Příběh lásky  

ČRo Liberec představil příběh rodičů a učitelů Evy a Jana Píšových, který je v životě potkal, a současně jim ve studiu předal dar (kávovar) od paní Carmen a pana Petra Kostkových.

mluvčí 3,
——————–
Oba se shodují, že být učitelem, starat se o mladou generaci je krásným posláním, které ale také poznamená fungování rodiny.

mluvčí 5,
——————–
Když přišel okamžik, kdy Eva zjistila, že je těhotná, že čeká dceru. Jak to prožívali?

mluvčí 7,
——————–
Musím říct, že to bylo velmi radostný, že jsem mu to hned samozřejmě sdělila, Honza jásal, jo, to my jsme se těšili na dítě velice, měla jsem z toho krásnej pocit, jako to je krásnej pocit být matkou a dát někomu život je nádherná záležitost nebo nádhernej prostě pocit, to se nedá tak ani Vyjádřit.

mluvčí 8,
——————–
Byl jste šťastný táta?

mluvčí 11,
——————–
Byl hodně šťastnej.

mluvčí 8,
——————–
Plánovali jste i další dítě.

mluvčí 7,
——————–
No, v případě, kdyby to bylo možný, kdybychom prostě problémy neměli, tak určitě ano, ale prostě vyšlo to tak, že to nebylo možný.

mluvčí 8,
——————–
A co Se stalo, že jste nemohla?

mluvčí 7,
——————–
Já už jsem se léčila, když jsem to první dítě, než jsem teda přišla do jiného stavu a potom to nešlo. To já jsem prodělala velkou ženskou operaci, já jsem úplně bez vnitřních ženských orgánů.

mluvčí 10,
——————–
Jaký to je pocit pro ženu, manželku? Plánovali jste a teď zjistíte, že nejde to? Byla tam lítost? Nebo jste se víc soustředila na malou Evičku? Jak jste to prožívala?

mluvčí 7,
——————–
Podívejte se. Já jsem se setkala za těch 45 let, co učím s různými problémy, rodiče nechtěli děti, děti byly takový, že musely jít do ústavu, někteří rodiče měly děti postižený, učily jsme děti, který si přivlastnili nebo které žily v cizích rodinách. Zažila jsem i tragédie, kdy dítě umřelo třeba pod traktorem, že spadla holčička nebo—. Čili já to beru tak, že v tom životě. No, a protože už je dost dlouhý, těch 80 let teď, letos budu mít.

mluvčí 12,
——————–
Že prostě se dějou věcí.

mluvčí 7,
——————–
A je to jenom na člověku, a to je, to bych řekla, že je hrozně důležitý, když si to člověk uvědomí a srovná v hlavě, že se musí žít pořád.

mluvčí 3,
——————–
Slova si museli oba ještě mnohokrát opakovat, když o několik let později jejich dcera Eva dokončila školu a opustila své rodiče. Překročila tajně hranice a mířila do Španělska.

mluvčí 5,
——————–
Pro Jana, tátu a Evu jako mámu to byla obrovská citová rána. Psal se rok 1989 a jejich jediná dcera se rozhodla žít jinde, jinak, svobodně, netušili, proč odešla, jestli ještě někdy.

mluvčí 7,
——————–
Naše dcera emigrovala v podstatě, ona tam dokonce měla politický azyl, požádala o politický azyl, a protože nám přišel dopis, hned, jak odešla, tak v Brně dala do rodiny chlapce, se kterým odešla, dopis, aby nám ho dali, že odchází a že…Prostě že se vrátí, že měla, má ty nejúžasnější rodiče, ale že chce poznat něco jiného.

mluvčí 10,
——————–
Doma. Vám o tom tedy vůbec nic neřekla.

mluvčí 7,
——————–
To byla situace, kdy ona přijela v srpnu, měla nastoupit do práce už a řekla tátovi, jestli by jí dovezl na autobus. A já jsem řekla, jo, pojedu s váma A ona řekla ne, maminko, odpočin si, ale předtím mě vyzvala, abych šla s ní tady. Prošla se ke mlýnu, k Vidláku, prostě jsme se tady procházeli a já jsem viděla, že se něco děje, ale to jsem si myslela, že Je těhotná a tak a ona se v podstatě loučila a já jsem jenom věděla, že se něco děje, ale nevěděla jsem co. A potom tedy mně přišel dopis, že se nějak vrátí, já ty dopisy nemůžu ani dneska číst, já sice jsem je nevyhodila, ale mám je schovaný a vůbec se k nim nevracím, protože já se vždycky úplně rozbrečím. Já jsem věděla jednu věc, proč to udělala, proč odešla takhle, bylo mi jasný, protože ona věděla, bohužel mně tak znala, že já bych udělala všechno pro to, aby prostě neodešla, nebo že bych jí v tom bránila, takže ona to udělala takhle. Potom zavolala, ale táta nevzal jí telefon a nepromluvil S ní.

