II. ARISTOKRAT
Tichý Gavrillac, vesnice vzdálená půl míle od hlavní silnice vedoucí k městu Rennes, ležel v ohybu řeky Meu. Chalupy byly rozesety po úpatí nízkého kopce korunovaného rozlehlým zámkem. Vesničané platili poplatky svému pánu, desátky církvi, daně králi, a těžko bylo uživit se z toho mála, co zbylo. A ačkoli život v Gavrillacu byl těžký, nebyl zdaleka tak zlý, jako v mnoha jiných krajích Francie, ba ani zpola tak hrozný, jako byl osud poddaných velkomožného pána de La Tour d’Azyr, jehož rozsáhlé panství bylo od území vesnice Gavrillac odděleno tokem řeky Meu.
Zámek děkoval za svůj vznešený vzhled spíše své vysoké poloze nad vesnicí než vlastní výstavnosti. Byla to sice majestátní budova, ale omšelá třemi stoletími své existence, s dlouhou terasou, pěknou balustrádou a dvěma čtverhrannými věžemi po stranách. Měla dvě poschodí, v každém čtyři okna se dřevěnými žaluziemi. Stála v pozadí zahrady, nyní holé, ale v létě rozkošné.
Ouintin de Kercadiou, baron z Gavrillacu – titulován také jako seigneur de Gavrillac – činil podobně omšelý dojem jako jeho dům. Nikdy se nepokoušel o své štěstí na dvoře, ani nevstoupil do vojska králova. Zastupování rodu v těchto vznešených kruzích ponechal na svém mladším bratrovi Étiennovi. Od mládí se staral hlavně o své lesy a pastviny. Lovil a vzdělával svá pole а nevypadal o moc lépe než kterýkoli z jeho venkovských pachtýřů. Nedbal na přepych, ani na okázalost přiměřenou svému stavu nebo vkusu své neteře Aliny de Kercadiou.
Alina strávila dva roky v ovzduší dvora ve Versailles, pod ochranou strýce Étienna, a proto se velmi rozcházela se strýcem Quintinem v názorech na to, co se sluší na šlechtickou důstojnost. Toto jediné dítě třetího Kercadioua ovládalo tyransky pána z Gavrillacu, který jí byl otcem i matkou od té doby, kdy čtyřletá osiřela. Přesto dosud nepřemohla jeho tvrdohlavost v tomto ohledu, ačkoli se o to namáhala již tři měsíce, od doby svého návratu z velkého světa Versailles.
Procházela se právě po terase, když zahlédla přicházejícího André-Louise s panem de Vilmorin. Bílý kožich chránil její štíhlé tělo před mrazivým vzduchem, bílou kožešinou lemovaný čepec měla na hlavě upevněn bleděmodrou služkou, u levé tváře jí zpod něj vyklouzla dlouhá kadeř světlých vlasů. Znala André-Louise i pana de Vilmorin už od dětství, kdy si všichni tři na zámku hrávali. André-Louise nazývala bratránkem vzhledem k jeho šeptanému příbuzenství s jejím strýcem.
Pokynula jim rukou na pozdrav, když se blížili. Okouzlující a dobře si vědoma své krásy, čekala na ně na konci terasy blízko aleje, kterou přicházeli.
„Jdete-li navštívit mého pana strýce, přišli jste nevhod, pánové,“ řekla jim vzrušeným hlasem. „Je naléhavě – ach, tak naléhavě zaměstnán.“
„Počkáme, mademoiselle,“ řekl pan de Vilmorin a sklonil se galantně nad ručkou, kterou mu podávala. „Kdo by pospíchal ke strýci, může-li prodlévat chvíli s neteří!“
„Pane abbé,“ vysmívala se mu, „až budete vysvěcen, zvolím si vás za zpovědníka. Jste tak ochotný, příjemný a ohleduplný.“
„Ale ne zvědavý,“ řekl André-Louis, „na to jste nepomyslela.“
„Nevím, co tím myslíte, bratránku André.“
„Nedivím se vám,“ smál se Filip. „To přece nikdo nikdy nepozná, co on si myslí.“ A tu jeho pohled padl na kočár, který pomalu přijížděl k zámecké bráně. Takový vůz bylo možné spatřit na ulicích velkého města, ale ne na venkově, nebo jen vzácně. Byl to párem koní tažený cabriolet, krásně zdobený, z ořechového dřeva. Na dveřích měl jemně namalované pastýřské scény a jeho lakovaný povrch se leskl jako sklo. Stupátko vzadu pro lokaje bylo prázdné, lokaj kráčel vedle vozu a měl na sobě modrozlatou livrej markýze de La Tour d’Azyr.
„Tak!“ vzkřikl Filip. „Tedy pan d’Azyr je na návštěvě u vašeho strýce?“
„Ano, pane,“ řekla a v hlase i v očích měla celý svět tajemství, čehož si však Filip nevšiml.
„Ah, pardon,“ uklonil se hluboce a smekl klobouk. „Serviteur (služebník), mademoiselle.“ Obrátil se a spěšně odcházel k domu.
„Mám jít s tebou, Filipe?“ volal za ním André-Louis.
„Nebylo by galantní předpokládat, že by se ti chtělo odejít,“ otočil se de Vilmorin a pohlédl na slečnu. Pak rázoval dál ke vchodu do zámku.
Dívka se trylkovitě zasmála a zeptala se: „Kam tolik pospíchá?“
„Promluvit si s vaším strýcem a také trochu s panem de La Tour d’Azyr.“
„Ale to nelze. Oni ho nepřijmou. Neřekla jsem, že jsou velmi důvěrně zaměstnáni? Nejste zvědav proč, André?“ Skrývalo se v ní něco tajnůstkářského a něco jako potlačované nadšení i veselost.
„Proč bych se ptal, když hoříte touhou mi to povědět?“
„Budete-li uštěpačný, neřeknu vám nic, i kdybyste prosil. Ale přece, ano, řeknu! Já vám ukážu, abyste se ke mně choval s úctou, která mi náleží.“
„Doufám, že ji vždycky osvědčím.“
„Tím spíše, když vám řeknu, že je těsná souvislost mezi mnou a návštěvou pana de La Tour d’Azyr. Důvodem jeho návštěvy jsem já,“ vztyčila hrdě hlavu a pohlížela na něho jiskřícíma očima a s úsměvem na rtech.
„To nevyřčené, jež zřejmě naznačujete, může být jasné. Ale já jsem hlupák, chcete-li, pro mne to jasné není.“
„Ale vy hlupáčku, přišel požádat o mou ruku.“
„Proboha!“ vykřikl André-Louis a s úlekem na ni zíral.
Poodstoupila od něho a zamračila se. „Překvapuje vás to?“
„Hnusí se mi to,“ řekl hrubě. „Skutečně. Nemohu tomu uvěřit.“
Na okamžik přemohla svou mrzutost. „Mluvím zcela vážně, pane. Můj strýc dostal dnes ráno formální dopis od pana de La Tour d’Azyr, jímž ohlásil tuto návštěvu a její příčinu. Neříkám, že nás to nepřekvapilo…“
„Ah, rozumím!“ zvolal André-Louis, poněkud potěšen. „Chápu. Na chvíli jsem se již skoro obával…“ Umlkl, pohlédl na ni a pokrčil ramena.
„Proč jste nedomluvil? Obáváte se, že jsem byla nadarmo ve Versailles? Že dovolím, aby se mi někdo dvořil jako nějaké venkovské holce. To je ošklivé od vás. On se o mne uchází náležitým způsobem u mého strýce.“
„Podle způsobů versailleských stačí úplně souhlas vašeho strýce?“
„A co jiného?“
„Ještě je tu váš souhlas.“
Usmála se. „Jsem poslušnou neteří svého strýce, když se mi to líbí.“
„A bude se vám líbit ta poslušnost, když váš strýc přijme tu obludnou nabídku?“
„Obludnou?“ zarazila se. „A proč obludnou?“
„Z mnoha důvodů,“ odpověďěl popuzeně.
„Řekněte mi aspoň jeden,“ vyzvala ho.
„Je dvakrát starší než vy.“
„Ani ne,“ řekla.
„Je mu přinejmenším pětačtyřicet.“
„Ale nezdá se starší než třicet. Je velmi hezký – to jistě připustíte, a nepopřete, že je velmi bohatý a velmi mocný. Největší šlechtic v Bretani. Učiní mne velkou dámou.“
„Bůh vás jí učinil, Alino.“
„Vidíte, teď mluvíte lépe. Někdy dovedete být téměř zdvořilý.“ Vykročila podél terasy a André-Louis ji následoval.
„Dovedu víc než to, když vám řeknu důvod, pro který byste neměla dovolit tomu netvorovi pošpinit tu krásnou bytost, kterou Bůh stvořil.“
Zamračila se a stáhla rty. „Mluvíte o mém budoucím manželovi,“ vytkla mu.
I on sevřel rty a zbledl.
„Je tedy rozhodnuto? Váš strýc souhlasí? Máte být takto prodána? Bez lásky, v otroctví člověku, kterého neznáte? Snil jsem o lepším osudu pro vás, Alino.“
„Lepším než být markýzou de La Tour d’Azyr?“
Trhl sebou rozhořčeně. „Copak muži a ženy nejsou nic víc než jména? Jsou jejich duše bez ceny? Není jiného štěstí, jiné radosti v životě, než usilovat o bohatství a rozkoš a prázdné, nadutě znějící tituly? A já si vás tolik vážil, Alino. Jste tak srdečně veselá, tak rozumná, myslel jsem, že jste i dost prozíravá, abyste se nedala oklamat povrchností a přetvářkou a abyste žádala pro sebe opravdový a krásný život. A vy chcete prodat tělo i duši markýzi de La Tour d’Azyr.“
„Jste neslušný,“ mračila se, ale oči se jí smály. „A myslíte si hned kdoví co. Můj strýc dá svůj souhlas, jen když mu to dovolím. Se strýčkem si rozumíme. Mne tak snadno neprodá!“
Díval se na ni upřeně, nyní rozzářenýma očima, a do tváří se mu vkrádala červeň.
„Mučila jste mne pro svou zábavu,“ vykřikl. „Ale nevadí, tím jste mě zas upokojila. Odpouštím vám.“
„Už zas se ukvapujete, bratránku André. Dala jsem strýci souhlas k tomu, aby dovolil panu markýzi dvořit se mi. Líbí se mi. Lichotí mi, že tak vznešený šlechtic si vyhlédnul zrovna mne. Myslím, že je to docela záviděníhodný osud sdílet jeho vznešené postavení. Pan markýz nevypadá jako hlupák. Bylo by zajímavé, kdyby se mi dvořil. Bylo by ještě zajímavější, kdybych si ho vzala, a já myslím, když se všecko uváží, že asi – že to asi udělám.“
Zíral na ni, na tu sladkou, dětsky vzdorovitou tvář, lemovanou bílou kožešinkou. Z jeho vlastní tváře jako by vyprchal všechen život.
„Bůh vám pomáhej, Alino!“ zasténal.
Zadupala nožkou. „Nechováte se slušně, pane.“
„Jen se za vás modlím, Alino. To přece není neslušnost. Potřebujete, abych se za vás modlil.“
„Jste nesnesitelný!“ zamračila se.
„To proto, že trpím, Alino, sestřenko, rozmyslete si to dobře. Pomyslete na skutečné štěstí, které zaprodáte za klamný přepych, na opravdové štěstí, které nikdy nepoznáte, protože ten falešný lesk vám zmaří cestu k němu. Až se vám d’Azyr bude dvořit, prohlédněte si ho dobře, toho netvora, a poraďte se se svými jemnými instinkty a citem. Uvědomte si, že…“
„Uvědomuji si, pane, že hřešíte na moji vlídnost, kterou jsem vám vždy prokazovala. Zneužíváte trpělivost, se kterou vás snáším. Kdo jste? Kdo jste vy, jenž se drze opovažuje mluvit se mnou tímto tónem?“
Uklonil se, okamžitě vzal na sebe své staré zdrženlivé chování a posměšný způsob řeči.
„Gratuluji vám, slečno, že se tak rychle začínáte přizpůsobovat velké roli, kterou budete hrát.“
„Přizpůsobte se také, pane,“ odvětila mu hněvivě a obrátila se k němu zády.
„Budu jen prachem, na který šlápne vznešená nožka paní markýzy. Jistě si pro budoucnost zapamatuji, kde je mé místo.“
Tato věta ji zarazila. Otočila k němu hlavu a on zpozoroval, že se její oči podivně lesknou. Jeho uštěpačnost okamžitě utonula v lítosti.
„Bože, jaký jsem to hrubec, Alino,“ zvolal a šel k ní. „Odpusťte mi.“
Už se k němu obracela, aby ho požádala o odpuštění. Ale jeho zkroušenost ji od toho odradila. „Vynasnažím se,“ řekla, „když mne nebudete znovu urážet.“
„Budu,“ odporoval. „Budu bojovat, abych vás zachránil před vámi samotnou, ať už mi odpustíte, nebo ne.“
Zatímco proti sobě stáli, bez dechu, trochu vzdorovitě, ostatní společnost vyšla ze zámku. První kráčel markýz de La Tour d’Azyr, hrabě ze Solzu, rytíř řádu svatého Ducha (nejvyšší francouzské vyznamenání) a brigádní generál královské armády. Byl to vysoký, elegantní muž, vojenského držení těla, s hlavou hrdě vztyčenou. Byl nádherně oděn ve zlatem lemovaném kabátě z morušového sametu. Jeho vesta, rovněž sametová, měla barvu zlatě meruňkovou. Kalhoty a punčochy byly z černého hedvábí a lakované střevíce s červenými podpatky měly přezky posázené diamanty. Napudrované vlasy měl vzadu staženy širokou stuhou z měňavého hedvábí. Štíhlý kord se zlatou rukojetí mu visel po boku.
André-Louis se zachvěl strachem o Alinu, když ho spatřil v tomto vystrojení, když pozoroval jeho nádheru, eleganci jeho pohybů, chování, které neobyčejným způsobem spojovalo zpupnost a půvab. Před nimi byl zkušený, neodolatelný záletník a postrach manželů krásných žen, muž, nad kterým si už zoufaly urozené vdovy se dcerami na vdávání.
Hned za ním šel de Kercadiou, jeho naprostý kontrast. Pán z Gavrillacu nesl na krátkých nohách tělo, které v jeho čtyřiceti pěti letech již tloustlo, a velkou hlavu, která neobsahovala příliš velký rozum. Pleť měl zarudlou a hojně poďobanou neštovicemi, kterým v mládí div nepodlehl. Oblečen byl nedbale, skoro až nepořádně, a právě proto a pro okolnost, že se neoženil – zanedbav tím první povinnost šlechtice, a to opatřit si potomka – byl po celém okolí považován za mrzouta.
Za panem de Kercadiou vyšel pan de Vilmorin, velmi bledý a zaražený, se sevřenými rty a sklopenýma očima. Od kočáru jim vyšel vstříc elegantní mladý šlechtic, pan de Chabrillane, bratranec pana de La Tour ď’Azyr, který, do té doby nepozorován u kočáru, sledoval se značným zájmem rozmluvu André-Louise se slečnou.
Pan de La Tour d’Azyr zpozoroval Alinu, odloučil se od ostatních a rychlým krokem se k ní blížil přes terasu.
„André-Louisi,“ uklonil se s obvyklou směsicí dvornosti a blahosklonnosti. Společensky stál mladý právník následkem pověstí o svém původu někde uprostřed mezi šlechtou a lidem. Chladně panu de La Tour ď’Azyr oplatil pozdrav a diskrétně poodešel ke svému příteli.
Markýz uchopil ruku, kterou mu slečna podávala, a skloniv se, přiblížil ji ke rtům.
„Slečno,“ řekl, hledě do modrých hlubin jejích očí, usměvavých a nevzrušeně přijímajících jeho pohled, „váš pan strýc poctil mne svolením, abych vám vyjádřil svůj uctivý obdiv. Prokážete mi tu čest, slečno, a přijmete moji návštěvu zítra? Chci vám povědět něco velmi důležitého.“
„Důležitého, pane markýzi? Vy mne téměř lekáte.“ Ale na rozjasněné tváři nebyly známky úleku. Ne nadarmo prošla versailleskou školou dvorské strojenosti.
„To by jistě nebylo mým úmyslem,“ řekl.
„Je to důležité pro vás, pane, nebo pro mne?“
„Pro nás oba, doufám,“ odpověděl jí s neobyčejně významným pohledem svých hezkých, planoucích očí.
„Vzbuzujete mou zvědavost, pane, a já jsem ovšem poslušnou neteří. Z toho vyplývá, že mi bude ctí přijmout vaši návštěvu.“
„Nikoli, slečno, mně bude ctí být přijat, jsem šťasten, že zítra v tuto hodinu smím se s vámi setkat.“ Uklonil se a znovu jí políbil ruku. Poklonila se mu a pak se rozešli. První led byl prolomen. Byla trochu bez dechu, okouzlena půvabem toho muže, jeho královským vzezřením sebejistotou a mocí, kterou vyzařoval. Téměř bezděčně ho srovnávala s jeho kritikem – hubeným a drzým André-Louisem v obyčejném hnědém kabátě a střevících s ocelovými přezkami – a zdálo se jí, že se provinila na markýzi tím, že dovolila Andrému, aby o něm pronášel ta urážlivá slova. Zítra markýz přijde a nabídne jí vysoké postavení, vznešený stav. Už jen ten záměr markýze, povznést ji do takové výše, jako by jí dodával důstojnosti. Už nestrpí, aby André-Louis říkal tak nestoudné poznámky o člověku, ve srovnání s nímž, není víc než lokaj.
Mezitím pan de La Tour d’Azyr nastoupil do cabrioletu. Rozloučil se s panem Kercadiou a měl také slůvko pro pana de Vilmorin, načež ten se uklonil.
Pak de Vilmorin vzal André-Louise za paži a řekl mu: „Pojď, André!“
„Zůstaňte tu na oběd oba dva,“ zval je pohostinně pán z Gavrillacu. „Připijeme si na něco,“ dodal a mrknul stranou na slečnu, která k nim přicházela.
Pan de Vilmorin mu však vyjádřil hluboké politování, že jistý závazek mu brání přijmout tak lichotivé pozvání. Byl k baronovi velmi upjatý a formální.
„A ty, André?“
„Já? Já musím s Filipem a pak mám předsudky proti přípitkům.“
André také nechtěl zůstat. Hněval se na Alinu, že s úsměvem přijala pana de La Tour, a trpěl.
Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky
Komentáře k Scaramouche | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď