Kapitola 7. POOTEVŘENÁ PAST
Garnache strávil v Grenoblu bezesnou noc. Většinu hodin stál na stráži, neboť kromě jeho bdělosti, nic nemohlo uklidnit obavy slečny de la Vauvraye. Noc však minula klidně, bez jakéhokoli náznaku násilností.
Záhy zrána Garnache poslal Rabecqa do Auberge de France pro slíbený kočár, a než se sluha vrátil, posnídal ve výčepu. V místnosti byl opět včerejší cizinec, nyní seděl v koutě a zdálo se, že nemá chuť zapřádat rozhovor s Pařížanem. Garnache se divil a měl za to, že cizincova dnešní mlčenlivost vyplývá z okolnosti, že vedle sebe má jen jediného společníka.
U jiného stolu seděli také dva muži bůhví odkud. Byli nápadně oděni a měli dobré způsoby. Garnache si jich nevšímal. Až tu náhle jeden z nich – štíhlý, tmavý muž jestřábí tváře — zdvihl hlavu, spatřil Pařížana, lehce se zarazil a ihned ho oslovil jménem.
Garnache, který právě chtěl vstát od stolu, se zarazil, otočil se a ostře si osmahlého muže prohlížel, ale nepoznal ho. Postoupil k němu a nejistě se zeptal: „Mám tu čest být vám znám, monsieur?“
„Parbleu! Monsieur de Garnache!“ zvolal i druhý s úsměvem na dosud zamračené tváři.
„Je vůbec na světě Pařížan, který by vás neznal? Viděl jsem vás často v Burgundském paláci!“
Garnache přijal tuto zdvořilost malým úklonem hlavy.
Neznámý pokračoval: „Jednou jsem měl čest vám být představen samotným vévodou. Jmenuji se Gaubert – Fabre Gaubert.“ Přitom zdvořile povstal. Garnache toho muže neznal, ale nepochyboval ani na okamžik, že mluví pravdu; chlapík měl velmi dvorský vzhled, a kromě toho se Garnache v divočině kraje Dauphinée již cítil poněkud osaměle. Konečně našel někoho, koho může považovat za něco jako spřízněnou duši. Podal mu ruku.
„Jsem poctěn tím, že jste si mne, monsieur, zapamatoval.“ Chtěl dodat, že by byl potěšen, kdyby náhodou monsieur Gaubert také cestoval do Paříže; nicméně zarazil se, ještě než otázku pronesl. Neměl sice důvod pána podezřívat, ale přesto se mu zdálo, že nejlépe udělá, když zachová o svém poslání mlčení.
Rozloučil se zdvořile s panem Gaubertem, učinil mu několik poklon, řekl několik zdvořilůstek a odešel k venkovním dveřím.
Na verandě hostince se zastavil pod vývěsním štítem s vyobrazeným teletem, který se pohupoval a vrzal při každém zavanutí z Alp. Přestalo pršet, ale obloha byla stále ještě těžká a temně šedá velkými pruhy uhánějících mračen. Jeho muži již byli na ulici a seděli na svých koních, neboť jim poručil, aby byli připraveni k odjezdu, jakmile se rozední. Vyměnil si ještě několik vět se seržantem, když tu hřmot kol na dlažbě již oznamoval, že se blíží neohrabaný dostavník, vypůjčený z Auberge de France. Vůz, tažený třemi koňmi, jel po ulici jako ohromná mašina ze dřeva a kůže a zastavil se před hostincem. Z jeho útrob vyskočil Rabecq a na pokyn svého pána okamžitě zamířil dovnitř, aby vyzvedl slečnu. Ještě než však vstoupil do dveří, byl hrubě odhozen stranou jiným sluhou, který s cestovním vakem v ruce vyšel z hospody. Za ním v patách kráčel včerejší cizinec. Šel s hlavou vysoko vztyčenou, díval se přímo před sebe a o pana de Garnache nezavadil ani pohledem.
Rabecq, jenž ramenem narazil na sloup verandy, k němuž byl odstrčen, zůstal stát s otevřenými ústy a sledoval zlostnýma očima toho neurvalce. Garnache udiveně pozoroval scénu i netečně kráčejícího cizince, neměl však ani tušení, co muž zamýšlí.
Když sluha cizince otevřel dveře vozu a dovnitř postavil vak, který nesl, pohnul se konečně i Garnache. Promluvil však až tehdy, když cizinec postavil nohu na stupátko a chtěl vsednout do kočáru.
„Hej, pane!“ zvolal, „co chcete dělat s mým vozem?“
Cizinec se obrátil a zadíval se na rytíře udiveným pohledem, který dovedně změnil v pohled opovržlivého poznání.
„Ach!“ řekl a vytáhl obočí až na čelo. „Omlouvající se pán! Co jste povídal?“
Garnache přistoupil těsně k němu a krok za ním nejen Rabecq, ale také pan Gaubert, který mezitím vyšel z hospody. Na verandě postával cizincův přítel a za ním se rýsovala velká tvář hospodského, jehož oči měly poněkud ustrašený výraz.
„Tázal jsem se vás, monsieur, co chcete s mým vozem,“ řekl Garnache, jenž byl již zcela v zajetí své bouřlivé povahy.
„S vaším vozem?“ opakoval cizinec, jehož přehnaná povýšenost byla každým okamžikem urážlivější. „Voyons (ale no tak), můj omlouvající se příteli – patří vám snad všechny věci v Grenoblu?“
Obrátil se k postilionovi na kozlíku, který je nechápavě pozoroval, a řekl: „Vy jste z Auberge de France, že ano.“
„Ano, pane,“ odvětil muž. „Tento vůz byl včera večer objednán pánem bydlícím v hostinci Veau qui Téte.
„Výborně!“ řekl cizinec, „byl objednán mnou.“
Tato slova pronesl velmi rozhodně, a když se obracel, aby do vozu vstoupil, přiblížil se k němu Garnache ještě o krok a řekl:
„Chci vás, monsieur, požádat, abyste vzal na vědomí,“ – tón i slova byly velmi zdvořilé, ale z chvění hlasu bylo zjevné, že se ovládá s velkým sebezapřením – „chci vás požádat, abyste si uvědomil, že pro tento vůz došel můj vlastní sluha, který sem v něm také přijel.“
Cizinec si ho změřil od hlavy k patě a ohrnul nad ním pohrdavě rty.
„Zdá se, pane,“ pravil s úšklebkem, „že jste jeden z těch drzých chlápků, kteří se odjakživa tlačí na gentlemany s úmyslem vytěžit z nich, co se dá.“
Vyňal váček s penězi a otevřel jej: „Včera večer jste si uzurpoval moji večeři. Strpěl jsem to. Teď tak chcete naložit také s mým vozem, ale to já již nestrpím. Zde však, za vaši námahu a abych se zbavil vaší společnosti – tady máte,“ a hodil Pařížanovi na zem měděnou minci.
Vtom se za nimi ozval poděšený výkřik a pan Gaubert se vrhl k nim a rozčileně křičel:
„Pane, pane! Vy nevíte, s kým mluvíte! To je monsieur Martin Rigobert de Garnache, Mestre-de-champ (plukovník) v královské armádě!“
„Ze všech jeho jmen se mu podle mého mínění pro jeho ošklivost hodí jediné – a to je Rigobert!“ odpověděl cizinec s úsměškem a pohrdlivým pokrčením ramen a otočil se, aby konečně nastoupil do vozu.
Po tom všem už opustilo Garnacha jeho sebeovládání a učinil politováníhodnou věc. Ve slepém návalu vzteku pokročil kupředu, nedbaje, že ho jeho věrný sluha Rabecq tahá za rukáv, a jeho těžká ruka dopadla na rameno povýšeného pána. Drapl ho za něj právě v okamžiku, kdy už jednou nohou stál na stupátku. Vzápětí ho prudce stáhl zpět, otočil ho k sobě a se zmítajícím se mužem mrštil do bláta uličního kanálu. Nastalo hrozivé ticho, které nevěstilo nic dobrého. Malý zástup zahalečů stojících kolem vozu rychle vzrostl a někteří z nich začali provolávat hanbu Garnachovi. Výkřiky „Hanba!“ jen vystupňovaly zlost, kterou Garnache ještě za poslední nitky držel na uzdě. Zapomněl na své poslání i na slečnu čekající nahoře v pokoji, zapomněl na Condillac a v jeho mysli zůstala pouze zuřivost okamžiku.
Cizinec vstal a snažil se setřít bláto z tváře i ze šatů. Jeho sluha i přítel mu přispěchali na pomoc, ale odstrčil je a přistoupil ke Garnachovi se šklebem a s očima blýskajícíma zuřivostí.
