Alexandra Kolontajová působila v letech 1917–1918 na postu ministryně pro sociální péči, stala se tak první ženou v ruské dělnické radě s politickou funkcí. Byla Leninovou velkou a významnou podporou a přežila Stalinovo vyhlazování.
Vystudovala v Curychu ekonomii a znala se s předními německými socialistickými politiky. Například rózou Lucemburkovou či Karlem Kauckým, horlivě se účastnila stávkového hnutí v západních zemích a podněcovala vznik levicových ženských organizací, věřila, že ženy mají být sociálně nezávislé, ve všech ohledech rovné mužům, totéž se snažila prosazovat i politicky.
Revoluce v Rusku způsobila převratné změny a výrazně proměnila vnímání ženy v tamní společnosti. Krátce po jejím vypuknutí se konala ženská konference, kterou svolali Alexandra kolontajová i nesa Armandová, Leninova milenka a Naděžda krupská jeho manželka.
Na setkání mohly stovky žen mluvit o svých problémech a požadavcích, diskutovaly otevřeně o potřebě volného času na kojení či mateřskou péči. Trápila je těžká práce, kterou museli vykonávat na poli a v továrnách. Místo mužů, kteří padli v první světové válce, ostatně v roce 1917 tvořili Petr jen v Petrohradě téměř polovinu pracovní síly právě ženy.
V prvních porevolučních letech zavrhovala tradiční manželství, které označovala za buržoazní přežitek, tvrdila, že pohlavní styk je pro ni totéž jako vypít sklenici vody. V následující dekádě se ale rozešla s dělnickou opozicí, postupně přestala obhajovat i volnou lásku a vstoupila do diplomatických služeb jako vůbec první žena na postu velvyslance na světě.
Sovětský svaz zastupovala v Mexiku, Švédsku a stala se i členkou sovětské delegace ve společnosti národů, na přelomu čtyřicátých a padesátých let pracovala jako poradkyně na ministerstvu zahraničí, zemřela v Moskvě v roce 1952.
mluvčí 10,
Přidejte odpověď