Já jsem jí řekl, že pro toho, takového člověka, pro kterého zem, kde se narodila, nic neznamená. Tak jsi odešla, odešla, je to tvůj život

mluvčí 7,
——————–
Tak to nebylo přežití, já jsem se budila v noci s tím, že panebože, já už jí neuvidím, začala jsem v noci takhle blábolit. Tata mě říkal, prosím tě, nech už toho. A to bylo různý situace, jo, protože manžel odmítl, řekl, nechtěla s náma žít. Nechybíme jí, ono se to vykřesá, chlapi mají jiný trošku takovej, bych řekla, racionální postoj.

mluvčí 5,
——————–
Díky kamarádce z pěveckého sboru se Eva Píšová nakonec dozvěděla, kde její dcera žije. V Madridu.

mluvčí 3,
——————–
Začala spřádat plány, jak se s dcerou setkat, chtěla vědět, jestli je v pořádku.

mluvčí 5,
——————–
Malou lstí získala devizový příslib. Přímé letecké linky ale tehdy neexistovaly, nezbývalo než jet vlakem až na daleký Pyrenejský poloostrov.

mluvčí 7,
——————–
Vystoupila jsem z vlaku a teď jsem na tom peroně, takhle jsem přešla ten peron a tam stála moje dcera, dcera, tak konečně tě vidím, ty moje holko zlatá.

mluvčí 8,
——————–
Byly slzy.

mluvčí 7,
——————–
Ne Já jsem už byla tak unavená po těch třech dnech cesty a tak, že jsem prostě, chvilku jsem se vzpamatovala. Ten kufr Jsem vzala a šla jsem.

mluvčí 7,
——————–
velkou kytici byla ráda samozřejmě velice.

mluvčí 10,
——————–
No, ale co vy jako máma najednou vidět zase dceru.

mluvčí 7,
——————–
Zase dceru? Ale ona už měla hotovou školu Podívejte se, to už byla zase doba, kdy všichni, dokonce lidi jako mě záviděli, že ta dcera, že jako je na západě. Já jsem přijela na první máj do Prahy s svou sestrou. Potom mi říkali, proč jako jsem tam nezůstala nebo nechtěla bejt. A když jsem řekla, já jsem Češka, Slovanka, já nechci žít v Madridu.

mluvčí 10,
——————–
Kdy jste jí vzali zpátky na milost?

Jan
——————–
Ten okamžik, kdy mi gratulovala k narozeninám a já jsem říkal, no a tímto skončilo a ona už věděla, že jsem jako byl úplně a od tý doby jsme potom, už jsem s ní telefonoval

mluvčí 10,
——————–
Nebolelo vás to jako tátu?

mluvčí 11,
——————–
No, to víte, že tu radost jsem z toho neměl, ale já jsem ji Úplně nezavrhl, to ne, to ne.

mluvčí 5,
——————–
Po čtyřech a půl letech se dcera vrátila domů. Rodiče byli šťastnější, klidnější a jejich vztah s dcerou se posílil. Milují se všichni.

mluvčí 3,
——————–
Jakou radu by oba dali těm, jejichž děti se jim odcizují a hledají svou vlastní cestu životem.

mluvčí 11,
——————–
Já si myslím, že v prvé řadě by rodiče si měli uvědomit, že jsou rodiče, kde udělali chybu a aby, když už tu chybu udělali, aby ji přiznali a aby řekli ano, tam jsme chybovali, nahradíme to, pojďme spolu domluvit se, jak pokračovat dál, ale myslím si, že v prvé řadě musí mít rodiče mezi sebou absolutní důvěru, musí cítit, že ten druhej mu pomůže, kdykoliv bude potřebovat, proto je to rodina, my to bereme tak že, prostě, jsme manželé a jsme zodpovědní jeden druhému.

mluvčí 7,
——————–
Tak já mám jedno slovo jediný neztratit s dítětem kontakt. To je všechno. A když dokáže ten člověk, jako ta matka nebo ten otec překonat všechny ty svý nápady a ty nápady toho dítěte a udrží ten kontakt, tak pak.