„Snad,“ řekl cizím přízvukem, nyní nasyceným přehnaně hledanou zdvořilostí, „snad by se pán chtěl opět omluvit?“
„Pane, vy jste šílený!“ vmísil se mezi ně Gaubert. „Jste cizinec, monsieur, jak pozoruji – jinak byste…“
Ale Garnache ho klidně odstrčil: „Jste velmi laskav, monsieur Gaubert,“ a jeho ledově klidné chování neprozrazovalo nic z divoce vřícího nitra. Obrátil se k cizinci a napodobil jeho sardonické vyjadřování:
„Myslím, pane, že bez vás bude na světě více míru. Tato úvaha mi brání vám vyslovit omluvu. Ale přesto, vyslovíte-li, monsieur, své politování nad tím, že s takovým nedostatkem slušného chování se snažil si přivlastnit můj vůz…“
„Dost!“ vpadl mu do řeči cizinec. „Maříme čas a mám dlouhou cestu před sebou. Courthone,“ obrátil se ke svému příteli, „mohl bys mi změřit délku meče tohoto pána. Moje jméno…“ a po otočení se ke Garnachovi dodal, „je Sanguinetti!“
„Na mou duši,“ pravil Garnache, „to se hodí k vašemu krvežíznivému duchu!“
„A asi se to bude také dobře hodit k jeho nynější situaci,“ dodal Gaubert. „Monsieur de Garnache, nemáte-li zde přítele, který by vyjednával za vás, prokážete mi velkou čest…“ a uklonil se.
„Ale zajisté, pane. Potkal jsem vás ve velmi příhodné chvíli. Musíte být šlechticem, jestliže navštěvujete Burgundský palác. Děkuji vám.“
Gaubert poodešel, aby vyjednával s Courthonem. Sanguinetti stál opodál, choval se nadutě a uraženě a jeho oči bloudily pohrdavě v řadách diváků, kteří již tvořili dav. Okna vedoucí na ulici se otevírala a v nich se objevovaly hlavy. Na protější straně mohl de Garnache spatřit rozbředlou tvář Tressana.
Rabecq se přiblížil ke svému pánovi a zašeptal: „Dejte pozor, monsieur, aby to nebyla na vás nalíčená past.“
Garnache se zarazil a vystřízlivěl. Připomněly se mu jeho vlastní včerejší obavy. Ale zašel již příliš daleko, než aby se z toho mohl vyvléknout. Nicméně mohl alespoň dbát toho, aby nebyl odveden z blízkosti slečny.
Přistoupil ke Courthonovi a ke Gaubertovi s požadavkem, aby se souboj odbyl buď v hostinci nebo na dvoře. Ale jak to hostinský uslyšel, hned křičel, že to nemůže dovolit. Musí myslet na bezúhonnost svého podniku. Po jeho slovech byl Garnache již na pozoru a navrhl, aby se souboj odložil na později.
„Monsieur Courthon,“ pravil a cítil vlnu studu, který se mu ruměncem vlil do tváří, „je zde cosi, co mi působí jisté obtíže, pro něž bych se nerad s vaším přítelem utkal teď.“
Courthon si ho změřil, jako by byl jen drzým sluhou, a s výrazem naprostého pohrdání se zeptal:
„A co by to bylo – he?“
Z davu, tísnícího se kolem vozu, se ozval smích, a i pan Gaubert tázavě vzhlédl:
„Opravdu, pane? Kdybych vás neznal a nevěděl, že jste monsieur de Garnache, tak…“
Ale rytíř nečekal až dopoví, vykřikl: „Zpátky – zpátky!“ strčil napravo i nalevo do tlačícího se houfu šklebících se diváků, kteří před ním ustupovali.
Obrátil se ke Courthonovi. „Pane Courthone, důvod, proč se teď nechci bít, je tento: Jsem v Grenoblu ve státní záležitosti s posláním královny a nesluší se, abych si přitom vyřizoval své soukromé záležitosti.“
Courthon svraštil čelo a chladně odvětil: „Na to jste si měl vzpomenout, než jste s panem Sanguinettim smýkl do bláta.“
„Omluvím se mu za tento čin,“ sliboval Garnache, polykaje těžce ponížení, „a bude-li přesto trvat na souboji, mohli bychom jej uskutečnit, řekněme, za měsíc.“
„Nemohu připustit…“ začal Courthon přísně.
„Prokážete mi laskavost a oznámíte svému příteli to, co jsem řekl?“ naléhal Garnache.
Courthon pokrčil rameny a poodešel, aby se s Sanguinettim poradil.
