Kapitola 3 BELLECOURŮV SLIB – 2.část
Bič zasvištěl vzduchem a zaryl se s prásknutím do masa. Když zaslechla ten ošklivý zvuk, procitla ze své strnulosti. Zachvěla se od hlavy k patě, zakryla si tvář rukama a odběhla do svého pokoje za potupného smíchu markýzy.
„Mon Dieu! Je to hrozné! Hrozné!“ zašeptala a klesla do křesla. I když si tiskla k uším dlaně, nemohla se toho zvuku zbavit. Stále slyšela svištění biče a kruté práskání dopadajících ran. Mechanicky je počítala. Po dvacáté ráně nastalo ticho. Bylo již po všem? Byl ten ubožák již mrtev? Puzena zvědavostí, jež byla mocnější než její odpor k násilí, vstoupila na práh balkonu:
„Je to již skončeno?“
„Skončeno?“ opakoval chevalier de Jacquélin a pokrčil rameny. „Zdá se, že to sotva začalo. Gilles si chce trochu oddechnout, to je celé. Ten chlap nevydal dosud ani hlásku. Je tvrdošíjný jako mezek.“
„Je vytrvalý jako Sparťan,“ podotkl ušlechtileji vikomt, dívčin bratr. „Podívej se na něho, Suzanno!“
Dívka skoro bezděčně poslechla a postoupila o krok dopředu, aby mohla spatřit La Boulaye. Zahlédla smrtelně bledou tvář, na níž se v sluneční záři leskl pot, vyvolaný mukami, ale rty byly pevně sevřeny a tvář se zdála odevzdaně klidná. Zatímco se dívala, zaslechla hlas otce, přikazující bičujícímu, aby pokračoval ve svém díle.
Jako před chvílí i tentokrát se La Boulayův zrak setkal s jejíma očima, teď však jeho pohled nebyl provázen úsměvem. Bič opět práskl a dopadl. Suzanna ustoupila do stínu, ale pohled mladého muže ji pronásledoval, i když mu již neviděla do tváře. Náhle se rozhodla. Vyběhla z pokoje jako šílená a brzy nato se objevila na nádvoří jako rozlícená saň.
„Zadržte! Přestaňte! Gilles!“ vykřikla pronikavým hlasem. Po jejím výkřiku se její otec i popravčí k ní obrátili. Markýz však Gillese pohledem vybídl, aby se dal opět do práce.
„Co to znamená?“ tázal se zpola vesele, zpola podrážděně, zatímco oči La Boulaye, v nichž ještě před chvílí byl trpitelský výraz, se náhle zaleskly.
Ale slečna mu neodpověděla. Když viděla, že Gilles pokračuje ve svém díle, přestože ho vyzvala, aby přestal, přiskočila k němu a vyrvala mu bič z rukou, které se jí neodvažovaly odporovat.
„Neporučila jsem vám, abyste přestal?“ obořila se na něho s planoucíma očima. Pak bič zdvihla a zuřivě jím Gillese šlehla několikrát přes hlavu a ramena, až se za křiku dal na útěk a ukryl se za korytem.
„Páli to, že?“ zvolala, zatímco markýz, zpočátku rozhněvaný, se smál. Suzanna chtěla Gillese pronásledovat až do jeho úkrytu, ale náhle spatřila příšerně rozdrásaná záda La Boulaye a v hrůze ucouvla. Pak se ovládla, obrátila se ke svému otci a prosila ho:
„Dejte mi toho muže, pane!“
„Tobě?“ zvolal markýz. „Co s ním chceš dělat?“
„Postarám se o to, abyste se ho zbavil,“ slibovala. „Co více si můžete přát? Zmučil jste ho již dost.“
„Možná. Ale je to moje vina, že má tak těžkou smrt?“
Naléhala na něho dál, přičemž se k ní přidal neočekávaný spojenec, pan Des Cadoux, starší šlechtic, jenž popravu pozoroval s nelibostí a dívku následoval na nádvoří.
„Je příliš statečný, než aby měl takhle zemřít, Bellecoure,“ přimlouval se Des Cadoux. „Pochybuji, že přežije výprask, který už dostal. A přece vás žádám ve jménu odvahy, abyste mu poskytl aspoň tu skrovnou příležitost k vyváznutí.“
„Slíbil jsem mu, že bude ubičován k smrti…“ začal markýz, avšak Des Cadoux i slečna na něho dál naléhali.
„Sangdieu!“ protestoval markýz. „Vy zapomínáte, jak se zdá, že zastřelil jednoho z mých sluhů!“
„Tak jste ho měl dát hned oběsit, aniž byste ho takhle mučil,“ odpověděl úsečně Des Cadoux.
Na okamžik se zdálo, že se oba muži dají do hádky. Ale zatímco se přeli, přišel Gilles a rozřešil celou záležitost zprávou, že sekretář vypustil duši. Bellecour to uvítal se smíchem:
„Stalo se právě včas! Kdyby ten padouch žil ještě o chvíli déle, myslím, že bychom se pohádali, Cadoux.“
Pak se obrátil k Gillesovi s otázkou: „Jsi o tom přesvědčen?“
„Podívejte se sám, milostivý pane!“ odpověděl a ukázal bičem na připoutané tělo. Markýz viděl mladého muže zhrouceného v poutech, s hlavou skleslou na rameni a se zavřenýma očima.
Pokrčil rameny a obrátil se s krátkým smíchem ke dceři:
„Můžeš si vzít tu zdechlinu, jestli chceš. Myslím však, že nemůžeš udělat nic jiného než nařídit, aby byla hozena do příkopu a tam zahrabána.“
Suzanna nakázala Gillesovi, aby tělo uvolnil z pout a odnesl do vesnice do domu učitele Duhamela. Vzpomněla si, že La Boulay a starý učitel jsou přátelé.
„Ženské srdce je podivná věc,“ bručel markýz, jenž nepřál La Boulayovi ani toto poslední milosrdenství. „Žena se možná o některého muže zajímá asi tak málo jako o fík, ale když jí řekne, že ji miluje – i kdyby byl sebenižšího rodu a ona z kruhů nejvznešenějších – jako kdyby si ji určitým způsobem nějak nárokoval.“
Komentáře k Zdeptané lilie | Databáze knih (databazeknih.cz
Created by Flexumshop.com | www.meisterkoch.eu
Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK
Přidejte odpověď