Kapitola 8. PAST SE ZAVÍRÁ
Monsieur Gaubert, muž jestřábí tváře, opustil Champs-aux-Capucins a běžel vytrvale celou cestu až k hostinci Veau qui Téte. Doběhl tam téměř bez dechu a s obavami. Před hospodou dosud čekal dostavník. Postilion stál opřen o vrata a hovořil s jedním z kočí. Vojáci stáli u svých koní na stráži a čekali s tvrdošíjnou trpělivostí tak, jak jim Garnache nařídil. Ve dveřích výčepu stál bdělý Rabecq a neklidně vyhlížel svého pána.
Jakmile spatřil Gauberta běžícího tak rychle, že sotva popadal dech, šel mu pln obav vstříc. Přes ulici, od paláce k nim přicházel monsieur de Tressan a houpal se v bocích při každém kroku. Rabecq, přetékající zlými předtuchami, na Gauberta vzkřikl:
„Co se stalo? Kde je monsieur de Garnache?“
Gaubert se zastavil, zavrávoral, spráskl ruce a zanaříkal: „Zabit! Byl zavražděn! To bylo hrozné!“
Rabecq ho uchopil za rameno a podepřel rukou, aby se nezhroutil na zem.
„Co to říkáte?“ vyjekl.
Tressan se také zastavil a obrátil se ke Gaubertovi.
„Kdo byl zabit? Snad ne monsieur de Garnache?“
„Můj Bože, ano!“ zakvílel Gaubert. „Byla to past, zrádná léčka, do níž nás zavedli. Čtyři z těch mužů se do nás pustili, sotva jsme došli na Champs-aux-Capucins. Stál jsem mu po boku, ale když jsem ho viděl klesnout pod smrtelnou ranou, běžel jsem pro pomoc!“
„Pro Krista Pána!“ zavzlykal Rabecq a pustil rameno pana Gauberta.
„Kdo to udělal?“ tázal se Tressan burácivým hlasem.
„Nevím, kdo to byl. Pán, který s monsieurem Garnachem hádku začal, se jmenoval Sanguinetti. Nyní tam je rvačka. K té podívané se sešlo mnoho lidí, kteří souboj chtěli vidět, a ti se potom začali rvát mezi sebou. Kdyby jen, u všech kozlů, včas zakročili, aby ubohého pana de Garnache zachránili před zavražděním!“
„Rvačka?“ vykřikl de Tressan, v němž se náhle probudil královský úředník.
„Ano, rvačka,“ odpověděl Gaubert lhostejně. „Teď si tam vzájemně podřezávají hrdla.“
„Ale víte určitě, že monsieur je mrtev?“ ujišťoval se Rabecq a v jeho hlase se dala postřehnout prosba o odvolání té zlé zvěsti.
Gaubert se na okamžik odmlčel a zdálo se, že přemýšlí. „Viděl jsem ho padnout,“ řekl, „také může být, že je pouze těžce raněn.“
„A vy jste ho tam nechal?“ vykřikl sluha: „Vy jste ho tam nechal jen tak?“
Gaubert pokrčil rameny: „Co jsem mohl dělat, když na mě byli čtyři? A kromě toho lidé se už začínali rvát a myslel jsem si tedy, že udělám nejlépe, půjdu-li sem pro pomoc. Tito vojáci nyní…“
„Aj!“ přerušil Tressan jeho napovězenou myšlenku. Obrátil se směrem k seržantovi a zavolal ho. Pak se Gaubertovi představil: „Já jsem senešal v Dauphinée a uklidnění tamté rvačky to je moje starost.“
„Jsem šťasten, že vás nacházím právě tady,“ uklonil se Gaubert. „Nemohl bych svěřit věci lepším rukám.“
Ale Tressan si ho již nevšímal a rozkázal okamžitě seržantovi, aby jel tryskem se všemi svými vojáky na Champs-aux-Capucins.
