Kapitola VIII. ŠPANĚLSKÁ LOĎ
Poté, co Swallow proplouvala vichřicí v Biskajském zálivu, kterou přestála s překvapující pevností, ačkoliv byla takovou starou truhlicí, obeplula mys Finisterre, a dostala se z olověné oblohy a z burácivých vln, vysokých jako kopce, do slunného azurového ticha. Bylo to jako náhlý přechod ze zimy do jara a loď teď plula dál, poháněna měkkým východním větrem s mírným náklonem na levobok.
Leigh nikdy neměl v úmyslu dostat se tak daleko, aniž by se se svým vězněm dohodl. Avšak vichr byl prudší než jeho úmysly a on byl nucen plout k jihu, dokud zuřivost vichřice nepoklesne. A tak se stalo, že musel čekat, dokud se nepřiblíží k portugalskému pobřeží – avšak daleko od portugalských vod, neboť břehy portugalských kolonií nebyly pro anglické námořníky příliš zdravé. Pak teprve kapitán rozkázal, aby byl k němu zajatec přiveden.
V malé, těsné kajutě na zádi staré lodi seděl u mastného stolu, nad kterým visela lampa, kývající se lehce podle pohybu lodi. Kouřil ze smrduté dýmky, jejíž dým těžce prostupoval kajutou a před sebou měl láhev nantesského.
Když tak seděl, byl k němu doveden sir Oliver. Ruce měl spoutány za zády, byl vyhublý a na bradě týdenní vous. Jeho šaty byly potrhané a špinavé po zápase, při kterém byl zajat. Jelikož v kajutě s nízkým stropem nemohl stát vzpřímeně, přisunul mu jeden z bídníků, kteří tvořili Leighovu posádku, židli. Posadil se netečně a vpadlýma očima pozoroval kapitána.
Leigh byl trochu v rozpacích nad jeho klidem, poněvadž očekával zuřivé protesty. Propustil oba námořníky, kteří ho přivedli, a když za sebou zavřeli dveře kajuty, oslovil svého zajatce.
„Sire Olivere,“ pohladil si zrzavý plnovous, „byl jste sprostě zneužit.“
Sluneční paprsky pronikaly jedním z rohových oken a dopadaly na bezvýraznou tvář Olivera.
„Nebylo nutné, ty darebáku, mě sem vodit, abys mi toho tolik řekl,“ odpověděl.
„Přesně tak,“ řekl Leigh. „Ale chci ještě něco dodat. Vy si asi myslíte, že jsem vám špatně posloužil. Ale tím mi křivdíte. Skrze mne poznáte pravé přátele od tajných nepřátel. Od nynějška budete vědět, komu věřit a komu ne.“
Zdálo se, že sir Oliver se trochu probral ze své pasivity, povzbuzen drzostí toho ničemy. Protáhl si nohy a kysele se usmál.
„Nepochybně skončíš tím, že mi řekneš, že jsem tvým dlužníkem,“ pravil.
„Skončíme tím, že to řeknete vy sám,“ ujistil ho kapitán. „Víte, co jsem měl s vámi udělat, pane?“
„Přisámbohu, že to nevím, a ani mě to nezajímá,“ zněla překvapivá odpověď. „Jestli mi to chceš říct pro mou zábavu, tak si ušetři námahu.“
To ovšem nebyla odpověď, která by kapitánovi nějak vyhovovala. Chvíli potahoval ze své dýmky.
„Bylo mi nařízeno,“ řekl pak, „abych vás dovezl do Berberska a abych vás tam prodal do otroctví Maurům. Abych vám posloužil, předstíral jsem, jako bych tuto úlohu přijal.
„Sakra!“ zaklel sir Oliver. „To sis tak dlouho vymýšlel, až je to divné.“
„Počasí bylo proti mně. Neměl jsem v úmyslu plout s vámi tak daleko na jih. Ale zahnala nás vichřice. Ta už pominula, a tak když mi slíbíte, že mě nebudete žalovat a nahradíte mi ztrátu, kterou utrpím, když se odchýlím od svého kurzu, do týdne se vrátíme domů.“
Oliver se na něj podíval a zasmušile se usmál.
