Kapitola 7. CIZÍ LOĎ
Přestože bylo úmorné vedro, James Nuttall se po cestě z Bridgetownu k plantáži plukovníka Bishopa přímo řítil. A byl-li kdo vůbec schopen takhle uhánět v tom horkém podnebí, pak to mohl být právě jen James Nuttall se svým krátkým, vyzáblým tělem a dlouhýma, hubenýma nohama. Těžko by někdo uvěřil, že v tomhle seschlém člověku zůstala nějaká šťáva. Ale něco na ten způsob tam muselo přece jen být, protože dorazil k ohradě úplně zpocený.
U vchodu málem vrazil do dozorce Kenta, podsaditého křivonohého tvora s pažemi Herkula a buldočí tváří.
„Hledám doktora Blooda,“ vyhrkl udýchaně.
„Vy ale máte naspěch,“ zavrčel Kent. „Co se, k čertu, děje? Dvojčata?“
„Co? Ne, ne. Nejsem ženat, pane. Jde o mého bratrance.“
„Co se mu stalo?“
„Není mu dobře, pane. Je lékař doma?“
„Tamhle je jeho bouda,“ ukázal dozorce. „A když není tam, tak bude někde jinde.“ Kent byl nevrlý, nevlídný člověk, který raději používal svůj bič než jazyk.
Nuttall byl rád, že se dozorce pohnul k odchodu. Pak vběhl do ohrady a ke svému zoufalství zjistil, že Blood není doma. Rozumný člověk by se patrně posadil a čekal, protože by pochopil, že je to nakonec nejjednodušší a nejspolehlivější. Ale Nuttall toho dne příliš rozumu neměl. Vyběhl opět z ohrady a nevěděl kudy kam. Pak se rozhodl, že půjde opačným směrem, než šel Kent. A tak zas uháněl travnatou plání k plantáži cukrové třtiny, která před ním stála jako hradba a zlatavě se leskla v oslepující záři červencového slunce. Velké čtverce zrající jantarové třtiny byly od sebe odděleny vysekanými uličkami. Na vzdáleném konci jedné z nich spatřil několik pracujících otroků.
Nuttall vběhl do uličky a šel k nim. Mlčeli a lhostejně si ho prohlíželi, když je míjel. Pitt nebyl mezi nimi a Nuttall se jich neodvážil na něj zeptat. A tak ho hledal skoro celou hodinu a chodil po cestách vysekaných ve vysoké třtině sem a tam. Jednou se na něj obořil dozorce a ptal se ho, co tu chce. Nuttall řekl, že hledá Blooda. Že jeho bratranec onemocněl. Dozorce zaklel a poručil mu, aby se klidil z plantáže pryč. Blood tu není a ať si ho hledá v ohradě.
Nuttall se tedy rozhodl k návratu. Ale popletl si směr a šel z plantáží na druhou stranu k hustému deštnému pralesu s množstvím dlouhých lián fíkovníků. Dozorci to bylo buď jedno, anebo byl v tom dusném vedru blížícího se poledne příliš líný, než aby na něj zavolal a ukázal mu cestu. Nuttall došel ke konci jedné uličky, pak zahnul za roh a tam náhle narazil na Pitta, který se lopotil s dřevěným rýčem v zavlažovacím kanálu. Měl na sobě jen rozedrané bavlněné kalhoty sahající až ke kolenům a široký slaměný klobouk, který chránil jeho rozcuchané plavé vlasy před nemilosrdným tropickým sluncem.
Zíral překvapeně na Nuttalla, který mu tragicky zvlněným hlasem rychle vypověděl své chmurné zprávy. A dodal, že musí dostat ještě dnes dopoledne od Blooda deset liber, nebo že jsou všichni ztraceni. Jeremy Pitt měl však málo porozumění pro Nuttallovy útrapy a prolitý pot.
