Kapitola 5. GARNACHE ZTRÁCÍ ROZVAHU
„Poslala jste pro mne, madam?“ řekla. Zdálo se, že váhá ještě na prahu síně a její hlas, příjemný alt, byl chladný a plný pohrdání.
Markýza postřehla přízvuk nevěstící nic dobrého a začala litovat, že se dala strhnout k hazardní hře seznámení Valerie de la Vauvraye s panem de Garnache. Byl to krok, pro nějž se rozhodla z tísně jako poslední prostředek, jak přesvědčit královnina vyslance. A zajistila si to už napřed. Jakmile slyšela o Garnachově příjezdu, zašla za slečnou a poručila jí, aby, pokud pro ni přijdou, onomu pánovi z Paříže řekla, že jejím přáním je zůstat na Condillacu.
„Učiníš, co ti radím,“ řekla sladkým hlasem. „Ale uděláš-li něco jinak, než chci, slibuji ti, že tě ještě před západem slunce provdám za Mariuse, ať chceš nebo nechceš. Pan de Garnache přichází sám a musí také sám odejít, nebo neodejde vůbec. Mám na Condillacu dost lidí, kteří splní jakýkoli můj rozkaz a zařídí to. Doufám, že mi rozumíš.“
Valerie zbledla. „A vyhovím-li vám, madam?“ tázala se. „Co potom?“
„Pak nebudeš k ničemu nucena, Valerie. A můžeš zde žít tak, jak jsi žila dosud.“
„A nebyla jsem k tomu nucena?“ zněla dívčina rozhořčená odpověď.
„To sotva, dítě,“ řekla urozená vdova. „Snažili jsme se tě vést k moudré volbě, nic víc. A neučiníme ani pak nic víc, pokud ovšem odpovíš panu de Garnache tak, jak jsem ti poradila. Ale zklameš, pamatuj si to dobře, a staneš se Mariusovou ženou ještě, než nastane noc, a Garnache tě nezachrání.“
Nečekala až jí dívka dá své slovo a dala jí tak najevo své sebevědomí. Ale nyní, při zvuku tohoto pohrdavého hlasu, při pohledu na její klidný, odhodlaný obličej, litovala, že riskovala, a ještě důrazněji si nezajistila její poslušnost. Zadívala se úzkostlivě na Garnacha. Jeho oči lpěly na dívce. Všiml si její štíhlé, ohebné postavy v smutečním rouše. Viděl vysoké oblouky obočí, jasné oči barvy lískových ořechů a korunu hnědých vlasů zatočených vespod bílého čepce. Jeho pohled utkvěl na jejím tenkém nose delikátních chřípí, na jemné linii rtů a brady, na oslňující bělosti její pleti. Tato znamení urozenosti nasvědčovala tomu, že dívka je opravdu Valerie de la Vauvraye.
Madam ji vyzvala, aby přistoupila blíže. Marius si pospíšil a galantně jí přistavil židli. Jeho jednání bylo obdivuhodnou nápovědí vášně tlumené úctou.
S klidem usedla a posléze upřela oči na muže, kterého poslala královna, aby ji vysvobodil. Zjev pana Garnache nebyl vhodný pro úlohu Persea, která naň byla vložena. Viděla vysokého, hubeného muže, vyvstávajících lícních kostí a očí tak ostrého pohledu, jako hroty rapíru.
Nastalo ticho, které Marius, jenž se loktem opíral o lenoch křesla, na němž Valerie seděla, přerušil:
„Monsieur de Garnache je vůči nám nespravedlivý, neboť shledává těžkým uvěřit, že si nepřejete opustit Condillac.“
Urozené vdově, která stála poblíž Garnacha, unikl tlumený vzdech. Pařížanovi neušel a vyložil si ho jako výraz úlevy. Markýza o krok ustoupila a Garnache si uvědomil, že jí to umožňuje stát tak, že nemůže pozorovat její tvář, aniž by nemusel k ní obrátit hlavu. Jako by náhodou také ustoupil o krok a stál s ní nyní v jedné čáře.
„Mademoiselle, je hodno politování, že jste psala královně, a to tím více, že se vaše názory změnily. Jsem hloupý muž, slečno, jsem jen voják, který má rozkazy, jichž musí poslechnout, aniž má právo na vlastní názor. Mám rozkaz odvést vás s sebou do Paříže. Změna vaší vůle nebyla uvažována. Nevím, jak by královna chtěla, abych jednal, když vidím váš odpor k Paříži, snad by vás ponechala zde, jak si přejete — ale já si nesmím dovolit sám za sebe rozhodovat o vůli královny. Proto mi nezbývá než vás vyzvat, slečno, abyste se okamžitě připravila a odjela se mnou.“
Ulehčení, které se objevilo na tváři Valerie, slabý ruměnec, který proteplil její líce, dosud tak bledé – to bylo potvrzení, jaké potřeboval ke svému podezření.
„Ale, monsieur,“ pravil Marius, „musíte si uvědomit, že královniny rozkazy jsou v souladu s přáním slečny a že teď, když mademoiselle své tužby změnila, změnily by se zajisté i rozkazy Jejího Veličenstva, které by se slečně zcela určitě přizpůsobily.
„To může být jasné vám, monsieur, ale já se naneštěstí mohu řídit pouze rozkazy, které jsem obdržel,“ stál na svém Garnache. „Mademoiselle se mnou nesouhlasí?“
Chtěla promluvit, její pohled ožil, rty se pootevřely. Pak náhle zmizela z jejích lící všechna barva a zdálo se, že nemůže vyslovit jediné slovo. Garnachovi stačil jediný pohled periferním viděním na tvář markýzy, aby postřehl zuřivost v očích, které upírala na Valérii.
Obrátil se přímo na ni a jeho chování se změnilo v ledovou zdvořilost:
„Madame le marquise,“ pravil. „Prosím vás s veškerou uctivostí, abych směl podotknout, že mi není dovoleno promluvit s mademoiselle de la Vauvraye, jak mi bylo slíbeno.“
Zlověstný klid, s nímž padala jeho slova, měl vzrušující účinek na urozenou vdovu. Slova, která pronesl, jí přinesla, když si je rozvážila, velké ulehčení. Zdálo se, že již jen potřebuje být přesvědčen, že dívka před ním je opravdu slečna de la Vauvraye. Jeho slova jí napověděla, že jinak je s průběhem záležitosti spokojen. Zvolala:
„Ale to se mýlíte, monsieur,“ a usmívala se do jeho vážných očí. „Protože jsem s vámi již jednou takto žertovala, domníváte se, že…“
„Ne!“ přerušil ji. „Nerozumíte mi, paní. Neříkám, že toto není mademoiselle de la Vauvraye…“ zarazil se, nevěděl, jak to má říci, aby ji neurazil. Začalo ho zlobit, že svou neschopností výřečnosti by měl všechno ztratit v okamžiku, kdy cítil, že jednání přivedl již tak daleko. A když se Garnache začal zlobit, šlo ostatní již velmi rychle.
Tato vlastnost byla chybou jeho povahy, lstivý a chytrý jako liška došel mnohdy až na kraj úspěchu a potom zničil vše náhlým záchvatem vzteku.
Tak tomu bylo i nyní. Jeho klid a mrazivost se změnily v rozčilení a žár. Bez jakéhokoli přechodu vybuchl. Jeho silná ruka se sevřela a dopadla na stůl. Zvrátil láhev a víno se rozlévalo po desce stolu. Všichni se na něho polekaně podívali. Zahřměl:
„Madam, dáváte mi již dlouhou dobu taneční hodiny. Myslím, že je na čase začít obyčejnou chůzí, nebo jinak nedojdeme daleko po cestě, po níž chci jít – a tou cestou je odjezd do Paříže se slečnou.“
„Monsieur!“ zvolala markýza a postavila se mu neohroženě tváří v tvář. Marius se zachvěl v obavách o matku, neboť muž se mu zdál být tak divoký, že vzbuzoval strach; bál se, aby ji neuhodil.
Garnache vzplanul: „Slyšel jsem toho už dost a nechci slyšet už ani slovo. Vezmu s sebou hned tuhle dámu a pohne-li zde někdo jen prstem, aby mi v tom zabránil, bude to – Bůh mi budiž svědkem – poslední odpor v jeho životě.“ Během řeči ve své zuřivosti odhodil svou bdělost a nezpozoroval znamení, které madam dala svému synovi, a ani si nevšiml, že se Marius odplížil ke dveřím.
„Je to krásná věc klamat se vzájemně medovými slovy, úsměvy a posunky, ale s tím jsme u konce, madam.“
Kráčel k ní vysoko vzpřímen a hrozil jí prstem do tváře: „S tím jsme hotovi! Nyní se vrátíme k činům!“
„Aj, monsieur!“ odpověděla chladně. „Dočkáte se zde tolika činů, že uspokojí i vaši urážlivou žízeň po nich.“
Výsměšný tón, v němž byla skryta hrozba, působil na jeho horečnatý mozek jako ledová lázeň. Okamžitě vychladl. Strnul a rozhlédl se. Marius byl pryč. Mademoiselle vstala a prosebně na něj hleděla. Teď se v mysli proklínal a spílal si do bláznů a hlupáků.
Přistoupil rychle k Valerii, a přestože měl malou naději, že vyhraje, řekl:
„Mademoiselle, jste připravena?“
Slečna viděla, že bouře jeho vzteku pominula a nakazila se zoufalou odvahou, kterou v ní jeho otázka vzbudila.
„Jsem připravena, monsieur, půjdu s vámi tak, jak jsem.“
„Tedy, ve jménu božím, pojďme!“
Odcházeli spolu ke dveřím a urozené vdově nevěnovali jediný pohled. Markýza je klidně sledovala, v její krásné tváři byl zlý úsměv, její ruka hladila hlavu psa, stojícího vedle ní.
Vzápětí se v chodbě ozval ohlas kroků a hlasů. Dveře se prudce rozrazily a do síně vpadl půltucet mužů s tasenými meči a s Mariusem v patách. Valerie zděšeně vykřikla a ustoupila ke stěně. Své malé dlaně přitiskla ke tvářím a oči se jí leknutím rozšířily.
Meč pana de Garnache vyletěl z pochvy a ze zaťatých zubů muže uniklo zaklení. Postavil se k obraně. Ozrojenci se zarazili a měřili si ho nepřátelskými pohledy. Marius je ale zezadu pobídl k výpadu.
„Na něj!“ vyštěkl, jako by byli smečkou psů, ukázal prstem na Garnacha a jeho oči zlověstně svítily. „Svažte ho!“
Pohnuli se. Avšak v téže chvíli se pohnula i slečna a skočila mezi ně a muže, který pro ni přišel.
„To neuděláte!“ křičela. „Byla by to vražda!“
Garnache docela klidně odtušil: „Mademoiselle, postavíte-li se jen kousek stranou, bude především několik vražd spácháno na nich.“
Ale dívka neuhnula. Marius zatínal pěsti a urozená vdova jen přihlížela, usmívala se a hladila psa. Slečna se k ní obrátila a prosila:
..Madam, vy to nedovolíte. Nepřipustíte, aby spáchali tak hroznou věc! Poručte jim, aby sklonili meče. Považte, madam, že pan de Garnache je zde v zastoupení královny.“
Avšak, tak nebo tak, od okamžiku, kdy dal Garnache najevo svůj pevný úmysl odvést s sebou slečnu do Paříže, byl jeho osud zpečetěn. Madam by nikdy nedovolila, aby opustil Condillac živ, neboť věděla, že připustí-li jeho odjezd, bude pak vypovězena nebo dána do říšské klatby. Musí zde zemřít a být zapomenut. Kdyby se po něm někdo ptal, Condillac by o něm nic nevěděl.
„Monsieur de Garnache nám slíbil, že zde provede jakési krásné činy,“ vysmívala se. „Nestačí-li těch šest lidí k předvedení jeho udatnosti, máme venku ještě více mužů, které můžeme zavolat.“
Marius při pohledu na slečnu pocítil jakési hnutí ohleduplnosti: „Valerie, nesluší se, abys zde nyní zůstala.“
„Ano, odveď ji,“ požádala ho matka s úsměvem. „Její přítomnost zbavuje našeho statečného Pařížana mužnosti.“
Marius se vydal k dívce a Garnache od ní odstoupil. Náhle skočil dopředu, chytil mladého muže na prsou za jeho kabátec, strhl ho stranou za slečnu, povalil na zem a postavil svou nohu v jezdecké botě mladíkovi na hrdlo.
„Jen hnete prstem, sličný mládenče,“ utrhl se na něj, „a vyšlápnu z vás život jako z ropuchy.“
Všichni ozbrojenci se vrhli jako jeden muž k nim, ale byl-li Garnache vzteklý, uměl zůstat také ledově klidný. Věděl, že kdyby se opět přestal ovládat, bylo by po něm rychle veta.
„Zpět!“ vykřikl na ně hlasem tak velitelským, že se bezděčně zastavili.
„Zpět, nebo zemře!“ zahřměl a opřel hrot svého meče o prsa mladíka. Urozená vdova se rozhlédla a hledala, kdo by jí pomohl. Úsměv jí zmizel ze rtů, v očích se jí objevila hrůza. Valérie hleděla na muže, který tu stál vzpřímen s nohou opřenou o Mariusův krk, a připomněl jí fantastickou postavu svatého Jiří v boji s drakem.
Garnachovy bdělé oči neustále lpěly na urozené vdově. Četl v úzkostném strachu, který zkresloval krásu její tváře, a nabýval odvahy.
„Pusťte ho!“ řekla a její hlas byl sotva něčím jiným než slabým šepotem. „Monsieur, pusťte ho, pokud chcete zachránit vlastní krk!“
„Za tu cenu ho pustím – ačkoli si myslím, že platíte příliš mnoho za život tak ubohý jako je můj. Nicméně, vy určujete cenu a já mám v ruce hru; prosím, abyste mi tedy odpustila, budu-li vydírat.“
„Pusťte ho ve jménu Božím a kliďte se svou cestou. Nikdo vás nebude zdržovat,“ slibovala.
Usmál se: „Než to udělám, musím mít záruku. Nevěřím vašemu slovu, madam de Condillac.“
„Jakou záruku vám mohu dát?“ zvolala, lomila rukama a oči upírala na popelavě šedou tvář syna.
„Poručte jednomu z těch chlapů, aby zavolal mého sluhu. Nechal jsem ho čekat u koní na dvoře.“
Rozkaz byl vydán a jeden z hrdlořezů vyšel ze síně. Očekávali jeho návrat se sluhou v napjatém a úzkostlivém tichu. Rabecqovy oči při pohledu na situaci, kterou uviděly, vyjádřily leknutí. Garnache mu poručil, aby odebral všem přítomným zbraně.
„Ať nikoho nenapadne se mu vzepřít, ať žádný z vás neprovede nějakou hloupost! Váš mladý pán by za to zaplatil svým životem.“
Urozená vdova opakovala úzkostlivě jeho rozkazy. Rabecq ničemu nerozuměl, ale chodil od muže k muži a sbíral jejich zbraně. Celou náruč mečů a dýk položil na lavici stojící ve výklenku okna na vzdáleném konci síně. U protější stěny se podle Garnachova rozkazu seřadili odzbrojení žoldnéři, a když vše bylo vykonáno, jak si přál, sňal nohu z hrdla své oběti.
„Vstaňte!“ rozkázal a Marius ho rychle poslechl.
Garnache se postavil těsně za zády mladíka a řekl:
„Madam, vašemu synovi se nic nestane, bude-li moudrý. Ale když neposlechne nebo když někdo z Condillacu proti nám zvedne zbraň, monsieur de Condillac zemře. Mademoiselle, přejete si doprovodit mne do Paříže?“
„Ano, pane,“ odpověděla bez bázně a s lesknoucíma se očima.
„Tak půjdeme. Postavte se vedle monsieura de Condillac. Rabecqu ty půjdeš za mnou a teď kupředu, monsieur. Budete tak laskav a doprovodíte nás na nádvoří k našim koním.“
Byl to zvláštní pohled na ně, když tak kráčeli ze síně před rozčilenýma očima zdřevěnělých pochopů a jejich velitelky. Na prahu se Garnache zastavil a pohlédl přes rameno zpět.
„Jste spokojena, madam? Viděla jste za jeden den dost udatných činů?“ tázal se s úsměškem. Neodpověděla.
Garnache a jeho průvod přešli do chodby. Zamkl dveře síně i s markýzou a jejími muži uvnitř. Přešli temnou chodbou až na nádvoří. Zde se Marius potěšil pohledem na několik mužů condillacské posádky. Byli ozbrojeni a obklopovali koně Garnacha a jeho sluhy. Při pohledu na skupinu, která vyšla z hradního paláce, strnuli. Garnachův obnažený meč vzbudil jejich podezření a byli připraveni na pokyn svého pána na něj zaútočit.
Marius měl v této chvíli ještě jiskřičku naděje, i když byl Garnache stále pánem situace. Ale to se změní, jakmile on a jeho sluha budou nasedat na koně. Toto nebezpečí však Garnache postřehl:
„Nezapomínejte,“ pohrozil Condillacovi. „Ukáže-li některý z vašich mužů zuby, bude to pro vás horší.“ Ukázal na masivní dřevěné dveře, jež vedly do zbrojnice.
„Budete nyní tak laskav a poručíte jim, aby tam všichni odešli.“
Marius zaváhal. „A když odepřu?“ tázal se odvážně, přestože zůstával ke Garnachovi obrácen zády. Ozbrojenci shromáždění kolem jejich koní se začali hýbat a Garnache zaslechl jejich slova údivu a zlosti.
„To uděláte,“ řekl s klidnou důvěrou.
„Myslím, že máte příliš velkou jistotu,“ odpověděl Marius, skrývaje svoje úmysly pod krátkým zasmáním.
Pařížana se zmocnila netrpělivost. Mluvil rychle a ostře:
„Monsieur de Condillac, jsem zoufalý muž v zoufalém postavení. Každá chvíle, kterou zde promarním, vyčerpává mou trpělivost. Pokud chcete zdržovat v naději, že se naskytne příležitost obrátit hru proti mně, jste šílený, protože se vám ani ve snu nemůže zdát, že to připustím. Monsieur, ihned rozkažte, aby vaši muži odtud odešli do zbrojnice, nebo proženu meč vaší hrudí!“
„To by znamenalo také vaši zkázu,“ odsekl Marius, který se snažil projevit sebevědomí.
„Budete-li zdržovat, znamená to vaši smrt,“ odpověděl Garnache prudce a dodal ještě ostřeji: „Rychle, pane, vyslovte rozkaz, nebo to všecko ukončím jednou ranou.“
Z pohybu za sebou, Marius instinktivně uhodl, že se Garnache rozpřáhl k ráně. Valerie, stojící vedle něj, se polekaně ohlédla přes rameno. Marius okamžik uvažoval, nemá-li se pokusit uniknout nečekaným skokem z Garnachova dosahu ke svým mužům. Ale následků neúspěchu se děsil. Pokrčil rameny a vydal rozkazy.
Condillacští muži okamžik váhali, ale posléze poslušně odcházeli k otevřeným dveřím a ohlíželi se po Mariusovi a Garnachovi.
„Řekněte jim, aby šli rychleji!“ vyjel Garnache na Mariuse a ten uposlechl. Ozbrojenci brzy zmizeli v temném otvoru dveří. Marius doufal, že zůstali za dveřmi a jakmile ho Garnache propustí, vyřítí se na něj.
Ale Garnache zmařil i tuto naději. Aniž obrátil hlavu řekl: „Rabecqu, jdi a zamkni je tam.“
Mariusovo srdce klesalo jako klesá kámen do vody. Jako jeho matka před chvílí, i on si nyní uvědomil, že Garnache je protivník, který nic neponechá náhodě. Nastalo ticho přerušované pouze těžkým dusotem Rabecqových okovaných bot po kamenech nádvoří, když jej přebíhal, aby vykonal rozkaz svého pána. Za chvíli dveře zaskřípěly ve stěžejích, velký klíč v zámku se otočil a Rabecq se vrátil ke Garnachovi právě když tento klepal Mariusovi na rameno.
„Monsieur de Condillac, vraťte se!“ pravil a když se k němu Marius obrátil tváří, ustoupil stranou a ukázal na dveře, kterými vyšli na nádvoří. Mladý muž zůstal chvíli stát, ruce měl zaťaté až mu kotníky zbělely, jeho obličej byl téměř rudý. Marně hledal slova, kterými by vypustil trochu zloby, naplňující jeho duši k prasknutí. Poté však s bezradným trhnutím prošel kolem Pařížana a skřípěl zubama.
Garnache ho doprovázel a prudce za ním s prásknutím zavřel dveře. Když se vracel k Valerii, klidně se usmíval.
„Myslím, slečno, že jsme vyhráli. Zbytek je snadná práce, i když cestou do Grenoblu budete muset snést trochu nepohodlí.“
Usmála se na něj také, úsměvem připomínajícím zasvitnutí slunce na zimním nebi.
„Na tom nezáleží,“ ujistila ho a snažila se vložit odvahu do svého hlasu.
Museli si pospíšit a Garnache odložil stranou všechny poklony a zdvořilosti. Uchopil ji drsně za zápěstí a běžel s ní přes hrubé dláždění k přivázaným koním, s nimiž se zaměstnával již Rabecq. Vyskočil na svého koně, podal jí ruku, druhou ji zachytil u pasu a vyzdvihl si ji k sobě do sedla. Kameny dvora se chvěly pod kopyty jejich koní, klády padacího mostu zaduněly a již se od Condillacu vzdalovali. Cválali dolů po bílé silnici vedoucí k řece. Přejeli most přes Iseru a dali se cestou do Grenoblu. Ani jednou se neohlédli na šedivé věže Condillacu. Valerie měla chuť plakat a smát se, křičet a zpívat, to všechno současně nejen kvůli tomu, co dnes prožila, ale i kvůli té šílené jízdě. Ale přemohla se. Nesmělý pohled vzhůru na přísnou tvář muže, jenž ji v pase pevně držel, ji uklidnil. Jejich oči se setkaly a Garnache se na ni usmál, jak by se usmál otec na svou dceru.
„Nemyslím, že mi tentokrát budou vyčítat ztřeštěnost,“ poznamenal.
„Vám vyčítat ztřeštěnost?“ divila se. Objevil se nečekaně v době, kdy se jí zdálo, že všechny naděje jsou již mrtvé. Přišel sám – kromě sluhy – a způsobem hodným hrdiny epické básně ji vyvedl z Condillacu, pryč od strašné markýzy a jejích vraždících pochopů. Při myšlence na ně se zachvěla.
„Je vám zima?“ optal se, a aby na ni vítr tolik nenarážel, zpomalil jízdu.
„Ne, ne!“ zvolala a při vzpomínce na Condillac se v ní probudil strach. „Spěchejte! Jeďte, jeďte rychle! Mon dieu! Kdyby nás dohonili!“
Podíval se přes rameno za sebe. Cesta za nimi byla více než z poloviny úplně rovná a nebylo na ní ani živé duše.
„Nemusíte se bát. Nejsme pronásledováni. Uvědomili si asi marnost pokusu nás dohonit. Jen odvahu, slečno! Za chvíli budeme v Grenoblu a až tam dorazíme, nebude nejmenší příčiny ke strachu.“
„Víte to určitě?“ Hlas jí zněl pochybnostmi.
Garnache ji obdařil uklidňujícím úsměvem. „Jeho Milost senešal nám dá vojenský doprovod,“ sliboval.
„Avšak doufám, monsieur, že se tam nezdržíme.“
„Ne déle, než bude nezbytně třeba, než opatříme vůz.“
„To jsem ráda!“ vzdychla. „Nebudu mít klid, dokud Grenoble nebude deset mil za námi. Markýza a její syn jsou i tam příliš mocní.“
„Ale jejich moc není větší než moc královny,“ odpověděl.
Jeli nyní volným krokem, a tak mu začala děkovat. Avšak Garnache ji přerušil. „Mademoiselle de la Vauvraye, vy to přeceňujete.“ Jeho hlas zněl chladně a ona měla pocit, že nyní zaujal nadřazený odstup. „Jsem pouze poslem královny – jí poděkujte, nikoli mně.“
Odporovala: „Ach, monsieur! Vám také musím poděkovat. Kdo jiný na vašem místě by pro mne udělal to, co vy?“
„To nevím a ani se o to příliš nestarám,“ odpověděl a zasmál se. Ale jeho smích jí byl nepříjemný. „To, co jsem vykonal, muselo být vykonáno. Koho zachraňuji, na tom nesejde. Jsem pouhým nástrojem ve službách královny, slečno.“
Těmito slovy chtěl zarazit proud její vděčnosti, protože to cítil tak, jak to řekl, že totiž všechen vděk patří královně. Při své neznalosti myšlenkových pochodů žen, s nimiž bez výjimky jakýkoli styk považoval za ztrátu času, ranil svým odmítnutím dívku, jež viděla v jeho tvrdých slovech cosi, co se podobalo téměř pohrdání.
Jeli chvíli tiše až konečně sám Garnache přerušil mlčení.
„Pokud jde o vděčnost,“ pravil, „má-li už jeden z nás povinnost děkovat, tu musím poděkovat já vám.“
„Vy mně?“ podivila se.
„Což jste se nepostavila mezi pacholky s meči a mne?“
„Monsieur de Garnache,“ řekla se strojeným klidem a s chladem, kterým ho napodobila. „Vy to přeceňujete. To, co jsem vykonala, muselo být vykonáno, a koho zachraňuji, je lhostejné. Jsem pouhým nástrojem v tomto případě, pane.“
Postřehl výsměch a upřeně ji pozoroval. Potom se neznatelně pousmál.
„To je pravda!“ řekl. „Ale nástrojem nebes, kdežto já jsem nástroj pozemské moci. Jak vidíte, nejsme docela vyrovnáni.“
Přidejte odpověď