Kapitola VI. JASPER LEIGH
Jestliže na Godolphinském dvoře byly tyto Vánoce plné smutku, v Penarrow nebyly o nic méně smutné. Oliver byl v těch dnech náladový a mlčenlivý, dlouhé hodiny seděl, zíral do ohně v krbu a opakoval si každé slovo z rozhovoru s Rosamundou. Jeho bratr se nyní pohyboval po domě tiše a neodvažoval se Olivera vyrušit z rozjímání. Věděl, co se stalo na Godolphinském dvoře, věděl, že Rosamunda jeho bratra navždy opustila, a srdce ho bolelo.
Jednoho večera se rozhodl, že s ním promluví.
„Nolle,“ řekl, když stál vedle bratrova křesla v šeru prosvětleném krbem a položil bratrovi ruku na rameno,„nebylo by lepší říct pravdu?“
Oliver rychle vzhlédl a zamračil se. „Zbláznil ses? Pravda by tě přivedla na šibenici, Lale.“
„Možná ne. A ty trpíš mnohem hůře, než kdybys byl věšen. Sledoval jsem tě poslední dny a vím, jaká bolest v tobě přetrvává. Není to spravedlivé.“ A trval na svém: „Měli bychom říct pravdu.“
Oliver se zádumčivě usmál. Natáhl ruku a uchopil bratrovu.
„Je to od tebe šlechetné, že jsi to navrhl, Lale.“
„Není to ani z poloviny tak ušlechtilé jako to, že ty neseš všechno trápení za něco, co jsem provedl já.“
„Pah!“ Oliver netrpělivě pokrčil rameny, jeho pohled se odvrátil od Lionelovy tváře. „Takové zkušenosti člověka zocelí.“
Mluvil drsným, cynickým tónem a Lionel tam mlčky stál a převracel si jeho slova v hlavě. Po chvíli se vzdálil a brzy nato ulehl do postele. Byl si jist, že Oliver má daleko k tomu, aby ho prozradil. Přesto by si to mohl rozmyslet. Jeho touha po Rosamundě by mohla být příliš silná, jeho zármutek z toho, že je v jejích očích vrahem jejího bratra, by mohl být příliš zdrcující.
Lionelova duše se chvěla při pomyšlení na následky, které by to pro něj mělo. Uvědomoval si, jak daleko měl k upřímnosti jeho návrh, aby řekli pravdu; byl to návrh, který kdyby byl přijat, musel by toho hořce litovat. Lionel se snažil sám sebe ujistit, že jeho bratr je muž s pevnými kořeny, muž, který nad sebou nikdy neztratí kontrolu. Proti tomu však namítal, že to, co se stalo v minulosti, není zárukou toho, co se může stát v budoucnosti, a že každý člověk má stanovenou hranici odolnosti. Nebezpečí, že bude poslán k soudu a podstoupí krajní trest, tady stále existovalo. Z toho, že dopustil, aby byl jeho bratr nespravedlivě obviňován, by lidé usoudili, že je zbabělý a nečestný. Byl by odsouzen nejen k záhubě, ale také k hanbě, všichni poctiví lidé by jím opovrhovali a nad jeho koncem by nikdo neuronil ani slzu. Pokud Oliver promluví, bude ztracen. A vrátil se k otázce: Jakou má jistotu, že Oliver nepromluví? Strach z toho, že se to stane, ho začal pronásledovat dnem i nocí, a přestože ho horečka opustila a rána se zahojila, zůstal bledý, hubený a s prázdnýma očima. Z očí mu každou chvíli vyzařovala utajovaná hrůza, která se skrývala v jeho duši.
Když jednou odpoledne přišel do jídelny, která byla v Penarrow vždy oblíbeným místem Olivera, našel Lionel svého bratra v onom zamyšleném postoji, s loktem na koleni a bradou na dlani, jak zírá do ohně. To už bylo u Olivera tak obvyklé, že to začalo dráždit Lionelovy napjaté nervy. Zdálo se mu, že v této netečnosti je tichá výčitka namířená proti němu.
„Proč pořád sedíš nad ohněm jako nějaká stará bába?“ zavrčel a dal tak průchod podrážděnosti, která v něm již dlouho rostla.
Oliver se ohlédl s mírným překvapením v obličeji. Potom zabloudily jeho oči od Lionela k vysokým oknům.
„Prší,“ řekl.
„Nebylo tvým zvykem, aby tě déšť hnal ke krbu. Ale ať prší nebo svítí, je to pořád stejné. Nevyjdeš vůbec z domu.“
„Proč bych měl?“ zeptal se Oliver mírně. „Myslíš, že se rád setkávám s pohledy sklopenými k zemi, když se k sobě hlavy přibližují, aby si o mně mumlaly důvěrné klepy?“
„Ha!“ vykřikl Lionel ostře a jeho zapadlé oči náhle zahořely. „Došlo to tedy tak daleko, že když jsi dobrovolně udělal tuhle věc, abys mě ochránil, teď mi to vyčítáš.“
„Já?“ vykřikl Oliver zděšeně.
„Už tvoje slova jsou výčitkou. Myslíš si, že nechápu, co se pod nimi skrývá?“
Oliver pomalu vstal a upřeně se na bratra zadíval. Zavrtěl hlavou a usmál se.
„Lale, Lale!“ řekl. „Tvé zranění tě zanechalo rozhozeného, chlapče. Co jsem ti vyčítal? Když se dobře zamyslíš, pochopíš, že kdybych šel ven, znamenalo by to zaplést se do nových sporů, protože už ztrácím trpělivost a nechci snášet kyselé pohledy a mumlání. To je všechno.“
Pokročil, položil bratrovi ruce na ramena a prohlížel si ho, zatímco Lionel sklonil hlavu a tváře mu pomalu pokrýval ruměnec.
„Blázne!“ zatřásl s ním. „Co tě trápí? Jsi bledý a vyzáblý a vůbec nejsi ve své kůži. Něco mě napadlo. Opatřím si loď a ty se mnou popluješ do mých starých lovišť. Tam venku v cizině je život, který ti vrátí elán a chuť do života, a vrátí to možná i mně. Co říkáš?“
Lionel vzhlédl a oči se mu rozzářily. Pak ho napadla myšlenka, tak podlá, že se mu do tváří opět vlila barva, protože se za ni styděl. Přesto se jí držel. Kdyby se plavil s Oliverem, lidé by o něm řekli, že je spoluviníkem v zločinu, jenž se připisuje jeho bratrovi. Věděl, že na venkově panuje přesvědčení, že mezi ním a sirem Oliverem vzniká jisté nepřátelství kvůli té události v Godolphin Parku. Jeho bledý vzhled a prázdné oči přispívaly k názoru, že ho bratrův hřích tíží. Vždycky byl známý jako mírný a přátelský, ve všem pravý opak bouřlivého Olivera, a proto vznikla domněnka, že se sir Oliver ve své přísnosti k bratrovi špatně chová, poněvadž mladík se nechce s jeho zločinem smířit. Každý mu tak začal projevovat sympatie. Kdyby přistoupil na bratrův návrh a někam a ním odcestoval, jistě by to všechno ohrozil.
Uvědomoval si, jak opovrženíhodná je jeho myšlenka, a nenáviděl se za to. Nemohl se však zbavit její nadvlády. Byla silnější než jeho vůle.
Bratr, který si všiml jeho zaváhání, si ho přitáhl ke krbu a přiměl ho, aby se posadil.
„Poslouchej,“ řekl, když usedl do křesla naproti. „Dole na cestě u Smithicku stojí krásná loď. Určitě jsi ji viděl. Jejím kapitánem je dobrodruh Jasper Leigh, kterého najdeš každé odpoledne v pivnici v Penycumwicku. Znám ho z dřívějška a on i jeho loď jsou k mání. Je zralý na jakýkoli podnik, od přepadávání Španělů až po obchodování s otroky. Jeho žaludek nic neodmítne, pokud v tom jsou peníze. Takže tady je loď a kapitán, zbytek obstarám – posádku, munici, výzbroj, a do konce března uvidíme, jak se nám Anglie vzdaluje za zády. Co říkáš, Lale? Je to určitě lepší, než sedět a trápit se tady v tomhle ponurém místě.“
„Já… o tom popřemýšlím,“ řekl Lionel, ale tak netečně, že veškeré nadšení z Olivera zase vyprchalo a nepadlo už o tom ani slovo.
Lionel však tuto myšlenku zcela nezavrhl. Jestliže ho na jedné straně odpuzovala, na druhé straně ho téměř navzdory jemu samému přitahovala. Zašel dokonce tak daleko, že si osvojil zvyk jezdit denně do Penycumwicku, kde se seznámil s oním houževnatým a zjizveným dobrodruhem, o němž mluvil Oliver, a poslouchal jeho podivuhodné příběhy – mnohé z nich byly příliš podivuhodné, než aby byly pravdivé – o nebezpečí na vzdálených mořích.
Jednoho dne na začátku března mu však Jasper Leigh přinesl zprávu, která z Lionelovy mysli vytěsnila veškerý zájem o zámořské výpravy. Námořník doprovázel odcházejícího Lionela ke dveřím hostince a stál vedle jeho třmenu, když mladík vyskočil na koně.
„Ještě na slovíčko, dobrý pane Tressiliane,“ řekl. „Víte, co se tu chystá proti vašemu bratrovi?“
„Proti mému bratrovi?“
„Ve věci zabití Godolphina. Některý lidi, když viděli, že soudci sami od sebe nic nepodniknou, žádali guvernéra Cornwallu, aby vydal zatykač na sira Olivera na základě obžaloby z vraždy. Ale soud nechtěl jednat ani na rozkaz guvernéra a odpověděl, že podléhá jen královně. A teď jsem slyšel, že šla žádost do Londýna, přímo ke královně. V žádosti se prosí, aby královna nařídila soudci, aby konal povinnost, nebo aby se vzdal svého úřadu.“
Lionel se prudce nadechl, ale neodpověděl.
Jasper si přiložil prst k nosu a jeho oči se zaleskly. „Říkal jsem si, že vás musím o tom vyrozumět, pane, abyste varoval sira Olivera, že by se měl mít na pozoru. Je to dobrý námořník a dobrých námořníků není nikdy dost.“
Lionel vytáhl z kapsy měšec a hodil ho námořníkovi do ochotné ruky s mumlaným slovem díků.
Jel domů téměř v hrůze. Už je to tady, jeho bratr bude nakonec nucen u soudu promluvit. Když dojel do Penarrow, čekal ho tam další šok. Od starého Nicholase se dozvěděl, že sir Oliver není doma, že odjel na Godolphin Court.
Lionel se zděsil, že zpráva se už dostala k Oliverovi a že začal okamžitě jednat. Nedokázal si totiž představit, že by bratr jel na Godolphin Court kvůli něčemu jinému.
Jeho obavy se však ukázaly plané. Oliver odjel, aby Rosamundě předložil důkaz, svědeckou listinu podepsanou Bainem a Flackem. Mohl to udělat bez obav, že by Lionelovi ublížil. Jeho cesta však byla marná. Odmítla ho přijmout. Vrátil se zaraženě do Penarrow a našel tam bratra, jak na něj čeká v záchvatu netrpělivosti.
„Tak co?“ Lionel ho přivítal. „Co teď budeš dělat?“
Sir Oliver na něj pohlédl zpod obočí, které se temně mračilo v odrazu jeho myšlenek.
„Co teď udělám? O čem to mluvíš?“ zeptal se.
„Neslyšel jsi?“ A Lionel mu pověděl, co se dozvědel.
Oliver se na něj díval dlouho, a když domluvil, jeho rty se sevřely a udeřil se pěstí do čela.
„Tak!“ vykřikl. „Snad proto mne nechtěla přijmout? Domnívala se, že jsem tam přišel, abych prosil? Mohla si něco podobného myslet.“
Potom přistoupil ke krbu a kopl hněvivě do polen. Lionel ucouvl, protože měl za to, že jeho hněv míří na něj samotného. Sesunul se na židli, kolena mu povolila náhlým strachem.
„Ty… jim řekneš pravdu?“ zeptal se tichým, třesoucím se hlasem.
Oliver se otočil a pozorně si ho prohlížel.
„Proboha, Lale, co se ti teď honí hlavou?“ zeptal se téměř hrubě. „Říct jim pravdu? Proč, samozřejmě – ale jen pokud jde o mě. Nepředpokládáš, že jim řeknu, žes to byl ty?“
„Co jiného by se dalo dělat?“
Když mu to Oliver vysvětlil, přineslo mu to úlevu. Ale další úvahy v něm vyvolaly nový strach. Došlo mu, že pokud Oliver předloží důkaz, že krvavá stopa nepochází od něj, musí všichni nevyhnutelně dojít k závěru, že je jeho vlastní. A začal se považovat za nenávratně ztraceného. Ale neodvážil se o tom s bratrem mluvit. V hloubi duše se styděl, připadal si jako zbabělec. Své sobectví si uvědomoval, ale nebyl dost silný na to, aby se přemohl. Jeho láska k sobě samému byla větší než láska k bratrovi.
Zítřejšího dne – sychravého dne na konci března – byl opět v pivnici v Penycumwicku ve společnosti Jaspera Leigha. Napadlo ho jediné možné řešení. Včera v noci jeho bratr mumlal něco o tom, že půjde s důkazy za Killigrewem, říkal, že se přes Killigrewa dostane k Rosamundě a že ji ještě uvidí, jak ho na kolenou prosí o odpuštění za to, co mu udělala, za krutost, se kterou se k němu chovala.
Lionel věděl, že Killigrew není doma, ale očekávalo se, že se vrátí o Velikonocích, a do Velikonoc zbýval pouhý týden. Měl už jen málo času na to, aby jednal. Tváří v tvář Jasperu Leighovi mu však chyběla odvaha. Místo obvyklého svařeného piva pili sherry s brandy. Teprve když vypil téměř půllitr, cítil se povzbuzen k tomu, aby se pustil do své odporné záležitosti. V hlavě mu šuměla slova, která před časem pronesl jeho bratr, když mezi nimi poprvé padlo jméno Jaspera Leigha – „dobrodruh zralý na cokoli. Když bude cena dost vysoká, můžeš si koupit jeho tělo i duši.“ A Lionel měl dost peněz na to, aby si Jaspera Leigha koupil, byly to peníze od jeho bratra. Proklínal sám sebe a proklínal ďábla, který mu to vše našeptával.
Najednou mu kapitán položil otázku, která rozmetala vše, co jej dosud brzdilo.
„Varoval jste sira Olivera?“ zeptal se a ztišil hlas.
Lionel přikývl a očima přelétl námořníkovu hrubou, opálenou a zarostlou tvář.
„To jsem udělal,“ řekl. „Ale Oliver je tvrdohlavý. Nepohne se z místa.“
„Nepohne?“ Kapitán si pohladil huňatý zrzavý plnovous a po námořnickém způsobu vydatně zaklel. „Zatroleně! Jestliže tady zůstane, bude viset.“
„Ano,“ pokýval Lionel. Cítil, jak mu vysychá v ústech. Pronesl to tak zvláštním tónem, že se na něj námořníkovy temné oči pozorně upřely. V tom pohledu byla živá otázka. Lionel náhle vstal.
„Pojďme se projit ven, kapitáne,“ pravil.
Leighovy oči se zúžily. Čichal nějaký obchod. Něco podivného bylo v chování mladého šlechtice.
Vypil zbytek svého vína, postavil číši a zvedl se.
„Jsem vám k službám, pane Tressiliane.“
Venku Lionel odvázal koně upoutaného k železnému kruhu a vedl ho po staré cestě, která se vinula podél ústí řeky směrem ke Smithicku. Ostrý vítr od severu bičoval vodu do bílých vrcholků pěny, obloha byla plná tvrdého jasu. Příliv se blížil a skála blízko přístavu vysunovala svůj černý hřbet nad mořskou hladinu. Ve vzdálenosti kabelu (206 m) se kýval černý trup Swallow – kapitánovy lodi.
Lionel kráčel mlčky, zachmuřený a zamyšlený. A chytrý kapitán, který tušil, že se k něčemu rozhoduje, toho využil.
„Myslím, že mi budete chtít něco navrhnout,“ vybídl ho lstivě. „Tak ven s tím, pane, protože nikdo nikdy nebyl ochotnější vám posloužit než já teď.“
„Faktem je,“ řekl Lionel a sledoval po straně tvář námořníka, „že jsem v obtížné situaci, pane Leighu.“
„Byl jsem už v mnoha,“ zasmál se kapitán, „ale ještě nikdy v žádné, z níž bych nedokázal vyjít vítězně. Svěřte se a snad pro vás budu moci udělat tolik, kolik jsem zvyklý dělat sám pro sebe.“
„Můj bratr bude jistě viset, jak jste říkal, jestli tu zůstane. Je ztracen, pokud ho postaví před soud. Je to hanba pro celou rodinu, když někoho z ní odsoudí na šibenici.“
„Je to tak,“ souhlasil námořník.
„Rád bych ho z toho dostal,“ pokračoval Lionel a zároveň proklínal toho odporného ďábla, který mu vnukl ta falešná slova, aby zakryl svou ničemnost. „Rád bych ho zachránil, a přesto je proti mému svědomí, aby zůstal nepotrestán, protože vám přísahám, pane Leighu, že se mi ten jeho zločin hnusí – byl zbabělý a vražedný!“
„Jistě! Pro jistotu!“ souhlasil Leigh.
Lionel se zastavil. Byli docela sami na tak osamělém místě, jak si jen spiklenci mohou přát. Za nimi se rozprostírala prázdná pláž, před nimi rudé útesy, které se mírně zvedaly k zalesněným výšinám Arwenacku.