Rabecq se však náhle vzpamatoval a pokročil dopředu:
„Ne, monsieur le senechal,“ vpadl do Tressanovy řeči, neboť si vzpomněl na svůj úkol. „Tito muži jsou zde proto, aby hlídali mademoiselle de la Vauvray. Nechte je zde. Půjdu tam sám.“
Senešal se na něho podíval s opovržlivě staženým spodním rtem:
„Půjdete? A co tam sám zmůžete? Kdo vlastně jste?
„Jsem sluha pana de Garnache.“
„Lokaj! Ach!“ Tressan opovržlivě mávl rukou, obrátil se k němu zády a opakoval své rozkazy, jako by tam Rabecq ani nebyl.
„Na Champs-aux-Capucins! Ale tryskem! Další muže pošlu za vámi.“
Seržant vletěl koni na hřbet a zařval rozkaz. Vojáci otočili a energicky koně pobídli do trysku. Jejich podkovy hřměly dlouhou ulicí, když Rabecq uchopil Jeho Milost senešala za rameno.
„Zadržte je, monsieur!“ ječel rozčileně. „Zadržte je! V tom je nějaký podvod!“
„Zadržet?“ opakoval senešal. „Jste šílený?“ Setřásl Rabecqovu ruku ze svého ramene, odvrátil se a těžkopádným krokem odešel do svého paláce.
Rabecq rozzlobeně klel. Teď nemohl slečnu opustit a nechat ji v hospodě bez ochrany. A začalo se v něm vzmáhat podezření, které přerůstalo v jistotu, že ten Gaubert, který nyní vstupoval do dveří výčepu, oklamal senešala historkou, aby ho přiměl k odvolání vojáků z místa, kde jich bude za chvíli určitě zapotřebí.
Pln strachu, zlých předtuch a nedůvěry, šel skleslý Rabecq za panem Gaubertem. Ale když překročil práh, spatřily jeho oči cosi, nad čím na okamžik zkameněl a co jeho podezření proměnilo v jistotu.
V hospodě bylo šest chlapů od hlav až k patám ozbrojených, hrubého vzezření a nápadně připomínajících muže, které včera viděl na nádvoří Condillacu. Jejich přítomnost si neuměl nijak vysvětlit – mohli sem přijít jedině stájemi, neboť jinak by je byl viděl přicházet.
Všichni byli seskupeni na konci výčepu u dveří vedoucích na schody. Hospodský stál několik kroků od nich a pozoroval je znepokojenýma očima. Avšak co Rabecqa zneklidnilo ze všeho nejvíce, bylo to, že muž, který si říkal Gaubert, stál u skupiny zabrán v živý rozhovor se štíhlým a nádherně oděným mladíkem, v němž ihned poznal pana Mariuse de Condillac.
Rabecq se bezděčně zastavil a zaslechl, jak Marius říká Gaubertovi: „Řekněte jí, že si pan de Garnache přeje, aby přišla dolů.“
Po těchto slovech k nim Rabecq přistoupil. Gaubert se k němu okamžitě obrátil a usmál se. Marius se rychle rozhlédl po svých lidech a dal svým pochopům znamení. Dva okamžitě prošli dveřmi a stoupali po schodech nahoru. Zbývající čtyři se seřadili na prahu jako stráž.
Gaubert následován Mariusem, poodešel stranou k nervóznímu hostinskému, který stál s rukama opřenýma v bok. Rabecq neslyšel, co mu říkali, ale jasně zaslechl odpověď.
„Bien (dobře), monsieur de Condillac,“ děl hostinský uctivě. „Nechci se míchat do vašich záležitostí – ani za celý svět ne. Jsem slepý a hluchý.“
Marius přijal toto otrocké ujištění s úšklebkem a Rabecq šel odvážně ke dveřím a k ozbrojencům před nimi.
„Dovolte, pánové,“ řekl a chtěl, aby mu umožnili projít.
„Pane, těmito dveřmi nemůžete,“ zněla uctivá, ale rozhodná odpověď.
Sluha stál chvíli tiše, chvěl se zlostí a proklínal Tressana. Kdyby tu byli vojáci, byl by s těmi pochopy brzy hotov. Když je jeho pán mrtev, nakonec se přece jen stane po vůli Condillaců a slečna bude jejich. Ale Rabecq teď na ni, ani na Condillac nemyslel. Jeho smysl pro věrnost byl tak silný, jako povinnost, kterou měl ke svému pánovi. Poodstoupil a tasil meč.
„Nechte mne projít!“ zařval. Ale v tom okamžiku uslyšel slabé zazvonění jiné tasené zbraně a musel se obrátit, aby čelil útoku, který na něho zezadu podnikl pan de Gaubert.
„Vy špinavý, lotrovský zrádče!“ vykřikl vztekle sluha, ale to bylo vše, co mu dovolili. Vzápětí ho uchopily silné paže, meč mu vyrvali z ruky a Rabecq byl sražen k zemi a hozen do kouta, kde si mu jeden z ozbrojenců klekl na prsa.
Za chvíli se dveře otevřely a Rabecq mohl jen skřípět zuby v bezmocné úzkosti, když uviděl slečnu, která se na prahu prudce zarazila. Zbledla a oči se jí rozšířily při pohledu na pana Mariuse, který se jí hluboce uklonil.
Stála okamžik ve dveřích mezi oběma pochopy, kteří ji přivedli, a její oči objevily přidušeného Rabecqa v jeho nedůstojném postavení.
„Kde je monsieur de Garnache?“ zakolísala.
„Je tam, kam musí dříve nebo později dojít všichni, kdo se odváží křižovat vůli Condillaců,“ odtušil Marius pánovitě.
„Chcete říci, že je mrtvý?“ vykřikla.
„Myslím, že to je v tu chvíli velmi pravděpodobné,“ usmál se. „Tak vidíte, mademoiselle! Když vás ochránce, kterého vám královna ustanovila, tak nehezky opustil, udělala byste dobře, kdybyste se vrátila do bezpečí pod střechu mé matky. Buďte ujištěna, že váš návrat uvítáme s velkou radostí. Z vašeho odjezdu neviníme nikoho kromě pana de Garnache a ten za hrubý únos, který provedl, již zaplatil.“
V zoufalství se odvrátila od šlechtice, který se jí vysmíval, a chtěla prosit hostinského, jako kdyby jí mohl pomoci, ačkoli by nemohl pomoci ani sám sobě.
„Pane…,“
Ale Marius ji příkře přerušil a přikázal: „Odveďte ji odtud! Do vozu! Rychle!“
Snažila se se jim bránit, ale násilím ji vlekli ke dveřím. Jako poslední šel za nimi Gaubert.
„Přijď za chvíli za námi!“ rozkázal muži klečícímu na těžce dýchajícím Rabecqovi. Jejich kroky doznívaly, venku bouchly dveře, někdo křičel rozkazy, ozval se dusot kopyt, lomoz a zaskřípění kol a konečně drnčení těžkého vozu, který se rychle vzdaloval.
Rabecq si jasně uvědomil, co se stalo. Chlap ho konečně pustil, vyskočil a zmizel dříve, než Rabecq mohl povstat. Když se Rabecq zmátořil, běžel hned ke dveřím. V dálce viděl ujíždět na koni muže, který na něm klečel. Dostavník již zmizel z dohledu.
Sluha se obrátil a jeho hořící oči dopadly na hostinského.
„Ty prase! Ty zbabělé prase!“ křičel na něho, aby aspoň trochu ulevil své zlosti.
„Co chcete?“ namítal polekaný hospodský. „Byli by mě podřezali, kdybych se jim postavil na odpor.“
Rabecq na něho vychrlil ještě množství nadávek, až konečně přestal a s posledním vyštěknutím pohrdání, si šel pro svůj meč, který byl pohozen do jiného kouta výčepu. Shýbl se a vzápětí za sebou uslyšel rychlé kroky a od prahu rozzlobený hlas vykřikl:
„Rabecqu!“
Meč mu vypadl z ruky, Rabecq náhle zeslábl radostí. „Monsieur!“ zavzlykal a slzy vstoupily drsnému sluhovi do očí. „Monsieur!“ opakoval se slzami stékajícími v proudech po hubených tvářích. „Díky Bohu! Monsieur! Díky Bohu!“
„Za co díky?“ tázal se Garnache, který se k němu blížil s mračnem bouře na čele. „Kde je vůz? Kde vojáci? Je slečna nahoře v pokoji? Odpověz mi!“
Uchopil Rabecqa za zápěstí takovou silou, že nechybělo mnoho a byl by mu ruku zlomil. Oči mu hořely zlostí.
„Oni – oni,“ koktal Rabecq a neměl odvahu říci, co se stalo. Bál se, že by ho zabil. Konečně se v hrůze odvážil něčeho neslýchaného, co by ho ani ve snu nenapadlo a co mu možná tehdy zachránilo život. Začal na svého pána křičet: „Vy hlupáku! Pořád jsem vám říkal, abyste byl na stráži. Varoval jsem vás, radil jsem k opatrnosti. Ale vy jste mých slov nedbal. Vy tomu rozumíte lépe než Rabecq a všecko musí jít tak, jak vy chcete. Musil jste pryč a rvát se? Oni vás podvedli, pěkně jste jim naběhl, docela jak oni chtěli!“
Garnache ho pustil a odstoupil o krok dozadu. Výbuch neobvyklého kazatele přispěl k jeho vystřízlivění. Pochopil, co se stalo, a uvědomil si také, že jedině on sám si zaslouží pokárání.
„Kdo — kdože mne…?“ koktal.
„Gaubert – ten, co si říká Gaubert. On a jeho přátelé. Vylákali vás odtud. Potom se Gaubert vrátil s povídačkou, že jste byl zákeřně zabit a že je tam rvačka. A náhodou sem přišel ještě monsieur de Tressan a Gaubert ho vyzval, aby tam poslal vojáky k uklidnění té rvačky. Marně jsem se mu snažil v tom zabránit, byl jsem pro něj jen vzduch. Gaubert se tady sešel s pánem z Condillacu a šesti jeho žoldnéři, kteří už čekali. Přemohli mne a slečnu odvlekli do vozu. Dělal jsem, co se dalo, ale…“
„Jak dlouho jsou pryč?“ přerušil ho.
„Jen chvíli před vaším příchodem.“
„To byl tedy onen vůz, který jsem potkal u Savojské brány. Musím za nimi, Rabecqu. Zatraceně!“ zvolal a udeřil zaťatou pěstí do otevřené dlaně druhé ruky. „Takhle všechno zmařit…“ Poté se obrátil a řekl přes rameno:
„Jdu k Tressanovi.“
Když vyšel na verandu, přijížděla ulicí vracející se eskorta. Seržant při pohledu na pana de Garnache vykřikl překvapením.
„Vy jste živ a zdráv, monsieur! Slyšel jsem, že jste mrtev a měl jsem strach, že to je pravda, protože všechno ostatní, co nám tu namluvili, bylo zřejmě součástí nějakého zatraceného žertu.“
„U ďasa – žertu! Ne, to nebyl žert. Vertudieu!“ zvolal Garnache vztekle: „Vraťte se raději do senešalského paláce. Já už vás nepotřebuji,“ a trpce dodal: „Teď budu potřebovat daleko více vojska.“
Meisterkoch nakladatelství Romány (meisterkoch.eu)
Přidejte odpověď