Hostem ČRo – Plzeň je Linda Albrechtová, která i s těžkým zrakovým postižením dokázala vystudovat vysokou školu a nyní se snaží pomáhat i stejně postiženým lidem.
Mluvčí 2
——————–
Lindo, ten váš příběh, je obdivuhodný musím říct. Vy jste se se zrakovým postižením už narodila?
Linda Albrechtová
——————–
Je to tak. Já jsem se narodila prakticky nevidomá, což moji rodiče ale nevěděli, to zjistili až v půl roce, kdy potom začal kolotoč různých vyšetření, operací a následně zjišťování toho, jak to bude dál, jak se se mnou bude pracovat. Ale když tohle všechno jsme si odžili zhruba do toho roka, tak potom jsem byla schopná nějakým způsobem samostatně se obsloužit, viděla jsem teda hodně špatně, ale k tomu, abych se mohla samostatně pohybovat a abych viděla to, co jsem potřebovala vidět, tak mi to nějakým způsobem stačilo.
Mluvčí 2
——————–
Takže jste navštěvovala i nějakou speciální školu?
Linda Albrechtová
——————–
Já jsem navštěvovala speciální základní školu tady v plzni, na kterou dodneška moc hezky vzpomínám, strašně ráda, protože říkám to pořád, to byla má šťastnější léta a nejšťastnější doba právě na základní škole, kde jsme se měli báječně a všichni jsme se tolerovali, respektovali a učitelé i k nám tak přistupovali, každý potřeboval nějaký jiný individuální přístup, a tak jsme tam hezky si studovali po dobu tý doby tý základní školy.
Mluvčí 2
——————–
No a pak už jste přišla mezi ty vidoucí na gymnáziu?
Linda Albrechtová
——————–
Je to tak, já jsem na gymnáziu byla integrovaná, což pro mě byl velký krok do neznáma, nicméně se můžu klidně asi přiznat, že jsem nechtěla na internát, já jsem byla takový ten maminky Mazánek, takže v tý době jsem si řekla, že to zkusím, maximálně, že ztratím rok, ne doslova, ale když by to nešlo studovat v tý integraci mezi těmi intaktními spolužáky, tak bych ten následný rok šla potom na speciální střední školu, což se nestalo, na tom gymnáziu Luďka Pika na opavský, na Doubravce opět výborný přístup pedagogů, ředitelé. A tak jsem tam, můžu říct, hezky zapadla, ale opravdu měla jsem štěstí na lidi, na spolužáky, na ten přístup tý školy.
Mluvčí 2
——————–
Ovšem pak přišla další rána osudu. Na přechodu pro chodce vás srazilo auto. A to těsně před maturitou.
Linda Albrechtová
——————–
Je to tak, čtyři měsíce před maturitou, když jsme šli sepisovat tzv. půlnoční noviny, ani nevím, jestli se to dneska ještě dělá, ke konci tý maturity, tak jsme sepisovali půlnoční noviny a na místo, kam jsme měli jít, jsme došli, ale bylo tam zavřeno, tak jsme se přesouvali jinam a tenkrát ještě u hlavní pošty tam byl přechod, ani nevím, jestli tam dneska ještě je ta křižovatka stejně udělaná, tak tam jsme šli s mým kamarádem, který měl dvě hole a já jsem teda byla prakticky nevidomá, takže jsme přecházeli na zelenou, nešlo to, abysme šli zbytek davu na červenou, ale i tak mě srazilo to auto.
Mluvčí 2
——————–
Čím se ten zrak ještě zhoršil?
Linda Albrechtová
——————–
Měla jsem, oni tomu říkají kontuzi mozku, takže velký otok mozku, vozili mě čtyřikrát denně na CT hlavy, aby zjistili, jestli ten otok splaskne nebo nesplaskne a tím, jak ty oči už byly v tom dětství operovaný hodně krát, tak já už v tom roce 2001, kdy se to stalo, tak už jsem na jedno oko neviděla, tam už jsem neměla ani ten zbytek zraku, a to druhý, který teda mělo nějaký ten zbytek zraku, tak ten silný otřes mozku ho to poznamenalo a zhruba měsíc, dva po tý autonehodě jsem začala hůř vidět, začala jsem pociťovat diskomfort, začaly se mi v tom zorném poli objevovat věci, který by tam být neměly. A rozběhl se další koloběh operací, který vlastně trval až do května 2001, do maturity.
Mluvčí 2
——————–
Ale vy jste tu maturitu stejně udělala, že jo, nakonec.
Linda Albrechtová
——————–
Nakonec udělala. To bylo hodně takový veselý, proboha, no, to sama dodneška nevím, ale já jsem vlastně odcházela z nemocnice v pátek a jenom proto, že jsem ve čtvrtek, následující týden měla maturovat, tak mě pustili, a v tý době, jak jsem náhle přišla o ten zrak, tak jsem neměla vůbec žádný přístupný kompenzační pomůcky, protože do tý doby jsem byla zvyklá psát rukou, maximálně s lupou do ruky, která třikrát zvětšovala. Maximálně jsem si něco napsala fixem, abych to líp přečetla, a to teďka všechno padlo, de facto ze dne na den. soustřeďte se na studium, když vnímáte spíš to, že jste najednou přišli o zrak. A ještě vnímat, z dějepisu, z češtiny, že jo, husitský války a husitskou literaturu, tak to mi nešlo, takže co jsem mohla nastudovat za těch šest dní od tý soboty do toho čtvrtka, tak jsem nastudovala a holt štěstí přálo připraveným a já jsem byla dost šprt během toho studia na gymnáziu, takže jsem si leccos pamatovala a dobře to dopadlo.
Mluvčí 2
——————–
Co jste měla za otázku?
Linda Albrechtová
——————–
Tu husitskou literaturu jsem měla z literatury, v němčině jsem hovořila o svých koníčcích.
Každopádně psychologie a takový ty věci, to už si ale nepamatuju, nějaká filozofická otázka a ten čtvrtý předmět, z čeho jsem maturovala, to už teďka nevím….Byly to dvě dvojky a dvě trojky.
mluvčí 6,
——————–
Nádhera.
Linda Albrechtová
——————–
Já myslím, že dobrý.
Mluvčí 2
——————–
Když jste tedy udělala tu maturitu, jak jste začala přemýšlet o svém budoucím povolání, co jste chtěla dělat v tu dobu?
Linda Albrechtová
——————–
Já jsem v tu dobu, už před tou maturitou toužila po tom, že bych chtěla být právník, anebo učitel dějepisu v kombinaci, nevím, s češtinou možná, to už si přesně nepamatuju, i na to jsem směřovala ty přihlášky na tu vysokou školu, ale jsem toužila být advokátem, toto jsem měla hodně dlouho, takže samozřejmě ty sny se trošku rozplynuly po té autonehodě a v tý době, kdy jsem přicházela o zrak, nicméně to, že bych nezkusila dělat to přijímací řízení na vysokou školu, to nějak mi hlavou neproběhlo, protože co bych doma dělala, že jo, tak jsme řekli s rodinou, tak to zkusíme, jít k těm přijímačkám na tu vysokou školu bez ohledu na to, že na to nevidím.
Mluvčí 2
——————–
A v tu dobu asi to nebylo příliš obvyklé, že by studovali nevidomí vysokou školu, nebo jak to bylo na počátku toho roku 2000, 2001?
