Kapitola 2. NEMOCNICE
Chauvinière, delegát v národním konventu (shromáždění) za volební okres Nevers, se rozhodl, jak se slušelo na zákonodárce tak známé horlivosti, učinit prohlídku Archevêché, paláce arcibiskupa pařížského, nyní proměněného v nemocnici pro vězně.
Baziret, vedoucí lékař, ho provázel a chvěl se strachem, když poslanec nekompromisně kritizoval, jak je ústav veden, to odporné přeplnění, smrdutý vzduch, nehygienické podmínky.
„To není humánní,“ prohlásil poslanec, když vyšli z dusné vězeňské chodby. „Konečně jsou to lidé, nikoli zvířata, a ačkoli nebyli dosud souzeni, zdá se, že tu snášejí trest, jaký by národ neuvalil ani na ty nejničemnější zločince. Musí zde ležet na slámě jako vepři, muži i ženy, kteří jsou nemocni, a mnozí z nich umírají! A napěchujete jich šedesát do místnosti, která by mohla přiměřeně pojmout sotva třicet! Je to nelidské, barbarské, skoro horší než to, co kdy páchali despoti.“
Pod těmito přísnými slovy se podsaditý Baziret třásl po celém těle.
„Co chcete, občane poslanče? Úřady mi každý den posílají víc a víc těchto nemocných z přeplněných vězení, ve kterých musí ovšem onemocnět. A tak moje prostředky jsou nedostatečné, mám málo léků. Prostor, který je mi k dispozici, je ten, který vidíte. Nemohu přistavět nová křídla k arcibiskupství.“
„Můžete však udržovat v čistotě prostor, který máte, a varujte se chovat se ke mně drze, prosím. Drzost se mi protiví. Je to známka mělké mysli.“
„Drzý? Já?“ Lékaře se zmocnil ještě větší strach.
„Ah, občane poslanče, ujišťuji vás…“
„Dost.“ Jeho rezolutnost naháněla hrůzu. „Servilnost se mi taky protiví. To bylo dost dobré v době Kapetovců, ale nehodí se to do osvíceného století, kdy všichni lidé jsou svobodni, kdy všichni jsou si rovni, kdy všichni jsou bratři. Už nejsou žádní pánové. Rozumíte?“
„Ah. dokonale, občane poslanče.“
„Blahopřeji vám. Pojďme dále.“ Nikdy nebylo chování sultána k otrokovi pohrdlivější. „Co máte nahoře?“
„Nahoře? Ah, nahoře!“ Lékař pošetile považoval prohlídku za skončenou. „Ah, nic, co by vám stálo za námahu.“
„Všechno stojí za námahu v rukou horlivého sluhy národa. Zapamatujte si to, občane doktore. Může to podnítit vaši vlastní píli.“
Zastrašený muž lékařské vědy se mlčky uklonil v uctivé bázni. Apoštol svobody a bratrství pokračoval:
„Veďte mne, prosím.“ A pokynul rukou vzhůru.
„Stav věcí, jaký zde nacházím, bude předmětem zprávy, kterou podám dnes večer Konventu. Tenhle skandál musí skončit.“
Lékař, který už měl nohu na prvním stupni schodiště, se zastavil a obrátil se k poslanci. Jeho tvář byla zsinalá.
„V zájmu spravedlnosti, občane poslanče, nemůžete mi klást tenhle skandál za vinu. Já….“
„Mrháte mým časem, a můj čas náleží Francii. Je nutné vám připomenout věci, které nejvíce bijí do očí. Můžete se spolehnout, občane doktore, na přísnou spravedlnost. Vláda nespravedlnosti skončila ohavným režimem despotů.“
Polevil trochu ve své přísnosti. „Až dosud ale na vás neshledávám žádné viny. Byl jste upřímný. Nezatajil jste nic. Nekladl jste žádné překážky mému vyšetřování. To vše mluví ve váš prospěch. Pokračujte a nemusíte se bát mé zprávy. Co skrýváte nahoře?“
Lékař si konečně volně oddechl. Odvážil se i trochu pousmát, když odpovídal: „Co skrývám, občane poslanče? Co bych však skrýval?“
„Na to se právě ptám.“
„Ah, nic. Pranic. Vše je otevřeno vaší prohlídce.“
Začali vystupovat po širokém schodišti. „Zde nahoře, je několik osob, které bylo nutné odloučit, několik nešťastníků, u nichž byla úředně zjištěna nepříčetnost…“
„Nepříčetnost!“ Chauvinière se zatvářil překvapeně.
„Ano, do nemocnice, ve které již není místa pro nemocné, posílají i ty, kteří by měli být v blázinci!“
„To je ale hanebnost!“
Baziret souhlasil, tak jako by souhlasil se vším, co by vznešený poslanec řekl. Kdyby ty hořejší místnosti mohly být vyprázdněny, mohl by zde o ně rozšířit nemocnici a tím zmenšit její přeplněnost.
„Ti šílení,“ podotkl truchlivě, „zaujímají příliš mnoho místa.“
„Všiml jsem si toho,“ pravil Chauvinière. „Přeplní svět.“
Začali s prohlídkou. Baziret otvíral postupně všechny dveře místností určených pro samovazbu a ukazoval tu starého muže, tu starší aristokratickou dámu, a v každé cele byl tentýž jednoduchý nábytek, židlice, stůl a v rohu na podlaze matrace a pokrývka. Konečně, aby učinil konec netrpělivosti, kterou Chauvinière dovedl dokonale skrývat, Baziret otevřel dveře, za kterými byla osoba, jež byla skutečnou a tajenou příčinou vší té horlivosti poslance.
Mademoiselle de Montsorbier seděla na jediné židli, kterou si postavila k zamřížovanému oknu. Obrátila hlavu, když se dveře otevřely, a trochu se zalekla, když spatřila Chauvinièra, který ji soudcovsky pozoroval, aniž dal najevo, že ji poznává. Byla bledší, než bývala, její oči trochu napjaté, rysy ostřejší. Ale jinak se změnila méně, než očekával po týdnu, který uplynul od popravy její matky, a tato změna nijak neubrala její sličnosti. Filosoficky zauvažoval, že utrpení koneckonců zušlechťuje.
„Kdo je to?“ zeptal se chladně.
Zatímco mu Baziret podával zprávu, Chauvinière ji nepřestával pozorovat.
„Ha!“ pravil konečně. „Na mou věru, vzezření této dívky nepoukazuje na šílenství.“
„Bohužel! Často se to tak u nich jeví. Jejich vzezření klame i nejchytřejšího.“
„Jestliže však vy, lékaři, můžete být oklamáni jedním způsobem, můžete být oklamáni též druhým.“ Změřil si Bazireta ostře očima, ve kterých se zračilo podezření. „Dovedu si představit okolnosti, při kterých byste si mohl přát být klamán.“
Baziret se zachvěl. „Co tím míníte, občane?“
„Pah! Však vy mi dobře rozumíte. Tato dívka…“
Náhle ustal, a jako by pojal pevný úmysl, pokynul lékaři k odchodu.
„Promluvím s ní,“ pravil. „Je mou povinností přesvědčit se v každém případě, kde…“ znovu se odmlčel.
„Počkejte na mne na konci chodby. Z doslechu!“
Lékař se opět uklonil ve své ustrašené poníženosti a vzdálil se. Zrak Chauviniérův jej sledoval. Zračila se v něm lstivost, posměch, pohrdání. Konečně vkročil do pokoje a zavřel dveře.
„Hraje se komedie,“ pravil jemně, jako kdyby ji činil svou důvěrnicí a společnicí ve svých záměrech.
„Hrajete komedii, monsieur?“
Otázka v tom melodickém hlase zněla klidně a sebejistě. To jej zarazilo. Sklonil trochu hlavu.
„Abych vám prokázal službu, občanko.“
Povstala ve svém mušelínovém živůtku a v široké sukni, šeděmodře pruhované. Byla obrácena zády k oknu a k bledému zlatu březnového slunce, takže její tvář ve stínu zůstala nejasná.
„Není to ale mravná komedie.“
„Mravná?“ Popudilo ho to. Nepochopil význam jejích slov. Nesnášel, když něčemu nerozuměl. „A proč není mravná, prosím?“
„Protože pro to, abyste ji hrál, jste na něco zapomněl.“
„Na co jsem zapomněl?“
„Sejmout klobouk.“
Zřejmé zadržení jeho dechu prozradilo jeho údiv. Potom smích rozjasnil jeho tvář, smích tichý, neboť si připomněl lékaře čekajícího na konci chodby.
„Měli pravdu, když dosvědčili vaše šílenství, občanko,“ pravil tiše. „Rozhodně musíte být odvezena do blázince.“
Uskočila, až se svými rameny dotkla mříže okna.
„Jaká hanebnost! Víte dobře, víte, že nejsem šílená. Stalo se jen vašimi piklemi, že…“
„Pst! Tiše! Tiše! Mlčte!“ Jeho pobouření bylo nepředstírané. Pohledem zalétl úzkostně ke dveřím. Hlavu naklonil trochu kupředu, jako muž, který naslouchá.
„Když budete takhle vykřikovat, občanko, zničíte nás oba.“
Zvonivý smích se řinul z jejích rtů a zněl jako posměch jemu a jeho strachu.
„V téhle zemi svobody, monsieur, v tomto osvíceném věku, jehož jste jedním z kněží, může se žena zničit bez komentáře, chce-li. A pak, co se týče vašeho zničení: myslíte si snad, že by mne to znepokojilo?“
Hluboce si povzdechl. „Obdivoval jsem se vaší odvaze. Začínám se ale obávat, že jí máte příliš mnoho.“ Přistoupil k ní blíže. „Jste velice mladá. Nemohla byste se již zbavit iluze, že každého muže musíte považovat za nepřítele? Jestli ne, pak by bylo marné vás přesvědčovat, že jsem vaším přítelem, že se snažím vrátit vám svobodu a život, že proto jsem vymýšlel plány a pracoval a že jsem v tom ochoten pokračovat i s nasazením svého vlastního krku. Nejste-li přesvědčena důkazy, které jsem vám již dal, jestli se zpěčujete dát do sázky svůj život, který je jinak ztracen, pak, občanko, udělám lépe, když odejdu a nechám vás osudu. Mohlo by mě to vystavit příliš velkému nebezpečí, kdybych se snažil vás přesvědčit. Zrovna tak by mě mohlo vystavit nebezpečí, kdybych byl zastižen zde s odkrytou hlavou, což je jediným důvodem, proč jsem nesňal klobouk.“
Přesvědčení o spáchané křivdě může často vést ke změně názorů. A mademoiselle de Montsorbier nyní přesvědčilo jeho vysvětlení v nepatrné záležitosti jeho klobouku. Uvažovala, zda ho koneckonců neposuzovala příliš ukvapeně. Pohlédla na něho a nyní u něj našla jistou důstojnost, což na ni činilo přece jen dojem.
„Avšak proč,“ zeptala se klidně, „si přejete sloužit mi?“
Prchavý úsměv zmírnil zamračený výraz jeho obličeje. „Nevěřím, že by žil muž od počátku světa, který by si jednou nepřál sloužit ženě.“
To bylo řečeno dosti bez obalu a podle tradic, v nichž byla vychována, v tom viděla urážku. Dala mu to pocítit náhlou upjatostí, svraštěním čela a náhlým ruměncem, který se rozhostil na jejích lících.
„Zapomínáte na svůj úřad, pane,“ pravila, jako by mluvila s drzým sluhou. „Troufáte si příliš mnoho!“
Jestliže jej to bodlo, neprozradil to. Jeho vlídný úsměv se stal se ještě vlídnějším. Věděl dobře, že ten, kdo chce získat vládu nad ženou, musí se nejdříve stát jejím otrokem.„Troufám? Je tvrzení historické pravdy troufalostí? Cožpak žádám o něco? Chci mzdu za službu, kterou nabízím? Jsem k vašim službám, občanko, zachránit váš život, protože…“ Umlkl a posunkem dal najevo svou pokoru.
„Protože touha sloužit vám bez odměny nebo bez naděje na odměnu je mocnější než moje vůle. Je to troufalost?“
„Ne, monsieur, nelze tomu věřit.“
Pozoroval její štíhlou, vzpřímenou postavu, něžné zvlnění pod jejím mušelínovým živůtkem, její rozkošné sličné tváře, tak svrchovaně klidné, a v záři zapadajícího slunce za ní – zářící nimbus kolem jejích zlatých vlasů.
„Nelze tomu uvěřit, že,“ přisvědčil konečně. „V mé povaze je osudový zvrat. Můj duch byl utvářen v ironii. Neznámé mne láká. Jednou mne možná zláká do mé zkázy. Půjdu však s úsměvem a bez rozmýšlení.“
Nečekal na její odpověď a hovořil dál, v řeči přešel k čilejšímu tempu. „Maříme čas, občanko. Vyslechněte mě a potom se rozhodněte. Dopřeji vám k tomu čas až do rozhodujícího okamžiku. Buď mi nedůvěřujte a budete hned popravena, nebo mi důvěřujte a dovolíte, abych vás vedl zpět k životu. Stane se, jak si budete přát. Nabízím, ale nepřesvědčuji. Vyslechnete mě teď?“
Když přikývla, spěšně a krátce jí vylíčil svůj plán.
Postará se o její přestěhování z nemocnice v arcibiskupství do blázince v ulici du Bac. K přestěhování dojde příští den. Jakmile se přestěhuje, on odcestuje do Nivernais, je totiž pověřen konventem vykonat několik inspekcí. Jeho průvodní listy budou připraveny a budou zahrnovat i sekretáře, tajemníka. To je úřad, který má ona zaujmout, jestliže se tak rozhodne, a vhodně se přestrojí do mužského úboru.
Nechť si to dobře rozmyslí a zítra mu oznámí, jak se rozhodla. Doufá, že bude volit moudře. V Nivernais bude moci jít svobodně, kam bude chtít, a bezpochyby najde přístřeší v rodném kraji, a snad si opatří i přispění, které by jí umožnilo opustit Francii, bude-li si to přát.
„Pocházíme oba z Nivernais,“ končil. „Snad je to krajanství, které zesiluje můj zájem o vás.“
Pohlédl zběžně na dveře, pak konečně sňal klobouk a hluboce se uklonil. „Moje úcta, občanko. Poroučím se vám.“
Odešel a zanechal ji ve stavu trapné nejistoty, v níž se její duch zmítal mezi strachem před smrtí a nedůvěrou ke svému ochránci.
Téhož večera Chauvinière z vysoké tribuny v zasedací síni Konventu prudce napadl vězeňský systém a své výtky doložil stavem věcí, který nalezl v přeplněné vězeňské nemocnici v arcibiskupství. Byl velkolepý ve své výmluvnosti, skvělý ve své ironii, která neušetřila nikoho z odpovědných činitelů, ba neváhal ani obžalovat ministra spravedlnosti, Camilla Desmoulinse. Provolával, že hovoří ve jménu humanity, a stavěl všem na odiv, jak je sžírán spravedlivým rozhořčením.
Poslanec za dolní Loiru se ho odvážil přerušit úšklebkem, který ve shromáždění vyvolal váhavý potlesk.
„Pane prezidente, vy dovolíte tomuto muži pokračovat v jeho ohavné obhajobě výhod pro aristokraty!?“
Chauvinière stál vzpřímeně, s hlavou pyšně zakloněnou, a rukama se opíral o okraj římsy řečnické tribuny. Okamžitě udusil jiskru vytrysklého potlesku.
„Aristokraty?“ zahřměl nad hlavami poslanců. „Aristokraty?“
Nastalo ticho. Jeho rozhořčený výkřik upoutal jejich pozornost. Jeho sardonický velitelský pohled vypátral opovážlivého soudruha z dolní Loiry a utkvěl na něm. Znal význam napětí a dlouhou chvíli v něm udržoval své posluchače.
„V národě svobodných lidí musí spravedlnost, občané, být neúprosná, slepá, nečinící žádných rozdílů. Nemůže připustit ani předsudek ani předpojatost, neboť obě jsou negací spravedlnosti. V božských očích spravedlnosti, ke kterým se předkové ve své moudrosti symbolicky zavázali, není ani aristokratů, ani plebejců, jsou jen obvinění. A aby se snad spravedlnost nezmýlila ve svých nálezech – což by bylo ohavné nebezpečí pro probuzené muže v tomto osvíceném století – je nucena považovat obžalovaného za nevinného, dokud její vlastní prosévání důkazů ji nepřiměje ho odsoudit.“
Bouře potlesku se rozléhala po rozsáhlé zasedací síni.
Chauvinière, který znal tak dobře moc slov i jak jimi vládnout, znal též moc dramatické pózy. Zůstal nyní klidným, jako dokonalý občan v konání své povinnosti, nevyhledával již více zrakem svého dřívějšího narušitele, aby snad nebyl podezříván, že se pase na jeho porážce. Dokonce ignoroval – alespoň se milostivě neuklonil – vděčný úsměv poslance za Arras, toho známého humanisty, Maxmiliena Robespierra, který sňal jeden ze dvou párů brýlí se svého ohrnutého nosu, aby pohlédl na toho razantního řečníka.
Poté už o úspěchu jeho obhajoby nebylo pochyb. Jeho požadavek, aby byli duševně nemocní okamžitě vystěhováni z Archevêché, a tím se uvolnil tolik potřebný prostor pro ostatní nemocné, byl jednomyslně podpořen.
Když sestupoval z tribuny, s cynickým potěšením zauvažoval, jak modrozelené oči modemoiselle de Montsorbier se staly odpovědné za vnitřní politiku Francie. Byl tu však již velký předchozí případ v historii z dob Heleny, jejíž tvar nosu přivodil obléhání Tróje.
Corbalova svatba (meisterkoch.eu)
Zdarma dárek ke knize
Komentáře Corbalova svatba | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď