Kapitola V. ŠTÍT
Byl to starý Nicholas, který následujícího jitra přinesl oběma bratřím při snídani novinku.
Lionel by celý ten den nejraději zůstal na lůžku, ale to by mohlo vzbudit podezření. Měl trochu horečku, jež byla přirozeným důsledkem zranění i ztráty krve. A tak se opřel o bratrovo rameno a sešel s ním dolů na snídani se slanečky a malým pivem, než se opožděné slunce toho prosincového rána pořádně rozzářilo.
Nicholas k nim vtrhl s bílou tváří a třesoucíma se rukama. Rozrušeně vyprávěl, co slyšel, že se stalo, a bratři se tvářili zděšeně a nedůvěřivě. Ale to nejhorší ze starcovy zprávy, pravá příčina jeho rozrušení, mělo teprve zaznít.
„A oni říkají,“ volal, a hněv jím přitom třásl stejně jako strach, „oni říkají, že jste ho zabil vy, sire Olivere.“
„Já?“ opakoval Oliver překvapeně a náhle jako záplava se do jeho mysli vlily tucty důvodů, jež si až do této chvíle neuvědomoval. „Kde jsi slyšel tuhle bídnou lež?“
Avšak ani nedbal, jakou mu dal Nicholas odpověď. Co na tom sešlo, kde to sluha slyšel, když teď bude toto obvinění na rtech všech. Musí hned jít za Rosamundou, aby předešel vyprávění, které jí bude doneseno jinými. Bůh dej, aby nepřišel pozdě.
Nezdržel se déle, než aby si vzal klobouk a obul jezdecké boty, pak doběhl do stáje pro koně. Míli, která dělila Penarrow od Godolphin Courtu, jen přeletěl. Když se přiblížil k nádvoří, zaslechl změť rozčilených hlasů. Jakmile ho spatřili, nastalo zlověstné ticho, všichni na něj upřeně pohlíželi. Asi deset mužů tam bylo shromážděno a jejich oči ho pozorovaly nejdříve s úžasem a posléze se zachmuřeným hněvem.
Seskočil ze sedla a chvíli stál, čekaje na Godolphinova podkoního, kterého zpozoroval mezi shromážděnými, aby mu podal uzdu. Když viděl, že se nehýbá, vykřikl: „Nuže! Hochu, podrž mého koně.“
Oslovený podkoní okamžik váhal a pak se neochotně šoural, aby udělal, co mu bylo nakázáno. Ve skupině se rozlehlo mručení. Sir Oliver bleskl po nich pohledem a všechny jazyky se zachvěly a umlkly. V nepřátelském tichu vystoupil po schodech do patra a vešel do sálu, jehož podlaha byla posypána sítinami. Uslyšel, jak se hlasy za ním znovu ozvaly, prudčeji než předtím, ale nedbal toho.
Pak se setkal tváří v tvář s jedním sluhou, který před ním ustoupil, zíraje na něj právě tak jako ti na nádvoří. Srdce se mu sevřelo. Bylo jasné, že už přišel pozdě.
„Kde je tvoje paní?“ řekl.
„Já… já jí povím, že jste zde, sire Olivere,“ odpověděl sluha zajíkavě a odběhl. Čekal a poklepával bičíkem o boty, mezi obočím hlubokou vrásku. Pak se sluha znovu objevil a zavřel za sebou dveře.
„Slečna Rosamunda vás žádá, abyste odešel, pane. Nechce vás přijmout.“
Oliver na něj chvíli pohlížel. Pak beze slova vykročil ke dveřím. Sluha se mu však postavil do cesty a tvářil se odhodlaně.
„Sire Olivere, moje paní vás nechce vidět.“
„Jděte mi z cesty!“ zamumlal rozzlobeně a pohrdavě, a protože muž vytrvale stál na svém, vzal ho za klopy kabátu, ztěžka ho poponesl stranou a vešel dovnitř.
Stála uprostřed pokoje, oděná podivnou ironií osudu ve svatební bílé roucho, které však nebylo tak bílé jako její tvář. Její oči vypadaly jako dva obsidiánové kameny, slavnostní a strašidelné, když se upíraly na vetřelce, který se nenechal odmítnout. Její rty se pootevřely, ale ona neměla pro něj slova. Jen zírala s hrůzou, která potlačila veškerou jeho smělost a krotila jeho velitelské vystupování. Konečně promluvil:
„Vidím, že jste již slyšela lež, která se šíří po venkově. To je zlé. Ale vidím také, že jste jí uvěřila, a to je ještě horší.“
Dívala se na něj chladným, opovržlivým pohledem – ta, která ještě před dvěma dny spočívala na jeho srdci a hleděla na něj s důvěrou a obdivem.
