Kapitola 3
Majitelem středověkého hradu byl Angličan, jistý pan Briggs, který byl právě v Londýně, a napsal, že hrad má lůžka pro osm hostů, tři obývací pokoje, cimbuří, hladomornu a elektrické osvětlení. Nájemné činilo 60 liber za měsíc, mzda služebnictva byla navíc, a chtěl ujištění, že mu bude zaplacena druhá polovina nájemného, jelikož první polovina se měla platit předem, a chtěl reference o serióznosti od advokáta, lékaře nebo duchovního. V dopise byl velmi zdvořilý a vysvětloval, že jeho přání získat reference je obvyklé a mělo by být považováno za pouhou formalitu.
Arbuthnotová a Wilkinsová na reference nepomyslely a ani ve snu je nenapadlo, že by nájemné mohlo být tak vysoké. V jejich myslích se vznášely částky jako tři guineje týdně, nebo i méně, vzhledem k tomu, že hrad byl malý a starý.
Šedesát liber za jeden měsíc!
To je zarazilo.
Arbuthnotové se před očima vynořily boty, nekonečné obzory bot, všechny ty boty pro chudé, které se za šedesát liber dají koupit; a kromě nájemného se platilo i za služebnictvo, za jídlo a za cesty vlakem. A pokud jde o doporučení, ta se zdála být opravdu překážkou; zdálo se nemožné dát nějaké, aniž by se jejich plán stal veřejnějším, než zamýšleli.
Obě si myslely, že by bylo dobré vyhlásit, každá ve svém okruhu, že každá z nich se chystá pobývat u přítelkyně, která má dům v Itálii. Podle Wilkinsové to byl jediný způsob, jak udržet Mellershe alespoň přiměřeně v klidu. Utratit nějaké její peníze jen za pouhou cestu do Itálie by v něm vyvolalo rozhořčení. A co by řekl, kdyby se dozvěděl, že si na vlastní účet dokonce pronajímá polovinu hradu, na to Wilkinsová raději ani nemyslela. Trvalo by mu celé dny, než by všechno to lamentování ze sebe dostal, a to přestože šlo o její vlastní peníze, které dostala od otce, a ani haléř z nich nikdy nebyl jeho.
„Ale předpokládám,“ řekla, „že váš manžel je na tom stejně. Očekávám, že všichni manželé jsou z dlouhodobého hlediska stejní.“
Arbuthnotová na to neřekla nic, protože její důvod, proč nechtěla, aby se to Frederick dozvěděl, byl přesně opačný – Frederick by byl jenom rád, kdyby šla, vůbec by mu to nevadilo, ba dokonce by takový projev požitkářství a světáctví uvítal s pobavením, které by ji bolelo, a nabádal by ji, aby se dobře bavila a nespěchala domů. Mnohem lepší je, pomyslela si, když se Mellershovi stýská, než když si Frederick slaměného vdovectví užívá. Být postrádán, být potřebný, ať už z jakýchkoli pohnutek, bylo podle ní lepší než naprostá osamělost, kdy člověk není postrádán a není potřebný vůbec.
Proto neřekla nic a nechala Wilkinsovou, ať si vyvozuje ty svoje závěry. Obě však po celý den cítily, že jediné, co mohou udělat, je se toho hradu vzdát, a teprve když dospěly k tomuto trpkému rozhodnutí, uvědomily si, jak silně po něm toužily.
Pak Arbuthnotová, jejíž mysl byla vycvičena v hledání východisek z nesnází, našla východisko z referenčních obtíží, a současně měla Wilkinsová vidění, které jí odhalilo, jak snížit nájemné.
Plán Arbuthnotové byl jednoduchý. Osobně odnese majiteli celou částku nájemného. Vybrala ji ve své bance a tvářila se přitom pokradmu a omluvně, jako by úředník věděl, že peníze chce jen pro vlastní potěšení. Pak se se šesti desetilibrovými bankovkami v příruční tašce vydala na adresu poblíž Brompton Oratory, kde majitel bydlel. Když ji uviděl, její rozpuštěné vlasy, jemné tmavé oči a střízlivý oděv a uslyšel její vážný sametový hlas, řekl jí, aby se již neobtěžovala zařizovat si ty reference.
„To bude v pořádku,“ řekl a načmáral stvrzenku na nájemné. „Posaďte se, prosím. Hnusný den, že? Zjistíte, že starý hrad má vždycky spoustu slunce, i kdyby už neměl cokoli jiného. Manžel jede?“
Arbuthnotová, která nebyla zvyklá na nic jiného než na upřímnost, se při této otázce zatvářila rozpačitě a začala nesrozumitelně mumlat. Majitel okamžitě usoudil, že je vdova – samozřejmě válečná, protože jiné vdovy byly staré – a že byl blázen, když to neuhodl.
„Ach, to je mi líto,“ řekl a zrudl až po kořínky světlých vlasů. „Nechtěl jsem… h’m, h’m…“
Přejel pohledem po napsané stvrzence. „Ano, myslím, že je to v pořádku,“ řekl, vstal a podal jí ji. „A teď,“ dodal, vzal si šest bankovek, které držela v ruce, a usmál se, protože byla příjemná na pohled, „já jsem bohatší a vy šťastnější. Já mám peníze a vy máte San Salvatore. Zajímalo by mě, co je lepší.“
„Myslím, že to víte,“ řekla s milým úsměvem. Zasmál se a otevřel jí dveře. Byla škoda, že rozhovor již skončil. Rád by ji pozval na oběd. Připomínala mu jeho matku, jeho ošetřovatelku, všechny milé a uklidňující, navíc měla tu přitažlivost, že nebyla jeho matkou ani ošetřovatelkou.
„Doufám, že se vám to staré místo bude líbit,“ řekl a chvíli ji držel za ruku. Už samotný dotek její ruky, i přes rukavici, ho uklidňoval; byla to ruka, jakou by děti rády držely ve tmě, pomyslel si.
„V dubnu, víte, je tam prostě spousta květin. A pak je tam jižní moře. Musíte mít na sobě bílou barvu. Budete tam dobře zapadat. Je tam několik vašich portrétů.“
„Portrétů?“
„Madony, víte. Nad schody je jedna opravdu přesně jako vy.“
Usmála se, rozloučila se a poděkovala. Bez nejmenších potíží a okamžitě ho zařadila do správné kategorie: je to umělec a má vášnivou povahu.
Potřásla mu rukou a odešla a on si přál, aby to neudělala. Když odešla, napadlo ho, že měl přece jen chtít ty reference, ale stejně tak by mohl trvat na referencích od světice v nimbu jako od té vážné, milé dámy. Rose Arbuthnotová se jmenuje. Pěkné jméno.
Obtíž s referencemi tedy překonaly. Zbývala však ještě jedna potíž, a to zničující vliv výdajů na prasátka, zejména na to paní Wilkinsové, které bylo ve srovnání s tím paní Arbuthnotové velké asi jako selátko vedle ročňáka. Poté, co získaly San Salvatore – krásné, nábožné jméno je fascinovalo – podaly si samy inzerát v Agony sloupku The Times a poptaly by se po dalších dvou dámách, které by měly podobné tužby jako ony, aby se k nim připojily a podělily se o náklady. Rázem by se nápor na prasátka snížil z poloviny na čtvrtinu. Wilkinsová byla sice ochotna do toho dobrodružství vrhnout celé své jmění, ale uvědomovala si, že kdyby to mělo stát jen šest pencí nad jejích devadesát liber, její postavení by bylo hrozné. Představa, že by šla za Mellershem a řekla mu: „Dlužím šest pencí“ byla strašlivá. Cítila, že pokud se její podíl na nájmu sníží pouze na patnáct liber, bude mít bezpečnou rezervu na ostatní výdaje. Také by mohly hodně ušetřit na jídle – například sbírat olivy z hradních stromů a jíst je a možná i chytat ryby.
Samozřejmě by mohly nájemné ještě snížit na téměř zanedbatelnou částku zvýšením počtu spolubydlících; kdyby chtěly, mohly by mít místo dvou dam šest dalších, když mají osm lůžek. Ale kdyby těch osm lůžek bylo rozděleno po dvojicích ve čtyřech pokojích, nebylo by to úplně to, co chtěly, aby se v noci zavíraly s cizími lidmi. Kromě toho je napadlo, že mít jich tolik by možná nebylo tak docela o klidu. Koneckonců, do San Salvatore jely za klidem, odpočinkem a radostí, a šest dalších dam by to mohlo trochu narušit.
Zdálo se však, že v Anglii jsou v tu chvíli jen dvě dámy, které mají chuť se k nim přidat, protože na jejich inzerát přišly jen dvě odpovědi.
„No, chceme jen dvě,“ řekla Wilkinsová a rychle se vzpamatovala, protože si představovala velký nával zájemkyň.
„Myslím, že výběr by byl lepší,“ řekla Arbuthnotová.
„Myslíte proto, že bychom pak nemusely mít lady Caroline Desterovou?“
„To jsem neřekla,“ namítla jemně Arbuthnotová.
„Nemusely bychom ji mít,“ řekla Wilkinsová. „už ten jeden člověk navíc by nám s nájmem hodně pomohl. Nejsme povinny mít dvě.“
„Ale proč bychom ji neměly mít? Zdá se, že je přesně to, co chceme.“
„Ano – z jejího dopisu vyplývá, že ano,“ řekla pochybovačně. Cítila, že se před lady Caroline bude strašně ostýchat. Ač se to může zdát neuvěřitelné, Wilkinsová se dosud ještě nikdy nesetkala se žádným aristokratem.
Vedly pohovor s lady Caroline a s druhou uchazečkou, paní Fisherovou.
Lady Caroline přišla do klubu na Shaftesbury Avenue a zdálo se, že je zcela pohlcena jednou velkou touhou, a to dostat se pryč od všech, které znala. Když viděla klub, paní Arbuthnotovou a paní Wilkinsovou, byla si jistá, že to bude přesně to, co chce. Byla by v Itálii – na místě, které zbožňovala; nebyla by v hotelu, který nesnášela; a byla by ve společnosti cizích lidí, kteří neznali nikoho z jejích známých. Zeptala se na několik věcí týkajících se čtvrté ženy a s odpověďmi se spokojila. Paní Fisherová z Prince of Wales Terrace byla vdova. Ani ona by se s nikým ze svých přátel nechtěla vidět. Lady Caroline ani nevěděla, kde Prince of Wales Terrace leží.
„Je to v Londýně,“ řekla Arbuthnotová.
„Opravdu?“ zeptala se lady Caroline.
Všechno to vypadalo nanejvýš poklidně. Paní Fisherová nemohla do klubu přijít, protože, jak vysvětlila v dopise, nemohla chodit bez hole. Proto za ní šly samy.
„Ale když nemůže přijít do klubu, jak může jet do Itálie?“ uvažovala nahlas Wilkinsová.
„To se dozvíme od ní,“ řekla Arbuthnotová.
Z úst paní Fisherové se v odpovědi na jemný dotaz pouze dozvěděly, že sedět ve vlaku neznamená chodit pěšky. Až na tu hůl se však jevila velmi klidná, vzdělaná, starší. Byla mnohem starší než ony nebo lady Caroline, jíž bylo osmadvacet, ale zase ne tak stará, aby jen ležela. Byla velmi slušná a měla kompletně černý oděv, ačkoli její manžel zemřel, jak jim řekla, už před jedenácti lety. Její dům byl plný podepsaných fotografií slavných viktoriánských nebožtíků, které prý všechny znala, když byla malá. Její otec byl významným kritikem a v jeho domě viděla prakticky každého, kdo se zabýval literaturou a uměním. Carlyle se na ni mračil, Matthew Arnold ji držel na kolenou, Tennyson jí zvučně chválil délku jejího copu. Živě jim ukazovala fotografie, rozvěšené všude po stěnách, ukazovala hůlkou na podpisy, ale ani slovem se nezmínila o svém manželovi, ani se neptala na manžele svých návštěvnic, což bylo velmi potěšující. Zdálo se totiž, že si myslí, že jsou také vdovy, protože když se zeptala, kdo má být čtvrtá dáma, a bylo jí řečeno, že je to lady Caroline Desterová, řekla: „Je to také vdova?“ A na jejich vysvětlení, že ne, protože ještě nebyla vdaná, poznamenala s abstraktní přívětivostí: „Všechno má svůj čas.“
Říkala, že žádá jen o to, aby jí bylo dovoleno sedět tiše na slunci a vzpomínat. To bylo vlastně vše, co Arbuthnotová a Wilkinsová od svých spolubydlících žádaly. Jejich představa o dokonalé spolubydlící byla taková, že by měla tiše sedět na slunci, snít a vzpomínat a v sobotu večer se dostatečně probudit, aby mohla zaplatit svůj podíl. Paní Fisherová měla také velmi ráda květiny, jak říkala, a když jednou trávila víkend s otcem v Box Hill…
„Kdo bydlel v Box Hillu?“ přerušila ji Wilkinsová, která byla silně vzrušená setkáním s někým, kdo skutečně znal všechny ty opravdové velikány anglické literatury – skutečně je viděl, slyšel je mluvit a dotýkal se jich.
Paní Fisherová se na ni přes horní okraj brýlí překvapeně podívala. Wilkinsová v obavě, že ji Arbuthnotová každou chvíli odvede pryč a ona neuslyší ani polovinu z toho, co by mohla slyšet, již několikrát přerušila hovor otázkami, které se paní Fisherové zdály téměř negramotné.
„Samozřejmě Meredith,“ řekla paní Fisherová stručně. „Vzpomínám si na jeden konkrétní víkend,“ pokračovala. „Otec mě tam bral často, ale tenhle víkend si pamatuji obzvlášť…“
„Znala jste Keatse?“ přerušila ji dychtivě Wilkinsová.
Paní Fisherová po významné odmlce s podprahovou rezervovaností řekla, že Keatse ani Shakespeara neznala.
„No jistě – jak je to ode mě směšné!“ vykřikla Wilkinsová a začervenala se. „To proto,“ zamračila se, „že nesmrtelní nějak stále vypadají jako živí, že ano – jako by tu byli. Ve skutečnosti člověk dobře ví, že mrtví nejsou – ani zdaleka ne tak mrtví jako my dva,“ ujistila paní Fisherovou, která ji ostražitě pozorovala přes brýle.
„Myslela jsem, že jsem tuhle viděla Keatse,“ pokračovala Wilkinsová nesouvisle, hnána podezíravým pohledem paní Fisherové. „V Hampsteadu, když přecházel silnici před tím domem – víte, před domem, kde bydlel…“
Arbuthnotová řekla, že už musí jít a paní Fisherová jim v tom nijak nebránila.
