DVTV – Rozhovor
Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
Konečnost, vědomí konečnosti. Nikoho to šťastným nedělá, ani když si řekne, skončí tady ta mizérie? Proč je fakt smrti vlastně tak zúzkostňující?
Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
No, proč je faktum smrti zúzkostňující, je asi věc, která není tak složitá. Prostě každý z nás usiluje a stará se o svojí vlastní existenci a každému záleží na tom, jestli jsme a nebo nejsme. To znamená, vědomí smrtelnosti je zúzkostňující, asi ne pro každého, jak jste se ptala, samozřejmě jsou stavy, a v psychiatrii jich je hnedka celá řada, kdy představa smrti je pro člověka naopak třeba i osvobozující, nebo není tak zúzkostňující, ale to, co je na smrti zajímavého nebo taky, co nám to vlastně říká o nás samých.
moderátorka
——————–
Opravdu, co nám to říká?
Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Co nám to říká o podstatě světa. My se dneska domníváme, že cokoliv, co je pro nás jako existující, co vnímáme jako /nesrozumitelné/, kupříkladu tady sklenička na stole, vlastně se stává pro nás existující v kontrastu pozadí, ze kterého to vystupuje, tu skleničku vidíme na pozadí toho stolu a existence stolu umožňuje to, že vidím ten objekt nebo tu věc, věc je kontrastovaná s tím, co není ta věc…
moderátorka
——————–
Jinak bysme to neviděli.
Jiří HORÁČEK, profesor psychiatrie a neurobiolog
——————–
Jinak by to nebylo, A pochopitelně ty hranice věci versus to pozadí jsou předmětem pochopitelně činnosti mozku a my dneska taky studujeme, jakými neuronálními mechanismy dochází k tomu, že zrovna jeden konkrétní objekt vystupuje z pozadí a proč to je tento objekt a ne třeba nějaký klastr nebo nějaká skupina objektů a podobně. Je tam ještě spousta neprobádáno a je to otázka nesmírně zajímavá. Nicméně, když se vrátíme ke smrti, tak vlastně smrt je pozadím našeho života. Smrt je pozadím naší vlastní existence, já jsem schopnej si uvědomit to, co jsem v kontrastu tím, že bych mohl nebýt, respektive tím, že nebudu, že jsem nebyl po své smrti a že jsem nebyl před svým vlastním narozením. Tomu se věnuje třeba celá kniha francouzského filozofa Jeana-Paul Sartrea Bytí a nicota, neuvěřitelně zajímavým závěrem té knihy je to, že bytí – naše existence, a nicota – pozadí, ze kterého vlastně naše existence vystupuje, nakonec mají stejnou reálnost, stejnou ontologickou hodnotu. Protože bez vědomí té konečnosti bychom si nebyli schopni být vědomi svého vlastního života a toho, že jsme.
moderátorka
——————–
Dobře, ale na druhou stranu je pravda, že smrti se psychiatrie moc nevěnuje, spíš strachu z ní.
Jiří HORÁČEK,
Smrti se psychiatr nevěnuje, psychiatr se věnuje psychickým poruchám, nikoliv smrti, smrti se věnuje, dejme tomu, patologie nebo patologická…
, moderátorka
——————–
A když se dotkneme toho strachu ze smrti, tak to, jakým způsobem mozek evolučně se vyvíjel směrem k tomu strachu, jestli ten koncept jedinečnosti není vlastně fatálně chybný?
Jiří HORÁČEK,
——————–
No, samozřejmě nevíme přesně, já si to představuju asi tak, že my jsme si vědomi vlastní jedinečnosti, to znamená, považujeme sebe sama za tu základní jednotku, o kterou se staráme, že to je z nějakého důvodu prostě výhodné pro udržení homeostázy zrovna v tom jednom metráku hmoty, který je pod kůží tady, která se jmenuje Jiří Horáček, že to je prostě věc regulační, že já jsem, nebo to, co považujeme za samu sebe, nějaký systém, který se dá relativně snadno regulovat, nebo který je výhodné, aby byl takto regulován, pochopitelně bychom mohli svoje hranice vnímat výrazně širší a mohli bychom považovat za tu základní jednotku třeba celou společnost, ve které žijeme, podobně to má třeba sociální hmyz s největší pravděpodobností, anebo bychom mohli naopak za tu nejmenší jednotku, o kterou tady jde, považovat ne sebe sama situované do našich těl, ale třeba nějaký mozkový proces nebo mozkovou oblast, to znamená, my jsme mohli vnímat jako menší nebo větší, ale my se v vnímáme zrovna takoví, jací jsme, to je ta naše jedinečnost prostě proto, že to je z nějakého důvodu dobře udržovatelná homeostáza. Dobře se dá o ní starat.
moderátorka
——————–
Mluvili jsme o tom, že psychedelika pomáhají odbourávat tzv. sociální distres, že pomáhají v paliativě třeba právě překročit umírajícímu ten strach z konečnosti. Jak si vysvětlujete, že obvykle se tam objeví, anebo docela často, že se tam objeví mystická dimenze?
Jiří HORÁČEK,
——————–
No, ta mystická, musíme si říct, čemu vlastně dneska říkáme mystická dimenze, bych to ještě malinko ukotvil celé pro naše posluchače, ano, existenciální distres, to znamená tíseň z toho, že můžu umřít, nebo že moje smrt prostě je přede mnou, tak je skutečně obrovský problém, v medicíně hlavně u těch vážnějších stavů, jako jsou kupříkladu onkologická onemocnění. Za normálních okolností, dokud jsme víceméně zdraví, tak máme celou řadu různých obranných mechanismů, které nám umožní odklonit naši pozornost od konce, který je nevyhnutelně před námi a žít jakoby se nic nedělo. Tyto obranné mechanismy spadají, když jsme vážně nemocný a objeví se to, čemu říkáme existenciální distres, s tím se doopravdy dá těžko něco dělat v okamžiku, kdy člověk není Heidegger nebo Jean-Paul Sartre nebo tito skutečně myslitelé, kteří se dotýkali samých hranic myslitelného. A je to úkol pro medicínu, jak pomoc lidem, kteří strádají s vědomím vlastní konečnosti, která je reálná, protože jsou vážně nemocní. A ukazuje se, že psychedelika skutečně mohou pomoct a že psychedelika pomáhají. Proč? Jakým mechanismem? No, ono se ukazuje, že většina nebo větší část toho efektu, jakoby antidepresivního efektu u vážně nemocných, kteří dostanou psychedelika, je tažen tím, co vy jste označila jako mystická dimenze nebo neomystická dimenze, což je poměrně…
moderátorka
——————–
Nějaká spirituální dimenze.
Jiří HORÁČEK,
——————–
No, my dneska přímo říkáme mystická dimenze, protože v medicíně nebo v mém oboru to odkazuje k něčemu zcela konkrétnímu, to znamená k nástroji, který se jmenuje /nesrozumitelné/, co máme nástroj, na co potřebujeme dotazník, na co máme dotazník, tak to je jakoby exaktní, pochopitelně to říkám malinko v nadsázce. A ten dotazník mystické zkušenosti, který vysvětluje 50 % antidepresivního efektu, třeba psilocybinu tady u těch vážně nemocných pacientů, je vlastně nástroj, který se skládá asi z 20 otázek, které dohromady sytí čtyři takové jako faktory nebo čtyři vlastně skupiny příznaků, které je vhodné připomenout, protože pak pochopíme, jak to funguje a pochopíme, co pomáhá lidem překonat smrtelnost v tom smyslu, že na ně nepůsobí tak tíživě, ačkoliv jsou vážně nemocný. Ten dotazník má čtyři dimenze, z nichž první je pocit jiného prožitku času a prostoru, to znamená, to je první skupina těch příznaků, kde jsou navozeny, kdy má člověk pocit, že prostor je úplně jinak uspořádán, člověk je jinak situován v prostoru a tak dále, což je ještě to jednodušší, to si dovedeme představit, ale to, co už je hůř představitelné, pro nás neintoxikované, je ta distorze času, ten čas v případě tohoto faktoru, té mystické dimenze se může zastavit, může běžet odlišnou rychlostí, může běžet pozpátku, nebo se může vyfukovat a běžet ve dvou směrech, anebo ten čas se může cyklit a běžet v kruhu. A je tam celá řada naprosto bizarních a obtížně představitelných příznaků nebo prožitků, které vlastně sytí tuto dimenzi. Druhý faktor je pocit extatické nálady, extatická nálada není jako pocit štěstí, ale je to pocit takového nadhledu a nadnesenosti, ta extatická nálada nutně provází nebo velmi často provází všechny podobné mystické stavy nebo spirituální vytržení v těch experimentech, o kterých hovořím, pak tam je konečně další dimenze, která se označuje jako nevýslovnost, nebo ineffability, která je pro nás taky nesmírně zajímavá, a to je vlastně prožitek, že nejsem schopen do slov odít to, co se dělo nebo, prakticky to vypadá tak, že se ptáme vašich klientů po tom, co prošli léčbou psilocybinem, jaký to bylo, co jste prožívali? Oni říkají, bylo to úžasné, změnil se čas, změnil se prostor a bylo to fantastický, ale já vám to nemůžu popsat slovy, to je prostě nepopsatelné slovy. Když to shrnu, tak vlastně všechny ty takzvaně mystické dimenze v tomto pojetí označují nějaké základní stavební kameny nebo spíš konstituenty, v rámci kterých ta vědomá zkušenost normálně se mi jeví, svět sám jeví jako prostorový, jako časový a skládá se z nějakých, z nějakých objektů, které jsou vlastně do toho prostoročasu jako umístěny. Ten prostoročas je rámec, řeč je další rámec, kterým to uchopuju, a to, čemu říkáme mystická dimenze je vlastně stav, kdy se rozpustí to jeviště, na kterém se mi vlastně ukazuje život.
moderátorka
——————–
Dobře. A rozpustí tohle i ty kořeny strachu ze smrti?
Jiří HORÁČEK,
——————–
V okamžiku, kdy to člověk prožije a vrátí se do normálního, odezní ta intoxikace, tak s 50% pravděpodobností dojde k tomu, že odezní nebo se výrazně zmírní ta úzkost z blížícího se konce a člověk prostě se cítí dobře a cítí se, jakoby prožívá smysl svého života, jak jsme o tom hovořili, i při vědomí té vlastní konečnosti, což je naprosto neuvěřitelný pokrok nebo neuvěřitelná pomoc, kterou vidíme, takže naši pacienti, kteří jsou skutečně ve velmi těžkém stavu po tom, co projdou touto léčbou, najednou si začnou užívat život a začnou pěstovat nějaký salát nebo ředkvičky, chodit na jógu, meditovat, chodit na procházky, číst si, ta konečnost prostě pro ně není zúzkostňující, mají jí jakoby zrelativizovanou.
moderátorka
——————–
Snášejí tedy vědomí konečnosti lépe lidé, kteří mají nějakou spirituální cestu nebo zkušenost?
Jiří HORÁČEK,
——————–
Já jsem přesvědčen o tom, že být na spirituální cestě je dobrá podmínka pro to, aby se člověku to podařilo překonat. Pochopitelně ne každý, kdo sám o sobě hovoří nebo sám o sobě říká, že má tu zkušenost, má nutně vyhráno, léčil jsem mnoho lidí, kteří žili spirituální život, a v okamžiku, kdy došlo na ty poslední věci jejich vlastního života, tak to nefungovalo, faráře, jeptišky jsem léčil a podobně. To znamená, není to záruka, určitě to je dobrá příprava a je dobře o té konečnosti uvažovat, protože když to neuděláme, tak se nám to dřív nebo později vymstí a je to prostě škoda se na to nepřipravit.
moderátorka
——————–
Spiritualita je vrozená, je to základní potřeba?
Jiří HORÁČEK,
——————–
Spiritualita je dispozice a je to jedna z možností jak já můžu svět uchopovat, já mám takovou teorii, že vlastně spiritualita je nějaká potřeba překonat stávající rámec, ve kterém jsem, stávající rámec svého života, stávající rámec toho, jak já vlastně jsem byl na ten život připraven výchovou. A my tušíme, že je něco za těmi hranicemi, jak by mohlo nebýt, hra našeho života musí mít nějaké hrací pole, nějaké mantinely, a to tušení, že ty mantinely existují, ještě něco může být za nimi, pochopitelně máme všichni, to bych řekl, že je to spiritualita nebo ta potřeba se těch hranic dotknout a nějaké spirituální prozření nebo spirituální vhled je okamžik, kdy člověk ty hranice překračuje, to se dá udělat různými způsoby. Psychedelika jsou jeden z nich. Pochopitelně je to cesta, která je trošku zkratkovitá, ale funguje.
Přidejte odpověď