Zbigniew Czendlik a jeho host Zuzana Daušová, ředitelka a vedoucí výcviku organizace Helppes. Chutná jejím psům dort, kterým oslavují třeba Mezinárodní den zvířat? Je možné se porozumění psí duši naučit? Proč musí trenér při výcviku reagovat během pár vteřin? Rozumí si Zuzana Daušová s každým psem? jak se dostala k propojování lidí s handicapem a psů? Je rozdíl mezi asistenčním a signálním psem? A jak pes pozná, že diabetikovi nebezpečně klesá hladina cukru v krvi? I o tom půjde řeč.
ČRo Dvojka, pořad Jak to vidí
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Vy jste taková renesanční žena, protože já jsem, ale fakt, já jsem se hodně dozvěděl mimo jiné, když jsem se na vás připravoval, že vy jste rockerka, milujete rockovou muziku, milujete auta.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ano.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Na druhou stranu milujete zvířata, psy.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ano, zejména psy. Ale vlastně všechny zvířata.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Ve středu měli jsme Svatek svatého Františka. A jak je známo, 4. října, je to zároveň Mezinárodní den zvířat, jak jste to oslavila vy milovnice pejsků?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ta oslova začíná už vlastně v noci den předtím, protože máme právě k tomu výročí Františka z Assisi, tak máme takovou ruku lidskou a tlapku psí. Pokaždý dáváme na náš facebookový profil Helpp psí u příležitosti tohohle toho svátku a jinak slavíme samozřejmě s pejskama, máme koně, mini koně, kterej je vycvičenej jako vodící, kočku, slepice. To jsou naši takoví pomocný trenéři asistenčních psů. Takže samozřejmě se všema těma zvířatama to slavíme.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Něco dobrého dostanou?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Dostanou, zrovna tak dostávají na Štědrej den a dostávají na Velikonoce. Samozřejmě nevynecháváme z těchhle těch výročí. A protože těch pejsků máme hodně, tak narozeniny, ty už potom slaví u svých klientů se svýma rodinama, ale já samozřejmě se svejma psama, co mám svoje psy. Já mám tři belgický ovčáky, malinouji se. Tak slavíme pokaždý narozeniny. V psí cukrárně jim nechávám udělat dort a dostávají dárečky.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Vy jste kouzelná, psí cukrárna. Něco takového existuje.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ano, existuje na Letný.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jo?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Můžu doporučit, nechci dělat reklamu nebo říkat značku, ale můžu doporučit.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Je to takovej dort, že si z něho můžete i zakousnout i vy?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Určitě by člověk mohl, mě to úplně neláká.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Ano.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Protože nechám dělat třeba s rybičkama nebo s ovocem.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Aha.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Dá se udělat, aby nebyl, když to je pro alergickýho pejska, vždycky tam napsaný, člověk si to vyplní. Podle toho vybere si tvar toho dortu, třeba srdíčko, nebo jakej prostě chce dort nebo kulatej. Takže já úplně na něj teda chuť nemám, ale psům to teda chutná strašně moc.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jak jste získala ten vztah k psům a už jste si jako malá představovala, že jednou budete se zvířaty pracovat?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ano, jak jsem to získala nevím. Já pocházím trošku z kumštýřský rodiny. Takže jako úplně maličká jsem byla nucená do baletu a do hry na klavír a takový. Ale jak už jsem byla větší, tak těch 9-10, tak už jsem začala venčit psy u sousedů. Měli jsme doma kočku. Ta byla samozřejmě málo, tu jsem chtěla brát na procházky a byl to kocour domácí. Tak ten se tomu hrdě bránil, vždycky mě poškrábal, utekl mi na strom, ty lidi mě tam znali, že jo v okolí. Tak plakala jsem, pod tím stromem mi sundali kočičku. On vždycky někoho poškrábal. Tak jsem začala venčit ty pejsky. Když mně bylo 13, tak mamka už uznala, že asi teda by to chtělo vlastního psa a pořídila mi mýho prvního německýho ovčáka a tím se to vlastně všecko odstartovalo.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jste majitelkou psí školy se specializací na psychologii psů.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
To bejvávalo, já už jsem ty psy cvičila za peníze už za komunistů. Ve finále už jsem potom těch kšeftů měla hodně. Takže jsem žila od nějakýho roku 8, 7 trošku jako veksláci, protože už toho bylo moc, tak dělala jsem v kanceláři a v hospodě a tak různě. Vždycky jsem hledala ty zaměstnání, abych mohla s těma psama. Ale pak už to bylo moc, takže jsem si vzala úklidy a měla jsem paní, která to dělala za mě. Já jsem jí platila a já jsem vlastně už jakoby se živila výcvikem psů. Takže v devadesátém roce, když to bylo možný, tak jsem okamžitě všechno ukončila a tenkrát byly registrační listy, ještě nebyly živnosťáky. No a hned jsem si udělala vlastně jakoby psí školu a začala jsem v tý psí škole. A pak tam v roce nějakým 92-3 jsem přibrala i vodící psy. Ono tenkrát se tady jiní psi než pro nevidomý necvičili. Tak jsem začala cvičit vodící psy. A tím jsem se vlastně dostala k tý pomoci těm lidem, i jsem dělala záchranářinu se svejma psama, už nějakým v roce 89-8. Už jsem dělala záchranářinu, takže tím jsem se vlastně dostala k tomu, že pes může člověku taky pomoct.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Je možné se to naučit, abychom rozuměli psí duší?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Nejde, naučit se to nejde.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Takže s tím se rodíme?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ano.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Buď to máme, nebo nemáme.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
My se rodíme. Ono je to takovej ten cit pro porozumění tomu zvířeti. Umět to zvíře číst a ten člověk musí mít proto ten cit. Já to vidím, když u nás se lidi hlásej třeba na post trenéra. Většinou jsou to holky, který vystudujou vysokou školu zemědělskou obor kynologie, takže ona je bakalářka kynologie. Ale při zjištění v praxi bych jí nesvěřila ani plyšovýho psa na vodítku. Protože ten cit je danej, ale to si spousta lidí neuvědomuje, dobře se to dá vysvětlit třeba na cirkusových rodinách. Když je cirkusová rodina a jsou medvědáři, mají třeba šest dětí, tak jenom jedno z nich pracuje s těma medvědama. Ostatní dělají akrobacii, prodávají vstupenky, protože to jedno z nich má ten cit pro to zvíře, ale u těch medvědů tam je to nebezpečný, tam jde o život. U těch psů to nebezpečný není, že jo, když se nejedná o nějaký velký plemena a tak dále. Ale on bohužel si každý myslí, že psa zvládne, a proto vlastně potom ty lidi končej u takzvaných psích psychologů, což je nesmysl, že jo. Psí psycholog, je terminus technicus vymyšlenej. Protože buďto je ten člověk veterinář a může se třeba věnovat nějaký psychologii zvířat, což je většinou i člověk, kterej trénuje a veterinář, nebo je to dobrej trenér a každej dobrej trenér, umí číst toho psa a má ten cit pro to, protože ono, když s tím psem něco děláte, když s ním pracujete a dáte mu nějakej povel, nějakej signál. Tak vlastně pes ho udělá správně, tak máte dvě vteřiny na to mu říct, že to bylo správně a to samý, když je to špatně. Vždycky je to jedna, dva, protože jak už překročíte tu dobu těch dvou vteřin, ten pes už dělá něco jiného. A vy už vlastně odměňujete nebo dáváte korekci na něco úplně jinýho než to, co by bylo zapotřebí.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Rozumíte si s každým psem?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
V zásadě ano, protože když jsem měla tu školu, tak tam jsem měla různý psy. Byli to psi z útulku, který ještě majitelé poprvé přivezli, tak se schovali za ně, počůrali se strachy. Byli to psi, který byli agresivní. A tam je právě to, dokázat číst, proto musím zaklapat na hlavu, že jsem nikdy nebyla pokousaná, protože jsem vždycky dokázala odhadnout ten moment, kdy už by k tomu došlo a dokázala jsem tomu předejít. Takže myslím, že si porozumím s každým psem. Samozřejmě s každým psem k sobě nemůžeme nalézt vztah. To je celkem jasný. Je to úplně stejně jako s lidma, taky s každým člověkem k sobě nenajdu vztah.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
A na to jsem se chtěl zeptat, jestli si porozumíte s každým člověkem?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ne, neporozumujeme. Ale s tím psem ano, protože tomu člověku to můžu nějak vysvětlit, pokud to nepochopí sám, tak mu to můžu nějak vysvětlit, ale tomu psovi nemůžu říct, hele, jako ty mi nejseš sympatickej. Jestliže s tím zvířetem mám nějakým způsobem pracovat, tak tohle to musím odstranit a musím k tomu zvířeti nalézt ten vztah takovej, abysme byli schopný spolupracovat.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Vy jste založila organizace Helppes. Můžete jí trošku představit?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Já řeknu celý název Helppes centrum výcviku psů pro postižené. A myslím si, že už je to představení, že už to říká všechno. Cvičíme psy pro lidi s nejrůznějšími typy handicapů. Všude, kde je možný, aby ten pes pomohl, je to od psů pro lidi s tělesným postižením, jako jsou třeba vozíčkáři, pro lidi se zrakovým postižením. Ale taky pro lidi, který mají jiný typy postižení, jako je třeba porucha autistického spektra, posttraumatický syndrom. Lidi se sluchovým postižením, lidi s nějakýma stavy bezvědomí nebo záchvatovým onemocněním, jako je diabetes, epilepsie, kardiaci a mnoho podobnýho.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já bych se zeptal, vy jste získala nějakým způsobem vztah k psům, rozumíte si. Kde jste získala praxi pro práci s lidmi s handicapem? A jak jste k ním přišla? Zrovna této skupině a jak jste to dala dohromady a začala propojovat ty dva světy?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Přišla jsem nejdřív s těma vodícíma psama. Já se o to hodně zajímala, hodně let vlastně jsem kamarádila s Mirkem Fišerem, který byl takovej nestor výcviku vodících psů, toho moderního výcviku vodících psů v České republice. A znali jsme se hodně dobře a zajímalo mě to ten výcvik. A pak jsem o tom začala i uvažovat tím, jak jsem měla tu psí školu, tak jsem o tom začal uvažovat. Ale měla jsem takový ty obavy, tu nezkušenost samozřejmě a ty představy úplně zkreslený a špatný. A měla jsem ty obavy. Já jsem se nebála toho, že bych nedokázala toho psa vycvičit, to jsem si věřila, že ano, protože už těch psů v těch psích kolem mi prošlo několik set rukama. Ale čeho jsem se bála, že jednoho dne toho psa předám tomu člověku, nějak je seznámím, secvičím, ale odjedu a nechám je třeba přes celou republiku, oni budou třeba v Ostravě. A já odjedu zpátky do Prahy a oni tam budou sami. Tak jak to bude fungovat a že vlastně svěřím toho člověka, to jeho zdraví a jeho život svěřím do tlapek toho psa. A to byl ten moment, který mi bránil asi tři nebo čtyři roky tomu vzít si toho prvního psa a začít cvičit. A v momentě, kdy jsem si tu odvahu dodala a vzala jsem si toho prvního psa, tak jsem se dostala do té komunity těch lidí se zrakovým postižením, začala jsem je poznávat, začala jsem s nima pracovat a tím jsem se do toho postupně dostávala, jak s těma lidma pracovat, jak s nima komunikovat.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Víte, vy jste také získala mnoho různých ocenění. Já jsem se dočetl, že vy jste v TOP 10 osobností neziskového sektoru v roce 2021. Získala jste mimo jiné a jste nositelkou zlatého odznaku, Vzorného výcvikáře prvního stupně. Jsou tam ještě další. Vím, že v něčem jste mimořádný tady ve střední a východní Evropě. To řekněte vy možná.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ono to asi není tak.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Můžete se pochlubit.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Úplně o tom chlubení se, ale to samozřejmě tím, jak s těma psama pracuju vlastně od svých 13 let, tak logicky přišly nějaký úspěchy, nějaký propady taky. Přišly nějaký úspěchy v tý oblasti výcviku psů, ale co mě strašně těší, tak i úspěchy v tý oblasti tý práce, s těma lidma, s tím postižením a v tý oblasti tý práce v tom neziskovém sektoru, protože jedna strana mince je, pracovat s těma zvířatama a cvičit ty psy. Řídit ten jejich výcvik, ale něco jiného je zase řídit tu organizaci. Tak ta mě velmi těšěj ty ocenění.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Co vás inspirovalo k tomu založení této organizace, kdo vás inspiroval?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Inspirovalo mě to, že v tý době jsem pracovala ve Středisku výcviku vodících psů, což bylo jediný první tady založený v těch postkomunistických státech, ale byli tam psi, který se na ten výcvik vůbec nehodili, protože to stálo peníze, tak do toho výcviku byli nucený. Což mě hodně vadí, protože vždycky v první řadě ten pes se musí v tý určitý práci cejtit šťastnej. A já jsem viděla na těch psech, že by se hodili k něčemu úplně jinýmu a měla jsem kamarádku v Německu, a ta mi posílala takový informace, vždycky zajímavosti o psech. A právě už mi posílala, že se cvičí v zahraničí psi pro lidi se sluchovým postižením a pro lidi s tělesným postižením. Tak mě to nakonec vedlo k tomu, že jsem si řekla, že založím organizaci, kde rozšířím ten výcvik o ty další typy postižení, aby i jiný lidi než se zrakovým postižením měli šanci na tu pomoc od toho psa, která dokáže bejt velmi významná.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Byla tu nějaká konkrétní inspirace, nebo to přišlo vám z hlavy?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Z hlavy, inspirace byla v tom, že už v zahraničí se to cvičí. Ale v tý době nebyl tak rozjetej internet, protože to byl nějakej rok 2000. 2001 už jsem založila Helppes, takže to nebylo tak rozjetý a nebylo tak snadný se dostat k informacím a vidět nějaký inspirativní videa nebo něco takovýho, tak opravdu ty informace se sbíraly strašně těžko.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já jsem četl, co všechno děláte, protože já mám představu psa, který pomáhá, to je hlavně ten vodící. Vůbec to je pro mě novinka, že ten pes může pomáhat dalším lidem s handicapem v různých věcech. Ale mimo jiné jsem přečetl o tom, že vaše organizace cvičí. Já to vyjmenuji, vás bych poprosil, kdybyste mi to vysvětlila, že cvičíte psy signální, asistenční, psy se speciálním výcvikem, já nevím, jestli to říkám správně. Ale takový jsem našel tam jakoby tři skupiny, co to jsou ty signální psi, asistenční a se speciálním výcvikem.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Já se vrátím k tomu, co jste říkal jako první, že znáte ty psy vodící logicky. Protože ty poznáte velmi dobře na ulici. Vždycky jdou s člověkem, který má bílou hůl, takže tam jsou takový dva signály, který jsou viditelný a můžete ho vidět a v podstatě můžete pozorovat toho psa, jak pracuje.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Ano.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
U těch ostatních psů už je to horší, protože málokdy vidíte toho vozíčkáře, kterýmu zrovna něco upadne nebo potřebuje podat něco třeba z regálu? To se musíte zrovna naskytnou v tý situaci. Jinak vidíte psa, který jde vedle vozejčku. A u lidí, kde není to postižení vůbec viditelný, což jsou třeba právě ty psi signální, to jsou ty, který něco signalizujou. Buď je to neslyšící, může, signalizuje. Signalizuje třeba, když jede. Ty se tady v Praze, že jo, na pražském vzdušném místě. Když třeba jede sanitka, je za rohem. Tak ten neslyšící by mohl vstoupit do silnice, tak ten pes do něj šťouchne. A řekne mu, hele rozhlídni se, pozor, nebo zvonící tramvaj. Nebo když třeba dovaří varná konvice, vypne mikrovlnka, pláče dítě, tak ten pes to jde říct tý mamince. To je jeden druh signalizace, a pak jsou ostatní, a to jsou právě ty záchvatový onemocnění. Když je to diabetes, to je vlastně jediný onemocnění, kde mi dokážeme naučit toho psa, aby tomu člověku řekl dopředu, klesla, nebo stoupla ti nebezpečně hladina cukru v krvi.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
A to ten pes pozná?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
To ten pes pozná, protože v momentě, kdy se mění hladina cukru v krvi, tak se mění pachový pole toho člověka. Změní se mu pach. Takže my naučíme toho psa reagovat na ten pach. A ten pes to dokáže dokonce zaznamenat i dřív než senzor.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Úžasné.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ale třeba u tý epilepsie to nedokážeme naučit. Teď se dělá nějaký výzkum, teď začal v Americe, asi taky se nemění pach u toho člověka před tím záchvatem, ale je to ve stadiu začátku výzkumu. Ale nejspíš tam ty psi reagujou na změnu elektromagnetického pole, který my nedokážeme nasimulovat. Takže my toho psa dokážeme naučit, že tomu člověku přivolá pomoc, doma třeba pomocí tlačítka, který je napojený na příbuzný nebo lékaře. Na ulici tím, že si u toho člověka lehne a má na sobě napsáno asistent epileptika, protože ten eplaptik může být mladej, deratej kluk, mladá holka. A ty lidi ho nepřekročej, protože viděj tam toho psa. Jinak by si řekli, je opilej nebo je zfetovanej. Dokáže mu podat léky, dokáže mu něco přinést, případně mobil. Ale tam nedokážeme tohle to dopředu toho psa naučit. Jsou to psi takzvaní zdravotní výstrahy. To jsou psi, který to říkají dopředu, anebo psi, který potom řeší vlastně tu situaci tím, že něco, něco vykonávají, když je to třeba, když ten člověk chodí do práce, tak naučíme toho psa v případě, že ten člověk by zkolaboval, nebo kardiak, tam taky se nemáme čeho chytit, jak toho psa to naučit dopředu. Tak ten pes potom běží třeba do vedlejší kanceláře pro někoho nebo doma, běží třeba pro rodiče. Aby řekl, hele, je průšvih, pojďte se mnou a pojďte mi pomoct.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Co se vám, bych řekl, nedaří jakoby vycvičit, že máte, si dokážu představit nějakou poptávku po něčem a prostě to nejde.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ono někdy a jsou to zejména rodiče dětí, který logicky, když mají dítě s postižením, tak se snažím mu pomoct třema cestama, ale někdy musíme těm rodičům vysvětlovat, že je to pes, zvíře, který má nějaký schopnosti, možnosti, ale ty možnosti jeho jsou omezený, že rozhodně ten pes nemůže dělat chůvu, že některý úkony prostě od toho psa nemůžou očekávat a nemůžou je vyžadovat. A co se nám nedaří, tak je to zase, netýká se to psů, protože v momentě, kdy může být třeba úkon složitej pro toho psa, ale když se dá naučit, tak ho to naučíme. Trvá to třeba dýl, ale dá se to třeba velmi složitý úkon je, když ten člověk má problémy s páteří a ochablý svaly a třeba mu upadne hlava na jednu stranu. Tak by se za chvilku začal dusit. Tak se ten pes učí, aby tu hlavu zvednul. Ale hlava je poměrně hodně těžká. A ten pes to dělá svojí hlavou, že se opře o hlavu toho člověka a vlastně mu jí vytáhne. Ale musí se to naučit, dělat to jakoby systematicky a pomaleji, protože nemůže přijít a do té hlavy ho praštit, že jo. To by mu taky mohl lámat vaz. Takže to je třeba těžký úkon, který se ten pes musí naučit. Ale, když toho psa to lze naučit, tak to naučíme. Ale co je horší, tak je vysvětlovat lidem, že právě ty lidi, na kterých to postižení není vidět a že to děcko, který ta maminka vede za ruku, takže má toho asistenčního psa asi z nějakýho důvodu a nemají vyhazovat z toho krámu, aby s tím čoklem vypadla.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Je to úžasné povídání s paní Zuzanou Daušovou. Zůstaneme ještě u toho výcviku psů, kteří pomáhají lidem s různými handicapy, jak to vypadá? Prakticky mě teď zajímá, víte, mám nějaký handicap. To znamená, obrátím se na vás a řeknu, potřebuji pejska, anebo mám pejska, potřebuji ho nějak vycvičit. Anebo vy nabízíte, já nevím, máte svůj katalog. Řekne, tady máte, mám vycvičeného pejska na to, na tamto.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
To nejde.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jak to funguje?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Nemůžeme ty pejsky cvičit do zásoby. Ono se nedá toho psa vycvičit, dát ho někam do skladu, a až přijde vhodný klient, tak ho vyskladnit, to jako nejde. Takže to vypadá tak, že ten člověk se na nás obrátí, my mu pošleme takovou prvotní žádost, on jí vyplní. A dodá k tomu doporučení lékaře svýho specialisty, což je strašně důležitý pro nás. Protože potom, když to všechno klapne a ten klient toho pejska má, tak my chceme od toho specialisty jednou za rok, aby nám napsal, jak ten pes působí na toho klienta a jestli ten klient někam posouvá. A je to hodně důležitý, protože ten klient ani třeba rodiče nebudou nikdy objektivní. Vždycky to budou vidět subjektivně a my potřebujeme tu zpětnou vazbu mít opravdu objektivní, abysme viděli vlastně, jak to funguje a jestli to opravdu mělo smysl. Potom si toho člověka pozveme na pohovory, kde je přítomná psychiatrička, psycholožka, sociální pracovnice, my. A když se všichni shodneme, že ano, že přece jenom svěřujeme živýho tvora. Takže potřebujeme si bejt jistý, že ho chceme tomu člověku svěřit. Pak ještě jedeme k těm lidem domů, kde zhodnotíme, jak to u nich vypadá. Takže třeba, když mají zahradu a mají tam díru v plotě, tak aby opravili díru v plotě nebo zvětšili plot, odstranili třeba jedovatý rostliny ze zahrady, odstranili nějaký nebezpečný přípravky, co mají doma, tak aby je dali do skříňky a tak. Protože tomu psovi se musejí připravit bezpečný podmínky pro jeho život. Podíváme se, když ten člověk jde do práce, tak s ním jdeme do práce, případně do školy, jestli tam to nebude problém. No a pak vybereme pejska, kterýho cvičíme tomu člověku. A ten člověk v momentě, kdy vybereme psa, tak už za ním jezdí, nejlépe jednou za 14 dní. Protože tak, jak učíme toho psa, tak musíme učit i toho člověka. Zejména někoho, kdo nikdy psa neměl. Ono potom to závěrečný secvičování zhruba tejden, ale my nemůžeme na ty lidi za ten tejden navalit, jak o psa pečovat, jak se o něj starat, jak na něj reagovat, jak dávat povely, jak dělat nějakou korekci chování. Tak to všecko ten člověk získává. Ze začátku se s tím psem jenom jezdí mazlit, seznamujou se. A vlastně my ho učíme, jak s tím psem se učit spolupracovat, jak reagovat, jak rozpoznat, že tomu psovi není dobře, jak ho česat, jak pečovat o oči, o tlapky a tak dále. Komplexní tu péči. A pak toho člověka postupně podle toho, jak je schopen toho, tak ho postupně začínáme učit, jak spolupracovat s tím psem a začíná už s tím psem pomaličku komunikovat a spolupracovat. V momentě, kdy se dodělá ten výcvik, tak tam právě ten trenér jede k tomu člověku domu, stráví tam zhruba s ním těch pět dní. A potom zas ten klient jezdí každý měsíc ještě k nám zhruba půl roku, abysme to měli pod kontrolou a viděli, jak ty dva se sžívají, protože ten začátek je strašně důležitej. A taky je strašně důležitý to, aby mezi náma a tím klientem vznikla důvěra, protože pořád je mezi náma ten pes, protože aby nám ten člověk zavčasu řekl, my mu nedáváme robota. My mu dáváme vycvičenýho psa. Ale ten pes není jeho povinností, to, že my jsme ho něco naučil, aby to tomu člověk dělal jenom proto, že mu dá nažrat a dá mu pelíšek. Ono mezi nima musí tam přeskočit jiskra.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Pouto.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Musí tam vzniknout vztah mezi nima. A ten člověk taky nám musí věřit a musí dokázat toho psa napráskat, že ten pes prostě něco provedl, co neměl, aby se to dalo hned podchytit ze začátku, protože ten pes to nebude třeba provádět s tím trenérem, ale tomu člověku třeba začne honit ptáčky na zahradě. Což vypadá tak jako nevinně, ale ono to tak nevinný bejt nemusí. Kor, když si pak vezmete, že ten pes půjde a ten člověk půjde třeba o berlích a ten pes vyskočí za ptákem, no tak ho shodí na zem, že jo. Takže je zapotřebí tyhle ty věci opravdu podchytávat tak, aby ty klienti neměli pocit, ježíš já, když ho napráská, tak oni mi ho seberou. Oni ho zbijou. To by prostě neměli tuhle představu, ale aby věděli, že prostě je to důležitý to říct, a aby se to řešilo hned v tom začátku.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Můžu zkazit takového vycvičeného psa?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ano, proto tohle to děláme, aby k tomu zkažení nedocházelo.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
A dochází k tomu, že někomu odeberete psa?
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Taky se stane, ale naštěstí je to strašně malinkatý procento lidí, kde toho psa odebíráme a není to proto, že by ho zkazili, ale je to proto, že tam už opravdu je něco velmi vážnýho, jako jsme třeba měli chlapečka autistickýho a tatínek byl vždycky přes tejden pryč, a když se vrátil na sobotu, na neděli, tak pes nesměl bejt v domě. Vyhodil ho na zahradu, naštěstí měl všímavý okolí, takže jsme se to naštěstí dověděli včas, že ta fena nebyla zničená. Ale hodil jí do kotce, kde bylo třeba -10 stupňů. V baráku měli 25 a ještě tatínek toho psa bral do hospody po víkendech a tam do něj kopal. Takže tam bylo prostě jednoznačný odebrání psa. Tam jiný řešení být nemůže, protože na jedný straně vždycky musíte zvažovat ten zájem toho klienta, ale i ten zájem toho psa.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jak dlouho trvá vycvičení takového psa? Určitě to bude různé podle typu toho poslání toho psa, to co má dělat.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ano, je to různý, ale v průměru se dá říct, že ta doba je stejná. Ono to začíná už u toho malýho štěňátka, kdy koupíme štěňátko ve dvou měsících od chovatele, dáme ho do rodiny, což je dobrovolnická rodina, kde to štěně je až do svýho roku někdy i dýl, protože ne každý to štěně ve 12 měsících, takový ten nejnižší věk, kdy smí bejt zařazený dle mezinárodních standardů do výcviku. Ale někdy je to ještě fakt jako mimino v tom roce, takže ho necháme třeba do 14, do 15 měsíců v tý rodině. A pak přichází do toho výcviku. Ten výcvik zase podle standardů mezinárodních, musí trvat minimálně 6 měsíců, 180 hodin obsahovat. V průměru je to tak těch měsíců osm. To je takovej průměr, průměrná doba toho výcviku. Protože ono se vůbec nedá říct, kterej ten výcvik je těžší. Nedá se to srovnávat. Je to stejný, jako kdyby člověk chtěl srovnávat to, jestli je horší nevidět, sedět na vozejku, neslyšet, je to úplně stejný i s tím výcvikem toho psa, že se to nedá srovnávat. Teďko nedávno přišel návrh zákona o asistenčních psech, zaplaťpánbůh, že už se s tím něco děje. Ale bylo tam, že vlastně ten výcvik těch vodících psů je nejtěžší a nejdražší, není to vůbec pravda. Akorát jedinej rozdíl je v tom, že ten trenér toho vodícího psa nachodí nejvíc kilometrů. Ale jinak jako se nedá říct, že to je nejtěžší výcvik.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Musí to být poměrně drahé. Dá se to odhadnout, kolik stojí výcvik takového psa těch osm měsíců? Protože je to investice do psa, to musíte štěně koupit a tak dále, takže pohybujeme se v nějakých částkách.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Ono je to skoro dva roky, když si to vezmeme od nákupu toho štěněte, tak je to minimálně rok a půl ta doba. Dá se to odhadnout, je to 300 tisíc plus dneska už. Protože v covidu vlastně nebyly štěňata, chovatelé měli velmi omezený možnosti, že jo. Nemohli jezdit na výstavy, na chovný svody, nemohli jezdit do zahraničí, prodávat štěňata do zahraničí. A ty množitelé, ti to dělali pořád, těm to bylo celkem jedno. Kříženci se prodávali za 25 000. Úplně veřejně bylo napsaný, že to je kříženec. Takže samozřejmě ty ceny a vůbec ceny všeho stoupají, že jo, samozřejmě i těch štěňat. Takže štěňata, který se kupovaly třeba za 10, 15 tisíc, tak se dneska kupujou za 25-50.
Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Paní Zuzano, setkání tady u mikrofonu bylo pro mě osvěžující, a to povídání velmi obohacující. Já vám moc a moc děkuji za to, že jsme se mohli tady potkat a že jste přijala pozvání.
Zuzana DAUŠOVÁ, ředitelka, Helppes
——————–
Já vám mockrát děkuju za pozvání a jste úžasný člověk. Děkuju pěkně.
Přidejte odpověď