Kapitola 1 SEKRETÁŘ
V Bellecouru bylo jaro – jaro roku 1789, tři měsíce před pádem Bastilly, kdy si šlechta uvědomila, že ty nové filosofie, kterým se tak dlouho vysmívala, nejsou žádnými marnými přeludy, za něž je považovala.
U třpytného potoka, vinoucího se parkem Bellecouru, se procházel La Boulay, jehož hubená postava byla oděna v temný šat, neladící se slunnou jarní krajinou. Ale pod jeho chmurným kabátem mu vesele pělo srdce. Oděv barvy inkoustu byl vnější známkou jeho úřední hodnosti, neboť byl sekretářem nejurozenějšího markýze de Fresnoy de Bellecour. Hubenou tvář měl zamyšlenou, ale v jeho velkých očích zářilo světlo nově zrozeného štěstí. Pod paží si nesl svazek nových filosofií, jež dal nedávno světu Rousseau a jež nesmírně přispěly k blížící se velké změně.
V tu chvíli však jeho duše nebyla zaujata něčím tak plesnivým jako metafyzické sny starého Rousseaua. Neměl příliš chuť číst „Rozpravy o původu nerovnosti“, jež tiskl loktem k boku. Raději by radostí zpíval a vymýšlel verše, jež by v duchu recitoval své bohyni. Byla to vysoce urozená dáma, dcera jeho šlechtického zaměstnavatele. On byl sice pouhým písařem, ano, ale písařem s velkou duší a s velkou vírou v budoucnosti, kterou nejasně věštila zatuchlá kniha pod jeho paží.
Když kráčel po sametovém trávníku a nedbale podrážkami drtil pozdní petrklíče a ojedinělé fialky, cítil, že mu rychleji obíhá krev v těle, podnícená lahodným jarním vánkem, prosyceným vůní hlohu a vlhké prsti. La Boulayovo štěstí čerpalo sílu z radosti, jež pronikala onoho dne celou přírodou. Začal si pozpěvovat starosvětskou milostnou píseň – zpočátku nesměle, pak však odvážněji, až se jeho hlas nesl ve stromoví.
“Si le roi m’avait donne „Kdyby mi král dal
Paris, sa grande ville, Paříž, své velké město,
Et qui’il me fallut quitter a já bych musel odejít
L’amour de ma mie, z lásky ke své ženě,
Je dirais au roi Louis řekl bych králi Ludvíkovi
Reprenez votre Paris. Vezmi si svou Paříž zpět.
J’aime mieux ma mie! Mám svou dívku raději!„
Jak rtuťovité je srdce milence! On, jenž si obyčejně počínal se slavnostní vážností, se teď rozveselil do té míry, že dokonce zpívá v zámeckém parku. A jen proto, že se Suzanna de Bellecour na něj mile usmívala, když s ním včera chvilku mluvila.
„Jak jsem domýšlivý,“ řekl vodám potoku, a hned si v následujícím okamžiku odporoval. „Ale ne, časy se mění. Záhy si budeme všichni rovni, tak jak nás stvořil dobrý Bůh a…“ Odmlčel se a zadumaně se usmál. A usmál se ještě radostněji, když si vzpomněl na včerejší úsměv Suzanny.
Posléze propukl ve smích, který se rozlehl mýtinou, umlčel hlučného drozda a zahnal ho na útěk přes jiskřivé vody potoka. Náhle se za mladým mužem ozval nejsladší hlas na světě a ptal se po příčině jeho takřka bláznivé veselosti. Ztichl, zalapal po dechu a nemotorně se obrátil. Hluboce se uklonil a zakoktal jako pošetilec:
„Slečno! Vy… vy jste mne překvapila.“
Jak se on, jehož jedinými druhy byly knihy, mohl naučit správnému chování ve společnosti ženy, zvláště když patřila ke společenské třídě, kterou – i přes Rousseaua a ostatní filosofy – považoval za lepší než tu, z níž vzešel on sám?
„Nu, pane, jsem ráda, že jsem vás překvapila v tak veselém rozmaru – protože ten je, ma foi (na mou věru), dost vzácný…“
„Pravda, slečno, je dost vzácný,“ odpověděl La Boulay sice pošetile, ale zdvořile. A povzdechl si: „Bohužel!“
Po těchto slovech se Suzanna zasmála. Rozpačitě před ní stál a bylo mu střídavě horko a zima.
„Vidím, že jste zesmutněl, když jste si pomyslel, jak vzácné je štěstí, vy, jenž jste ještě před chvilkou byl tak veselý. Nebo to snad je můj příchod, co zachmuřilo oblohu vašeho dobrého rozmaru?“ tázala se čtverácky.
La Boulay se uzarděl jako školačka a horlivě namítal, že tomu tak není.
„Váš příchod, slečno?“ opakoval. „Ne, ne! I kdybych byl smutný, váš příchod by rozptýlil moji melancholii tak, jako příchod slunce rozptyluje mlhu na horách.“
„Vy jste básník?“ vysmívala se mu hravým tónem, pohazovala černými kadeřemi a upírala na něj zneklidňující pohled oči, modrých jako obloha nad nimi. „Vy jste básník, pane. A já jsem to vůbec netušila, ačkoli jsem vás považovala za velikého učence. Můj otec říká, že jste učený.“
„Což nejsme všichni básníky v nějakém období svého života?“ podotkl mladý písař, jenž si již zvykal na její přítomnost, ba dokonce jí byl uchvácen. Jeho odvaha se rychle vracela a hnala ho za meze diskrétnosti.
„A v kterém období asi nás zachvacuje tato touha po rýmování?“ tázala se. „Objasněte mi to, pane!“
La Boulay se usmál a ovlivněn jejím veselým rozmarem, odpověděl odvážně, ačkoli to bylo proti jeho zvyklostem. Ale vždyť toho dne byl úplně jiný!
„Zachvacuje nás, slečno, za jarního jitra jako je to dnešní. Copak není jaro dobou lásky, což jej neopěvovali básníci, kteří jsou jím inspirováni a podmaněni. Ta touha nás uchvacuje v dubnu života, kdy nosíme v srdcích první vonné poupě toho, co se má zakrátko rozvinout v nádherný letní květ, rudý jako roucho lásky a vonící sladčeji než všecko ostatní, co stvořil Bůh na zemi pro potěšení člověka.“
Vášnivost jeho projevu naplnila dívku na okamžik údivem a vzápětí i obavami, které pramenily z intuice, jíž dosud nerozuměla. Nervózně se zasmála:
„Pane sekretáři, mám tedy vyrozumět z celé té vaší úžasné mnohomluvnosti, že jste zamilován?“
„Ano, jsem zamilovaný, slečno!“ zvolal La Boulay odvážně a upřel na ni pohled tak pronikavý, že plaše sklopila oči. Vzápětí se lekla, neboť mladý muž odhodil Rousseauovu knihu do trávy, kde se převrátila, a poklekl.
„Můžete to opravdu chápat tak, že miluji… že miluji vás, slečno!“
Když pronesl tato smělá slova, náhle ho odvaha opustila a zachvátil ho strach. Zbledl a rozechvěl se, přesto však klečel dál a vyčkával, až ho vyzve, aby vstal. Pokradmu pozoroval její tvář. Viděl, jak se zachmuřila, jak se svraštilo její obočí, a vyčetl z těchto známek svůj ortel, ještě než jej vynesla.
„Pane, do jakých krajností ženete tu svou jarní pošetilost?“ odpověděla smutně. „Zapomněl jste na svoje společenské postavení… ano, a na moje. Dovolujete si se mnou takovým způsobem mluvit proto, že jsem k vám vlídná? Jak vám mám odpovědět, pane? Nejsem tak krutá, abych vám odpověděla tak, jak byste si zasluhoval.“
La Boulayova odvaha byla zvláštní. Před chvílí se cítil být zbabělcem a zhrozil se vlastní smělosti. Když mu to teď vyčetla, zrudl hněvem – hněvem, jenž se zrodil ze studu. Vzápětí se vztyčil před dívkou v celé výši své hubené postavy a z úst mu začala proudit prudká slova, jež dokonce překonávala svojí vášnivostí jeho předchozí milostné vyznání. Rozhazoval široce rukama:
„Mé společenské postavení? Jakou chybu má moje společenské postavení? Jsem sekretář, člověk studovaný a tedy akademickým právem i pán. Ne, slečno, nesmějte se, ještě se mi nevysmívejte! V kterém ohledu mne vidíte pod úrovní těch planých hejsků, kteří plní salon vašeho otce? Nemám snad právě tak pěknou postavu? Nemám snad právě tak silné paže, tak obratné ruce, tak bystrou mysl a tak poctivou duši?“ A pokračoval s divokým máchnutím paže:
„Ano, mám všecky tyto ctnosti, a přece mnou opovrhujete – pro mé společenské postavení, jak říkáte!“
Veškerá, po léta nahromaděná nenávist k hrdopyšné třídě, k níž náležela, hrnula se v tom okamžiku ven. Teď si vzpomněl na tisícerá pokoření, jimiž ho zahrnovali privilegovaní a jež se nemile dotýkala jeho hrdého ducha. Teď si vzpomněl na opovržení, se kterým ho oslovovali, jako by byl méně než bláto, a to jen proto, že byl nucen se živit pomocí husího brku!
Nehorlil ani tak proti jejímu opovržení, jako proti celé francouzské šlechtě, která mu upírala právo nosit hrdě hlavu, protože nebyl synem vévodkyně, markýzy ani hraběnky. Všechny ty velké myšlenky, zaseté v jeho mysli revolučními filosofy, jež hltal s takovým porozuměním, ozvaly se teď mocně v jeho nitru. A úryvky těch myšlenek předhodil ženě, jež jím opovrhovala pro jeho nižší společenské postavení.
Ustoupila před ním se strachem, protože vypadal divoce. Kromě toho pronesl slova, z nichž bylo patrné, že je revolucionářem. Věděla, že revolucionáři užívají násilí, a proto není radno je dráždit.
„Pane, vy nejste při smyslech,“ vypravila ze sebe s námahou a sevřela v ruce zelený samet své jezdecké sukně, jako by se chystala k odchodu. „Jsem zdrcena tím, co jste říkal. Dosud jsme byli dobří přátelé, pane La Boulay. Zapomeňme na to! Ano?“ Pronesla to s lákavou smířlivostí.
La Boulay se od ní napolo odvrátil a spočinul jiskřícím zrakem na knize ležící v trávě. Sklonil se a zdvihl ji. Teď, když se setkal s nezdarem při svých námluvách, vrátil se k Rousseauovi a zdvihl knihu skoro v pokání nad tím pokleskem. Pak odpověděl klidně s tváří sice uzardělou, ale bez známek rozčilení:
„Jsem zcela při smyslech, slečno. Ale vy jste nebyla včera večer na krátký okamžik sama sebou – a dnes opět, a proto jsem vás tak oslovil.
Suzanně zajiskřily oči a opakovala:
„Já? Já že jsem nebyla sama sebou? Co to povídáte, pane sekretáři?“
„Včera večer a před chvílí opět jste byla tak vlídná, usmívala jste se tak sladce.“
„Mon Dieu!“ zvolala hněvivě. „Vidíte, jaký jste, přestože se tak honosíte sebou samým! Na vás se žena nesmí usmát, nesmí k vám pronést vlídné slovo, protože si hned myslíte, že jste v ní vzbudil lásku k vám. Na mou věru, vy a lidé vašeho druhu si vůbec nezasluhujete nic jiného, než aby se s vámi zacházelo jako s vazaly. Vidíte, jak zneužíváte naší vlídnosti! Podáváme vám prst a vy si hned děláte nárok na celou ruku. A jen proto, že se mi včera večer zlíbilo vyměnit si s vámi žert a dnes náhodou jsem k vám byla opět vlídná, odměňujete se mi urážkami.“
„Dost už!“ zvolal La Boulay, který se opět rozčilil. „Říkáte příliš mnoho, slečno. Řekne-li někdo ženě, že ji miluje, není to vůbec urážkou. Být milován není pohanou. I nejnižšímu tvoru na zemi je dovoleno milovat téhož Boha, jehož miluje král. A doznáme-li lásku k Bohu, není to pro něho urážkou. Považujete snad ženu za vyšší bytost, než je Bůh?“
„Pane, vy mi kladete otázky, na které nemám chuť odpovídat, vy zavádíte rozhovor, jehož se nechci zúčastnit. Nechť stačí vám i mně, že se cítím uraženou vašimi slovy, vaším tónem i vaším chováním. Nutíte mě k tomu, doháníte mne k příkrosti. Skončeme toto jednou provždy, pane. Prosím, abyste pochopil, že si nepřeji, abyste mě znova s tím obtěžoval, protože jinak bych byla nucena dovolat se ochrany svého otce nebo bratra.“
„Můžeš se jí dovolat už teď, Suzanno,“ ozval se mužský hlas v houštině za ní, hlas, který oba překvapil – i když každého z nich jinak. Než se vzpamatovali, stál před nimi markýz de Bellecour. Byl to asi padesátiletý muž mohutné postavy. Jeho tvář, ačkoliv pohledná a svědčící o vznešeném rodu, byla odulá a nezdravě zažloutlá. Ale jeho oči byly právě tak bystré jako jeho ústa smyslná a v jeho pečlivě učesaných černých vlasech prosvítalo dosud jen málo šedin.
Postoupil pomalu vpřed, pohlédl tázavě na svoji dceru, pak na svého sekretáře:
„Nuže? Co se tu děje?“
„O nic nejde, pane,“ odpověděla. „Je to jen bezvýznamná záležitost, týkající se pana La Boulay a mne, kterou vás nebudu obtěžovat.“
„Není to bezvýznamná záležitost, pane!“ protestoval La Boulay, jehož hlas se podivně chvěl. „Týká se lásky, kterou chovám k vaší dceři a o které jsem jí právě pověděl.“
Markýz na něho pohlédl v tupém úžasu. Pak se vkradl ruměnec do jeho zažloutlých lící a rozšířil se až na čelo. Z jeho tlustých rtů se vydralo zabručení:
„Canaille! (darebáku) Je možné, že byste byl tak drzý?“
Držel v ruce jezdecký bičík, který teď hrozivě napřáhl. Ale La Boulay se nelekl. Považoval se již za ztraceného, a tak se chopil příležitosti, aby mohl svůj dluh ještě zvýšit. Hleděl markýzovi do očí a mračil se zrovna tak jako on:
„To, co jsem provedl, není ani drzost, ani smělost. Vám se to takové zdá, protože já jsem sekretářem a ona je dcerou markýze. Ale to jsou okolnosti, v nichž jsme se ocitli náhodou. Jako žena má větší význam než jako vaše dcera a já jako muž mám větší význam než jako váš sekretář. Nevyznal jsem této dámě svoji lásku jako váš sekretář, nýbrž jako muž oslovující ženu. Vyznat lásku je právem každého muže, vyslechnout takové vyznání by mělo být ctí pro každou ženu hodnou svého jména. V primitivních podmínkách…“
„Tisíc ďáblů!“ rozzuřil se markýz, jenž se již nemohl udržet. „Mám si dát urážet sluch tímhle hýkáním? Bídáku, naučím tě úctě k vyšším osobám!“
Jeho bič práskl, řemínek se ve vzduchu stočil jako had a pak se ovinul kolem La Boulayovy hlavy a tváře. Mladý muž vykřikl bolestí i úlekem, a když se řemínek odpoutal, přitiskl si ruku na zraněnou tvář. Ucítil jej znovu, když se mu zatnul do rukou, jimiž si chránil tvář. Vrhl se s šíleným zařváním na otce své lásky.
