Kapitola IV LIONEL
Farář Andrew Flack navrhl, že by měl někdo jet za rozzuřeným sirem Oliverem, aby zabránil neštěstí, ale soudce Baine se na něj podíval přes svůj dlouhý nos a namítl, že by to k ničemu dobrému nevedlo, že Tressilianové jsou odjakživa lidmi krvelačnými a divokými a rozhněvanému Tressilianovi je lépe jít z cesty. Godolphin a Oliver se o tuhle svou bouři sami postarali, mínil soudce, tak ať si to, proboha, sami mezi sebou vyřídí, a kdyby se při tom vzájemně podřezali, snad by se kraj zbavil té bandy bouřliváků. Kočovný obchodník ty dva považoval za párek šílenců, jejichž způsoby jsou pro střízlivého poddaného nepochopitelné. Ostatní – rybáři a rolníci – neměli koně, a i kdyby někdo měl, nejel by za nimi. Rozešli se, aby roznesli zprávu o té krátké zuřivé hádce a prorokovali, že brzy poteče krev.
Přejel most přes Penryn půl hodiny po západu slunce, kdy se soumrak měnil v noc, a ostrý mrazivý vítr ochlazoval jeho krev. Teprve nyní zvolnil své zběsilé tempo stejně jako hněvivý cval svých myšlenek. Vzpomínka na přísahu, kterou před třemi měsíci dal Rosamundě, ho udeřila jako rána pěstí. Myšlenky na vraždu pominuly a zpomalil koně do kroku. Zachvěl se, když si pomyslel, jak blízko byl k tomu, aby zničil všechno štěstí, které ho čekalo.
I kdyby ho lidé nazývali zbabělcem, protože se nechal potupně udeřit a za urážku nežádal satisfakci, co na tom záleží? Navíc mohl na tělo toho, kdo by o něm prohlašoval, že je zbabělcem, vpálit znamení lži. Zvedl oči k safírové klenbě nebe, kde se mrazivě třpytila jen jediná hvězda, a děkoval Bohu, že Godolphina nedohnal.
Asi míli za Penrynem odbočil na silnici, která vedla k tamnímu přívozu, a přes úpatí kopce se s povolenou uzdou vydal na cestu domů. Jel po jiné cestě než obvykle, kdy volil cestu kolem Trefusis Point, aby se mohl podívat na zdi, za nimiž byla Rose, a na okna jejího „altánku“. Dnes večer si řekl, že čím dál bude od Godolphin Courtu, tím lépe. Nechtěl se znovu setkat s Petrem, vyděsilo ho, jak ho před chvílí strhl příval nezvladatelného hněvu.
Po tom, co se stalo, se tolik bál sama sebe, že se rozhodl Penarrow následujícího dne opustit. Kam se vydá, ještě nevěděl. Mohl by se vrátit do Londýna, a dokonce by se mohl vydat i na další plavbu. V každém případě opustí tento kraj, aby neriskoval další setkání s Godolphinem do doby, než si bude moci Rosamundu vzít za ženu. To znamenalo asi osmiměsíční vyhnanství, ale co na tom? Raději tak, než aby byl dohnán k činu, kterým by Rosamundu ztratil. Napíše jí a ona to pochopí.
Než dorazil do Penarrow, už byl o tom skálopevně rozhodnut. Cítil se nyní lehce na duši, jako by z něj spadla jakási tíha. Dokonce se cítil povznesen nadějí, že si tak zajistí budoucí štěstí.
Koně si ustájil sám, protože jeden podkoní s jeho svolením trávil svátky u rodičů v Devonu a druhý s nachlazením ležel v posteli.
V jídelně našel prostřenou večeři a ve velkém kachlovém krbu plápolal oheň, který rozléval příjemné teplo po celé rozlehlé místnosti a červenavě se třpytil na trofejích a zbraních, které zdobily stěny, i na gobelínech a portrétech mrtvých Tressilianů. Když starý Nicholas uslyšel jeho kroky, vstoupil s velkým pětiramenným svícnem, který postavil na stůl.
„Opozdil jste se, sire Olivere,“ řekl, „a pan Lionel také ještě není doma.“
Oliver něco zabručel a zamračil se, když pod jeho mokrým podpatkem křupl uhlík a zasyčel. Vzpomněl si na Malpas a na prokleté Lionelovy zálety. Beze slova si rozepjal plášť a hodil jej na dubovou truhlu u zdi, kam už předtím odhodil klobouk. Potom se posadil a Nicholas mu stáhl jezdecké boty.
„Přines mi napít, Nicku. To je to, co nejvíc potřebuji.“
„Ohřál jsem mléko s kanárským vínem,“ oznámil starý sluha. „Není lepšího nápoje než posset, když je mrazivá zimní noc, sire Olivere!“
Pak odešel, aby se ihned zase vrátil s černým džbánem, ze kterého vycházela vonná pára. Svého pána našel, jak zírá do ohně a temně se mračí. Myšlenky sira Olivera se zabývaly jeho bratrem a Malpasem. Uvažoval, zda by mu přece jen neměl ještě domluvit. S povzdechem se zvedl a vzal do ruky džbán, přičemž si vzpomněl na nemocného podkoního a zeptal se na něj Nicholase. Pak velkou číši naplnil až po okraj kouřícím possetem (mléko s vínem) a řekl:
„Dones mu to! Není lepšího léku na nachlazení!“
Venku se ozval dusot kopyt.
„Konečně je tu pan Lionel,“ poznamenal sluha.
„Bezpochyby,“ souhlasil sir Oliver. „Nemusíš na něj čekat. Je zde všechno, co je třeba. Odnes to Tomovi, než to vychladne.“
Chtěl si zajistit služebníkovu nepřítomnost, až Lionel dorazí, protože se rozhodl, že ho přivítá se solidním ohodnocením jeho zalíbení v Malpasu. Měl by být důrazný, když je tak dlouho mimo domov, neměl by ho šetřit.
Zhluboka se napil possetu a když stavěl pohár na stůl, slyšel již bratra přede dveřmi. Pak se dveře otevřely a Lionel stál na prahu.
Pohled, který se Oliverovi naskytl, mu zahnal připravená slova pokárání ze rtů i mysli. Místo toho ze sebe vyrazil ostrý zvuk zděšení a okamžitě vyskočil.
„Lioneli!“
Jeho mladší bratr vpadl dovnitř, zavřel za sebou dveře na závory a opřel se o ně. Byl smrtelně bledý a pod očima měl temné kruhy. Pravou ruku si tiskl z boku k hrudníku a její prsty měl potřísněné krví, která dosud vytékala a kapala mezi nimi. Na pravé straně jeho žlutého kabátu se šířila temná skvrna.
„Bože můj!“ vykřikl a běžel k bratrovi. „Co se stálo, Lale? Kdo ti to udělal?“
„Petr Godolphin,“ zazněla odpověď ze rtů, které se zvlnily v podivném úsměvu.
Oliver neřekl ani slova, ale zaťal zuby a sevřel pěsti, až se mu nehty vrývaly do dlaní. Potom ho paží objal a s úzkostí ho zpola nesl ke křeslu u ohně.
„Co tě bolí, chlapče? Je hluboká?“ zeptal se zděšeně.
„Nic to není, ale ztratil jsem mnoho krve. Měl jsem si to obvázat hned.“
Rozepnul Lionelovi kabát i vestu, odhrnul košili a chvíli si ránu prohlížel.
„Jsi opravdu ještě dítě, Lale!“ řekl s ulehčením. „Jet na koni a nepřiložit si obvaz. Ale krev, kterou jsi ztratil, byla špatná krev Tressilianů.“ Zasmál se úlevou. „Zůstaň tady, než zavolám Nicka, aby nám pomohl ošetřit ten škrábanec.“
„Ne, ne!“ V mladíkově hlase byl slyšet náhlý strach a jeho ruka sevřela bratrův kabát. „Nick o tom nesmí vědět. Nikdo o tom nesmí vědět, jinak jsem ztracen.“
Oliver na něj udiveně zíral. Lionel se znovu usmál oním podivným, spíše vyděšeným úsměvem.
„Dal jsem víc, než jsem dostal, Nolle,“ řekl. „Pan Godolphin je teď právě tak studený jako sníh, na kterém jsem ho nechal ležet.“ Teprve teď si Lionel všiml matně rudého pruhu, který vystoupil do popředí v náhle zbledlé tváři Olivera.
„Со to znamená?“ zeptal se Oliver chraptivě.
Lionel sklopil oči. „Chtěl to mít,“ zamručel mrzutě. „Varoval jsem ho, aby mi nekřížil cestu. Ale dnes u něj asi propuklo nějaké šílenství. Urazil mě, Nolle, řekl věci, které nebylo v lidských silách snést, a…“ pokrčil rameny.
„Ano,“ řekl Oliver tichým hlasem. „Ale nejdříve musíme ošetřit tu ránu.“
„Nevolej k tomu Nicka,“ řekl rychle Lionel. Když zachytil bratrův tázavý pohled, dodal: „Bojovali jsme téměř ve tmě a beze svědků. Bude to…“ polkl, „bude to nazváno vraždou, ačkoliv to byl čestný boj – a kdyby se zjistilo, že jsem to byl já…“
Zachvěl se a rty se mu roztřásly.
„Chápu,“ řekl Oliver a hořce dodal: „Ty blázne!“
„Neměl jsem na vybranou,“ namítl Lionel. „Šel na mne s taseným mečem. Opravdu si myslím, že byl napůl opilý. Varoval jsem ho, že když mě zabije, bude odsouzen za vraždu, ale jemu to bylo jedno. Byl plný sprostých slov o mně, o tobě a o všech, kdo nosili naše jméno. Udeřil mě plochou čepele a vyhrožoval, že mě zapíchne, pokud se nebudu bránit. Co jsem měl dělat? Nechtěl jsem ho zabít, Bůh je mi svědkem. že jsem nechtěl, Nolle.“
Oliver se beze slova otočil k postrannímu stolku, kde stála kovová mísa a konvice. Nalil vodu a začal ošetřovat bratrovu ránu. Čepel projela svalstvem prsou a oddělila je od žeber. Vzpomněl si na to, jak sám za Petrem Godolphinem krvelačně jel, a všechny výtky, které ho napadaly, raději polykal.
Když omyl ránu, přinesl kus plátna ze skříně a rozřezal ho na pruhy. Potom se pustil do obvazování. Když dokončil práci, otevřel okno a vylil ven krví zbarvenou vodu. Hadříky, jimiž ránu čistil, a všechny podobné důkazy ošetření hodil do ohně. Nařídil Lionelovi, aby se zahalil do jeho pláště, odemkl dveře a vydal se nahoru hledat novou košili a kabátec. Vrátil se s nimi dolů a pomohl bratrovi s oblékáním.
Když o chvíli později Nicholas vstoupil, našel bratry, jak klidně sedí u stolu. Sir Oliver ho ujistil, že ho nepotřebují, a Nicholas, nic netuše, se opět vzdálil.
Bratři jedli mlčky a střídmě, ani jeden neměl příliš chuť k jídlu. Nakonec Oliver vstal a těžkým krokem přešel ke krbu, kde přiložil do ohně další polena.
„Co bylo příčinou vaší hádky,“ zeptal se nevrle, „co se stalo?“
Lionel se zarazil a trochu se skrčil, mezi prstem a palcem hnětl kousek chleba. „To sotva vím,“ odpověděl.
„Lale, to není pravda!“
„Jak to?“
„Takovou odpovědí se nenechám odbýt. Sám jsi řekl, že jsi ho varoval, aby ti nekřížil cestu. Jakou cestu jsi měl na mysli?“
Lionel, zesláblý ztrátou krve a pln obav z budoucnosti, doufal, že u bratra najde podporu a útočiště.
„Za všechno může ta nevěstka v Malpasu,“ stěžoval si. „Považoval jsem ji za docela jinou, byl jsem blázen, blázen! Já,“ zajikl se a vzlykl, „domníval jsem se, že mě miluje. Byl bych si ji vzal, přisámbůh, byl bych to udělal!“
Sir Oliver tiše zaklel.
„Myslel jsem, že je čistá a dobrá a…“ Zarazil se. „Ale ona takovou byla. Ona nic nezavinila. To on, ten odporný pes Godolphin, který ji mravně zkazil. Dokud nepřišel, bylo mezi námi všechno dobře. A pak…“
„Rozumím,“ řekl Oliver klidně. „Myslím, že mu máš za co děkovat, když ti odhalil pravdu o povaze té běhny. Byl bych tě varoval, chlapče, ale… Možná jsem v tom byl příliš slabý.“
„Nebylo to tak, nebyla to ona…“
„Pravím, že to tak bylo, musíš mi věřit, Lioneli. Nešpinil bych jméno žádné ženy bez spravedlivé příčiny. Tím si buď jistý.“
Lionel k němu vzhlédl a zvolal: „Ach, Bože! Nevím, čemu mám věřit. Jsem jako korouhev, která je zmítána sem a tam.“
„Věř mi,“ řekl Oliver zachmuřeně. Pak se usmál. „Takže to byla tajná zábava ctnostného pana Petra. Pokrytec!“ Vzpomněl si, co všechno Petr říkal o Ralfu Tressilianovi a sám se přitom stavěl, jako by byl ctnostným poustevníkem, plným sebezapření.“
Náhle se mu zatajil dech. „Bude to ona vědět, bude mít ta poběhlice podezření, žes to udělal ty?“
„Ano, bude to vědět,“ odpověděl Lionel. „Řekl jsem jí dneska, když mluvila o něm a mně se posmívala, že ho půjdu vyhledat a že si s ním vyrovnám účty. Na cestě do Godolphin Courtu jsem se s ním setkal v parku.“
„Tak to jsi mi zase lhal, Lioneli. Říkal jsi, že tě napadl on.“
„A taky to udělal,“ okamžitě se ohradil. „Nedal mi ani čas promluvit, seskočil z koně a vrhl se na mě s vyceněnými zuby jako křížený čokl. Ah, byl připraven k boji stejně jako já – stejně dychtivě.“
„Ale ta v Malpasu to ví,“ řekl Oliver sklesle. „A jestli to řekne…“
„Neřekne,“ zvolal Lionel. „Neodváží se kvůli své pověsti.“
„Možná máš pravdu,“ souhlasil bratr s ulehčením. „Její pověst je taková, že kdyby vešlo ve známost, že byla toho příčinou, třebaže nepřímou, celý venkov by jí to dal sežrat. Seš si jist, že tě nikdo neviděl přicházet nebo odcházet?“
„Nikdo.“
Oliver přešel místnost a obrátil se. „Pak tedy myslím, že bude vše dobře,“ řekl konečně. „Ale tobě bude nejlépe v posteli. Počkej, pomohu ti.“
Podpíral ho do schodů a téměř ho vynesl nahoru do pokoje. Pak si dole sedl do velkého dubového křesla k ohni a dlouho do noci přemýšlel. Vše bude dobře pro I.ionela. Ale co on sám s břemenem toho tajemství na duši? Kdyby byl obětí někdo jiný než bratr Rosamundy, znepokojovalo by ho to jen málo. Ale byla zde nesnáz, trpká a krutá. Rose svého bratra milovala právě tak, jako on miloval Lionela. Proto cítil, jaká bude její bolest. Přemýšlel, co má dělat. Bude muset mlčet a svoje tajemství musí zachovat i před Rosamundou. To bude jediné, v čem ji bude klamat.
Přidejte odpověď