20 let se spisovatel Pavel Kosatík ptal pamětníků na muže jménem Klement Lukeš, což byl člověk od mládí nevidomý, ale přes ten svůj handicap bojoval i proti totalitnímu režimu. Knížka o něm se jmenuje Zápasy slepého muže a Pavel Kosatík je hostem Radiožurnálu.
Jaký je daleko o Science fiction, tedy u literatury, fikce, k literatuře faktu? Ptám se proto, že vy jste u Science fiction začínal před let.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
možná byste se divil, nebo někdo by se mohl divit, že překvapivě blízko. Oboje to má svá pravidla, která je dobré ctít. Jakkoliv v obou případech jde o vyprávění, takže to musíte asi nějak umět vyprávět, byť jste v jiných scenériích.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Kde se učí umění vyprávět?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Tak to nevím, jestli jsem schopen…
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Jak to bylo u vás?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
No, já jsem to tak většinou vyčetl z knížek, tak musíte být knihomol, čtete, teď zjistíte ty různý taktiky těch ghetů a těch antických bombarďáků a všech těch velkých klasiků a pak taky kamarádů, třeba současníků, když začnou psát, no, a tím se člověk učí. No a pak jde o to, aby člověk, to bude trošku možná prvně důležitý, no, vidíte, no, už se do toho dostávám. Pro mě bylo důležitý přijít na to, že vlastně nesmím to dát z ruky, dokaď neobjevím ten svůj vlastní hlas v tom daném textu, dokud tu nebudu opravdu já. Ono se to dá napsat takzvaně chytře, jako že teda zvládnete prameny, všichni budou překvapený, co jste shromáždil a bude to jakoby takzvaně chytrý, jak se říká, ale i když to nebudete vy, tak to nemá žádný smysl.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Takže vy jste i v těch knížkách o Masarykovi, Kohoutovi, Tygridovi, prezidentských ženách, tam všude najdeme Pavla Kosatíka?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
V těch prezidentských ženách ne.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Tam nejste.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
To byl úplnej začátek a tam jsem byl jenom zvědavej a takovej všetečka a já to nekopu, já jsem v tom tehdy viděl smysl, taky jsem to nějakým způsobem byl já, ale to, co jsem teďka před chvilkou se tak pokusil naskicovat, to mě napadlo až pak.
moderátor
——————–
před chvílí jsme mluvili o té knížce Životopisy manželek prezidentů. Vyšla v roce 1993 a vy sám říkáte, že vám na ni vadí, že nebyla bytostná, což zní jako od Hemingwaye trochu.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Tak to mě mrzí.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
No proč? Nemáte rád Hemingwaye? Ne?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Hemingwaye právě, že mám hodně rád, ale každý je někdy trošku jinde. No, bytostná, no, abych cítil v tom, že je to moje krev ten text.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Když jste psal knihy o Masarykovi, o Jaroslavu Preissovi, bankéřovi, Ferdinandu Peroutkovi, spisovateli Pavlu Kohoutovi, zavolal vám v mezičase nebo poté někdo a chtěl, abyste se mu taky pověnoval? Je to čest nechat o sobě psát Kosatíka pro někoho?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
To nevím, takhle neuvažuju a párkrát se to stalo. Tam je potřeba z důvodu, který snadno odhadnete, je dobrý být opatrnej. No, ono každá ta knížka vzniká takovým poměrně složitým procesem. Nikdy to není tak, že si člověk okamžitě s někým padne do náruče. To je jako v přátelství, jako to trvá dlouhou dobu, speciálně třeba u toho Klementa Lukeše, než já jsem… Nebo vlastně, když to začne přátelstvím, tak je to dlouho jenom to přátelství a vůbec knížka není potřeba. A jako v tomhle případě vlastně až po smrti toho člověka začne vznikat, no, takže ty způsoby jsou nejrůznější, no.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Vy jste strávil nebo trávíte měsíc a možná roky, možná ještě déle v různých archivech, ať už veřejných nebo soukromých. Kdy z toho bádání nebo kdy to bádání přestane být technickou rutinou a pohltí vás to a je to bytostné?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
No, to by teoreticky se mělo dít neustále, to nejde, ale jako nemělo by to nikdy úplně vyschnout, poněvadž kdyby se z toho začala stávat taková rutina, nebo kdyby nedej bože člověk z toho, že už něco napsal, začal něco dalšího vyvozovat, jenom z toho, že už něco předchozího je, že z toho má něco plynout, tak to by byla katastrofa pro to další psaní. Já vím, že nejde, abych ve chvíli, kdy začínám novou knížku, zapomněl na to, že jsem do té doby žil a psal, ale jakýmsi způsobem je dobrý si tyhle stavy navodit. Jako nežít z podstaty a ono to taky člověka vede k tomu, snažit se pro každou knížku hledat trošku jinou formu. Ono to nejde pokaždý, ani to nebylo možný, ale jako není to na škodu, no. Já teď píšu román třeba v podstatě poprvé ve svém životě, historickou postavu inspirovaný, protože si to řeklo o román.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Takže tentokrát zase do archivu, ale trochu jinak.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
No a archivy už jsou hotový, ty byly před lety, a to je takovej experiment. Doufám, že to dobře dopadne. Je to o Elišce Junkový, když už jsem teda začal, abych to prozradil, o závodnici. A ona napsala svoje strašně pěkný, podle mě, paměti, takže tam bych dubloval cosi, kdybych psal faktografickou knížku, co ona napsal pochopitelně lépe, takže já se tou svou rozvernou epikou snažím vyjádřit to, co ona nechtěla nebo nemohla.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Takže to už bude třetí sportovec, jemuž se věnujete?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Myslím, že jo.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Zátopek, Věra Čáslavská, no, Eliška Junková. Kdy to vyjde?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
No, příští rok by to mělo. Jsem trošku opožděný, protože hledám bytostnej výraz.
moderátor
——————–
Jaký obrázek jste měl na začátku o Klementu Lukešovi a jaký po těch 20 letech, kdy jste zpovídal pamětníky a sbíral materiály?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
No, já jsem ho poznal až v devadesátých letech po převratě, seznámila mě s ním dokonce Olga Havlová, protože on byl tehdy členem, nevím, jestli to nazvu správně, Správní rady výboru dobré vůle, který ona tehdy čerstvě založila. A on tam docházel jako člověk handicapvanej se vztahem k tématu a dělal na mě strašně dobrej dojem, to byl takový medvěd, takovej jako opravdu nejlepším slova smyslu chlap, no a teď jsem zjišťoval, jak je široce rozprostraněnej tím svým myšlením. Ne, co všecko ví, to bylo jasný, ale jak má blízko k lidem a ti lidi blízko k němu a já jsem byl zvyklej na leccos, ale tohle mě fakt přišlo mimořádný, no. A pak jsem ho začal nabírat i s těma složitostma, poněvadž on, jenom, abych to přiblížil, on byl ročník 26, takže vlastně nastoupil po válce do toho novýho národně frontovního režimu, teda s plnou naivitou toho dítěte, který dostalo najednou spoustu šancí, že jo, nevidomej a najednou může studovat na vysoký škole.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
A stěhuje se z Rakvic do Prahy.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Stěhuje se z Moravy jižní do Prahy, takže jemu se otevřel svět a on opravdu tomu komunismu propadl na plný pecky. A to tak, že se vlastně stal stranickým intelektuálem, on dostal na starost, protože jako byl velmi inteligentní, mnohem inteligentnější než vedení tý strany, tak dostal za úkol, aby je školil, takže on se například i zasloužil o to, že někteří, včetně, já nevím, Lubomíra Štrougala, že někde prolezli o nějaký zkoušky, to jsem mu skoro pak měl za zlý, že kdybych ho byl zašlápl zavčas, tak jsme mohli být možná něčeho ušetření.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Takže on byl něco jako tehdy stranický propagandista, nebo jak se tomu říkalo?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
To byl taky, protože on měl různý průšvihy taky, takže chvíli ho nechali školit ty vedoucí potentáty a pak z něho udělali zase osvětáře a tak. No a díky tady tomu, že on se pohyboval mezi opravdu vlivnýma lidma, měl přístup k textům, včetně těch, který normální lidi neměli šanci číst, tak on velice záhy dospěl k revizi toho marxismu, poněvadž to byl takový ten půvab toho marxismu, že on vlastně nastoloval konec světa, jo, že teda v proletariátu skutečnou revoluci, nastolil tu diktaturu proletariátu a co se bude dít dál? Už bude ten komunismus navždycky už… Nebyl další plán, no, a on byl, protože ho ten marxismus bavil, tak on chtěl, aby ten marxismus jako se vyvíjel a byl pod velkým vlivem Jugoslávců, kde se to teda hodně zostra vyvíjelo, poněvadž po roztržce sovětské jugoslávské v roce 48 lidé okolo Josipa Broze Tita vypracovali takovou poměrně specifickou ideologii. No, a teďka on v tom začal poletovat, no a proto já jsem to vlastně psal. Protože mě