Kapitola IX. ZAJATEC
Sakr-el-Bahr (arab. mořský jestřáb), metla Středomoří a postrach křesťanstva, ležel vykloněný na vrcholu výšiny Spartelova mysu. Nad ním, po hřbetu útesu, se táhla temně zelená linie pomerančových hájů u Araiše – byly to slavné zahrady hesperidek, kde ve starých legendách rostla zlatá jablka. Asi míli na východ byly na úrodné smaragdové pastvině, která se rozprostírala směrem k Ceutě, rozmístěny chatrče a stany beduínského tábora. O něco blíže seděl rozkročmo na šedé skále téměř nahý pastevec koz, hnědý mladík s provazem z velbloudí srsti obtočeným kolem vyholené hlavy, a přerušovaně vydával melancholické a nemelodické zvuky na rákosovou píšťalu. Odněkud z modré nebeské klenby nad hlavou se ozývalo radostné trylkování skřivana, zdola hedvábné šumění moře.
Sakr-el-Bahr ležel na pláštěnce z tkané velbloudí srsti uprostřed bujného kapradí a samfiru, na samém okraji útesu, na který vylezl. Po obou stranách dřepěli černoši ze Sus, oba nazí, kromě bílých bederních roušek, a jejich svalnatá těla se v oslnivém slunci poloviny května leskla jako eben. V rukou drželi hrubé vějíře vyrobené ze žloutnoucích listů datlových palem, a jemně jimi mávali nad hlavou svého pána, aby mu dodali chladivý vzduch a odehnali mouchy.
Sakr-el-Bahr byl muž s herkulovským trupem a končetinami, které prozrazovaly obří sílu. Jeho jestřábí obličej zakončený černým rozeklaným plnovousem byl sněhově bílým turbanem ještě více zdůrazněn. Přes bílou košili měl dlouhou zelenou tuniku z lehkého hedvábí, po okrajích protkanou zlatými arabeskami; volné kalikové kalhoty mu sahaly až ke kolenům; hnědá lýtka měl holá a na nohou maurské boty z karmazínové kůže se špičkami obrácenými vzhůru. Neměl jinou zbraň než nůž s těžkou čepelí a drahokamy zdobenou rukojetí, který měl zastrčený v opasku z pletené kůže.
Kousek dál po jeho levici ležel další muž s lokty opřenými o zem a rukama nad čelem, aby stínil oči před spalujícím sluncem, a hleděl na moře. I on byl vysoký a mohutný, a když se pohnul, zalesklo se brnění, neboť jeho tělo vězelo v drátěné košili a na hlavě měl ocelovou přilbici, okolo které měl ovinutý zelený turban. Vedle něj ležel obrovský zahnutý scimitar v pochvě z hnědé kůže, která byla ztěžklá ocelovými ozdobami.
Sakr-el-Bahr si ho málo všímal. Ležel a díval se dolů po prudké stráni, porostlé korkovníky a věčně zelenými duby. Tu a tam byl vidět zlatý záblesk janovce. A tam na ostrohu bělavě skály se rozkládaly kaktusy v barvě zelené a živě nachové. Pod ním, nad jeskyněmi Herkulovými, bylo moře, jehož jasné hlubiny se měnily ve volném pohybu od smaragdové, sytě zelené barvy až ke všem tónům opálu.
Kousek dál za vyčnívajícími skalami, které tvořily malý přístav, se na mírných vlnách zlehka pohupovaly dvě obrovské stěžňové galéry, každá o padesáti veslech, a menší galéra o třiceti veslech, přičemž obrovská žlutá vesla vyčnívala téměř vodorovně z boků každého plavidla jako perutě nějakého gigantického ptáka. Že tam v úkrytu číhají, bylo zcela zřejmé. Nad nimi kroužilo hejno racků, hlučných a drzých.
Sakr-el-Bahr se díval na moře přes úžinu směrem k Tarifě a ke vzdáleným, sotva znatelným evropským břehům, jež tvořily čáru, stěží viditelnou skrze těžký letní vzduch.
Ale jeho pohled se netýkal onoho mlžného obzoru. Nezabíhal dále než ke krásné lodi s bílými plachtami, která se po větru ubírala k úžině ze vzdálenosti asi čtyř mil. Lehký vítr vál od východu a loď se všemi plachtami napjatými se blížila svým levým bokem a její kapitán si prohlížel nepřátelské africké pobřeží, zdali by nespatřil některého z těch námořních lupičů, kteří se tam zdržovali a kteří zajímali každou křesťanskou loď, která se odvážila přiblížit.
Sakr-el-Bahr se usmíval při pomyšlení, jak málo může být přítomnost jeho galér podezřelá, jak nevinně musí vypadat sluncem rozpálené africké pobřeží pro pilně pátrající dalekohled křesťanského kapitána. A tam ze své výšky, jako jestřáb, což byla jeho přezdívka, sledoval velkou bílou loď a čekal, až se přiblíží na dosah.
Východní výběžek skal tvořil něco jako závětří, které sahalo téměř míli od břehu. Ze svého místa viděl linii, kde bílé hřebeny větrem bičovaných vln ustávaly a voda se zklidňovala. Loď si vůbec neuvědomovala číhající nebezpečí a vytrvale se držela svého kurzu, dokud ji od toho klidného závětří nedělilo ani půl míle.
Korzár, oděný v brnění, byl zachvácen vzrušením. Kopl podpatky do vzduchu a pak se otočil k netečnému, ale bdělému Sakr-el-Bahrovi.
„Ona přijde!“ zvolal franckým nářečím, takzvanou lingua franca, kterou se mluvilo na africkém pobřeží.
„Staň se vůle Alláhova!“ zněla lakonická odpověď.
„Jak Bůh chce!“
Pak mezi nimi nastalo zase napjaté ticho, zatímco se loď stále blížila. Sakr-el-ßahr si zastínil oči a soustředil se na čtverhrannou vlajku, třepetající se na jejím hlavní stěžni. Nejenže dokázal rozeznat červené a žluté čtvrtpole, ale i znaky hradu a lva.
„Je to španělská loď, Biskaine,“ zamručel ke svému společníkovi. „To je moc dobře. Chvála buď Jedinému Bohu!“
„Odváží se?“ zajímal se Biskaine.
„Buď si jistý, že se odváží. Netuší, že jí hrozí nebezpečí, a tak daleko na západ se naše galéry často nevyskytují. Připlouvá v celé své španělské pýše.“
Ještě mluvil, když loď vplula do závětří úžiny.
„Teď!“ vykřikl Biskaine – Biskaine-el-Borak mu říkali pro jeho bleskovou prudkost, s jakou dokázal útočit. Chvěl se nedočkavostí jako připoutaný lovecký pes.
„Ještě ne,“ zněla klidná, zdrženlivá odpověď. „Čím víc se přiblíží ke břehu, tím jistější je její záhuba. Dost času na útok. Dej mi napít, Abiade,“ řekl k jednomu ze svých černochů.
Otrok se odvrátil, rozhrnul kapradiny a vyňal amforu z pórovité červené hlíny. Pak odstranil z jejího hrdla palmové listy a nalil do poháru vodu. Sakr-el-Bahr zvolna pil a jeho oči se přitom ani na okamžik neodvrátily od lodi, kde teď mohl rozeznat každé lano. Viděl mužstvo, pohybující se na palubách a také viděl hlídku, sedící ve strážním koši na předním stožáru. Byla sotva půl míle vzdálena, když náhle počala provádět manévr, aby se obrátila zase směrem k moři.
Sakr-el-Bahr okamžitě vyskočil a zamával dlouhým zeleným šátkem. Z jedné z galér za hřebenem skal se v okamžité odpovědi na tento signál ozvala trubka, následovalo pronikavé hvízdání bocmanů a skřípění vesel. Obě větší galéry vyrazily. Hemžilo se to na nich korzáry v turbanech, jejichž zbraně se leskly ve slunečním svitu; na ráhnech každého stěžně jich sedělo nejméně tucet, všichni byli vyzbrojeni luky, a po obou stranách galér se hemžili muži jako kobylky připraveni vrhnout se na kořist a náporem ji zavalit.
Útok muslimských pirátů uvedl Španěly do zmatku. Na jejich palubě nastal zběsilý ruch, troubení a divoké pobíhání mužů sem a tam na stanoviště, kam jim nařídil jejich příliš lehkomyslný kapitán. V tom zmatku se manévr lodi, aby se obrátila, nepodařil, a tak byl ztracen drahocenný čas, kdy stála na místě a kývala se s plachtami nečinně splihlými. V tomto chráněném místě nebylo dost větru, aby byl pokus o obrat úspěšný. Galéry se řítily přímo k lodi, jejich kapající vesla zuřivě pleskala o vodu, zatímco dozorci mrskali otroky svými karabáči, aby přinutili k maximální práci každou jejich šlachu.