„Tak!“ zazněl hlas Sanguinettiho, dost hlasitý, aby ho všichni slyšeli, „tak já ho tedy za tu jeho drzost zpráskám.“ A poručil kočímu vozu, aby mu podal bič.
Po této nové urážce jako by se Garnachův mozek ocitl v jednom ohni. Jeho rozhodnutí zachovat si chladnou hlavu se v tom žáru proměnilo v popel.
Hlasem neméně děsivým, než bylo nyní jeho vzezření, řval: „Když se mnou Sanguinetti takhle mluví, podřežu mu hrdlo třeba hned a kde bude chtít.“
Dohodli se, že odejdou na Champs-aux-Capucins, které leželo asi půl míle za františkánským klášterem.
Vyrazili okamžitě. První šel Sanguinetti a Courthon, za ním Garnache s Gaubertem a za nimi se táhl obrovský dav zvědavců. Na souboj se přišla podívat nejméně polovina Grenoblu.
Garnachovi se vrátil opět díl jeho rozvahy a diváci, jdoucí za ním, mu dodali odvahu. I kdyby tito pánové byli všichni z Condillacu, před tolika diváky by se stěží odvážili hrát hru podvodně. Byl také natolik opatrný, že nechal Rabecqa v hostinci a seržantovi dal přísný rozkaz, že za žádnou cenu nesmí opustit svá místa.
Po těchto opatřeních byl už Garnache uklidněný a naprosto nevzrušený. Konečně došli na místo. Byla to pěkná travnatá rovinka obklopená břízami, u kterých se zastavili. Dav se rozestavil na krajích palouku, duelanti vyšli doprostřed a jali se připravovat k boji. Odložili pláště a kabátce a Sanguinetti si navíc zul své těžké boty. Garnache pouze sňal ostruhy ze svých bot. Toho si povšiml Sanguinetti a upozornil na to sekundanty. Nastala malá výměna názorů, po níž za Pařížanem přišel Gaubert a žádal ho, aby si také zul boty, jak to učinil jeho soupeř. Ale Garnache potřásl hlavou: „Země je nasáklá vodou.“
„Ano, a právě proto, monsieur,“ namítl Gaubert. „Ve svých botách nebudete moci pevně stát, vystavujete se nebezpečí uklouznutí při každém výpadu.“
Garnache odpověděl upjatě: „Pane, odvažuji se tvrdit, že to je moje starost.“
„Ale to není pravda!“ zvolal Gaubert. „Budete-li se vy bít ve svých botách, musí se v nich bít i druhý.“
„Podívejte se, monsieur Gaubert,“ řekl Garnache klidně. „Já zůstanu v botách. Nechť pan Sanguinetti z toho vytěží všechny výhody, které v tom má. Když já s tím jsem spokojen, tak tedy, ve jménu Božím, dejme se do toho. Spěchám!“
Gaubert se uklonil na znamení souhlasu, ale Sanguinetti, který hovor vyslechl, se obrátil a zaklel.
„Přisámbohu, ne!“ prohlásil. „Nepotřebuji takové výhody. Courthone, buďte tak laskav a pomozte mi opět obout boty.“
Cizinec se zvolna obouval a opět nastalo zdržení. Konečně si začali měřit meče. Bylo zjištěno, že rapír Sanguinettiho je o dva palce delší.
„To je délka obvyklá u mečů v Itálii,“ pokrčil Sanguinetti rameny.
„Kdyby si byl monsieur uvědomil, že zde nejsme v Itálii, byli bychom té pošetilé záležitosti snad zůstali ušetřeni,“ poznamenal Garnache mrzutě.
„Co mám dělat!“ zvolal Gaubert zmateně.
„Bojujme,“ vyzval Garnache netrpělivě a dodal: „Udělejme už konec těm přípravám.“
„Vždyť já přece nemohu dovolit, abyste se vystavil meči o dva palce delšímu, než je váš!“ křičel Gaubert skoro rozzlobeně.
„Pročpak ne, když jsem s tím srozuměn?“ podivil se Garnache. „Zato mám větší dosah, a tím je nevýhoda vyrovnána.“
„Vyrovnána?“ řekl Gaubert. „Vaše delší ruka, to je výhoda daná Bohem, a jeho delší meč je výhoda získaná u zbrojíře. Myslíte, že to je totéž?“
„Nechť si tedy vezme můj meč a já si vezmu jeho, přerušil Ital spor. „Já také spěchám,“ dodal s dávkou zřejmé netrpělivosti.
