptejte se, jestli budu spát s vámi.“
„Ne, slečinko,“ odpověděla jí chůva, „budete společně s touhle slečnou,“ ukázala na mne.
Když jsem si asi za hodinu šla lehnout, našla jsem ji ještě vzhůru. Urovnala si polštáře, aby se o ně zádíčky pohodlně opírala, a její ručky, pevně sepjaté, spočívaly na pokrývce v jakémsi nedětském klidu. Než jsem zhasla lampu, doporučila jsem jí, ať si raději lehne, jinak že prostydne. Vzala si kousek svého šatstva a zakryla si ramínka.
Chvilku jsem potmě poslouchala – bylo mi jasné, že stále ještě pláče, ale plakala tichounce. Sotva jsem se za svítání probudila, mé ucho už zaslechlo nějaké šplouchání. Tak vida, ona už vstala! Postavila se k umývadlu na stoličku, namáhavě nakláněla džbán, který neuzdvihla, aby si nalila do umývadla vodu. Byla to zajímavá podívaná, jak se takový drobeček umývá a obléká, tak soustředěně a bez hluku. Zřejmě ještě na to nebyla zvyklá a tkaničky, knoflíky, dírky a háčky jí působily potíže, které překonávala s obdivuhodnou houževnatostí. Složila svůj noční úbor a docela úpravně urovnala závěsy kolem lůžka; potom se schovala do koutu, kde mi výhled na ni zakrývala bílá záclona, a byla zticha jako myška.
Její chůva zaklepala na dveře. Vyskočila z úkrytu: „Už jsem oblečená, Harriet. Ale utáhněte mi pás a učešte mě, prosím.“
„Až tady nebudu, musíte se nechat oblékat od té slečny.“
„Ani za nic… Neudělala jste mi rovnou pěšinku, Harriet.“
„Vám je těžko vyhovět. Takhle je to lepší?“
„To už je dobré. Kam teď mám jít, když už jsem hotová?“
„Odvedu vás do jídelny.“
„Ach Harriet, kdybych radši mohla být u tatínka! Tady nikoho neznám.“
„Musíte být hodná, slečinko.“
„Však jsem hodná, ale tady mě to bolí,“ přitiskla si ručku na srdce.
Když jsem přišla do jídelny, našla jsem Paulinu – její celé jméno znělo Paulina Mary – sedět vedle paní Brettonové; před ní stal hrneček mléka, ručku ji zaplňoval krajíček chleba, ale nejedla.
„Nevím, co si s tou malou počít,“ prohodila ke mně paní Brettonová, „vůbec nechce jíst a na očích je jí vidět, že málo spala. Snad kdyby si někoho u nás oblíbila, spíš by si zvykla.“ Uplynulo však několik dní a zdálo se, že k nikomu v domě lehce nepřilne. Nebyla výslovně zlobivá ani zarputilá, ale těžko si představit někoho, koho by bylo tak nesnadné utěšit. Tesknila, žádný dospělý by se nedovedl tvářit truchlivěji. Mně, Lucii Snowové, nebyla dána žádná přepjatá obrazotvornost, ale kdykoli jsem ji přistihla v koutě s hlavou opřenou o trpasličí ručku, bylo mi, jako by u nás strašilo. Jak by bylo toto její trápení skončilo, kdyby bylo pokračovalo bez přerušení dál, lze těžko odhadnout, ale přišel v něm náhlý zvrat.
Jednou odpoledne, kdy ji paní Brettonová vylákala z jejího obvyklého místečka v koutě, vysadila ji na okno, a aby ji zaměstnala, řekla jí, ať pozoruje chodce a odpočítává, kolik půjde pánů a dam. Polly tam seděla netečně, takřka se ani nedívala ven, ani nepočítala, když vtom se jí nápadně rozevřely oči. Smutný výraz z nich zmizel a místo něho nastoupil pohled dychtivého očekávání.
„Je to on!“ vyhrkla a vylétla z místnosti jako šíp. Pozorovala jsem z okna, jak se ve své černé sukýnce a lemované zástěrečce (obyčejné dětské zástěrky nechtěla nosit) rozběhla doprostřed ulice a uviděla jsem, jak ji kdosi popadl do náruče. Ten dobrý skutek udělal jakýsi pán a teď ji vedl k domu, z něhož ji viděl vyběhnout. Soudila jsem, že ji odevzdá služebné a odejde, jenže on vešel dovnitř i s Paulinou. Z toho, jak ho paní Brettonová přijala, jsem hned poznala, že je to její známý. Vítala ho, ale její pohled i chování vyjadřovaly přímou výtku. Řekl: „Nemohl jsem odjet za hranice, dokud se na vlastní oči nepřesvědčím, jak si tady zvykla.“
„Ale tím ji znova jen rozrušíte.“
„Doufám, že ne. Tak – jakpak se má tatínkova Polly?“ S těmito slovy usedl a Paulinu opatrně postavil na zem.
„A jakpak se má můj tatínek?“ opáčila Polly, opřela se mu o koleno a vzhlížela mu do tváře. Nebyl to okázalý výjev, neoplýval velkými slovy, ale citem přímo překypoval. Pan Home měl rysy přísné, skoro tvrdé: čelo hranaté, lícní kosti vysedlé a mohutné. Vypadal zároveň hrdě i domácky. Cit a dojetí se mu zrcadlily v celém obličeji, který byl teď celý rozechvělý. Položil ruku na dceřinu zdviženou hlavu.
Polly ho vyzvala: „Dej Polly hubičku!“
Políbil ji. A já jsem si přála, aby se teď rozkřičela – bylo by mi při pohledu na ni lehčeji u srdce. Polly byla až kupodivu tichá, ale očividně teď měla všecko, po čem toužila. Při svačině jsem na ní mohla nechat oči. Především dirigovala Warrenovou: „Semhle mi postavíte tatínkovu židli a mou k ní, mezi tatínka a paní Brettonovou, já ho musím sama obsluhovat“
Během jídla mu prokazovala další pozornosti. Upřímně řečeno, mně připadalo, že si počíná dost všetečně, ale její otec, zaslepený jako všichni rodiče, byl s jejími úsluhami očividně spokojený. Řekl paní Brettonové: „Tohle je moje potěšeníčko!“
Ale i tato dáma měla své vlastní potěšeníčko, a třebaže bylo daleko větších rozměrů a toho času nepřítomné, s jeho slabinou sympatizovala. Toto druhé „potěšeníčko“ se objevilo na scéně ještě týž večer. Po svačině jsme seděli u krbu, když se Graham octl v našem kruhu, nebo lépe řečeno, když ho prolomil, neboť jeho příchod znamenal velký rozruch. Graham byl v té době hezký šestnáctiletý mladík, oplývající různými rozvernými nápady.
„Mami,“ ozval se, když nějakou dobu mlčky pozoroval postavičku před sebou a když mu krátká nepřítomnost pana Homea dodala sebejistoty, „mami, vidím v této společnosti dámu, které jsem dosud nebyl představen.“
„Grahame, já si nepřeji, aby sis z té holčičky dělal legraci. Nebudu ti trpět, aby se ti stala terčem vtipkování.“
„Slečno Homeová, dovolte mi, abych se vám tedy představil sám. Váš služebník Graham Bretton. Doufám, slečno, že se vám vede dobře.“
„Snesitelně,“ odpověděla povzneseně.
„Počítám s tím, že mi tady poskytnete trochu víc zábavy, než mi věnují mamka se slečnou Snowovou.“
„Ale já brzo odjedu s tatínkem, u vaší matky dlouho nezůstanu.“
„Kdepak, zůstanete tady se mnou, to už vím předem. Mám poníka, na tom se budete vozit, a spoustu knížek, budeme si u nich povídat o obrázcích.“
Ráno před odjezdem měl pan Home důvěrnou rozmluvu se svou dcerkou v okenním výklenku. Otec slzel, ale Polly, jak jsem si všimla, neplakala. Teprve když se za ním zavřely dveře, svezla se na kolena s výkřikem: „Tatínku!“ V nejbližších minutách nesmírně trpěla. Za to krátké údobí svého dětského věku prožívala tak silné city, jaké někteří lidé vůbec nepoznají. Toho dne se nedala od nikoho těšit, ani příští den, teprve pak se stávala přístupnější.
Třetí večer seděla na podlaze ztrápeně a mlčky. Graham vstoupil do pokoje a beze slova ji zdvihl. Nebránila se, spíš se mu stulila do náručí jakoby zcela vysílená. Když se s ní posadil, opřela si o něho hlavu a v několika minutách usnula. Graham ji odnesl do postýlky. Nepřekvapilo mě, že příští ráno byla její první otázka: „Kde je pan Graham?“ Přátelský svazek takto uzavřený se neměl brzo rozpadnout, naopak čas a okolnosti jej ještě víc stmelovaly. Ti dva byli dost nesourodá dvojice, ale kupodivu si měli pořád co povídat. Pokud jde o Paulinu, její pravá povaha se projevovala teprve v blízkosti mladého Grahama.
Jakmile se uklidnila a přivykla domácímu prostředí, vycházela s paní Brettonovou docela dobře. Celý den vysedávala na stoličce, učila se svou úlohu, šila nebo si malovala číslice, ale nikdy se u ní neobjevila ani jiskřička originality. Za takových okolností jsem si jí nevšímala, nebyla zajímavá. Ale když večer zaklepal na dveře Graham, rázem se celá změnila. Graham o ní jednou prohodil: „To děcko snad je podvržená divoženka, je docela jiná než ostatní děti, ale bez těch jejích podivnůstek bych se doma nudil, je s ní jiná zábava než s tebou nebo se slečnou Snowovou.“
„Slečno Snowová,“ Obrátila se na mne zase Paulina, „víte, který den v týdnu mám Grahama nejradši?“
„Copak je některý den v týdnu jiný než v ostatních šesti?“
„To se ví! Copak to nevíte? Pro mě je nejbáječnější v neděli, je doma celý den, nezlobí mě a večer bývá tak hodný!“
Nemohla jsem se však dlouho bavit pozorováním tohoto vztahu. Polly nebyla v Brettonu ani celé dva měsíce, když přišel od pana Homea dopis, jímž oznamoval, že se usadil na pevnině u příbuzných z matčiny strany, a protože se mu Anglie zprotivila, nechce se tam vrátit dřív než za několik let, a že proto chce mít svou dceru co nejdříve u sebe.
„Jsem zvědavá, jak tu novinu přijme,“ řekla paní Brettonová. I já jsem byla na to zvědavá a vzala jsem si za úkol, jí to oznámit. Našla jsem ji na divanu, vypadala velice spokojeně. Chovala panenku, zároveň se však její oči zaměstnávaly obrázkovou knížkou, kterou měla na klíně.
„Slečno Snowová, to je báječná knížka,“ sdělovala mi šeptem. „Mám ji od Grahama. Píše se v ní o dalekých zemích, daleko, daleko od Anglie. Cestovatel do ní musí uplavat tisíce a tisíce mil po moři.
„Polly,“ vpadla jsem jí do řeči, „ráda byste cestovala?“
„Teď ještě ne,“ zněla její rozšafná odpověď, „ale snad ve dvaceti, až budu velká jako paní Brettonová, potom snad budu cestovat s Grahamem. Pojedeme do Švýcarska a vylezeme na Mont Blanc, anebo pojedeme po lodi do Jižní Ameriky a vyšplháme až na vrcholek Čim-čim-čimborasa.“
„Ale jak by se vám líbilo cestovat teď, s tatínkem?“
Její odpověď, která se dostavila až po chvilce, vyjádřila nečekaný myšlenkový obrat, pro ni tak příznačný: „Proč o tom tak hloupě mluvit? Proč mi připomínáte tatínka? Co je vám po tom? Už jsem na něho zrovna přestávala myslet, a teď to začne znova.“ Rty se jí třásly.