Linda Albrechtová
——————–
Na počátku roku 2001 to bylo, řekněme, dosti komplikované, dneska se o tom už trošku mluví s nějakým nadhledem, ale v tý době mě to hodně zasáhlo, protože jsem se potýkala s tou ztrátou zraku, s tou autonehodou, ještě furt jsem měla nějaký následky fyzického charakteru. A my jsme začali obvolávat ty fakulty, na který jsem měla daný ty přihlášky, tu vysokou školu, kde mi teda řekli na třech fakultách, že se jim to moc nezdá, že by člověk, co nevidí, chtěl jít studovat vysokou školu. Na další, že nic takovýho mi neumožní, že bohužel, a jinde mi zase řekli, až začnu vidět. No, je to hodně let zpátky, dneska už se takovýhle věci nedějou a tenkrát se děly, byla jediná fakulta a to humanitních studií, kde tehdejší proděkan, kterého já chválím furt a vděčím mu vlastně za to, že mi umožnil to přijímací řízení. Tam s Martinem Pouvou, no, tak sednete do první řady, když budete potřebovat víc času, tak budete potřebovat, přijďte a nějak to vymyslíme. No, tak jsme přišli, ale.
Mluvčí 2
——————–
Přece jenom na vysoké škole studovat a v tu dobu přednášky třeba každá v jiné třídě nebo snad i v jiné budově. Jak probíhaly tyhle ty přesuny? To vás pořád někdo vodil?
Linda Albrechtová
——————–
Bylo to pro mě dost komplikovaný a byl to takový můj největší stres, protože v tý době jsem ještě neměla ponětí vůbec o nějaký prostorový orientaci, o nošení bílé hole a nejen, že se ty přednášky konaly v jiný třídě, v jiný budově, ale i v jiný čtvrti, že jsme přijížděli z centra města, něco jsme měli na Borských polích, tak tenkrát ještě byla živa moje babi, už byla v penzi, kterou jsme teda zaměstnali tím, že ráno pro mě přijela ze Slovan na Lochotín a jeli jsme do tý školy a ona kolikrát čekala třeba v parku nebo v zimě si šla sednout někam na kávu, aby mě zase převedla na tu jinou hodinu v rámci…. , což netrvalo dlouho, nicméně si myslím, že ty počáteční tři měsíce byly klíčový a náročný. Pak už si spolužáci začali všímat, že tam chodí někdo s babičkou a že se chová nebo vystupuje trošku jinak než standardní student.
Mluvčí 2
——————–
To jim trvalo tři měsíce.
Linda Albrechtová
——————–
No, tak samozřejmě tam byl trošku ostych, jo, že najednou tam člověk s nějakým handicapem, jak se s ním bavit, byl tam ten ostych z toho oslovení, vůbec budu na ně reagovat, nevím, kdo se bál, jestli já jich nebo oni mě. Nicméně samozřejmě ty kamarádky, s některýma se kamarádíme dodneška, tak se potom začali ptát, ať babička nechodí. Já tě dovedu, třeba Martin tě někde vyzvedne na tý konečný tý čtyřky, jo to bude skvělý. Pak se zase osmělil někdo jinej a potřebuješ dovést? A Martin, já taky bydlím na Lochotíně, takže takhle se to nakonec vyvinulo a vlastně celý zbytek toho bakalářskýho a potažmo i magisterskýho studia, takhle se o mě holky staraly, většinou to byly kamarádky, kdy jsem říkala, že jsem balík, protože vždycky jsem dojela někam, tam mě někdo vyzved, takhle jsem cestovala v rámci tý Plzně, ale bylo to moc fajn, když potom jsme se seznámily a řekly jsme si, že nekoušu a že jsem vlastně úplně stejný student, úplně stejná ženská jako oni, jenom potřebuju k tomu studiu přistoupit trošku jinak, protože na to nevidím, tak to bylo fajn.
Mluvčí 2
——————–
A nakonec jste udělala i tu vysokou školu.
Linda Albrechtová
——————–
A nakonec jsem vystudovala i tu vysokou školu.
Mluvčí 2
——————–
Víte, mě furt zajímá, kde jste vzala vůbec tu vůli? když se stala třeba ta autonehoda, tak člověk už takhle dost zkoušený dostane ještě tuhle ránu, kde se vzala ta vůle a ta síla u vás? Víte to?
