Kapitola 9. SENEŠALOVA RADA
„Smím se ptát, monsieur le senechal, proč jste odvolal eskortu, kterou jste mi dal k dispozici?“ tázal se Garnache pyšně.
„Proč?“ opakoval senešal rozhořčeně. „Proto, aby vám pomohli, pokud by ještě přišli včas. Slyšel jsem, že nejste ještě docela mrtev, nýbrž ve velkém nebezpečí života.“
Tato odpověď Garnacha odzbrojila. Tressan navíc dával hojným proudem slov najevo radost, že Pařížana opět vidí živého a zdravého, takže ho přestal spojovat s těmi, kteří ho oklamali. Místo toho vypravoval Tressanovi vše, co se stalo, a senešal mu okázale projevoval své sympatie.
„A nyní, pane,“ končil Garnache svůj příběh, „zbývá nám pouze jediné východisko: musím se tam vrátit s ozbrojenou mocí a přinutit urozenou vdovu a její kvítko hrotem meče k vydání slečny. Až ji budu mít, zatknu madam a každého tlučhubu na Condillacu. Madam a Marius půjdou se mnou do Paříže a budou se zodpovídat ze svých činů Jejímu Veličenstvu.“
Senešal se rozhlížel po místnosti. Zamyšleně si prsty pročesával vous a jeho malá očka se občas zpod těžkých víček podívala na Pařížana, který ho zastihl při jeho nikdy neselhávajícím předstírání práce pro královnu.
„Ovšem, ano!“ souhlasil pomalu. „Takový postup, to je teď vaše povinnost.“
„Těší mne, monsieur, že vás slyším mluvit tímto způsobem, neboť se neobejdu bez vaší pomoci.“
„Bez mé pomoci?“ senešalova tvář vyjadřovala úlek.
„Žádám vás o potřebnou vojenskou posilu, která by přemohla posádku Condillacu.“
Senešal si odfoukl tak prudce, že mu tváře div nepraskly, pak pokyvoval hlavou a významně se usmíval.
„A kde vezmu já takovou posilu?“
„V Grenoblu máte přece posádku čítající dvě stě mužů.“
„Kdybych tyto vojíny měl, jako že je nemám – co myslíte, že by všichni zmohli proti takové pevnosti, jakou je Chateau Condillac? Monsieur se mýlí. Bude-li se Condillac bránit, potřebujete desetkrát tolik mužů, abyste urozenou vdovu přivedl k rozumu. Mají tam velké zásoby potravin, mají dobrý přívod vody… Milý příteli, oni by pouze zdvihli most a vysmívali by se ze svých hradeb vám i vašemu vojsku.“
Garnache se na něj zadíval zpod svraštělého obočí. Avšak přes všechnu svou nedůvěru k tomuto muži, byl nucen přiznat, že v tom, co říkal, byl kus pravdy.
„Položím se polem před zámkem a budu obléhat, dokud to bude třeba,“ odvětil.
Senešal opět pokýval hlavou. „V tom případě byste se měl připravit na to, že pod Condillacem strávíte zimu – a zima v údolí Isery je krutá. Jejich posádka sice není velká, mají nanejvýš dvacet mužů, ale k obraně postačí, a nadto nebudou mít mnoho žaludků, které by vyjídaly zásoby. Ne, ne, monsieur! Chcete-li zvítězit násilím, musíte mít mnohem víc než dvě stě mužů!“
A nyní Tressanovi pomohl záblesk jasnovidnosti z tísně. Nechtěl rozchod s madam de Condillac, ani s tímto mužem, který zosobňoval moc královny. Hledal prostřední cestu, na níž by mohl sloužit urozené vdově a neodporovat přáním královnina posla. Zdálo se mu, že skoro zabloudil v slepé uličce. Ale nápad, který se zrodil v jeho tlusté hlavě, mu pomůže proklouznout úskalími.
„Monsieur,“ pravil. „Jediná cesta, která vám slibuje úspěch je návrat do Paříže. Vezměte si tam dostatečný počet mužů a děl, obléhacích strojů a věží, které tady nemáme, a potom se vraťte před Condillac a zbořte hradby.“
Tressan mluvil rozumně a Garnache si to uvědomoval. Ale tento krok by zraňoval jeho pýchu, byl by vyslovením nedůvěry v jeho schopnosti, na které se spolehla královna, když ho samotného vyslala. Tahal se za knír a přemýšlel, zatímco senešal ho sledoval v nejasném světle svíčky. Konečně se rozhodl.
„Monsieur de Tressan, poslechnu vaší rady, ale použiji jí jako posledního prostředku. Předtím však ještě zkusím, co svedu s lidmi, které zde máte.“
„Ale vždyť vám říkám, že zde nemám vojáky,“ odpověděl Tressan rozmrzele.
„Nemáte tu žádné vojáky?“ opakoval Garnache nechápavě. „Docela žádné vojsko?“
„Mohl bych jich sehnat asi tak dvacet – víc ne!“
„Ale, monsieur! Já přece vím, že jich tu máte nejméně dvě stě! Ještě včera ráno jsem jich viděl aspoň padesát na dvoře.“
„Měl jsem je, monsieur,“ spěchal senešal s odpovědí. Zalomil rukama. „Měl jsem je, avšak naneštěstí nepokoje v okolí Montélimaru mne přinutily k tomu, abych je poslal pryč. Včera ráno se právě chystali odejít – to jste je viděl.“
Garnache ho chvíli mlčky pozoroval a pak řekl ostře:
„Musíte je zavolat zpět, pane!“
A nyní se senešal skryl za zkušeně sehrané rozhořčení.
„Zavolat zpět!“ křičel a v jeho hlase byla kromě rozhořčení i hrůza. „Mám je zavolat zpět? A proč? Aby vám pomohli zmocnit se hloupé dívky, která je tak tvrdohlavá, že se chce provdat za jiného než za toho, kterého jí její ochránci určili? To by bylo pěkné nadělení! Jako že je Bůh nade mnou! Aby se urovnal rodinný spor, má být zničen celý kraj? A požár povstání se má rozšířit a nesmí se hasit? Na mou duši, pane, začínám se domnívat, že vám to vaše poslání pořádně pomotalo hlavu. Začínáte to vidět v rozměrech, které přesahují jeho skutečnou velikost!“
„Monsieur, ať mi to hlavu pomotalo nebo ne, sám se ani nepodivím, když to bude příčinou, že nakonec vy o svou hlavu přijdete. Řekněte mi okamžitě, jaké jsou ty nepokoje v Montélimaru, o nichž nyní mluvíte, a já je hned vyřeším.“
To byla otázka, na kterou všecka Tressanova chytrost nestačila.
„Co je vám do toho?“ odpověděl. „Vy jste senešalem v Dauphinée anebo jsem jím já? Řeknu-li vám, že tam nepokoje jsou, musí vám to stačit a jejich potlačení je mou záležitostí. Starejte se sám také o svou, se kterou se pletete do ženských věcí.
To bylo příliš. To byla tak ošklivá pravda, že ocel těchto slov mu neomaleně vnikla hluboko do duše.
Garnache se rozzuřil. Praštil pěstí do stolu a mluvil o tom, že rozseká lidi na nudle – a k nim počítal bezpochyby také pana hraběte de Tressan. Avšak z celé bouře, kterou nabíjel ovzduší, zbyl jen slib, že poslechne jeho rady.
„Udělám to, co mi radíte,“ končil Garnache. „Vrátím se do Paříže tak rychle, jak mne tam kůň donese. Ale až se opět vrátím – pak běda Condillacu! A nezapomenu poslat své lidi také do Montélimaru, aby mi přinesli zprávy o nepokojích, o nichž mi tu vypravujete. Běda vám, zjistí-li, že kraj je pokojný! Zaplatíte vysokou cenu za to, že jste poslal vojáky pryč jen proto, aby nebyli, když je královna potřebuje.“
Garnache uchopil svůj od deště ještě mokrý klobouk a rozkaceně odešel. Druhý den ráno opustil Grenoble a ten pyšný Garnache, co nyní jel po silnici vedoucí do Paříže, byl velmi schlíplý a zkormoucený. Jak se mu vysmějí v Luxemburském paláci! Vždyť nebyl schopen uspět ani v takové drobné ženské záležitosti!
Rabecq včas rozpoznal zlou náladu svého pána a jel, jak se na dobrého sluhu patří, několik koňských délek za ním a také se mračil.
V poledne dojeli do Voironu a zde se zastavili u tichého hostince, aby si na chvíli odpočinuli a osvěžili se občerstvením. Byl chladný, větrný den a ačkoli již přestalo pršet, obloha byla zavalena černými mračny, věštícími nové deště. V hlavním výčepu hořel v krbu oheň a Garnache se šel ohřát k jeho veselému plameni.
Myslel na to, jak nenapravitelně ztroskotal a jaké posměšky bude muset vytrpět až se vrátí do Paříže. Slibovat Tressanovi oheň a síru – to bylo včera velmi hezké. Byla tu však možnost, že místo něho pošlou někoho jiného. A než dojede do Paříže a než se s vojskem vrátí do Dauphinée, uplynou nejméně dva týdny. V Condillacu by musili být obzvláště loudaví, kdyby věci nezařídili tak, aby jakákoli pomoc slečně de la Vauvraye nepřišla pozdě. Zpackal to všechno proklatě! Kéž by byl včera uměl svou prchlivost udržet na uzdě. Kdyby měl jen trochu důvtipu, byl by dokázal čelit jejich urážkám a zmařil jejich plány! Mohl přece vydržet a zvítězit – ale teď?
Ruce mu klesly a nešťastné zíral do plamenů.
„Vaše víno, monsieur!“ řekl Rabecq stojící vedle něj.
Obrátil se a převzal od něj pohár horkého vína. Nápoj ho zahřál, ale bylo by jej třeba celá putna, aby v něm mohla roztát bída jeho duše.
„Rabecqu,“ řekl s tragickou ponurostí, „myslím, že jsem nejproklatější packal, jakému kdy svěřili nějaký úkol.“
Prohra mu ležela na srdci tak tíživě, že o ní musil neustále hovořit, byť jen se svým sluhou. Rabecq vzdychal, neboť se domníval, že je jeho povinností hledat slova útěchy, a nakonec pravil:
„Monsieur alespoň nahnal všem v Condillacu velký strach.“
„Strach?“ zasmál se hořce Garnache. „U čerta! Chceš spíš říci, že se mi teď smějí.“
„Ne, mají strach, monsieur. Proč by si jinak dali tolik práce se zesilováním hradební posádky.“
„Cože? Že zesilují posádku? Je to pravda? A jak ty to víš?“
„Řekl mi to podkoní ve Veau qui Téte. Říkal, že jakýsi kapitán Fortunio, italský dobrodruh velící posádce Condillacu, byl včera večer v Auberge de France a dával nalít vína každému, kdo chtěl. Platil to z měšce madam de Condillac. Těm, kteří jeho pohostinství přijali, vypravoval o slávě vojenské kariéry, zejména o skvělém životě žoldnéřů na Condillacu. Těm pak, kteří měli zájem, nabídl halapartnu ve své setnině.“
„Dozvěděl jsi se také, kolik jich naverboval?“
„Ani jednoho, monsieur. To mi řekl podkoní a zdá se, že ten člověk se celý večer zajímal o to, jak kapitán přede své sítě. Ale mouchy byly příliš opatrné a nešly do pavučiny. Všichni věděli, odkud je, a věděli, proč je chce naverbovat. Ve městě se už totiž roznesla pověst, že Condillac je v odboji proti královně, a v Auberge de France nebylo ani jednoho zoufalce, který by za markýzu chtěl dal svůj krk v sázku. Nikdo se nedal naverbovat, i když kapitán nabízel slušný žold.“
Garnache pokrčil rameny: „Na tom nesejde – dojdi mi ještě pro číši vína.“
Ale když Rabecq odcházel, objevil se v očích Martina de Garnache náhlý záblesk, který prozářil stísněnost ležící v jeho rysech.
Přidejte odpověď