„Rosamundo!“ zvolal a přistoupil k ní o krok. „Rose! Přišel jsem, abych vám řekl, že je to lež!“
„Učiníte nejlépe, když odejdete!“ řekla a její hlas zněl tak mrazivě, že se zachvěl.
„Odejít?“ opakoval zaraženě. „Nařizujete mně, abych odešel? Nechcete mne slyšet?“
„Vyslechla jsem vás více než jednou, nechtěla jsem slyšet jiné, kteří vás znali lépe než já a nedbala jsem jejich varování. Víc si mezi sebou nemáme co říct. Modlím se k Bohu, aby vás odvedli a pověsili.“
Projela jím bolest a cítil, jak mu podklesávají kolena.
„Mohou mě pověsit, ale nemohou mi ublížit více než vy teď.“
Viděl, jak se bledé rty prohnuly do strašlivého úsměvu. „Myslím, že je to víc než jen fáma,“ řekla. „Je toho víc, než co všechny vaše lži kdy zakryjí.“
„Moje lži?“ vykřikl. „Rose, přísahám ti na svou čest, že jsem se na vraždě Petra nijak nepodílel. Ať mě Bůh zatratí tam, kde stojím, pokud to není pravda!“
„Zdá se,“ řekl drsný hlas za ním, „že se bojíte Boha stejně málo jako čehokoli jiného.“
Prudce se obrátil, aby stál před sirem Johnem Killigrewem.
„Takže,“ řekl pomalu a oči mu ztvrdly, „tohle je vaše práce.“ A mávl rukou směrem k Rosamundě.
„Moje práce?“ opakoval sir John. Zavřel za sebou dveře, a vstoupil do pokoje. „Pane, zdá se, že vaše drzost, vaše nestydatost přesahuje všechny meze. Vaše…“
„Nechte toho,“ přerušil ho Oliver. Náhle se nechal unést zlostí a udeřil pěstí do stolu. „Slova přenechte hlupákům, sire Johne, a kritiku těm, kteří se jí dokážou bránit.“
„Ano, mluvíte jako muž, který má zálibu v krvi. Přicházíte s takovými slovy až sem, do domu mrtvého, do domu, na který jste vrhl smutek a vraždu.“
„Mlčte, jinak k té vraždě opravdu dojde!“ zařval a jeho tvář byla děsivá. Ačkoli byl sir John odvážný, ucouvl před ním.
Oliver se okamžitě ovládl. Otočil se k Rosamundě. „Ach, odpusťte mi!“ prosil. „Jsem šílený – naprosto šílený úzkostí z toho, co se mi přisuzuje. Nemiloval jsem vašeho bratra, to je pravda. Snášel jsem od něho rány a usmíval se, ale včera mě na veřejném místě urazil, udeřil mě přes obličej bičíkem, čehož stopu dosud vidíte. Ten, kdo tvrdí, že jsem ho za to zabil, je ale lhář. Myšlenka, že je to tvůj bratr, mi stačila, aby uhasila vztek, v němž mě zanechal. A teď, když ho nějakým chmurným neštěstím potkala smrt, je mou odměnou za všechnu mou trpělivost to, že jsem obviněn z jeho vraždy a že tomu obvinění věříš.“
„Nemá na vybranou,“ vyhrkl Killigrew.
„Sire Johne,“ zvolal, „prosím vás, nepleťte se do její volby. To, že tomu věříte, vás označuje za blázna, a rada blázna je jako prohnilá hůl, příliš prohnilá, než aby se o ni dalo opřít. Proboha, i kdybych chtěl pomstít urážku, kterou mi způsobil, jak se můžete domnívat, že bych se chtěl mstít takovým průhledným způsobem, abych si na krk navlékl katovu oprátku. Jak jsem s vámi jednal, sire Johne, když jste si dovolil o mně příliš volně mluvit? Když jsem chtěl od vás satisfakci, hledal jsem ji směle a otevřeně. Když jsme ve vašem parku v Arwenacku zkřížili meče, bylo to před svědky tak, aby ten, kdo zůstane naživu, nemohl být znepokojován spravedlností. Nemyslíte, že bych snad neudělal totéž u Petra? Mohl jsem ho přece zabít v otevřeném souboji se svědky a bez rizika, bez nebezpečí žaloby od kohokoliv.“
Sir John se zaraženě zamyslel. Tady byla logika jasná jako led a rytíř z Arwenacku nebyl hlupák. Ale zatímco on stál zamračený a zmatený, byla to Rosamunda, kdo Oliverovi odpověděl.
„A bez nebezpečí žaloby od kohokoliv?“
Otočil se k ní se zahanbením. Věděl, jaké myšlenky se jí honí hlavou.
„Chcete říct,“ řekl s výčitkou v hlase, „že jsem tak podlý a falešný, že bych tímto způsobem udělal to, co bych se kvůli vám neodvážil udělat otevřeně? To je to, co máte na mysli? Rose! Jak si můžete myslet něco takového o někom, komu… jste vyznávala, že ho milujete.“
Chlad z ní opadl. Pod bičem jeho hořkých slov v ní vzrostl hněv, který na okamžik přebil i její bolest z bratrovy smrti.
„Vy falešný podvodníku!“ vykřikla. „Jsou tu ti, kdo slyšeli, jak jste přísahal, že ho zabijete. A od místa, kde ležel, byla na sněhu krvavá stopa, která vedla až k vašim vlastním dveřím. Budete ještě lhát?“
Oči se mu rozšířily náhlým strachem.
„Stopa krve?“ zarazil se tupě.
„Ano, odpovězte!“ vložil se do hovoru sir John, kterého tato připomínka náhle vytrhla z pochybností.
Oliver se znovu otočil na Killigrewa. Rytířova slova mu vrátila odvahu, o kterou ho Rosamunda připravila.
„Na to nemohu odpovědět,“ řekl tónem, kterým smetl ze stolu všechny narážky. „Když říkáte, že to tak bylo, tak to tak muselo být. Ale co to dokazuje? Dokazuje to to, že jsem to byl já, kdo ho zabil? Opravňuje to ženu, která mě milovala, aby mě považovala za vraha?“ Odmlčel se a znovu se na ni s výčitkou podíval. Sesunula se na židli, prsty se jí sevřely a propletly, její tvář byla maskou bolesti.
„Můžete tedy naznačit, co to ještě dokazuje, pane?“ zeptal se sir John a v jeho hlase zazněly pochybnosti.
Oliver to zachytil. „Bože!“ vykřikl. „Ve vašem hlase jsou pochybnosti, v jejím však žádné. Kdysi jste byl mým nepřítelem a od té doby se mnou udržujete nedůvěřivé příměří, a přesto pochybujete o tom, že jsem to udělal. Ale ona… , která mě milovala, nemá žádné pochybnosti!“
„Sire Olivere,“ odpověděla mu, „to, co jste udělal, mi zlomilo srdce. Přesto, když vím, jakými urážkami jste se k tomu nechal strhnout, mohla bych vám to, myslím, odpustit. I když už nemohu být vaší ženou, mohla bych vám odpustit, nebýt podlosti vašeho zapírání.“
Pohleděl na ni na okamžik a pak se obrátil a pokročil ke dveřím. Tam se zastavil.
„Je mi jasné, co tím míníte,“ pravil. „Vy si přejete, abych byl postaven před soud.“ Zasmál se. „Kdo mě obžaluje před spravedlností? Vy, sire Johne?“
„Jestli si to slečna Rosamunda bude přát…“ odpověděl rytíř.
„Budiž. Ale nemyslete si, že se nechám poslat na šibenici pro tak pochybný důkaz, který tuto dámu uspokojuje. Jestli přijde někdo a obžaluje mě pro krvavou stopu, která vedla ke dveřím, a pro slova, která jsem včera v hněvu pronesl, podstoupím soud – ale bude to boží soud, budu bojovat se žalobcem. To je mé právo a já ho využiju. Pochybujete, jak Bůh rozhodne? Slavnostně ho vyzývám, aby rozhodl mezi mnou a tím žalobcem. Jsem-li vinen, ať mi uschne paže.“
„Já sama vás obžaluji,“ ozval se mdlý hlas Rosamundy. „A můžete se proti mně domáhat svých práv a zabít mě, jako jste zabil jeho.“
„Bůh vám odpusť, Rosamundo,“ řekl Oliver a vyšel ven. Domů se vrátil s peklem v srdci. Nevěděl, co ho čeká v budoucnosti, ale jeho hněv k Rosamundě byl tak silný, že už nezbylo místa pro zoufalství. Ale nedá se pověsit. Bude se bránit zuby nehty, a ani Lionel nesmí trpět. O to se postará. Potom myšlenka na Lionela změnila trochu jeho náladu. Jak snadno mohl otřást její obžalobou, ale bál se, že by tím ohrozil bratra.
V klidných, tichých hodinách oné noci, kdy ležel na lůžku, o tom všem přemýšlel a byl nucen si přiznat, že Rosamundina slova byla do jisté míry oprávněná. Jestliže mu ublížila, on jí ublížil ještě víc. Celé roky poslouchala všechny ty jedovatosti, které o něm říkali jeho nepřátelé. Ale přecházela je, protože ho měla ráda; její vztahy s bratrem byly kvůli tomu napjaté. Avšak teď ji to vše zdrtilo, její bolest sehrála svou roli v jejím přesvědčení, že právě jeho rukou Petr Godolphin padl. Možná se jí zdálo, že se v jistém smyslu podílela na jeho vraždě, když se tak svéhlavě chtěla provdat za muže, kterého její bratr nenáviděl. Oliver ji teď posuzoval shovívavěji. Musela by být nelidskou, aby necítila to, co teď musila cítit. Bylo zcela přirozené, že teď ho musela nenávidět, když ho předtím milovala. Je to těžký kříž, který musí nést. Ale Lionel nesmí být obětován jeho sobectví.
Lionel v oněch dnech prožíval hrůzyplné chvíle, které ho olupovaly o spánek a zvyšovaly jeho horečku, takže již druhého dne vypadal jako duch s vpadlýma očima a tvářemi.
Přišly však další zprávy – soud v Truru už věděl o události a o obžalobě, ale odmítl jakýkoli zákrok v této věci. Důvodem k tomu bylo, že jeden ze soudců byl panem Bainem, který byl svědkem urážky, jež se stala siru Oliverovi. Prohlásil, že cokoli se stalo panu Godolphinovi, nebylo to o nic méně, než zasluhoval, a že jeho svědomí čestného muže, mu nedovolí, aby vydal proti siru Oliverovi zatykač.
Oliver se tuto zprávu dozvěděl od dalšího svědka, faráře, který podpořil soudcovo rozhodnutí. Oliver mu poděkoval a ubezpečil ho, že v té věci nemá prsty, i když leccos na něho může ukazovat.
Když se však o dva dny později dozvěděl, že se celý kraj bouří proti Bainovi, navštívil faráře a hned s ním odjel do domu soudce v Truru, aby mu poskytl důkazy, které před Rosamundou a Killigrewem zatajil.
„Pane Baine,“ řekl, když se všichni tři zavřeli v knihovně,„slyšel jsem o statečném rozsudku, který jste vynesl, a přišel jsem vám poděkovat a vyjádřit obdiv vaší odvaze.“
Baine se vážně uklonil.
„Protože však nechci, aby váš čin provázely nějaké zlé následky, přicházím vám předložit důkaz, že jste jednal správně, a že já skutečně nejsem vrah.“
„Nejste?“ vyhrkl Baine udiveně.
„Ujišťuji vás, že vás nechci nijak klamat. Mohu vám dát důkaz, zatím si ale nepřeji, aby byl zveřejněn, pane Baine, ale přeji si, abyste sepsal nějaký dokument, který by uspokojil soud, kdyby v budoucnu tato záležitost měl projednávat.“
„Ujišťuji vás, sire Olivere, že kdybyste ho po tom, co se stalo, zabil, nemohl bych vás vinit z ničeho jiného než, že jste potrestal hulvátského a arogantního provinilce.“
„Já vím, pane. Ale tak to nebylo. Jedním z důkazů proti mně – vlastně tím hlavním – je to, že od Godolphinova těla až ke dveřím vedla krvavá stopa.“
Oba muži ho napjatě sledovali.
„Nyní z toho logicky vyplývá, že vrah musel být při střetu zraněn. Krev nemohla patřit oběti, proto musela být vrahovou. Že byl vrah skutečně zraněn, víme, protože na Godolphinově meči byla krev. Nyní, pane Baine, a vy, sire Andrewe, budete svědky toho, že na mém těle není ani škrábnutí. Svléknu se tu do naha a vy se o tom přesvědčíte. Poté vás, pane Baine, požádám, abyste o tom sepsal dokument.“
Při řeči si sundal kabátec. „Protože však nechci těm hulvátům, kteří mě obviňují, poskytnout zadostiučinění, aby se snad nezdálo, že se jich bojím, musím vás, pánové, poprosit, abyste tuto záležitost drželi v tajnosti až do doby, kdy její zveřejnění bude nezbytné.“
Souhlasili, i když mu zcela nevěřili. Když ho však prohlédli, byli ohromeni, neboť zjistili, že skutečně nemá žádné zranění. Baine svědeckou listinu vypracoval, podepsal a opatřil pečetí, zatímco sir Andrew k ní připojil svůj vlastní podpis a pečeť jako svědek. S tímto pergamenem, který bude jeho štítem pro budoucnost, odjížděl Oliver domů v povznesené náladě.
Přidejte odpověď