V deseti příbězích pokračují dobrodružství Petera Blooda, jenž byl za čin, který nespáchal odsouzen do otroctví. V prvním příběhu trestanci po útěku z otroctví připlouvají do Tortugy, ostrova karIbských pirátů. Získají svoji první kořist a Blood začne budovat svoji velkou kariéru námořního kapitána. Střetává se se svým pirátským konkurentem, snaží se v převleku za španělského šlechtice osvobodit zajaté druhy, podnikne výpravu do bohatého Maracaiba, vypraví se za zlatem do panamské džungle, ocitá se v zajetí zrádců, pokusí se zachránit svého mladého lodivoda před nástrahami, do kterých padá kvůli lásce k dceři guvernéra Tortugy a nakonec se s největším padouchem střetává o bájný Morganův poklad. Elektronickou knihu Návrat kapitána Blooda prodává nakladatelství Meisterkoch.
- Slepá rána
Životy lidí jsou závislé na nejnepatrnějších náhodách. Směr větru v daném okamžiku může mít vliv na celý osud člověka. A život Petra Blooda byl utvářen oním říjnovým uragánem, který zahnal desetidělovou šalupu kapitána Easterlinga do Cayona Bay, kde se Cinco Llagas líně kolébala na kotvách již asi měsíc.
Tento Easterling — ostatně nejničemnější darebák, který kdy plul po Antilském moři — vezl několik tun kakaa, o něž obral holandského kupce vracejícího se z Antill. Tento úspěch ho nepokryl slávou, neboť sláva se v očích tohoto piráta měřila ziskem, a nadto bylo více než pravděpodobné, že hubený výtěžek z tohoto lupu nerozmnoží malou úctu, již požíval u Pobřežního bratrstva. Kdyby byl tušil, že Holanďan neveze bohatší náklad, byl by ho nechal odplout bez povšimnutí.
Přístav Tortuga byl samotnou přírodou předurčen k životu námořní pevnosti. Chránily ho ze všech stran strmé skalnaté stěny, jako hory vysoké, vytvářející ve svém klínu miniaturní záliv, Cayona Bay, přístupný pouze ze dvou kanálů, vyžadujících nesmírně obratnou navigaci. Tyto průlivy kryla a ovládala silná pevnost, jíž člověk doplnil dílo přírody. Pod ochranou tohoto přístavu se mohli angličtí a francouzští bukanýři vysmívat španělskému králi, na nějž pohlíželi jako na svého přirozeného nepřítele.
Easterling si v přístavu hned všiml velké, červeně natřené lodi, zakotvené hrdě mezi menšími plavidly jako labuť mezi husami. Když připlul tak blízko, že si mohl přečíst nad přídí zlatými písmeny pyšně namalované jméno Cinco Llagas a pod ním mateřský přístav Cádiz, promnul si oči a četl ještě jednou. Potom se rozhodl zjistit, jak je možné, že nádherná fregata ze Španěl kotví v takovém pirátském hnízdě, jakým je Tortuga.
Na tržišti za molem se vmísil do davu, který proměňoval Cayonské nábřeží v obraz Babylonu. Viděl zde spěchající obchodníky mnoha národů, hlavně Angličany, Francouze a Holanďany, plantážníky a námořníky, viděl zde plavčíky, pobřežní zloděje, Indiány, míšence prodávající ovoce, černošské otroky a jiné typy četné lidské rodiny, jejíž členové se zde denně potulovali bez cíle nebo za obchodem.
Od zlaceného kýlu, nad nímž se v ranním slunci leskla bronzová děla, až po věžovitou záď, se po bocích této překrásné lodi táhly řady zavřených záklopů střílen. Easterlingovo cvičené oko okamžitě odhadlo, že její palebná síla se opírá o čtyřicet děl. Jeho šalupa Bonaventura, jednostěžňová plachetnice, se přiblížila na vzdálenost kabelu (185 m) a zakotvila těsně ve stínu pevnosti na západní straně přístavu. Kapitán Easterling vystoupil na břeh, aby se dopátral vysvětlení té záhady.
Brzy nalezl několik dobře informovaných darebáků, ochotných vypravovat podivný příběh tohoto vznešeného korábu z Cádizu, jenž sem připlul, mírumilovně, s posádkou sestávající z dvou desítek uprchlých plantážních otroků.
Easterlingovi zněl tento příběh zábavně a působil na něj značným dojmem. Dozvěděl se také, že uprchlíci na lodi jsou všichni političtí provinilci, povstalci, kteří v Anglii stáli polem v Monmouthově táboře a unikli oprátce pouze proto, že západoindické plantáže trpí nedostatkem otroků. Dozvěděl se vše, co bylo známo o jejich vůdci Petru Bloodovi, dozvěděl se, že je povoláním lékař a vše ostatní.
Všeobecně se mínilo, že Blood je pevně rozhodnut vrátit se ke svému řemeslu a proto si přeje odplout při první příležitosti do Evropy, kam většina jeho společníků půjde s ním. Ale říkalo se, že několik divočejších povah z jeho družiny pravděpodobně zůstane a připojí se k Pobřežnímu bratrstvu.
To vše se Easterling dozvěděl na tržišti za přístavním molem, z něhož jeho bystré a odvážné oči pokračovaly v prohlížení velké lodi. S takovou fregatou pod patami vykonal by věci, jež nemají mezí. Sláva Henryho Morgana, s nímž se kdysi plavil a u něhož si odbyl svá učednická léta pirátského řemesla, stane se vedle jeho vlastní slávy bledým stínem. Tito ubozí, uprchlí odsouzenci budou jistě dostatečně ochotni prodat loď, která své poslání v jejich životě naplnila a neměli by mít přemrštěné požadavky, co do její ceny. Kakao složené na bocích Bonaventury je více než postačující kupní cenou za loď.
Kapitán Easterling se usmíval a hladil si svůj černý kudrnatý vous. K uchopení příležitosti, pro niž všichni ostatní neměli celý měsíc, kdy tato loď zde kotvila, ani jedno oko, bylo třeba pouze jeho bystrozraku a důvtipu, a nyní vytěží z tohoto svého postřehu vše, co se dá.
Kráčel hrubě stavěným městečkem, po cestě bílé korálovým prachem, po cestě pod žhoucím sluncem tak oslnivé, že až oči bolely, a pudově hledal rozhozené stíny velkých a štíhlých palem, jimiž byla cesta vroubena.
Šel tak v myšlenkách, že si neuvědomil pokřik, zdravící jej ze vrat taverny „U francouzského krále“, ba nezastavil se ani, aby vyprázdnil číši s veselými bukanýry, kteří plnili výčep svou hlučnou rozjařeností. Onoho rána měl kapitán Easterling jakési řízení s monsieurem d’Ogeron, drsným guvernérem z Tortugy, mužem, který, zastupuje zájmy francouzské Západoindické společnosti, zdál se zastupovat samu Francii, s pánem, jemuž vzhled a způsoby státního ministra nebránily v provádění obchodů nejpochybnější pověsti, leč nepochybného užitku pro společnost, již zastupoval.
V krásném bílém domě se zelenými okenicemi otevřenými do háje vonících jamajských pepřovníků a jiných aromatických keřů, přijal kapitána Easterlinga s důstojnou zdvořilostí štíhlý, elegantní Francouz, který divochům z Tortugy přinesl slabý parfém versaillské elegance. Vstupuje z bílé výhně ulice do chladné místnosti, do níž bylo vpuštěno jen tolik světla, kolik ho právě pronikalo prkénky zavřených rolleau, ocitl se kapitán Easterlig skoro v temnotě, alespoň na tak dlouho, dokud jeho oči nepřivykly pološeru.
Guvernér mu nabídl židli a věnoval svou pozornost.
Pokud šlo o kakao, nevyskytly se obtíže. Monsieur d’Ogeron se netázal po jeho původu. Ale cena, kterou byl ochoten zaplatit za cent, nasvědčovala, že o provenienci zboží nemá pochyb, ani iluzí. Částka, kterou dával, tvořila spíše méně než polovinu skutečné hodnoty kakaa. Monsieur d’Ogeron byl horlivý služebník Francouzské západoindické obchodní společnosti!
Easterling marně hartusil, smlouval a bručel; nakonec nabídku přijal a přešel k hlavní věci. Přál si koupit španělskou loď ležící v zálivu. Chtěl by ji snad pro něj koupit — od uprchlých trestanců, kteří ji, jak slyšel, vlastnili — sám monsieur d’Ogeron?
Francouz se nechal dlouho čekat na odpověď a konečně pravil: „Možná, že ji nechtějí prodat.“
„Nechtějí prodat? Proboha, k čemu slouží ta loď těm ubohým otrhancům?“
„Zmiňuji se pouze o této možnosti,“ řekl monsieur d’Ogeron. „Navštivte mne ještě jednou dnes večer a já vám odpovím.“
Když Easterling večer přišel, jak byl vyzván, nenalezl guvernéra doma samotného. Francouz vstal, aby uvítal hosta, ale současně s ním vstal hubený, vysoký muž na začátku třicítky. Z jeho vyholeného, jako tvář cikána hnědého obličeje zíraly dvě překvapivě modré, přímé oči.
Připomínal-li monsieur d’Ogeron svým úborem a chováním Versailles, připamatovával jeho druh stejně přiléhavě Alamedu. Byl oděn bohatým, černým krojem po španělském způsobu, s hojností stříbrných výšivek a s množstvím jemných bílých krajek u krku a na zápěstí. Na hlavě měl těžkou, černou paruku, jejíž vrkoče mu spadaly na ramena.
Monsieur d’Ogeron ho představil: „Zde je, kapitáne, pan Petr Blood, aby vám osobně odpověděl.“
Easterling byl téměř vyveden z rovnováhy, tak rozdílné bylo vzezření tohoto muže od představy, již si o něm učinil. A nyní se tento uprchlý trestanec uklonil a bukanýr usoudil, že tyto jemné španělské šaty byly nejspíše vzaty ze skříně někdejšího velitele Cinco Llagas. Potom si vzpomněl ještě na něco.
„Ach, ano, zajisté! Lékař!“ pravil a zasmál se bez příčiny.
Blood počal mluvit. Měl příjemný hlas, jehož kovový spodní tón byl mírněn protáhlým irským přízvukem. Ale to, co říkal, kapitána Easterlinga rozladilo. Blood neměl v úmyslu prodat Cinco Llagas.
Bukanýr, velký, chlupatý, nebezpečně vyhlížející hromotluk, v hrubé košili a koženkách, s červeným šátkem omotaným kolem hlavy, stál nyní útočně před elegantním panem Bloodem a tázal se ho, proč si chce ponechat loď, která již nemůže přinést užitek ani jemu, ani jeho druhům, uprchlým trestancům.
Bloodův hlas zněl zdvořile a svou odpovědí jen zvyšoval Easterlingovo pohrdání lékařem. Kapitán slyšel ujištění, že se ve svých předpokladech zmýlil. Je možné, že uprchlíci z Barbardosu použijí fregatu k návratu do Evropy a že s ní přistanou ve Francii nebo v Nizozemí.
„Možná, kapitáne, že nejsme tak docela lidmi, za něž nás pokládáte. Jeden můj druh byl kapitánem obchodní lodi a jiní tři sloužili v rozmanitých hodnostech v královském loďstvu.
„U ďasa!“ vybuchl Easterling opovržlivě. „To je šílené! A co nebezpečí moře? Nebezpečí zajetí? Co o tom vy a vaše hadrnická posádka? Přemýšleli jste o tom?“
Kapitán Blood si udržoval stále ještě svou dobrou náladu. „Co se nám nedostává na posádce, doplníme vahou kovu. Byť neumím vést loď na oceánu, dozajista umím bojovat, když je potřeba. Naučil jsem se tomu pod de Ruyterem.“
Slavné jméno zarazilo Easterlingovo pohrdání — alespoň na chvíli: „Pod admirálem de Ruyterem?“
„Před několika roky jsem byl v jeho službách“.
Easterling byl zaražen: „Myslel jsem, že jste doktor.“
„Jsem doktor — také,“ řekl Ir prostě.
Bukanýr prozrazoval svůj údiv řečí hojně zdobenou kletbami. A potom monsieur d’Ogeron ukončil rozhovor.
