Kapitola II. ROSAMUNDA
Po odchodu Godolphina se sir Oliver opět uklidnil. Když se pak v klidu dokázal zamyslet nad novou situací, znovu se rozzlobil při pomyšlení na to, že jej vztek ovládl natolik, že k překážkám, jež stály mezi ním a Rosamundou, postavil další. Jeho hněv se naplno rozhořel a vzal si za cíl sira Johna Killigrewa. Rozhodl se, že se s ním hned vypořádá. U všech svatých to udělám! Zařval na Nicka, aby mu přinesl boty.
„Kde je mladý pan Lionel?“ zeptal se ho, když přiběhl s botama.
„Právě přijel, sire Olivere.“
„Pošli ho sem.“
Nevlastní bratr sira Olivera byl štíhlý mladík, podobný své matce, druhé ženě Ralpha Tressiliana. Byl hezký jemným, téměř ženským způsobem, měl světlou pleť, zlaté vlasy a tmavě modré oči.
„Bylo vás navštívit to mládě godolphinské?“ zeptal se, když vstoupil. Sám byl ale stejně starý jako Godolphin.
„Ano,“ zamručel Oliver. Přišel mi říct pár věcí.“
„Prošel jsem kolem něj hned za branou, a ani si nevšiml, že jsem ho zdravil. Proklatě nesnesitelné štěně.“
Sir Oliver vstal. „Jedu do Arwenacku, abych si vyměnil několik poklon se sirem Johnem.“
Když Lionel uviděl jeho zaťaté čelisti a odhodlaný pohled, sevřel mu paži.
„Snad nechceš…?“
„Chci.“ A poplácal bratra láskyplně po rameni. „Sir John,“ vysvětloval, „příliš mnoho mluví. To je chyba, kterou je třeba napravit. Jdu ho naučit ctnosti mlčení.“
„Budou z toho potíže, Olivere.“
„To budou, ale pro něj. Pokud o mně někdo říká, že jsem pirát, otrokář, vrah a bůhvíco ještě, musí být připraven na následky. Ale jdeš pozdě, Lale. Kde jsi byl?“
„Jel jsem do Malpasu.“
„Do Malpasu?“ Oči sira Olivera se zúžily. „Slyšel jsem, co se šeptá, jaký magnet tě tam táhne. Buď opatrný, chlapče. Jezdíš tam příliš často.“
„Jak?“ zeptal se Lionel trochu chladně.
„Myslím tím, že jsi synem svého otce. Pamatuj na to a nesnaž se následovat jeho cesty, aby tě nepřivedly ke stejnému konci. Právě mi tyto jeho záliby připomněl dobrý pan Petr. Nejezdi tak často do Malpasu. Nic víc neříkám.“ Ale paže, kterou mladšímu bratrovi položil kolem ramen, a vřelost jeho objetí zabránily, aby se mu svým káráním zprotivil.
Když odešel, Lionel se posadil k večeři a Nick ho obsluhoval. Jedl jen málo a byl zamyšlený. Killigrew nebyl žádné nemluvně, ale schopný voják a námořník. Kdyby se Oliverovi něco stalo… Zachvěl se při té myšlence a pak se téměř proti své vůli začal zabývat výpočty, co by mu to přineslo. V jakési hrůze se snažil tak odporné úvahy vypudit z mysli, ale neodbytně se vracely.
Za vše, co měl, vděčil bratrově štědrosti. Jejich rozmařilý otec zemřel, jak takoví lidé obvykle umírají, a zanechal po sobě mnoho dluhů. Samotný panský dům Penarrow byl zastaven a peníze takto vytěžené byly propity, prohrány, nebo utraceny pro některou z mnoha lehkovážných lásek Ralpha Tressiliana. Pak Oliver prodal jeden malý statek poblíž Helstonu, který zdědil po matce, a peníze vložil do jednoho dobrodružství ve válce se Španěly. Koupil jednu loď, najmul posádku a vyplul s Hawkinsem na jednu z těch výprav, které sir John Killigrew právem označoval za pirátské nájezdy. Vrátil se se značnou kořistí ve zlatě a drahokamech, aby vyprostil tressilianské statky z dluhů. Vyplul nanovo a vrátil se ještě bohatší. A Lionel zatím zůstával doma a užíval si. Miloval zahálku. Jeho povaha byla od přírody lenivá a on měl marnotratné choutky, které obvykle k lenosti patří. Nebyl zrozen k práci a nikdo se nesnažil napravit nedostatky jeho povahy. Někdy přemýšlel, jaká by byla jeho budoucnost, kdyby se Oliver oženil. Obával se, že jeho život by už nebyl tak snadný jako nyní. Ale ve skutečnosti neměl vážného strachu. Nebylo v jeho povaze – není nikdy v povaze takových lidí – příliš se zabývat budoucností. Když se jeho myšlenky v chvilkovém neklidu k ní stočily, zahnal je úvahou, že Oliver ho má rád a vždy ho dostatečně zaopatří.