„Zatracený blázne!“ vzkřikl. „Když hledáte Blooda, proč maříte čas tady?“
„Nemohu ho najít,“ naříkal Nuttall a byl rozčilen Pittovou zlostí. Ale neuvědomil si, že ani Pittovy nervy nejsou po celonočním bezesném čekání v nejlepším pořádku. „Myslel jsem, že snad vy…“
„Myslel jste, že prostě položím rýč a půjdu vám Blooda hledat? To jste si myslel, jo? Můj Bože, a na takovém hlupáku závisí naše životy! Zatímco tu ztrácíte čas, hodiny utíkají! A co povíte dozorci, až nás tu spolu uvidí?“
Rozčilený a uražený Nuttall nebyl zprvu s to ani promluvit. Ale pak vybuchl. „Proč jsem se jen do toho všeho zapletl? Kdybych toho byl raději nechal! Kdybych jen…“
Jaké byly jeho další tužby, to se už nikdo nedozvěděl, protože právě v tomto okamžiku zahnul za roh uličky tlustý muž v béžových dykytových šatech, následovaný dvěma černochy v bavlněných kalhotách a vyzbrojených šavlemi. Byl od nich jen asi deset yardů, ale na měkké půdě nebyly jeho kroky slyšet.
Nuttall vyděšeně pohlédl jeho směrem a pak vyskočil jako vyplašený králík a utíkal k lesu. To bylo to nejhorší, co vůbec mohl udělat. Pitt zasténal a zůstal stát, opíraje se o rýč.
„Hej, ty tam! Stůj!“ zařval plukovník Bishop za vzdalujícím se uprchlíkem a vyslal za ním nadávky a kletby.
Ale uprchlík se ani nezastavil, ani neotočil. Měl jedinou naději: že plukovník neviděl jeho tvář. Neboť moc a vliv plukovníka Bishopa stačily k tomu, aby se dostal na šibenici každý, o němž usoudil, že na ni patří. Teprve když uprchlík zmizel v křoví akácie, vzpamatoval se plantážník ze svého rozhořčeného údivu a vzpomněl si na oba černochy, kteří mu chodili v patách jako psi. Byla to jeho tělesná stráž, bez ní neučinil v plantáži ani krok od té doby, co ho před dvěma lety jeden otrok napadl a bezmála uškrtil.
„Za ním, vy černá holoto,“ křičel na ně. Ale sotvaže se rozběhli, hned je zase zastavil. „Počkejte! Tady zůstaňte, k čertu!“
Uvědomil si, že k tomu, aby toho chlapíka chytil a ztrestal, není třeba štvát se za ním a ztratit celý den honičkou v té zatracené džungli. Měl tady přece Pitta a Pitt mu už řekne, kdo to byl, ten jeho ostýchavý přítel, a také to, o čem tak důvěrně a tajně rozprávěli, když je vyrušil. Pitt se bude možná zdráhat, ale tím hůř pak pro něj. Vynalézavý plukovník Bishop znal tucet způsobů – a některé z nich velmi zábavné – jak přemoci tvrdohlavost těch otrockých psů.
Plantážník, jehož tvář žhnula žárem, upřel na Pitta svá drobná očka, v nichž kmitala zamýšlená krutost. „Co to bylo za chlapa, který vzal do zaječích?“ zeptal se s hrozivou vlídností.
Jeremy Pitt svěsil hlavu a rozpačitě přešlápl. Nemohl však najít žádnou odpověď ve svých myšlenkách, které jen proklínaly neuvěřitelnou hloupost Jamese Nuttalla. Plantážníkova bambusová hůl dopadla na mladíkova nahá ramena s bodavou silou.
„Odpověz, pse! Jakže se jmenuje?“
Jeremy se na zuřícího plantážníka se strachem podíval.
„Nevím,“ řekl a v jeho hlase zazněl slabý příznak odporu vyvolaného ranou, kterou by však mohl vrátit jen za cenu svého života. Pittovo tělo ráně odolalo, ale jeho duch se svíjel trýzní.
„Tak ty tedy nevíš? Tu máš, aby ti to osvěžilo paměť.“ A hůl zase dopadla. „Už sis teď vzpomněl na jméno toho lotra?“
„Nevzpomněl.“
„Tak ty chceš jako trucovat, coo?“ plukovník jízlivě protáhl poslední slovo, ale pak ho přemohl vztek.
„Tisíc hromů, ty drzý pse! Ty si chceš se mnou zahrávat? Ty si myslíš, že jsem tu pro srandu?“
Pitt pokrčil rameny, opět přešlápl a stál nehybně v zarputilém mlčení. Máloco by dokázalo víc popudit plukovníka Bishopa, který potřeboval jen málo k tomu, aby vybuchl. Teď se ho zmocnila přímo zvířecí zuřivost, ze všech sil mrskal holí bezbranná záda a každou ránu doprovázel klením a spíláním. To už bylo víc, než mohl otrok vydržet. Jeho zdeptané sebevědomí se vzňalo a Pitt se vrhl na svého mučitele.
Ale jak skočil, okamžitě zasáhli bdělí černoši. Svalnaté černé paže drtivě sevřely slabé bílé tělo a ve chvilce tu stál nešťastný otrok s rukama svázanýma za zády koženým řemenem. Zarudlý a těžce oddychující Bishop se na něj chvíli posupně díval. Pak zavelel: „Odveďte ho!“
Dlouhou alejí mezi zlatavými stěnami cukrové třtiny, vysokými téměř tři yardy, hnali černí strážci nešťastného Pitta za plukovníkem a spoluvězňové, kteří tu pracovali, se za nimi dívali s hrůzou v očích. Pitta se zmocňovala beznaděj. Ani mu příliš nezáleželo na tom, jaké ho teď čeká mučení, přestože věděl, že bude strašné. Pravou příčinou jeho duševní trýzně bylo přesvědčení, že celý podrobně vypracovaný plán útěku z tohoto příšerného pekla byl zmařen právě ve chvíli, kdy měl být uskutečněn.
Vyšli na velkou zelenou pláň a zamířili k ohradě a k dozorcovu bílému domku. Pitt se rozhlédl po zálivu Carlisle, který byl z té výšiny dobře vidět, a přelétl očima od pevnosti s jejím cimbuřím na jedné straně až k dlouhým kůlnám přístaviště na druhé straně. A právě u tohoto přístaviště bylo uvázáno několik malých člunů. Pitt uvažoval, který z nich je asi oním rybářským člunem, jenž by je při troše štěstí teď unášel po širém moři. A pak se s lítostí zahleděl na zelenomodré moře.
K přístavu pomalu směřovala, hnána slabým větříkem, který sotva čeřil hladinu Karibského moře, statná trojstěžňová plachetnice, fregata s rudým trupem a s anglickou vlajkou na stožáru. Plukovník Bishop se zastavil, zastínil si oči tlustou rukou a pozoroval loď. Přestože vítr byl jen slabý, fregata neměla rozvinutou žádnou plachtu kromě spodní na předním stěžni, takže byla zřetelně vidět majestátní linie jejího trupu od vyvýšené zádi až k pozlacenému hrotu přídě, který se třpytil v jasném slunečním svitu.
Tak pomalý postup lodi svědčil o tom, že kapitán nezná zdejší vody, a proto vplouvá opatrně a hledá si bezpečnou cestu. Při této rychlosti to potrvá ještě asi tak hodinu, než loď zakotví v přístavu. A zatímco si plukovník prohlížel loď, a tak trochu se i obdivoval její ladné kráse, Pitta odvlekli do ohrady trestanecké kolonie a sevřeli ho do klády, připravené pro otroky, kteří měli být potrestáni. Pomalým houpavým krokem vešel po chvilce do kolonie i plukovník Bishop.
„Neposlušný pes, který cení zuby na svého pána, musí být naučen způsobům, i kdyby na to měla doplatit jeho kůže.“ To bylo všechno, co řekl, než se dal do své katovské práce. Vlastníma rukama chtěl vykonat věc, kterou by většina lidí v jeho postavení přenechala některému z černochů. S potěšením, jako by ukájel své zvířecí pudy, bil svou oběť po hlavě a po zádech. Brzy se jeho hůl roztřepila na dlouhé třísky, které účinkovaly jako ohebné čepele. Když byl nakonec tak unaven, že odhodil pahýl, který zbyl z jeho hole, na zádech nešťastného otroka nezůstalo od šíje až k pasu jediné místečko bez krve.
Dokud si Jeremy Pitt uchovával plné vědomí, nevydal hlásku. Ale jak bylo jeho vědomí nesnesitelnou bolestí postupně otupováno, visel v kládě jako sténající, schoulená hromada.
Bishop se opřel nohou o kládu a s úsměvem na tlusté tváři se naklonil nad svou obětí. „To tě naučí poslušnosti, neřáde. A teď tu zůstaneš tak dlouho, dokud si to nerozmyslíš a neřekneš mi jméno toho svého stydlivého kumpána a co chtěl. Bez jídla a pití, rozumíš?“ Odstoupil od klády. „A až přijdeš k rozumu, můžeš mi vzkázat, vypálíme ti pak na čelo hezké znamení.“
Plukovník se otočil a vyšel z ohrady, za ním se plížili jako stín jeho černoši. Pitt ho slyšel, jako slyšíme někdy hlasy ve snu. Ale v té chvíli byl mučením tak vyčerpán, a tak hluboké bylo jeho zoufalství, že mu už vůbec nezáleželo na tom, zda bude živ nebo mrtev.
