Kapitola II.
ZÁJEZDNÍ HOSTINEC
Caryll vystoupil z kolesky (dvoukolový kočár tažený jedním koněm) na dvoře zájezdního hostince „Adam and Eve“ na kraji Maidstonu za májového slunečného odpoledne. Když předchozí noci přistáli v Doveru, přespali v přístavu a sir Richard se ráno vydal směrem k Rochesteru, aby s biskupem Atterburym projednal královy záležitosti. Justin se zase měl jako vyslanec krále Jamese odebrat k lordu Ostemoreovi, jenž ho už očekával.
V Maidstonu chtěl Caryll poobědvat a v cestě pokračovat až za večerního chládku. Doufal, že ještě před půlnocí dorazí do Farnborough.
Hostinská, její správce, podomek a celý zástup sloužících si pospíšili uvítat tak vznešeného hosta. Dříve však, než vyšel nahoru, zašel Caryll do šenkovny, aby se tam osvěžil douškem něčeho chutného. A také aby s hostinskou projednal jídelní lístek oběda. Patřilo k jeho povaze, že si dával záležet na detailech. Sám tvrdil, že muž, jenž zanedbává příkazy sluhovi ohledně jídla, není lepší než zvíře, jež v jídle vidí jen potravu. A tak popíjel likér, poslouchal návrhy hostinské a doplňoval je svými vlastními.
Mezitímco byl zaměstnán tou důležitou prací, vjel do dvora těžký kůň, na němž seděl zavalitý, malý muž v šatech tabákové barvy, značně obnošených. Nově příchozí hodil otěže chlapci ze stáje, jediné osobě, jež vítala takové nezajímavé hosty, a seskočil hbitě z koně. Vyndal obrovský kapesník a sundal svůj třírohý klobouk, aby si mohl lépe utřít zpocené čelo a mladou, skoro cherubínskou tvář. Přitom si bystrýma očima prohlížel noblesní kolesku pana Carylla, z níž Leduc, jeho lokaj, právě sundával střechu.
Stále si stíraje pot, vešel do hostince a pak, veden zvuky hlasů, do šenkovny. Když tam spatřil pana Carylla, jeho oči zazářily jako lovci, jenž vystopoval zvěř. Přišel k šenku, o který se host opíral, a panu Caryllovi se s omluvou poklonil. O něco méně hluboko se uklonil i hostinské, když ji žádal o žejdlík piva, aby spláchl prach silnice. Hostinská zavolala na šenkýře, aby ho obsloužil, a dál se věnovala panu Caryllovi.
„To je dnes teplo, že,“ poznamenal zavalitý mladík.
CaryII s ním zdvořile souhlasil a dopil svou sklenici, zatímco nově příchozí hltal svoje pivo.
„Dobrý nápoj, pane,“ řekl. „Nádherně dobrý nápoj. Při vší úctě, Vaše Milost by měla okusit naše anglické pivo.“
Caryll postavil svou sklenici a podíval se matně na mladíka.
„Proč mě, pane, vylučujete z národa, jenž pije tento nápoj,“ zeptal se.
Tvář tlustého mladíka vyjadřovala údiv:
„Vy jste Angličan, pane? U všech všudy! Byl bych řekl, že jste Francouz!“
„Je velká čest, pane, že mě vůbec za něco považujete!“
Mladík znatelně zkrotl.
„Byla to jen hloupá domněnka, pane, přisámbůh! Doufám, že mi Vaše Milost můj omyl odpustí.“ Nato se znovu usmíval a jeho malá očka vesele zamrkala.
„A když okusíte to pivo, pak bych přísahal, že mi odpustíte. Já se vyznám v pivu! Hrome! Vždyť jsem sám sládek. Jmenuji se Green – Tom Green – váš pokorný sluha, pane.“
A napil se, jakoby připíjel řemeslu, ke kterému patřil. Carryl se na něj díval klidně a s jistou lhostejností. „Ach,“ řekl, „chcete mě počastovat? Jsem vaším dlužníkem, pane, ale pro pivo se nemohu nadchnout, dokud je ve Francii dobré víno.“
„Ach, Francie!“ vzdychl si Green s nadšením. „Francie je krásná země, že ano?“
„Tady si to o ní tak všeobecně nemyslí. Nepochybuji však, že si zaslouží vaší chvály.“
„A Paříž, panečku!“ naléhal Green. „Slyšel jsem, že je Paříž nádherné město. Div století. Znám lidi, kteří říkají, že Londýn je proti Paříži hotová psí bouda.“
„Opravdu?“ řekl Caryll lhostejně.