„Jaký jsi to křivák, když nedovedeš ani dostát slovu?“ zvolal. „Nejprve od někoho přijmeš peníze, abys mě odvezl, a teď zase na mně chceš peníze, abys mě přivezl.“
„Křivdíte mi, pane, přísahám, že mi křivdíte! Dovedu být věrný, když jsem zaměstnán u poctivých lidí, a vy to poznáte, sire Olivere. Ale kdo důvěřuje darebákům1, je blázen – a tím nejsem, jak se také přesvědčíte. Udělal jsem to proto, abych vám odhalil jednoho parchanta, a také proto, abych na téhle lodi trochu vydělal. Jsem k vám upřímný, sire Olivere. Od vašeho bratra jsem dostal asi dvě stě liber v penězích a drobnostech. Dejte mi to samé a…“
Náhle netečnost ze sira Olivera spadla. Bylo to, jako by odhodil plášť a napřímil se, na jeho tváři byl vidět rostoucí hněv.
„Co to říkáš!“ vykřikl ostrým, vysokým hlasem.
Kapitán se na něj zahleděl a zapomněl na dýmku. „Pravím, že když byste mi zaplatil tutéž částku, kterou mně dal váš bratr, abych vás odvezl…“
„Můj bratr?“ zařval šlechtic. „Řekl jsi můj bratr?“
„Řekl jsem váš bratr.“
„Pan Lionel?“ tázal se znovu rytíř nevěřícně.
„Máte ještě nějaké jiné bratry?“
Pak nastala pauza a sir Oliver se díval před sebe s hlavou skleslou mezi rameny.
„Abych tomu rozuměl,“ řekl konečně. „Ty říkáš, že můj bratr Lionel ti dal peníze, abys mě odvezl – zkrátka, že to, že jsem na palubě téhle špinavé kocábky, je zaviněno jím?“
„Koho jiného jste podezříval? Nebo jste si myslel, že jsem to udělal pro své osobní rozptýlení?“
„Odpověz mi!“ zařval sir Oliver a škubal vztekle pouty.
„Už jsem vám odpověděl několikrát. Přesto řeknu vám znovu, když tak těžce chápete, že váš bratr, pan Lionel Tressilian, mně zaplatil částku dvou set liber, abych vás odvezl do Berberska a abych vás tam prodal do otroctví. Je vám to už jasný?“
„Je mi to tak jasné, jako že je to lež. Lžeš, ty pse!“
„Mírněte se!“ odpověděl kapitán Leigh dobrosrdečné.
„Říkám, že lžeš!“
Leigh ho chvíli pozoroval. „Tedy odtud vane vítr,“ řekl konečně a bez dalšího slova se zvedl a přistoupil k námořnické truhle, připevněné ke dřevěné stěně kajuty. Otevřel ji a vyňal z ní kožený vak. Z něj vytáhl hrst šperků. Pak je strčil siru Oliverovi až pod nos.
„Snad některé z nich poznáte. Obdržel jsem je k doplnění celkové odměny, poněvadž váš bratr neměl celých dvě stě liber v penězích. Podívejte se na ně.“
Oliver poznal jeden prsten a pak jednu hruškovitou perlu v náušnici, která patřila jeho bratrovi. Poznal také medailon, který sám Lionelovi daroval před dvěma roky. A tak postupně poznal všechny klenoty, které mu ukázal.
Hlava mu klesla na prsa a chvíli tak seděl jako omráčený.
„Můj bože!“ zasténal nakonec nešťastně. „Kdo mi tedy zbývá, Lioneli.“ Dvě slzy pomalu stékaly po strnulých lících a ztrácely se ve strništi vousů na bradě. „Jsem prokletý!“
Bez těchto důkazů by tomu nikdy neuvěřil. Od okamžiku, kdy byl přepaden před branami Godolphin Courtu, domníval se, že je to dílo Rosamundy, že je přesvědčena o jeho vině a že ji k tomu vedla její nenávist. Ani na okamžik nezapochyboval, že vzkaz, který mu Lionel vyřídil, byl skutečně od ní. Trápilo ho to tak, že upadl do letargie a stal se lhostejným ke svému dalšímu osudu, ať už byl jakýkoli. A přece to nebylo tak trpké, jako toto odhalení. Vždyť ona měla příčiny k nenávisti, ale proč Lionel? Jaké pohnutky tu mohly být, že se rozhodl odstranit svého bratra, který ho miloval.
Bylo to neuvěřitelné, a přesto to byla nepochybně pravda. Za všechnu lásku, kterou Lionela zahrnoval, za všechny oběti, které pro něj přinesl, aby ho ochránil, mu to Lionel takhle vrátil. Zaplavil ho pocit osamělosti, naprosté opuštěnosti a prázdnoty. Potom se z jeho bolesti pomalu rodil hněv, pak rostl rychle, až naplnil celou jeho mysl. Zaklonil hlavu a jeho lesknoucí se oči se upřely na kapitána Leigha, který ho tiše pozoroval a trpělivě čekal.
„Pane Leighu,“ řekl, „jaká je vaše cena za to, že mě odvezete zpátky do Anglie?“
„Nu, sire Olivere, myslím, že odměna, která mně byla vyplacena, abych vás odvezl, byla správná. Jedna by jaksi nahradila druhou.“
„Dostanete ji, až mě zase vylodíte na Trefusis Pointu,“ zněla okamžitá odpověď.
Kapitánovy malé oči zamrkaly a jeho chundelaté zrzavé obočí se srazilo v zamračení. Tohle bylo příliš rychlé. Musela za tím být lest, a pokud ne, tak se v lidech vůbec nevyzná.
„Na jakou čertovinu pomýšlíte?“ ušklíbl se.
„Na čertovinu, člověče? Proti tobě?“ Sir Oliver se chraptivě zasmál. „Proboha, chytráku, myslíš, že si tě nějak považuju? Nebo si myslíš, že mám v hlavě ještě místo na takovou malichernou zášť proti tobě, když mám tu druhou?“
Bylo to tak. Jeho hořký hněv vůči Lionelovi byl tak velký, že podíl toho vychytralého námořníka na tom únosu mu byl již lhostejný.
„Dáte mi na to svoje slovo?“
„Moje slovo? Pche, ničemo! Už jsem ti ho dal. Přísahám, že ti ty peníze vyplatím, hned jak mě zase vysadíš na anglický břeh. Stačí ti to? Tak mi přeřízni tahle pouta.“
„Jsem rád, že mám co do činění s člověkem tak rozumným! Chápete to v pravém duchu. Vidíte, že to, co jsem udělal, bylo proto, že jsem jen pouhým nástrojem, a že vina padá na ty, kteří mě k tomuto činu najali.“
„Ano, jsi pouhý nástroj – špinavý nástroj, který se pokrývá zlatem – nic víc. Přeřízni mi pouta, proboha! Mám už toho dost, být takhle svázán jako kapoun!“
Kapitán vytáhl nůž, přistoupil k zajatci a bez dalšího slova ho zbavil pout. Oliver se zvedl tak prudce, že narazil hlavou o nízký strop kajuty a musel se hned zase posadit. Ale v témže okamžiku se shora ozval výkřik. Kapitán prudce otevřel dveře a vyběhl po schůdcích na zadní palubu, Oliver ho následoval.
Na střední palubě se kupil zástup zarostlých námořníků u zábradlí na levoboku a díval se na moře. Podobná skupina stála i na přídi. V té době byli u mysu Roca, a když kapitán Leigh viděl, jak jsou blízko u břehu, začal divoce proklínat kormidelníka, který měl řízení lodi na starosti. Před nimi po levé straně, z ústí řeky Tagus, připlouvala velká loď s vysokými stěžni, která dosud ležela v ústí řeky a čekala na kořist. Plula po větru se všemi plachtami naplno roztaženými.
Swallow se však dosud držela v návětří a poněvadž její vrchní plachty a vratiplachta byly skasané, plula rychlostí jen jednoho uzlu v době, kdy cizí loď plula pět uzlů. Že to byla loď španělská, se dalo usoudit již podle místa, z něhož vyplula.
„Plný vítr do plachet!“ zařval kapitán a skočil ke kormidlu, kde odstrčil kormidelníka takovou ranou loktem, že ho srazil na prkna paluby.
„Vždyť jste sám tento směr nařídil!“ protestoval muž.
„Ty blázne,“ křičel kapitán. „Přikázal jsem ti, aby ses stále držel ve stejné vzdálenosti od břehu. Takže podle tebe, když se proti nám objeví pevnina, máme stále držet rovně, dokud na ni nenarazíme? Hlupáku!“ Roztočil kormidlo v rukou a otočil loď po větru. Pak mu opět přenechal kormidlo.
„Drž ji takhle,“ přikázal. Štěkal rozkazy a vyšel na můstek, aby dohlédl na jejich plnění. Muži se vrhli do lanoví a houfně vyrazili nahoru, aby uvolnili horní plachty; jiní běželi dozadu, aby udělali totéž u zadního stěžně. Za chvíli loď poskočila, vnořila se přídí do zelené vody a s rozvinutými plachtami uháněla na širé moře.
Oliver pozoroval trojstěžník, jenž je pronásledoval. Viděl, jak se stočil asi o bod na pravobok a míří přímo k nim, a všiml si, že ačkoli se tímto manévrem dostal do méně výhodného postavení k větru než Swallow, stále se k nim přibližoval, neboť byl vybaven o polovinu většími plachtami.