To vše pozoroval Sakr-el-Bahr, když následován Biskainem a černochy, sestupoval rychle ze svého stanoviště dolů k pobřeží. Skákal od červeného dubu ke korkovníku, ze skály na skálu, nebo se spouštěl z výstupku na výstupek, chápal se přitom tu vřesu, tu vyčnívajícího kamene, ale vždycky s rychlostí a hbitosti opice.
Konečně se dostal až na pláž, pak ji přeběhl a vydal se podél černého útesu, až stanul před malou galérou. Čekala na něj v hluboké vodě, na délku svých vesel od skály, a když se přiblížil, veslaři svými vesly přehradili pruh vody mezi zádí galéry a skálou. Seskočil na improvizovaný můstek, na který ho jeho společníci následovali, a přeběhl na palubu.
Vydal pokyn a po prostřední lávce mezi sedícími otroky vyběhli bocmani a práskali dlouhými biči z býčí kůže. Vesla se spustila, následovalo trhnutí a loď vyjela za ostatními, aby se zapojila do boje.
Sakr-el-Bahr se scimitarem v ruce stál na přídi, v popředí houfu dychtivých a brebentících korzárů, kteří ho obklopili a třásli se nedočkavostí, až se pustí do křesťanského nepřítele. Nahoře v lanoví se připravovali lučištníci. Z čela stěžně se vznášela jeho standarta, karmínová se zeleným půlměsícem.
Nazí křesťanští otroci sténali, napínali se a potili pod muslimským bičem, který je hnal ke zničení jejich křesťanských bratrů.
Vpředu se již schylovalo k bitvě. Španělé vypálili jeden ukvapený výstřel, který daleko přeletěl, a jedna z lupičských galér se zahákovala do jejich lodi na levém boku, ničivé krupobití šípů se sneslo na její paluby z muslimských ráhen a po jejím boku se rojili bojechtiví Maurové. Ke španělské lodi spěchala i druhá galéra, aby na ni zaútočila na druhém boku a již při přibližování její lukostřelci vrhali smrt na palubu trojstožárového korábu.
Byl to krátký, ostrý boj. Zmatení Španělé, kteří byli zcela zaskočeni, se nedokázali správně sešikovat, aby vzdorovali útoku z obou stran. Přesto se chrabře postavili nelítostnému nepříteli. Korzáři však stejně udatně útočili, dychtiví zabíjet ve jménu Alláha a jeho Proroka a ochotní zemřít, pokud se Všemohoucímu zlíbí, že se jejich osud naplní právě zde. Hrnuli se na palubu a Kastilci couvali, neboť měli proti sobě přesilu nejméně deseti proti jednomu.
Když se Sakr-el-Bahrova malá galéra přiblížila, byl již prudký boj u konce a jeden z korzárů nahoře odsekával z hlavního stěžně španělskou standartu a dřevěný kříž, který byl přibitý pod ní. O chvíli později a za hromového řevu „Al-hamdolliah!“ se ve větru rozvinul zelený půlměsíc.
Sakr-el-Bahr si razil cestu v tlačenici na příď dobyté galeony. Jeho bojovníci před ním ustupovali, uvolňovali mu cestu a když přišel blíže, vykřikovali jeho jméno jako šílení, mávali svými meči a provolávali mu slávu. Volali Sakr-el-Bahr (Mořský jestřáb) a jmenovali ho nejstatečnějším ze všech sluhů islámu. Byla pravda, že se boje ve skutečnosti nezúčastnil. Na to byla půtka příliš krátká a on přišel pozdě. Ale zato celé to přepadení do detailu naplánoval. On byl tím, kdo je vedl k tomu rychlému a sladkému vítězství ve jménu Alláha, Jediného Boha.
Paluba byla kluzká od krve a posetá raněnými a umírajícími muži, které muslimové házeli přes palubu – nejen mrtvé, ale i raněné, protože zmrzačení otroci by jim nebyli k ničemu. Kolem hlavního stěžně se choulili nezranění Španělé, beze zbraní a se zlomenou odvahou, stádo bázlivých, zmatených ovcí.
Sakr-el-Bahr stál vpředu a jeho světlé oči si je chmurně prohlížely. Muselo jich být skoro sto, většinou dobrodruzi, kteří se vydali z Cádizu s nadějí, že v Indii najdou štěstí. Jejich plavba byla ale velmi krátká. Jejich osud znali – dřít u vesel muslimských galér, nebo je v lepším případě odvézt do Alžíru či Tunisu a tam je prodat do otroctví některému z bohatých Maurů.