mluvčí 5,
——————–
Jak už kdysi řekl Jan Amos Komenský, vše na tomto světě se dá napravit jen jemným teplem lásky, poněvadž jinak je to nemožné

mluvčí 5,
——————–
Svůj příběh nám vypráví Eva a Jan Píšovi z Třebíčska, celý život Učitelé, už 60 let manželé

mluvčí 10,
——————–
Máte nějaké, tak říkajíc partnersky to svoje místo?

mluvčí 11,
——————–
Já bych řekl, že nám stačí, když jsme spolu všude, ať tam nebo tam ale rádi jezdíme do těch Luhačovic, protože Eva se tam jako učitelka mladá léčila, já jsem za ní jezdil, pak jsme tam jezdili spolu. Cítíme se tam dobře.

mluvčí 7,
——————–
Luhačovice, tam jedeme tak rádi, že kdyby dcera, která nám k padesátinám dala Mallorku, tak kdyby dneska nám řekla Mallorku nebo Luhačovice, tak řeknem Luhačovice.


mluvčí 10,
——————–
Jaký si myslíte, že je takový jako lahůdkový sváteční oblíbený nápoj vaší ženy?

mluvčí 11,
——————–
Něco sladkého, nějaký sladký likér? Ona má ráda třeba vaječnej koňak, sladké takové ty, jak se lidově říká, lepivky, že jo, takové sladké nápoje, dámské pití, ale neholduje tomu.

mluvčí 10,
——————–
Takže třeba koňák nebo whisky, to by si nedala, ne? Co si ráda nalijete?

mluvčí 7,
——————–
Koňáček, takovej francouzskej koňáček, Korvas je martel, jo? To mi jaksi lichotilo.

mluvčí 10,
——————–
Máte přehled o tom, co nosí v kabelce?

mluvčí 11,
——————–
Ne, nepotřebuju to.

mluvčí 10,
——————–
A dokázal byste to odhadnout? Co to asi nosíte v kabelce?

mluvčí 7,
——————–
Nechci toho moc nosit, tak nosím samozřejmě kapesník, papírové ubrousky, tužku, vždycky mám s sebou diář, protože všechno zapomínám a telefon, ale pro mě je to cihla, která váží moc a nosit se mi moc nechce, takže kde můžu, tak ho zapomenu, což mě teda dcera vyčítá.

mluvčí 10,
——————–
Co nejvíc ztrácí nebo zapomíná?

mluvčí 11,
——————–
To já taky. Ty hledáme prostě denně aspoň třikrát.

mluvčí 9,
——————–
No, my jsme jako tak nějak zodpovědně.

mluvčí 7,
——————–
Oba dva k tomu přistupovali, ale to neříkám, prosím vás, já, když si vzpomenu, jednou jsem šla k lékaři. Když jsem šla na operaci, potrat mimoděložní atd. a já všechno— Tak tehdy ten mladý lékař, kdy jako se na mě tak podíval a já z jeho očí četla, pane bože, na co ta ženská bude vzpomínat v domově důchodců?

mluvčí 3,
——————–
Dopadlo to krásně. Prožili spolu 60 let, oslavili diamantovou svatbu a z jejich původní mladické lásky nic nevyhaslo.

mluvčí 5,
——————–
Co pro sebe znamenají? A dokázali by poradit ostatním těm mladším, jak prožít 60 let plných lásky?

mluvčí 7,
——————–
No, jednak věku 80 a 85 se nedožije každej a už to, že jsme to spolu takhle vydrželi dlouho, že jsme to doklepali jsem, to už je, to už je výhra, to už je obraz něčeho.

mluvčí 9,
——————–
Za druhý už dneska víme, že jenom na nás záleží, jenom na nás, jak to spolu doklepeme.

mluvčí 11,
——————–
Komenský, který říká: nechtěj vše, co vídíš, nevěř všemu, co slyšíš, kromě toho, věcí ztracených zapomeň. A nakonec budeš moudrý. Čili ta moudrost nespočívá jenom ve vědomostech, ale v úsudcích a já říkám, život není to, co chceme, ale život je to, co je, a to je mé krédo.

mluvčí 7,
——————–
Chtěla bych, aby ten závěr byl jako u babičky z ýBoženy Němcový. Lehnout si, usnout, zavřít oči.

mluvčí 11,
——————–
Říkáme, bude to pro nás velice těžké, až jeden z nás odejde, ten druhý to těžce ponese. Já říkám, viď nejlepší by bylo, kdybychom museli oba dva stejně. A byl by svatej pokoj.

mluvčí 5,
——————–
A Píšovi nám ukázali, že lidské srdce je sice malé, ale Vejde se do něj moře lásky. Ta jejich srdce začala být ve stejném rytmu už před více než 60 lety a dnes si přeji, aby utichla i ve stejnou chvíli. To je láska.