Honem jsem ji seznámila s faktem, že tatínek píše, aby za ním s Harriet ihned odjela. „Tak co, Polly, jste ráda?“
Neodpověděla mi. Odložila knihu, přestala hýčkat panenku a jen se na mě vážně dívala. Tato významná zpráva ji celý den udržovala v zamlklosti. Večer v okamžiku, kdy zaslechla zdola přicházet Grahama, octla se rázem vedle mne, rovnala mi na krku stužku s medailónkem, vytahovala mi z vlasů hřebínek a znova ho zastrkovala, a mezitím vstoupil Graham.
„Povězte mu to,“ pošeptala mi, „řekněte mu, že odjedu.“
U čaje jsem mu to podle jejího přání oznámila. Graham byl právě plně zaujat jakousi školní soutěží, které se účastnil, novinku jsem mu musela opakovat, než ji vůbec vzal na vědomí, a pak se nad ni pozdržel jen letmo: „Že Polly odjíždí? Ale to je škoda! Bude mi moc scházet, moje Myšička, ale stejně zase k nám musí přijet, viď, mamko?“ Honem honem dopil čaj, vzal si svíčku, stolek i knihu a za malou chvíli byl zabořen do studia.
„Myšička“ se přikradla k němu, ulehla na koberec u jeho nohou, tváří k podlaze, mlčky a bez hnutí setrvala v té poloze až do chvíle, kdy měla jít do postele. Když ji chůva zavolala, vstala a docela poslušně odešla, když nám všem popřála přidušeným hláskem dobrou noc. Nemohu říci, že bych se hodinu nato bála jít do pokoje, ale měla jsem tušení, že bude ještě vzhůru. A skutečně – seděla celá zkřehlá na pelesti jako bílé ptáče.
„Chtěla byste dát Grahamovi ještě jednou dobrou noc? Ještě neodešel do svého pokoje,“ zeptala jsem se. Hned natáhla ručky, abych ji vzala. Zabalila jsem ji do šálu a odnesla zpátky do salónu.
„Nemůže usnout, není ráda, že vás musí opustit.“
„Rozmazlil jsem si ji,“ řekl rozveseleně, vzal ji ode mne a políbil ji na horkou tvářičku a rozpálené rty. „Polly, že ty o mě stojíš víc než o tatínka?“
„Já tě mám ráda, ale tobě na mně nezáleží,“ zašeptala.
Ujistil ji o opaku, znovu ji políbil, vrátil mi ji do náručí a já jsem ji odnášela, bohužel neuklidněnou. „Paulino, neměla byste se trápit, že Graham o vás tolik nestojí jako vy o něho. To jinak nejde: je to hoch a vy jste děvčátko, je mu je šestnáct pryč a vám sotva šest let!“
„Ale když já ho mám tolik ráda! Měl by mě mít rád aspoň trošičku.“
„Má vás rád. Jste jeho miláček.“
„Já že jsem Grahamův miláček?“
„Ano, pokud vím, na žádné děcko si tolik nepotrpí.“ Toto mé ujištění zmírnilo její žal, dokonce se i usmála. Vybídla jsem ji: „Děťátko, tak už si lehněte a spěte!“
„Když já mám tak studenou postel, nemohu se v ní zahřát.“ Viděla jsem, jak se celá třese.
„Pojďte si lehnout ke mně!“ nabídla jsem jí, ale nevěřila jsem, že mé pozvání přijme. Kupodivu však ke mně ihned přiběhla, jen se kmitla po koberci jako drobný přízrak. Přitáhla jsem ji k sobě pod pokrývku, byla jako led. Celá se nervózně chvěla, a já jsem ji uklidňovala, těšila a laskala. Konečně usnula. Je to zvláštní děcko, říkala jsem si, když na ni občas zasvítil měsíc a já se na ni dívala. Jak bude snášet rány osudu, které čekají na každého z nás? Příští den odjela. Při loučení se třásla jako osika, ale držela se statečně.
Přidejte odpověď