Sakr-el-Bahrův pohled si je hodnotícím způsobem prohlédl, a nakonec spočinul na kapitánovi, který stál o něco napřed a tvář mu žhnula vztekem a žalem. Byl bohatě oblečen v kastilské černi a jeho sametový klobouk byl silně opeřený a ozdobený zlatým křížkem na dýnku.
Sakr-el-Bahr ho obřadně orientálním způsobem pozdravil. „Fortuna de guerra, seňor capitan (Válečné štěstí, pane kapitáne),“ řekl plynulou španělštinou. „Jak se jmenujete?“
„Jsem don Paulo de Guzmán,“ odpověděl muž, napřímil se a mluvil s vědomou pýchou na sebe a svůj původ a se zjevným pohrdáním ke svému protějšku.
„Tak! Šlechtic! A dobře živený a statný, jak je vidět. V alžírském súku bych za tebe mohl dostat dvě stě filipů. Za pět set se můžete vykoupit.“
„Por las Entranas de Dios! (Při útrobách božích),“ zaklel don Paulo, který si jako všichni zbožní španělští katolíci liboval v anatomických kletbách. Co by ve svém vzteku ještě dodal, není známo, protože Sakr-el-Bahr nad ním pohrdavě mávl rukou.
„Za vaši bezbožnost a nedostatek zdvořilosti zvýšíme výkupné na tisíc filipů,“ řekl. A ke svým přívržencům dodal: „Pryč s ním! Zacházejte s ním však opatrně vzhledem k budoucímu výkupnému.“
Častováni nadávkami ho odvedli.
S ostatními se Sakr-el-Bahr rychle vypořádal. Nabídl výsadu výkupného každému, kdo by o to žádal, a žádali o to tři. Ostatní předal Biskainovi, který byl jeho kaya čili zástupce. Ještě předtím však přikázal bocmanovi – loďmistrovi, aby mu sdělil, zda na palubě byli nějací zajatci. Dozvěděl se, že jich je na lodi jen tucet, kteří vykonávají podřadné práce – tři Židé, sedm muslimů a dva kacíři – a že když hrozilo nebezpečí. byli zahnáni do podpalubí.
Z nařízení Sakr-el-Bahra byli vytaženi z černé tmy, kam byli vrženi. Když muslimové viděli, že jejich loď dobyli jejich souvěrci a že jejich otroctví je ukončeno, začali křičet radostí a chválili vroucně Alláha, přísahajíce, že kromě něho není jiného Boha. Tři Židé, silní, mladí muži v černých tunikách, které jim padaly až pod kolena, a v černých čapkách na kadeřavých černých vlasech, se vděčně usmívali a doufali v lepší osud, poněvadž muslimové jim byli příbuznější než křesťané a s nimi byli spojeni svazkem společného nepřátelství proti Španělsku. Oba kacíři stáli ve strnulé apatii, věděli, že jen přešli od Charybdy ke Skylle a že mají právě tak málo naděje u pohanů jako u křesťanů. Jedním z nich byl malý, zavalitý člověk s křivýma nohama, jehož šaty byly o málo lepší než hadry. Jeho obličej, počasím ošlehaný, měl barvu mahagonového dřeva a jeho tmavomodré oči mžouraly pod huňatým obočím, které bylo kdysi zrzavé jako jeho vlasy a vousy, ale nyní hustě protkáno šedinami.
Z celého tuctu byl jediný, kdo upoutal Sakr-el-Bahrovu pozornost. Stál před ním sklíčeně, se skloněnou hlavou a očima upřenýma na prkna paluby, bezduchý zajatec, který by už raději zemřel, než žil. Tak proběhlo několik okamžiků, během nichž si ho muslimský velitel prohlížel. Zajatec, jako by ho ten vytrvalý pohled korzára přitahoval, zvedl tupé oči. Okamžitě se zbystřily, tupost z nich zmizela, a staly se jasné a pronikavé jako za dřívějších dob. Vypjal hlavu a také udiveně zíral. Potom se zmateně rozhlédl okolo sebe po moři tmavých tváří pod turbany všech barev a znovu se pohledem vrátil na tvář Sakr-el-Bahra.
„Bože na nebi!“ řekl anglicky, aby dal průchod svému nekonečnému úžasu. Potom se vrátil ke svému cynickému chování, které vždycky stavěl na odiv, potlačil své překvapení a řekl:
„Přeji vám dobrý den, sire Olivere! Předpokládám, že si uděláte to potěšení, že mě teď pověsíte.“
„Alláh je veliký!“ pravil Sakr-el-Bahr nevzrušeně.
Přidejte odpověď