„Budu k vám zcela upřímný a otevřený, pane Leighu. Godolphin byl můj přítel. Oliver není nic víc než nevlastní bratr. Dal bych mnoho tomu, kdo by tajně zachránil Olivera před oprátkou, která nad ním visí, a přitom by to udělal tak, aby neunikl trestu, který si zaslouží.“
Bylo zvláštní, pomyslel si, když to říkal, že dokázal přimět své rty, aby tak lehce vyslovily slova, která se jeho srdci hnusila.
Kapitán se zachmuřil. Položil prst na sametový kabátec pana Lionela v místě jeho falešného srdce.
„Jsem váš člověk. Ale riziko je velké. Říkáte, že byste za to dal…“
„Cenu si řekněte sám,“ řekl Lionel rychle, oči se mu horečně leskly.
„Já to dokážu vymyslet, nebojte se,“ řekl kapitán. „Vím přesně, co požadujete. Co kdybych ho odvezl za moře na plantáže, kde mají nedostatek dělníků?“ Ztišil hlas a mluvil s mírným zaváháním, protože se obával, že navrhuje možná víc, než by si jeho budoucí zaměstnavatel přál.
„Mohl by se vrátit,“ zněla odpověď, která rozptýlila všechny kapitánovy pochybnosti.
„Aha!“ řekl. „Co tedy ti berberští námořní lupiči? Lační po otrocích a jsou vždy připraveni obchodovat, i když bídně platí. Nikdy jsem neslyšel o žádném, který by se vrátil, jakmile ho mají na palubě své galéry. Něco jsem s nimi obchodoval, vyměňoval jsem lidský náklad za koření, orientální koberce a podobně.“
Lionel ztěžka oddechoval. „Je to strašný osud, že?“
Kapitán si pohladil vousy. „Ale přece jen je to skutečně bezpečné odstranění a když uvážíme vše, není to přece tak strašné jako oběšení a rozhodně to není tak potupné pro rodinu. Posloužil byste tím siru Oliverovi, rodině i sobě.“
„Je to tak,“ zvolal Lionel. „A cena?“
Námořník se zhoupl na svých krátkých, robustních nohou a jeho tvář se zamyslela. „Sto liber?“ navrhl nejistě.
„Hotovo za sto liber,“ zněla pohotová odpověď – tak rychlá, že kapitán Leigh poznal, že nasadil laťku příliš nízko.
„Tedy sto liber pro mne,“ dodal pomalu. „Pak je třeba počítat s posádkou, aby držela huby a pomohla, což bude znamenat přinejmenším další stovku.“
Lionel se na okamžik zamyslel. „Je to víc, než mohu v krátké době sehnat. Ale podívejte se, budete mít sto padesát liber v mincích a zbytek ve špercích. Nebudete na tom škodný, to vám slibuji. A až se vrátíte a přinesete mi zprávu, že je vše hotovo, dostanete tu částku ještě jednou.“
Dohoda byla uzavřena. A když Lionel přešel k tomu, jak to udělat, zjistil, že se spojil s člověkem, který své práci rozumí dokonale. Jediná pomoc, o kterou Lionela žádal, byla, aby sira Olivera vylákal na nějaké skryté místo poblíž mořského břehu. Tam by měl Leigh připravený člun a své muže.
Lionel si v mžiku vzpomněl na jedno takové vhodné místo. Otočil se a ukázal přes vodu na Trefusis Point a na šedou hmotu Godolphin Courtu, která se teď celá koupala ve slunci.
„Tamhle, na Trefusis Point, ve stínu Godolphin Courtu, zítra v osm večer, kdy ještě nebude svítit měsíc. Dohlédnu, aby tam byl. Ale, proboha, nepropásněte to.“
„Věřte mi,“ kývl Leigh. „A peníze?“
„Až ho budete mít na palubě, přijďte za mnou do Penarrow,“ odpověděl, což svědčilo o tom, že Leighovi přece jen nedůvěřuje víc, než je nucen.
Ale kapitán byl spokojen. A kdyby se ten gentleman zdráhal peníze vyplatit, mohl vždycky pohrozit, že sira Olivera zase vrátí na břeh.
Nato se rozloučili. Lionel nasedl na koně a odjel. Leigh zamával a zahalekal na loď. Zatímco čekal na člun, který ho měl přepravit na loď, na jeho drsné tváři se pomalu rozprostřel úsměv.
Přidejte odpověď