„Opravdu jsem si myslela, že jsem ho viděla,“ namítla Wilkinsová, dovolávala se přesvědčení nejprve jedné a pak druhé, zatímco jí po tváři přecházely vlny barvy. „Myslím, že jsem ho viděla, byl oblečený v…“ I Arbuthnotová se na ni teď podívala a svým nejjemnějším tónem řekla, že přijdou pozdě na oběd. V tu chvíli se paní Fisherová zeptala na doporučení. Nechtěla se ocitnout na čtyři týdny zavřená s někým, kdo vidí takové věci. Je pravda, že v San Salvatore byly kromě zahrady a cimbuří ještě tři obývací pokoje, ale paní Fisherové by bylo nepříjemné, kdyby například paní Wilkinsová najednou tvrdila, že viděla pana Fishera. Pan Fisher byl mrtvý, tak ať to tak zůstane. Nepřála si, aby jí někdo říkal, že se pan Fisher prochází po zahradě. Jediné doporučení, o které skutečně stála, neboť byla příliš stará a pevně usazená na svém místě ve světě, bylo doporučení týkající se zdraví paní Wilkinsové. Měla pocit, že kdyby dostala alespoň jednu adresu, mohla by zjistit, co potřebuje. Zdálo se jí však, že její návštěvníce jsou zaskočené, a tak dodala: „To je obvyklé.“
Wilkinsová našla řeč jako první. „Ale, nejsme to my, kdo by si měl od vás nějaké vyžádat?“
To se Arbuthnotové zdálo jako správný postoj. Jistě to byly ony, kdo braly paní Fisherovou do party, a ne paní Fisherová, kdo do ní bral je. Paní Fisherová s pomocí hole přistoupila k psacímu stolu, pevnou rukou napsala tři jména a nabídla je paní Wilkinsové, a ta jména byla tak úctyhodná, ba co víc, byla tak významná, téměř vznešená, že stačilo si je jen přečíst. Prezident Královské akademie, arcibiskup z Canterbury a guvernér Anglické banky. Kdo by se odvážil rušit takové osobnosti v jejich úvahách dotazy, zda je jejich přítelkyně vším, čím by měla být?
„Znají mě odmalička,“ řekla paní Fisherová – zdálo se, že všichni znají paní Fisherovou odmalička nebo v době, kdy byla malá.
„Myslím, že reference nejsou vůbec hezké věci mezi… mezi obyčejnými slušnými ženami,“ namítla Wilkinsová a dodala si odvahy; moc dobře totiž věděla, že jediná reference, kterou by mohla dát, aniž by se dostala do potíží, je supermarket Shoolbred’s, i když k němu měla jen malou důvěru, protože by se zakládala hlavně na Mellershově rybě.
„Nejsme obchodníci. Nemusíme si navzájem nedůvěřovat…“ A Arbuthnotová řekla s důstojností, která byla přesto milá: „Obávám se, že reference vnášejí do našeho prázdninového plánu atmosféru, která není úplně podle našich představ, a nemyslím si, že bychom ty vaše přijaly nebo vám je samy poskytly. Takže předpokládám, že se k nám nebudete chtít připojit.“
A natáhla ruku na rozloučenou. Paní Fisherová s pohledem na paní Arbuthnotovou, která vzbuzovala důvěru a sympatie i u zaměstnanců metra, pocítila, že by bylo hloupé, kdyby přišla o možnost být v Itálii za podmínek, které se jí nabízely, a že ona a tato klidně se tvářící žena jistě společně dokážou tu druhou nějak zkrotit, až bude mít své záchvaty. Proto vzala nabízenou ruku paní Arbuthnotové:
„Dobrá tedy. Necháme těch doporučení.“
Když obě kráčely ke stanici metra na Kensington High Street, nemohly se ubránit dojmu, že se vyjadřovala poněkud nadutě. Dokonce i Arbuthnotová, ochotná omlouvat poklesky druhých, si myslela, že paní Fisherová mohla použít jiná slova, a Wilkinsová, když došla ke stanici a boj s cizími deštníky na přeplněném chodníku jí rozproudil krev, navrhla, aby paní Fisherovou odmítly.
„Jestli je třeba někoho odmítnout, tak ať jsme to my, kdo odmítá,“ řekla rozčileně.
Ale Arbuthnotová se jako obvykle jen mlčky držela Wilkinsové a po chvíli, když ve vlaku metra vychladla, jí oznámila, že v San Salvatore najde paní Fisherová svou úroveň.
„Ano, vidím, že tam najde svou úroveň,“ odpověděla Wilkinsová a oči jí zazářily.
Načež Arbuthnotová, jež proti ní seděla se založenýma rukama, v duchu přemítala, jak by mohla Wilkinsové co nejlépe pomoci, aby těch vidění neměla tolik, nebo alespoň, když už musí vidět, aby viděla tiše.
KOUZELNÝ DUBEN (meisterkoch.eu)
Zdarma dárek ke knize Meisterkoch Knihy
Komentáře https://www.databazeknih.cz/knihy/kouzelny-duben-523287
Přidejte odpověď