Kapitola 3 BELLECOURŮV SLIB
Když La Boulay nabyl opět vědomí, ležel na zádech uprostřed nádvoří zámku Bellecour. Hlouček diváků, v jehož středu stála mademoiselle de Bellecour, pozoroval zajatce, kterého sluhové křísili, aby mohl být připraven k pomstě milostivého pána.
Suzanna se vrátila ráno z parku s nepříliš klidným svědomím. Tázala se v duchu, zda se správně zachovala, když se dívala bez zděšení, ba dokonce bez lítosti na to, jak její otec Carona udeřil. Bylo jisté, že se La Boulay zachoval neodpustitelně drze, když ji oslovil takovým způsobem, a že se slušelo, aby byl za svoji smělost potrestán. Kdyby ale zakročila, zdálo by se, že s La Boulayem sympatizuje, a v tom případě by se lekce možná minula účinkem. A přece jen Caron La Boulay vypadal nanejvýš úhledně, a když se s přílivem vášně probral ze své zdrženlivosti a nesmělosti, dovedl hovořit vřele a výmluvně. Jeho černý oděv a jeho melancholický výraz zdůrazňovaly poetický ráz jeho osobnosti. Když si o samotě ve svém pokoji vzpomněla na jeho vášnivá slova a na otcův bič na jeho bledé tváři, dovolila si dokonce povzdechnout. Kdyby La Boulay patřil k její společenské třídě, byla by hrdá na to, že se o ni uchází. Ale za těchto okolností…
Zde se zastavila v myšlenkách a pohrdavě se zasmála, bez nejmenší lítosti. Bylo to nesmyslné! Ona byla mademoiselle de Bellecour a on sekretářem jejího otce, neobyčejně sice nadaným, ale pouhým služebníkem nízkého rodu. Ano, bylo to nesmyslné, řekla si opět — vždyť se orel nemůže pářit s vrabcem!
A když za chvíli vyšla ze svého pokoje, dozvěděla se o vzpouře ve vesnici a o pokusu vraždy na jejím otci. Bylo jí řečeno, že vůdce vzpoury byl dopraven do zámku, že je právě na nádvoří a že má být na rozkaz markýze oběšen. Byla zvědavá na toho nešťastníka, a tak vyšla na balkon, kde se již shromáždila tlupa zahálčivých diváků.
Pohled na La Boulaye, jenž ležel na zádech na dlažbě s tváří obrácenou k obloze a s očima zavřenýma, jí otřásl.
„Je mrtev?“ tázala se po chvíli, když překonala své zděšení.
„Ještě ne, slečno,“ odpověděl půvabný chevalier de Jacquélin, jenž si pohrával s velkým briliantem. „Váš otec ho dává křísit, aby ho potom mohl dát popravit.“
A pak zaslechla za sebou hlas svého otce. Markýz vstoupil na balkon, aby se přesvědčil, zda La Boulay již nabyl vědomí.
„Zdá se, že již přichází k sobě,“ řekl kdosi.
„Á, zde jsi, Suzanno!“ zvolal Bellecour. „Zde vidíš svého přítele sekretáře. Zlíbilo se mu objevit se dnes v nové roli. Můj bývalý sluha se chtěl dnes stát mým vrahem.“
Dívka nemohla potlačit jistou sympatii k tomu mladému muži, ačkoli u ní, u markýzovy dcery, byla nemístná. Tušila, že jeho vzpoura byla vyvolána tím rudým pruhem na jeho tváři; zdálo se jí, že by La Boulay nebyl ani pravý muž, kdyby se nepokusil se pomstít za ránu, kterou markýzův bič zasadil jeho tělu i duši.
„A co spáchal, pane?“ tázala se Suzanna, která toužila po podrobnostech.
„Tolik, že to stačí k popravě,“ odpověděl drsně Bellecour. „Chtěl vzdorovat mé autoritě, podněcoval bellecourské rolníky ke vzpouře, zastřelil Blaise a byl by zastřelil i mne, kdybych se nezaštítil svým koněm.“
„Jak chtěl vzdorovat tvé autoritě?“ naléhala.
Markýz na ni pohlédl zpola překvapeně, zpola hněvivě a netrpělivě odtušil:
„Co záleží na způsobu, jakým se mi vzepřel? Nestačí pouhý fakt? Nestačí, že je Blaise mrtev a že jsem já sám jen tak tak unikl smrti?“
„Je to drzý pes!“ vmísila se do hovoru markýza, tělnatá dáma s velmi vysokým účesem. „Dovolíme-li, aby tací muži žili ve Francii, budou naše dny sečteny.“
„Lidé říkají, že prý ho chceš dát oběsit,“ podotkla Suzanna a v jejím hlase slabě zaznívala hrůza.
„Mýlí se. Nedám ho oběsit.“
„Ty ho nedáš oběsit?“ zvolala markýza. „Ale co chceš tedy s ním dělat?“
„Dodržet svůj slib, madam,“ odpověděl markýz. „Slíbil jsem tomu canaille, že objeví-li se někdy na pozemcích bellecourských, dám ho utlouci k smrti. To mám v úmyslu.“
„Otče!“ vydechla Suzanna s hrůzou, kterou projevily i tři další dámy v její společnosti. Ale markýza se smála a kývala svým tykvovitým účesem:
„To si zaslouží ten ničema!“
Dívčina srdce se teď zmocnila lítost. Byla hluchá k rozkošným nicotkám, které jí šeptal elegantní chevalier de Jacquélin do ucha. Stála u zábradlí balkonu, vysoká a vzpřímená jako královna a pozorovala přípravy k popravě.
Její otec již sešel na nádvoří, aby řídil přípravy. Slyšela jeho drsné rozkazy a viděla, jak sluhové servali oděv ze zad nešťastného sekretáře a přivázali ho nahého až po pás k pumpě, stojící na vzdáleném konci nádvoří vedle koryta k napájení koní. La Boulayovo tělo bylo teď skryto jejím zrakům, ale byla vidět jeho hlava nad sloupem pumpy. Byl obrácen tváří k ní. Vedle něho stál svalnatý Gilles s bičem.
„Kolik ran, milostivý pane?“
„Kolik ran?“ opakoval markýz. „Co já vím, kolik jich bude zapotřebí, než s ním bude konec. Ubij ho k smrti! Allons! Dej se do toho!“
Dívka viděla, jak Gilles rozvinul řemen biče a postoupil vpřed. V tom okamžiku Caron zdvihl oči a setkal se s jejím pohledem. Usmál se na rozloučenou a ona měla pocit, jako by se jí zastavilo srdce. Kromě ní a její matky, nebylo teď na balkoně žen. Ostatní dámy se kvapně vzdálily. Markýza zůstala na balkoně, protože jí pohled na popravu bavil. Suzanna byla jako přimrazena hrůzou – hrůzou a soucitem s tím nešťastníkem, jenž se zdál tak silný a statečný dnes ráno, kdy jí odvážně vyznal lásku.
Komentáře k Zdeptané lilie | Databáze knih (databazeknih.cz
Created by Flexumshop.com | www.meisterkoch.eu
Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK
Přidejte odpověď