Nové vydání historického románu, jenž byl ve své době světovým bestsellerem. Mladý lékař je odsouzen k trestu smrti za to, že ošetřil zraněného při povstání proti anglickému králi. Na poslední chvíli byl však trest změněn na otroctví na plantáži jednoho z ostrovů Karibského moře. Zde se mu podaří uprchnout a stane se velitelem bukanýrů bojujících proti Španělům. Jeho citový život však komplikuje tajená láska k neteři nenáviděného otrokáře. Dívka, kterou miluje, na něj pohlíží s pohrdáním jako na zloděje a piráta. Romantický příběh se odehrává na pozadí skutečných událostí konce 17. století, kdy kolonizátoři bojovali mezi sebou o bohatá zámořská území. Podle tohoto dobrodružného románu z pera Rafaela Sabatiniho Hollywood natočil film s tehdy oblíbenými herci Errolem Flynnem a Olivií de Havillandovou.
Kapitola 8. ŠPANĚLÉ
Ta mohutná loď, kterou nechali tak lehkomyslně vplout do zálivu Carlisle pod falešnou vlajkou, byla španělská kořistnická loď. Připlouvala pomstít se za nedávné napadení dvou galeon, naložených poklady a plujících do Cádizu. Galeoně, která tehdy ve značně pochroumaném stavu unikla z boje, velel don Diego de Espinosa y Valdez, bratr španělského admirála dona Miguela de Espinosy, jenž byl rovněž velmi pyšný a popudlivý šlechtic. Rozzloben útokem lodi Pride of Devon, přísahal Angličanům pomstu, na níž hned tak nezapomenou. Chtěl napodobit proslulého anglického piráta Morgana a podniknout trestnou výpravu proti některé anglické osadě. Naneštěstí pro něho a pro mnohé jiné byl jeho bratr admirál nepřítomen, takže ho nemohl zadržet, když začal vyzbrojovat v San Juanu na Portoriku loď Cinco Llagas (Pět jezer).
Cílem svého útoku určil ostrov Barbados, jehož dobře chráněný přístav otupoval obezřetnost obránců. A tento ostrov si vybral také proto, že mu jeho zvědové hlásili, že se sem uchýlila Pride of Devon. Chtěl dodat své pomstě romantický nádech spravedlivé odplaty. Zvolil si příhodnou dobu, kdy v zálivu Carlisle nekotvila žádná válečná loď.
Jeho záměr se mu zdařil tak dobře, že vzbudil podezření teprve tehdy, když pozdravil přístavní pevnost z malé vzdálenosti salvou dvaceti děl pravého boku. A teď čtyři překvapení pozorovatelé v trestanecké kolonii nahoře na kopci sledovali, jak se velká loď pod stoupajícím oblakem dýmu pomalu šine kupředu. Teď už rozvinula hlavní plachtu, aby mohla lépe manévrovat. Těsně při větru obracela, aby mohla namířit děla druhého boku na nepřipravenou pevnost.
Hromový řev druhé boční salvy probudil plukovníka Bishopa ze strnulosti a připomněl mu jeho povinnosti. Dole ve městě horečnatě zarachotily bubny a rozječely se trubky, jež oznamovaly hrozící nebezpečí útoku z moře. Jako velitel barbadoské milice měl stát v čele svého nepočetného vojska v oné pevnosti, kterou právě teď španělská děla proměňovala v trosky. Když si to uvědomil, hned se dal do běhu, nedbaje ani své tloušťky, ani vedra. A za ním klusali jeho černoši.
Blood se obrátil k Jeremiahu Pittovi s pochmurným úsměvem. „Tomu tedy říkám včasný zákrok. Ale co z toho bude, to neví ani sám ďábel,“ dodal zamyšleně.
Když zaduněla třetí boční salva, zvedl palmový list a znovu ho opatrně připevnil na záda svého přítele. A tu přiběhl udýchaný a zpocený dozorce Kent a za ním dvacítka najatých dělníků, mezi nimiž bylo i několik černochů. Všichni byli jaksepatří vyděšení. Kent je zavedl do nízkého bílého domku a vyzbrojil je mušketami a tesáky.
Teď se už vraceli v malých skupinkách také trestanci, kteří nechali práce, když viděli, že je nikdo nehlídá a že nastal všeobecný zmatek. Kent se u nich na okamžik zastavil, zatímco jeho narychlo vyzbrojené vojsko běželo dále.
„Do lesa!“ nařídil trestancům. „Běžte do lesa a tam se schovejte, dokud nebude po všem a dokud ty španělské lotry nezaženem.“
Pak spěchal za svými muži, kteří se měli připojit k obráncům shromažďujícím se dole ve městě, postavit se proti vyloďovanému španělskému vojsku a zahnat je do moře. Nebýt Blooda, patrně by ho otroci uposlechli.
„Proč tolik spěcháte a k tomu v takovém vedru?“ řekl s klidem až nepřirozeným. „Možná že nebude ani třeba utíkat do lesa. Ostatně, na to bude času dost, až se Španělé zmocní města.“
A tak všichni – bylo jich teď už dvacet – tu zůstali a ze svého výhodného místa na výšině pozorovali průběh zuřivé bitvy, která se dole rozpoutala. Milice a všichni ostrované schopní nosit zbraň bránili přistání člunů se zuřivou odhodlaností bojovníků, kteří vědí, že v případě porážky nemohou očekávat žádnou milost. Krutost španělských vojáků byla příslovečná a nezadali si v ní ani s Morganovými piráty.
Ale tento španělský velitel se zřejmě ve svém řemesle vyznal, což se nedalo tvrdit o barbadoské milici. Měl výhodu překvapivého útoku, jímž vyřadil z boje pevnost, a brzy nato obráncům dokázal, že je pánem situace. Dvě stě padesát Španělů do setmění opanovalo Bridgetown a ostrované byli odzbrojeni. V guvernérově sídle oznamoval don Diego vyděšenému Steedovi, jenž v tom zmatku zapomněl i na svou pakostnici, výši částky, kterou požaduje jako výkupné.
Za sto tisíc dublonů a padesát kusů skotu byl don Diego ochoten neobrátit město v hromádku popela. A zatímco pyšný a přehnaně zdvořilý velitel dojednával s britským guvernérem, kterého div neranila mrtvice, podrobnosti, Španělé pustošili a loupili, jedli, pili a bavili se po svém divokém způsobu.
Třebaže to bylo velmi nebezpečné, odvážil se Blood po setmění sejít dolů do města. Když se pobledlý vracel z toho pekla, vrazila do něho v úzké uličce dívka s vyděšenýma očima a rozpuštěnými vlasy. Se smíchem a nadávkami za ní klopýtal Španěl v těžkých jezdeckých botách. Už by ji byl dostihl, kdyby se mu náhle nepostavil do cesty Blood, který se chvíli předtím pro všechny případy ozbrojil kordem, který nalezl u mrtvého milicionáře. Když se překvapený Španěl zastavil, zableskl se mu před očima kord, který Blood tasil.
„Ah, perro ingles! Anglický pes!“ zařval a vrhl se vstříc své smrti.
„Doufám, že tvoje duše je mravně připravena předstoupit před svého stvořitele,“ řekl Blood, když ho probodl. Zasáhl protivníka mistrně s kombinovanou dovedností šermíře i lékaře. Španěl se bez hlesu zhroutil k zemi. Pak se Blood obrátil k dívce, která byla opřena o zeď, těžce oddychovala a vzlykala. Vzal ji za ruku. „Pojďte!“
Ale vyděšená dívka ucouvla. „Kdo jste?“
„Snad nechcete, abych vám ukázal své doklady?“ odsekl. Zpoza rohu byl slyšet dusot kroků. „Pojďte!“ opakoval naléhavě. Šla za ním už bez dalších otázek. Běželi uličkou dolů a pak jinou zas nahoru. Byli už na pokraji města a měli štěstí, že nikoho nepotkali. Celý bledý, plný hněvu nad tím, co viděl, Blood vlekl dívku téměř v poklusu na kopec k domu plukovníka Bishopa. Jen jí stručně řekl, kdo je a jaké je jeho povolání, a pak už spolu nemluvili, dokud nedoběhli k bílému domu, který byl pohroužen do tmy.
Alespoň to bylo dobré znamení. Kdyby tam totiž vnikli Španělé, svítila by všechna světla. Zaklepal, ale musel klepat znova a znova, než se mu dostalo odpovědi. Potom teprve se kdosi ozval z hořejšího okna.
„Kdo je to?“ Byl to hlas Arabelly. Trochu se chvěl, ale byl to bezpochyby její hlas.
Blood úlevou div neomdlel. Jeho fantazie mu totiž už kreslila nejhrůznější představy, obával se, že třeba šla za strýcem dolů do Bridgetownu nebo že se dopustila nějaké podobné neopatrnosti. A při pouhé představě, co by se jí mohlo stát, mu přeběhl mráz po zádech.
„To jsem já, Petr Blood.“
„Co chcete?“
Kdoví, jestli by šla dolů otevřít. Protože za této situace bylo více než pravděpodobné, že se plantážní otroci vzbouřili a jsou stejně nebezpeční jako Španělé. Ale jakmile dívka, kterou Blood zachránil, uslyšela její hlas, zvedla hlavu a zvolala:
„Arabello! To jsem já. Mary Traillová.“
„Mary!“ Hlas u okna zmlkl a hlava zmizela. Za malou chvíli se otevřely dveře. Za nimi v prostorné hale stála Arabella, štíhlá postava v bílém, osvětlená mihotavým světlem svíčky, kterou držela v ruce. Slečna Traillová se jí vrhla do náruče a dala se do usedavého pláče. Blood však měl naspěch.
„Je tu někdo s vámi? Někdo ze služebnictva?“
Jediný muž v domě byl James, starý černošský podkoní. „Toho právě potřebujem,“ řekl Blood. „Nařiďte mu, aby přivedl koně. A pak pojedete rychle do Speightstownu nebo ještě dál na sever, kde budete v bezpečí. Tady vám hrozí nebezpečí – hrozné nebezpečí.“
„Ale já jsem myslela, že boj už skončil…,“ ozvala se bledá Arabella.
„To je pravda, ale peklo teprve začalo. Slečna Traillová vám to všechno cestou poví. Proboha, slečno, věřte mi a udělejte, co vám říkám.“
„On… on mě zachránil,“ vzlykala Mary.
„Zachránil tě? Před čím tě zachránil, Mary?“
„Na to teď není čas,“ vpadl jim do řeči už téměř hněvivě Blood. „Máte před sebou celou noc a spoustu času o všem hovořit, až budete mimo dosah Španělů. Tak a teď, slečno, laskavě zavolejte Jamese a udělejte, co vám říkám – ale hned!“
„Jste velmi neodbytný.“
„Prosím vás, slečno Traillová, povězte jí, jestli mám důvod být neodbytný.“
„Ano, máte,“ řekla dívka s pláčem a zachvěla se. „Poslechni ho, Arabello, proboha poslechni ho.“ Arabella odešla a nechala Blooda a Mary Traillovou o samotě.
„Já… nikdy vám nezapomenu, pane, co jste pro mne udělal,“ řekla Mary a už pomalu přestávala plakat. Byla to štíhlá dívka, bezmála ještě dítě.
„Už jsem v životě udělal větší věci. Proto jsem taky tady,“ řekl Blood, který byl podrážděn.
„Vy jste… vy jste ho zabil?“ zeptala se ustrašeně v plápolavém světle svíčky.
Pohlédl na ni překvapeně. „Doufám, že ano. Je to velmi pravděpodobné, ale celkem na tom tak nezáleží,“ odpověděl. „Teď záleží nejvíc na tom, aby ten chlapík James co nejrychleji přivedl koně.“ A obrátil se k odchodu, aby urychlil přípravy k odjezdu.
„Neodcházejte! Nenechávejte mě tu samotnou!“ volala v hrůze.
Zastavil se, otočil a pomalu se vracel. Přistoupil k ní a usmál se. „No tak! Teď přece nemusíte mít strach. Už je to všechno pryč. A za chvíli budete na cestě do Speightstownu, kde budete v bezpečí.“
Konečně přivedli koně. Byli teď celkem čtyři, protože kromě Jamese, který jim měl dělat průvodce, přivedla Arabella i svou komornou. Blood vyzdvihl lehounkou Mary na koně a pak se obrátil, aby se rozloučil se slečnou Bishopovou, která už byla v sedle. Rozloučil se s ní, ale zdálo se, že jí chtěl říci ještě něco. Ale ať už to bylo cokoli, nebylo to vysloveno.
Koně vyrazili a mizeli v safírové hvězdnaté noci. Blood zůstal stát před dveřmi domu plukovníka Bishopa. Poslední zvuk, který k němu dolétl, byl rozechvělý dětský hlásek Mary: „Nikdy nezapomenu, co jste pro mne udělal, pane Bloode!“
Ale protože to nebyl onen hlas, který chtěl slyšet, tak ho to ujištění jen málo potěšilo. Stál tam ve tmě a pozoroval mihotání svatojánských mušek mezi rododendrony, dokud v dáli nedozněl dusot kopyt. Pak si povzdechl a vzpamatoval se. Teď na něho čeká noc plná práce, a proto je třeba začít. Rychlým krokem se vydal k ohradě, kde na něho čekali otroci v hlubokých obavách a s jiskřičkou naděje.
Historické romány (meisterkoch.eu)
ODYSEA KAPITÁNA BLOODA (meisterkoch.eu)
-komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď