Kapitola 6. PLÁN ÚTĚKU
Arabella Bishopová i v dalších dnech pravidelně přicházívala do improvizované přístavní nemocnice. Přinášela španělským zajatcům ovoce a později i peníze a šatstvo. Postarala se však vždy o to, aby se tam nesetkala s Bloodem, který již nechodíval tak často za uzdravujícími se pacienty. Okolnost, že všem Bloodovým svěřencům se dařilo dobře a že se uzdravili, zatímco plná třetina pacientů léčených oběma místními lékaři zemřela na své rány, jen ještě více pozvedla znamenitou pověst, kterou si odsouzený lékař získal. Občané Bridgetownu to rozhodně za náhodu nepovažovali, o čemž svědčil další pokles lékařské praxe jeho dvou kolegů. Naproti tomu se rozrostla Bloodova praxe, a tím i zisky jeho majitele. A tak lékaři Whacker s Bronsonem dali hlavy dohromady a přemýšleli, jak skoncovat s tou neúnosnou konkurencí.
Jednoho dne přišel Blood do přístavu o půl hodiny dříve než jindy. A potkal slečnu Bishopovou, která právě vycházela z kůlny. Smekl klobouk, ustoupil stranou a uvolnil jí cestu. Minula ho s bradou vztyčenou a pečlivě se vyhýbala vzájemnému pohledu.
„Slečno Arabello,“ oslovil ji zdvořilým a prosebným hlasem.
Teď teprve dala najevo, že ho vidí: „A heleďme se! To je ten zdvořilý pán!“ Posměšně si ho změřila.
Povzdechl si. „Jsem opravdu tak zlý, že mi nemůžete odpustit? Moc vás o to prosím.“
„Jaká to pokora!“
„Není to od vás hezké, že se mi vysmíváte,“ řekl Blood zkroušeně. „Ostatně, jsem jenom otrok. Ale co kdybyste onemocněla?“
„Tak bych byla nemocná. A co na tom?“
„Nu, bylo by to pro vás trošku ponižující, kdybyste si pak musela dát zavolat mě, svého nepřítele.“
„Nejste přece jediným lékařem v Bridgetownu.“
„To ne. Ale jsem z nich nejméně nebezpečný.“
Arabella najednou postřehla ironii v Bloodově hlase. Zatvářila se přísně.
„Mám takový dojem, že si příliš dovolujete.“
„To je právo lékaře.“
„Nejsem vaše pacientka. Prosím, abyste si to propříště zapamatoval.“
Arabella odešla. A nebylo pochyb, že se tentokrát opravdu zlobila. Blood vzhlédl k modrému nebi a vešel do kůlny. Když asi za hodinu odcházel, přidal se k němu doktor Whacker, mladší z obou místních lékařů. Už to byla veliká pocta, protože až dosud s ním žádný z nich nepromluvil ani slovo.
„Máte-li namířeno k plukovníkovi Bishopovi, pane Bloode, tak vás kousek doprovodím,“ řekl. Byl to menší, podsaditý muž kolem pětačtyřicítky, se svislými tvářemi a tvrdýma očima. Blood byl překvapen, ale nedal to na sobě znát.
„Jdu ke guvernérovi,“ odpověděl.
„Ach, ovšem! Paní guvernérová.“ A ušklíbl se. „Slyšel jsem, že si musíte pro tu dámu vyhradit hodně času. Nu ano, mládí a pěkný vzhled, pane Bloode, to jsou v našem povolání výhody k nezaplacení.“
Blood se překvapeně otočil: „Myslíte-li to vážně, co tu naznačujete, pak bude lépe, když to rovnou řeknete guvernérovi Steedovi. Třeba z toho bude mít radost.“
„Ale vy mi nerozumíte.“
„Myslím, že vám rozumím velmi dobře.“
„Nesmíte to všechno hned tak brát!“ Whacker se do něho zavěsil.
„Říkám vám, že chci být vaším přítelem, chci vám pomoci. Poslyšte,“ ztišil hlas, „tohle otroctví, do kterého jste se dostal, musí být pro takového inteligentního člověka jako jste vy náramně nepříjemné.“
„Jak jste bystrý!“ zvolal ironicky Blood. Ale lékař to chápal doslovně.
„Nejsem hlupák, milý pane kolego. Pravého muže poznám na první pohled a dovedu také číst jeho myšlenky.“
„O této své znamenité schopnosti mě můžete velmi snadno přesvědčit. Třeba tím, že mi povíte, co jste vyčetl v mých myšlenkách,“ usmál se Blood.
Doktor Whacker se k němu naklonil a důvěrně snížil hlas. Jeho tvrdé oči vzhlížely k snědé tváři Blooda, který ho převyšoval o hlavu:
„Kolikrát už jsem vás pozoroval, jak se díváte daleko na moře. Mlčel jste, ale z vašich očí se dala vyčíst všechna touha vaší duše. Opravdu myslíte, že nevím, o čem přemýšlíte? Kdybyste mohl uniknout z tohoto pekla, mohl byste se jako svobodný člověk věnovat svému povolání. A všechno potěšení i všechen zisk by patřily jen vám. Svět je velký. A je mnoho jiných zemí než Anglie, kde by rádi přivítali člověka vašich schopností. A jsou na světě i jiné kolonie než tyhle anglické.“
Teď už Whacker tlumil nejen hlas, ale i šepot, ačkoli široko daleko nebylo nikoho, kdo by je mohl slyšet.
„Například holandská Curacao je poměrně blízko. V této roční době je možno podniknout tam cestu i v lehkém plavidle. A Curacao by bylo jen okénkem do velkého světa, který vám bude otevřen, jakmile se tam dostanete.“
Whacker, který byl z té řeči celý bledý a udýchaný, domluvil. Jeho oči však nepřestávaly slídit po tváři Blooda.
„Tak co?“ zeptal se po malé chvíli. „Co tomu říkáte?“
Blood hned neodpověděl. Chtěl totiž nejdřív uklidnit vzrušení, které se ho zmocnilo, a lépe si promyslet, jak reagovat na Whackerova slova, která ho přece jen vyvedla z míry. Začal tím, čím by jiný končil.
„Nemám peníze. A k tomu by byla zapotřebí slušná částka.“
„Vždyť jsem vám řekl, že chci být vaším přítelem!“
„Proč?“ zeptal se Blood přímo. Ale na odpověď ani nebyl zvědavý. Zatímco Whacker jej horlivě ujišťoval, jak mu krvácí srdce, vidí-li úpět v otroctví kolegu lékaře, který nemůže plně uplatnit své vynikající vědomosti, Blood hned pochopil, oč mu jde. Ale nikdy netrpěl nedostatkem rozhodnosti. Tam, kde by jiný přešlapoval a váhal, on jednal. Myšlenka na útěk, kterou mu vnukl Whacker a kterou se předtím nezabýval, ho teď plně zaujala.
„Chápu, naprosto vás chápu,“ vpadl do řeči Whackerovi, který stále ještě cosi široce vysvětloval. Aby mu ulehčil roli, zahrál si na pokrytce.
„Je to od vás velmi šlechetné, kolegiální, ba přímo bratrské. Tak bych se zachoval i já v podobné situaci.“
Whackerovy oči jiskřily, když se ptal se sotva skrývanou netrpělivostí: „Tak tedy souhlasíte?“
„Souhlasím, nesouhlasím,“ zasmál se Blood. „Kdyby mě chytili a přivezli zpět, pěkně by mi přistřihli křídla a na čelo vypálili znamení pro celý život.“
„Ale to snad přece stojí za malé riziko?“ Hlas pokušitele byl ještě netrpělivější.
„To jistě,“ připustil Blood. „Ale k tomu je třeba víc než jen odvahy. K tomu je zapotřebí peněz. Nu, za dvacet liber by se snad dala koupit šalupa.“ Šalupy byly malé, jednostěžňové plachetnice.
„Peníze se najdou. Bude to půjčka, kterou nám – kterou mi zaplatíte, až budete moci.“ Slůvko „nám“, jež mu uklouzlo, jen potvrdilo Bloodovo tušení. Blížili se teď ke konci přístavní hráze, kde už byli lidé. Blood doktorovi rychle a vřelými slovy poděkoval.
„Promluvíme si o tom znova, pane. Zítra,“ končil. „Otevřel jste mi brány naděje.“
Mluvil pravdu, i když zdaleka nevyjádřil vše, co pociťoval. Bylo to opravdu tak, jako by se mu náhle otevřely dveře ke slunci z temného vězení, o němž dosud předpokládal, že v něm musí strávit celý svůj život. Teď už toužil jen po tom, aby byl o samotě, aby uklidnil svou mysl a rozmyslel si vše, co je třeba udělat. Musí se také s někým poradit. Protože na takovou cestu je třeba mít navigátora a navigátor je po ruce, je tu přece Jeremy Pitt. S ním nejdřív si musí promluvit a musí ho získat pro svůj podnik.
Po celý den byla Bloodova mysl rozrušena novou nadějí. Nemohl se už ani dočkat večera a příležitosti pohovořit si o tom všem s mladým námořníkem. Proto se Blood toho dne vrátil mnohem dřív než jindy do rozlehlé ohrady, v níž stály chatrče otroků a bílý dům dozorce. Brzo si našel příležitost prohodit několik slov s Pittem.
„Až v noci všichni usnou, přijď do mé chýše. Chci ti říci něco důležitého.“ Mladý muž překvapeně vzhlédl. Ale Bloodův naléhavý tón ho vyburcoval z otupělosti, do níž v poslední době upadal. Přikývl na znamení, že rozumí.
Těch šest měsíců života na barbadoské plantáži mělo na něho tragický vliv. Tatam byla jeho dřívější bystrost a čilost a na tváři se mu usadil výraz zoufalé rezignace. Chodil teď shrbeně a plíživě jako pes, kterého často bijí. Zůstal naživu, přestože byl špatně živen a musel do úpadu dřít na cukrové plantáži. Avšak hrozilo mu, že při takovém beznadějném živoření klesne na úroveň tažného dobytka. Ale ještě v něm žil člověk. Nebyl mrtvý, jen otupený přemírou zoufalství.
A tento člověk se v něm nyní probral, setřásl ze sebe onu beznaděj a ožil při prvních slovech, která k němu Blood té noci promluvil, tiše se smál a plakal.
„Uprchnout?“ ptal se, těžce dýchaje. „Bože na nebesích!“ Hlava mu klesla do dlaní a vzlykal jako dítě.
„Pst! Tiše jen, tiše!“ Blood ho šeptem uklidňoval. Měl strach, že by někdo mohl uslyšet mladíkův pláč. Přistoupil k Pittovi a položil mu ruku na rameno.
„Jen se proboha ovládni. Kdyby nás někdo uslyšel, neujdeme zbičování.“
Jednou z Bloodových výsad bylo, že měl chýši sám pro sebe. Byla postavena jen z proutí slabě ohozeného hlínou, jímž snadno pronikal každý zvuk. Třebaže byla ohrada na noc zavřena a všichni dávno spali, přece jen nebylo vyloučeno, že by tu mohl obcházet dozorce. Pitt si riziko také uvědomil a ovládl své pohnutí.
A tak seděli těsně vedle sebe a hodinu nebo ještě déle spolu šeptali. A po celou tu dobu Pittovy otupělé smysly opět ožívaly a ostřily se na onom vzácném brusu naděje. Bude třeba získat pro tento podnik ještě další, nejméně šest a nejvíc tak deset lidí. Budou muset vybrat ovšem nejlepší z těch dvaceti, které tehdy koupil plukovník Bishop. Především ty, kteří znají moře. Ale v celé té skupině nešťastníků měli jen dva znalosti toho druhu: Hagthorpe, jenž kdysi sloužil v královském námořnictvu, a Nicholas Dyke, který býval ještě za vlády zesnulého krále námořním poddůstojníkem. A pak tu byl ještě jeden, který kdysi sloužil u dělostřelectva. Jmenoval se Ogle.
Blood uložil Pittovi, aby začal u těchto tří a pak aby získal ještě dalších šest lidí. Měl si však počínat co nejobezřetněji a každého, než mu cokoli prozradí, měl opatrně takříkajíc oťukat. A ani pak jim nesměl říci nic podstatného, aby případné prozrazení nezmařilo celý plán, který bylo třeba vypracovat do detailů. Pitt, který s těmi lidmi pracoval na plantáži, věděl, že bude mít dost příležitostí si s nimi o tom promluvit.
„Jen opatrně!“ napomenul ho nakonec Blood, když se rozcházeli. „Nezapomeň, že když se prozradíš, je konec. Protože bez tebe uprchnout nemůžem.“
Pitt ho ujistil, že bude opatrný, a odplížil se do své chatrče na slámu, která mu byla lůžkem. Když nazítří přišel Blood do přístavu, zastihl doktora Whackera ve velkomyslné náladě. Prý je ochoten půjčit Bloodovi jakoukoli částku do třiceti liber, za niž by si mohl opatřit člun k úniku z Barbadosu. Blood mu vyslovil náležité díky a ničím nedal najevo, že dobře zná příčinu jeho štědrosti.
„Jenže já vlastně nepotřebuji peníze,“ řekl, „ale člun. Copak se někdo odváží mi člun prodat a vystavit se tak nebezpečí trestů, které vyhlásil guvernér Steed? Tohle vás nenapadlo?“
Doktor Whacker se zachmuřil a zamyšleně si třel bradu: „Ano, napadlo mě to. Ale já vám přece taky nemohu opatřit člun. Přišli by na to. Určitě by na to přišli. A víte dobře, že je za to pokuta dvě stě liber a vězení k tomu. Ne, to by mě zničilo. Chápete přece?“
Velké naděje v srdci Blooda se začaly rozplývat. Stín zoufalství zastřel jeho tvář. „Ale pak…,“ řekl váhavě, „pak se tedy nedá nic dělat.“
„Jen žádný strach. Nic ještě není ztraceno.“ Doktor Whacker se usmál staženými rty. „Všechno jsem promyslel. Musíte se postarat o to, aby člověk, který koupí člun, jel také s vámi. Aby tu pak, až dojde k vyšetřování, nebyl.“
„Ale copak může chtít jet se mnou někdo kromě lidí, kteří jsou na tom stejně bídně jako já? A co nedokážu já, to oni teprve ne.“
„Tady na ostrově nejsou vězněni jenom otroci. Je tu i několik dlužníků a ti by se odtud určitě rádi dostali, aby unikli svým věřitelům. Je tu například jistý Nuttall. Pracuje jako lodní tesař. Jsem si jist, že by s radostí uvítal takovou příležitost, kdybyste mu ji nabídl.“
„Ale jak by mohl mít najednou dlužník peníze na nákup člunu? To by bylo určitě každému divné.“
„To jistě. Ale když budete jednat rychle a chytře, tak budete dávno pryč, než začne být někomu něco divné.“
A lékař s rukou důvěrně na Bloodově paži líčil další podrobnosti plánu, který vymyslel. „Ty peníze vám dám hned. Ale pod podmínkou, že okamžitě zapomenete, že jsem to byl já, který vám je dal. Kdyby se vás někdo na něco ptal, tak jednoduše řeknete, že máte v Anglii přátele nebo příbuzné, kteří vám peníze poslali po nějakém z vašich bridgetownských pacientů, jehož jméno nechcete jako čestný člověk prozradit, abyste mu nezpůsobil nepříjemnosti.“
Odmlčel se a bystře pohlédl na Blooda, který pokyvoval hlavou a dával mu na srozuměnou, že chápe a souhlasí. Lékař s uspokojením pokračoval: „Ale když budete opatrný, nikdo se na nic nebude ptát. Projednejte to všechno s Nuttallem a zařaďte ho mezi své společníky. Ostatně lodní tesař bude určitě platným členem vaší posádky. Dejte mu za úkol, aby našel vhodnou šalupu, jejíž majitel je ochoten ji prodat. Samozřejmě že musíte mít napřed všechno dokonale připraveno, a teprve pak koupíte člun a ihned se dáte na útěk. Rozumíte mi?“
Blood rozuměl tak dobře, že ještě ten den našel Nuttalla a domluvil se s ním na té nebezpečné akci. Hledání člunu trvalo Nuttallovi déle, než se dalo čekat. Blood s sebou stále nosil zlaťáky, které mu dal Whacker, a už byl netrpělivý. Ale asi po třech týdnech mu Nuttall, s nímž se teď denně scházel, sdělil, že našel vhodný rybářský člun a že jeho majitel je ochoten jej prodat za dvaadvacet liber. Ještě téhož večera odevzdal Blood tuto částku svému novému společníkovi a Nuttall měl navečer příštího dne člun koupit a přesunout do přístavu, kde by se k němu v noční tmě přidal Blood a ostatní trestanci a ihned by odpluli.
Všechno bylo připraveno. V kůlně, kde už teď nebyli ranění a která byla dosud prázdná, ukryl Nuttall potřebné zásoby: chléb, dostatečné množství sýrů, soudek vody, několik lahví kanárského vína, kompas, kvadrant, mapu, půlhodinové přesýpací hodiny, plavboměr s provazem, plachtovinu, tesařské nářadí a lucernu se svíčkami. A také v trestanecké kolonii bylo všechno připraveno. Hagthorpe, Dyke a Ogle se ochotně účastnili tohoto podniku, a kromě nich bylo pečlivě vybráno osm dalších. V Pittově chatrči, kde s ním spalo ještě pět odsouzených rebelů, vesměs účastníků chystané akce, byl po nocích tajně vyroben žebřík, jehož bylo zapotřebí ke zdolání ohrady. Budou-li si počínat tiše, je nebezpečí odhalení jen malé. Kromě toho, že vězňové byli na noc v ohrazené kolonii zavíráni, neprováděli jejich hlídači žádná jiná opatření. Vždyť kterýpak trestanec by mohl být tak bláhový a pokusil se o útěk? Největší nebezpečí tady hrozilo od spoluvězňů, kteří se útěku nezúčastnili. A zejména kvůli nim museli postupovat opatrně a tiše.
Den, který měl být jejich posledním v Barbadosu, byl pro dvanáct spiklenců dnem velkých nadějí i obav. A stejně vzrušené pocity měl i Nuttall dole ve městě. Slunce zrovna zapadlo, když Blood pomalu kráčel k ohradě, do níž právě hnali otroky vracející se z polí. Předtím poslal Nuttalla, aby koupil šalupu a dopravil ji na smluvené místo v přístavu. Blood ustoupil od vchodu a uvolnil vězňům cestu a hned za nimi vešel také do ohrady. Když se otroci rozcházeli do svých chatrčí, spatřil plukovníka Bishopa v rozmluvě s vrchním dozorcem Kentem. Stáli u kůlů, vztyčených uprostřed zeleného trávníku, k nimž se přivazovali provinivší se otroci k bičování.
Když se Blood přiblížil, Bishop se k němu zamračeně obrátil.
„Kde se touláš, člověče?“ houkl. A přestože plukovníkův hlas zněl stejně jako jindy, Blood cítil, jak se mu v zlé předtuše svírá srdce.
„Byl jsem za svou prací ve městě, pane,“ řekl. „Paní Patchová má horečku a pan Dekker si vymkl nohu v kotníku.“
„Poslal jsem pro tebe k Dekkerům, ale tys tam nebyl. V poslední době nějak lenošíš, milý příteli. Budeme tě asi muset zas kapánek skřípnout, abys sis vážil svobody, kterou ti dopřávám. Nezapomínáš tak trochu na to, že jsi vlastně odsouzený zločinec?“
„K tomu mi bohužel nedáváte příležitost,“ pravil Blood, který se stále nenaučil ovládat svůj temperament.
„Cože? Ty jsi ke mně ještě drzý?“
A tu si Blood vzpomněl, co všechno je v sázce. A uvědomil si také, že je z okolních chatrčí poslouchají ustrašené uši, a tak se ihned přiměl k neobvyklé pokoře. „Nechci být drzý, pane… Omlouvám se. A velmi toho lituji, že mě museli hledat.“
„Ano, a budeš toho litovat ještě víc. Guvernér má záchvat dny, křičí jako kdyby ho čerti na nože brali, a ty nikde. Okamžitě běž ke guvernérovi! Čekají na tebe jako na smilování, člověče. Nejlíp, Kente, bude, když mu dáš koně. Jinak se tam ten louda nedostane ani do rána.“
Během několika minut Blooda vypravili. Dusil se hněvem, musel však mlčet. Situace se nepříjemně zkomplikovala, ale ještě se dá všechno zachránit. Útěk je stanoven na půlnoc a do té doby se může docela dobře vrátit. Vyskočil na koně a umiňoval si, že pojede jako ďábel.
„Ale jak se dostanu zas do ohrady, pane?“ zeptal se, než se vydal na cestu.
„Nijak. Nevrátíš se,“ řekl Bishop. „Až budeš u guvernéra hotov, třeba tam pro tebe najdou nějakou psí boudu, kde to do rána vydržíš.“
V Petrovi kleslo srdce jako kámen ve vodě. „Ale…,“ začal opět.
„Už ať jsi na cestě, povídám. To tu chceš remcat až do tmy? Jeho Excelence tě čeká.“ A plukovník Bishop šlehl holí koně tak prudce, že poskočil kupředu a div jezdce neshodil.
Odjížděl v zoufalém stavu mysli. A bylo také proč si zoufat. Teď budou muset odložit útěk nejméně do zítřejší noci a takový odklad znamená prozrazení Nuttallovy koupě. A padnou i otázky, na které nebude snadné najít odpověď. Umiňoval si, že jakmile skončí svou práci v guvernérově domě, pokusí se ještě vrátit zpět. Zvenčí pak dá nějak Pittovi a ostatním znamení, aby se k němu přidali a přece jen uskuteční ohrožený plán útěku. Ale všechny úmysly zhatil guvernér, který ležel v těžkém záchvatu pakostnice. A neméně těžký byl jeho vztek, že musel tak dlouho na Blooda čekat.
Lékař musel ošetřovat guvernéra ještě dlouho po půlnoci, než se konečně nemocnému trochu ulevilo. Blood chtěl okamžitě odejít, ale Steed mu to nedovolil. A musel spát přímo v guvernérově ložnici, aby byl stále po ruce. Osud si s Bloodem jízlivě zahrál. Alespoň pro tuto noc bylo třeba vzdát se plánu na útěk.
Až časně ráno se Bloodovi podařilo na chvíli vyklouznout z guvernérova domu. Vymluvil se na to, že potřebuje nějaké léky, které musí sám obstarat v lékárně. Pod touto záminkou se vypravil do města, jež se právě probouzelo ze spánku, a zašel přímo k Nuttallovi, který byl značně rozčilen a zmaten: celou noc na ně marně čekal a už si myslel, že je všechno prozrazeno a záhuba je nemine. Blood ho uklidnil.
„Bude to tedy dnes v noci,“ řekl a dával najevo větší klid, než sám pociťoval. „I kdybych měl třeba pustit guvernérovi tak žilou, že to nepřežije. Buďte připraven stejně tak, jako tuto noc.“
„A co když se začne někdo vyptávat?“ kňoural Nuttall. Byl to hubený, bledý člověk s drobnou tváří a krátkozrakýma očima, které teď zoufale mžikaly.
„Pak odpovídejte, jak nejlíp umíte. Něco si prostě vymyslete, člověče. Už musím jít.“ A odešel k lékárníkovi.
Asi hodinu po jeho odchodu přišel do Nuttallova ubohého baráku úředník z guvernérovy kanceláře. Muž, který člun prodal, řádně v guvernérově kanceláři ohlásil prodej, jak to vyžadovaly předpisy, a aby dostal nazpět kauci deseti liber, kterou byl povinen složit každý majitel člunu při jeho koupi. V guvernérově úřadu ho ujistili, že mu kauci vrátí, až bude tento obchod potvrzen kupcem.
„Bylo nám oznámeno, že jste koupil rybářskou loď od pana Roberta Farrella,“ řekl úředník.
„Ano, to je pravda,“ řekl Nuttall a myslel si už, že pro něj nastává konec světa.
„Zřejmě si dáváte načas oznámit to úřadu.“ Zřízenec s ním hovořil povýšeně jako pravý byrokrat.
Nuttallova očka zoufale mžikala. „Ozná… oznámit to?“
„Copak nevíte, že je to nařízeno?“
„Ne… nevěděl jsem, račte odpustit.“
„Ale vždyť je to ve vyhlášce, která byla vydána letos v lednu.“
„Já… já neumím číst, pane. Nevěděl jsem to.“
„Na tom nezáleží!“ Zřízenec ho zdrtil pohrdavým pohledem. „Tak teď to teda víte. A hleďte, abyste byl před polednem v guvernérově kanceláři s deseti librama kauce, kterou jste povinen složit.“
Ačkoli toho rána bylo ještě chladno, Nuttall byl po zřízencově odchodu zalit potem. Ale přesto měl radost z toho, že mu úředník nepoložil otázku, které se obával nejvíce: jak to, že jako dlužník dokázal získat peníze na koupi rybářského člunu. Uvědomoval si však, že tahle otázka dříve či později padne, a pak že mu dobře nebude. Proklínal hodinu, kdy se bláhově zaposlouchal do Bloodova žvanění o útěku. Soudil, že plán bude prozrazen a jeho oběsí nebo mu vypálí na čelo znamení a prodají do otroctví jako ty proklaté vzbouřence, s nimiž se tak neuváženě spolčil. Kdyby měl alespoň těch deset liber na tu zatracenou kauci, se kterou do této chvíle vůbec nepočítal! Možná že by se to dalo rychle vyřídit a k vyšetřování by došlo až později. Ale co dělat teď, aby sehnal ty peníze? Do oběda je musí mít, ber kde ber!
Nuttall popadl klobouk a šel hledat Blooda. Ale kde ho má hledat? Chodil bez cíle po nepravidelných nedlážděných ulicích městečka, a nakonec si dodal odvahy a zeptal se několika lidí, jestli dnes neviděli Blooda. Předstíral, že mu není zcela dobře, a jeho vzezření opravdu jeho slova potvrzovalo.
Nikdo však Blooda neviděl. A protože mu Blood neřekl o Whackerově účasti na celé této záležitosti, minul Nuttall ve své nevědomosti dveře jediného člověka na Barbadosu, který by mu byl v této nouzi ochotně pomohl.
Nakonec se rozhodl, že půjde na plantáž plukovníka Bishopa. Snad tam Blood bude. A když nebude, vyhledá Pitta a nechá u něho vzkaz. Nuttall Pitta znal a věděl o jeho účasti na celém podniku. Přitom byl ovšem rozhodnut stále předstírat, že hledá Blooda kvůli lékařské pomoci.
A právě ve chvíli, kdy se Nuttall vydal na cestu, Blood se konečně vypravil z guvernérova honosného domu. Podařilo se mu natolik pomoci guvernérovi, že směl odejít. A protože jel na koni, byl by v ohradě určitě dřív než Nuttall, kdyby nedošlo k nepředvídanému zdržení, které přivodilo několik nešťastných událostí. To nepředvídané zdržení způsobila Arabella Bishopová.
Setkali se u vrat nádherné zahrady guvernérova paláce. Slečna Bishopová, která také seděla na koni, byla velmi překvapená, že vidí lékaře v sedle a v dobré náladě. Blood byl rád, že se guvernérův stav zlepšil a že má opět volnost pohybu. Tatam byla sklíčenost posledních dvanácti hodin. Při tom příznivém zvratu událostí vyletěla rtuť jeho nálady výš, než k tomu opravňovaly okolnosti. Blood hleděl do budoucna optimisticky. To, co se nepodařilo minulé noci, to se určitě podaří dnes. Koneckonců, co záleží na jednom dni? Guvernérův úřad je sice nepříjemná instituce, ale po dobu dalších čtyřiadvaceti hodin bude určitě klid. A do té doby budou už dávno na cestě.
Dobrou náladu měla i slečna Bishopová a na Blooda se už nezlobila. „Dobré jitro, pane,“ zvesela začala. „Už je to celý měsíc, co jsem vás viděla naposled.“
„Přesně jedenadvacet dní,“ odpověděl. „Počítal jsem to.“
„Na mou duši, už jsem si myslela, že jste umřel.“
„To vám chci tedy poděkovat za věnec.“
„Za jaký věnec?“
„Nu, na můj hrob,“ vysvětloval.
„Musíte si stále dělat legraci?“ Arabella zvážněla, protože si vzpomněla, že právě tyhle Bloodovy úsměšky tenkrát vyprovokovaly její hněv.
„Člověk musí někdy umět smát se sám sobě, aby se nezbláznil,“ pravil. „A jen málokdo si to uvědomuje. Proto je také na světě tolik šílenců.“
„Sám sobě se můžete posmívat, pane, jak je vám libo. Ale já si někdy myslím, že se posmíváte mně, a to není příliš slušné.“
„Tak v tom se tedy na mou duši mýlíte. Já se směju jen komickým věcem a vy přece nejste ani trochu komická.“
„A jaká jsem tedy?“ rozesmála se.
Chvíli se na ni díval. Byla krásná, svěží, půvabná, upřímná a jemná. „Jste neteří muže,“ řekl, „jehož jsem otrokem.“ Mluvil však tak vesele, že se Arabella nemínila s touhle odpovědí spokojit.
„Ne, příteli, to je vytáčka. Dnes mi musíte říci pravdu.“
„Pravdu? Už jen hovořit s vámi není lehká věc. A což teprv říkat pravdu! Ale dobrá. Řekl bych tedy, že je šťastný ten, kdo vás může počítat mezi své přátele.“ Chtěl toho říci ještě víc, ale raději zmlkl.
„To je od vás velmi zdvořilé,“ prohodila. „Dovedete opravdu dělat poklony, pane Bloode. Jiný na vašem místě…“
„Já vím! Dobře vím, co by byl jiný řekl na mém místě. Nemyslete si, že neznám muže!“
„Někdy si myslím, že znáte, a jindy zase že neznáte. Jedno je však jisté – neznáte ženy. Jen si vzpomeňte, jak to bylo u Španělů.“
„Což na to nikdy nezapomenete?“
„Nikdy.“
„Máte nepříjemně dobrou paměť. To tedy znamená, že na mně není nic dobrého, na co byste mohla raději vzpomínat?“
„Ale ano, dost věcí.“
„Co například?“ zeptal se dychtivě.
„Například mluvíte výtečně španělsky.“
„A to je všechno?“ řekl zklamaně.
„Kde jste se tomu naučil? Byl jste ve Španělsku?“
„Ano. Dva roky jsem byl ve španělském vězení.“
„Ve vězení?“ Její tón prozrazoval zklamání, v němž jí nemínil ponechat.
„Jako válečný zajatec,“ vysvětloval rychle. „Byl jsem zajat, když jsem bojoval po boku Francouzů – ve francouzských službách vlastně.“
„Ale vždyť jste lékař,“ zvolala.
„To je tak spíše moje zábava. Ale pravým povoláním jsem byl voják. A tomuhle řemeslu jsem se věnoval deset let. Nezbohatl jsem přitom, ale vyplatilo se mi to líp než lékařství, které, jak sama vidíte, mě přivedlo do otroctví. Myslím, že nebesům se víc líbí, když se lidé zabíjejí, než léčí.“
„Ale jak jste se stal vojákem a jak jste se dostal do francouzských služeb?“
„Jsem Ir, jak víte, a studoval jsem medicínu. A právě proto, že jsme takový bláznivý národ… Ale to by bylo dlouhé povídání a plukovník už čeká na můj návrat.“
Arabella však nechtěla přijít o jeho vyprávění, které ji tolik zajímalo. A proto mu řekla, že kdyby na ni chvíli počkal, mohou pak jet nazpátek spolu. Přijela totiž jen na strýcovu žádost, aby se zeptala, jak se daří panu guvernérovi.
Tak tedy na ni počkal a pak jeli k domu plukovníka Bishopa. Jeli velmi pomalu, krokem, a lidé, kteří je viděli, byli udiveni tím důvěrně přátelským vztahem mezi lékařem-otrokem a neteří jeho majitele. Leckdo z těch pozorovatelů si umiňoval, že se o tom příležitostně zmíní plukovníkovi. Ale ti dva jeli dál a nikoho a ničeho si nevšímali. Blood jí vyprávěl příběh svého bouřlivého mládí a nakonec jí ještě jednou vylíčil, jak byl zatčen a souzen.
Zrovna zakončil své vyprávění, když dojeli k plukovníkovu domu a seskočili z koní. Blood odevzdal svou herku jednomu z černošských štolbů, který jim řekl, že plukovník není doma.
„Je mi moc líto, pane Bloode, že jsem to všechno nevěděla dřív,“ pravila a v jejích jasných očích byl nádech vlhkosti. Přátelsky mu podala ruku.
„A co by bylo, kdybyste to věděla už dřív?“
„Něco přece, myslím. Osud s vámi naložil velmi krutě.“
„Nu což…,“ trochu se zarazil. Jeho bystré safírové oči pod černým obočím se na ni pevně zadívaly.
„Mohlo to být horší,“ řekl. A řekl to s takovým výrazem, že jí to nahnalo červeň do tváří, a sklopila zrak. Sklonil se, aby jí políbil ruku, a ona mu v tom nebránila. Pak se obrátil a pomalu odcházel k ohradě, vzdálené asi půl míle. Ale stále viděl před sebou její lehce zardělou, nezvykle plachou tvář. Na krátký okamžik zapomněl, že je odsouzencem, kterého čeká deset let otroctví. Zapomněl, že chce ještě této noci uprchnout. Zapomněl dokonce i na možnost prozrazení, kterou přivodila guvernérova pakostnice.
Historické romány (meisterkoch.eu)
ODYSEA KAPITÁNA BLOODA (meisterkoch.eu)
komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď