Příběh je zasazen do elegantního prostředí londýnské aristokracie. Caryll je dokonalý anglický gentleman, až na to, že je nemanželským synem hraběte z Ostermore. Do Anglie přijíždí z rodné Francie, aby se střetl se svým otcem a vykonal svou dlouho plánovanou pomstu. Nakonec se však střetne se svým nevlastním bratrem o lásku Hortensie, krásné, ale chudé svěřenky hraběte. Caryll a lord Ostermore se utkávají v bitvě žárlivosti a chamtivosti, kdy jeden z nich říká druhému: „Pamatujte, že muž, jenž prodá kůži lva, ačkoli lev ještě žije, v honbě za lvem sám přijde o život.“ Caryll však musí bojovat nejen se svým bratrem, ale i se špiony anglického krále, který se obává spiknutí nepřátel, kteří usilují o jeho sesazení z trůnu. Děj románu se totiž odehrává v první polovině 18. století, kdy právoplatný král James III. z rodu Stuartovců žije ve francouzském exilu a čeká, až ho jeho přívrženci uvedou na trůn, jenž je obsazen vetřelcem z Hannoveru.
Kapitola I.
FANATIK
Stál u okna a díval se na deštěm omyté, kouřící se nábřeží k chrámu Notre Dame. Nad jeho hlavou duněla a práskala dubnová bouře a Caryll se díval na Paříž v jejím rubáši deště a pod přikrývkou zlověstných mračen. I na jeho srdce se snášela pochmurná bouře.
Za ním v komnatě, vykládané tmavým dubem a kůží, seděl sir Richard Everard u velkého psacího stolu, zavaleného knihami a listinami. Pozoroval svého adoptovaného syna s hrdostí a netrpělivostí.
Justin Caryll se zvolna obrátil.
„Nuže?“ zeptal se starý baron prudce. „Uděláš to, Justine, teď, když nadešla vhodná chvíle?
„Stále váhám,“ odpověděl. Hlas byl klidný a příjemně modulovaný, jeho angličtina měla slabý francouzský přízvuk. Jeho mladá tvář ale nebyla krásná. Rysy byly nepravidelné, spíše drsné, nos byl příliš náhle zahnut, brada příliš ostrá. Avšak vyzařovala z ní jistá důstojnost. Jeho vlasy měly barvu bronzu a copánek byl vzadu uvázán stuhou z moirovaného hedvábí. Šaty z tmavě modrého sukna měl lemované zlatem. Zlatem byly po stranách vyšité hedvábné, bledě modré punčochy. Na krajkovém fichu se leskly šperky a diamantové spony byly i na jeho střevících s červenými podpatky.
Sir Richard ho pozoroval s úzkostí:
„Justine!“ zvolal a v jeho hlase ležel celý svět výčitek.
„Ať je tomu jakkoli,“ řekl Caryll, „je jistě lepší to rozvážit teď než později, když už jsem se do toho zapletl.“
„Tak co je?“ naléhal baron.
„Divím se například, proč jste čekal třicet let.“
Prsty sira Richarda zašelestily papíry, v jeho očích se zalesklo.
„Pomsta,“ řekl zvolna, „je jídlem, které chutná nejlépe, když ho jíme studené.“
Zarazil se na chvíli. Pak pokračoval:
„Mohl jsem se přeplavit do Anglie a zabít ho. Ale uspokojilo by mě to? Co je smrt než mír a odpočinutí?“
„Říká se, že je také peklo,“ připomenul Caryll.
„Oh, říká se. Ale nechtěl bych riskovat, že v něm Ostermore neskončí. Proto jsem raději čekal, až mu budu moci podat takovou číši hořkého nápoje, jakou ještě nikdo nepil, než byl tak šťastný, že umřel.“
A klidnějším hlasem pokračoval:
„Kdybychom byli v patnáctém zvítězili, byl bych ho našel a potrestal ho, tak jak si zasloužil. Ale my nezvítězili. Naopak, byl jsem zajat a pak mě odvezli. Co myslíš, Justine, co mi dalo odvahu překonat všechny krutosti těch pěti let, které by zabily každého, kdo by před sebou neměl tak silný životní úkol? Musel jsem přežít, abych mohl jednou Ostermoreovi splatit, co jsem mu dlužen. Pak jsem dlouho čekal. Ale konečně se ta příležitost dostavila. Ledaže…“
Odmlčel se. Jeho vzrušený hlas klesl a pln obav zachmuřenýma očima visel na tváři svého syna.