V tom měl pravdu. Oliver mu byl spíše otcem než bratrem. Když jejich otce přivezli domů s těžkým zraněním, které mu zasadil rozzuřený manžel, na smrtelném loži svěřil Lionela do péče jeho staršímu bratrovi. O Olivera se nebál. Jako by s předvídavostí, jež se dostavuje u umírajících, pochopil, že Oliver patří k těm, kteří si od světa dokážou vzít, co chtějí. A Oliver mu ochotně slíbil, že Lionelovi bude otcem i bratrem.
To všechno se Lionelovi honilo hlavou, když tam seděl a přemýšlel, a znovu se potýkal s tou odpornou myšlenkou, že kdyby to s jeho bratrem v Arwenacku nedopadlo dobře, že by si pak celého majetku užíval on sám. Zdálo se mu, jako by se mu sám ďábel vysmíval šeptaným úšklebkem, že by jeho žal ze smrti bratra neměl dlouhého trvání. Pak se vzbouřil proti tomu hlasu egoismu, který mu byl odporný, a vzpomněl si na Oliverovu neochvějnou náklonnost a proklínal prohnilost mysli, která vůbec mohla připustit takové myšlenky. Byl tak zmítán svými emocemi, tím bojem mezi svědomím a egoismem, že se prudce postavil a vykřikl.
„Vade retro, Satanas!“ (Odstup Satane)
Starý Nicholas prudce vzhlédl a spatřil mladíkovu tvář, jež byla jako z vosku, a jeho čelo pokryté potem.
„Pane Lioneli!“ vykřikl a jeho malé oči znepokojeně zkoumaly tvář mladého pána. „Co se stalo?“
Lionel si otřel čelo. „Sir Oliver odešel na Arwenack, aby někoho potrestal,“ řekl.
„A kdo by to měl být, pane?“
„Odešel potrestat sira Johna, poněvadž ho pomluvil.“
Na obličeji Nicholase se rozprostřel široký úsměv. „Tak? Panečku, ale bylo již načase. Sir John již dlouho hřešil svým jazykem.“
Lionel zůstal ohromen sluhovou sebejistotou a důvěrou ve svého pána.
„Ty… ty se nebojíš, Nicholasi?“ Nedodal čeho. Sluha však pochopil a jeho úsměv se ještě více rozšířil.
„Strach? Bože! O sira Olivera jsem se nikdy nebál a také se o něj bát nebudu. Uvidíte, že sir Oliver přijde domů, aby se navečeřel, a bude jíst s velkou chutí.“
Ve hněvu býval Oliver bezohledný jako tygr. Odjel do Arwenacku a byl rozhodnut, že zabije muže, který ho pomlouvá. Nic menšího by ho neuspokojilo. Když přijel na krásný, cimbuřím se pyšnící hrad Killigrewů, jenž ovládal ústí řeky Fal a z jehož věží bylo vidět do krajiny až k Lizardu (nejjižnější mys Anglie), setkal se tam s Petrem Godolphinem. A kvůli němu se Oliver choval k siru Johnovi rozvážněji a formálněji, než původně zamýšlel. Chtěl se v očích Rosamundina bratra očistit, chtěl, aby poznal, jak ohavné jsou Johnovy pomluvy.
Sir John ochotně Oliverovi vyšel vstříc. Jeho zášť vůči pirátovi z Penarrow – jak začal Oliverovi přezdívat – způsobila, že byl skoro stejně tak chtivý boje jako jeho host. K vyřízení své záležitosti si vyhledali odlehlý kout v jelení oboře, a tam sir John – štíhlý třicetiletý gentleman – zaútočil mečem a dýkou stejně tak ostře, jako předtím jazykem. Bouřlivé zahájení mu však bylo méně než k ničemu. Když se totiž Oliver do něčeho pustil, měl ve zvyku si to nikdy nepokazit.
Za tři minuty bylo po všem a Oliver si pečlivě otíral ostří, zatímco John ležel na trávníku, kašlal krev a nechával se ošetřovat Godolphinem a vyděšeným podkoním, kterého přivolali, aby sepsal nezbytnou výpověď svědků. Očištěnou zbraň schoval a oblékl si plášť, pak si stoupl ke svému padlému nepříteli a kriticky si ho prohlížel.
„Myslím, že jsem ho neumlčel nadlouho,“ prohodil ke Godolphinovi. „A přiznávám, že jsem měl v úmyslu udělat to lépe. Doufám však, že mu toto naučení stačí a že již nebude lhát, alespoň ne, pokud jde o mne.
„Posmíváte se těžce zraněnému člověku?“ protestoval hněvivě Godolphin.
„Bože chraň!“ řekl Oliver střízlivě. „V mém srdci není ani stínu posměchu. Věřte mi, že tam není nic než lítost, že jsem to neprovedl důkladněji. Pošlu sem z hradu pomoc. Přeji hezký den, pane Petře.“
Z Arwenacku se pak vydal cestou kolem Penrynu. Nejel však přímo domů. Zastavil se u brány zámku Godolphin Court, který se tyčil nad Trefusis Point s pěkným výhledem na Carrick Roads. Vjel na nádvoří, kde seskočil z koně na ledvinovou dlažbu a nechal se ohlásit u slečny Rosamundy.
Nalezl ji v jejím „altánku“ – světlé věžovité komnatě na východní straně sídla, s vyhlídkou na krásné jezero a zalesněné stráně. Seděla s knihou v klíně ve výklenku vysokého okna, když vstoupil. Uvedla ho k ní Sally Pentreathová, která byla kdysi její chůvou, ale nyní komornou. Zvedla se s lehkým výkřikem radosti, vyčkávavě stanula a dívala se na něj rozjasněnýma očima a se zardělými lícemi.
Sotva by se v Anglii našel básník, který by neopěvoval půvab a krásu Rosamundy Godolphinové. Její postava ve svém dívčím rozkvětu byla v pase až příliš útlá.
„Neočekávala jsem vás tak brzy,“ začala, ale pak si všimla, že se tváří podivně přísně.
„Co se stalo?“ vykřikla.
„Nic, co by vás mohlo znepokojit, moje sladká, ale přece něco, co by vás snad mohlo rozčílit.“ Položil paži kolem jejího pasu nad sukní vyztuženou obručemi, něžně ji odvedl zpět k jejímu křeslu a pak se vrhl vedle ní na lavičku u okna.
„Chováte k siru Johnu Killigrewovi jistou náklonnost?“ zeptal se.
„Ano. Byl naším poručníkem, dokud bratr nedosáhl plnoletosti.“
Zkřivil obličej. „Nuže, v tom je právě nesnáz. Musím vám říci, že jsem ho málem zabil.“
Stáhla se do křesla, jako by se od něj chtěla vzdálit, a on viděl, jak se v jejích očích objevila hrůza. Spěšně jí vysvětlil, co se stalo, a stručně jí pověděl o pomluvách, které o něm sir John šířil, aby ulevil své zlosti nad tím, že mu zmařil jeho vytoužené povolení stavět ve Smithicku.
„Ale na tom příliš nezáleželo,“ vykládal, „opovrhoval jsem těmi pomluvami právě tak jako jejich šiřitelem. Ale on šel ještě dál, Rose. Otrávil proti mně mysl vašeho bratra a rozdmýchal v něm nevraživost, která za časů mého otce bývala mezi našimi rodinami. Dnes za mnou Petr přišel s jasným úmyslem vyvolat hádku. Urazil mě tak, jak si to ještě nikdo nikdy nedovolil.“
Zděšeně vykřikla a dlaně si přitiskla k zbledlým tvářím. Usmál se.
„Nebojte se, že bych mu mohl ublížit. Je vaším bratrem a proto je mi posvátným. Přišel mi říci, že mezi námi není sňatek možný, zapověděl mi návštěvy na Godolphin Courtu, nazval mě pirátem a pohaněl památku mého otce. Poznal jsem, že veškeré to zlo má svůj pramen u Killigrewa a jel jsem přímo na Arwenack, abych onen pramen lží navždy ucpal. Ale nevykonal jsem vše tak, jak jsem si přál. Vidíte, že jsem upřímný, moje Rose. Přišel jsem přímo za vámi, abyste slyšela vše ode mne dříve, než přijde někdo jiný, aby mě pošpinil lžemi o tom, co se stalo.“
„Vy… vy máte na mysli Petra!“ zvolala.
„Bohužel!“ povzdechl si.
Seděla velmi tiše, dívala se strnule před sebe, ale na sira Olivera nepohlédla. Konečně promluvila.
„Nedovedu číst v povahách mužů,“ řekla tichým hlasem. „Jak bych to dovedla, když jsem pouhou dívkou, která vedla klášterní život? Slyšela jsem o vás, že jste prudké povahy a že se snadno dáte pohnout k nenávisti a že pak dovedete být krutý a bezohledný.“
„Vy jste také naslouchala siru Johnovi?“ zamumlal a krátce se zasmál.
„Vše to jsem slyšela,“ pokračovala, jako by byl nepromluvil, „ale všemu jsem odmítala uvěřit, poněvadž jsem vám dala svoje srdce. Avšak… o čem jste dnešního dne podal důkaz?“
„O shovívavosti,“ pravil krátce.
„Shovívavosti?“ opakovala a její rty se zkřivily v unavené ironii. „Jistě se mi posmíváte!“
Pustil se do vysvětlování.
„Větší část toho, co se týkalo mé cti, dělal sir John již dlouho. Přesto jsem to mlčky trpěl. Co to bylo jiného než shovívavost? Když však vede svou zášť tak daleko, že se snaží zadusit zdroj mého životního štěstí, a pošle tvého bratra, aby mě urazil, jsem tak shovívavý, že uznám, že tvůj bratr není nic víc než jeho nástroj. Proto jsem šel přímo k ruce, která ho vedla. A protože vím o tvé náklonnosti k siru Johnovi, dal jsem mu takovou volnost, jakou by mu žádný čestný muž v Anglii nedal.“
Když pak viděl, že se vyhýbá jeho pozornostem, že dosud sedí v té strnulé póze hrůzy, od chvíle, kdy se dozvěděla, že milovaný muž potřísnil svoje ruce krví jiného člověka, kterého také měla ráda, jeho prosby se staly naléhavějšími. Vrhl se před jejím křeslem na kolena a vzal do svých velkých šlachovitých rukou štíhlé prsty, které mu bezvládně odevzdala.
„Rose,“ zvolal a jeho hlas se zachvíval v prosbě, „vypusťte z hlavy všechno, co jste slyšela. Představme si, že Lionel, můj bratr, by přišel k vám a že by vás žádal, abyste se za mě nikdy neprovdala, poněvadž vás nepovažuje za ženu, která by jeho jménu přinesla cti. A ještě by ke všemu přidal urážky vašeho mrtvého otce – co byste mu odpověděla? Rose! Buď upřímná k sobě i ke mně. Vžijte se do mé situace a upřímně řekněte, jestli mě ještě můžete odsoudit za to, co jsem udělal.
Její oči teď zkoumaly jeho tvář, jejíž každá linie ji prosila a vyzývala k nestrannému soudu. Položila mu ruce na ramena a dívala se mu hluboko do očí.
„Přísaháte mi, Nolle, že je vše tak, jak jste mi vyprávěl – že jste nic nepřidal a že jste nic nezměnil, aby se věc zdála pro vás příznivější?“
„Bůh je mi svědkem, že jsem vám řekl ve všem pravdu,“ odpověděl slavnostně.
Hlava jí klesla na jeho rameno. Plakala tiše, přemožena tím vším, co snášela potají od první chvíle, kdy přišel, aby se o ní ucházel.
„Věřím vám, že žádný čestný muž by nemohl jednat jinak. Musím vám věřit, Nolle, kdybych nevěřila, pak bych nemohla věřit v nic a doufat v nic. Budu spokojená, když mi zůstanete věrný.“
„Věrný vám budu navěky, moje milá,“ šeptal vroucně.
Skrze slzy se na něj usmívala.
„A budete k Petrovi shovívavý?“ prosila ho.
„To vám přísahám. Nedokáže mě rozzlobit. Víte, že právě dnes mne udeřil holí?“
„Udeřil vás?“
„Náš spor se ale netýkal jeho, nýbrž darebáka, který ho poslal. Smál jsem se té ráně.“
„On má dobré srdce, Nolle,“ pokračovala. „Jednou se vás naučí mít rád.“
„Mám ho rád již teď pro lásku, kterou chová k vám. Zatím se mu ale budu vyhýbat. Za rnéně než rok budete plnoletá a nikdo vám nebude moci v ničem bránit. A co je rok s nadějí takovou, jako je ta moje?“
Pohladila mu tvář. „Jste ke mně vždy tak laskavý, Nolle,“ zašeptala. „Nemohu uvěřit, že byste byl někdy k někomu tak tvrdý, jak říkají.“
„Nedbejte jich,“ odpověděl. „Možná, že něco z toho všeho ve mně bývalo, ale vy jste mě učinila lepším, Rose.“ Políbil ji a zvedl se.
„Bude nejlépe, když teď odjedu,“ pravil. „Půjdu podél břehu zítra ráno směrem k Trefusis Pointu. Kdybyste měla náhodou chuť k podobné procházce…“
Zasmála se a zvedla se také. „Budu tam, Nolle.“
Doprovodila ho ke schodišti a dívala se za odcházejícím snoubencem očima, jež byly naplněny pýchou nad jeho urostlou postavou.
Přidejte odpověď