„Tak to vidíte, kapitáne Easterlingu, o této věci se již nedá jednat.“
A tak se kapitán Easterling odporoučel s kyselou tváří. Šel zklamaně zpátky k molu a myslel si, že ač se o věci již nedá mluvit, může se v ní velmi mnoho vykonat. Díval se na Cinco Llagas, jako by byla jeho, a proto nebyl ani trochu naložen zříci se vyhlídky na její získání.
Jak se ukázalo, také monsieur d’Ogeron si myslel, že tu bude ještě slůvko dodatku, a řekl je až po Easterlingově odchodu.
„Je to ničemný a nebezpečný chlápek,“ pravil klidně, „a dobře uděláte, monsieur Blood, když si to zapamatujete.“
„Není ani třeba mě varovat. Kdybych ho již neznal jako mořského lupiče, už od pohledu bych to poznal,“ řekl Blood.
Rysy guvernéra z Tortugy prolnul stín napovídající zákmit rozmrzelosti.
„Ó, flibustýr nemusí být nezbytně lupičem a povolání flibustýra si nezaslouží tak docela vašeho pohrdání, monsieur Blood. Mezi bukanýry jsou lidé, kteří prokazují vaší i mojí zemi dobré služby, neboť omezují hltavost Španělska. Kdyby v těchto vodách, nebylo bukanýrů, byla by zde španělská nadvláda tak absolutní, jako je nelidská. Připomeňte si pouze, že vaše země poctila Henryho Morgana rytířstvím a jmenovala ho zplnomocněným guvernérem Jamaiky. A Morgan byl možná ještě horším pirátem než váš proslulý sir Francis Drake nebo Hawkins nebo Frobisher či jiní, které bych mohl jmenovat a jejichž památku vaše země také uctívá.“
Procenta vybíraná z přístavních poplatků a dávky z každé kořisti přivezené do Tortugy tvořily velkou část guvernérových příjmů, a proto d’Ogeron Bloodovi slavnostně poradil, aby vstoupil do šlépějí těchto hrdinů. Monsieur d’Ogeron nepochyboval, že by konečně on, Blood, měl jako flibustýr velký úspěch, neboť získal krásnou loď, schopné druhy a dokázal, že má kromobyčejné schopnosti.
Ani Blood o tom nepochyboval. Ale nyní o bukanýrství nejevil nejmenší zájem, ačkoli většina jeho druhů by ho ráda přesvědčila o výhodách řemesla. Nejvytrvalejšími z jeho přátel byli Hagthorpe, Pitt a hromotluk Wolverstone, který v bitvě u Sedgemooru ztratil jedno oko.
Říkali mu, že pro něj je snad lépe vrátit se do Evropy. Ovládá mírumilovné řemeslo, kterým by si mohl vydělávat na živobytí ve Francii nebo ve Flandrech. Avšak oni jsou muži moře a neznají jiného povolání. Dyke, který před svým vstupem do politiky a odboje byl námořním poddůstojníkem, byl téhož názoru a Ogle, námořní dělostřelec, chtěl vědět od pana Blooda, jaká děla by svěřila britská admiralita muži, který šel s Monmouthem. Petr Blood se již chtěl rozloučit s těmito muži, kteří společně s ním uprchli z otroctví. Ale zasáhl osud v podobě kapitána Easterlinga.
Ráno, tři dny po rozmluvě s panem Bloodem v guvernérově domě, přistál Easterling v člunu ze své šalupy u boku Cinco Llagas. Když vytáhl své hřmotné tělo na střední palubu fregaty, bloudily jeho odvážné oči po všech místech. Cinco Llagas neměla jen dobré základy, ale byla také udržována v bezvadném pořádku. Paluby měla vydrhnuté, lanoví řádně přivázané a vše stálo na svém místě. Děla byla vzorně seřazena kolem hlavního stožáru na kýlním bloku a mosazné obruče vodní kádě se třpytily na slunci v mezipalubí, jako by byly ze zlata. Ti uprchlí trestanci a odbojníci, tvořící mužstvo pana Blooda, nejsou tak neschopní.
A tu již před ním stál sám pan Blood v černi a ve stříbře jako španělský grand, mával černým kloboukem zdobeným chvostem rudých per a ukláněl se tak hluboko, že se vrkoče jeho paruky setkaly na tváři jako převislé uši křepeláka. Vedle něho stál Nathaniel Hagthorpe, příjemný gentleman ve věku pana Blooda a jeho klidné oči a krátce střižený účes mluvily o dobře vychovaném muži, opodál byl Jeremiah Pitt, mladý, světlovlasý somersetský lodivod, potom krátký a zavalitý Nicholas Dyke, bývalý lodní poddůstojník, slouživší pod králem Jamesem, když tento ještě byl vévodou z Yorku. Tito muži neměli pranic z trhanů, jaké si představoval pan Easterling. I hrubohlasý Wolverstone nacpal k této příležitosti své svalnaté údy do španělské parády.
Blood představil své druhy a pozval kapitána Bonaventury do velké kajuty na lodní zádi, která svou prostorností a přepychovým zařízením byla nad všechny kabiny, do nichž kdy kapitán Easterling vstoupil.
Černošský sluha v bílém kabátci — hoch zde v Tortuze najatý — přinesl obvyklý rum, cukr, čerstvé citrony a láhev zlatého Canary, jež bylo v původních zásobách lodi a jež pan Blood horlivě doporučoval svému nepozvanému hostu.
Blood si vzpomněl na varování monsieura d’Ogerona, na slova o nebezpečnosti kapitána Easterlinga a měl za moudré jednat s ním co nejzdvořileji, aby Easterling, jenž byl v dobré náladě, prozradil, v čem by teď mohl být nejnebezpečnější.
Seděli na elegantně polštářovaných židlích kolem stolu z černého dubu a kapitán Easterling chválil kanárské víno tak hojně, jako by chtěl ospravedlnit hojnost, s jakou toto víno konzumoval. Posléze přešel k obchodní stránce návštěvy a tázal se pana Blooda, nezměnil-li po zralé úvaze svůj úmysl, pokud jde o prodej Cinco Llagas.
„Jestli jste snad svůj úmysl změnil,“ — dodal, vrhaje pohled na čtyři Bloodovy druhy a uvažuje, kolika osobám má být kupní cena rozdělena — „shledáte, že jsem velkomyslný.“
Doufal-li však, že tato řeč udělá dojem na ony čtyři muže, byl nyní jejich hloupě vyhlížejícími tvářemi zklamán.
Pan Blood potřásl hlavou: „Maříte čas, kapitáne, my si Cinco Llagas podržíme.“
Husté, černé obočí se povytáhlo na nízké čelo: „Tedy nejste tak rozhodnut k návratu do Evropy, jak jste byl? Nu, přistoupím tedy hned k obchodu, který jsem vám chtěl navrhnout — chcete-li ovšem prodat. Vtip spočívá v tom, abyste se připojil i se svou lodí k Bonaventuře — k aventuře — k dobré aventuře —,“ a smál se hlučně svému vlastnímu žertu a bílé zuby se leskly za černým vousem.
„Prokazujete nám čest, ale nejsme nakloněni pirátství.“
Easterling nedal najevo, že se urazil. Zamával svou, jako kýta velkou rukou, jako kdyby tuto narážku od sebe odvracel, a řekl:
„To, co vám navrhuji, není pirátství.“
„Co tedy?“
„Mohu vám důvěřovat?“ tázal se Easterling a jeho oči objímaly všechny muže.
„Nejste nucen — a tak či onak, je to směšné, maříte zde svůj čas.“
Slova nebyla povzbuzující, ale Easterling přesto pokračoval. Snad vědí, že plul s Morganem v jeho velkých výpravách na šíji Panamskou. Vědělo se všeobecně, že kořist rozdělená po vyplenění španělského města byla mnohem menší než rozumný odhad bukanýrů. Šeptalo se, že se Morgan nerozdělil se svými druhy poctivě, před dělením zpronevěřil značný díl pokladu. Toto povídání — Easterling je může ujistit — spočívalo na pravdě. Morgan si tajně přivlastnil klenoty a perly z kořisti v San Felipe, poklad báječné ceny. Ale když se tato pověst rozrůstala a pronikla až k jeho uchu, začal se bát, aby ho pátrání neusvědčilo, a tak na polovině cesty úžinou, zahrabal poklad, který si přisvojil neprávem.
„Pouze jediný muž o něm věděl,“ řekl kapitán Easterling svým pozorným posluchačům, „věděl o něm muž, který mu pomáhal vykonat práci, na kterou sám nestačil a tímto mužem jsem byl já.“
Odmlčel se na chvíli, aby tato působivá skutečnost mohla zapadnout hlouběji do myslí posluchačů a potom začal opět mluvit. Obchod jím navrhovaný byl založen na společné výpravě Cinco Llagas a Bonaventury do Darienu za ukrytým pokladem, o nějž se potom všichni rozdělí podle stupnice obvyklé v Pobřežním bratrstvu.
„Stanovíme-li cenu toho, co Morgan zahrabal na pět set tisíc dublonů, odhaduji mírně.“ Nad touto částkou otevřeli posluchači oči doširoka. Blood ale měl v nich jiný výraz než jeho druhové.
„Na mou duši, to je podivné!“ řekl zamyšleně.
„Co je divné, pane Bloode?“
Odpověď kapitána Blooda přijala podobu otázky: „Kolik je vás na Bonaventuře ?“
„O něco méně než dvě stě.“
„A dvacet mužů, kteří tu jsou se mnou, je převyšuje o tolik, že uznáváte za vhodné udělat nám tuto nabídku?“
Easterling se zasmál hlasitým, hlubokým smíchem. „Vidím, že tomu vůbec nerozumíte.“ Jeho hlas měl známou irskou intonaci pana Blooda: „Pochopte, to, co tak naléhavě potřebuji, nejsou lidi, nýbrž velká loď, v níž bychom poklad ukryli, jakmile jej budeme mít. Na dně takové lodi jako je tato, byl by uschován jako v pevnosti, a já bych si mohl prdnout na každou španělskou galeonu, která by se pokusila obtěžovat mne.“
„Kýho výra!“ pravil Wolverstone, „teď tomu již rozumím.“ A Pitt, Dyke i Hagthorpe pokyvovali souhlasně hlavami. Avšak modré oči kapitána Blooda utkvívaly nepohnutě na postavě pirátově.
„Je to srozumitelné, jak říká Wolverstone, ale desetina peněz, jež by, podle počtu hlav připadla na posádku Cinco Llagas je velmi hluboko pod částkou, která by byla za těchto okolností přiměřená.“
Easterling nadul tváře a zamával svou velkou paží rozmachem téměř dobromyslným: „Jaký díl navrhujete?“
„To je třeba rozvážit, nebyl by však menší pětiny.“
Bukanýrova tvář nehnula brvou. Přisvědčil pohybem své vesele se klátící hlavy: „Přiveďte tyto své přátele zítra na Bonaventuru k obědu, sepíšeme podmínky smlouvy.“
Chvíli se zdálo, že Blood váhá, ale potom přijal zdvořilými výrazy pozvání.
Avšak sotvaže bukanýr opustil Cinco Llagas, zarazil spokojenost svých společníků:
„Byl jsem varován a upozorněn, že kapitán Easterling je nebezpečný člověk. Lichotili mu. Aby někdo mohl být nebezpečný, musí být chytrý, leč kapitán Easterling chytrý není.“
„Jaký pavouk ti to straší pod parukou, Petře?“ divil se Wolverstone.
„Přemýšlím o důvodu, kterým podepřel svou touhu po spolku s námi. Byl to nejlepší důvod, jaký mohl na přímou otázku dát.“
„Nemůže být nic rozumnější,“ řekl Hagthorpe důrazně a shledával, že Petr Blood je zbytečně podezíravý. „Rozumný?“ smál se Blood. „Zdánlivě, jen zdánlivě, což objevíte, jakmile to začnete rozebírat. Při mé spáse, teď se to na pohled třpytí. Ale zlato to není. Loď jako pevnost silná, do ní se má nacpat půl milionu dublonů a tato pevnostní loď má zůstat v našich rukou? Na lotra je tenhle Easterling přespříliš důvěřivý chlap.“
Zamysleli se nad tím, nicméně Pitt ještě nebyl přesvědčen: „Ve své tísni důvěřuje asi naší počestnosti.“
Blood se naň podíval s despektem: „Nikdy jsem nepoznal muže s očima, jaké má Easterling, který by důvěřoval něčemu jinému než tomu, co má v hrsti. Pokud zamýšlí naložit ten poklad na naši loď — této části příběhu by se dalo uvěřit — chce to udělat proto, že v době, kdy tak učiní, míní být sám pánem Cinco Llagas. Čest! Ach, u ďasa! Což může muž jeho ražení věřit, že by nám mohla čest bránit, zachce-li se nám jednou v noci, až poklad bude naložen, zbavit se ho anebo poslat váhu našeho železa z děl do boku jeho šalupy a potopit ji? Jerry, ty a tvoje řeč o cti, oba jste hloupí.“
Leč Hagthorpovi věc nebyla stále ještě dosti jasná: „Z jakého důvodu nás tedy, podle tvého mínění, vyzval ke spolku s ním?“
„Z důvodu, který řekl. Chce naši loď, ať již k odvezení pokladu nebo z jiných příčin. Nechtěl nejdříve Cinco Llagas koupit? Ó, ten ji chce! Ale nechce nás a buďte ujištěni, že si nás dlouho nepodrží.“
Ale přesto, snad proto, že vyhlídka na dělení Morganova pokladu byla, jak Blood řekl, třpytivá, zdráhali se jeho společníci vzdát se jí. Z touhy po nabytí svůdných věcí jsou lidé vždy ochotni odevzdat se náhodě a neméně ochotni věřit v to, v co doufají. Tak dospěli Hagthorpe, Pitt i Dyke k názoru, že Bloodův závěr je postaven na předsudku zasetém monsieurem d’Ogeronem, který k tomu mohl mít své soukromé, zištné důvody. Nechť tedy zítra poobědvají společně s Easterlingem a vyslechnou podmínky, jež jim navrhne.
„Víte určitě, že nás neotráví?“ divil se Blood.
Ale tato obava znamenala přehánění předsudku. Vysmívali se mu zcela otevřeně. Jak by mohli být otráveni jídlem a pitím, musí-li Easterling jíst a pít s nimi? A jaký by to mělo smysl? Jak by to posloužilo Easterlingovu záměru zmocnit se Cinco Llagas?
„Takto: vpadne na její palubu s několika dvacítkami svých lotrů a přemůže posádku v nejneočekávanější chvíli, kdy nebude nikoho, kdo by jí velel.“
„Jak?“ zvolal Hagthorpe — „tady v Tortuze? V přístavu bukanýrů? Ale jdi, Petře! Předpokládám, že i zlodějové mají svůj zákon cti.“
„To můžeš předpokládat. Já však raději nebudu předpokládat nic. Doufám, že mne nikdo nenazve strašpytlem, a přesto, raději bych byl, kdybyste mi vyčítali bázlivost než ukvapenost.“
Názor většiny však stál proti němu. Všichni muži posádky dychtili po účasti na onom podniku, jakmile se o něm dozvěděli z týchž úst jako jejich vůdce.
A tak nazítří v osm hodin ráno, proti své vůli, ubíral se Blood s Hagthorpem, Pittem a Dykem k obědu na palubu Bonaventury. Wolverstone zůstal na Cinco Llagas jako stráž.
Kapitán Easterling je přivítal hlukem, v němž ho podporovala celá posádka lotrů. Na střední palubě, na přídi i na zádi se jich hemžilo asi sto šedesát a všichni byli ozbrojeni. Blood nemusel upozorňovat své druhy na zvláštní okolnost, že Easterling svolal celé své mužstvo z pobřežních brlohů a krčem, kam obyčejně chodili, na palubu své lodi. Jejich přítomnost a číhavý výsměch, zračící se na jejich odporných tvářích, přiměly Bloodovy průvodce k otázce, neměl-li kapitán se svými obavami přece jen pravdu, a nyní měli všichni strach, že vlezli do pasti.
K návratu však bylo příliš pozdě. Na zadní palubě, u vchodu do chodby vedoucí ke kajutám stál kapitán Easterling, aby je doprovodil dovnitř.
Petr Blood se zde na okamžik zastavil a upřel oči nahoru na jasnou oblohu. Nad ráhny kroužili rackové. Rozhlédl se kolem sebe, díval se na šedivou pevnost trčící na skalnatém ostrohu, viděl vše zalito žhavým sluncem. Pohlédl k molu, nyní v poledním vedru opuštěnému, potom přes křišťálově jiskrné vody k velké Cinco Llagas, která se pohupovala na vlnách v celé své síle a malebnosti.
Jeho znepokojeným druhům se zdálo, že vyhlíží zvědavě, odkud by mohla přijít pomoc, kdyby jí bylo třeba. Konečně poslechl Easterlingův pobízivý pohyb a vkročil do temna chodby. Jeho přátelé šli za ním.
Jako celá loď, pokud ji mohl na první pohled vidět, nespořádanou a nečistou, nebyla ani kajuta jiná; žádným způsobem se nedala přirovnat ke kajutě na Cinco Llagas. Byla tak nízká, že se tam muži velikosti Blooda a Hagthorpa nevešli se vzpřímenou hlavou. Nábytek byl špatný a celé zařízení se neskládalo z ničeho jiného než z vycpaných bedniček, rozestavených kolem špinavého a noži zrytého stolu. A přestože lodní okénka v zádi byla dokořán, ovzduší v této místnosti tížila kyselá směs odporných zápachů, v nichž převládal pach konopných ucpávek a nečistého podpalubí.
Oběd naplnil slib daný okolím. Čerstvé vepřové maso a čerstvá zelenina byly zkažené vařením do té míry, že žaludek Blooda, nutícího se do jídla, se málem obracel naruby. Půl tuctu chlapů tvořilo čestnou stráž. Podle jeho slov je zvolilo samo mužstvo, aby tlumočili souhlas všech s podmínkami smlouvy. K nim byl přizván také mladý Francouz, pan Joinville, tajemník monsieura d’Ogerona. Zúčastnil se jednání v zastoupení guvernéra a měl výsledek podepřít úřední sankcí. Jestliže přítomnost tohoto světlookého pána Petra Blooda poněkud uklidňovala, je také jisté, že ho ještě více dráždila.
Úzká kajuta byla plná lidí, Easterlingovi chlapi se museli rozsadit po obou stranách stolu tak, aby ani dva z mužů z Cinco Llagas neseděli vedle sebe. Pan Blood a kapitán Easterling se na sebe dívali přes stůl.
Obchodní jednání začalo po obědě, kdy odešel černoch, který je obsluhoval. Až do této chvíle udržovali muži z Bonaventury dobrou náladu těžkými, kořeněnými řečmi, které sami považovali za vtipné. Konečně se stůl vyprázdnil až na láhve, pero, inkoust a papír. Psací potřeby postavili před Blooda a Easterlinga. Kapitán Bonaventury zahájil vyjednávání podmínek a Petr Blood slyšel poprvé v životě, že ho někdo nazval kapitánem. Easterlingova slova ho krátce informovala o tom, že požadovaný pětinový díl byl posádkou Bonaventury označen za přemrštěný.
Naděje Petra Blooda okamžitě vzrostly.
„Mluvíme nyní upřímně, kapitáne? Myslíte, že vaše mužstvo na tuto podmínku nepřistoupí?“
„Co jiného bych tím chtěl říci?“
„V tom případě, kapitáne, nezbývá než se rozloučit a odejdeme s vědomím, že jsme dlužni za toto bohaté pohoštění a že jsme zlepšili a rozšířili své známosti.“
Vybraná zdvořilost těchto přehnaně diplomatických slov nezdála se působit zklidňujícím dojmem na důležitě se tvářícího Easterlinga. Jeho drzé, lstivé oči zíraly útočně z velké brunátné tváře. Než odpověděl, setřel si z čela pot.
„Chcete se rozloučit?“ V jeho hrdelním hlase zazněl výsměšný, vedlejší tón. „Chci, abyste také vy byl vůči mně upřímný. Miluji upřímné lidi a přímá slova. Míníte tím, že upouštíte od obchodu?“
Jeho lidé doprovodili otázku hlučnou ozvěnou.
Kapitán Blood se tvářil zaraženě. Váhal, rozhlížel se po svých druzích, jako by je žádal o radu, ale oni mu vraceli pouze znepokojené pohledy. Konečně řekl:
„Shledáváte-li naše podmínky nerozumnými, musím uvěřit, že si nepřejete pokračovat v jednání a pak nám zbývá již jenom odchod.“
Blood mluvil s takovou nesmělostí, že udivoval své druhy, kteří ho neznali jiného než odvážného. Jeho ostych vyvolal výsměšný chechtot Easterlinga, nalézajícího v doktůrkovi, jenž se stal řízením okolností rytířem štěstěny, pouze to, co očekával.
„Nu, na mou věru, doktore,“ pravil, „vám by opravdu bylo lépe, kdybyste se vrátil k svým tyglíkům a nožíkům a přenechal lodi mužům, kteří s nimi umějí zacházet!“
V modrých očích zasvítil blesk stejně čirý jako prchavý. Ale z temného obličeje nezmizel slabý nádech bojácnosti. Mezitím se Easterling obrátil ke guvernérovu zástupci, který seděl vedle něho po pravici: „Co o tom soudíte vy, monsieur Joinville?“
Rusovlasý, zplihlý Francouz se Bloodově nesmělosti přátelsky pousmál: „Nebylo by snad nyní vhodné, kdybyste, pane, vyslechl podmínky, které navrhuje kapitán Easterling?“
„Chci je vyslechnout, ale…“
„Nechte si své „ale“ na potom, doktůrku,“ přerušil ho Easterling. „Přistoupím na ty podmínky, které jsem vám již oznámil. Vaši lidé dostanou právě tolik jako moji lidé.“
„Avšak — to znamená, že Cinco Llagas nedostane více než desetinu —“ a Blood se nyní také obrátil k monsieurovi Joinville: „Zdá se vám, pane, že to je správné? Vysvětlil jsem kapitánu Easterlingovi, že to, čeho se nám nedostává na mužstvu, nahradíme děly a naše děla, pane, jsou obsluhována dělostřelcem jakého — to mohu, pane, odpřisáhnout — není v celém Karibském moři rovno. Je to dělostřelec a jmenuje se Ogle — Ned Ogle. Znamenitý dělostřelec, čemuž byste, pane, uvěřil, kdybyste toho dělostřelce byl viděl, kterak nadhazoval z vody ony španělské bárky v bridgetownském přístavu.“
Kdyby ho byl Easterling nepřerušil, byl by pokračoval v hovoru o Ned Ogleovi, ale kapitán pravil: „U ďasa, člověče, co s tím máte? Dělostřelec sem, dělostřelec tam!“
„Ó, při obyčejném dělostřelci, to by mohlo být. Ale Ogle není obyčejný dělostřelec. Ten má oko! Dělostřelci jako je Ogle, pane, jsou jako básníci; narodili se dělostřelci a prostě jsou tu. Ten vám posadí ránu mezi vodu a vítr — tenhle dělostřelec Ogle — tak čistě, jako byste si sotva zuby vyšťoural.“
Easterling udeřil pěstí do stolu: „A co to má s námi společného?“
„Snad přece něco. Prozatím vám to dokazuje, jak cenného spojence získáváte“ — a opět se vrátil k dělostřelci: „Ten dělostřelec, ten Ned Ogle se vycvičil v královském loďstvu a den, v němž se Ogle chopil politiky a šel za protestantským championem do Sedgemooru, byl neblahým dnem pro královské loďstvo…“
„Už toho nechte,“ zabručel kterýsi důstojník Bonaventury, lump slyšící na jméno Chard. „Už toho nechte, povídám vám, nebo zmaříme den povídáním.“
Easterling potvrdil jeho slova hrubou kletbou. Kapitán Blood si všiml, že nezamýšlí šetřit útočností a od onoho okamžiku šlo jeho pátrání po pravých úmyslech piráta jiným směrem.
Joinville se vmísil do hovoru: „Nemohl byste se s kapitánem Bloodem dohodnout na kompromisu? On má do určité míry pravdu. Může právem žádat, aby směl posádku své lodi zvýšit na sto mužů, a pak by bral přirozeně větší díl, než nabízíte.“
„To by si jej také zasloužil,“ zněla vzpurná odpověď. „Stojím za tolik, tak jak jsem,“ trval Blood na svém.
„Ale kde!“ odpověděl pirát a luskl mu dvěma prsty těsně pod nosem.
Blood začal Easterlinga podezřívat, že ho chce přimět k nepěknému činu, v jehož následcích by možná byli on i jeho druzi ubiti na místě a monsieur Joinville by potom byl donucen dosvědčit guvernérovi, že provokaci zavinili hosté. Konečně pochopil pravděpodobný důvod přítomnosti Francouze.
Avšak v tomto okamžiku již Joinville domlouval kapitánovi: „Ale, ale, kapitáne Easterlingu! Takto nikdy nedojde ke shodě. Loď kapitána Blooda je pro vás výhodou a člověk musí zaplatt za to, co mu prospěje. Nemohl byste mu nabídnout sedminu nebo osminu?“
Easterling umlčel bručavý Chardův nesouhlas a stal se náhle skoro sladkým: „Co by tomu řekl kapitán Blood?“
Blood chvíli uvažoval, potom pokrčil rameny:
„Říkám jen to, co víte, že říci musím; nemohu říci nic jiného, dokud neuslyším přání svých druhů. Obnovíme toto vyjednávání v některém z příštích dnů.“
„U všech ďasů!“ zařval Easterling. „Hrajete si s námi? Což jste si nepřivedl své důstojníky? A nejsou oni taky, jako moji lidi, zmocněni rozhodovat za své kamarády? Moje mužstvo schválí vše, co zde ujednáme. To je zvyk Pobřežního bratrstva. A já od vás očekávám totéž a mám všechno právo to očekávat, což mu můžete, monsieur Joinville, dosvědčit.“
Francouz ponuře přisvědčil a Easterling řval dále:„Přisámbohu! Nejsme děti a nejsme tu proto, abychom si hráli, nýbrž proto, abychom se dohodli na podmínkách. A přisámbohu, my se o nich dohodneme ještě, než mou loď opustíte.“
„Anebo také nedohodneme, to je taky možné,“ řekl klidně Blood, který již odložil svou nesmělost.
„Anebo nedohodneme? Co tím svým „nedohodneme“ myslíte, u všech ďasů?“ Easterling vyskočil na nohy s takovou prudkostí, že to Blood považoval za předstíraný pohyb, který se v této chvíli hodil ke komedii, již sehrával.
„Míním docela prostě: anebo nedohodneme.“ Blood si spočítal, že je již čas přinutit bukanýry, aby ukázali, co opravdu mají v úmyslu: „Nepodaří-li se nám domluvit se na podmínkách, jsme u konce tohoto jednání.“
„Oho! Konec jednání, ech! Zabte mne, ale uvidíte, že to bude teprve začátek.“
Blood se mu smál do tváře a ledově mrazivým hlasem dodal: „To právě jsem předpokládal. Ale začátek čeho, smím-li prosit, kapitáne Easterlingu?“
„Pravda, pravda, kapitáne!“ zvolal Joinville. „Co tím míníte?“
„Co tím míním?“ Kapitán Easterling civěl na Francouze a zdálo se, že je krajně rozzloben. „Co tím míním?“ opakoval. „Koukejte, mosjé, tenhle chlap tady, tenhle Blood, ten doktor, tenhle trestanec předstíral, že chce slyšet moje podmínky jen proto, aby ze mne vymámil tajemství Morganova pokladu. Teď, když je zná, dělá takový potíže. Jak se zdá, nechce se s námi již spolčit a navrhuje, že ustoupí. Je vám teď jasný, proč mluví o nedohodě, mosjé Joinville? Zrovna tak vám bude jasný, proč to nemohu dovolit.“
„Cože? To je podlý výmysl!“ šklebil se Blood: „Co já vím o jeho tajemství? Jen jakousi povídačku o někde zakopaném pokladu.“
„Ne někde, vy víte kde, byl jsem tak hloupý, že jsem vám to vyžvanil.“
Blood se zasmál a svým smíchem vyděsil své druhy, jimž nebezpečí jejich postavení bylo již nad slunce jasné.
„Někde v úžině Darienské! To je, na mou duši, přesné udání místa. S touto informací tam mohu jít přímo a položit obě ruce na poklad. Vyzývám vás, pane Joinville, abyste si uvědomil, že to nejsem já, kdo dělá potíže s podmínkami. S podílem jedné pětiny, kterou jsem vyžadoval na začátku, byl jsem ochoten spojit se s kapitánem Easterlingem. Ale teď, když jsem utvrzen ve všech obavách, které jsem u kapitána Easterlinga měl, nespojil bych se s ním již ani za polovinu jeho pokladu, předpokládaje ovšem, že existuje, o čemž ostatně pochybuji.“
Tehdy vyskočili všichni muži z Bonaventury na nohy, jako kdyby to bylo znamení, a vypukli v pustý řev, který trval až do chvíle, kdy jim Easterling pokynem nařídil ticho. Do tohoto ticha se zařízl vysoký hlas monsieura Joinville: „Jste podivně prudký muž, kapitáne Bloode.“
„Může být, to může být,“ řekl Blood rozmarně. „Čas to dokáže. Ještě nebylo řečeno poslední slovo.“
„Bude řečeno nyní,“ děl Easterling s ponurým klidem. „Varoval jsem vás, řekl jsem, že tuto loď nesmíte opustit s informacemi, které máte, dokud nepodepíšete smlouvu. Ale protože ukazujete své úmysly tak nepokrytě, jsme u konce věci a varování přichází příliš pozdě.“
Blood zůstal sedět a ze svého místa za stolem pozoroval neblahé rozměry kapitána Bonaventury a ve tvářích tří mužů z Cinco Llagas se objevil údiv smíšený s nelibostí nad úsměvem Bloodovy tváře. Na počátku tak neobvykle nesmělý a bojácný a teď tak odvážný a vyzývavý kapitán byl mužům nepochopitelný.
Hagthorpe promluvil za Cinco Llagas: „Co myslíte, kapitáne Easterlingu? Co s námi míníte udělat?“
„Co? Dám vás do želez, uložím vás pod zámek, kde mi nebudete moci škodit.“
„Můj Bože! Pane…,“ počal Hagthorpe, ale příjemný, vesele se chvějící hlas kapitána Blooda tuto řeč přerušil: „A vy, monsieur Joinville, vy to dovolíte?“
Joinville rozhodil paže, ohrnul dolní ret a pokrčil rameny: „Sám jste si to nadrobil, kapitáne Bloode!“
„Ah, tak proto jste zde! Abyste tuto zprávu donesl monsieurovi d’Ogeron! Výborně! Velmi dobře!“ smál se s hořkým přízvukem.