Kapitán se vrátil na palubu, vztekle sledoval, jak se k němu Španěl blíží, a proklínal sám sebe, že vplul do takové pasti, a ještě více proklínal svého kormidelníka.
Oliver si mezitím prohlédl většinu výzbroje Swallow a přemýšlel, jaká děla jsou v podpalubí. Položil kapitánovi otázku na toto téma nezaujatě, jako by nebyl víc než lhostejný divák.
„Jsem snad ten, kdo prchá před Španělem? Nedělám nic jiného, než že ho lákám daleko od pobřeží.“
Oliver pochopil a dál už mlčel. Pozoroval několik námořníků, kteří se potáceli pod nákladem mečů, těžkých nožů a drobných zbraní, které přinášeli na hromadu kolem hlavního stožáru. Potom dělostřelec, opálený mohutný chlap, nahý až po pás, s vybledlým šátkem, uvázaným jako turban kolem hlavy, přikročil ke krátké lodní houfnici z mosazi, která byla na levoboku, následován dvojicí svých pomocníků.
Kapitán Leigh zavolal na lodního tesaře, nařídil mu, aby se chopil kormidla, a poslal kormidelníka na příď, kde bylo připravováno k boji další dělo. Španělská loď neustále mezi nimi zmenšovala vzdálenost, ale zároveň vzadu za nimi klesala země, až se proměnila v pouhou mlžnou čáru nad lesknoucím se mořem. Náhle se na španělské lodi objevil malý obláček bílého kouře, po němž následovalo zahučení a nedaleko před přídí Swallow vystříkla voda.
Snědý dělostřelec na vyvýšené palubě stál připraven s doutnákem v ruce, aby jim odpověděl, až přijde rozkaz. Zdola přišel příručí dělostřelce, aby oznámil, že je hotov k boji na hlavní palubě a že čeká na rozkazy.
Pak přišel druhý výstřel ze španělské lodi a přeletěl příď Swallow.
„Je to jasná výzva, aby loď byla otočena přídí proti větru a zastavena,“ řekl sir Oliver.
Kapitán zavrčel divoce do vousů. „Má větší dostřel než většina španělských lodí,“ pravil. „Ale nebudu mrhat prachem. Nemáme ho příliš mnoho.“
Sotva domluvil, zahučela třetí rána. Nad hlavou byl slyšet praskavý třesk, po něm následovalo skřípání a velká rána – hlavní stožár se zřítil na palubu, a přitom srazil dva muže a zabil je. Zdálo se, že bitva začíná. Ale kapitán Leigh nespěchal.
„Zadrž tam!“ zařval na dělostřelce, který zamával doutnákem a připravoval se k výstřelu. Loď, která přišla o hlavní stožár, ztrácela na rychlosti a Španělé se teď rychle blížili. Nakonec se kapitán domníval, že je nepřítel už dostatečně blízko, a zahulákal s kletbou rozkaz. Swallow vypálila svůj první a také poslední výstřel. Po ohlušujícím hromovém výstřelu a skrze oblak dusivého kouře Oliver viděl, že vysoká příď španělské lodi je na vrcholu roztržena. Kapitán Leigh proklínal svého dělostřelce, že cílil příliš vysoko. Potom dal znamení kormidelníkovi, aby vypálil z houfnice. Tento druhý výstřel měl být i znamením pro dělostřelce na levém boku pod hlavní palubou, aby se pustili do boje. Ale španělská loď je předešla. Právě když kapitán Swallow dával znamení, vyrazily z celého boku španělské lodi plameny a kouř.
Swallow se zapotácela pod masivním úderem, na okamžik nabyla rovnováhy a pak se zlověstně naklonila na levobok.
„Ďáble!“ zařval Leigh. „Má díru v boku.“ A Oliver viděl, že španělská loď se zase vzdaluje, jako by byla spokojena s tím, co vykonala. Z kormidelníkova děla už nebylo vypáleno a také děla na boku lodi nepromluvila. Onen náhlý náklon totiž sklonil jejich jícny k hladině moře. Swallow utrpěla smrtelnou ránu a potápěla se.
Když Španělé viděli, že nepřítel je už nemůže ohrozit, začali se blížit s úmyslem sesbírat z mořské hladiny tolik zajatců, kolik budou moci, aby byly doplněny posádky galér Jeho Veličenstva ve Středozemním moři.
Tak se měl naplnit osud, který Lionel zamýšlel pro sira Olivera, a měl se s ním o něj podělit i sám kapitán Leigh, s čímž ten prodejný chlapík vůbec nepočítal.
Přidejte odpověď