„Ledaže jsem se v tobě zklamal. A tomu nechci věřit! Tys syn své matky, Justine!“
„A také svého otce,“ odvětil Justin zastřeným hlasem,“ earl z Ostermore je přece můj otec.“
„Tím spíš by měla být tvá matka pomstěna!“ vykřikl baron a opět se jeho oči zablýskly nezdravým, fanatickým ohněm. „Co je vhodnější než ruka syna ubohé matky, aby byl otec sražen tam, kam patří?“
Krátce se zasmál a zamračil se.
„Nenávidíte ho opravdu hluboce,“ řekl Caryll zamyšleně.
„Tak hluboce, jako jsem miloval tvou matku, Justine!“
Ostré rysy vyschlé staré tváře se najednou zjemnily. Ponořil se do vzpomínek na svůj život, zmařený před více než třiceti lety tím ničemným Ostermorem, jenž byl kdysi jeho přítelem. On a viscount Rotherby – jak se tehdy Ostermore nazýval – byli tehdy ještě mladými muži u dvora exilového krále Jamese II. v St. Germain.
Na jednom výletu do Normandie poznali slečnu de Maligny, dceru zchudlého šlechtice. Oba se do ní zamilovali. Ona dala přednost hezčímu zevnějšku před lepším srdcem. Everard byl statečný v nebezpečí, ale nesmělý mezi ženami. Vzdal se boje o dívku, když viděl, že prohrává, a vrátil se do Paříže. Na příkaz krále se přeplavil do Irska, kde zůstal tři roky, a zasílal mu odtud zpravodajské informace. Po skončení mise se vrátil do Paříže. Tam zjistil, že otec Rotherbyho, využil svého vlivu a vymohl u krále Williama synovi milost pro jeho provinění, že zůstal věrný padlé dynastii. Rotherby se díky tomu vrátil do Londýna, aby sloužil Williamovi. Zpronevěřil se tak přísaze věrnosti k exilovému králi Jamesovi II. A nejen to – také opustil svou krásnou ženu, které se po způsobu lordů brzy nasytil. Ten sladký květ, který utrhl v normandské zahradě, aby se jím ozdobil na jedno krásné léto, odhodil a nestaral se o to, bude-li pošlapán nebo uboze zvadne.
Ale Everard ji miloval velkou, skoro posvátnou láskou, a přísahal pomstu Rotherbymu. Dozvěděl se, že jeho láska nyní žije v podkroví v Cour des Miracles. V té bídné, studené světničce v nejchudší pařížské čtvrti se Antoinettě de Maligny narodil syn dva dny před tím, než ji Everard našel. Oba by jistě zemřeli, kdyby jim včas nepomohl. Koupil zámek rodiny Maligny, který byl po smrti Antoinettina otce prodán, aby byly vyrovnány jeho dluhy. Sem převezl Antoinettu a její dítě – syna Rotherbyho, jemuž se stal kmotrem. Everard se pak stáhl do ústraní, aby na něm neviděla bolest, jakou mu způsobila. Psal jí čas od času z ciziny, kde pobýval. Ale nikdy ji nepřišel navštívit.
Den ode dne chřadla, neboť ona strašná zima, kterou prožila v chladu a hladu v Cour des Miracles podťala její zdraví. Když zemřela, zanechala mu dopis, kterým mu svěřila do péče syna Justina. Žádala ho, aby ho vychoval jako vlastního a jeho otci nikdy nedal vědět, že Justin žije. A Everard si přísahal, že splní její vůli. Vychovával Justina v nenávisti k tomu bídákovi, jenž byl jeho otcem, a těšil se myšlenkou, že s pomocí toho hocha, až čas dozraje, lorda Rotherbyho zničí.
Sir Richard seděl dlouhou dobu mlčky a probíral se v mysli uplynulými třiceti let až mu slzy zvlhčily staré oči. Vydal z hrdla něco mezi vzlykotem a zachroptěním a prudce se opřel v křesle.
Justin usedl naproti němu.
„Řekněte mi všechno,“ prosil adoptivního otce. „Řekněte mi, jak se věci mají a co mám udělat.“
„S největší radostí!“ souhlasil baron. „Lord Ostermore podle zpráv z Londýna utrpěl při spekulacích značné ztráty. Jistě dost velké, když se chce zase vrátit mezi stoupence Stuartovců. Není pochyb, že chce prodat své služby za drahé peníze. Atterbury a jeho přátelé už tajně zkoušeli lordovu věrnost ke králi Jiřímu a není pochyb, že tento dopis,“ udeřil prstem na list ležící před ním, „vykoná zbytek. Než jsem však mohl tyto dopisy odeslat, přišel jsi s novými instrukcemi od Jeho Veličenstva, abych je neodesílal a informoval Atterburyho a jeho spojence, aby to spiknutí pozastavili.“
Caryll kývl hlavou.
„Poněvadž, jak jsem vám již řekl, král James v Římě dostal zprávy z Londýna, že spiknutí je už napůl odhaleno, minimálně Atterburyho již podezřívají.“
„Proto,“ řekl sir Everard, nahnul se k Justinovi a položil mu ruku na rukáv, „radím v tom dopise biskupovi, aby počkal s akcí až na vhodnější příležitost. Ale není důvod, proč bys u Ostermorea do toho neměl jít už teď.“
CaryII stáhl obočí a upřel pevně oči na tvář svého pěstouna. Neřekl však slova.
„Tohle je příležitost, jaká se tak brzo nenaskytne,“ naléhal starý muž. „Zničíme Ostermorea. Obratem ruky ho přivedeme na šibenici!“
A zachechtal se přitom s ďábelskou radostí.
„Ale jak — jak ho zničíme?“ ptal se Justin, jenž měl pochybnosti, ale netroufal si je vyslovit.
„Jak? Ty se ptáš jak? Není to jasné?“ vykřikl zlostně sir Everard a jeho oči doplnily to, co nepronesl slovy.
Caryll se na okamžik zamyslel a poněkud se odtáhl zpod jeho ruky.
„Myslíte snad, že ho mám do toho zaplést?“
Sir Richard se zachmuřeně usmál.
„Jako posel Jeho Veličenstva. Opatřím tě listinami. Ostermore dostane zprávu, aby se připravil na příchod posla, jenž má stejné jméno jako on. Nic víc. Nic, co by nás mohlo prozradit. Ty pak budeš oním poslem, jenž mu přinese nabídku Jeho Veličenstva. Ty pak od něj dostaneš jeho odpověď králi– ta bude rozhodně kladná. Tu doručíš mně a o ostatní se už postarám. Sám mu hodím oprátku kolem krku.“
Nějakou chvíli panovalo ticho. Venku šlehal déšť do oken, hnán vichřicí.
„To je… ohavné,“ řekl Caryll zvolna.
„Je to vůle samotného Boha,“ udeřil do stolu sir Richard.
„Jste snad důvěrníkem Boha?“
„Vím, že Bůh je Spravedlnost.“
„A není psáno: Má je pomsta?“
„Ano, ale Bůh potřebuje lidi k vykonání pomsty. Tímto vykonavatelem jsme my. Můžeš snad ještě váhat?“
Caryll sepjal křečovitě ruce.
„Udělejte to!“ zahučel skrze zuby. „Udělejte! Schválím to, až bude hotovo. Ale vyhledejte si k provedení toho plánu někoho jiného. On je můj otec.“
Sir Richard zůstal chladný.
„To je právě důvod, pro který chci, abys to udělal právě ty,“ řekl. A nato v záchvatu zloby vychrlil znovu své důvody:
„Je tvou povinností vůči tvé matce zapomenout, že je tvým otcem. Mysli na něho jedině jako na muže, jenž těžce ublížil tvé matce. Jako na muže, jenž je vinen jejím zničeným životem, její předčasnou smrtí!“
Nyní jeho hlas zněl posměšně.
„Tvůj otec! Čím ti byl otcem? Tys ho nikdy neviděl. On ani neví, že existuješ. Je tohle otec? Otec! Slovo, jméno, nic víc! Soucit má být štítem, který má chránit toho, jenž zabil tvou matku? Myslím, že tebou budu opovrhovat, Justine, jestli mě zklameš. Žil jsem pro tebe, vychoval jsem tě a ty mě nesmíš zklamat!“
Pak jeho hlas znovu klesl a klidnějším tónem dodal:
„Ty nenávidíš i samotné jméno John Caryll, earl z Ostermore, jako je musí nenávidět každý počestný muž, jenž zná pravdu o životě toho satyra. Na to, co je mezi vámi dvěma společného, a na tebe může celý počestný svět ukazovat s pohrdáním prstem!“
„Nikdo se dosud neodvážil,“ namítl Caryll.
„Poněvadž to nikdo dosud neví. Zachovali jsme dobře to tajemství. Ale může nadejít chvíle, kdy bude tajemství odhaleno. Můžeš například mít v úmyslu oženit se s dámou vznešeného rodu. Co jí můžeš říci o sobě? Že nemáš jméno, které bys mohl nést? Že jméno, které máš, je jen přijaté? Ah! Justine! Uvažuj, měj stále na paměti křivdu, kterou ti způsobil, abys neváhal, až přijde hodina potrestat toho, kdo způsobil zlo.“
Znovu se opřel v křesle a zádumčivě sledoval mladého muže. Caryll byl očividně dojat. Sir Richard odsunul židli, vstal a rekapituloval. „Zničil tvoji matku,“ řekl se smutnou přísností. „Má snad zůstat nepotrestána? Justine?“
Caryll sevřel pěst a zaklel: „Ne, proboha!“
Sir Richard natáhl ruce a v jeho zachmuřených očích se konečně objevila radost. „Pojedeš se mnou do Anglie, Justine?“
Duše pana Carylla však znovu klesla. „Počkejte!“ zvolal. „Odpovězte mi na svou duši a svědomí: Věříte v hloubi duše, že je to to, co by ode mne matka chtěla?“
Nastala chvilková pauza. Pak Everard, fanatik pomsty, přesvědčeně odpověděl: „Vím to. Tady!“ Třesoucí se ruce zvedly ze stolu starý dopis a nabídly ho Justinovi.
„Tady je její vlastní vzkaz pro tebe. Přečti si ho.“
Zatímco mladíkovy oči spočinuly na tom drobném, špičatém písmu, sir Richard nahlas odříkával slova, která znal nazpaměť: „Ať se nikdy nedozví, že Justin existuje, ledaže by ho to mělo potrestat za to, že mě krutě opustil. “ Pak fanaticky dodal: „To je hlas tvé matky, který k tobě promlouvá ze záhrobí.“
Justina tak konečně nakazil něčím ze svého fanatismu. Šedozelené oči se zableskly, mladá tvář se krutě rozzářila. „Takže tomu věříte?“
„Jako že mám duši, která má být spasena,“ zopakoval sir Richard.
„Pak k tomu přiložím ruku.“ Justinem teď projel oheň spravedlivého hněvu. „Pojedu s vámi do Anglie, sire Richarde, a ať si lord Ostermore dá pozor, neboť mé jméno – i když kvůli němu nemám právo na žádné – mé jméno je Spravedlnost!“
Povznesení však z něj opadlo stejně náhle, jako se vzneslo. Sklonil hlavu, trochu zahanben svým náhlým výbuchem. Nad jejich hlavami se náhle ozvalo zahřmění, ostré a staccatové jako démonický smích.
Komentáře k Lví kůže | Databáze knih (databazeknih.cz)
Ke knize je dárek zdarma – box 12 ks zubních kartáčků, který je možné si po dobu jednoho roku vyzvednout na adrese Příšovice 39, u Turnova.
objednávky: admin@invarena.cz cena 99 Kč
Přidejte odpověď