„Vy s nimi nesouhlasíte?“ vyptával se Green pátravě.
„Hm! Lidé říkají všelicos!“ odvětil a dodal. „Lidé prostě chtějí mluvit, o něčem se bavit, tak je to.“
„Ne vždycky,“ řekl Green chytrácky. „Znal jsem lidi, kteří byli proklatě skoupí na slovo, když měli co tajit.“
„Ták?“ protáhl Caryll. „Jak se zdá, máte velké zkušenosti, pane.“
Vyšel ven a pobroukával si veselou francouzskou písničku, zatímco Green za ním hleděl tvrdým pohledem.
„Nemluva!“ zahučel a podíval se na šenkýře, jenž postával u šenku.
„Asi o vaši společnost nestojí, pane!“ řekl lhostejně šenkýř.
Green se na něj briskně podíval.
„Dost možná!“ vybafl. „Jak dlouho tady zůstane?“
„Mohl jste se ho sám zeptat, pane!“ odsekl šenkýř.
Greenova tvář ztratila mnoho ze své bodrosti.
„Kdypak se už oženíte se zdejší hostinskou?“ zeptal se uštěpačně.
Šenkýř se zarazil. „Hrome! Zbláznil jste se?“
Green se tvářil, že je velice překvapen.
„Zdá se, že jsem se zmýlil. Soudil jsem tak podle vaší drzosti! Dejte mi ještě žejdlík piva.“
Caryll mezitím odešel nahoru do připraveného pokoje. Poobědval velice dobře a po obědě si natáhl své štíhlé nohy v hedvábných punčochách na druhé křeslo, a rozepjal si vestu, neboť den byl parný. Odpočíval a po ruce měl pohár s sherry a svazek básní od Gayeho. Ale odpočívalo jen jeho tělo, číše byla stále skoro plná a verše ležely nepovšimnuté. Lehce rtuťovitá povaha, jakou zdědil po své nešťastné matce, a kterou si zachoval přes přísnou výchovu, jaké se mu dostalo od adoptivního otce, byla v tuto chvíli těžce upoutána.
To, co měl před sebou, ho strašilo předčasnými výčitkami. Viselo to na něm jako blouznivé sny nemocného muže. Čím více se této myšlence bránil, tím úporněji na něho dotírala.
Před třemi týdny slíbil Everardovi svoji účast na pomstě. Ale časem se jej znovu zmocnily pochybnosti. Přesto si netroufal couvnout. Příliš dlouho zaséval jeho opatrovník do mladé duše myšlenku, že jeho matka musí být pomstěna. Někdy si přál pomstu vykonat, jindy se však hrozil myšlenky, že člověk, jehož život má zničit, je jeho otcem.
Hledal zapomenutí ve verších Gaye (John Gay, anglický básník a dramatik, jeho nejznámějším dílem je parodická hra Žebrácká opera). Oči sice bloudily po řádkách, ale jeho mysl nechápala jejich smysl, a když měl obrátit list, uvědomil si s údivem, že neví, o čem na té stránce četl.
Rozmrzele odhodil knihu, sundal nohy z křesla a prudkým kopnutím ho odstrčil. Povstal, šel k otevřenému oknu a stál u něj. Díval se jen tak nazdařbůh a ani necítil vůni ze zahrady a z ovocného sadu.
Teprve když uslyšel dusot kopyt a spatřil mračno prachu zdvíhající se od severu, jeho mysl se zbavila dotíravých myšlenek. Uviděl žlutý kočár, jak prudce jede. Čtyři zapřažení koně divoce letěli poháněni křikem i bičem postiliona. Oblaka prachu za vozem pomalu usedala na silnici a ztrácela se ve zlatozelených lukách. Vůz mířil k hostinci Adam and Eve.
CaryII se vyklonil z okna a se zájmem kočár pozoroval, byl zvědav, kdo sem přijel s takovým spěchem. Když vůz vjel do dvora hostince, z kozlíku seskočil na hrbolaté dláždění jeden z lokajů. Z hostince vyběhla hostinská, správce, ze stáje pak podomek a jeho pomocník.
Nato se otevřela dvířka povozu, stupátka byla spuštěna, a objevil se muž, pohyblivý jako lasička, v černých šatech duchovního a s černou bohatou parukou. Tvář měl hubenou a vytáhlou. Za ním vystoupil jeho pravý opak – mladík v šatech barvy volské kůže, s bohatými krajkami u zápěstí a u krku. Lokaj i duchovní mu pomáhali při sestupu z vozu, načež se k nim připojil, aby pomohl třetímu cestujícímu.
Caryll cítil, že teď přijde to pravé překvapení, a proto se ještě více vyklonil ze svého okna, aby lépe viděl. V nastalém tichu uslyšel zašustění hedvábí. Objevila se květovaná sukně a vzápětí malá, půvabná nožka, jež se postavila na stupátko. Ještě okamžik a objevil se zbytek – dívka středně velká a pěkně štíhlá. Přál si vidět její tvář, kterou mu zakrýval krajkový klobouk. Pojednou dáma vzhlédla vzhůru pohledem polekaným a bázlivým, jako vyděšené dítě, jako někdo, kdo se bojí, aby nebyl pozorován. Caryll uviděl bledou a hebkou tvář, s růžovými skvrnami na obou lících. Velké hnědé oči se setkaly s jeho. Byly nádherné a on zatoužil se do nich pohroužit zblízka. Spatřila ho, slabě vykřikla a rychle tvář odvrátila. Pak chvatně vešla do hostince. Mladý kavalír se podíval nahoru a zamračil se na něj. Pak všichni udivenému zraku Carylla zmizeli.
S povzdechem se odvrátil od okna, sedl si zase do křesla a uvažoval. Zajímalo ho, v jakém vztahu jsou k sobě ty tři osoby, a také proč ten divoký spěch, s jakým přijeli. Už se skoro rozhodl sejít dolů a in situ pokračovat ve vyšetřování, ale uvědomil si, že by to mohlo škodit jeho důstojnosti, a proto se toho vzdal.
Z těžkých myšlenek ho vyrušilo zaklepání na dveře. Vešla kulaťoučká, hovorná hostinská.
„Dole je nějaký pán,“ začala.
Ale Caryll ji přerušil: „Raději mi vypravujte o té dámě!“
„Podívejme se, pane!“ zvolala a ukazovala své bílé zuby a oči zvedla k nebi. „Ostatně přicházím také od té dámy, pane.“
Vzhlédl k ní.
„Dobrý posel,“ řekl, „začíná vždy tím nejlepším. A nepřidává to jen jako dodatek. Ale pokračujte, prosím. Dodáváte mi naději, paní.“
„Posílají své poklony a byli by prý nesmírně zavázáni,“ mluvila hovorně, „kdyby pán ráčil sejít dolů.“
„Sejít dolů?“ ptal se Justin zamyšleně. „Bylo by neslušností zeptat se, co ode mne chtějí?“
„Myslím si, že vás chtějí mít za svědka, pane!“
„Za svědka? Dosvědčím té dámě, že je nádherná a krásná, že modř nebes leží u jejích nohou a že její zjev působí jako kouzlo, to všechno jí dosvědčím. Nemohli poslat pro lepší autoritu, neboť v těch věcech jsem znalcem, madam!“
„Oh, ne, ne, pane,“ smála se, „jedná se o sňatek. Proto vás potřebují.“
Caryll otevřel oči překvapením.
„Tak,“ řekl. „Teď je vysvětleno, proč je zde kněz. A ten pán, jenž vás poslal, řekl vám své jméno?“
„Neřekl pane, ale já je zaslechla už dříve.“
„Svěřte mi je.“
„Je to velký pán!“ připravovala ho.
„Nevadí. Mám rád velké pány!“
„Jmenuje se lord Rotherby.“
Když zaslechnul jméno svého nevlastního bratra, vyskočil tak prudce, že hostinská polekaně ucouvla. Tvář pana Carylla se ale najednou zase změnila, a to tak rychle, že změnu sotva postřehla. Opět se tvářil klidně.
„Dobrá. Kdo by mohl odepřít něco Jeho Lordstvu,“ zvolal posměšně.
„Mohu jim říci, že pán přijde,“ ptala se a ruku držela na klice.
„Počkejte, madam. Ještě něco. Je to tajný sňatek, že?“
Dobrosrdečně se zasmála. Jako žena měla sklon k romantickým milostným příhodám.
„Co jiného?“
„A proč chtějí, abych jim byl svědkem, madam?“ ptal se a kousal se do rtu.
„Lokaj Jeho Lordstva bude jedním svědkem, ale oni potřebují ještě druhého.“
„Ale proč zrovna mě? Nemohli by si vzít vašeho podomka nebo šenkýře?“
Zachmuřila se a pokrčila rameny.
„Lord se hned po pánovi vyptával, kdo je a odkud přichází,“ vykládala trochu už netrpělivě.
„A vy jste mu řekla, madam?“
„Že pán je cizinec, který právě přichází z Francie.“
„Jste dobře zpravena, madam,“ poklonil se jí.
„Vaše šaty, pane, mi to řekly!“ vysvětlila. Tak proto snad i ten žvanivý Green s ním hned mluvil o Francii. Jeho mysl se vrátila ke snoubencům.
„A co řekl lord?“ ptal se vlídně.
„Obrátil se k faráři a řekl: Ten muž se nám hodí, Jenkinsi.“
„A co řekl ten farář?“
„Výborný nápad, řekl a šklebil se.“
„A co vy, madam? Jak chcete tomu sňatku zabránit?“
„Zabránit, pane?“ zvolala s úžasem.
„Ano, zabránit! Copak jste už neuhodla, že je to nejen tajný sňatek, ale i zločinný? Lord se může ovšem spoléhat na mlčenlivost svého sluhy. Jako druhého svědka si však přeje mít cizince, jenž je dnes zde a zítra jinde a o kterém už nikdy neuslyší.“
„Pane, pane!“ zvolala udiveně.
Justin se záhadně usmál.
„Je tomu tak, madam, jsem si tím jist. Lord Rotherby je z rodiny, kde jsou po čertech opatrní při uzavírání sňatků. Když uzavírá sňatek, měl by rád otevřena zadní vrátka, kudy by proklouzl, až by toho později litoval.“
„Vaše Milost ráčí tedy lorda znát?“ ptala se.
„Toho neštěstí mě nebe dosud ušetřilo, ale bude mě bavit, když se na něho podívám trochu zblízka. Pojďte, madam.“
Když šli dolů, Justin se zastavil:
„Kolik je hodin, madam?“
Podívala se na něho nechápavě.
„Je po čtvrté hodině, pane.“
Zasmál se krátce.
„Hm, musím se rozhodně podívat na Jeho Lordstvo zblízka.“
A šel dolů. V průjezdu počkal na hostinskou, aby ho uvedla.
„Ohlaste mě prosím. Mé jméno je Justin Caryll.“
Hostinská kývla, otevřela dveře a zvolala:
„Pan Justin Caryll!“
Když oba vešli, zavřela za sebou dveře. Všichni tři noví hosté seděli u ořechového stolu. Mladý muž rychle vstal a popošel k příchozímu. Caryll pozoroval bratra, s nímž se setkával za tak podivných okolností a tak zvláštní náhodou. Byl asi pětadvacetiletý, dobře urostlý, s plnými rty, velkým nosem, černýma očima a vyzývavou bradou. Kladl si otázku, je-li ten mladík podoben jejich společnému otci.
„Myslel jsem si,“ řekl mu lord Rotherby na uvítanou, „že tato žena říkala, že jste z Francie?“
Jeho hlas zněl trochu podrážděně. Bylo to podivné uvítání, ale Justin si toho nevšímal. Svůj pátravý zrak teď obrátil na tvář dívky.
Kromě půvabů, jež u okna zpozoroval, viděl teď, že celý její zjev je sladký a rozkošný. Ptal se sám sebe, co ten anděl dělá v téhle společnosti? A přiznal si, že jak nenávidí svého bratra od první chvíle, kdy ho spatřil, tak miluje tuto dívku od okamžiku, kdy ji viděl vystupovat z kočáru a kdy zahlédl její vystrašený pohled jakoby hledající ochranu.
Ale teď nebyl čas k takovým úvahám, teď musel odpovědět na lordovu otázku. Odpověděl mechanicky, s očima upřenýma na dámu. Ona se na něho dívala svýma hnědýma očima, pohledem, v němž nebyly žádné rozpaky.
„Jsem z Francie, pane.“
„Ale ne Francouz?“ pokračoval lord.
Caryll odtrhl svůj zrak od dívky, aby se setkal s pohledem mladého šlechtice.
„Z poloviny Francouz. Byla jen náhoda, že můj otec byl Angličan.“
Rotherby se lehce usmál, zdálo se, že skoro pohrdavě. Cizinci skutečně pohrdal. Nedělal mnoho rozdílů mezi Francouzem a obyvatelem ostrovů v jižních mořích.
„Vaše slova, pane, mohou být podivně vykládána!“ řekl a znovu se slabě usmál s výrazem špatně skrývané nestoudnosti.
„Jsem šťasten, pokud pobavila Vaše Lordstvo,“ řekl Caryll takovým tónem, že lord na něho chvatně pohlédl, aby zjistil, zda se mu cizinec nevysmívá.
„Myslíte, že mě potřebujete? Prosím, abyste mi neděkoval, že jsem šel dolů. Bylo to pro mne ctí.“
Rotherbymu se zdálo, že to bylo skrytou narážkou na neslušnost, že dosud cizinci nepoděkoval. Opět ostře pohlédl na toho muže, jenž si ho prohlížel s takovým zájmem, ale nepostřehl v jeho klidné tváři nic, co by prozrazovalo, že šlo o posměšek. Opožděně cítil, že by mu poděkovat měl. Zatímco mu děkoval, díval se cizinec po dalších přítomných. Vedle faráře, jenž tu seděl poněkud vyjeveně, byl v pozadí světnice i lordův sluha – klidný chlapík v šedivé livreji, s lišáckou tváří a pohyblivýma očima.
„Potřebujeme vás,“ řekl lord, „abyste byl svědkem při sňatku.“
„To mi už sdělila paní hostinská.“
„Doufám, že vám ten úkol nezpůsobí žádné potíže.“
„Naopak. Právě kdyby nebylo sňatku, byly by potíže.“ Nenucený tón tak dobře zamaskoval vnitřní smysl těchto slov, že jim lord ani nevěnoval pozornost.
„Pak bude nejlépe, když začneme. Máme naspěch.“
„Lidé, kteří chtějí být oddáni, obyčejně pospíchají,“ souhlasil Caryll a přistoupil s lordem ke stolu. Přitom byly jeho oči upřeny na nevěstu. Lord se melodicky zasmál, ale příliš nahlas, hlučněji, než se směje muž se vzděláním.
„Čím rychleji, tím lépe, že.“
„Jste bystrost sama,“ zalichotil mu Caryll.
„Tak do toho, Jenkinsi! Začněte se svými řečičkami! Gaskelle!“ obrátil se ke svému sluhovi, „stoupni si semhle dopředu.“
Nato si sám stoupl vedle nevěsty, která povstala, bledá jako smrt a s očima sklopenýma a – jak Caryll zpozoroval – s neznatelně se chvějícími koutky rtů. To jen zvětšilo podezření, které už v něm klíčilo.
Farář se k nim obrátil a nervózně listoval ve své modlitební knize. Caryll na něm utkvěl pronikavým pohledem. Farář zvedl oči, střetl se s jeho ostře pátravým pohledem a ukázal své žluté zuby v úšklebku hrůzy. Začal se chvět a ve zmatku knihu upustil. Caryll se sardonicky usmál a úslužně mu ji zvedl ze země.
Následovala nová pauza. Farář totiž při upuštění knihy ztratil nalezené místo a potřeboval dlouhou chvíli, než je znovu nalistoval. Bylo to opravdu podivné, duchovní by se ve své knize měl dobře vyznat. Caryll ho dál mlčky pozoroval se zlomyslným pobavením a Carylla zase sledoval Rotherbyho sluha Gaskell, nic ale neříkal.
Komentáře k Lví kůže | Databáze knih (databazeknih.cz)
Ke knize je dárek zdarma – box 12 ks zubních kartáčků, který je možné si po dobu jednoho roku vyzvednout na adrese Příšovice 39, u Turnova.
objednávky: admin@invarena.cz cena 99 Kč
Přidejte odpověď