Linda Albrechtová
——————–
Tuhle tu otázku dostávám docela často, ale já vždycky říkám, že nevím, ale já to svádím na to, že jsem znamení býk. Jsme dost tvrdohlavý, já mám ráda věci dokončený, neexistuje, abych něco nedokončila, takže asi proto, když už ty přihlášky na tu vysokou školu byly a byly zaplacený, tak já jsem potřebovala tam jít a zkusit to, a když už jsem se na tu fakultu dostala, tak zase neexistovalo, abych to nedokončila. Nebudu tvrdit, že to byla Procházka růžovou zahradou. To nebyla, samozřejmě jsem tam narazila na lidi, kteří pochybovali o tom, proč tam jsem, proč někdo, kdo na to nevidí, proč by měl studovat, k čemu to bude. Třeba dneska je to běžná praxe na těch vysokých školách, tenkrát nebylo, když jsem žádala o ty studijní materiály v digitální podobě, tak mi bylo řečeno, že v žádném případě, že to je toho vyučujícího know how, že mi to přece nebude posílat, co kdybych já to poslala ostatním studentům? Takže já jsem v průběhu toho studia narážela na takovýhle překážky, ale měla jsem tam tu oporu v podobě toho proděkana, naštěstí to nebylo třeba, vždycky jsem si to tak nějak vyjednala, i když musím říct, že občas mi taky tekly slzy lítosti, že mi to bylo líto, že někdo pochybuje o tom, že opravdu nevidím, nebo že si to nevymejšlím, ale hodně mi tam fakt pomohla ta podpora proděkana, který vždycky, když opravdu bylo třeba, tak vysvětlil a objasnil, že opravdu máme studenta na Západočeské univerzitě se zrakovým postižením.
Mluvčí 2
——————–
No a navíc ještě opora rodiny. , jak vás tak poslouchám, to musíme dodat k tomu.
Linda Albrechtová
——————–
To rozhodně největší roli tam sehrála moje mamina s mojí tetou, který v těch prvních měsících přepisovali všechny texty, psaný rukou do počítače, abych to měla zpřístupněný. Tak jsem měla počítač s hlasovým výstupem, takže oni vždycky přišly z práce, každá dostala část těch textů a přepisovaly to do noci, abych já si to následně mohla potom číst a učit se z toho. Takže teta a mamina samozřejmě mají ten bakalářský titul se mnou na půl, máme ten magisterský, potom už začala být i moderní doba notebooků. Měla jsem kompenzační pomůcku, ale i ostatní spolužáci nosili počítače, takže jsme si ty poznámky potom už posílali klasicky mailem, ale všichni jsme to měli digitální a všechny to bavilo
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
pokud vím, i po absolutoriu jste s tou školou dál spolupracovala.
Linda Albrechtová
——————–
dodneška spolupracuji se Západočeskou univerzitou a začala tam jako odborný konzultant, právě pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami, v mém případě jsou to studenti se zrakovým postižením, takže poskytují rady nebo pomoc a přitom, jak právě přistupovat ke studentovi, který špatně vidí, jak mu zpřístupnit materiály ke studiu, jak ho třeba doprovázet, jak ho oslovit a jak vůbec s ním jednat nebo jak jednat s člověkem, který má zrakové postižení a nemá tu zrakovou kontrolu. Takže zhruba od roku 2013, už je to 10 let, co teda spolupracuji nebo pracují nějakým způsobem na Západočeské univerzitě.
Mluvčí 2
——————–
Ale vy ovšem pomáháte nejen zrakově postiženým studentům, například máte hodně zajímavý blok, kde radíte i těm, kteří vidí, jak se chovat k těm nevidomým. Já jsem si to rozkliknul. Mnozí to totiž nevědí, tak, jaké jsou třeba ty nejčastější mýty v chování těch vidících k nevidomým?