„Spěcháte do záhrobí,“ odsekl Gaubert.
„Monsieur, to není slušné,“ pokáral ho Courthon.
„Způsobům mne můžete učit až my zkřížíme čepele,“ vyštěkl Gaubert.
„Pánové, pánové!“ uklidňoval je Garnache, „máme snad zabíjet čas slovy? Pane Gaubert, tam stojí několik pánů s meči po boku, nepochybuji, že mezi nimi najdete jednoho, jehož meč je stejně dlouhý jako můj a snad bude jeho vlastník ochotný jej panu Sanguinettimu půjčit.
„To je služba, kterou mi můj přítel může prokázat,“ vmísil se do řeči Sanguinetti. Courthon odešel a vrátil se hned nato s vypůjčenou zbraní, jejíž délka vyhověla požadavkům.
Konečně se zdálo, že souboj může začít. Ale Garnache se mýlil, doufal-li, že se tak stane. Nyní totiž vznikla hádka mezi Gaubertem a Courthonem, kteří se nemohli shodnout ve volbě místa. Trávník byl promočený a kluzký a ačkoli chodili z místa na místo, zkoušeli půdu, nemohli nikde najít plochu s podmínkami dostatečně dobrými, aby se na ní mohli shodnout.
Garnache, udiven těmi neustálými odklady, jim vytkl malichernost jejich počínání.
„Máte pravdu, monsieur,“ řekl Courthon, ale váš sekundant je příliš vybíravý. Kdybyste se chtěl zout, zjednodušil byste ten problém.“
„Podívejte se, pánové,“ řekl Garnache rozhodně, „buď budeme mít souboj tady a teď, nebo vůbec ne. Řekl jsem vám, že spěchám.“
„Mám týž názor jako monsieur,“ protahoval slova Sanguinetti.
„Poslyšte, pane!“ zvolal Courthon, obraceje se ke Gaubertovi, „déle už nemůžete pokračovat v námitkách.“
„Což o to, jsou-li všichni spokojeni, jsem také já,“ souhlasil Gaubert a pokrčil rameny. „Snažil jsem se udělat pro svého duelanta vše, co jsem mohl. Ale tak jak věci jsou, myji si ruce, protože nejsem odpovědný za to, co se stane. Tak pánové, můžeme začít.“
Rozestavili se a Pařížan již stál ve střehu připraven odrazit první útok Sanguinettiho. Výsměch a šum vycházející z neustále rostoucího davu utichl, když konečně zazvonily zbraně. A sotva začali, ozvalo se hlasité volání:
„Přestaň, Sanguinetti! Počkej!“
Velký muž širokých ramen, oděný v homespunových šatech a s kloboukem bez per, si hrubě razil cestu davem a vpadl na palouk mezi břízami. Bojující ustali a muž, zrudlý a bez dechu, spěchal k Sanguinettimu.
„Vertudieu! (výkřik rozhořčení, z ’par la vertu de Dieu‘) Sanguinetti,“ klel zpola pohněvaně, zpola žertovně. „Tomuhle ty říkáš přátelství?“
„Françoisi,“ odpověděl cizinec, „přicházíš velmi nevhod.“
„A to je tvůj celý pozdrav?“
Když se na něho Garnache pozorněji zadíval, poznal v něm jednoho z mužů, kteří včera seděli se Sanguinettim u stolu.
„Nevidíš, že mám souboj?“
„Ano, a právě pro to se zlobím. Ty máš souboj a já bych se neměl zúčastnit?“
„Jednáš se mnou jako se sluhou a já mám právo se cítit uražen. Nu, jak se zdá, nepřišel jsem ještě příliš pozdě.“
Garnache viděl, kam ten chlapík míří, a nechtěl si nechat vnutit nový odklad. Od chvíle, kdy opustili hospodu, uplynulo již více než půl hodiny. Vyložil jim, že se ho nazdržovali více než dost a žádal příchozího, aby se postavil stranou a nechal je bít se.
Avšak François o tom nechtěl ani slyšet.
„Zapřísahám vás, monsieur, nekažte mi zábavu,“ prosil Garnacha. „Mám v hostinci přítele, který by mi nikdy neodpustil, kdybych svolil, aby zmeškal takovou ranní podívanou, jakou nabízíte. Dovolte, abych pro něho došel.“
„Hleďte, pane,“ odpověděl nakvašeně Garnache, „pro mne to není ani zábava, ani hra. Tento souboj mi byl vnucen…“
„Zajisté, že ne, pane,“ přerušil ho Courthon sladce. „Zapomínáte, že jste pana Sanguinettiho hodil do bláta. To neznamená, že vám souboj byl vnucen.“
Garnache si zlostí kousal rty do krve.
„Hádejte se, o co chcete,“ řičel François smíchy, „ale přísahám, že odtud neodejdu, dokud taky nedostanu soupeře!“
„Raději zvolna, monsieur,“ bručel Gaubert. „Nebude to trvat ani čtvrt hodiny, a ještě budeme mít na všechno čas.“
„Výborně!“ křičel ve svém zoufalství ubohý Garnache. „Ještě budeme mít na všechno spoustu času! Ve jménu božím, běžte si pro svého přítele a doufám, že vy, on a všichni, kdo ještě přijdou, budou v plné míře uspokojeni bojem.“
Gaubert odešel za svojí pochůzkou a dav začal opět mručet, že se nic neděje.
Minula čtvrthodina a muž se stále ještě nevracel. Sanguinetti a jeho dva přátelé spolu hovořili šeptem. Opodál přecházel Garnache sem a tam, aby se zahřál. Přes ramena si opět přehodil plášť, meč zasunul pod paži a procházel se s hlavou sklopenou v té nejhorší náladě.
Tak to nemůže pokračovat, musím to ukončit, a to hned, pomyslel si. Na sklony a záliby rváčů už nehodlal brát ohled. Má na starosti královniny záležitosti, které kvůli nim nebude odkládat. Obrátil se k Sanguinettimu požádat ho, aby se s ním pustil do boje a na nic už nečekal.
Tu náhle se prodral davem obyčejně oděný muž se špinavou tváří a s rozcuchanou hlavou a blížil se k Sanguinettimu a k jeho přátelům. Garnache se zastavil. V chlapíkovi poznal kočího z Auberge de France.
„Monsieur Sanguinetti, můj pán mne posílá, abych se vás zeptal, chcete-li ještě kočár, který jste si na dnešní ráno objednal. Stojí již hodinu před vraty Auberge de France a čeká na vás.“
„Kdeže stojí?“ vyjel na něj Sanguinetti prudce.
„Před vraty Auberge de France.“
„Mor na vás, vy hlupáku!“ zvolal cizinec. „Proč stojí tam, když jsem žádal, abyste mi ho poslali k Veau qui Téte?“
„Nevím pane. Nevím nic než to, co mi hospodský povídal.“
„Mor na hospodského!“ klel Sanguinetti a v tom okamžiku se jeho oči smekly na Garnacha, který pozorně naslouchal. Sklopil zrak a kočímu poručil: „Chci ten a půjdu si hned pro něj. Vyřiďte to svému pánovi.“
Po těchto slovech se obrátil a popošel ke Garnachovi. Jeho dřívější arogance zmizela a nyní dal najevo nesmírnou zkroušenost.
„Monsieur, co vám mám říci?“ tázal se pokorným hlasem. „Zdá se, že to opravdu byl hluboký omyl. Věřte mi, jsem nesmírně zarmoucen.“
„Už ani slova!“ zvolal Garnache s úlevou, že skončí se záležitostí, která hrozila stát se nekonečnou. „Dovolte, abych vyjádřil svou lítost nad tím, jak jsem s vámi naložil.“
„Přijímám vaše slova a obdivuji jejich velkomyslnost,“ odpověděl cizinec a sklopil dvorně hlavu.
„To vaše zacházení se mnou, přiznávám se, jsem si pro svou tvrdohlavost a pro svůj omyl zasloužil. Lituji, že jsem tyto pány připravil o zábavu, kterou očekávali, ledaže byste jim prokázal neobyčejnou laskavost…“
Garnache ho břitce ujistil, že to nemá v úmyslu, a spěšně si oblékl kabátec. Nejraději by toho chlapa zpráskal, ale uvědomil si, že má na práci mnohem důležitější věci. Zastrčil meč do pochvy, vzal si plášť a klobouk a poroučel se oněm pánům slovy trochu úsečnějšími, než bylo zvykem. Odkvapil, jak jen rychle mohl, a za ním se ozýval křik zklamaného davu. Aby byl u Veau qui Téte co nejdříve, nadešel si kratší cestou za kostelem a přes hřbitov St. François.
Meisterkoch nakladatelství Romány (meisterkoch.eu)
Přidejte odpověď