Kapitola 4. HRAD CONDILLAC
Zatímco kapitán d’Aubran a jeho setnina spěchali od Grenoblu na západ, jel pan de Garnache, doprovázený svým sluhou opačným směrem k šedým věžím Condillacu, který strměl k ještě šedivějšímu nebi nad údolím Isery. Byl studený, šerý podzimní den a z Alp dul ostrý vítr. Jeho dech byl vlhký a sliboval déšť, který se pravděpodobně zanedlouho snese a kterým již nyní byla prosycena mračna visící nad vzdálenými horami.
Avšak monsieur de Garnache byl vůči svému okolí naprosto nevnímavý. Jeho mysl se zaměstnávala hovorem, od kterého vyjel, a hovorem, k němuž přijížděl. Jen jednou si dovolil odchylku, aby k dobru svého sluhy kázal morálku:
„Vidíš, Rabecqu, jaká morová rána vznikne, když se zabýváme ženami. Jsi mi dostatečně vděčný za to, že jsem ochladil tvou horlivost do ženění? Ne? Nejsi? Ale mohl bys. Žádná vděčnost by nemohla být úměrná dobrodiní, které jsem ti před dvěma měsíci prokázal. Kdyby ses oženil a poznal nesnáze, které vznikají z příliš těsného spojení s tím druhým pohlavím, které jakýsi starý šprýmař nazval „slabým“, to by sis mohl vyčítat jen sám sobě. Avšak se mnou – tisíc ďáblů – se mnou to je něco docela jiného. Jsem muž, který se vždy snažil jít po cestě, kde by mi nepřekážela žádná spodnička. Ale co se nestane? Osud pošle pekelného hrdlořeza, aby zavraždil našeho dobrého krále – Bože, dopřej jeho duši věčné odpočinutí – a protože jeho syn je příliš mladý, vládne jeho matka za něj. A tak já, voják podřízený hlavě státu, jsem podroben ženě. To je samo o sobě zlé, u všech ďasů! Ale osud ještě není spokojen. Najednou si ta žena usmyslí, že zrovna já pojedu do Dauphinée, abych tam vysvobodil jinou ženu ze spárů další ženy. A ty bys mě, Rabecqu, málem pro jednu z těch žen opustil!“
Rabecq mlčel. Garnache náhle řekl jiným tónem: „Pověz mi teď, je tu někde nějaký přívoz?“
„Tamhle o kus dále je most, pane,“ odpověděl sluha rozradostněn obratem v tématu. Jeli tiše k mostu. Garnachovy oči spočívaly nyní na šedivé hmotě hradu, který korunoval na pahorku vzdálený od nich asi půl míle na druhém břehu řeky. Přejeli most a jeli po mírně se zdvíhající holé a drsné půdě ke Condillacu.
Hrad měl přes svou pevnost a mohutnost kupodivu mírumilovný vzhled. Byl obehnán příkopem, ale padací most byl spuštěn a rzí pokryté řetězy napovídaly, že už dlouho nebyl vytažen. Oba jezdci po něm projeli a dusot koňských kopyt vyrušil kohosi ve vrátnici.
Chlapík v hrubém odění zbrojnoše se opřel o svou mušketu a zastavil je v bráně. Pan de Garnache oznámil své jméno a dodal, že přichází paní markýzu požádat o slyšení. Muž ustoupil stranou a propustil je. Jakmile vjeli na hrubě dlážděné nádvoří, z několika dveří se vynořili muži, z nichž někteří se chovali lomozně, aby ukázali, že hrad je sídlem posádky nemalé síly.
Garnache jim věnoval málo pozornosti. Hodil otěže nejbližšímu muži a seskočil pružně na zem. Rabecqovi přikázal čekat.
Zbrojnoš předal otěže Rabecqovi a požádal Garnacha, aby ho následoval. Vedl ho dveřmi nalevo, chodbou dolů, potom předsíní a zavedl jej konečně do prostorné temné síně, vykládané černým dřevem a osvětlené velkým ohněm, planoucím v nádherném krbu. Šeré denní světlo sem vnikalo vysokými gotickými okny.
Když vstoupili, játrově hnědý pes, natažený před krbem, na cizince zavrčel a vycenil zuby. Garnache si psa nevšímal a rozhlížel se po síni, která byla nad pomyšlení krásná a zařízená v temném, těžkém a ušlechtilém slohu. Na stěnách visely olejové podobizny zemřelých Condillaců a vedle nich válečné trofeje a staré zbraně. Uprostřed stál podlouhlý stůl z červeného dubového dřeva, s trnožemi bohatě vyřezávanými a masivními, a na něm stála čínská váza. Náruč posledních podzimních růží, tvořících kytici ve váze, plnila síň sladkou vůní.
Potom zpozoroval panoše, sedícího na stoličce ve výklenku okna. Mladík, lhostejný k jejich příchodu, leštil brnění a pokračoval nerušeně ve své práci až do okamžiku, kdy ho zbrojnoš přivolal a poručil mu, aby paní markýze oznámil, že jakýsi pan de Garnache, nesoucí poselství královny, prosí o audienci.
Současně s odchodem panoše se z hlubokého křesla před krbem zdvihla jiná, až dosud vysokým lenochem zakrytá postava. Byl to mladík krásně modelované, bledé tváře, černých vlasů a hezkých černých očí. Byl nádherně oděn v lesklém hedvábí, jehož barva se měnila, jakmile se pohnul, a přecházela z tónů zelenavých až v barvy temně rudé.
Garnache se dovtípil, že je ve společnosti Mariuse de Condillac. Chladně se uklonil a byl překvapen, když jeho pozdrav byl opětován s líbezností, hraničící skoro se srdečností.
„Přicházíte z Paříže, monsieur?“ tázal se mladý muž mile znějícím hlasem. „Obávám se, že jste na cestě měl nepříjemné počasí.“
Garnache si vzpomněl ještě na jiné věci, nepříjemnější než počasí, a cítil, že se v něm při pouhé vzpomínce na ně vzmáhá vztek. Ale potlačil jej, uklonil se ještě jednou a přátelsky odpověděl.
Mladý muž mu nabídl křeslo a ujistil ho, že jej matka nenechá dlouho čekat. Garnache do něj klesl a natočil nohy k ohni, aby se zahřál. Kůže zapraskala a ostruhy a meč zazvonily.
„Z vašich slov předpokládám, že jste monsieur Marius de Condillac,“ pravil. „Já, jak jste mohl slyšet, když mne váš sluha ohlašoval, jsem Martin Rigobert de Garnache – k vašim službám.“
„Slyšeli jsme již o vás, pane de Garnache,“ řekl mladík a přeložil přes sebe své půvabně rostlé nohy ve fialovém hedvábí. Ohmatával velkou perlu, která visela z lalůčku jeho ucha, a dodal:
„Ale domnívali jsme se, že jste nyní již opět na cestě do Paříže.“
„Nepochybuji o tom. S Margot!“ zněla posměšná odpověď.
Ale Marius nepostřehl zuřivost v jeho tónu nebo neznal jméno, které Garnache vyslovil, a pokračoval:
„Domnívali jsme se, že máte slečnu de la Vauvraye odvézt do Paříže, abyste ji svěřil královně-regentce do ochrany. Nechci vám zatajovat náš zármutek nad tím, že Condillac má být takovým způsobem pokárán, ale slovo Jejího Veličenstva je zákonem v Dauphinée tak jako v Paříži.
„Ano, zrovna tak jako v Paříži a jsem rád, že to přiznání slyším z vašich úst,“ řekl suše Garnache a prohlížel si pozorněji tvář mladého muže. Ústa, která se při prvním pohledu zdála být krásná, měla výraz slabosti, smyslnosti a krutosti.
Do chvilkového ticha vpadl zvuk otevírajících se dveří a oba muži současně vstali ze svých křesel. V tazích nádherné ženy, která vstoupila, viděl Garnache podivuhodnou podobu s rysy chlapce, který stál vedle něho. Paní ho přijala velmi laskavě. Marius přistavil pro ni křeslo a všichni tři usedli kolem krbu, když si vyměnili první věty zdvořilého uvítání.
Muže mladšího, než byl Garnache, by to zmátlo: sličnost ženy, kouzlo jejího chování, melodický, jemně a sladce lichotící hlas, to vše by muže menší rozhodnosti odvrátilo od účelu návštěvy, trochu by to oslabilo jeho věrnost královně a potlačilo povinnost, která ho sem z Paříže přivedla.
Ale Garnache byl k jejímu půvabu netečný jako kámen a začal hned hovořit o svém poslání. Ani ve snu si nepřipouštěl, že by u toho krbu mohl strávit den v příjemném, ale bezvýznamném povídání.