on imponuje nejvíc jako člověk, kterej, jak se říká v baronu Prášilovi, vytáhl za vlasy sám sebe z toho hnoje, jo. Já mám rád, když někdo může udělat sebe větší chybu a on ty chyby zamlada sekal, no, a pak mu to dojde a nenechá to tak. A myslím si, že je v tom pateticky řečeno, vzorem pro leckoho v jakýkoliv době. To není knížka jenom o padesátých, šedesátých letech a tak, ale mě to zajímá i s ohledem na ty dnešní debaty, třeba když byl zvolen poslední prezident, tak se říkalo, že to vlastně bude generální, pardon, pro všecky komunisty a já jsem si to nemyslel. A když byla nedávno aféra se soudcem Fremrem, tak zase přišli lidi a říkali, no, tak to je jasný, to teďka všichni komunisty budou pardonovaný. A ukázalo se, že soudce Fremr nebyl, pardonován čili že se k němu přistoupilo individuálně a zjistilo se, že to, že to není takovej Lumen, jak si předtím někdo myslet, no a tím chci říct, že já se taky snažím, respektive propaguju i teď tady ten individuální přístup. Říct, že všichni komunisti byli Mizerové je názor, kterej lichotí nekomunistům, ale z toho neplyne, že všichni nekomunisté byli senzační lidi. Omlouvám se, že tady říkám takový banality, ale ono to pořád víří tím veřejným prostorem donekonečna. No, tak já jsem chtěl prostě ukázat obraz komunisty, který to zvládnul docela dobře a s vlastníma silama.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Řekl byste o něm, že to byl do jisté míry a v jistém slova smyslu hrdina?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Já z toho slova mám trošku vyrážku a pouze v souvislosti s válkami ji používám, takže… Ale zase mu nechci… Hele, byl to slušnej člověk, taky hodně rozpoznal v sobě tu slušnost a dostal… Můžu ještě chviličku o něm biograficky? On třeba v roce 61 se měl stát jako slepec, jako člověk opravdu zdravotně zásadně handicapovaný, tak se měl stát hlavou poměrně velkého politického procesu, který v tom roce 61 chystal Antonín Novotný, dokonce tam měla být jakási varianta na proces s Slánským a spol. o devět let předtím. A Antonín Novotný si představoval, že když vyrobí jugoslávskou skupinu s Klementem Lukešem v čele, takže mu tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov utrhá obě ruce, protože to byla ta doba, kdy Sovětský svaz vždycky s Jugoslávií vždycky rok se kamarádil a pak zase rok znovu Tito byl tím krvavým psem. A takhle se to nevyzpytatelně střídalo. No a v tom roce 61, kdy mu ten Antonín Novotný takhle na stříbrné míse vlastně nabídl tady ten exemplární proces s tou pro jugoslávskou skupinu, tak ten Chruščov, protože se mohl rozhodnout jakkoliv, tak zrovna momentálně měl dobrou náladu. To byl rok, kdy Gagarin byl odpálen do vesmíru, kdy Kubě se relativně dobře dařilo nebo teda hodně lidí na světě si to naivně myslelo, a kdy se začínal i osvobozovat africký režim a tak, takže ten Sovětský svaz se snažil vypadat jako takový dobroděj tady toho všeho, no, takže se jim ten proces nehodil, takže ten Klement Lukeš neskončil za mřížemi.
moderátor
——————–
Klement Lukeš, nevidomý muž, který je hlavním hrdinou, omlouvám se za to slovo, jedné z knížek Pavla Kosatíka, tak tomu komunistickému režimu odporoval přes svůj handicap. Jak on se s tím vyrovnával, jak on se pohyboval vlastně ve vydávání samizdatu, když neviděl? Musel být absolutně důvěřivý k těm nejbližším spolupracovníkům, nebo jak to dělal?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Určitě to, že někdo něco nevidí, ty věci komplikuje a zároveň možná i v přeneseném smyslu usnadňuje, že teda se nad některý ty ošklivosti, kterých normální člověk se třeba bojí, tak se na ně můžete nějakým způsobem povznést. On měl v sobě takovou zvláštní sílu, že tím jeho bytem, kde se ty samizdaty dávaly dohromady a kam chodily všecky ty přepisovačky, tak fakt prošlo asi, já to teď neřeknu přesně, ale asi 30 nebo 40 % samizdatu, který v té době tady vůbec vznikl, to byl opravdu velkopodnikatel, který ty věci ale nepodepisoval tak, jako třeba to dělal Václav Havel nebo autoři u Ludvíka Vaculíka, takže nejde to vlastně ani přesně spočítat, kdyby to někdo chtěl v těch desetitisících stránkách vyjádřit. Ale to jeho nasazení bylo nesmírný a nedá se vlastně v tomhle tom k nikomu přirovnat, no.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Jak hledá odpůrce minulého režimu s tímhle handicapem práci, která ho živí? Aspoň něco?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
No, tak oni ho i v těch dobách, kdy už zlobil, tak ho ze začátku tak jako šetřili, že mu třeba v těch prvních letech přece jenom nějaký to místo, aspoň třeba v tom osvětovém ústavu, přihráli a tak, ale pak, když je definitivně naštval tou tzv. Jugoslávskou úchylkou, no, tak mu nedali práci. A to u slepýho člověka teda znamenalo, že půjde dělat toho košíkáře, na co se původní mě v tý slepecký škole vyučil, ale zase on si tím nechtěl… Tím se zničej prsty, bříška prstů, když pletete koše a nemůžete pak číst brejlové písmo, což jako pro něho teda znamenalo tu skutečnou slepotu, takže on to řešil nejrůznějšími způsoby i s pomocí přátel, jednu dobu to dělal třeba tak, že si pozval kamarády vedoucí, aby ty košíky pletli za něj a že jim bude tak zajímavě povídat, že oni budou ochotni to dělat, a on jim skutečně tak zajímavě vyprávěl a zpíval a zřejmě taky hostil i tím rakvickým vínem a oni byli schopný tímto způsobem s ním spolupracovat.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Pane Kosatíku, kdybyste měl říct, nechť to nezní mentorsky, dnešnímu dvacetiletému, třicetiletému čtenáři, přečti si tuhle knížku, protože. Proč?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
je to o tom, že svobodu v sobě může najít každej. Já si pořád myslím, že i pro dvaceti…, no, ono ve dvaceti člověk ten vztah k tý historii ještě nemá kdovíjakej, to většinou…
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Já se ptám na generaci, která nezažila ten minulý režim.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
No, ale ono to nesouvisí s minulým režim, to je fakt o tom, že každej se chce v tom světě nějak vyznat a dneska zase máme okolo sebe jiný bludný šarády. Těžko se orientujeme ve světě konzumu, někdo prostě tomu bude 20 let holdovat a pak překvapeně zjistí, že těch 20 let zabil. Což mě trošku připomíná to prohledání těch exkomunistů v něčem. No, takže toho, koho ta historie aspoň trošku baví, tak ten by v tom mohl najít takovej příběh o tom, že fakt se člověk může zachránit sám, ale nesmí to vzdát, no.
moderátor
——————–
Probíráme mezi řádky možná taky něco, co by se lidem nedokonalým dalo říct jako vyrovnávání se s minulostí, je to nekonečný proces?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Tak nemusel by nutně být, ale vlastně těžko říct, kdy je hotovo, protože každá generace si vlastně z té minulosti potřebuje nabrat něco trošku jinýho než ta generace předchozí, tak v tomhle smyslu to asi nekonečný je a nad tím nezoufejme, to je dobře, že nikdy nebudeme hotovi s poznáváním.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Vy jste otevřeně někdy řekl, že jste prožil v tom starém režimu 27 let, a kdyby to bylo o pár let víc, tak že by vás to pohltilo taky. Jak jste to myslel?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
protože jsem to pozoroval na pár, ať to nezní ošklivě, o něco starších kamarádech, kteří s tím překlopením do režimu nového měli tak velký potíže, že se to až nepovedlo, třeba někdy. Nevím, jak to pamatujete, ale ten režim byl strašlivej v tom.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Já jsem ten o dva roky starší než vy.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
tak ty osmdesátý léta nikdo může říct, že už nebyl ten teror a tak dál, ale na tom byl nejhorší ten pocit, že ten život, že to fakt nemá budoucnost. Jako že vy v tom režimu nemáte budoucnost, protože když do té strany nevlezete, no, tak budete vždycky při tý zdi, no, a tak jsem si říkal, tak co teda? No, a já jsem nebyl ten typ na emigraci, tak víte, měl jsem takové bezvýchodné perspektivy, docela. S velkou radostí jsem ten rok osmdesátý devátý prožil.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Dneska je každý chytrý, ale vy tenkrát jste si myslel, že socialismus, komunismus, že je tady navždycky?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
To si ani pořádně nepamatuju, ale že je to beton, nevím, jestli navždycky, ale že je to beton, to až teda minimálně do toho Gorbačova, to tak jsem cítil.No, asi jsem kolem sebe taky neviděl síly naše vlastní zde dostatečné, které by z toho nám pomohly ven, ono tomu Gorbačovovi asi nikdy nebudeme moci dost být vděční za to, že udělal to šílené rozhodnutí a zrušil to tam.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Vy jste přišel na rozhovor v černém tričku s bílým nápisem Security.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
To abych vás pobavil, abyste si tady připadal trochu bezpečněji. Opravdu jako doma. Ne, ale tady po chodbách v tom chodit nebudu, aby po mně nikdo nežádal splnění povinností, které třeba nejsem schopen splnit.
