Díky vedoucímu dětské léčebny v Železnici na Jičínsku Petru Ježkovi se dostala sportovní disciplína boccia v 90. letech do Česka. Je to hra pro nejvíce pohybově postižené lidi, která je podobná francouzskému pétanque a je součástí paralympiády. Ježek se s reprezentací v boccie podíval po celé Evropě i na světový pohár do USE. Pouze paralympiáda mu nakonec utekla. „Nepohodli jsme se ve svazu, dodnes mě to štve,“ říká sportovec.
Vzduchem sviští červené a modré kožené míčky. Někteří je vrhají vsedě za židle, další z vozíku za pomoci asistenta, speciální rampy a tykadélka připevněného na cyklistické přilbě. Cílem je se co nejvíce přiblížit bílému míčku. Boccia je v podstatě sálový pétanque pro lidi s postižením a méně pohyblivé seniory. Dnes je to oblíbená a často neuvěřitelně napínavá paralympijská disciplína, ve které soutěží i česká reprezentace.
„Bocciu mohou hrát i těžce postižení lidé, kteří jiné paralympijské sporty hrát nemohou. A tady u nás si tak mohli někteří rodiče poprvé zasportovat spolu se svými dětmi,“ říká Petr Ježek, který tento sport v česku popularizuje. Naposledy svůj tým železnických bocciařů chystal na zápas při 4. ročníku turnaje O pohár starostky Železnice.
Boccia se podle některých pramenů hrála už v antickém Římě. Mezi současné paralympijské disciplíny se však s upravenými pravidly a hřištěm přizpůsobeným lidem s těžkými formami tělesného postižení dostala až v posledních dekádách minulého století.
Původně byl určený hlavně pro ty, kteří se po prodělání dětské mozkové obrny ocitli upoutaní na vozík a kvůli rozsáhlým omezením pohybu nemohou vykonávat žádný sport. Postupně se však do boccii zapojili i lidé s menšími omezeními a v některých týmech na turnaji v Železnici se účastní i někteří chodící senioři.
„Všichni ale musí při hře sedět a pravidla jsou upravená tak, aby měli všichni stejné podmínky,“ vysvětluje Ježek.
Sport podobný oblíbené francouzské hře pétanque se hraje s barevnými koženými míčky a lidé s velkými pohybovými omezeními využívají také speciální rampy a pomoci asistentů. „Jako asistent jsem bocciu v české reprezentaci hrál 25 let. Asistent se nesmí podívat do hřiště, řídí se výhradně pokyny hráče, podle něj nastavují rampu, umisťují míček a hráč pak například s pomocí tykadla upevněného na přilbě míček sám vrhne,“ popisuje Petr Ježek specifika sportu pro lidi se závažnými hendikepy.
Pravidla hry
Cílem je dostat míčky s barvou svého týmu co nejblíž bílému v herním poli. Hráči dvou týmů se v každém zápasu utkají v šesti směnách, v každé má tým šest hodů a hraje vždy tým, který je od bílého míčku dál. Hází, dokud nevyhází všechny pokusy nebo dokud se nedostane blíž než soupeř. Hra se odehrává v klidu, protože pro některé spastiky může být nadměrný hluk rušivý. Často je ale zápas i přes svou tichost velmi napínavý.
Poprvé se tehdejší vedoucí železnické léčebny Petr Ježek setkal s bocciou na začátku 90. let. „Ve světě už to byla oficiální disciplína na paralympiádě, u nás ale tento sport tehdy skoro nikdo neznal. Naše svazová paní doktorka se tehdy s bocciou setkala na workshopu v Berlíně a byla z toho nadšená. Chtěla, aby se to hrálo i u nás v léčebně. Bylo to tehdy prezentované jako sport pro spastiky (lidé, kteří prodělali dětskou mozkovou obrnu, pozn. red.). Ti totiž žádný jiný sport dělat nemohou. Někteří lidé mohou i přes své postižení dělat třeba atletiku nebo střílet z luku. Ale naši pacienti si vlastně díky boccie mohli poprvé zahrát třeba i se svými rodiči, kteří s nimi do léčebny jezdili,“ popisuje Ježek první turnaje, které se v Železnici konaly.
Boccia se předtím hrála pouze v západní Evropě. Po prvních krůčcích v Železnici se v roce 1996 v Janských Lázních konal první mezinárodní turnaj, na který dorazila družstva z Belgie, Dánska, Nizozemska i Anglie. ¨
„Taková zajímavost je, že jsme se jezdili bocciu učit do Belgie, poměrně rychle jsme se vypracovali a za krátko jsme Belgičany na turnaji ve Španělsku porazili,“ směje se Ježek.
Je jedním ze dvou paralympijských sportů
Po zavření léčebny se boccia nadále šířila po Česku. Do programu Českého hnutí speciálních olympiád byla poprvé zařazena v roce 2004 a dodnes je jedním ze dvou paralympijských sportů které nemají svůj ekvivalent na olympijských hrách. V regionu se boccia rozšířila hodně rychle od počátku milénia ji hrají například hendikepovaní sportovci ze sdružení Sportem proti bariérám ve Staré Pace. V Česku je v současnosti registrováno 68 klubů boccie, okolo 20 klubů pravidelně vysílá sportovce na nejvyšší soutěže po celém světě.
Petr Ježek se s reprezentací v boccie podíval po celé Evropě i na světový pohár do Spojených států. Pouze paralympiáda mu nakonec utekla. „Moc jsem chtěl, ale nepohodli jsme se ve svazu a nakonec jsem se paralympiády v Sydney nemohl zúčastnit. Dodnes mě to trochu štve,“ říká sportovec.
Železnický oddíl boccie spadá pod hlavičku místního Sokola. Schází dvakrát týdně a navštěvují jej jak lidé s postižením, tak i místní senioři. Podle Petra Ježka je to pro všechny způsob, jak i navzdory postižení nebo pokročilému věku zůstat aktivní. Oddíl se po smrti hlavního organizátora regionálních turnajů ve Staré Pace Jana Pelikána ujal pořádání utkání pro omezený počet týmů, turnaj v sobotu 25. listopadu byl už čtvrtý a přijeli na něj sportovci ze Staré Paky, z Trutnova i z Brna. Turnaj podporuje Královéhradecký kraj i vedení městečka Železnice. Právě o pohár starostky Dany Kracíkové týmy soutěží.
„Je to zároveň příležitost se sejít, vždycky nachystáme občerstvení, jdeme společně na oběd a po turnaji povečeříme. Vždycky říkám, že důchodce, který si hraje, nezlobí,“ směje se i po celodenním sportovním nasazení Petr Ježek.
Kateřina Chládková
Jičínský deník
Přidejte odpověď