„Madam, váš pan syn mi pravil, že jste o mně a o úkolu, který mne do Dauphinée přivedl, již slyšela. Neočekával jsem, že se mi dostane cti navštívit Condillac, ale protože monsieur de Tressan u vás tak bědně pochodil, jsem nucen sám trápit vás svou přítomností.“
„Trápit?“ namítl syn a jeho krásný pohled předstíral leknutí. „Jaké to drsné slovo, monsieur.“
„Použiji jakéhokoli slova, jen když se vám bude zdát vhodnější, paní – a napovíte-li mi…,“ odpověděl.
„Je jich nejméně tucet, která by se lépe hodila a která by byla k vám spravedlivější,“ řekla, usmívala se a bílé zuby se jí leskly za nachovými rty: „Mariusi, poruč Benovi, aby přinesl víno. Monsieur de Garnache má po cestě jistě žízeň.“
Pařížan nic nenamítal a čekal s očima upřenýma do ohně na chvíli, kdy opět promluví. Madam věděla, že podvod, jímž se ho chtěla zbavit, se nepovedl. Pozorovala královnina posla zpod řas a po chvíli klidně pronesla:
„Monsieur, myslím, že my všichni, kteří jsme zúčastněni v záležitosti slečny de la Vauvraye, jsme oběťmi nedorozumění. Mademoiselle je prudké, impulsivní dítě a nedávno se stalo, že jsme se poněkud pohádaly. Taková věc se ostatně přihodí i v rodinách, kde panuje nejlepší shoda. V rozčilení, ze své pošetilé zlosti napsala královně dopis, v němž si přála být zbavena mého poručenství. Od té doby, monsieur, však již získala jiný názor na věc a lituje toho. Vy, který beze všech pochybností duši ženy znáte…“
„Nespoléhejte na takové předpoklady, madam,“ přerušil ji náhle. Znám duši ženy málo, tak jako ten, kdo se domnívá, že ji zná dobře, – nic o ní totiž neví.“
Smála se tomu a Marius s ní. „Paříž je znamenitým brusem vtipu muže,“ řekl.
Garnache pouze pokrčil rameny.
„Přála byste si, madam, abych z vašich slov vyrozuměl, že mademoiselle de la Vauvraye si již nepřeje uchýlit se do Paříže, nýbrž chce zůstat zde v Condillacu ve vaší výtečné péči?“
„Chápete naprosto přesně, monsieur.“
Marius vrhl na svou matku pohled vyjadřující ulehčení, ale markýza měla vycvičenější ucho a zaslechla zachvění skrytého významu ve slovech královnina posla.
„Je-li to tak, jak povídáte,“ pokračoval, „řekla byste mi, madam, proč jste ke mně poslala pana de Tressan s děvčetem z nějaké kuchyně nebo stodoly, místo abyste mne o této nové skutečnosti informovala?“
Markýza se zasmála a Marius se po jejím tajném pobídnutí smál také.
„To byl jenom žert, monsieur,“ odpověděla.
„Oceňuji, madam, humor, který je tak znamenitý v Dauphinée. Ale váš žert se minul účinkem, nepobavil mne a pokud jsem mohl pozorovat, byl jím monsieur de Tressan víc než zaražen. Ale to je, madam, docela nevýznamné,“ pokračoval. „Říkáte, že slečna de la Vauvraye zde ráda zůstane, a já jsem také rád, že tomu tak je.“
To byla ta pravá slova, jež od něj chtěla slyšet, ale způsob, jakým je pronesl, ji zneklidnil. Úsměv na jeho rtech byl nudný, jeho bdělé oči se neusmály. A pokračoval:
„Ale, madam, budete tak laskavá a připomenete si, že v této záležitosti nejsem svým pánem. Kdybych jím byl, nemeškal bych a zbavil bych vás okamžitě své nezvané přítomnosti.“
„Ale, monsieur!“
„Ale jsem poslem královny a musím poslechnout její rozkaz – a tento rozkaz zní: Přiveďte slečnu de la Vauvraye do Paříže! Nelíbí-li se nyní slečně cesta, musí za ni pokárat pouze svou vlastní ukvapenost, s níž po Paříži prahla. Důležitá je jedině skutečnost, že královna vyzvala slečnu k cestě do Paříže, a ona, jako věrná poddaná, musí rozkazu Jejího Veličenstva poslechnout. Vy pak, také jako věrná přívrženkyně královny, musíte sama dohlédnout na to, aby mademoiselle uposlechla. Takže se, madam, spoléhám na vliv, který na slečnu máte, a jsem si jist, že dohlédnete sama, aby byla zítra v poledne k cestě připravena. Jeden den jsem již ztratil, madam, vaším – hm – žertem a královnu těší, jsou-li její poslové rychlí.“
Urozená vdova se ve svém křesle naklonila dozadu a kousla se do rtů. Tento muž byl příliš chytrý a již si nečinila žádné iluze. Po chvíli mlčení se ujal slova Marius.
„Monsieur!“ zvýšil hlas a svraštil hrozivě obočí. „To, co na nás chcete, hraničí s tyranií ze strany královny.“
Garnache vyletěl z křesla tak prudce, že vyryl rýhu do hlazené podlahy.
„Co to praví monsieur?“ zvolal a svýma lesknoucíma očima vyzýval prudkého mladíka, aby svou větu opakoval.
Avšak urozená vdova zasáhla trylkem smíchu:
„Bon Dieu! Mariusi! Co to mluvíš, pošetilý hochu! A vy, monsieur de Garnache, nedbejte, prosím, jeho slov. V tomto zákoutí Dauphinée jsme tak vzdáleni od dvora a můj syn byl vychován v tak volném ovzduší, že je tu a tam sváděn k výrazům, jejichž nevhodnost si ani neuvědomuje.“
Garnache se uklonil a v téže chvíli vstoupili do síně dva služebníci, přinášející láhve s poháry a zákusky, které položili na stůl. Urozená vdova vstala, aby se ujala povinností hostitelky, a sluhové se opět vzdálili.
„Monsieur, ochutnáte naše condillacské víno?“
Garnache přisvědčil, poděkoval a pozoroval ji, jak nalévá pohár jemu, synovi a sobě. Podala mu číši a on ji přijal s úklonem. Poté mu nabídla sladkosti. Aby si mohl z misky vzít, postavil pohár na stůl. V levé ruce stále držel svůj klobouk a jezdecký bičík. Markýza si sama vzala jednu cukrovinku a Garnache následoval jejího příkladu. Mladík, po posledních slovech matky vzdorovitý, stál u krbu, zády k ohni. Promluvila:
„Monsieur, myslíte, že byste mohl mít ohled na to, co jsem vám naznačila, kdybyste se přesvědčil z vlastních úst slečny de la Vauvraye, že je další pobyt na Condillacu nejen mým, nýbrž i jejím přáním?“
Vzhlédl. Jeho rty se pootevřely a odkryly řadu silných zubů, jež byly docela bílé.
„Navrhujete mi snad, madam, jiný ze svých žertíků?“
Vypukla v upřímný smích a zvolala: „Mon Dieu! Monsieur, chcete-li, můžete si se slečnou promluvit sám.“
Vstal, obešel zamyšleně krb a řekl:
„Výborně. Netvrdím, že to mé rozhodnutí změní, ale snad ano. Budu vám vděčný za příležitost, která mi poskytne čest poznat mademoiselle de la Vauvraye, ale prosím, madam, už žádnou záměnu osobnosti,“ usmíval se.
„Nemusíte mít obavy.“ Šla ke dveřím, otevřela je a zavolala: „Gastone!“
Vzápětí vstoupil panoš, který už v síni byl při příchodu posla. „Požádejte mademoiselle de la Vauvraye, aby k nám okamžitě přišla,“ poručila mu.
Garnache měl oči na stopkách, aby postřehl nějaké tajné znamení, nějaké zašeptané slovo, ale nic nezaznamenal. Jeho přecházení ho přivedlo na druhou stranu stolu, kde stála číše, kterou madam naplnila pro Mariuse. Svého vlastního poháru se ani nedotkl a nyní, jako by v zamyšlení, uchopil Mariusovu číši a napil se.
Pozorovala ho upřeně a náhle jí hlavou projelo podezření. Dieu! Nic neponechává náhodě! To je špatná vyhlídka na úspěch posledního prostředku, který doufala, že použije, když by všechno ztroskotalo. Zdálo se jí najednou, že je nemožné, aby se ten muž dopustil neopatrnosti a odvážil se na Condillac, aniž by se předem nezajistil nějakým opatřením, jež mu zaručí bezpečný návrat. V hloubi srdce měla před ním strach. Ale usmála se, vzala pohár, který byl určen Pařížanovi, a donesla jej svému synovi.
„Ty, Mariusi, nepiješ?“ řekla a hoch na rozkaz jejích očí přijal číši a vyprázdnil ji hlouběji než do poloviny, zatímco urozená vdova s úsměvem pohrdání pohlédla na Garnacha.
Tu se otevřely dveře a oči všech přítomných spočinuly na dívce, která tiše vstoupila.
Přidejte odpověď