Brzy ho však z částečného obluzení, které na něho milosrdně seslala velká bolest, vytrhl nový druh mučení. Klády stály na volném prostranství v plném žáru tropického slunce a jeho žhavé paprsky dopadaly na ztýraná krvácející záda, až se mu zdálo, jako by ho spaloval oheň. A brzy se k tomu přidalo ještě další nevýslovné utrpení – mouchy, kruté mouchy Antil, které se na něho vrhly jako černé mračno.
Tak ho našel Blood, který, jak se zastřenému vědomí nešťastníka zdálo, se zjevil jako zázrakem. Blood přinesl velký palmový list. Nejdříve jím odehnal mouchy, které se pásly na Pittových zádech, a pak mu list přivázal kouskem lýka na krk, aby mu chránil záda před útočícím hmyzem i před slunečními paprsky. Pak se posadil vedle něho, opřel si jeho hlavu o rameno a omyl mu tvář studenou vodou. Jeremy se zachvěl a dlouze zasténal.
„Vodu,“ vydechl. „Vodu, můj Bože.“
Blood přiložil konvici k jeho chvějícím se rtům. Pil dychtivě, hlučně a neustal, dokud nevypil vodu do poslední kapky. Trochu ochlazen a osvěžen vodou a slabým vánkem, pokusil se posadit.
„Záda!“ zasténal a klesl nazpět.
V Bloodových očích zasvítil nezvyklý oheň, jeho rty byly sevřené. Ale když promluvil, hlas zněl chladně. „Jen klid! Na všechno dojde. Záda jsem ti přikryl a zatím se jim nic nestane. Chci teď jenom vědět, proč se to stalo. Jak ses tak mohl zapomenout a vyprovokovat tu bestii, že tě málem zabil? Copak se můžeme při útěku obejít bez navigátora?“
Pitt se posadil a znova zasténal. Ale trpěl teď víc pro muka duševní než tělesná.
„Myslím, že už nebudeš potřebovat navigátora, Petře.“
„Co to říkáš?“ vykřikl Blood.
Pitt vysvětlil situaci co nejstručněji, jeho řeč byla chvílemi přerušována poryvy bolesti. „Zůstanu tu prý sedět tak dlouho, dokud mu neřeknu, kdo tam se mnou na plantáži mluvil a co chtěl.“
Blood vstal a cítil, jak se mu do hlavy žene krev. „Čert aby vzal toho otrokářského špinavce!“ vzkřikl. „Ale dokázat to musíme stůj co stůj. A čert vem i Nuttalla! To je jedno, jestli kauci za člun zaplatí nebo ne. Člun máme a pojedeme. A ty pojedeš s námi.“
„To jsou jenom sny, Petře,“ vzdychl Pitt. „Nikam nedoplujeme. Když nebude kauce zaplacena, úřad jednoduše člun zabaví, i kdyby Nuttall při vyšetřování o našem plánu ani necekl.“
Blood se obrátil a smutně se zahleděl na moře, na ty modré dálky, kam, jak doufal, brzy odpluje. Velká loď se zatím přiblížila ke skalnatému břehu a pomalu a majestátně vplouvala do zálivu. Z přístaviště už vyrazilo několik člunů a mířilo k ní. Blood zřetelně viděl lesk mosazných děl na přídi. Rozeznal také postavu námořníka, stojícího na kotevním řetězu, který se vykláněl dopředu a olovnicí měřil hloubku.
Z chmurných myšlenek vytrhl Blooda nasupený hlas vracejícího se plukovníka Bishopa. „Co tu, u všech čertů, děláš?“
„Co tu dělám, pane?“ odpověděl zdvořile. „Jen to, co je mou povinností.“
Plukovník si okamžitě povšiml dvou věcí: prázdné konvice vedle vězně a palmového listu chránícího jeho záda.
„To ses opovážil udělat?“ Na plantážníkových skráních naběhly žíly jako provazy.
„Ovšemže jsem to udělal.“ Bloodův tón zněl poněkud překvapeně.
„Rozkázal jsem, že ten mizera nemá dostat ani jídlo, ani pití, dokud to nenařídím.”
„Já jsem to ale neslyšel.“
„Neslyšels to? Jak jsi mě mohl slyšet, když jsi tu nebyl?“
„A jak tedy můžete předpokládat, že budu vědět, co jste nařídil? Co jsem věděl, bylo jen to, že jeden z vašich otroků je ubíjen sluncem a mouchami. A tu jsem si řekl: je to jeden z otroků pana plukovníka a já jsem lékařem pana plukovníka. Mou povinností je postarat se o majetek pana plukovníka. A tak jsem dal tomu chlapíkovi kapku vody a přikryl jsem jeho záda, aby na ně nepálilo slunce. Nejednal jsem správně?“
„Správně?“ zaječel plukovník a zalapal po dechu.
„Uklidněte se, prosím. Jen se uklidněte!“ domlouval mu Blood. „Ještě vás raní mrtvice, budete-li se tak rozčilovat.“
„Ty svině!” Plantážník ho odstrčil stranou, přiskočil k vězni a strhl mu palmový list ze zad.
„Ve jménu lidskosti…!“ zahřměl Blood.
Rozzuřený Bishop se prudce otočil: „Zmiz a nepřibližuj se k němu, ničemo, dokud pro tebe nepošlu. Ledaže bys chtěl dostat stejnou lekci.“
Ale Blood se nezalekl. Jeho světle modré oči se tvrdě dívaly do plukovníkovy tváře.
„Jménem lidskosti,“ opakoval, „učiním, co je v mých silách, abych zmírnil bolesti toho nešťastníka. Anebo – a to vám přísahám – přestanu vykonávat práci lékaře a neošetřím už ani jednoho pacienta na tomto proklatém ostrově.“
Plukovník byl tak překvapen jeho vzpurnými slovy, že zprvu nevěděl, co říci. Pak zařval: „U všech svatých! Jakým tónem si to dovoluješ se mnou mluvit, ty pse? Ty se opovažuješ mi vyhrožovat?“
„Ano.“ Nezastrašené oči se zpříma dívaly do plukovníkových. A byla v tom pohledu neústupnost i bezohlednost, bezohlednost vyprovokovaná zoufalstvím.
Bishop si ho chvíli mlčky prohlížel. „Byl jsem k tobě příliš mírný,“ zaskřípal nakonec zubama. „Ale to se změní. Dám tě zmrskat, až na tvých špinavých zádech nezůstane jediný kousek kůže.“
„To že chcete udělat? A co tomu řekne guvernér Steed?“
„Nejsi jediným lékařem na tomto ostrově, darebáku.“
Blood se usmál. „Víte co? Řekněte to schválně Jeho Excelenci, až ho zase pakostnice sklátí do postele. Sám přece dobře víte, že žádného jiného doktora nechce. Je to inteligentní člověk a ví, kdo mu umí pomoci.“
Ale roznícenou plukovníkovu surovost nebylo tak snadné zkrotit. „Pokud budeš ještě naživu, až se s tebou vypořádají moji negři, možná přijdeš k rozumu, neřáde.“
Otočil se k černochům, aby jim dal rozkaz. Ale ten už nebyl vyřčen. V tom okamžiku totiž přehlušila jeho hlas strašlivá dunivá rána, salva, která otřásla vzduchem jako hrom. Bishop i jeho černoši, i jindy tak klidný Blood, se překvapeně podívali dolů na moře. Z velké lodi, která teď byla od pevnosti vzdálena asi na délku námořního kabelu, nebylo vidět nic než vrcholky stěžňů. (kabel, angl. cable – 182 m) Všechno ostatní bylo zahaleno v oblacích kouře. Ze skal vyletělo hejno poplašených mořských ptáků, kteří kroužili vysoko na modré obloze a poděšeně křičeli. Britská vlajka sestupovala z hlavního stožáru a zmizela dole ve stoupajícím oblaku kouře. Ještě chvilka, a na její místo se vyšvihla zlatorudá vlajka Kastilie.
„Piráti!” zařval plukovník. „Piráti!“
V jeho hlase se mísil strach s pochybnostmi. Oba černoši na něho nechápavě hleděli, šklebili se a z jejich tváří bylo vidět jen bělmo očí a bílé zuby.
Historické romány (meisterkoch.eu)
ODYSEA KAPITÁNA BLOODA (meisterkoch.eu)
komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď