Příběh je zasazen do Francie počátku 17. století, kdy vládla královna Marie Medicejská. Rytíř, který nemá rád ženy, je poslán královnou, aby zachránil dědičku velkého panství ze spárů markýzy, jež ji vězní na svém hradě nedaleko Alp. Královnin posel Martin de Garnache je nejen misogynní, ale také vznětlivý, a tato jeho výbušná povaha mu komplikuje záchranu dívky. Je tak nucen využít veškerého svého důvtipu a zkušeností, aby napravil své chyby a přelstil a přemohl mocnou markýzu i s jejími všehoschopnými ozbrojenci. Nakonec je šedivějící hrdina zděšen zjištěním, že on také podlehl kouzlu ženy. V příběhu britského autora nechybí souboje, převleky, pasti i různé triky, a děj je protkán jemným humorem.
Kapitola 1. SENEŠAL DAUPHINÉE
Hrabě de Tressan, senešal Dauphinée, seděl pohodlně, purpurový kabátec měl rozepjatý, aby dodal volnosti obrovskému břichu, a zpod něj vykukovalo spodní roucho ze žlutého hedvábí jako dužnina plodu, který nadmut přezrálostí, protrhl slupku.
Paruka ležela na stole mezi zpřeházenými papíry a na konci jeho tučného nosu spočíval můstek jeho kostěných brýlí. Olysalou hlavu se svítící pleší měl položenou na opěradle velkého křesla z rudé kůže. Oči měl zavřené, ústa otevřená a z nich unikal chrčivý zvuk, oznamující, že těžce pracuje ve službách krále.
Naproti u obyčejného stolu v rohu u okna, vykonával ošumělý tajemník práci, za kterou bral bídný roční plat a za kterou milostpán senešal byl odměňován královsky vysokým služným.
Ovzduší této prostorné komnaty bylo řezáno zvuky odpoledního spánku pana de Tressan, skřípěním tajemníkova brku a praskáním polen hořících v krbu podobném jeskyni.
Těžké záclony z modrého aksamitu pošitého stříbrnými bourbonskými liliemi se náhle odsunuly od dveří a do místnosti okázale vstoupil majordom pana de Tressan. Dobře vyplňoval svůj prostorný černý oblek, ozdobený těžkým úředním řetězem.
Tajemník upustil brk, vrhl na svého dřímajícího pána polekaný pohled, zdvihl ruce nad hlavu a majordomovi jimi divoce hrozil. „Psst!“ šeptal. „Doucement (tiše), monsieur Anselme!“
Anselm se zarazil. Odhadoval vážnost situace. Jeho chování pozbylo části důstojnosti a na jeho tváři nastala změna. Posléze nalezl opět něco ze své rozhodnosti.
„Nedá se nic dělat, musí být probuzen,“ řekl polohlasem. Hrůza v tajemníkových očích vzrostla, ale v Anselmových ubývala. Věděl sice z dřívějších zkušeností, jak vážný počin je probuzení Jeho Milosti ze zdřímnutí, avšak ještě horší bylo neuposlechnout vznešenou dámu tam dole, která žádala o slyšení.
Anselm si uvědomil, že je mezi mečem a kyjem. Byl však mužem rozvážných způsobů, které vyvěraly ze zděděné lhostejnosti. Zamyšleně si hladil chomáč rudého vousu a zdvihal oči o pomoc k nebesům, o nichž věřil, že jsou někde nad stropem.
„Přesto musí být probuzen,“ opakoval. A potom mu přispěchal sám osud na pomoc. Kdesi v domě bouchly dveře jako výstřel z děla. Tajemníkovi vyrazil na čele pot, padl bezvládně zpátky do židle a vyčkával, co se bude dít. Anselm se lekl a kousl se do prstu, který si předtím přemýšlivě položil na ret.
Milostpán se pohnul. Jeho chrápání vyvrcholilo v náhlém přiškrceném zavrčení a ustalo. Jeho víčka se pomalu zvedla jako u sovy a odkryla kulaté oči, které se nejdříve připnuly ke stropu a potom na Anselma. Hned se posadil, zafuněl a rukama přehrábl listiny na stole.
„Tisíc ďáblů! Anselme, proč mě vyrušuješ,“ vrčel zlostně. „Co, u všech ďasů, chceš? Nemáš ani trochu smyslu pro záležitosti krále? Babylasi,“ otočil se k tajemníkovi, „neřekl jsem ti, že mám mnoho práce a nesmím být vyrušován?“
Velkou marnivostí v životě tohoto muže, který nic nedělal, bylo úsilí zdát se nejzaměstnanějším úředníkem Francie a ani jeho vlastní sluhové mu nebyli dost nízcí, aby před nimi nehrál tuto svoji zamilovanou úlohu.
„Monsieur le Comte,“ děl poníženým tónem Anselm,„nebyl bych se nikdy odvážil sem vpadnout, kdyby věc nebyla nanejvýš důležitá. Ale urozená paní, vdova z Condillacu, je dole a prosí, aby mohla ihned mluvit s Jeho Milostí.“
Změna nastala okamžitě. Tressan si jednou rukou přejel voskový povrch své lebky, druhou chňapl po paruce. Potom se zdvihl z křesla, ve spěchu si nasadil paruku nakřivo a spěchal k Anselmovi.
„Madam de Condillac?“ zvolal. „Zapni mi rychle ty knoflíky, ty lotře! Copak mohu takhle přijmout návštěvu dámy? Babylasi!“ vyjekl a otočil se. „Zrcadlo z mé skříně! Rychle!“
Tajemník zmizel a bleskurychle se vrátil. Ale monsieur de Tressan se probudil do špatné nálady, neboť sotvaže mu majordom knoflíky kabátce zapnul, senešal je jedním vzteklým trhnutím urval a sluhu proklel.
„Ty pse, Anselme, nemáš rozum? Mám se před paní markýzou objevit v tomhle hadru, který byl v módě před půl stoletím? Svlékni mi to, blbče! Dej mi kabátec, který jsem minulý měsíc dostal z Paříže – ten žlutý se zlatými knoflíky – a šerpu, rudou šerpu, kterou mám od Taillemanta. Nemůžeš se hýbat rychleji, ty zvíře?“
Anselm propůjčil svým pohybům neobyčejnou rychlost a kolébal se přitom jako vodní pták, který spěchá. On a tajemník ustrojili a vyšňořili milostpána tak, že mohl být, co do nádhery barev, přirovnán k pávovi, i když soulad odstínů a obrysů tento příměr nesnesl.
Babylas držel zrcadlo a Anselm upravoval senešalovi paruku. Pan senešal si sám nakroutil knír a přičísl chomáče vousů, které vyrážely z jeho četných brad. Vrhl ještě poslední pohled na svůj odraz v zrcadle, zopakoval si úsměv a požádal Anselma, aby urozenou návštěvnici uvedl. Poslal tajemníka k ďasovi, ale vzápětí si to rozmyslel a zavolal ho zpět. Jeho samolibá marnivost křičela po ukojení.
„Počkej!“ pravil. „Je tu list, který musí být napsán. Záležitosti krále se nesmí odkládat – ani kvůli všem urozeným vdovám ve Francii.“
Babylas poslechl. Tressan se postavil zády k otevřeným dveřím. Jakmile jeho k naslouchání vycvičené uši zaslechly šustění ženských šatů, odkašlal si a začal nahlas diktovat:
„Jejímu Veličenstvu královně…,“ zarazil se a stál s čelem svraštělým, pohroužen v hlubokém rozjímání. Potom zvolna opakoval: „Jejímu Veličenstvu královně… máte to?“
„Ano, Vaše Milosti.“
Za ním se ozval rázný krok.
„Monsieur de Tressan?“ řekl ženský hlas, melodický, pyšný a arogantní.
Okamžitě se k ní obrátil, popošel krok vstříc a uklonil se.
„Váš pokorný sluha, madam,“ položil ruku na srdce. „To je čest, která…“
„…která povstala z nutnosti,“ přerušila ho panovačně. „Pošlete toho chlapíka pryč.“
Tajemníkovi se strachem rozšířily oči. Očekával katastrofu jako přirozený následek neslýchaného tónu, s nímž tato žena hovořila s mužem, který byl postrachem nejen tohoto domu, ale celého Grenoblu. Pokora jeho milostpána jej však překvapila tak, že mu vzala všechen dech.
„Je to můj tajemník, madam. Chtěl jsem mu právě diktovat dopis Jejímu Veličenstvu. Úřad senešala v takovém kraji jako je Dauphinée není, na mou duši, žádná prebenda.“
Vzdychl jako ten, jehož mozek je unaven. „Ponechává člověku jen málo času k jídlu i ke spánku.“
„Tak to potřebujete dovolenou,“ řekla s chladnou drzostí. „Vezměte si ji pro tuto chvíli a zaměstnávejte se půl hodiny mými záležitostmi místo královninými.“
Tajemníkova hrůza rostla. Ale senešal, obyčejně tak zlostný a bouřlivý, neudělal nic jiného, než že se jí podruhé uklonil.
„Předešla jste mne, madam, ve slovech, která jsem právě chtěl vyslovit. Babylasi, zmiz!“ A ukázal mu pohrdavým mávnutím ruky dveře. „Vezmi s sebou moje listiny. V dopise Jejímu Veličenstvu budeme pokračovat až mne madam opustí.“
Tajemník rychle posbíral papíry, brk a růžek s inkoustem a vyrazil. Když za ním zapadly dveře, postavil senešal před návštěvnici židli. Uklonil se znovu a usmál se. Žena se podívala na senešala i na přistavenou židli, obrátila se k němu opovržlivě zády a kráčela zvolna ke krbu. U něj se zastavila, bičík si vložila pod paži a stáhla si jezdecké rukavice. Byla to vysoká, nádherně stavěná žena a její obličej měl pyšnou krásu, ačkoli již dávno minulo jaro jejího života. Ve vytrácejícím se světle toho říjnového odpoledne by jí nikdo nehádal více než třicet let. Ale ani při plném osvětlení by jí jednačtyřicet nikdo nehádal. Dvojice černých drzých očí pod dlouhými řasami se pýchou vyrovnala hrdé linii jejích rudých rtů. Byla oděna v jezdeckém úboru ze safírového aksamitu a v pase zlatem sešněrovaném. Na hlavě měla šedý bobrový klobouk, lemovaný zlatou a modrou stuhou.
Stála u krbu, jednou nohou na kamenné obrubě a loktem se lehce opírala o římsu.
Senešal ji pozoroval očima, v nichž byla podivná směs plachosti a obdivu. Tlustými prsty si prohrabával vous.
„Zdali víte, markýzo, s jakou radostí, s jakým…“
„Vím to, nechť je to cokoli,“ přerušila ho s prudkou arogancí. „Teď není kdy na řečnické květnatosti. Přicházejí starosti, nesnáze, strašné nesnáze!“
Senešalovo obočí se zdvihlo, jeho oči se rozšířily.
„Nesnáze?“ pravil a otevřel nechápavě ústa.
Ležérně se zasmála, sešpulila rty a mechanicky si začala rukavice opět navlékat.
„Na vašem obličeji vidím, jak dobře mi rozumíte,“ vysmívala se. „Nesnáze se týkají mademoiselle de la Vauvraye.“
„Z Paříže – jde to od dvora?“ Jeho hlas poklesl.
Přisvědčila: „Jste dnes zázrakem chápavosti, Tressane.“
Vsunul si do zubů tenký chomáč svých vousů, což dělával, když byl zamyšlen.
„Ach!“ zvolal konečně. „Řekněte mi prosím více.“
„Co bych vám měla ještě říci? Řekla jsem vám podstatu všeho.“
„Ale jakého druhu je ona nesnáz? A kdo vám o ní řekl?“
„Informoval mne o ní přítel z Paříže a jeho kurýr byl velmi rychlý, neboť jinak bych nebyla před panem de Garnache včas varována.“
„Garnache?“ opakoval lord. „Kdo je Garnache?“
„Emisar královny. Zvláštní vyslanec s posláním. Byl sem vyslán, aby se postaral o spravedlnost a svobodu slečny de la Vauvraye.“
Tressan náhle začal sténat a lomit rukama.
„Varoval jsem vás, madam. Varoval jsem vás před těmito konci! Říkal jsem vám…“
„Ano, pamatujete si věci, které jste mi říkal,“ přerušila ho opět s výrazem pohrdání. „Opakování si můžete ušetřit. Co se stalo, stalo se a ani bych nechtěla, aby se to nestalo. Královna nekrálovna, paní v Condillacu jsem já, mé slovo je jediným zákonem, který znám, a chci, aby tomu bylo tak i nadále.“
Tressan se na ni překvapeně podíval. Tou nerozumnou řečí zapůsobila tak, že si dovolil ironický úsměv a odklon k žertu.
„Parfaitement! (perfektně)“ odtušil, uklonil se a rozpřáhl ruce, „tak tedy proč mluvíte o nesnázích?“
Švihla netrpělivě bičíkem přes sukni a upřela oči do ohně: „Nesnáze budou proto, že moje jednání je takové, jaké je a ne jiné.“
Senešal pokrčil rameny a přistoupil k ní o krok blíže. Byl sklíčen myšlenkou, že si mohl ušetřit oblékání krásného kabátce z Paříže. Dnes odpoledne neměla oči pro parádu. Skličovala ho také obava, jak to bude s ním, až ony nesnáze nastanou. Napadlo ho, že dlouho ležel na loži z růží v tomto příjemném koutu Dauphinée a nyní byl zachvácen strachem, aby z růží nezbyly pouze trny.
„Jak se královna o slečně dozvěděla?“ optal se.
Markýza se k němu prudce otočila.
„Slečna našla zrádného psa, který královně doručil její psaní. Přisámbohu, přivede-li mi ho někdy náhoda do ruky, bude viset bez zpovědi.“
Poté odložila vztek i pohrdání, jímž ho až dosud stědře obdařovala. Místo toho nasadila prosebný výraz a upírala dojemně své krásné oči na jeho tvář.
„Tressane,“ řekla změněným hlasem, „jsem obklopena nepřáteli. Ale vy mne neopustíte? Zůstanete při mně až do konce – že ano, můj příteli? Mohu s vámi počítat?“
„Ve všem, madam!“ odpověděl zajat kouzlem jejího pohledu. „Jaké vojsko vede s sebou ten Garnache? Zjistila jste to?“
„Nevede nic!“ odpověděla s vítězným pohledem.
„Nic? Nikoho?“ opakoval s hrůzou v očích: „Pak… pak…“ Zdvihl ruce k nebesům a stál sklesle, jako by byl udeřen.
Překvapeně se na něj podívala a naklonila se k němu.
„Co je vám?“ sykla. „Copak jsem vám mohla přinést lepší zprávu?“
„Kdybyste měla přinést horší, nevím, co by to mohlo být?“ zasténal. Poté – jako kdyby ho náhle napadlo cosi, co ozářilo paprskem naděje strašnou temnotu, do níž padal – vzhlédl. „Chcete se mu postavit na odpor?“
Nepříjemně se pousmála:
„Aj! Vy jste šílený! Že se musíte tak ptát – já – na nejmocnějším hradě v celém Dauphinée? U Boha, pane, musíte-li ode mne slyšet odpověď, věřte, že se postavím na odpor všem a všemu, co královna pošle, a to tak dlouho, dokud v Condillacu zůstane kámen na kameni!“
Senešal si odfoukl a začal opět žvýkat svůj vous.
„Co jste tím myslel, když jste řekl, že jsem vám nemohla dát horší zprávu?“ zeptala se náhle.
„Madam,“ odpověděl, „přijde-li tento muž bez vojska a vy neuposlechnete rozkazu, jehož je poslem – co myslíte, že se stane potom?“
„Půjde k vám, abyste mu dal muže, které bude potřebovat, aby strhl moje hradby,“ pravila klidně.
Podíval se na ni, jako by nevěřil vlastním uším. „Vy si to uvědomujete?“ zvolal.
„Co z toho? To přece nepostraší ani dítě.“
Její necitelnost působila na jeho obavy jako závan větru na žhavé uhlí. Rozdmychala je v oheň zuřivosti tak náhlé a strašné, jaká může přepadnout člověka v největší tísni. Blížil se k ní kolébavým krokem tlouštíka, jeho tváře byly rudé, obarvený knír se mu ježil.
„A co já, paní?“ vyhrkl. „Mám být zničen, zavřen a oběšen? Za to, že mu odepřu vojáky? To přece máte na mysli. Mám se snad stát vyvržencem? Mám snad já, který byl patnáct let v Dauphinée pánem senešalem, skončit v ponížení? Jen kvůli nějakým sňatkovým plánům s hloupě se usmívající školačkou? Seigneur du Ciel (pane na nebi)!“ zařval, „myslím, že jste se zbláznila! Vy byste klidně zapálila celou provincii, jen abyste s tím nešťastným dítětem mohla provádět, co chcete. Ale, proboha! Zničíte mne!“
Zmlkl, nedostávalo se mu slov. Těžce oddychoval, pak, s rukama složenýma na břiše, počal přecházet po pokoji. Paní z Condillacu stála s klidnou tváří a ledovým pohledem. Podobala se neoblomnému dubu, vzdorujícímu uragánům bez jediného hnutí. Když domluvil, odešla od krbu a švihajíc se lehce přes bok, odcházela ke dveřím.
„Au revoir, monsieur de Tressan,“ pravila chladně a obrátila se k němu zády.
Tu senešal zastavil své horečné přecházení a pohodil hlavou. Zlost v něm uhasla, jako když náraz větru zhasne svíčku. A na její místo se znovu vloudil strach.
„Madam, madam!“ zvolal. „Počkejte! Vyslechněte mne!“
Zastavila se a zpola se obracejíc pohlédla na něho přes rameno; její pohled byl pohrdavý, na rudých rtech byl úsměšek.
„Myslím, monsieur, že jsem slyšela víc než dost,“ pravila. „Jsem si alespoň jista, že ve vás mám přítele jen pro dobrou pohodu.“
„Ach, to ne, madam!“ zvolal a jeho hlas zněl polekaně. „Neříkejte to. Sloužil bych vám jako nikdo na světě – a vy to víte, markýzo, vy to přece víte!“
Obrátila se k němu a dívala se na něj s úsměvem poněkud širším, jako by zábavnost chvíle potlačila opovržení.
„Pronášet silná slova je tak snadné! Snadno se řekne – Chci pro vás zemřít – když je taková oběť v nedohlednu. Ale když žádám o jedinou službičku, tu hned slyším: A co se stane se mnou, madam? Co s mým senešalstvím? Mám být uvězněn nebo pověšen, abych se vám zalíbil?“ skončila a potřásla svou nádhernou hlavou. „Fuj!“
A pokračovala: „Svět je plný lidí vašeho druhu a já – žel Bohu – jak neprozíravá jsem žena!“ Po krátké odmlce dodala: „Myslela jsem, že jste jiný!“
Její slova byla jeho duši tím, čím by byl ohnivý meč jeho tělu, pálila a sžírala. Viděl se tak, jak chtěla, aby se viděl – nízkým, opovrženíhodným zbabělcem, který se chvástá v míru, ale bojí se a mizí při prvním znamení nebezpečí. Cítil se být nejpodlejším tvorem, který se kdy plazil po této zemi. Vždyť ona – dobrý Bože! – se dosud domnívala, že je jiný. Vážila si ho a hle, jak hrozně ji zklamal.
Stud a ješitnost přivodily spojenými silami ostrý obrat v jeho emocích.
„Markýzo,“ zvolal, „říkáte pouze to, co je správné, ale netrestejte mne už. Nemyslel jsem to tak, jak jsem řekl. Byl jsem celý mimo. Dovolte, abych všechno mohl napravit – nechť moje budoucí činy napraví tu hnusnou zradu spáchanou na mém pravém já!“
V jejím úsměvu již nebylo pohrdání, ležela v něm neskonalá něha, taková, že senešal při pohledu na její tvář cítil, že by se pro ni dal i pověsit. Přiskočil k ní a uchopil ruku, kterou mu podávala.
„Věděla jsem, Tressane, že jste to nebyl vy a že mne, můj věrný a udatný příteli, neopustíte.“
Sklonil se nad její rukou a slintal své polibky na její rukavičku.
„Madam, můžete se na mne spolehnout. Ten chlap z Paříže nedostane ode mne ani jednoho vojáka.“
Uchopila ho za rameno, její tvář byla zářící a svůdná a její oči spočívaly v jeho očích s laskavostí, jakou u ní nikdy neviděl.
„Neodmítnu služby, které mi tak rytířsky nabízíte,“ řekla. „Bylo by ošklivé, kdybych vás ranila odmítnutím.“
„Markýzo, to vše není ničím ve srovnání s tím, co bych udělal, kdyby se mi naskytla příležitost. Ale až bude tahle věc ukončena, až se stane po vaší vůli, pokud jde o mademoiselle de la Vauvraye – až bude slavena svatba dle vašeho přání – potom – smím doufat také já…?“
Nenalezl více slov, ale jeho malé oči byly tak výmluvné, že nezbývalo již nic, co by ještě musel dodávat. Jejich pohledy se setkaly a ona si ho stále udržovala ve vzdálenosti natažené ruky od sebe. V senašalovi viděla pouze mužskou ropuchu a její duše se zachvěla, když si představila, o co mu jde. Avšak její pohled byl pevný a na rtech měla úsměv, jako kdyby před ní stál krásný muž.
Líce se jí lehce zbarvily nachem a ježto červená je barvou lásky, pochopil tak Tressan i její ruměnec.
Přisvědčila pokynutím hlavy a usmála se tak, že šílel nadějemi. Pustila jeho rameno a spěchala rychle ke dveřím. Pomyslel si, že její spěch je výrazem plachosti.
U dveří se na okamžik zastavila, pohlédla ještě jednou na něho a v jejích očích byl ostych, který by slušel dívce o polovinu mladší. Darovala mu ještě jeden láskyplný úsměv, ale než mohl přiskočit, aby jí otevřel dveře, otevřela si je sama a vyšla.
Přidejte odpověď