ČRo Dvojka
Myslím si, že mého dnešního hosta dobře znáte, obzvlášť dobře ten, kdo se zajímá o sport. Paraplavec Arnošt Petráček je se mnou ve studiu, byl o něm natočeno už několik reportáží, dokumentů pro televizi, objevuje se v televizním zpravodajství, v brankách, bodech, vteřinách. Je prostě známý jako ten, který vozí medaile z velkých světových akcí, jeho pomoc. To zní jediný, kdo nás donutí vstát a začít něco dělat, je vždycky člověk sám. Arnošte, stane se vám někdy, že se vám nechce?
mluvčí 2,
——————–
Stává se to velmi často, že se mi nechce, ale pak samozřejmě si vzpomenu na svůj tým, ať už jsou to rodiče, trenéři a vlastně fanoušci a všichni, tak mě vlastně motivují k tomu, aby si řekl, musím se zvednout a jít pracovat.
mluvčí 1,
——————–
Potěšilo mě, že i vám se někdy nechce a ještě víc mě potěšilo, co všechno vás motivuje. I o tom si budem povídat Petr s Arnoštem Petráčkem.
mluvčí 1,
——————–
Tak hostem je paraplavec, paralympijský vítěz evropský světový šampion Arnošt Petráček je vítěz, ať budu konkrétní, tedy paralympijských her v Riu de Janeiru 2016, stříbrný medailista paralympijských her v Tokiu 2020. No a teď v tuhle chvíli, to jsem přeskočila ty účasti, ale celkově má vlastně pátou kvalifikaci na olympijské hry, a to do Paříže v roce 2024. Specializuje se na disciplínu 50 m znak a je zařazen do klasifikační třídy S4. Tady vidíte na mém obsahu, že vůbec nevím, co je S4, ale od toho tu mám Arnošta, aby mi to případně řekl, co to znamená. Hezké dopoledne.
Co je tedy to S4? Jenom ať vím, co říkám.
mluvčí 2,
——————–
Ta je klasifikační třída podle druhu handicapů, každej ten sportativec má určitý handicap a ten handicap se zařazuje právě do těch klasifikačních kategorií, tam těch klasifikačních kategorií je několik. Začíná se od S1, což jsou plavci, kteří mají úplně ten nejtěžší handicap, že nemůžou vůbec hýbat nohama, ty vůbec necítí a pak horko těžko hýbají rukama, že před sebou tu padesátku plavou za nějaký 2:3 minuty a pak jsou plavci s desítky, a to jsou plavci, kteří třeba mají jenom půlku ruky nebo třeba mají jenom třeba končetiny a menší, menší, menší, je to úplně ten nejlehčí handicap a tam třeba tu padesátku plavou za nějakých 25–30 vteřin a tam to jsou tělesně. A pak jsou zrakově handicapovaní plavci, to je jedenáctka, dvanáctka, třináctka a tam je to zase rozdají, kdo jak vidí, třeba jedenáctky, nevidí vůbec dvanáctky lehce a třináctky jako už třeba se můžou pohybovat bez asistence a pak jsou čtrnáctky, a to jsou bentální handicapovaní plavci.
mluvčí 1,
——————–
Tohle jsem fakt nevěděla. Takhle. Detailní rozdělení. To znamená v té vaší kategorii toho fyzického handicapu je to od jedničky do desítky, jednička, nejvíc.
mluvčí 2,
——————–
Těžší handicap.
mluvčí 1,
——————–
A to znamená, že S4, to znamená, že vlastně bychom možná posluchačům mohli popsat tedy jakoby to je, tam je tedy, co vy můžete a nemůžete tedy, jako, jestli to takhle můžeme říct.
mluvčí 2,
——————–
Tam vlastně u tý čtyřky ten handicap je bixovaný, to znamená, že tam jsou plavci, kteří nepo používají vůbec slohy, který vlastně vůbec ani nohy necítit, takže vlastně, když plavou, tak vlastně je to pro ně přítěž, protože pak, jakmile ty nohy spadlou, tak vlastně táhnou nohy za sebou, nohy, takže tam je to pro ně velmi náročný, pak vlastně je to jeden druh handicapu u nás, pak další druh handicapujete. Že nemají vůbec slohy a mají třeba pouze, jenom jednu ruku, že ani třeba opravdu tadydla ruka a pak jsou, pak je tam jeden plavec, který úplně bez ruky a pak má pouze jednu nohu a pak jsou tam plavci, kteří nemají víceméně dědic, kteří vlastně asistenti ho posadí vlastně na blok a má vlastně hlavu, tělíčko, tělíčko a bez končetin, takže tam jako je to hodně mixovaný a musím říct, že je to hodně náročný nás jako handicapované sportovce zařazovat do tý kategorie, protože ty mezinárodní klasifikátoři, kteříhle určují tu klasifikační třídu, tak to mají opravdu náročný, že vlastně někdy se stali, že ten plavec je špatně zazelej, tak jde na pře klasifikaci a tam je to opravdu jako bodově, protože jsou na to určitý bodový tabulky, na ten handicap. Takže si vás různě přeběhujou, jak máte dlouhou končeti, dlouho hordí, dolí, jaký úhel máte tý končetiny, jak můžete skrčit, jak můžete natáhnout, jak můžete třeba dát do straly, takže tam těch bodů je celá řada, vlastně těch kategorií vlastně jakoby na tom jeření a pak vás ještě běží ve vodě, jakou máte rychlost, jestli můžete udělat obrátku, jestli můžete udělat ten záběr. Takže tam je mnoho aspektů, kteří vlastně pak to dají do určitý bodový tabulky a z toho pak vypadne ta klasifikační kategorie.
mluvčí 1,
——————–
Arnošt, když už jsme takhle skočili do vody, tématu toho handicapu mi řekněte, mi je, tomu rozumím a dostaneme se k tomu, protože jste zvyklí s tím žít, že přišel jste tak na svět, tudíž je to pro vás nějakým způsobem, jste zvyklejší než my třeba, co posloucháme ten způsob, ale jaký to je takhle, když, jak se cítíte, když přeměřujou měřej, jaká to jako pro vás pocit situaci? Je to pro vás jako normálka? Nebo je to jako něčím zvláštní?
mluvčí 2,
——————–
Musím říct, že když jsem šel na první mezinárodní klasifikaci, tak jsem z toho byl teda jako docela vyjevenej jako právě, jak mě tam různě jako přeměřovali, že třeba, jak můžu pokrčit koleno, jak můžu do strany, v jakým úhlu, takže jako mě jako, bylo to i zajímavý, jako, že by mě to nějak jako nějakým způsobem vadilo, jako, že bych z toho byl jako psychicky nějak takhle, ale spíš to pro mě bylo zajímavý, že jako i takovýhle způsob jako klasifikace jako boží, jo, prostě, když jsem přišel na tu klasfikaci, tak jako si říkat, jak to bude probíhat, co to bude obnášet jako, takže jako bylo to jako zajímavý, ale musím říct jako to ba perfektně zbbaáknutý mezinárodní klafikátátory a že jako ta bajdla tu vlastně, když to psa běžujou, tak ta byla vlastně kostru jako na papíře na A4, tam mají vlastně člověka a tam všechno si kreslí, jak má, třeba kolik cenťáků, oni na tom berou i metr, takže si vás přeměřujou, kolik vlastně bát se třeba od ramene? Jak dlouho máte končetinu?
mluvčí 1,
——————–
Jak kdyby vám šily šaty, že jo? Takže si berou míry na šaty.
mluvčí 2,
——————–
Přesně to jsou ty víry a vlastně ty víry vám určí pak ty body a pak z toho vypadne ta klasifikační třída.
mluvčí 1,
——————–
No, ať tu klasifikační cenu tedy uzavřeme, než si zahrajeme naší další písničku v Blízkém setkání s Arnoštem Petráčkem, protože posluchač by samozřejmě mohl nabít dojmu tedy z té třídy, kterou jste popsal, že třeba nemůžete hýbat nohama, ale to vy můžete, viďte.
mluvčí 2,
——————–
Já jako právě, a právě to je přesně takový, jako je to tam opravdu náročný, mě vlastně. Proto my jsme mixovaní v tý naší klasifikační kategorii, žek kdo má něco a někdo třeba nemá nic, ale pak jako, když to ve výsledku třeba jede, tak když jako v závodě, když to promíchnu do toho závodu, tak já třeba můžu skákat bloku nebo se můžu odrazit a můžou vldit, já jedu delfílový lidí na zády, takže já náskok prvních 15 m, což vlastně plavec vedle běh, který má pouze jednou v ruce, nemůže používat nohy nebo nemá nohy, tak vlastně, než to roztočí těma rukama, tak mu to chvíli trvá, ale pak já ke konci třeba poslední těch 10, 15 m, tak tam už mě začnou s rukama sjíždět, protože oni už to roztáčí a tam právě já mám obrovskou nevýhodu, že já musím to hmatávat hlavou, ale právě soupeř, který má ruce, tak mi tam vždycky sáhne tou rukou a tam já vždycky prohrávám v tom cíli, kde jako prostě to se mivstalo v tom Tokiu, kdy prostě se prohrál o 0,27.
mluvčí 1,
——————–
Vteřiny, ty jo, to jsou věci, dostanem se, dostanem se k Tokiu ke všemu, to je vlastně fakt vysoká.
mluvčí 2,
——————–
Matematika, je to hodně velká matematika.
mluvčí 1,
——————–
Pojďme si zahrát povídání s para plavcem Arnoštem Petráčkem.
mluvčí 3,
——————–
A jo.
mluvčí 1,
——————–
Já si myslím, že v tuhle chvíli se nám v našem Blízkém setkání s Arnoštem Petráčkem, paraplavcem, bude hodit, dostat se na chvilinku do dětství, dokreslit si tu situaci teď jaksi teda z minulosti. Arnošte, vy jste přišel tedy na svět bez pažních kostí, s vykloubenými koleny, musel jste podstoupit dvě operace, pokud jsem se dobře dívala, než jste mohl se vydat na tu dráhu teda, o které jsme teď mluvili, vy jste naprosté vrcholné formě, může se teda jenom podívat do toho dětství, kdy, v kolika letech, co jste absolvoval, než jste se mohl pustit na vodu i na lyže. Teda potom řekneme.
mluvčí 2,
——————–
Tak, když jsem se narodil, tak já už jako u toho narození jsem i měl problém s Kraví, takže já jsem byl dva roky vlastně v Jihlavě, kde jsem se mi snažil jako co nejvíce pomoct, jako srovnat tu krev.
mluvčí 1,
——————–
V jakém směru s krví, no.
mluvčí 2,
——————–
A tam to byl nějaký jako problém a upřímně nevím, protože už to je strašně dlouho, ale prostě nemohli mi najít tu správnou, jako pořád nějaký to správný jakoby na, na forátování tý krve, takže tam to bylo jako velmi náročný. A pak zhruba v pěti letech vlastně jsem šel na první operaci, protože se zjistilo, že nemůžu moc chodit, že vlastně jako to je velký handicap v tý chůzi, takže vlastně jsem byl po operován tady v Praze ve fakultní nemocnici Motol, takže tam pan doc. Smetana vlastně jako víceméně ty se pokusný králík, protože my jsme takovouhle operaci nikdy v životě nedělali, takže to nebyl jen pan doc. Smetana, ale byli to i další lékaři, kteří vlastně byli na tom sále a kteří vlastně mi operovali, takže tam to byl jako velmi náročný a jsem na tom sále strávil přes dvě hodiny, ale to ještě bylo jako docela v pohodě, ale pak jsem šel po nějaký době, asi zhruba po delší, zhruba sedmi letech jsem šel na operaci. Druhou s levým kolenem.
mluvčí 1,
——————–
Tam bylo kolikrát.
mluvčí 2,
——————–
To mi bylo zhruba nějakých 12.
mluvčí 1,
——————–
Ano, na pět let.
mluvčí 2,
——————–
Zhruba 12 let a tam, protože už to koleno bylo starší, tak už nešlo tak úplně dobře odoperovat a tam vlastně lékaři strávili čtyři hodiny na tom sále, takže se ta velmi vyřádili, jako to opravdu, bylo to pro ně velmi náročný, ale jsem jim dodneška vděční za to, že mě postavili na nohy, že se můžou pohybovat bez invalidního vozíku, že vlastně na ty delší trasy už ho teda potřebuju, ale třeba na takový ty běžný pochůzky, tak vozík nepotřebuju, takže jsem jim za to dodneška vděčný, že vlastně můžu takhle chodit a co se týče toho dětství, tak já jsem trávil své dětství v Lipně nad Vltavou, kde rodiče podnikali, měli penzion a v tom penzionu byl 12,5 metru dlouhý bazén a lékaři nám doporučili, abych se pohyboval ve vodě, ať už je to relaxační bazének, ať už je to výzovko, ať je to v sokolství.
mluvčí 1,
——————–
Už před těmi operacemi, to znamená už třeba v roce, ve dvou.
mluvčí 2,
——————–
Už třeba to taky, ale právě i to umocnilo toho, proč já jsem se dostal k tomu závodnímu plavání, že vlastně ty lékaři, to bylo na velké doporučení lékařů, který vlastně říkali, hele, pohybují se ve vodě, ať už je to bazének, výzivka, cokoliv ve spojení s vodou, takže právě tomu pomohl ten bazén v tom penzionu a, a takhle, já jsem se dostal k tomu postupně závodnímu plavání.
mluvčí 1,
——————–
Tomu rozumím, ale jako cachtat se v bazénku a vyhrát olympiádu tam jako.
mluvčí 2,
——————–
V tom řízení, to jsou.
mluvčí 1,
——————–
Taky rozbílejí, kdy tam začalo to trénování, to znamená, kdy už jste začal směřovat k tomu, že to prostě bude víc než fatáni?
mluvčí 2,
——————–
Jako to už se víceméně v těch sedmi letech už jako vlastně.
mluvčí 1,
——————–
Před tou.
mluvčí 2,
——————–
Před tou druhou operací, před tou druhou operací, protože já už jsem jako, jsem se dostal do občanského sdružení, do kontaktu bb v Českých Budějovicích, kde pocházím z Českých Budějovic, takže tam mě vlastně rodiče přihlásili do občanského sdružení kontaktu bv. Je to vlastně klub handicapovaných plavců začínající a tam já jsem se postupně začal už víc jako plavat, chodit víc na ten bazén jako takový ty základní věci, jako je prostě splývání dýchání a tam jako už mě ta voda mi tak začala plavit, jako já už jsem ani bez tý vody už v tom dětství nemohl bejt, a to byla jako první věc a druhá věc, že jsme tam měli skvělou partu, takže i kvůli tý partě, která tam byla, tak jsem tam strašně rád chodil a zůstalo by to dodneška.
mluvčí 1,
——————–
To ráhy slyšíme, povídáme si s paraplavcem Arnoštem Petráčkem na dvojce.Než se s Arnoštem Petráčkem, paraplavcem, dostaneme i třeba na přípravy na paralympiádu v Paříži v roce 2024, nesmíme utéct. Ještě z toho dětského tématu, protože já jsem to tam naznačila, kdy vás rodiče postavili na lyže? To bylo až po té druhé operaci, oni byli takoví motivující k tomu sportu vaši, že jo.
mluvčí 2,
——————–
Tam myslím, že na lyži mi postavili ještě psát operací, tak tam jako, protože když jako se podívám na videa z dětství, tak tam bylo přesně vidět, jak jezdím na pravítkách a kdy jako zkouším ty lyže a pak samozřejmě postupem toho času vlastně jsem jezdil ještě, nejdřív vlastně, když už plně zaznamenal začátek, tak jsem jezdil na zádech vlastně v krosně, pak jsem je vlastně teďka vzal na pravítka a pak jsem jezdil se špagátem, že vlastně jsem jel před taťkou, teďka mě brzdil zezadu, takže to byl takový jako bláznivý, protože rodiče jsou velcí sportovci, takže jako si řekli, že co umí oni, takže naučí mě, mně se pokusí mě to naučit, takže oni rádi plavou, jezdí na lyžích, jezdí na kole, takže přesně to mě naučili, takže vlastně ty lyže, to. Byla to taková velká výzva.
mluvčí 1,
——————–
Mluvili jste o tom někdy, myslím, teď jako mentálně, o tom jejich rozhodnutí nevzdat to i třeba přes handicap sena nebo prostě to neřešili? A vy jste rovnou přijal, že handicap vlastně nemusí být tak velký handicap, jak ho někdy společnost třeba prezentuje nebo vidí.
mluvčí 2,
——————–
Tak tam musím říct, že když já jsem se narodil, tak rodiči, když vlastně oni nevěděli, že se s takovým handicapemrodím, protože na ultrazvuku nebyl vůbec nic vidět a vlastně tenkrát před 32 lety už ta technika nebyla taková, jako je třeba ten, jako je dnes, takže tam jako rodiče vlastně byli překvapení a i lékaři byli překvapení. Já se s takovým handicapem narod, takže vlastně, když mě poprvé věděli jako společně táta s mámou, tak si řekli, že mě naučí všechno, co umí oni a spanilo se to plno vrchovatou.
mluvčí 1,
——————–
To je úžasný, to taky musí být krásný moment, když vy jste vyhrálši, tam, předpokládám, byli.
mluvčí 2,
——————–
Byli v Riu de designéru, byli tam na paralympiádě a byla to pro ně obrovská odměna za celou tu celoživotní dřinu, kterou se mnou vlastně prošli celým tím životem a samozřejmě dál procházejí celým mým životem, ať už je to dětství, ať už jsou to základní školy, střední škola, vysoká škola, co se týče jako toho osobního života, ať už je to ten sportovní život, ať už jsou to závody, ať je to nějaké soustředění, nějaké jakoby řešení problémů nejen s handicapem, ale i třeba se společností a to, takže tyhle ty překážky jsme tam jako měli a byly i velký překážky a my jsme šťastní za to a musím říct, že i ta celá naše rodina pyšná na to, že tam, kde jsem, že mě dostali vlastně do společnosti zdravých lidí, protože já se cítím jako zdravý klub, byť mám nějaký handicap a já říkám, handicap je jenom slovo.
mluvčí 1,
——————–
Ano, zdravější než leckterý, zdravý, protože to je o tom přístupu.
mluvčí 2,
——————–
Tak slýchávám, že jako nechci nějak to, ale co sluším od veřejnosti, tak právě, jak vy říkáte, tak mě to pravda.
mluvčí 1,
——————–
Já se chci dostat k tomu momentu, myslím, že to je pro naše posluchače a pro děti našich posluchačů moc důležité, protože slovo šikana je vlastně jaksi všude prostoupeno z mnoha důvodů. a, a vy jste prošel a můžeme to právě probrat i skrze rodiče a vás ten přístup, ale to si, necháme si to samostatně, to je podle mě jako samostatná kapitola. Ale řekněte mi, opravdu jste třeba ani v pubertě těm vašim rodičům jako neoponoval, nezlobil, neřekl, a já nebudu vydržovat a nebudu plavat, nic já nepřišlo.
mluvčí 2,
——————–
Já jsem byl rozlišit syčák, já jsem jako, opravdu, musím říct, že rodiče se mnou měli velkou trpělivost a mají dodneška, já jsem Sičák i v dospělosti, takže jako nemají to se mnou vůbec jednoduchý, ale jako tenkrát ještě než jsem měl trenéra jako, ještě než jsem jako našel na skvělýho trenéra, narazil na skvělýho trenéra, tak mi trénovala mamka, a to víte, jako trénovat vlastně synla nebo více za traérku jako bamku, jako prostě taky jako nebylo to pravý ořechový, takže já jsem babce o odblouval, bamka by utíkala z tréninku a bylo to takový pak ve finále, když si to vezme zpětně, tak to bylo i veselých, takže jako v tomhle to, já jsem byl hroznej sečák a jako zase to byla obrovská zkušenost.
mluvčí 1,
——————–
Cvičák, možná prostě.
mluvčí 2,
——————–
Normální kluk, že jo. Paraplavec Arnošt Petráček je naším dnešním hostem.
mluvčí 1,
——————–
O dětství i olympiádách si povídáme s paraplavcem Arnoštem Petráčkem. Arnošte, my jsme to tu naznačili, prošli jste si s rodiči vším možným, jednak věcí, kterou jste nemohli ovlivnit, se kterou jste přišel na svět, a i tak jste jí velmi ovlivnili aspoň to, co jste mohli spolu s lékaři. No, a pak je tu přístupho, kdybyste měl říct, kdybyste mohl mávnout kouzelným proutkem a tak co byste nejradši změnil z minuty na minutu? Co bychom my ostatní, kteří jsme prostě přišli na svět jinak, mohli udělat pro ty, kteří mají zase jiný příběh? Fyzicky? Tam?
mluvčí 2,
——————–
Já bych to změnil hlavně u těch dětí, jako, co se týče nějaký jako tý šikany a spíš jako u rodičů jako prostě, aby jako na handicapovanou společnost vlastně koukali jako na zdravou společnost jako, protože samozřejmě já jsem se setkával s různými názory jako v dětství, kdy jako třeba dám příklad, tatínek svýmu synovi, nekoukej se tam, nekoukej, prostě otočil ho prostě zády. To je jeden případ, pak další případ je ten, který vlastně třeba maminka řekla své cézi, on se pán asi narodil, tak asi je to vrozená vada, prostě má takový handicap, ale koukej, jak plave. Třeba se snažil ukázat ten příklad, když tohle se to třeba vlastně se to, že ty názory byly většinou na bazéni, protože já jsem se vždycky pohyboval na bazéně jako 90 %, svýho času jsem byl vždycky na bazéně, tak vlastně tyhle ty názory vlastně jsem slýchával na bazéně. Já mám teda obrovský štěstí, neštěstí v tom, že já jsem nedostýchavý, takže spoustu názorů a spoustu řečí jsem neslyšel, takže v tomhle tom jako byla trochu ta výhoda, že jsem to nějak jakoby přecházel, ale samozřejmě byly tam momenty, který jsem slyšel a který nebyly bohužel příjemný.
mluvčí 1,
——————–
To znamená vlastně ta výchova, to znamená, aby ty rodiče nějakým způsobem připravili své děti na to, jak vlastně reagovat. A pro vás je nejpříjemnější, co když vlastně jsou ty lidi k tomu otevření? Ne? Když se i zeptají? Já nevím, co můžu, co nemůžu, když jsou.
mluvčí 2,
——————–
Normální, tak pro mě jako je nejvíc to, kdy vlastně za mnou kdokoliv přijde, ať už je to dítě, ať už je to dospělý člověk, když někdo za mnou přijde a jak se ti to stalo? Jako proč tohle to? Jako když se ptá a ne, když třeba jenom kouká a má nějaký ty předsudky, ale právě, když se na rovinu přímo zeptá, jako jaký to ježí, co je s takovým handicapem, jako jestli je to vrozená vada, nebo co. Třeba mi dělá problém, nebo právě jezdím na přednášky do škol, ať už jsou to základní školy, střední školy, tak já vždycky říkám všem, buďte otevření, ptejte se mě na cokoliv, co vás napadne, co vás zajímá? Já jsem tady pro vás, aby vy jste vlastně zjistili o handicapovanému člověku co nejvíc, já vám tady můžu povyprávět nějaký svůj příběh, ukázat vám videa, prezentaci, ale je to hlavně o vás, takže já se snažím tu přednášku vést jako dialog.
Eva Turnová, hudebnice, malířka a překladatelka
——————–
Je to skutečně tak? Platí to, řekněme, jako téměř ve sta procentech, že člověk, který přijde na svět s handicapem a řekněme, je dobře veden rodiči, to znamená, hledá cestu z toho, že si toho života fakt váží víc. Pozorujete, že ta společnost je ta zdravá, rozmazlenější, méně Pokorná.
mluvčí 2,
——————–
Já jsem, troufám říct, že i mezi handicapovanými lidmi jako se stává, že jsou třeba i jako rozmazlenější jako zdravá společnost, což si myslím, že jako v pořádku, že to tak prostě je, ten vývoj je ten životní.
mluvčí 1,
——————–
Není to dáno, handicap, ne, handicap, to člověk.
mluvčí 2,
——————–
Je nebo je to člověk, je to tak, jak to jde a tam ještě musím vidět jeden rozdíl, když si člověk narodí s vrozenou vadou, tak to snese daleko líp, než když třeba člověk se narodí zdravý a třeba, jestli se stane jakýkoliv úraz, ať už je to autonehoda, ať už je to třeba, že někdo skočí špatně z molu nebo třeba z tobogánu se to může taky stát. Já má to srovnání, je to takový to srovnání a právě jako je tam vidět ten rozdíl třeba vlastně s vrozenou vadou, je to daleko lepší jako srovnat se s tím handicapem, než když se to stane po úraze a tam třeba jako může vlastně něco. Znám spoustu lidí s handicapem, kteří se to stalo potom úraze, že měli opravdu i psychické problémy a že se z toho dostávali několik let.
mluvčí 1,
——————–
Mimochodem, když už jste teda se zmínil tímto způsobem o autě, teda v jiné souvislosti, tak já otočím list od tohoto tématu, vy jste vášnivý řidič. Bylo jako těžké dělat autoškolu, musí to být hodně přizpůsobené auto, nebo jak dalece jste teda tohle to vy zvládl? Protože vy rád v autě.
mluvčí 2,
——————–
Já jsem se s volantem narodil, já už od Balíka jsem měl takový jako malý autíčko, hrozně rád jsem točil s volantem, pak, co mělo volat, tak to jsem hrozně rád. A co se týče autoškoly, tak já měl velké to štěstí, že jsem narazil na autoškola Pavel paml v Přelouči, a to je pro handicapované řidiče, takže veškerá ta úprava, která tam vlastně byla potřeba, ať už je to Elektr, Elektr, elektrická sedačka z patí, automat, to jsou a vypojený airbag řidiče, to jsou vlastně tři základní úpravy v tom autě, víceméně je to z výroby, jako je to normální jako sériová výbavabi, vyplynutí airbacku řidiče, tak jsem dělal tu autoškolu. Čtrnáctidenní Kurz Přelouči a tam to bylo bezvadný, my jsme tam každý den jezdili, byly jízdy, každý den dvě hodiny, pak jsme měli teorii vlastně ráno, dvě hodiny, odpoledne, dvě hodiny a ten přístup vlastně těch lidí v autoškole byl úžasný, my jsme tam bydleli, to bylo i s bydlením právě v rámci jako tý autoškoly a vlastně majitelé se tam o nás bezvadně a starali a předposlední den před závěrečný na paní majitelka uvařila domácí svíčkovou.
mluvčí 1,
——————–
To bylo.
mluvčí 2,
——————–
Nádherný, takže já jsem si tu autoškolu parádně užil, o to.
mluvčí 1,
——————–
Dá se říct, chutnala vám? Povídáme si s pana plavcem Arnoštem Petráčkem.
mluvčí 1,
——————–
Samozřejmě, že se toužím dostat. A dostáváme se pomaličku k té Paříži, která je před paraplavcem Arnoštem Petráčkem, ale ještě mi Arnošt dovolte, protože na to máme čas. Přece jenom je něco, co byste chtěl a nejde to dělat nebo vlastně všechno jste mohl naplnit z toho, co jste chtěl.
mluvčí 2,
——————–
Je toho mnohem víc, ale třeba taková ta větší samostatnost, třeba problém třeba si obléct ponožky, jako co se týče jakotek, tam je to pro obrovský problém. Snažil jsem se najít různý kompenzační pomůcky, ale tam bohužel jsme nenarazili vůbec na tu vhodnou, takže to mi jako, pro mě to je asi ten největší handicap, ale pak samozřejmě v zimě, když jako mám speciální upravený svetr, například teplej, který si můžu obléct sám, který jako si můžu jakoby nasadit, ale třeba ta zima mi dělá jako velký problém, že jako spoustu jako oblečení mít na sobě a naopak v létě, když se hodně potím, takže mám veškerý jako třeba jako oblečení z pocení a nejde mi to z pořádně natáhnout, tak to mi taky jako mě, pro mě ten velký.
mluvčí 1,
——————–
Touhaté samostatnosti, že musíte.
mluvčí 2,
——————–
Někomu říct tam, jako, že musím jako někoho obtěžovat, někoho druhýho, jako neříkám, že to je obtěžování, ale tím.
mluvčí 1,
——————–
Jako ten pocit.
mluvčí 2,
——————–
Máte ten pocit tam jako je, jako nechci jakoby úplně, že jako někoho obtěžuju, ale prostě je to tak, že už jenom ten pocit, že musím někomu říct, tak to je jakoby pro mě asi ten jako handicap, ale jinak samozřejmě jsme našli spoustu kompenzačních pomůcek na oblékání, svlékání, vlastně ortopedický, takový dlouhé tyčky, kde vlastně. Na konci je háček, že si můžu kalhoty svléknout, můžu si sám dojít na toaletu a pak samozřejmě speciální bidet vlastně na mám k dispozici doma, takže tam jako těch kompenzačních pomůcek, že se tam celá řada, který mám a který mi velmi usnadňuju ten život. Rozumím.
mluvčí 1,
——————–
No, vidíte. Takže vlastně ponožky jsou problém. A příprava na Paříž, na paralympiádu v Paříži není tak velký problém. Nebo je, už se chystáte, musíte, já nevím, překonávat nějaký jako tam překážku nebo je to v té běžné přípravě, jako to bylo předtím, jak se teď cítíte vůči této budoucnosti před vámi blízké?
mluvčí 2,
——————–
Tak já se cítím velmi komfortně, protože já mám velké štěstí na svůj velký tým, který kolem sebe mám a který mi vlastně pomáhá k té přípravě, vlastně vytváří mi ten velký servis, ať už vlastně, jak už jsem říkal na začátku, rodiče, ať už jsou to trenéři, fanoušci, ať už jsou to partneři, sponzoři, samozřejmě přátelé, kamarádi, kteří vám fandí, a to je vlastně jakoby, vlastně ta mentalita, vlastně ta mentální příprava, což je pro mě strašně důležitá a pak samozřejmě ta další, ta příprava je ta fyzická, co jsou ty těžký tréninky, ať už je to samotný trénink, ať už je to soustředění, ať už jsou to závody, ať už jsou to přípravní závody, ať už je to Berlín, Itálie tady v České republice, ať už jsou to Karlovy Vary, Praha, tak vlastně celá vlastně ta příprava, vlastně mám velký ansábl lidí, kteří vlastně mi k tý přípravě pomáhají, takže tam jako ta příprava byla vlastně víceméně stejná vlastně před Tokiem a je vlastně i teď, jako že vlastně teďka už najíždíme na tu přípravu do té zlaté Paříže, vlastně máme.
mluvčí 1,
——————–
Kdy vlastně to bude přesně.
mluvčí 2,
——————–
My jáplau 7. 9. Sedm, devátý roce, čtyřizei a tam vlastně už od ledna půjdeme do plny, teďka už před těma Vánocema je to takový jako volnější, ale od ledna vlastně padne 2. ledna. A už jedeme plnou přípravu.
mluvčí 1,
——————–
Ano, my musíme říci, že předtáčíme, byť vyslyšíte náš rozhovor vlastně chviličku před lednem, pár dní, v tuto chvíli posluchači nebo vy jste v tuto chvíli tři dny před začátkem ledna, že ty přípravy teprve vlastně přijdou.
mluvčí 2,
——————–
Ateliér já teprve jako úplně. Na 100, 50 % se budeme připravovat od toho ledna.
mluvčí 1,
——————–
Ano, už to řekněte mi, je, tam je handicapem, jistým handicapem věk, to znamená, jako je před vámi ještě dost olympiád, může být, chcete, aby byl, nejde to, jak to máte vy v tom plavání.
mluvčí 2,
——————–
Tak v tom plavání je to v průměru do 40 let.
mluvčí 1,
——————–
Tak tu máte ještě hromadu.
mluvčí 2,
——————–
Ještě jako jo, ale traler už mi říká dědku, užy pro dědky, takže jako si za mě děláte. A to je právě třeba ta situace, která by je vlastně strašně nakopne, která vlastně mě nakopli k tomu, abych ještě ukázal, že ještě to se mnou lidi tak zlí, ještě za mě něco vytřískají jako trenéři, ale jsem strašně rád, že tam máme skvělej tým, že opravdu nám to tam jako jede na běžícím páse, že prostě tam si to nalajnujeme tak, jak to jde a jde to podle plánu, takže tam si myslím, že je to asi to nejlepší, co může vyjít.
mluvčí 1,
——————–
A je pro vás to vítězství jako enormně důležitý? Nebo opravdu platí zúčastnit se.
mluvčí 2,
——————–
Ta já vzhledem k tomu, že jsem si spaní o svůj sen prostě 2016 vyhrát zlatou medaili v Riu de Janeiru, tak pro mě už je ty léta vlastně nějakých sedm let, už je to bonus a samozřejmě zúčastnit se paralympiády je obrovský úspěch, protože dostat se na paralympiádu je čím dál tím těžší a těžší. Ty limity jsou tam čím dál tím tvrdší a tvrdší i ty podmínky, není to jenom o těch limitech, ale to i o dalších aspektech. Jako klasifikační kvóty. Jako další podmíněný účastnit na dalších závodech a podobně, takže tam je to jako obrovský a to.
mluvčí 1,
——————–
Arnošte, my vám všichni doufám, že můžu mluvit za naše posluchače, moc vám držíme palce, ať vám to vyjde prostě tak, jak si přejete, tak, jak má, ať se tam šťastnej.
mluvčí 2,
——————–
Děkuju mockrát, děkuju za pozvání a děkuju za rozhovor.
mluvčí 1,
——————–
A krásný nový rok vlastně vám.
mluvčí 2,
——————–
Krásný v tuhle chvíli a vyjde, teď přeji jenom nakonec přeji pevné zdraví, protože to je nejdůležitější a hodně štěstí ve všem. Děkujeme.
Našim milým hostem byl para plavec Arnošt Petráček.
Přidejte odpověď