Host Radiožurnálu: Pavla Kovaříková, nevidomá paralympionička  

Nadační fond Českého rozhlasu Světluška slaví 20 let, a proto naším hostem je dnes Petra Kovaříková, nevidomá paralympionička, mnozí si jí asi pamatujete pod jejím rodným příjmením Valníčková. Je také ženou, která je poradkyní a lektorkou v tématech života s těžkým zrakovým postižením.

Radiožurnál 
——————–
Já se omlouvám, ale už je to hodně dávno, co jsme spolu dělaly rozhovor, byla jste velmi mladinká, tehdy jste vyhrávala soutěže v běžeckém lyžování, vy máte celou řadu soutěží za sebou, jste v podstatě, dá se říct, takovou velkou hvězdou paralympijského sportu. Jak na tuhle dobu vzpomínáte?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Tak to je opravdu moje prehistorie, už mě život zavál hodně někam jinam, no, mám na to hezké vzpomínky, ale je to opravdu životní etapa, která už je jako dávno, dávno v minulosti, takže dneska jsem vrcholový sportovec v důchodu.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Jak si důchodu užívá vrcholový sportovec?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Sportuje pořád dál, ale pro radost a s dětma a pro dobrý pocit a pro udržení se v kondici a tak.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
tak vy jste vlastně autorkou kresby Světluška používané v té charitativní kampani Nadačního fondu Českého rozhlasu ve prospěch nevidomých, pamatujete se ještě na tu vílu s lucernou, kterou měla Světluška 16 let ve svém logu, jak vlastně vznikala? Jak dlouho ten nápad na vílu s lucernou trval, než přišel?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Pamatuju si na to velmi dobře. Já si na svoje kresby jako hodně dobře vzpomínám, protože vlastně vždycky, než je nakreslím, tak dost dlouho ten motiv nosím v představě a různě si s ním jako manévruju při cestování MHD a tak, takže opravdu je to primárně tvorba, která vzniká v hlavě, dívám se vlastně na ten obrázek na té svojí vnitřní obrazovce a přemýšlím, z jaké strany bych ho kreslila, jaký detail si můžu dovolit, co ty ruce zvládnou, co už ne a hodně slevuju z toho původního svého jakoby námětu. A tady u té Světlušky tam byl předobraz té lucerničky, reálná lucerna z mého dětství, kterou měl můj brácha nad postelí, jinak to byla prostě taková jakoby pro mě příjemná pozice, ve které jsem tu, jsem tu dívenku nebo tu světlušku jako chtěla zachytit.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Vy se stále věnujete vlastní výtvarné tvorbě. Vystavujete teď někde?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Věnuju se jí velmi okrajově, protože na to opravdu nemám čas. A ono to hmatové kreslení v té mojí, v tom jako stylu je hodně časově náročné a koncentračně. A tím, že opravdu teď primárně mám děti, práci a prostě takový ten denní cvrkot, tak se ke kreslení dostávám a k malování opravdu jenom okrajově, teď v tuto chvíli nikde žádnou výstavu nemám ani neplánuju, ale mám knížky…

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
8 knížek.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Doposud ilustrovala, přesně tak, takže je možné se k těm knihám dostat. Dříve vycházely jako s tím příjmením Francová, protože průběžně v životě měním příjmení, tak tím trochu matu, takže Valníčková, Francová, Kovaříková, stále stejná osoba. A myslím, že teprve dvě poslední knížky, Psí knížku od paní Delicie Nerkové alias Jaroslavy Novotné, slabozraké nebo prakticky nevidomé autorky, tak ta se jmenuje Psí knížka, tu jsem ilustrovala pod jménem Kovaříková a potom rozhodně Kostohryzovy pohádky, pohádky Josefa Kostohryze Krásná Magelona a Jednorožec a krásná Magelona.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