A tu najednou protrhla polední ticho silná dělová rána a zatřásla všemi lidmi v lodi. Vzápětí se ozval křik polekaných racků. Pak vznikla pauza, v níž se muž díval na muže, až konečně se ozvala poněkud stísněná a nikomu nepoložená otázka: „Co to bylo, u všech ďasů?“
Líbezná odpověď přišla ze rtů Bloodových: „Ale nic, nedejte se poplašit, drahoušku kapitáne. To byl jen pozdrav vám ke cti, pozdrav vypálený Oglem — Oglem, oním neobyčejně dovedným dělostřelcem z Cinco Llagas. Vypravoval jsem vám o něm již?“ — a jeho oči objaly celou společnost.
„Pozdrav?“ opakoval Easterling. „U ďábla, co tím míníte? Pozdrav?“
„Ale — pouhá zdvořilost, bylo to jen připomenutí pro nás a výstražné znamení pro vás. Připomíná nám, že jsme vás již připravili o celou hodinu vašeho času a že nesmíme pohostinství na Bonaventuře již ani chvíli zneužívat.“
Blood křepce vstal a ve svém španělském šatu z černé látky a ze stříbra stál zde nenucený a elegantní. „Musíme vám popřát dobrý den a na shledanou, kapitáne.“
Easterling, zbrunátnělý v tváři, vyrval bambitku z opasku: „Vy, komedii hrající šašku, vy tu loď neopustíte!“
Ale kapitán Blood se nepřestal usmívat: „Na mou duši, to bude krajně zlé jak pro loď, tak pro celou její posádku včetně duchaplného monsieura Joinvilla, který opravdu věří, že mu zaplatíte slíbený díl svého vymyšleného pokladu za falešné svědectví proti mně a za to, že tak v guvernérových očích ospravedlní vaše — zamýšlené uloupení Cinco Llagas. Vidíte, že si nedělám nejmenších iluzí, můj drahoušku kapitáne. Na lotra jste o chlup příliš průhledný.“
Easterling vychrlil příval strašné sprostoty. Mával pistolí, ale v jejím použití ho zdržovala nepříjemná tíseň, vyvolaná žertovným chováním hosta.
„Maříme čas,“ přerušil ho Blood — „a okamžiky, věřte mi, se nyní stávají neobyčejně drahými. Můj rozkaz Ogleovi zněl: nebudeme-li já i moji druzi, deset minut po vystřelení pozdravné rány na palubě Bonaventury, posadí ránu naplno do vašeho kýlu, těsně u vodní čáry a potom jich tam nasází tolik, kolik jich je zapotřebí, aby vás poslal ke dnu. Nemyslím, že jich bude třeba mnoho. Ogle umí znamenitě mířit, sloužil jako dělostřelec v královském loďstvu a má vyznamenání. Myslím, že jsem vám o něm již vypravoval.“
Joinville přerušil ticho, které se rozhostilo po Bloodových slovech, vyskočil na nohy a blekotal: „Pro Boha věčného! Pusťte mne z lodi!“
„Nekřičte, vy francouzská kryso!“ zasyčel zuřivý Easterling, načež se obrátil a mával namířenou bambitkou ke kapitánu Bloodovi: „Vy plouživý mastičkáři, kolejní odpadku, vy byste byl líp udělal, kdybyste byl zůstal u svých tyglíků a u svého sázení baněk — jak jsem vám již jednou řekl!“
Jeho vražedný úmysl byl jasný. Ale Blood byl příliš hbitý na Easterlinga. Než mohl, kdo postřehnout, co zamýšlí, uchopil za hrdlo láhev kanárského vína, jež stála před ním, a udeřil jí pirátského kapitána do hlavy.
Když Easterling spadl a narazil na zadní stěnu kajuty, naklonil se k němu a pravil měkce:
„Lituji, že nemám s sebou tyglíky, ale jak vidíte, umím způsobit obrnu pouhou lahví.“
Easterling ležel schlíple na podlaze, v bezvědomí, a pohled na něj rozrušil jeho důstojníky. Vrhli se na kapitána Blooda, ozvaly se chraplavé hlasy a někdo na něj vložil ruce. Ale nad řev zazníval jeho jasný, vibrující hlas: „Varuji vás! Uplynulo již skoro deset minut a neodejdeme-li odtud hned, ocitneme se vzápětí na mořském dně.“
„Ve jménu Božím! Nezapomínejte na to!“ křičel Joinville a vrhl se ke dveřím.
Jeden z bukanýrů chopil Francouze kolem pasu a mrštil jím zpět, volaje na kapitána Blooda: „Hola, vy tam! Vy a vaši muži, jděte první. A pospíchejte. Nechcete se utopit jako krysy.“
Uposlechli a odcházeli a za nimi se nesly kletby a hrozby pomsty, která přijde.
Lotři, shromáždění na palubě, nebránili kapitánu Bloodovi a jeho druhům v odplutí.
Na polovině cesty mezi oběma loďmi, v člunu z Cinco Llagas nalezl konečně Hagthorpe svou výmluvnost.
„Pro spásu mé duše, Petře, byla chvíle, kdy jsem věřil, že se náš písek dosypal!“
„Ale, ale,“ pravil Pitt, „i tak mohl být dosypán.“ Přistoupil k Bloodovi, sedícímu na lávce v člunu. „Dejme tomu, že bychom se nedostali v oněch deseti minutách ven a Ogle by byl opravdu zahájil palbu na ostro? Co potom?“
„Ah,“ řekl Petr Blood, „naše nebezpečí spočívalo v tom, že by asi vůbec nezačal střílet.“
„Když jsi mu to však poručil?“
„Ne, neporučil. Řekl jsem mu pouze, aby dal slepou ránu až budeme hodinu pryč. Domníval jsem se, že může být užitečná, ať už se věci vyvinou jakkoli. A na mou duši, myslím, že užitečná byla. Bože!“
Sňal klobouk z hlavy a stíral si z čela pot. Jeho druhové na něj udiveně pohlíželi. Pak řekl: „Rád bych věděl, jestli to je tím horkem, že se tak děsně potím!“
Přidejte odpověď