moderátor
——————–
spisovatel Pavel Kosatík, kromě jiných autor také knihy Slovenské století. Napadá mě ta jednoduchá otázka, na kterou asi je složitá odpověď, jak se liší slovenské století od českého století, s kterým taky máte co dočinění?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
vzhledem k tomu, že většinu toho století bylo společný stát, tak by se to moc lišit nemělo, ale oba nebo všichni víme, že ty rozdíly teda byly setsakramenský, a že byly vlastně už od samého začátku, ten stát byl myšlen jako společný, ale vlastně těch Slováků se nikdo pořádně nezeptal, jak oni si to představujou, oni si to okolnosti představovali úplně stejně jako Češi, to znamená rovný srovnej.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Protože i ten Milan Rastislav Štefánik byl výraznou osobností, která byla rovna těm zakladatelům československého státu.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Já bych řekl, že ve srovnání s Edvardem Benešem si byl dokonce ještě rovnější.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
třeba Tomáše Garrigua Masaryka
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Jsme za každou cenu řadili podle nějakýho pořadí, tak Masaryk a Štefánik byli v těsném závěsu, dvojka.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Co se tam na začátku zkomplikovalo?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Já tomu rozumím tak, že se hned po vzniku toho státu neprojednalo s těmi Slováky, co oni opravdu chtějí, že to… Nebo ten požadavek rovný s rovným znamená. Mě to kdysi pomohl pochopit Jan Budaj, jsem se ho ptal, co oni chtěli a on vůbec nepřemýšlel a řekl, no, tak třeba, aby hlavní město bylo v Brně, no, to vám klesne brada, leckomu z Čechů dodnes. Ale to je fakt. Takhle ten společný stát by se byl býval udržel. Problém byl, že právě Češi, ačkoliv zakládali Československo, tak de facto v hlavách měli jenom obnovu ty Země koruny české. Ani nikoho na vteřinu nenapadla alternativa vůči Praze. A no, ačkoliv, no, tím chci říct tu metaforou s tím Brnem, a to nikdo třeba doslovně nevnímá, že to chtělo úplně od samého začátku, úplně jiné myšlení, prostě ti hlavní političtí představitelé na obou stranách, což tehdy byl teda Masaryk a na Slovensku Andrej Hlinka, oni si nikdy nesedli a nevyjasnili si to, co třeba ti Slováci očekávají od pittsburské deklarace, což byl takový základní dokument přijatý v roce 1918, kdy byla pojmenována práva Slováků v budoucím státě, která v té první republice nikdy nebyla naplněna, což ty Slováky podle mě logicky jako naplňovalo neláskou, no. Prostě hned v tom začátku tam bylo nedorozumění.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Doznívá něco z toho, o čem jste mluvil v nynější slovenské politice, v nynějších slovenských reáliích?
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Já bych neřekl, že pokud třeba s ohledem na volby, které tam budou, to vezmeme, že by tam nějak hrála karta bývalého státu, nebo že by to tam něco znamenalo, to se jim tam pod nohy, myslím si, neplete. Ale já to vnímám trochu jinak. Já bych si přál, aby ty volby dopadly tak, aby dál pokračovalo to, co já jsem v těch posledních pár letech považoval za jakési opětovné sbližování československé. Já si nemyslím, že by měl vzniknout znovu společný stát v Evropské unii, to ani není nutné, ale umím si představit, že bychom byly, já vždycky, říkám, takovým fajn, jedním z krystalizačních center, jako je jinde, dejme tomu, Benelux, a tak, kdybychom právě proto, že máme tolik historicky společnýho a rozumíme si a nemusíme si spoustu věcí vysvětlovat, tak bychom mohli i ven společně hodně věcí líp vyzařovat, než když to každej z našich dvou pidi států dělá samotnej.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Tak si řekneme vlastně za týden, to už budeme vědět nebo aspoň tušit.
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista
——————–
Tam začneme tušit, ano.
Jan Pokorný, moderátor
——————–
Naším hostem byl dnes spisovatel a scenárista Pavel Kosatík, děkuju za rozhovor a přeju vše dobré, na shledanou.
Přidejte odpověď