My už jsme se bavily o tom, že jste vlastně vypracovala vlastní kresebnou techniku založenou výhradně na hmatu, že jste ilustrovala 8 knížek a také, že jste autorkou kresby Světluška, roky používané v charitativní kampani Nadačního fondu Českého rozhlasu právě ve prospěch nevidomých. Světluška slaví dvacetiny. Čím pro vás Světluška je?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Dlouhodobým stabilním projektem, který opravdu má tah na branku, takže celou tu dobu je stejně zaměřený pomáhat lidem s těžkým zrakovým postižením a případně i organizacím, které přicházejí s nějakými zajímavými užitečnými projekty, programy, takže taková nějaká jako jistota v tom veřejném sektoru, že tady je takový zdroj, kde se dá ucházet o finanční pomoc a podporu.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Co jste díky Světlušce poznala třeba i ve společnosti, dejme tomu, nějaké změny nebo, nebo stereotypy, vnímání, něco, co si říkáte, tohle je dobré, že se povedlo a tady je ještě potřeba docela dost zapracovat.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
To je asi těžká otázka, protože těžko, těžko jakoby připisovat ty pomalé, nenápadné změny, konkrétní organizaci nebo nějakému konkrétnímu zdroji, který vysílá ty osvětové informace a snaží se nabízet ty mosty mezi vidícími a tou tématikou zrakově postižených lidí.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Já jsem to myslela spíš tak, že právě to dělá, ale že na té druhé straně tam to vázne jako u nás.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Jako určitě, tak řeknu o Světlušce. Rozhodně vnímám, že je velké povědomí ve veřejnosti, že Světluška rovná se nevidomí slabozrací lidé a že to je jako prima projekt, prima věc, takže myslím si, že třeba i všechny ty Běhy pro Světlušku a Kavárny Potmě a takové ty jako fajn moderní, atraktivní nápady, které i zprostředkovávají to téma nevidění, že všechno tohle je jako velmi přínosné.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Někteří, ale lidé se toho, řekněme, blízkého úzkého kontaktu s nevidomým člověkem trošku obávají. Máte taky pořád tuhle zkušenost, nebo je to opravdu lepší?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Tak v devadesátých letech se mě na začátku občas někdo zeptal, když mě potkal s bílou holí, jestli jsme dneska dostali vycházky, tak to už se dneska neděje. Takže myslím, že už tak jako neuvádíme lidi v úžas, že se někde s tou bílou holí objevíme, to je jako prima věc a potkáváme i hodně lidí, kteří se k nám sympatickým způsobem hlásí a opravdu s nějakým, ať už jako intuicí, anebo tím, že někde fakt nějakou tu popularizaci potkali, tak nám dokážou hezky nabídnout pomoc. Dobrý den, můžu nějak pomoct? A už to, už ubývá takových těch momentů, kdy se do mě jenom mlčky zavěsí cizí člověk, cizí ruka a po chvíli se vyvěsí, tak to, a případně, nebo mně někdo oznámí, co se mnou provede, tak toho už ubývá, tak to je všechno jako dobrý trend v té společnosti.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Někdo říkal, že když vidí slepého člověka a chce mu pomoct, protože vidí třeba, že je tam nějaké nebezpečí, dejme tomu, rozkopaný chodník nebo něco takového na cestě, tak že vlastně neví, jak se k němu má, jako z jaké strany přistoupit, jak ho oslovit a mnozí říkají, že mají tendenci chytit tu jeho bílou slepeckou hůl. Tak já si říkám, do jaké situace vlastně vás v tomhle tom dostáváme? Jestli naopak vám víc tím nemůžeme ublížit.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Já bych asi rozlišovala situace, kdy je spousta času a není nějaké akutní nebezpečí, opravdu si to můžeme nebo ta veřejnost si může v klidu rozmyslet, jak k nám přistoupit a jak nás zastavit, oslovit, tak tam je potom fajn, určitě v těch klidových momentech se nad tím zamyslet, jestli doopravdy ten člověk, kterého vidíme s bílou holí, jestli fakt si myslíme, že tu pomoc potřebuje. Takže pokud někde jenom tak s tou bílou holí jdu a jsem, jako prostě vypadá, že vím, co dělám, tak není důvod mě vlastně oslovovat, protože ono to může i rušit, on se člověk poslepu na ten pohyb musí hodně soustředit, neustále vyhodnocujeme zvukové informace, soustředíme se na naše orientační body, takže potom takovéto jako haló, kam jdete, můžu vám pomoc, jo, díky, nepotřebuju nic, kam jdete vy, tak prostě není to vlastně jako zapotřebí, může to být i rušivý. Ale pokud jde, ale jsou chvíle, kdy to je jednoznačné, například čekám na zastávce autobusu tramvaje, tak je fajn, když mi někdo nabídne, teď přijíždí 24, jestli chcete jet, jo, tak to je jako určitě sympatická věc, nebo když čekám na přechodu, který není ozvučený, tak je prima, když mi někdo řekne, můžu vám pomoct přejít, a já řeknu, to budete moc hodný, to budu ráda. Ale nehalekat na lidi na dálku. Teď jděte, teď je volno. To je nebezpečný.