Když se mladý právník Moreau stane svědkem vraždy svého přítele arogantním markýzem, přísahá, že ho pomstí. Ve vzduchu je revoluce, lid se domáhá svých práv a Moreau je odhodlán postavit markýze před soud. Ale markýz má mocné přátele a Moreau je brzy na útěku. V sérii dobrodružství se připojí ke kočovné divadelní společnosti a ujme se role lstivého intrikána Scaramouche. S markýzem se znovu střetává v zápase o srdce krásné ženy a je znovu na útěku před četníky. Prožívá další dobrodružství, během kterých nakonec odhalí i tajemství svého původu. Historický román, jenž se ve své době stal bestsellerem, obsahuje silný příběh, živé postavy a prostředí aristokracie 18. století. Kromě eskapád hrdiny sledujeme i vývoj francouzské revoluce, která se stále více blíží k teroru. Moreau není jednoznačně kladný hrdina, má své stinné stránky, a o to je uvěřitelnější. Ač intelektuál, nebojí se šarvátek, ač kousavý vtipálek a chladný cynik, je schopen i romantických citů, a dokonce i pláče. „Byl mu vrozen dar smíchu a přesvědčení, že svět se zbláznil,“ jsou proslulá slova, kterými začíná tento slavný román, a jsou vytesána na náhrobku autora ve švýcarském Adelbodenu. Na obálce scény z úspěšného hollywoodského remake se skvělou výpravou, jenž byl natočen na motivy tohoto románu.
Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky
Komentáře k Scaramouche | Databáze knih (databazeknih.cz)
Ukázka: I. ANDRÉ-LOUIS MOREAU
Byl mu vrozen dar smíchu a přesvědčení, že svět se zbláznil. Jeho původ byl neznámý, ačkoli vesnice Gavrillac už dávno rozptýlila mraky tajemství, které jej zastíraly. Je-li šlechtic kmotrem dítěti sebranému bůhví kde a potom se mu postará o výchovu a vzdělání, i ti nejméně důvtipní venkované nemají žádných pochybností o skutečném vztahu mezi André-Louisem Moreau – tak se hoch jmenoval – a Quintinem de Kercadiou, baronem z Gavrillacu, který sídlil ve velkém šedém zámku na vrchu, vypínajícím se nad chalupami.
André-Louis žil u starého advokáta Rabouilleta, který jako finanční správce dohlížel na panství barona de Kercadiou. Když mu bylo patnáct, byl poslán do Paříže studovat práva na lyceu Louis-le-Grand. Odtud se vrátil, aby pomáhal Rabouilletovi v práci. To vše na útraty svého kmotra, barona de Kercadiou, který ho znovu svěřil do péče Rabouilettovi a podnikal kroky, aby ho do budoucna zaopatřil.
Nyní čtyřiadvacetiletý André-Louis byl štíhlý, průměrné výšky a tvář měl hubenou, s vysedlými lícními kostmi, kolem nichž mu husté černé vlasy spadaly až na ramena. Následkem pilného studia lidstva od Thukydida k Encyklopedistům a od Seneky k Rousseauovi dospěl k nevyvratitelné jistotě, že celé lidstvo blázní. Věděl dosud velmi málo o svém řečnickém nadání, ačkoli díky jemu dosáhl jisté pověsti v Literární družině v Rennes – v jednom z těch klubů, tehdy už rozšířených po celé zemi, ve kterých se shromažďovala vzdělaná mládež k diskusím o nových myšlenkách a filosofických směrech. Byl však příliš uštěpačný a měl sklon zesměšňovat vznešené teorie svých kolegů o obrození lidstva. Tím všechny popuzoval a byli by ho nakonec vyloučili, nebýt jeho přítele Filipa de Vilmorin, studenta teologie v Rennes, který byl jedním z nejoblíbenějších členů Literární družiny.
Když Filip jednoho listopadového rána roku 1788 navštívil Gavrillac, aby Andrému přinesl nové zprávy o politických bouřích, které ve Francii nabíraly na síle, dozvěděl se v této ospalé bretaňské vesnici o něčem, co jej rozhořčilo. Jakýsi Mabey, sedlák z Gavrillacu, byl toho jitra zastřelen na druhé straně řeky, v lesích Meupontu, hajným markýze de La Tour d’Azyr. Nešťastník byl dopaden právě když si z oka pasti vytahoval bažanta. Hajný, který ho zabil, jednal podle výslovných rozkazů svého pána.