Linda Albrechtová
——————–
Těch mýtů je spousta, já se s nima setkávám v rámci toho svýho života prakticky pořád. Lidé si myslí, že sedíme doma, nechodíme do práce, nebo že člověk, když nevidí, tak se o něj musí často starat rodina. Já už jsem kolikrát obdržela dotaz, to je dobře, že máte toho manžela, který vidí aspoň se o vás stará? Já si říkám, tak určitě se samozřejmě o mě manžel stará, ale není to z toho důvodu, že bych teda byla nevidomá. Převládá přesvědčení o tom, že nemůžeme chodit někam samostatně, že nemůžeme vychovávat děti a taky třeba to, že si lidé myslí, že když člověk nevidí, že zákonitě z něj musí být hudebník, anebo že má absolutní hudební sluch, což taky není pravda, samozřejmě, že nějakým způsobem třeba tím, když člověk dlouho nevidí, tak zostřuje ty ostatní smysly, ale není to tak, že by zákonitě, když jeden ten smysl padne, že by další byly o to lepší.
Mluvčí 2
——————–
Já, když jste přišla k nám do rádia, jsem přemýšlel, jakým způsobem vás přivítám, jak vám podám ruku, když to nevidíte, ale předtím jsem si to nastudoval právě v tom vašem blogu, tak jak se to dělá nejlépe?
Linda Albrechtová
——————–
Já chválím za studium a dělá se to tak, že když chcete člověku podat ruku a nemáte s ním oční kontakt, on vás nevidí, tak stačí říct, dobrý den, paní Albrechtová, podávám vám ruku a podáte ruku, já ji nastavím. A už se tak nějak potkáme, i dva nevidomí, když se potkají, tak ahoj, Lindo, podávám ti ruku, já tobě taky a ty ruce si najdem. Není v tom vůbec žádná věda, nemusíte se vůbec bát, oslovit zrakově postiženého s tím, že mu chcete podat ruku, protože nekoušeme. A je to opravdu úplně stejný princip, akorát stačí říct, co chcete či budete dělat.
mluvčí 4
——————–
A pak tady mám poznámku ještě ohledně toho vašeho blogu, bílá hůl, černé brýle, mýtus, co k tomu, pořád je to tedy ten hlavní znak toho nevidomého, že má bílou hůl a černé brýle?
Linda Albrechtová
——————–
Spousta lidí si to myslí, že člověk, který nosí bílou hůl, tak nevidí absolutně nic, což není pravda, jo, protože i lidé, kteří mají nějakým způsobem zachovalý zbytek zraku, to znamená, že něco vidí a i třeba se vám může stát, že přijdete do tramvaje, nastoupí ten člověk s bílou holí, sedne si, složí hůl a začne si číst mobilní telefon nebo vyndá si knížku. A teď samozřejmě, lidi, jak jsou neznalí, respektive já to úplně chápu, nemůže nikdo vědět všechno, tak začínají pochybovat a začínají na toho člověka útočit, že ty si vymejšlíš, že nevidíš, ale vůbec to tak není, ten člověk opravdu nevidí prostorově, nemá prostorovou orientaci, neorientuje se pomocí zraku v tom exteriéru, ale na to, aby si třeba něco přečetl, mu ten zbytek zraku stačí, takže na blízko může vidět, ale v prostoru ne, proto nosí tu bílou hůl a zrovna tak s těma černýma brýlema, tak hodně lidí, co mají nějaký zrakový handicap a nemusí být zase úplně nevidomý, nosí černé brýle, ať je to z estetických důvodů, protože když ty oči jsou už roky nevidomé, tak u některých lidí začíná ta rohovka měnit barvu a řekněme, že z estetického hlediska to není pěkné nebo může to být někomu nepříjemné, že na něj ostatní koukají, když ty oči prochází nějakou tou vizuální proměnou a někteří zase třeba nevidí vůbec, ale mají oči úplně stejný….. často v tý souvislosti si dělám srandu z populárního seriálu esmeralda, kdy esmeralda taky byla krásná a měla oči úplně na pohled hezké, ale byla nevidomá, což je pravda, i takto to může být, takže když potkáte člověka s bílou holí, nemusí být úplně nevidomý, není to tak a zrovna tak všichni nevidomí nenosíme černé brýle.
Mluvčí 2
——————–
V tom blogu jsem se také dočetl, že při komunikaci s nevidomým máme dávat pozor na slůvko pozor, tak prý se nemá říkat nevidomému pozor. Tady něco je, tak, jak ho máme upozornit.
Linda Albrechtová
——————–
Je to tak, že když jdete s nevidomým nebo nevidomý někde jde a já nevím, najednou je tam nějaká terénní překážka, nějaký výmol, něco, na co chcete upozornit a zakřičíte, pozor. Tak jednak ten člověk neví, že se to týká jeho, jednak neví, jestli má čekat útok zepředu zezadu, co? Jestli se má zastavit, odskočit doprava a tím úlekem nebo tím, že neví, co se po něm chce, tak se může nadělat víc škody než užitku. Takže pokud chcete nevidomého nebo člověka se zrakovým postižením upozornit na něco, co by ho mohlo přivést do nebezpečí, tak stačí, když nevíte, jak se jmenuje, říct třeba paní s bílou holí nebo nevidomá paní, zastavte se, či stát nebo dejte mi ruku nebo už nechoďte, je třeba konkretizovat tu překážku. Samozřejmě nemůže to být souvětí dlouhý, aby ten člověk mezitím do něčeho třeba nenarazil nebo do něčeho nestoupl, nikam nezapadl. Takže trefně, jasně, stručně upozornit, co se děje a hlavně to, že se to děje tomu člověku s tím zrakovým postižením, aby věděl, že se to upozornění týká jeho.
Mluvčí 2
——————–
Ten blog se jmenuje blindička. Jak jste na to přišla?
Linda Albrechtová
——————–
Na to se taky ptá dost lidí. Mám takový dva tábory, kteří tvrdí, že to je strašně infantilní název a pak ti, kteří v tom pochopili ten, řekněme, ostrovtip. Jednak je to blindička, protože jsem Linda, tak je to b. Lindička, že lindička, takže buďto může být blogerka lindička, anebo je to teda samozřejmě v tom obsažený to Blind Linda, takže nevidomá Linda.
mluvčí 2,
——————–
Mimochodem jste také čerstvou držitelkou ceny Křesadlo, což je ocenění pro nejlepší dobrovolníky Plzeňského kraje. Tak, Lindo, gratuluji.
Linda Albrechtová
——————–
Já moc děkuju.
mluvčí 2,
——————–
Co pro vás vůbec tahle cena znamená?
Linda Albrechtová
——————–
Znamená pro mě hodně, protože to je ocenění té mojí práce, hlavně teda na tom blogu, což dělám ve svém volném čase po večerech, hodně mi s tím pomáhá můj manžel. To, že si toho někdo všiml a ocenil to nebo vůbec, že ten blog dostal takovou pozornost, aby si zasloužil tohle krásný ocenění, tak já si toho nesmírně vážím a je to zase pro mě další taková motivace, proto neusnout na vavřínech a stále na ten blok přispívat a stále pomáhat těm, kteří to potřebují. Pokud aktuálně bojuje se ztrátou zraku nebo nějaký jejich příbuzný, kamarád, tak aby na tom blogu našli ty zprávy nebo respektive ty návody a rady, které potřebují, co by jim pomohli.
mluvčí 2,
——————–
Jasně, ono je to dobré i pro ty vedoucí. Tohle je tedy dobrovolnická činnost, ale zároveň jste také pracovnicí Tyfloservisu. Pojďme připomenout trošku, co je to vůbec za organizaci?
Linda Albrechtová
Tyfloservis je organizace, která pracuje s lidmi se zrakovým postižením, existuje od roku 1991 a máme celorepublikové působení prakticky v každém krajském městě České republiky, máme naše středisko zrovna tak teda v Plzni, kde sídlíme a pomáháme právě lidem na cestě k samostatnosti a soběstačnosti, když se potýkají se ztrátou zraku nebo při ztrátě zraku. Je jedno, jestli jsou naši klienti lidé zcela nevidomí, jestli přišli o zrak při narození, anebo jestli přišli o zrak nebo přichází o zrak v průběhu svého života.
mluvčí 2,
——————–
Proč se to jmenuje Tyfloservis? To se asi taky lidé občas ptají, protože není to české slovo.
Linda Albrechtová
——————–
tyflos, je slepý z předpokládám, z řeckého slova a servisu, protože zajišťujeme právě ten servis, poradenský, nějaký emocionální a praktický právě pro ty naše klienty se zrakovým postižením.
mluvčí 2,
——————–
Co tam konkrétně děláte vy?
Linda Albrechtová
——————–
Já jsem tam instruktor, konzultant a pomáhám nebo zajišťuji obsluhu kompenzačních pomůcek, zajišťuji nějaké osvětové akce, když se lidé chtějí setkat nebo chtějí nějakou tu životní zkušenost s tím zrakovým postižením, tak jsem tam právě pro ty naše klienty, abych s nima probrala to, co právě prožívají, abych jim dala svoji zkušenost, svůj nadhled a to, co by mohlo při překonávání těch překážek spojených s tím zrakovým postižením pomoci.
mluvčí 2,
——————–
No a dala jim i kousek své neúnavné vůle. Bych řekl.
Linda Albrechtová
——————–
Pokud si nějakou takovou odnesou a trošku síly ode mě, tak se ráda podělím.
mluvčí 2,
——————–
Já bych se ještě zastavil u těch kompenzačních pomůcek pro nevidomé, můžeme říct, kam v tomhle směru pokročila technika, co může tedy tyfloservis nabídnout.
Linda Albrechtová
——————–
Když to vezmu od těch svých studijních let a těch posledních 20 let, technika hodně pokročila, hlavně v oblasti těch informačních technologií, ale i optických pomůcek, které v Tyfloservisu můžou klienti nebo ti, co by potřebovali nějakou optickou pomůcku na čtení, už jim zrak neslouží na to čtení a zjistí, že ani běžně dostupné lupy, co koupí v supermarketu, nevystačí, tak můžou právě přijít k nám a vyzkoušet si různé typy tadyhle těch zvětšovacích lup, ať jsou to lupy do ruky, nebo ať jsou to digitální, zvětšovací nebo digitální, ne elektronické zvětšovací zařízení, ale máme právě i pomůcky na čtení textu pro lidi, kteří jsou zcela nevidomí, takže i to u nás můžou vyzkoušet, vybereme vhodnou pomůcku.
mluvčí 2,
——————–
Jak to funguje, když jsou úplně nevidomý, aby si něco přečetli?
Linda Albrechtová
——————–
Funguje to tak, že buď vlastníme speciální počítač, ke kterému je připojený skener, ta tištěná předloha se oskenuje a zdigitalizuje se ten text do toho počítače, kdy my si to potom čteme hlasovým výstupem. Ti, co nejsou tak technicky gramotní nebo už nezvládají obsluhovat ten počítač, je to pro ně náročné, tak existují čtečky tištěné předlohy, je to taková krabička v podobě stolní lampičky, kde v té části, kde by se nacházelo to svítidlo tý lampy, se nachází optika nebo kamera, která sejme tu předlohu tom stojanu, u tý čtečky jsou zabudované reproduktory, kdy potom ten hlasový výstup přečte to, co ta čtečka nebo to zařízení vyfotilo. Takže takhle se dají pod to podkládat nějaký dopisy, dokumenty, anebo i kniha . Vždycky si vyfotíte tu stránku, hlas, výstup to přečte a takhle si můžou pohodlně číst i ti, co nemají takovou technickou zdatnost, protože obsluha tý čtečky je velmi intuitivní a jednoduchá. naučíme klienty všechny ty pomůcky jednak vybrat, obsluhovat, zajistíme poradenství, s financováním. Jsme schopný naučit ty naše klienty veškeré ty činnosti, ať se to týká sebeobslužné činnosti, nějaké prostorové orientace, nácviku čtení a psaní Brailla – bodového písma, jednak u nás ve středisku, což je v Tomanově ulici číslo pět tady v Plzni, ale ti, co jsou, řekněme, nějakým způsobem imobilní, nebo se nemůžou samostatně dopravit k nám do střediska, protože nevidí, tak poskytujeme terénní službu v rámci celého Plzeňského kraje, takže pokud posluchači naznají, že by bylo třeba dopravit nebo podívat se na pomůcky dostupné, ať jsou to bílé hole, ať jsou to jednoduché pomůcky na sebeobsluhu k nám do střediska, tak je nejlepší zavolat na pevnou linku a domluvit si termín, kdyby se k nám mohli přijít podívat potažmo my za nimi.
U nás se pomůcky vybírají a některé pomůcky máme i k zapůjčení na doma, nejsou to všechny pomůcky. To, aby nedošlo k nějaké mýlce, my pomůcky ukážeme, naučíme nácvik a řekneme, kde se dají pořídit, kolik pomůcka stojí, jestli se dá financovat ze zdravotního pojištění, nebo jestli se dá financovat z příspěvku na zvláštní pomůcku od Úřadu práce.
mluvčí 2,
——————–
Mohu si pohladit vodícího psa?
Linda Albrechtová
——————–
Vodícího psa si samozřejmě pohladit můžete, ale ne svévolně, doporučuje se, když vodící pes pracuje, psa nehladit, já, když jsem měla svýho vodícího psa a přišli ke mně děti, maminka s dítětem nebo někdo říkal, můžu si pohladit toho pejska, tak samozřejmě se zastavili a pejska bylo možnost si pohladit i v postroji, ale jinak doporučuju zeptat se toho psovoda nebo majitele vodícího psa, zda si můžete psa pohladit a pokoutně, mně se to často stávalo, když jsem jela v tramvaji, tak najednou tam cizí ruka, protože lidi přiklekli a hladili svévolně zlatého retrievera, tak to bych úplně nedělala, nemusíte se bát, že vám ten pes ukousne ruku. Je to spíš o nějaký slušnosti a toleranci k tomu, že přece nehladíme cizí psy svévolně někomu, natožpak vodícího psa.
mluvčí 2,
——————–
Vede ztráta zraku automaticky ke zlepšení dalších smyslů, především tedy hmatu a sluchu, jestli to na to má vliv, tedy ztráta toho zraku.
Linda Albrechtová
——————–
To si často veřejnost myslí, samozřejmě tím, že nevyužívám zrak a využívám další smysly, tak nějakým způsobem se mi ty smysly zostřily, jo, ale že by to automaticky vedlo k zlepšení ostatních smyslů, tak to je takový mýtus. Časem se můžou trošku vylepšit, ale ne, že by to bylo úplně automatické.
mluvčí 2,
——————–
Lindo, závěrečná věta, co byste poradila nebo nějakým způsobem shrnula, co jsme tady povídali, vidoucím a ve vztahu k těm nevidoucím něco takového hlavního?
Mluvčí 2
——————–
Určitě se nebát kontaktu. Jsme úplně stejní lidi jako kdokoliv jiný, a pokud nás chcete nějakým způsobem oslovit nebo nám pomoct, tak stačí přijít, kontaktovat, jemně se třeba dotknout ruky, abychom věděli, že na nás mluvíte, a pak už myslím, že se rozhovor bude dál vyvíjet přirozeně, takže hlavně nebát, nemít žádný ostych.
mluvčí 2,
——————–
Nekoušeme a neříkat pozor.
Linda Albrechtová
——————–
A neříkat pozor.
mluvčí 2,
——————–
Naším hostem byla linda Albrechtová, moc děkujeme za tu návštěvu i za celý ten rozhovor, no a ať se daří i do budoucna.
Přidejte odpověď