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Vy jste jednou, Pavlo, řekla, na světě mě to prostě baví, já jsem hrozně zvědavá, slepota je výzva a musím si hledat svoje cestičky. Co vás baví teď? Čím žijete?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Asi mě baví všechno, co mě v životě potkává, mě to baví zkoumat a řešit a prostě nějak se tím jako prodírat. Někdy to je pracnější. Mám velkou radost z dětí. Děti, je pro mě velká čest je mít a provázet je do jejich života, na jejich cestě a spoustu věcí se přitom dovídám o sobě a u nás o dospělých.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Co jste se dozvěděla naposledy od dětí?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Baví mě jako dětská přímočarost a velice si vážím tý důvěry, kterou vlastně s nima v tom vztahu jako buduju, tak to mně vlastně přijde hodně něco nesamozřejmého, takže si i všímám jako dospělých různých výchovných stylů, baví mě to jako to pozorovat, zkoumat, přemýšlet, mluvit o tom s kamarády, takže určitě jako, no, co jsem se dozvěděla, asi že právě moc netrpí tím sentimentem, takže s tím, že s tím faktem, že je nevidím, se moc jako nemažou, takže když něco je pomalu a pomaleji, než by to udělal táta, tak rozhodně se ozvou, takový místy nemilosrdný, ale úplně v pořádku, tak to má být. Je to plná důvěra od nich a toho si vážím.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Marta, 2010, rok narození, Míša 2014. Míša je ale osvojené dítě. Proč jste se pro to rozhodli?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Ano, Míša je v pěstounské péči. A ten důvod je jednoduchý. Marta bohužel po mně zdědila oční onemocnění, které já mám vrozené, a my jsme doufali, že to tak nebude, ale prostě jsme věděli, že by se to stát mohlo, takže Marta a my s Martou jsme první rok strávili po nemocnicích, po operacích a díky včasnému, včasné léčbě vlastně Marta má těžké oční onemocnění, ale vidí normálně, není zrakově postižená, akorát musí brát léky, kapat kapičky a být pod kontrolou celoživotní, a proto jsme se rozhodli, že nechceme jedináčka, ale že už bychom nechtěli riskovat přenos té nemoci na další dítě, takže jsme zcela logicky dospěli k tomu, že bylo fajn to místo u nás nabídnout dítěti, který tu rodinu prostě nemá.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Vy jste se narodila s vrozeným glaukomem, měla jste zbytky zraku a od 15 let jste zcela nevidomá. A teď, jak jste sama řekla, maminka, a to je nejvíc, to prostě nenahradí žádné medaile ani výstavy obrazů, že?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Jasně. Je to tak.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
A tím hostem je Pavla Kovaříková, která je v našem přenosovém voze v Českém Brodě. Pavlo, vy jste si splnila sen, že jste se přestěhovali z Prahy do Českého Brodu. Snila jste o malé zahrádce, pěstujete něco?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Pěstujeme tam bazén, to je jako moje velké potěšení a pak tam nějaký bylinky, ale my to primárně máme fakt jako takový výběh pro nás všechny úplně, včetně mě, takže, takže je to jako plocha, kde se něco děje, je tam tráva, stromy, ale my moc na to pěstování nejsme, protože to nestíháme, takže prostě to tak je.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
No, vy jste dala dohromady také organizaci, která se jmenuje Rozhledna, a právě o ní si budeme povídat.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Já jsem zmínila Rozhlednu, což je nezisková organizace, kterou jste založila v roce 2014, a tam vlastně s kamarády, kolegy se věnujete, když to řeknu velmi zjednodušeně, takovým zážitkovým a také vzdělávacím programům, abychom pochopili, jak žijí nevidomí. Co jste vlastně díky Rozhledně sama pochopila a jak vzniknul ten název? Přijde mi to docela vtipný.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
O tom názvu už jsem věděla dávno dávno, že kdybych někdy něco tohohle typu jako zkusila, takže by to byla Rozhledna, mně se to prostě líbilo, no, jako že my prostě máme představu, nebo jsme rádi, když vlastně se taky můžeme rozhlížet a jako přemýšlet a pozorovat. A tady ten, to, jestli to dělám očima nebo bez očí nebo jinak, to není podstatný, takže Rozhledna se rozhlíží a pomáhá, pomáhá se rozhlížet jako společně a vzájemně a tak, takže rozhodně to má spoustu významů, ta Rozhledna v prostředí nevidomých, za nás to slovo, no, a co jsem pochopila, to nevím, jako je to takový objevný, průběžně my se pouštíme do různých témat, která jsou, nejsou tak frekventovaná v rámci služeb a témat kolem zrakově postižených, nebo jsou třeba okrajovější, ale zase pár lidí můžou dost zasahovat, tak abych dala příklad, tak třeba jsme roky rozvíjeli, doufám, že se k tomu opět budeme vracet, téma neverbálního projevu nevidomých, takže jsme nabízeli takové programy, kde jsme vlastně lidem zprostředkovávali to, jak neverbálně působí a co by se s tím dalo dělat ohledně prostě nějakých gest, držení těla a tak, a to souvisí s tím mým velkým tématem, a to je pohybová gramotnost u nevidomých. Takže to je něco, k čemu já se vlastně přes ten vrcholový sport v minulosti své vracím obloukem. Velice, velice jako hledám cesty, jak lidem, kteří žijou s částečnou nebo úplnou ztrátou zraku, zprostředkovat na pohyb aktivnější život, to je pro mě jako hodně takové nosné téma.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
A jak třeba vést děti se zrakovým handicapem ke sportu?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Takovou jako, bych řekla, všestranností a přirozeností. Je hrozně fajn, aby nevidomé dítě odmalička zažívalo i nějaký spontánní pohyb. Takže třeba, nevím, vymezit mu někde nějaký bezpečný prostor, třeba nášlapem, vnímatelnou podložkou, kobercem, kde prostě to dítě fakt to může rozbalit, může blbnout, může prostě se šťouchat, může se prát se starším nebo mladším vidícím sourozencem, s rodičem, prostě může tam skákat, může opravdu to tělo zažívat ve všech možných polohách, to, co vlastně vidící děti dělají běžně, tak nevidomé děti často jsou o tohle ochuzeny, je to velká škoda, velký problém. A vlastně hodně rodičům a kolem vidícím lidem zprostředkovávat, že i nevidomé děti by neměly pořád dělat něco, co je jako na něco zaměřené, co je užitečné, co je nějak jako zacílené na nějaký konkrétní praktický výstup, že je hrozně důležitá právě i ta spontaneita, protože přes ni vlastně se to tělo, to tělo zabydlujeme, získáváme představu…

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Ono je to hrozně důležité. I proto je to pro motoriku, ne, toho dítěte?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Tak, pro koordinaci a i pro tu chuť jít zkoumat jako ten svět a vlastně mu zprostředkovávat tu informaci, že svět není jenom ohrožující místo, ale že to je fakt něco, co se dá zkoumat a bezpečně tím procházet, takže hodně třeba tohle to, tak to je taková jako jednoduchá teze, ale hodně lidem třeba to jakoby takhle nenapadne, o tom tak uvažovat.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Máte vy vodícího psa.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Mám.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Jak se jmenuje?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Jmenuje se Dorka, je to můj první vodící pes. Teď za chvilku už bude ukončovat tu práci u mě, už je jí 10,5 roku. A my jsme známí tím, že právě nechodíme, ale klušeme všude. Když vidíte nevidomou běžet se psem, tak to, jak říká cvičitelka, to opravdu existuje, ale já za to nenesu žádnou odpovědnost.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Kolik zvládnete kilometrů naběhat?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
No, tak my běháme prostě po těch našich trasách. A tím, že právě hodně dojíždím do Prahy, tak toho dost nachodím i po Brodě i cestou na vlak od vlaku. Takže třeba, nevím, 3-8 km klidně.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Posloucháte vysílání víkendového Radiožurnálu a povídáme si s Pavlou Kovaříkovou, ženou, která pro Světlušku, jejíž dvacetiny si dnes připomínáme a odehrajeme další benefiční koncert Světla pro Světlušku na Radiožurnálu po 21. hodině a 20. minutě, tak ona je tím, kdo připravil a vytvořil pro Světlušku první logo, byla to ta víla s lucernou, kterou Nadační fond Světluška měl roky, myslím, že to bylo, Pavlo, 16 let dokonce, ne?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Já to nevím. Je to možný. Já jsem to nepočítala.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
No, když se podíváme tedy k tomu, o čem jsme i vysílali dnes na Radiožurnálu, tak v Česku i Nadační fond Světluška má DodPet, což je takové chytré zařízení, které má pomáhat školám a vzdělání na školách, ať už vysokých, středních, základních a nebo specializovaných pro nevidomé, protože tím by mělo dokázat vlastně zjednodušeně pomáhat nevidomým pracovat a pomáhat, řešit jakýkoliv text, nebo vlastně sledovat i jakýkoliv prvek, který je grafický. Měla jste už možnost se DodPeta dotknout?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Já jsem pod rukama bohužel ještě DodPet neměla. Patří mezi ty moderní zobrazovací zařízení, kdy se využívá právě hmatu, takže znám, jako, četla jsem si o něm a tak, ale bohužel jsem ho ještě nikde jako nepotkala. Ale obecně platí, že všechny tyhle moderní technologie, ať už to jsou iPhony nebo Smartphony, počítače vybavené hlasovou syntézou, programy screen readery, jak my tomu říkáme, odečítači obrazovky, speciálními programy, hmatovými výstupy, kterým my říkáme braillské řádky, neboli hmatové displeje zobrazující text v Braillově písmu. Tak všechno tohle je rozhodně jako neodmyslitelnou součástí gramotnosti lidí s těžkým zrakovým postižením. Je to jediný způsob, jak můžeme mít perfektní kontrolu nad textem, který sami produkujeme tak, abychom ho vidícím posílali, pokud možno v přijatelném, v gramotném tvaru, tímto způsobem se dostáváme ke knihám, takže my čteme elektronické knížky, možná častěji než audio knížky, protože v té elektronické předloze, ze kterých se, ze které se dnes tisknou veškeré knihy, tak my, když tu elektronickou předlohu, což je vlastně textový formát nebo textový soubor, dostaneme, tak ji potom posloucháme právě přes ten umělý hlas, tím máme přístup k mnohem většímu spektru jako knih, než co se jenom dostane do té audio formy, takže audio forma prima, ale spousta z nás vlastně mnohem víc ještě než audioknihy poslouchá nebo čte elektronické knihy. A ty mají takový jeden aspekt, že audiokniha, vlastně umělecké dílo, kdy ten, kdo čte, tak ten text současně nějakým způsobem interpretuje, zatímco ten elektronický formát, ten nepřichází s interpretací, takže milostný dopis bude přečten stejně jako telefonní seznam a je na vás, jak si to přeberete. Takže se to, podle mě se to víc blíží tomu čtení očima, takže to je třeba formát, který je velmi populární mezi nevidomými.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Právě teď nově díky Světlušce bude dětem se zrakovým postižením ve školách v Česku pomáhat tenhle ten speciální tablet.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Je to prima. Děkujeme za to.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
V rámci toho zrakového postižení vy se zabýváte vlastně už také, můžeme říct, méně častými oblastmi třeba rodičovství nevidomých, to jsme zmínily, nebo právě tou obhajobou nezastupitelnosti Braillova písma v jejich gramotnosti. Je podle vás velkou chybou stavět právě Braill a elektronické pomůcky, řekněme tak, aby si konkurovaly, nebo aby tam to mohl být jako nahlíženo, jako že to je konkurenční vztah.

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Je to velký omyl, je to velká škoda, tak to vůbec není. Ty dvě cesty se vlastně podporujou, na sebe navazujou. Jak jsem říkala, tak i elektronické moderní pomůcky využívají Braillovo písmo. Takže představa, že když prostě nevidomé dítě nebo později osleplý člověk, takže prostě může pracovat jako hlasově a zvukově, že to stačí, je to, je to škoda, je to omyl, potřebujeme opravdu i ten jazyk vnímat, jak v jeho písemné podobě, je to očekávaná součást prostě výstupu gramotného člověka, takže pokud vidícím neodpouštíme nebo nejsme připraveni na to akceptovat, že by neuměli psát, tak není důvod, abychom to samé neočekávali i od nevidomých, že tedy opravdu budeme znát jako písemnou podobu jazyka, ale ono to má jako širší dopady, protože jsou typy textů, které opravdu potřebuju vnímat pod rukama, přemýšlet si o nich, číst je ve svém tempu, vracet se, prohlížet si to slovo po slovu, třeba je to dobře vidět při studiu cizích jazyků, i pro nevidomého je obtížné jít jenom tou auditivní cestou, my potřebujeme taky ten jazyk opravdu vidět pod rukama, je to stejné jako u těch vidících lidí.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Když jste zmínila ty cizí jazyky, tak vy vlastně máte za sebou bakalářské studium angličtiny na katedře překladatelství, tlumočnictví tady na Karlově univerzitě a magisterské studium psychologického poradenství v Pensylvánii ve Spojených státech. Jaké to bylo studovat v Americe? Poslala byste tam svoje děti?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Poslala. Mně se to moc líbilo, je to z mého pohledu, v té mé zkušenosti z těch devadesátých let to bylo hodně praktické, takové opravdu jako, prostě u nás v Čechách spíše dostaneme ty rozsáhlé seznamy povinné doporučené literatury a je toho všeho jako hrozně moc a pak vlastně na konci semestru se biflujeme přes noc i na ty, ty zkoušky v tom zkouškovém období. Ten americký přístup je mnohem takový, bych řekla, možná přízemnější, ale reálnější. Pracuje se celý semestr, je to hodně založeno na diskuzi ohledně toho, co jsme si v mezičase, v tom, v tom týdnu mezi hodinami vlastně načetli doma a je to hodně propojené s praktickými projekty v terénu, takže se tam pracuje od začátku do konce semestru, velmi konkrétně, velmi je tam jako takový prostě tah a je to prostě mnohem jakoby blíž té praxi z mého pohledu, takže mně se v Americe studovalo moc hezky.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Když o tom teď mluvíte, tak si vybavuju vlastně jeden váš zážitkový kurz. Myslím, že se jmenoval Jak vidím svět, když nevidím, jak vidíte, když nevidíte?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
Barevně, já konkrétně barevně, a to je moje úchylka.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
Jaké barvy převládají, jaké barvy převládají?

Pavla KOVAŘÍKOVÁ, nevidomá paralympionička
——————–
No, to se takhle nedá říct, protože mě baví sledovat ve své představě kombinace barev, co se s barvou děje, když se dostane do kontextu jiných barev, ale to je opravdu moje taková anomálie. Tohle spíš nevidomí lidé, později osleplí, jako nemívají v té psychice, ale jinak jako, jak vidíme svět, on je plnohodnotný, jenom prostě jsou tam třeba různé hmatové vjemy typu všelijakých možných struktur, nás baví si rukama prohlížet, právě, nevím, všechno, co se dá prostě prohlídnout, jako hrany stolů, strukturu dřeva, povrchy, všímáme si třeba pro rozlišování i hmotnosti, takže podle hmotnosti kelímku poznáme, jestli tohle to stejně vyhlížející kelímek je smetana nebo jogurt, protože smetana je vždycky těžší než jogurt například, takže ten hmat je neuvěřitelně jako bohatej vjem se spoustou nuancí, o kterých jako vidící lidé nemají tušení. A to samé s tím zvukem, takže podle zvuku taky hodně moc věcí vlastně si i můžu jako užívat, pomáhají mi porozumět tomu, co se kolem mě děje.

Patricie STROUHALOVÁ, moderátorka
——————–
poděkování Pavle Kovaříkové, která dnes byla hostem ve vysílání Radiožurnálu. Děkuju pěkně. Na shledanou.