Kapitola 6. SÍŤ SE STAHUJE
Mademoiselle de la Vauvray a pan de Garnache dojeli do Grenoblu pozdě v noci a za deště. Do města vstoupili pěšky, neboť Pařížan si nepřál vzbudit pozornost a být viděn v sedle spolu s dámou sedící před ním.
Nezapomínaje na slečnino pohodlí, svlékl plášť, přinutil ji, aby si jej oblékla, a kápi jí přetáhl přes hlavu, aby ji chránil nejen před deštěm, ale i před zvídavými pohledy. Procházeli v lijáku kluzkými, špinavými ulicemi, osvětlovanými slabou září, jež padala z oken. Garnachovi a Valerii těsně v patách šel Rabecq s oběma zvířaty. Zamířili rovnou k Auberge du Veau qui Téte (hostinci U sajícího telete), který měl tu výhodu, že stál naproti senešalovu paláci.
Podomek se postaral o koně a hostinský vedl své hosty do pokoje v prvním patře, kde ubytovali slečnu. Garnache nechal Rabecqa u ní na stráži a šel přes ulici do senešalova paláce a žádal o okamžité uvedení k monsieurovi de Tressan.
Když byl uveden k senešalovi, polekal ho oznámením svého návratu z Condillacu a vysvobozením slečny de la Vauvraye. Přímo ho však vyděsil žádostí o eskortu, která by ho doprovodila do Paříže. Garnache vysvětloval a zlostně se usmíval.
„V žádném případě nemám v úmyslu vystavit se silám, které tygřice a její mládě na Condillacu za mnou pošlou.“
Senešal si prohraboval vousy a zvrátil své bledé zornice tak, že zmizely v tlustých polštářích jeho víček. Měl za to, že královnin emisar byl oklamán podruhé – tentokrát úspěšně.
..Předpokládám, monsieur, že jste dámu osvobodil silou nebo lstí.“
„Obojím, pane,“ zněla krátká odpověď.
Tressan se dále prohraboval ve svých vousech a přemýšlel. Byla-li to pravda, nemohla ta záležitost pro něho lépe skončit! Neměl v ní ani tak, ani onak prsty. Utíkal se zajíci a lovil se psy a ani jedna strana mu nemohla vyčítat nedostatek loajality.
Když ho dnes dopoledne ten divoký Pařížan opustil s úmyslem jít zcela sám se svým poselstvím do Condillacu, nemyslel si, že se ho potom ještě někdy živého uvidí. A přece tu stál, klidný a sebejistý, a dokonce mu oznamoval, že zcela sám provedl to, co by jiný váhal udělat i s plukem vojska za zády.
Zvědavost přiměla Tressana požádat Garnacha o vylíčení podrobností toho zázraku a rytíř ho pobavil krátkým popisem událostí na Condillacu. Když si senešal uvědomil, že to byl Garnache, kdo druhého přelstil, divil se ještě více.
„Nejsme však ještě z toho venku,“ zdůraznil rytíř, „a proto chci ozbrojený doprovod.“
Tressanovi bylo náhle nevolno. „Kolik mužů potřebujete?“ tázal se v domnění, že Garnache požádá nejméně o půl setniny.
„Asi šest a seržanta, který by jim velel.“
Tressanova nevolnost pominula a nyní cítil ke Garnachovi opovržení, že se nerozvážně spokojuje s tak malým počtem. Jeho úkolem nebylo upozorňovat královnina posla na to, že tak slabá eskorta může být nedostatečná. Silný doprovod by musel odříci, nebo se rozejít s Condillacem. Ale jen šest mužů! Pah! To není nic. Svolil velmi ochotně a optal se ho, jak brzy a kde mají být připraveni.
„Hned!“ odpověděl Pařížan. „Opustím Grenoble ještě dnes v noci. Doufám, že za hodinu vyrazím. Do té doby chci mít zajištěnu stráž. Bydlím právě naproti.“
Tressan, šťastný, že se ho tak rychle zbaví, vstal a vydal rozkazy. Za půl hodiny byl Garnache se šesti muži a se seržantem opět v Auberge du Veau qui Téte. Vojáci zatím nechali své koně v senešalově stáji, kde zůstanou až do odjezdu. Garnache je rozestavil na stráž do výčepu a na chodbu u pokoje slečny. Dal jim přinést jídlo a pití a řekl jim, aby zde čekali tak dlouho, dokud jeho sluha Rabecq nepřinese další rozkazy. Sám se vydal hledat vůz a ježto hospoda Auberge du Veau qui Téte nebyla poštovní stanicí, musel hledat jinde – v Auberge de France, v hostinci, který byl na východní straně města až u Savojské brány.
Zahalil se těsněji do svého pláště a kráčel rychle deštěm, který padal čím dál hustěji. V Auberge de France ho však čekalo zklamání. Hostinský neměl ani vozy, ani koně a nebude je mít až do rozednění. Litoval, že tato okolnost uvádí pana de Garnache do tak velkých rozpaků a omlouval se dlouhým výkladem proč a jak se stalo, že nic nemá. Pařížan byl klidný a nepodezříval ho, nevěděl, že už před jeho příchodem zde byli lidé z Condillacu a byli také všude jinde, na všech místech, kde by bylo možné získat spřežení a vůz. Hrozbami a sliby odměn za poslušnost dokázali, že Garnache všude, kam přišel, slyšel tutéž historku. Když přes hodinu marně prohledával město, vrátil se promočený a rozmrzelý k Auberge du Veau qui Téte. V koutě prostorného výčepu, u dveří vedoucích dále do nitra hospody stál stůl a nad ním se šest mužů bavilo hrou v karty. Seržant seděl opodál zabrán v rozmluvě se ženou hospodského, která s očima údivem vykulenýma polykala jeho vyprávění, nevšímajíc si vzrůstající nevole bdělého manžela.
U jiného stolu seděli čtyři cizinci, podle vzhledu cestující, a rozmlouvali. Když Garnache vstoupil, zmlkli. Pařížan, spěchající přes slámou pokrytou podlahu, si jich však nevšímal a neviděl ani čtyři páry očí, které ho pozorně sledovaly. Letmo odpověděl seržantovi na pozdrav, zmizel ve dveřích do chodby a za chvíli se jeho zvučné kroky ozývaly na schodech. Svého sluhu nalezl nahoře v předsíni.
„Všechno v pořádku?“ Sluha přikývl.
Mademoiselle ho uvítala radostně. Jeho dlouhá nepřítomnost jí působila starosti. Vypravoval jí, kde byl, a když slyšela, že nikde nepochodil, objevily se v jejích očích obavy. Zvolala:
„Ale monsieur! Snad nechcete, abych zůstala v Grenoblu přes noc?“
„Co jiného nám zbývá?“ svraštil obočí nad tím ženským rozmarem.
Její strach však rostl: „Tady nejsme v bezpečí. Vy nevíte, jak mocná je vdova z Condillacu.“
Šel ke krbu a zuhelnatělá polena zasyčela pod jeho mokrými botami. Posadil se zády k ohni a usmíval se bezstarostně na dívku.
„A vy nevíte, jak jsme my mocní. Dole mám šest vojáků a seržanta. Se mnou a s Rabecqem je nás devět. To je snad dost silná stráž, nezdá se vám, slečno? A já si nemyslím, že se markýza odváží až sem.“
Trochu ji tím uklidnil. „Ale přesto, byla bych hrozně ráda, kdybyste mi opatřil aspoň koně, abychom mohli hned jet do Saint Marcellieu, kde bychom vůz určitě sehnali.“
„Nezdá se mi, že je nutné vás vystavovat takovému nepohodli,“ a dodal, „prší jen se leje.“
„Co na tom?“ namítla netrpělivě.
„Na poště neměli ani koně. To vaše Dauphinée, to je zapadlý kraj, slečno.“
Její hnědé oči rychle vzhlédly a do tváře se jí vrátilo leknutí: „Cože, dokonce ani koně?“ Vstala a přistoupila k němu. „Ale to je nemožné…“
„Ujišťuji vás, je to tak, jak říkám. Nemohl jsem v celém městě, ani na poště, ani v zájezdních hospodách, najít ani jednoho volného koně!“
„Monsieur!“ zvolala. „V tom vidím prsty madam.“
„Jak to?“ zabručel už podrážděně.
„Předešli vás. Chtějí nás zdržet v Grenoblu.“
„Řekněte mi však proč? K čemu?“ Jeho netrpělivost vzrůstala: „V Auberge de France mi slíbili vůz určitě na ráno. Co by z toho měli na Condillacu, kdyby nás tu zdrželi přes noc?“
„Mohou mít nějaký plán – oh, monsieur – mám nejhorší obavy.“
„Nemějte je,“ odpověděl ležérně, a aby ji uklidnil, dodal s úsměvem: „Nepochybujte o tom, že vás budeme dobře hlídat, já, Rabecq i naši žoldnéři. Stráž ve výčepu a na chodbě bude stát celou noc, kromě ní se budu já sám střídat s Rabecqem v hlídce. Uklidní vás to trochu?“
„Jste velmi laskav, monsieur,“ řekla, a když odcházel, dodala starostlivě: „Dejte na sebe pozor!“
Zastavil se mezi dveřmi. „Mívám to ve zvyku,“ usmál se.
Ale slečna mu úsměv nevrátila, v tazích její tváře ležel strach a prosila ho ještě jednou:
„Dejte pozor na záludné léčky, buďte opatrný, lidé z Condillacu jsou krutí a lstiví, kdyby se vám přihodilo něco zlého…“
„…zůstanou s vámi ještě Rabecq a vojáci,“ dokončil větu.
Pokrčila rameny a naléhala: „Zapřísahám vás, buďte opatrný – velmi opatrný!“
„Můžete se na mne, slečno, spolehnout,“ zavřel za sebou dveře.
Na chodbě zavolal na Rabecqa a společně sešli dolů. Vzpomněl si na její obavy, přivolal jednoho ze seržantových vojáků a postavil ho na stráž před dveře jejího pokoje, kde měl stát tak dlouho, dokud se on a jeho sluha nenavečeří.
Když to vše zařídil, zavolal hostinského a posadil se za stůl. Rabecq, v domnění, že mu bude podávat mísy a nalévat víno, se postavil za něj. U protější stěny výčepu seděli stále ještě čtyři cizinci, kteří byli zabraní do rozhovoru, a sotva Garnache dosedl, zavolal jeden z nich hospodského a netrpělivě se podrážděným hlasem ptal, dostane-li už brzy svou večeři.
„Za chvíli, pane,“ odpověděl hostinský uctivě a vrátil se k Pařížanům. Vyšel ven, aby přinesl jídlo objednané Garnachem, a než se vrátil, dozvěděl se Rabecq příčinu, pro niž jsou nuceni zůstat v Grenoblu přes noc.
Vychytralý sluha si z toho vyvodil to samé, co už dala najevo mademoiselle. I on byl přesvědčen, že jeho pán byl předstižen lidmi z Condillacu. Kdyby však nyní Garnachovi radil k opatrnosti, byl by ho rozzlobil tak, že by od něho dostal za uši. Proto se rozhodl, že bude bdít také nad svým pánem a že mu za žádnou cenu nedovolí během této noci opustit Auberge du Veau qui Téte.
Hostinský se vrátil a v rukou nesl mísu, z níž vycházela pára z ragout s vůní vzbuzující silnou chuť k jídlu. Za ním šla jeho žena s jinými mísami a s lahví armonacského vína pod paží. Rabecq byl okamžitě zaměstnán a jeho pán nadaný velkým hladem se chystal ukojit jeden z nejzdravějších apetitů Francie. Tu náhle dopadl na stůl stín a vedle pana de Garnache stál muž, jehož tělo zaclánělo světlo jedné z lamp visících z trámů ve stropě.
„Konečně!“ zvolal a jeho hlas zněl drsně a neurvale.
Garnache vzhlédl a ustal v nabírání jídla. Rabecq, stojící za ním, také pootočil hlavu a sevřel rty. Hostinský vzhlédl též a přestal vytahovat korek z láhve, kterou převzal od své ženy. Vykulil znepokojeně oči a otevřel pusu k přívalu omluv a domluv, kterými by uklidnil toho krajně netrpělivého hosta.
Avšak než mohl promluvit, rozřízl nastalé ticho Garnache svým ostrým hlasem.
„Monsieur něco říká?“
„Vám, pane… nic!“ odpověděl chlapík a podíval se mu s drzou výzvou do očí.
Rytířovy tváře zbrunátněly, obočí se svraštilo údivem a oči přejížděly po rušiteli. Byl to týž cizinec, který před chvílí hlučel, kdy že dostane svou večeři. Byl to velký chlap, širokých ramen a silně vyklenuté hrudi. Měl rusé, kučeravé vlasy až na ramena, a tvář, která byla neobyčejně troufalým výrazem síly a sebevědomí. Jednal s onou nenucenou důstojností lidí, kteří mají mnoho podřízených a málo nadřízených.
Než mohl Garnache promluvit, vpadl do sporu hostinský:
„Pán se mýlí…“ počal.
„Mýlím?“ zahřměl muž cizím přízvukem. „Vy se pletete, když mi chcete tvrdit, že tohle není moje večeře. Mám snad čekat celou noc, zatím co lecjaký tlučhuba, který do vašeho prasečího chlívku přišel až po mně, je obsloužen dříve než já?“
„Tlučhuba?“ poznamenal Garnache zamyšleně a opět se zadíval do mužovy tváře. Za cizincem se nyní již tlačili jeho tři druhové. Vojáci v druhém koutě výčepu zapomněli na hru a pozorně sledovali hádku, která věstila bitku.
Cizinec, jehož výslovnost prozrazovala, že není Francouzem, se pohrdlivě obrátil k hostinskému, a nevšímaje si již Pařížana, jednal a mluvil s očividným úmyslem přejít do útoku.
„Tlučhubové?“ zabručel opět Garnache a obrátil se také k hostinskému. „Mistře hospodský,“ pravil, „řekněte mi, kde v Grenoblu pochovávají tlučhubové své mrtvé?“
Než se nešťastný hostinský vzpamatoval, obrátil se výbojný host ke Garnachovi, zíral mu divoce do očí a břeskně ho vyzval:
„Co to znamená?“
„To znamená, pane cizinče, že Grenoble bude zítra svědkem pohřbu cizího otravy,“ ukázal Garnache své zuby v příjemném úsměvu. V této chvíli si letmo uvědomil, že se kdosi dotkl pochvy jeho meče, ale byl příliš zaujat tím hádavým mužem, než aby se tím zabýval.
Cizinec zrudl hněvem.
„To patřilo mně, pane?“ zařval.
Garnache rozpřáhl ruce: „Cítí-li pán, že se to na něho vztahuje, nebráním mu, aby si to myslel.“
Muž se opřel jednou rukou o stůl a nahnul se přes mísy ke Garnachovi. „Smím monsieura prosit, aby se vyjádřil trochu určitěji?“
Garnache se usmíval a cizince pozoroval. Za jiných okolností by se byl rozzuřil, ale nyní se ovládal a bavil se. Ve svém životě již viděl příliš mnoho hádek vzniklých z nejmenších příčin, ale tentokrát se mu zdálo, že ten člověk sem přišel již s úmyslem vyvolat spor. Myslí mu projelo varování slečny. Prohlížel si ho pečlivě, ale nic nemohlo podepřít jeho podezření. Cizinec měl vzhled člověka upřímného a čestného. Snad to byl nějaký savojský panák, který nebyl zvyklý čekat a nyní ho hlad činil podrážděným.
Garnache se rozhodl pro smírnou cestu. Dopustil by se šílenství, kdyby se teď zapletl do rvačky, ať již ten chlap je, nebo není z Condillacu.
Cizinec opakoval: „Žádal jsem vás, monsieur, abyste se vyjádřil určitěji.“
Garnachův úsměv se rozšířil a zlaskavěl. „Upřímně řečeno, působí mi to trochu nepříjemnosti. Moje poznámka byla jen všeobecná.“
„Ale urazila mne, monsieur!“ vyrazil ostře.
Pařížan zdvihl obočí a našpulil rty.
„Pokud jsem vás urazil, lituji toho.“
Tato slova vedla k nejtěžší zkoušce v jeho vznětlivém životě, neboť výraz cizincovy tváře vyjadřoval pohrdavý údiv.
„Mám si to vyložit jako omluvu, monsieur?“
Garnache cítil, že rudne. Opět ucítil lehký tlak na svůj meč, nyní si jej uvědomil a poznal, že ho Rabecq varuje.
„Monsieur,“ pravil konečně a snažil se zkrotit svou prchlivou povahu, „nechápu, jak jsem vás mohl urazit. Ale pokud jsem se vás dotkl, prosím, abyste mi uvěřil, že se to stalo neúmyslně. Nechtěl jsem to,“ a jeho bouřící krev mu přitom neustále našeptávala, aby toho drzouna srazil k zemi.
Muž se přestal opírat rukou o stůl, narovnal se a s provokativním opovržením hlasitě prohlásil:
„Tak už dost o tom. Ukážete-li také takovou ústupnost, pokud jde o večeři, kterou mi předáte, učiním rád konec známosti, jejíž pokračování by mi nebylo ke cti.“
To bylo víc, než Garnache mohl vydržet. Křeč vzteku zryla jeho tvář a v příští chvíli by již, i přes Rabecqovo urputné chlácholení, letěla mísa s ragout na cizincovu hlavu. Avšak tu neočekávaně přispěchal na pomoc hostinský:
„Monsieur, zde vám neseme večeři,“ ohlašoval, když viděl, že jeho žena přichází z kuchyně a nese velký podnos plný jídel. Chvíli se zdálo, že cizinec je na vahách. Posléze se podíval s chladnou drzostí na talíře Garnachovy.
„To vaše ragout,“ řekl a v jeho tónu byla nesnesitelná urážka, „zdá se mezitím vystydlo. Už ho nechci.“
Vtáhl do sebe vzduch, otočil se na patě a bez jediného pohledu na Garnacha šel ke svému stolu, kde už měl kouřící večeři, a usedl ke svým společníkům.
Pařížanovy oči ho sledovaly a metaly blesky nahromaděného vzteku. Nikdy v životě se nepřemáhal tak, jako nyní, ale teď se ovládal pro tu slečnu nahoře v pokoji. Uvědomoval si, v jakém neštěstí by se ocitla, kdyby se mu něco zlého přihodilo. Ale byl tak zuřivý, že nemohl jíst. Odstrčil talíř a vstal.
Obrátil se k Rabecqovi, který při pohledu na pánovu tvář od něj s úlekem odskočil, a ukázal mu na stůl: „Navečeř se, Rabecqu, místo mě a potom přijď za mnou nahoru.“
Pozorně sledován očima cizince a jeho druhů, vyšel z výčepu a šel po schodech nahoru, kde v rozhovoru s Valerií nalezl znovu svůj klid. O své příhodě však nepronesl ani slovo, aby v ní opět nevzbudil obavy sotva zahnané.
Přidejte odpověď