Pobouřen skutkem tak tyranským a nemilosrdným, pan de Vilmorin rozhodl se stěžovat si panu de Kercadiou. Doufal, že pohne pána z Gavrillacu k tomu, aby vymohl aspoň nějaké odškodnění pro vdovu a tři děti, které se staly sirotky.
Ale nejdříve vyhledal svého nejmilejšího přítele, André-Louise. Zastihl ho v domě Rabouilletově, kde právě snídal v dlouhé, bíle vykládané jídelně. Objali se a André-Louis div neohluchl, jak rozhorleně Filip obviňoval pana de La Tour d’Azyr.
„Již jsem o tom slyšel,” řekl André-Louis.
„Mluvíš, jako by tě to nepřekvapilo,” vytkl mu přítel.
„Od bestie nemůžeš čekat nic jiného než bestialitu. A d’Azyr je netvor, to ví každý. Tím hůř pro blázna Mabeyho, že mu kradl bažanty. Měl je krást někomu jinému.“
„To je všecko, co k tomu řekneš?“
„Co bych měl víc říkat? Doufám, že smýšlíš zcela střízlivě.“
„Co bys měl víc říkat? Navrhuji, abys to oznámil panu de Kercadiou. Budu se u něho dovolávat spravedlnosti.”
„Proti panu de la Tour d’Azyr?“ André-Louis zvedl obočí.
„Proč ne?“
„Důvtipný Filipe, pes psa nepokouše.“
„Jsi nespravedlivý ke svému kmotrovi. Jistě má lidský cit.“
„Ano, tak lidský, jak si jen přeješ. Ale tady nejde o lidskost, tady jde o honební zákony.“
Pan de Vilmorin zvedl své dlouhé ruce nad hlavu v návalu znechucení. Byl to vysoký, štíhlý mladík, o rok mladší než André-Louis. Měl jednoduchý černý šat, jak se sluší na studenta bohosloví, s bílými manžetami a se stříbrnými přezkami na střevících.
„Mluvíš jako právník,“ vybuchl.
„Přirozeně. Ale nerozčiluj se na mne proto zbytečně. Řekni mi raději, co mám podle tebe dělat!“
„Měl bys jít se mnou k panu de Kercadiou a využít svého vlivu k dosažení spravedlnosti. Žádám asi příliš mnoho, že!“
„Milý Filipe, jsem ti vždycky k službám, jenom tě upozorňuji, že tvá žádost je zbytečná. Dovol mi teď, abych se nasnídal, a pak udělám vše, co si přeješ.“
Pan de Vilmorin se vrhl do široké lenošky vedle krbu, v němž hořela naskládaná polena borovice, a čekal, až se André nasnídá. Přitom mu vyprávěl o posledních událostech v Rennes a stěžoval si na zpupné chování privilegované třídy. A byl rozezlen, že jeho přítel nechce sdílet jeho rozhořčení.
„Nevidíš, co to znamená?“ zvolal. „Šlechtici neposlouchají krále, a tím podkopávají samé základy trůnu. Přitom jejich vlastní existence na něm závisí. Když trůn padne, budou rozdrceni právě ti, kteří mu stojí nejblíže! Což to nechápou?“
„Vůbec ne. Vždyť jsou vládnoucí třídou a já nikdy neslyšel o vládnoucí třídě, která by si všímala něčeho jiného než svého prospěchu.“
„A to nás mrzí! To právě chceme změnit. Naším úmyslem je,“ řekl de Vilmorin a ztlumil svůj hněv, „přenést vládu do jiných rukou.“
„A ty myslíš, že v tom bude nějaký rozdíl?“
„Vím, že bude.“
„Filipe, musíš změnit lidi, ne systémy. Můžeš snad vymyslet nějaký systém vlády, který ještě nebyl vyzkoušen? Jistě ne! Budoucnost můžeme s jistotou odhadovat jen podle minulosti. Člověk se nikdy nezměnil. Byl vždycky hltavý, chamtivý a nízký.“
„Ty ovšem hájíš stranu, ke které patříš. To je přirozené,“ řekl de Vilmorin smutně.
„Naopak, snažím se mluvit nestranně. Budeme lépe spravováni, když vyměníme nynější vládnoucí třídu za jinou? Jaká třída usiluje o vládu? Řeknu ti to. Je to buržoazie.“
„Cože?“
„Divíš se, co? Pravda je tak často nepříjemná. Všimni si třeba nanteského manifestu. Kdo jsou jeho původci?“
„Ty přece víš, André, kdo donutil městskou radu Nantes, aby ten manifest poslala králi. Nějakých deset tisíc dělníků – lodníků, tkalců, nádeníků všeho druhu.“
„Kteří k tomu ale byli podníceni svými zaměstnavateli, bohatými obchodníky a loďaři z města,“ namítl André-Louis. „Jsem zvyklý pozorovat věci i ze skrytých stránek. Za těmi dělníky a řemeslníky se skrývají majitelé přádelen, loďaři a otrokáři. A ti ponoukají ty nevědomé a udřené, aby prolévali svou krev ve snaze dosáhnout kousku zdánlivé svobody. Otrokáři! Lidé, kteří bohatnou z obchodu s lidským masem a krví v koloniích, vedou doma tažení ve jménu posvátné svobody. Viděli jsme již téci krev potokem v Dauphiné – krev lidu, je to vždycky jenom krev lidu. A když zvítězí a feudální řád bude vyvrácen, co potom? Místo aristokracie budeme mít plutokracii. Stojí to za to? Myslíš, že osud lidu bude lepší pod vládou lidí, kteří zbohatli nízkými způsoby kupování a prodávání? Napadlo tě někdy, Filipe, čím se stává vláda šlechticů nesnesitelnou? Hrabivostí! A očekáváš snad méně hrabivosti od buržoazie, od lidí, kteří se někam dostali právě díky hrabivosti? Připouštím, že dnešní vláda je krutá, nespravedlivá, ale rozhlédni se kolem a uvidíš, že vláda buržoazie, kterou chceš nastolit, může být ještě horší.“
Filip seděl chvíli zamyšleně. Pak znovu začal. „Nemluvíš však o zneužívání moci, hrozném a nesnesitelném.“
„Zlořády mohou být napraveny spravedlností. A nenajdeš-li spravedlnost v osvícených lidech, nenajdeš ji vůbec. Necker (ministr financí) má napravovat zlořády a omezovat privilegia. To už je rozhodnuto. Proto se sejdou generální stavy.“
„A Bůh je mi svědkem, události v Bretani jsou k tomu velmi slibným začátkem,“ zvolal Filip.
„Cožpak to. To není nic. Šlechta se přirozeně nevzdá bez boje. Bude to nicotný a směšný boj – ale být nicotným a směšným, to už je v lidské povaze.“
Vilmorin s posměchem odvětil: „Patrně označíš zastřelení Mabeyho také za směšné. Měl bych být připraven na to, že budeš uvádět na obranu markýze d’Azyr, že hajný byl milosrdný, zastřelil Mabeyho, protože jinak by ten chudák byl za pytláctví odsouzen na doživotní galeje, což je horší než smrt.“
André-Louis dopil zbytek své čokolády, odložil číši a posunul křeslo.
„Přiznávám se, Filipe, že nemám tvé velké lásky k bližním. Jsem pohnut osudem Mabeyho, ale nezapomínám, že Mabey kradl, když byl zabit.“
Pan de Vilmorin se s nevolí vztyčil.
„Tohle se dalo očekávat u člověka, který je pomocným finančním správcem šlechtice a je jeho delegátem u bretaňských stavů.“
„Filipe, tу se na mě hněváš!“ zvolal André-Louis se znepokojením.
„Jsem uražen tvým chováním,“ namítl Vilmorin a zprudka pokračoval: „Někdy si myslím, že nemáš vůbec srdce. Máš pořád jen zákon, nikdy spravedlnost. Napadá mě, že jsem se mýlil, když jsem šel za tebou. Teď vím, že mi nemůžeš pomoci v mé rozmluvě s panem de Kercadiou.“ Nasadil si klobouk a chystal se odejít.
„Přísahám,“ řekl André-Louis, „že s tebou mluvím naposled o zákonech nebo o politice. Mám tě příliš rád, než abych se s tebou přel o záležitosti jiných.“
„Ale já je beru za vlastní,“ připomněl mu Filip.
„Ovšem, a já tě mám proto rád. Staneš se knězem. A záležitost kohokoli je také záležitostí kněze. Kdežto já jsem právníkem a záležitostí právníka jsou záležitosti jeho klientů. To je ten rozdíl mezi námi.“
Filipův hněv pominul. „Bude lépe, když tě pan de Kercadiou se mnou neuvidí. Tvá povinnost ke klientovi mi nemůže pomoci.“
„Velmi dobře,“ pravil André-Louis. „Ale nic mi nezabrání, abych alespoň nešel s tebou k zámku a nevyčkal tam, zatímco ty předneseš svoji stížnost.“
A tak oba opustili dům jako dobří přátelé a společně stoupali příkrou hlavní ulicí Gavrillacu k zámku.
Gavrillac
Přidejte odpověď