Na smrt je dobré se připravovat, říká Horáček  

DVTV – Drtinová Veselovský – Rozhovor
Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
Konečnost, vědomí konečnosti. Nikoho to šťastným nedělá, ani když si řekne, skončí tady ta mizérie? Proč je fakt smrti vlastně tak zúzkostňující?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
No, proč je fakt smrti zúzkostňující, je asi věc, která není tak složitá. Prostě každý z nás usiluje a stará se o svojí vlastní existenci a každému záleží na tom, jestli jsme a nebo nejsme. To znamená, vědomí smrtelnosti je zúzkostňující, asi ne pro každého, jak jste se ptala, samozřejmě jsou stavy, a v psychiatrii jich je hnedka celá řada, kdy představa smrti je pro člověka naopak třeba i osvobozující, nebo není tak zúzkostňující, ale to, co je na smrti zajímavého nebo taky, co nám to vlastně říká o nás, o nás samých.

moderátorka
——————–
Opravdu, co nám to říká.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Co nám to říká o podstatě světa. My se dneska domníváme, že cokoliv, co je pro nás jako existující, co vnímáme jako /nesrozumitelné/, kupříkladu tady sklenička na stole, vlastně se stává pro nás existujícím v kontrastu pozadí, ze kterého to vystupuje, tu skleničku vidíme na pozadí toho stolu a existence stolu umožňuje to, že vidím ten objekt nebo tu věc, věc je kontrastovaná s tím, co není ta věc…

moderátorka
——————–
Jinak bysme to neviděli.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Jinak by to nebylo, A pochopitelně ty hranice věci versus to pozadí jsou předmětem pochopitelně činnosti mozku a my dneska taky studujeme vlastně, jakými neuronálními mechanismy dochází k tomu, že zrovna jeden konkrétní objekt vystupuje z pozadí a proč to je tento objekt a ne třeba nějaký jako klastr nebo nějaká skupina objektů a podobně. Je tam ještě spousta vlastně neprobádáno a je to otázka nesmírně zajímavá. Nicméně, když se vrátíme ke smrti, tak vlastně smrt je pozadím našeho života. Smrt je pozadím naší vlastní existence, já jsem schopnej si uvědomit to, co jsem v kontrastu tím, že bych mohl nebýt respektive tím, že nebudu, že jsem nebyl po své smrti a že jsem nebyl před svým vlastním narozením. Tomu se věnuje třeba celá kniha francouzského filozofa Jeana-Paul Sartrea Bytí a nicota, neuvěřitelně zajímavým závěrem té knihy je to, že bytí – naše existence, a nicota – pozadí, ze kterého vlastně naše existence vystupuje, nakonec mají stejnou reálnost, stejnou ontologickou hodnotu.

moderátorka
——————–
Protože bez toho vědomí té konečnosti…

Jiří HORÁČEK, ————–
Bychom si nebyli schopni být vědomi svého vlastního života a toho, že jsme.

moderátorka
——————–
Dobře, ale na druhou stranu je pravda, že smrti se psychiatrie moc nevěnuje, spíš strachu z ní.

Jiří HORÁČEK, ——————–
Smrti se psychiatr nevěnuje, psychiatr se věnuje psychickým, psychickým poruchám, nikoliv smrti, smrti se věnuje, dejme tomu, patologie nebo patologická…

, moderátorka
——————–
A když se dotkneme toho strachu ze smrti, tak to, jakým způsobem mozek evolučně se vyvíjel směrem k tomu strachu, jestli ten koncept jedinečnosti není vlastně fatálně chybný?

Jiří HORÁČEK,
——————–
No, samozřejmě nevíme přesně, já si to představuju asi tak, že my jsme si vědomi vlastní jedinečnosti, to znamená, považujeme sebe sama za tu základní jednotku, o kterou se staráme, že to je z nějakého důvodu prostě výhodné pro udržení homeostázy zrovna v tom jednom metráku hmoty, který je pod kůží tady, která se jmenuje Jiří Horáček, jo, že to je prostě věc regulační, že já jsem, nebo to, co považujeme za samu sebe, nějaký systém, který se dá relativně snadno regulovat, nebo který je výhodné, aby byl takto regulován, pochopitelně bychom mohli svoje hranice vnímat výrazně širší a mohli bychom považovat za tu základní jednotku třeba celou společnost, ve které žijeme, podobně to má třeba sociální hmyz s největší pravděpodobností, anebo bychom mohli naopak za tu nejmenší jednotku, o kterou tady jde, považovat ne sebe situovaná nebo sebe sama situované do našich těl, ale jako třeba nějaký mozkový proces nebo mozkovou oblast, to znamená, my jsme mohli vnímat jako menší nebo větší, ale my se v vnímáme zrovna takoví, jací jsme, to je ta naše jedinečnost prostě proto, že to je z nějakého důvodu dobře udržovatelná homeostáza. Dobře se dá o ní starat.

moderátorka
——————–
Mluvili jsme o tom, že psychedelika pomáhají odbourávat tzv. sociální distres, že pomáhají v paliativě třeba právě překročit umírajícímu ten strach z konečnosti. Jak si vysvětlujete, že obvykle se tam objeví, anebo docela často, že se tam objeví mystická dimenze?

Jiří HORÁČEK,
——————–
No, ta mystická, musíme si říct, čemu vlastně dneska říkáme mystická dimenze, bych to ještě malinko ukotvil celé pro naše posluchače, ano, existenciální distres, to znamená tíseň z toho, že můžu umřít, nebo že moje smrt prostě je přede mnou, tak je skutečně obrovský problém, v medicíně hlavně u těch vážnějších stavů, jako jsou kupříkladu onkologická onemocnění. Za normálních okolností, dokud jsme víceméně zdraví, tak máme celou řadu různých obranných mechanismů, které nám umožní prostě odklonit naši pozornost od konce, který je nevyhnutelně před námi a žít jakoby se nic nedělo. Tyto obranné mechanismy spadají, když jsme vážně nemocný a objeví se to, čemu říkáme existenciální distres, s tím se doopravdy dá těžko něco dělat v okamžiku, kdy člověk není Heidegger nebo Jean-Paul Sartre nebo tito skutečně myslitelé, kteří se dotýkali samých hranic myslitelného. A je to úkol pro medicínu, jak pomoc lidem, kteří strádají s vědomím vlastní konečnosti, která je jako reálná, protože jsou, protože jsou vážně nemocní. A ukazuje se, že psychedelika skutečně mohou pomoct a že psychedelika a psychedelika pomáhají. Proč? Jakým mechanismem? No, ono se ukazuje, že většina nebo větší část toho efektu, jakoby antidepresivního efektu u vážně nemocných, kteří dostanou psychedelika, je tažen tím, co vy jste označila jako mystická dimenze nebo neomystická dimenze, což je poměrně…

moderátorka
——————–
Nějaká spirituální dimenze.

Jiří HORÁČEK,
——————–
No, my dneska přímo říkáme jako mystická dimenze, protože v medicíně nebo v mém oboru oboru to odkazuje k něčemu zcela konkrétnímu, ta mystická dimenze, to znamená k nástroji, který se jmenuje /nesrozumitelné/, co máme nástroj, na co potřebujeme dotazník, na co máme dotazník, tak to je jakoby exaktní, pochopitelně to říkám malinko, malinko v nadsázce. A ten dotazník mystické zkušenosti, který vysvětluje 50 % antidepresivního efektu, třeba psilocybinu tady u těch vážně nemocných pacientů, je vlastně nástroj, který se skládá asi z 20 otázek, které dohromady sytí čtyři takové jako faktory nebo čtyři vlastně skupiny, skupiny příznaků, které je vhodné připomenout, protože pak pochopíme vlastně, jak to, jak to funguje a pochopíme, co pomáhá lidem překonat smrtelnost v tom smyslu, že na ně nepůsobí tak tíživě, ačkoliv jsou vážně nemocný. Ten dotazník má čtyři dimenze, z nichž první je pocit jiného prožitku času a prostoru, to znamená, to je první skupina vlastně těch příznaků, kde jsou navozeny, kdy má člověk pocit, že prostor je úplně jinak uspořádán, člověk je jinak situován v prostoru a tak dále, což je ještě to jednodušší, to si dovedeme představit, ale to, co už je hůř představitelné, pro nás neintoxikované, je ta distorze času, jo, ten čas v případě této, tohoto faktoru, té mystické dimenze se může zastavit, může běžet odlišnou rychlostí, může běžet pozpátku, nebo se může vyfukovat a běžet ve dvou směrech, anebo ten čas se může cyklit a běžet v kruhu. A je tam celá řada naprosto bizarních a obtížně představitelných příznaků nebo prožitků, které vlastně sytí tuto dimenzi, to je první. Druhý faktor je pocit extatické nálady, extatická nálada není jako pocit štěstí, ale je to pocit takového nadhledu a nadnesenosti, ta extatická nálada nutně provází nebo velmi často provází vlastně všechny podobné mystické nebo stavy nebo spirituální vytržení v těch experimentech, o kterých hovořím, pak tam je konečně další dimenze, která se označuje jako nevýslovnost, nebo ineffability, která je pro nás taky nesmírně zajímavá, a to je vlastně prožitek, že nejsem schopen do slov odít to, co se dělo nebo, prakticky to vypadá tak, že se ptáme vašich klientů po tom, co prošli léčbou psilocybinem, jaký to bylo, co jste prožívali? Oni říkají, bylo to úžasné, změnil se čas, změnil se prostor a bylo to jako fantastický, ale já vám to nemůžu popsat slovy, to je prostě nepopsatelné, nepopsatelné, nepopsatelné slovy. Když to shrnu, tak vlastně všechny ty takzvaně mystické dimenze v tomto pojetí označují nějaké vlastně základní jako stavební kameny nebo spíš konstituenty, v rámci kterých ta vědomá zkušenost normálně se mi jeví, svět sám jeví jako prostorový, jako časový a skládá se z nějakých, z nějakých objektů, které jsou vlastně do toho prostoročasu jako umístěny. Ten prostoročas je rámec, řeč je další rámec, kterým to uchopuju, a to, čemu říkáme mystická dimenze je vlastně stav, kdy se rozpustí to jeviště, na kterém se mi jeví můj, se mi vlastně ukazuje život.

moderátorka
——————–
Dobře. A rozpustí tohle i ty kořeny strachu ze smrti?

Jiří HORÁČEK,
——————–
V okamžiku, kdy to člověk prožije a vrátí se vlastně do normálního, odezní ta intoxikace, tak s 50% pravděpodobností dojde k tomu, že odezní nebo se výrazně zmírní ta úzkost z blížícího se konce a člověk prostě se cítí dobře a cítí se, jakoby prožívá smysl svého života, jak jsme o tom hovořili, i při vědomí té vlastní konečnosti, což je naprosto neuvěřitelný, neuvěřitelný vlastně pokrok nebo neuvěřitelná pomoc, kterou vidíme, takže naši pacienti, kteří jsou skutečně ve velmi těžkém stavu po tom, co projdou touto léčbou, najednou si začnou užívat život a začnou pěstovat nějaký salát nebo ředkvičky, chodit na jógu, meditovat, chodit na procházky, číst si, ta konečnost prostě pro ně není zúzkostňující, mají jí jakoby zrelativizovanou.

moderátorka
——————–
Snášejí tedy vědomí konečnosti lépe lidé, kteří mají nějakou spirituální cestu nebo zkušenost?

Jiří HORÁČEK,
——————–
Já jsem přesvědčen o tom, že být na spirituální cestě je dobrá podmínka pro to, aby se člověku to podařilo překonat. Pochopitelně ne každý, kdo sám o sobě hovoří nebo sám o sobě říká, že má tu zkušenost, má nutně vyhráno, léčil jsem mnoho lidí, kteří žili spirituální život, a v okamžiku, kdy došlo na ty poslední věci jejich vlastního života, tak to nefungovalo, faráře, jeptišky jsem léčil a podobně. To znamená, není to záruka, určitě to je dobrá příprava a je dobře vlastně o té konečnosti uvažovat, protože když to neuděláme, tak se nám to dřív nebo později vymstí a je to prostě škoda se na to nepřipravit.

moderátorka
——————–
Spiritualita je vrozená, je to základní potřeba?

Jiří HORÁČEK,
——————–
Spiritualita je dispozice a je to jedna z možností jak já můžu svět uchopovat, já mám takovou teorii, že vlastně spiritualita je nějaká potřeba překonat stávající rámec, ve kterém jsem, stávající rámec svého života, stávající rámec toho, jak já vlastně jsem byl na ten život připraven výchovou. A my tušíme, že je něco za těmi hranicemi, jak by mohlo nebýt, hra našeho života musí mít nějaké hrací pole, nějaké mantinely, a to tušení, že ty mantinely existují, ještě něco může být za nimi, pochopitelně máme všichni, to bych řekl, že je to spiritualita nebo ta potřeba se těch hranic dotknout a nějaké spirituální prozření nebo spirituální vhled je okamžik, kdy člověk ty hranice překračuje, to se dá udělat různými způsoby. Psychedelika jsou jeden z nich. Pochopitelně je to, je to cesta, která je trošku zkratkovitá, ale funguje.

moderátorka
——————–
V předchozích dílech jsme mluvili o zhoubě nejistoty, jak obzvláště v této době prospívá upínat se ke kráse, k harmonii, k umění?

Jiří HORÁČEK,
——————–
To je výborná otázka, ale zase je to strašně složité, musíme si říct, co to je krása, co to je umění. Já shodou okolností v tomto roce společně se svým týmem z Národního ústavu duševního zdraví jsme se podíleli na strašně zajímavé výstavě, která byla v galerii Benedikta Rejta v Lounech, která se jmenovala Krása, byla to výstava věnovaná kráse. My jsme tam měli jedno patro ve sklepě, kde jsme připravili expozici, která se věnovala neurobiologii, vnímání krásy, to znamená, kde v mozku, co se děje, že vnímáme krásu, co to krása je, ten fenomén, jak ho vysvětlit. A současně jsme se věnovali taky dispozicím, které umožňují člověku krásu vidět, stručně řečeno, schopnost vnímat krásu nebo krása je něco, co se vlastně v té moderní takové teorii umění vysvětluje jako radost nebo potěšení z prožívání. Krása je bezpochyby potěšení a je to potěšení z prožívání. Není to potěšení z vlastnění. Věc, která je krásná, nemám potřebu nebo se z ní raduju, ačkoliv to není moje a moje nikdy nebude, když vidím Monu Lisu, nebo nějaký krásný obraz v galerii, tak prostě se z ní raduju, i když není šance, že bych ho prostě mohl získat a mít doma na stěně, takže prostě čisté potěšení z vnímání, to je definice, to je jedna z definic krásy, která je asi docela trefná. A my vlastně dneska studujeme struktury mozku, které jsou zodpovědné, nebo které jsou aktivované v okamžiku, kdy člověk krásu prožívá. Ty struktury zahrnují jednak ty části mozku, které jsou zodpovědné za libost, za odměnu, je to potěšení a současně nějaké kognitivní oblasti, které mně umožňují vlastně se radovat z nějakých třeba percepčních struktur, když se koukám na obraz nebo struktur jiných hudebních a podobně. To, co je pozoruhodné, je to, že člověk vnímá krásu, tak se aktivují stejné části mozku nezávisle na tom, jestli vnímá krásu v hudbě nebo ve výtvarném umění, anebo třeba v matematických rovnicích, je hezká studie třeba na matematicích, kteří měli detekovat magnetickou rezonanci, která rovnice jim přijde krásná, úsporná, asymetrická, která ne, když viděli ty krásné rovnice, tak se mozek aktivoval stejně, jako když se koukáme na obrazy a některé označíme za krásné.

moderátorka
——————–
Proč potřebujeme krásu?

Jiří HORÁČEK,
——————–
No, krása, je to potěšení, je to nějaká základní vlastně, odpovídá to jedné ze základních potřeb. A proč zrovna, nějaké třeba, když jsme u výtvarného umění, nějaké vizuální vzorce, nějaké vizuální struktury přinášejí potěšení, přinášejí pocit, krásu, asi bude mít nějaké zase evoluční, nejspíš jako nějaké evoluční důvody, jako že třeba krásné se nám jeví to, co je symetrické, krásné se nám jeví to, co nám umožňuje vlastně vyjevování nějaké, nějaké struktury z toho, z toho pole obrazu, dejme tomu, a podobně, to znamená, jsou nějaké, nějaké, nějaké jako prerekvizity obecně toho komplexního objemu, které podmiňují prožitek, prožitek krásy. Vnímání krásy souvisí ještě s další, s nejistotou velmi, velmi těsně, aspoň já se domnívám, protože když se díváte třeba na obraz v galerii, tak to, co je na tom hezké, a to, proč nás to těší, je, že význam toho obrazu nebo smysl toho, co je tam zobrazeno, proč ten obraz tam visí, nebo proč ten výtvarný objekt se nám vyjevuje postupně, což souvisí s mechanismem tzv. prediktivního kódování, což je mechanismus, o kterém jsme asi ještě nehovořili, který vlastně říká, který je samotnou podstatou toho, jak vůbec vnímáme. Pokusím se vysvětlit stručně. Normálně máme představu, že realitu nebo vizuální scénu vnímáme podobně jako fotografický aparát, že prostě zobrazujeme na matnici svého vědomí to, co je okolo nás, tak to není, my vlastně realitu nebo vjem aktivně inferujeme, to znamená, vyvozujeme, konkrétně to vypadá tak, že jsme vrženi, nebo jsme vsazeni do situace, máme nějakou představu o tom, co se okolo nás děje, o čem ta situace je a tuto představu, to je v nás ta představa, a tuto představu testujeme tím, že ji porovnáváme s tím, jak to skutečně je, když ta představa je v souladu s tím, co je kolem mě, tak je to všechno v pořádku, když v souladu není, tak mozek zahlásí tzv. predikční chybu, to znamená chybu v té predikci, chybu v tom vyvozování. A já přenastavím ta očekávání a znovu je otestuju a dělám to tak dlouho, než se ustálí nějaký obraz a řeknu si, aha, tak tady ta scéna o tom, že tady sedíme a pěkně si povídáme prostě ve studiu s paní Dr. Drtinovou a je nám dobře, jo, tohle to je jakoby ten predikční, predikční mechanismus. To, o co se jedná, když vnímáme nějaké umělecké dílo, asi souvisí s tím, že to dílo je většinou, ta úspěšná umělecká díla jsou natolik nejednoznačná nebo natolik významově bohatá, že vlastně my se raduje, že ten predikční cyklus nelze úplně bezprostředně rychle vystabilizovat a my se vlastně radujeme z toho, o čem ten obraz by mohl být. Já říkám, aha, mohlo by to být o tom a je to prostě támhle nějaký prostě Paridův soud, a teď aha, a proč to visí zrovna tady, a ten Parid, to nemá jít, ty grácie ještě něco v tom výrazu a vlastně to, co je na umění hezkého, je to, že my si hrajeme vlastně s postupným vynořováním významu toho…

moderátorka
——————–
Potěšení z toho poznávání vlastně.

Jiří HORÁČEK,
——————–
My se vlastně radujeme z toho, jak postupně poznáváme, jak postupně poznáváme, o čem ten, o čem ten obraz by mohl být, to znamená, vyjímání umění je spojeno jakoby s nějakou pozitivní nejistotou, protože my nejsme si jistí, co tam je a koukáme se na to, u abstraktního obrazu to je ještě nápadnější, proč se fascinovaně díváme na Kandinského, prostě říkáme, co to je čára, prostě černá na bílém, na bílém pozadí. A ten predikční cyklus je, je to tady, visí to, není to úplná blbost, ten obraz, je to Kandinský, musí být slavný kvůli něčemu, co to teda vlastně je, je to o rozměrech nebo o pozici té čáry, o nějakým zlatým řezu nebo není. A takhle prostě tam jeden ten… A je to vlastně nejistota, s kterou se potýkám opakováním toho odhadovacího prediktivního cyklu a raduju se z toho, kdežto nejistota v normálním životě, o tom už jsme hovořili, je tam negativní, je zúzkostňující, protože vlastně nám se nedaří zjistit, o čem situace, ve které, ve které jsme, doopravdy, doopravdy je a čím pro nás je nebo není pro nás ohrožující. Jinými slovy, vnímání umění a otevřenost se, vnímání umění si myslím, že nám může umožnit hodně pomoc, že nám může hodně pomoci nebo umožnit nějakým způsobem snáze snášet i nejistotu běžného života. Kdybychom se, tak jako se radujeme z nejistoty v obraze, radovali z nejistoty našeho života, to by bylo daleko lepší přece.

moderátorka
——————–
No, ale jak je možné, že tento proces nalézání nebo tento proces, který nám přináší potěšení, je prospěšný, myslím přímo tento, a jak to, že to není ten, který získáváme z některých momentů, které nám přináší sociální sítě? V čem je ten rozdíl, že něco je prospěšné a něco ne.

Jiří HORÁČEK,
——————–
To je zarámováno, visí to v galerii, je to prostě, je to galerie, je to umění, my k tomu přistupujeme jako k umění, to znamená…

moderátorka
——————–
Ten záměr na začátku.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Je tam ten záměr ze začátku, který nám říká, je to hra, my si s tím hrajeme, že jo.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Ale na těch sítích si taky hrajeme.

Jiří HORÁČEK,
——————–
To si nehrajeme, tam si myslíme, že to je pravda. Já si myslím, že podstatou toho umění, že jo, jo, když prostě držák na láhve nebo sušák na láhve do galerie, tak najednou něco se stalo uměleckým, uměleckým dílem prostě proto, že to bylo umístěno do galerie, to znamená, ten kontext toho objektu, na který se dívám, mně dává vědomí toho, že se jedná o hru, že to není doopravdy, že to je jako a že to je s nějakým cílem navodit mě nějaký emocionální stav nebo potěšení, tohle je to bezpečné a já se v bezpečném prostředí, v bezpečném kontextu můžu radovat z té, z té nejasnosti nebo nejistoty té vizuální scény, kterou mi poskytuje to umělecké, to umělecké dílo, pak to je potěšením a je to radostí. V okamžiku, kdy jsme podobné nejistotě vystaveni v běžném životě. Není tam, není tam ta hra, tak najednou to je jakoby bezpečné, jo, je tam podle mě tam spousta, spousta paralel využitelných třeba k terapeutickému využití umění, kdybychom se naučili život vnímat taky jako hru, jako galerii, v který prostě se nám postupně vyjevují ty významy a ambivalence, nejasnost, jo, nemusí nutně znamenat ohrožení, ale může to znamenat radost z dalšího prediktivního cyklu, který, kterým se snažím vysvětlit a nalézt to řešení, že by nám se mohlo velice výrazně snáz žít, že to je jedna z cest k tomu, o čem jsme spolu hovořili minule, to jest jedna z cest k lehkosti.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
K lehkosti. No, to znamená, že ale ten dopamin není jako dopamin, že když získám dopaminový šot, když si sjedu nějaké krátké video na TikToku, je úplně jiné, jiný druh potěšení než ten, který získám z takové kategorie, jakou přináší krása v galerii.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Samozřejmě přináší. Je to mnohem složitější, jak jsme si říkali, je tam zapojena nejenom ta dopaminová odměnová struktura, ta tam je taky zapojená v galerii, jak v těch krátkých videích, tak v té galerii, ale plus tam je prostě spousta dalších kognitivních částí, vyšších částí mozku neokortikálních, těch jako mladších vývojově, které jsou do toho zapojeny a které prostě rozehrají ten ohňostroj představ a nakonec přinesou potěšení prostě z toho, jak se postupně blížím k významu toho obrazu, což na tom TikToku, na těch krátkých videích, žádné přibližování se skutečnému významu toho, na co se koukám, tam, tam není, tam žádná kognitivní hra se neodehrává, tam prostě, tam padají koťata ze schodů nebo co, tam se lidi koukají převážné nesmysly, ve kterých nemá moc smysl jako hledat další, další význam, to tam není jako, na tom obraze je.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Na tom obraze, jak důležité je tedy, no, asi to je důležité, přesně to, co si pouštím do mysli, stresovou reakci, to je dnes i dokázáno, to už není žádná pavěda, stresovou reakci si spouštím i negativním myšlením.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Samozřejmě.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Tím, co si pustím do mysli, mozek to nerozliší, protože stejná chemická reakce je spuštěna.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Tak nevím, jestli to jako úplně jednoduše možné, možné říct, ale…

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Jak důležité je, co si pustím do mysli.

Jiří HORÁČEK,
——————–
No, tak otázka, jak moc velkou kontrolu nad tím máme, co si pustíme do mysli, ale pochopitelně to, co mám v mysli, mě může stresovat, stejně jako to, co je v mé mysli, plus ve světě, ono to nemůže být ve světě, aniž by to nebylo v mé mysli, ale může to být, mimochodem, my tohle to dobře známe, bavili jsme se o psychedelicích před chvilkou, my to známe z těch psychedelik, samozřejmě, ta nejsou bez rizik. A jedno z rizik třeba toho psychedelického sezení je prostě masivní traumatizace člověka, to znamená, něco se odehraje v tom psychedelickém sezení, co je negativní, co je, co je nepříjemné, a to může úplně stejně traumatizovat jako reálné trauma typu autonehody nebo znásilnění a může z toho vzniknout úplně stejná posttraumatická stresová porucha, o které jsme taky hovořili, jenom, jenom čistě jako z psychologického prožitku, z představ, které nemají žádný, žádný korelát v tom vnějším, vnějším světě, to znamená, mně to nepřijde až tak jako překvapivé, jo, že člověka můžou stresovat vlastní myšlenky, stejně jako to, co je v okolí.

moderátorka
——————–
No, zajímavé je, že ten mozek spustí i stejnou chemickou reakci.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Stresovou, stresovou reakci, to znamená, stresovou osu, která končí kortikoidy a tak dále, jako v periferii, to není až tak překvapivé pro mě.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Ale dříve psychosomatika byla považovaná opravdu za pavědu, to znamená, že ta, ten fakt, že si nějakou stresovou reakci spustím, byť jen na základě myšlení, která potom předznamenává i nějakou chemickou reakci v těle, to vlastně není nic pavědeckého. Jak dlouho se dívalo na psychosomatiku jako na něco, co je ze sfér a věd?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
No jistě, to dneska už, dneska už neplatí a dneska zase tam jde o to, tam jde o to, co, jak si definujeme tu psychosomatiku, jo, jedna z definic nebo asi taková jako běžná definice, že psychosomatika se zabývá prostě stavy, které jsou na pomezí, nebo které zahrnují jak změny periferie těla, tak změny, tak změny psychiky. A přišel s tím v padesátých letech Alexandr v Americe s psychosomatikou jako takovou. A když to domyslíme ještě, a to bylo ještě v dobách, kdy vlastně jsme se domnívali, že hematoencefalická bariéra, že existuje nějaká bariéra mezi prostě mozkem psychicky a tou periferií. Dneska víme, kolik je tam vzájemných komunikací, a to jak humorálních, tak imunitních, že v podstatě skoro všechna onemocnění je možno považovat za psychosomatická, jo, když dostaneme chřipku, ta, okamžitě se nám změní nálada, máme špatnou náladu, což je mediováno interleukinem 1 beta, což je jeden způsob zánětu infekce, který přímo ovlivňuje psychiku člověka, když ho píchneme, když bysme ho píchli injekcí, tak zase člověk je stejně depresivní, jako když mu začíná chřipka. To znamená, de facto skoro všechna onemocnění bychom mohli považovat za onemocnění psychosomatické, abychom to domysleli. A není to teda žádná pavěda, protože už víme přímo, jak periferie našeho těla s myslí komunikuje.

moderátorka
——————–
A navíc to funguje asi obousměrně.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Samozřejmě to funguje obousměrně, pochopitelně.

, moderátorka
——————–
Negativním myšlením si oslabím nějakou chemickou reakci, imunitní systém, tak dostanu chřipku.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Samozřejmě. Samozřejmě. Všichni to známe.

, moderátorka
——————–
Umí nebo neumí mozek mazat takové ty původní nahrávky, které třeba máme z dětství, umí je mozek smazat, anebo jenom překryje jinými nahrávkami, které jsou potom z hlediska té prospěšnosti efektivnější. Jak to funguje?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
No, funguje to. Samozřejmě jedna vzpomínka překrývá druhou a některé vzpomínky se stávají latentními s tím, že si mohu vybavit v budoucnu, třeba v nějakých extrémních stavech nebo v případě třeba hypnózy, kterou je možno vyvolat ty vzpomínky, nebo vyskakují, když chemicky změníme fungování mozku, třeba psychedeliky. Samozřejmě to, samozřejmě to možné je, nicméně to pole je trošku zase složitější, protože velmi často tyto skryté vzpomínky, které se vynoří v nějakých extrémních stavech, ve snech, v intoxikaci, v hypnóze, mohou být do značné míry zase fantazijně doladěné nebo imaginativně doladěné, jo, kdysi koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let byly nesmírně populární tzv. regresní stavy nebo regresní hypnóza, kterou se lidé jakoby dostávali do svých zasutých vzpomínek, do své, do své minulosti. A bylo mnoho potom vlastně soudních, soudních pří, kdy pacienti měli pocit, třeba když byly malé děti, že byly znásilněny svými rodiči, pak byly žaloby a ti rodiče byli odsouzeni a pak se zjistilo, že vlastně to byly falešné vzpomínky. Takže není to tak jednoduché. Mozek je prostě kreativní, kreativní systém, který samozřejmě jako hlubokou paměť, ale taky má hlubokou potřebu imaginace a dotváření těch, těch vzpomínek. Takže oba faktory jsou ve hře.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Každopádně, když tady dnešní realitu vyhodnocuju podle nahrávky z minula nějakým způsobem a ta už v daný moment to může být limitující nebo je prospěšná, protože se prostě překonala, fungovala někdy, dnes už nefunguje. Tak nadějné je to, že to sice nevymažu ty staré nahrávky, ale můžu nahrát nové prospěšnější nahrávky.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Samozřejmě, samozřejmě…

moderátorka
——————–
To jde.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Samozřejmě, ono to souvisí s tím vlastně mechanismem toho prediktivního kódování nebo s tím prediktivním mechanismem, my máme nějakou sadu, jak vy říkáte, starých nahrávek, my to říkáme prajory, to znamená, nějaké a priori očekávání, jak to bude, ty jsou endogenní, ty vlastně generuje moje mysl, generuje mozek a hází je do vnější reality, aby je otestoval, když nesedí, tak tyto, tato očekávání tyto žargonem /nesrozumitelné/ vlastně já si přenastavím, opakuju ten cyklus a tím dochází vlastně k jakémusi updatování nebo aktualizaci té sady představ o světě, kterou máme. Tohle běží, tohle běží trvale po celý náš život.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
No, a funguje nějakým způsobem při tom nahrávání těch nových nahrávek, funguje nějakým způsobem, dovedu si představit, že těch cest může být mnoho, jestli funguje, zastavit myšlenku, nebo to cílení moje na minulost a zacílit na budoucnost, na vizi. Nejsem tím, co se mi přihodilo. Jak mohu nahrát novou nahrávku, pokud moje stará nahrávka mi škodí, je neprospěšná.

Jiří HORÁČEK,
——————–
No, ta stará, co mně škodí, je neprospěšná, by se měla sama vlastně přenahrát tím prostým mechanismem toho…

moderátorka
——————–
A mohu tomu nějak pomoct?

Jiří HORÁČEK,
——————–
No, samozřejmě tomu můžeme pomoct, my se můžeme snažit vlastně do světa se podívat bez těch očekávání. A to je přesně to, co je to extrémně jako komplikované a vyžaduje to veliké soustředění. Souvisí to s tím, co označujeme jako mindfulness nebo meditace nebo meditativní, meditativní vhledy, což nejsou nějaké okamžiky klidu nebo zklidnění a jsou to naopak okamžiky toho nejsilnějšího soustředění, kdy potřebujeme se maximálně soustředit na to, abychom se dívali do reality nebo do světa a blokovali vlastně všechna ta naše očekávání, naše asociace a tu endogenní složku, která nám tam, která nám tam leze, jinými slovy, snažíme se zablokovat všechny soudy, všechny asociace v rámci, v rámci meditace, což je strašně složité a vyžaduje to trénink a je to, je to, je to namáhavé, signatura mozku nebo neuronální signatura mozku během meditace je stejná, jako když řešíme nějakou složitou rovnici, jo, to znamená, ano, můžeme se podívat a snažit se vlastně aktualizovat svůj nervový systém bez toho, abysme tam vpouštěli všechny vzpomínky a asociace, ale vyžaduje to trénink a úsilí.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Proč je důležité dobře spát z hlediska mozku? Co se děje třeba s pamětí během spánku, jak regeneruje mozek, během spánku?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Spánek je extrémně důležitá složka našeho života. Dneska se dokonce hovoří o tom, že možná stejně důležitá, nebo důležitější než ten bdělý stav. A o roli spánku, o zásadní roli spánku svědčí už to, že vlastně skoro všechny organismy mají nějakou cirkadiánní aktivitu, kdy se střídá, střídají období aktivity a období útlumu, kdy se, kdy se dočerpává energie, kdy se něco prostě dočerpává, odbourávají se nějaké substance, mění se adenosina, já nevím co všechno. To znamená, ty důvody budou nesmírně hluboké a bazální a základní pro to, aby se střídala aktivita a spánek nebo útlum, konkrétně u člověka těch funkcí spánku je mnoho, ovlivňuje imunitu, spánek ovlivňuje konsolidaci paměti, jo, ve spánku dochází k tomu, že se selektují zkušenosti z předchozího dne, které mají být uchovány v paměti a které mají být, které mají být vyloučeny, což je nesmírně, nesmírně důležitá věc, jakoby dochází k tomu vyfiltrování a nepodstatné vypadává, to podstatné se zapisuje, to se děje během, během, během spánku, spánek je zcela zásadní.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Může spánková deprivace zcela změnit to, kým jsme?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Spánková deprivace, no, tak podle, jakou spánkovou deprivaci jako myslíte, spánková deprivace, obecně ten…

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Stačí mi, když spím hůř a vnímám změnu třeba v chování, vnímám, najednou mi naskočí povahové rysy, které jsou v období, kdy jsem odpočatá, třeba v útlumu.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
No, samozřejmě, to se může stát, pro nás třeba psychiatry je strašně důležitá jednorázová spánková deprivace, jo, nespavost a konsekvence nespavosti, což je to, o čem hovoříte, samozřejmě je to jedna oblast, o které bychom si mohli povídat a asi budeme. Ale druhá věc je spánková deprivace, co vlastně se stane s člověkem, který jednu noc nespí, jo, řekneme dneska nespěte, což je pozoruhodná věc, spánková deprivace je jedna z nejsilnějších antidepresivních modalit, které…

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Takže může být i prospěšná.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Jasně, kterou my ordinujeme, třeba když chceme prolomit, prolomit depresi, antidepresiva zafungujou za měsíc, psychedelika, dejme tomu, když jsou k dispozici a můžeme je, tak ty zafungují velmi rychle, a ne u každého je to, je to možném, jedná se o experimentální léčbu, ale už po desetiletí ordinujeme v psychiatrii také spánkovou deprivaci, když chceme prolomit depresi, že člověk, když jednu noc nespí a má depresi, tak druhý den má vysokou pravděpodobnost, že ten druhý den bude úplně bez deprese, jakmile se vyspí znovu, tak zase do deprese propadne, ale je to takové jako okay, ale poskytne si takové jako okénko vlastně, které může být psychologicky důležité, protože ten pacient najednou vidí, že se z té deprese může dostat a že existuje ještě stav mimo, že já vlastně můžu být taky nedepresivní, což v hluboké depresi se těžko, si člověk těžko, těžko, těžko představí. Pacienti, kteří třeba jsou bipolární, mají ten maniodepresivní vzorec poruchy nálady, tak u těch po spánkové deprivaci dochází k tomu, že z deprese se mohou přesmyknout do mánie nebo do hipománie, má to robustní, robustní potenciál. Jedno z vysvětlení toho, proč spánková deprivace funguje, souvisí s představu, že spánková deprivace blokuje remfázi spánku, v rámci které dochází ke konsolidaci vzpomínek na předchozí den, o tom jsme hovořili a když vlastně toho pacienta požádáme, aby nespal, tak on přes tu noc nepřenese vzpomínku, že byl depresivní ten předchozí den a ten druhý den je jakoby bez deprese, což je jedno z vysvětlení, otázka je, jestli to tak je, nebo není, ale hned ukazuje nám to celou řadu věcí, za prvé, jak důležitý spánek je, za prvé. Za druhé, že /nesrozumitelné/ fázi dochází vlastně k uchování vzpomínek na ten předchozí den a já můžu to přerušit vlastně to uchování spánkovou deprivací.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Bohužel to ale funguje krátkodobě.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Funguje to jenom krátkodobě. Do toho dalšího, do toho dalšího vyspání samozřejmě.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Protože samozřejmě nespavost potom přináší naprosto fatální nabourání organismu.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Určitě to neříkám proto, abychom doporučovali naši posluchačům, aby nespali, když chtějí mít dobrou náladu, protože tohle funguje speciálně u deprese, nefunguje to, když si chce člověk, který depresi nemá, zlepšit náladu, tak to si nezlepší a většinou to ani nevydrží. Zásadní je totiž nespat vůbec, ani na krátkou chvilku, jo, protože jakmile bysme třeba nespali většinu noci a pak usnuli nad ránem, tak okamžitě naskočí první /nesrozumitelné/ a ten jakoby zruší ten antidepresivní potenciál.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Sny zřejmě vypínají dosavadní zažitý stereotyp, nějakým způsobem asi budou měnit občas tedy úhel pohledu, třeba na daný problém nebo na nějakou situaci. Z vašeho pohledu má cenu věnovat snům pozornost?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Bezpochyby ano. To, že věnujeme pozornost vlastním snům znamená, že jsme s citlivý sami k sobě, jo, takže určitě to potenciál, potenciál má. Nakolik ten symbolický jazyk snů doopravdy koresponduje třeba s nějakými reálnými řešeními, která tam jsou, nebo, jak to přesně, nakolik je ten obsah snů jakoby nosný z hlediska toho, co člověk potřebuje, to je samozřejmě otázka, která je otevřená, na tu se asi nedá dát jednoznačná odpověď, v podstatě každá psychoterapeutická škola má úplně jiný úhel pohledu na práci, na práci se sny a pracuje s tím, pracuje s tím, pracuje s tím, jinak.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Vy se sny nepracujete vůbec?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Já se sny pracuju samozřejmě a pracuju s nimi v takovém, v tom jsem byl kdysi, kdysi školen v takovém jako jungiánském slova smyslu, a ten přístup spočívá v tom, že za prvé figurám, které vystupují v těch snech, je vhodné nedávat jakoby reálný, reálné vysvětlení, to znamená, že tam vystupuje někdo konkrétní, že to souvisí, že to je ten konkrétní člověk, který vystupuje v tom snu a vlastně celý ten snový příběh jakoby obrátit do, nebo stáhnout k nějakým vnitřním komponentám psychického stavu toho, nebo života toho konkrétního člověka dát jim symbolický význam, to má, když v tom snu vystupuje tatínek, tak se ptám těch klientů a tatínek ve vás je symbolem čeho, nebo která část vás by mohla být vlastně, by se mohla překrývat s tím symbolem, symbolem tatínka, jo.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Nebo že mohou představovat ty symboly, třeba povahové rysy nějaké nebo…

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Nebo povahové rysy, složky toho člověka, toho snícího, ta snová práce…, abysme to terapeuticky vytěžili, když tam dáme vlastně to, že to je nějaký odraz reality nebo jo, jo, tak pak nám to psychologicky nepomůže, my pracujeme v psychoterapii se sny, skutečně jako s nástrojem, jak posunout toho klienta, to znamená, snažíme se jakoby…, nebo aspoň v tom stylu, co používám já, odhlédnout od nějaké reálné korespondence a furt to vracet jakoby jenom do nějaké lepší strukturovanosti nitra toho snícího člověka.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–

Jak je možné, že někdo mi řekne, že se mu vůbec nezdají sny a mně se zdají každou noc?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
To je v podstatě jednoduché. Abychom si pamatovali sen, tak se potřebujeme probudit z REM fáze, z REM fáze spánku. Když se probudíme z nějaké jiné, tak ta pravděpodobnost nebo NON REM fáze, tak ta pravděpodobnost, že jsme schopni referovat ten sen nebo o tom snu, tak se výrazně, výrazně snižuje. Kdybychom budili lidi ve vrcholu REM fáze spánku, tak si budou skoro všichni pamatovat ten sen, jo, je to o tom, kdy se, kdy se probudíme. Někdy u lidí, kteří říkají, že se jim nic nezdá, se doporučuje třeba zkracovat tu noc, vstávejte každý den o 5 minut dřív, aby se zvýšila pravděpodobnost, že se strefí do toho posledního, do toho posledního REMu. Většinou vlastně, když řekneme, v noci se mi zdálo něco a popisujeme sen, tak popisujeme ten poslední z té poslední REM fáze.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Vnímáte u svých pacientů, klientů, řekněme, různé typy snů. Sny, které se třeba více dotýkají těch nevidomých obsahů, nesou více symbolický obsah, potom sny, které nějakým způsobem více reagují na každodenní realitu. Tohle jste vysledoval?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
No, to je to možná to, co jsem se trošku snažil říct, že pro ty praktické potřeby vlastně psychoterapie já zas tak moc se sny nepracuji, jako jsou určitě terapeuti, kteří tomu věnují víc pozornosti, ale když se sny pracuji, tak vlastně se všemi se snažím pracovat /nesrozumitelné/ pouze symbolickou, symbolickou hodnotu, aby povídali o tom člověku prostě proto, že to je praktické a je to, je to nástroj, ale samozřejmě některé sny jsou jakoby víc archetypální, některé jsou, některé jsou konkrétnější, některé jsou se zvuky, některé jsou bez, a tak dále, ta variabilita je tam veliká.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Spánkovou paralýzu jsem zřejmě nedávno prožila, byl to tedy děsivý zážitek, ale zážitek, který se nezapomíná, já do té doby jsem o spánkové paralýze nic moc nevěděla, pak jsem si o ní některé věci četla, jak se na ní dívají psychiatři, vědci v oboru?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Psychiatři se na ní moc nedívají, protože psychiatři jí neznají a neřeší…

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Vůbec nepracuje se spánkovou paralýzou.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Spánková paralýza je spíš jakoby neurologický, neurologická problematika a psychiatři se spánku…, a je to vnímáno hodně tak jako mechanisticky…

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Co to znamená?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Jako disociace motorické odpovědi od toho vědomého prožívání a moc jako se s tím nepracuje, jako že by to mělo nějakou psychologickou hodnotu, nebo aspoň o tom, já nevím teda.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
A když jste říkal, že je to projev nějakých tedy neurobiologických mechanismů, tak může to představovat nějaký významnější problém?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Bylo by asi vhodné, aby se, aby se obrátil ten, kdo to má opakovaně, aby se obrátil na spánkovou laboratoř, kde jsou odborníci, jo, spánek je dneska vlastně samostatná vědní disciplína a já zas úplně jako nejsem teda spánkový expert, takže těžko, nebylo by úplně solidní, abych tady radil já, co se spánkovou paralýzou, jiného než to, aby se obrátil na paní doktorku Buškovou od nás v ústavu nebo na pana profesora Šonku na I. lékařské, což jsou odborníci na slovo vzatí, kam já posílám své pacienty, když mají problém se spánkem.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Když vypnu myšlení racio, co všechno můžu najít ve flow, kromě odpočinku od sebe samé? Co se v tu chvíli děje v mozku? Co tam všechno můžu najít?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Když vypnete racio?

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Když vypnu nějakým způsobem ten myslící princip, dostanu se do toho, čemu se dnes moderně říká flow, do nějakého stavu, kdy nejsem koncentrovaná na to, co se děje v mém myslícím principu, nevím, jestli to dávám dobře do slov?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Říkáte to asi dobře, já úplně nevím přesně, k čemu odkazuje to flow a jak to, jak to je vnímáno, ale…

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Jestli se tam třeba mění přednastavené vzorce a rámce.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Já jsem trošku skeptický, jestli je vůbec možné teda vypnout ten myslící, nebo ten hodnotící, hodnotící rámec.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
To je smutné ale…, že to nejde.

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
No, pozor, no, jasně, ale základní konstituent našeho vědomí je tzv. intencionalita.

, moderátorka
——————–
To je co?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Což je trvalá zaměřenost na něco, s tím přišel /nesrozumitelné/, filozof, matematik, jeden z otců vlastně toho, jak dneska pracujeme s vědomím, anebo jak je konceptualizovaná problematika toho vědomí a jeden z hlavních vlastností lidského vědomí je intencionalita, to znamená trvalá zaměřenost na něco, to znamená, já přemýšlím o, myslím na, vnímám něco. A vlastně proud mého vědomí je vždycky na něco, na něco zaměřen. Aspoň teorie říká, já jsem teda o tom přesvědčen, že za normálních okolností tato intencionalita nemůže být jakoby přerušená nebo narušená v okamžiku, kdy člověk je bdělý, s jednou výjimkou, a to je takzvaný záraz, což je takový poměrně drsný, schizofrenní, nebo jako vážný nebo intenzivní příznak formální poruchy myšlení u schizofrenie, kdy skutečně se zastaví proud myšlení, a to myšlení prostě dál neběží, je to vysloveně patologický fenomén, který se nevyskytuje v normálních, za normálních podmínek. Já si moc jako nedovedu představit, že by se proud myšlení a hodnocení nás sebe sama nějakým způsobem jako zastavil.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
To znamená, že v meditaci se děje něco jiného?

Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Ne, v meditaci stále myšlení běží, akorát, že to myšlení je maximálně koncentrované na něco, na objekt toho vnímání, buď na objekt, na který je to zaměřeno, to znamená, meditace je stav velmi intenzivní koncentrované intentionality, nikoliv jejího, jejího zastavení, abysme řekli, když se zastaví proud myšlení, co se vlastně, jak vzniká ta otázka, já si to moc nedovedu představit, ale můžu se mýlit tady v tom.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Jak velké dobrodružství život je?

Jiří HORÁČEK,
——————–
Tak život je asi jediné dobrodružství, které jsme schopni prožívat, aspoň teda, tak co ví, co víme, bez života bychom žádné dobrodružství nemohli prožívat, takže jasně, veliký dobrodružství, jako když se člověk umí na to správně podívat a raduje se z nejasností a raduje se prostě z věcí, které nejsou jako v tom prvním plánu toho příběhu našeho života nám dány, a to si myslím, že je asi zásadní.

moderátorka
——————–
Takže pak je to to největší dobrodružství.

Jiří HORÁČEK,
——————–
Pak je to větší, než by to bylo, kdybychom byli zúzkostnění.

Daniela DRTINOVÁ, moderátorka
——————–
Já vám moc děkuji. Děkuji vám za celou sérii. Na shledanou.