Výškou se sice markýzovi rovnal, ale vahou sotva z poloviny. V jeho hubených pažích a šlachovitých zápěstích se však tajila nervózní síla. Slečna přihlížela s pootevřenými ústy a s úzkostným výrazem v očích. Vyrval mu bič z ruky a odskočil od něj. Bič zlomil přes koleno a vzkřikl:
„Že jsem vám ho nepřerazil o hřbet, za to můžete děkovat jen svému věku, pane markýzi.“ Pak odhodil oba kusy biče do vody blízkého potoka.
„Ale zjednám si zadostiučinění, pane. Tohle vám oplatím.“ A ukázal na rudý pruh na tváři.
„Zadostiučinění?“ zařval markýz a chraptěl vztekem. „Vy byste chtěl ode mne žádat zadostučinění, vy lumpe?“
„Ne,“ odpověděl mladý muž s úšklebkem. „I v tomto případě vás chrání vyšší věk. Ale vy máte syna. A kdyby se zítra stalo, že byste syna již neměl, mohl byste považovat sebe sama za jeho vraha následkem tohoto…“
A ukázal opět na svou tvář.
„Chcete tím říci, že byste chtěl souboj s vikomtem?“ vypravil ze sebe šlechtic, nevěře svému sluchu.
„Právě to chci říci, pane. Cvičí na souboj. Ať to jednou udělá doopravdy.“
„Blázne!“ odpověděl opovržlivě markýz, který se již počínal ovládat. „Přiblížíte-li se ještě jednou k Bellecouru – objevíte-li se jen v parku – dám vás za vaši drzost utlouct svými sluhy. Uchovejte si moje varování v paměti, pane sekretáři, a vyhýbejte se Bellecouru, jako by byl zachvácen morem! Pojď, Suzanno!“ řekl a obrátil se ke své dceři. „Strávili jsme už značnou část dnešního krásného jitra ve společnosti toho canaille.“
Nabídl dceři rámě a ona s ním odcházela, aniž by věnovala La Boulayovi jediný pohled.
Sekretář zůstal stát na místě, kde ho opustili. Teď, když se již uklidnil, začal sklíčeně uvažovat o své trapné situaci. Opovržený milenec, zbitý a propuštěný sekretář! Pohlédl na knihu ležící v trávě a poprvé v životě začal pochybovat o moudrosti starého Rousseaua. Dá se vůbec ještě něco napravit?
Markýz a jeho dcera již zmizeli za stromy. Mladý revolucionář se najednou cítil osaměle. Neměl příbuzné ani přátele. Poslední dobou se celý jeho život soustřeďoval na Suzannu a na tajnou lásku k ní. Teď musí odejít z Bellecouru a ztratit dívku navždy z očí. A on ji miluje, miluje, miluje…
Rozepjal se vzlykem náruč k nebi a přejel si tvář rukama. Když se však dotkl naběhlého šrámu, vymizela láska z jeho mysli a ozvala se v ní pomstychtivost. Zvolal hlasitě:
„To mu oplatím – ano, Bůh je mým svědkem!“
Pak se obrátil, zvedl knihu ze země a pomalu odcházel podél lesknoucího se potoka.
Komentáře k Zdeptané lilie | Databáze knih (databazeknih.cz
Created by Flexumshop.com | www.meisterkoch.eu
Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK
Přidejte odpověď