Kapitola 5. ARABELLA
Jednoho slunného lednového jitra, asi měsíc po příjezdu lodi Jamaica Merchant do Bridgetownu, vyjela si Arabella Bishopová na koni z domu svého strýce směrem na kopce severozápadně od města. Doprovázeli ji dva černoši, kteří klusali v uctivé vzdálenosti za ní. Jela navštívit paní Steedovou, guvernérovu ženu, která churavěla. Když vyjela na vrcholek mírného travnatého svahu, kráčel proti ní štíhlý muž ve střízlivém oděvu. Neznala ho. Cizinci byli na ostrově poměrně vzácným úkazem. A přece jí tvář toho muže byla jaksi povědomá.
Slečna Arabella zastavila koně a sedě v sedle předstírala, že se míní potěšit nádherným výhledem na mořské pobřeží. Ale koutkem svých světle hnědých očí bystře pozorovala neznámého, jak se k ní blíží. Pak poopravila svůj první dojem o cizincových šatech. Střízlivé byly, to ano, ale sotva je bylo možno nazvat slušnými. Kazajka a kalhoty byly obnošené, z hrubého domácího plátna s roztřepenými okraji. Měl děravý širák, který uctivě smekl, když k ní došel. To, co z dálky vypadalo jako paruka, ukázalo se teď jako vlastní vlasy toho muže, černé a kadeřavé. Ze snědé, vyholené tváře se na ni vážně díval pár nápadně modrých očí. Muž by ji minul, kdyby ho nezastavila.
„Myslím, že vás znám, pane,“ řekla. Její hlas zněl svěže a chlapecky přímě. Ostatně v celém jejím chování bylo něco chlapeckého, lze-li vůbec použít tohoto výrazu u tak jemné dámy. Snad to bylo důsledkem přirozeného vystupování, přímosti a naprostého nedostatku strojenosti, jíž se mnohé ženy vyznačují. To snad byl také důvod, proč se Arabella Bishopová, které bylo pětadvacet let, dosud neprovdala a proč se nikdo neucházel o její ruku. Se všemi muži totiž jednala se sesterskou otevřeností až neomaleností, a ta jaksi přinášela jistý odstup.
Oba černoši se zastavili kousek opodál, usedli do nízké trávy a trpělivě čekali, až se jejich paní zlíbí pokračovat v cestě.
Cizinec se na její oslovení zastavil.
„Paní by měla znát svůj vlastní majetek,“ pravil.
„Svůj majetek?“
„Aspoň tedy vašeho strýce. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Petr Blood a moje cena je přesně deset liber. Vím to, protože to je částka, kterou za mne váš strýc zaplatil. Málokdo má takovou příležitost poznat svou vlastní hodnotu.“ Zasmál se.
Teď ho poznala. Naposled ho viděla tenkrát před měsícem na přístavní hrázi a za tu dobu se natolik změnil, že už se v žádném směru otrokovi nepodobal.
„Bože můj!“ řekla. „A vy se tomu můžete ještě smát?“
„Už to je velký pokrok,“ připustil. „Ale upřímně řečeno, nedopadlo to pro mne ještě tak nejhůř.“
„Slyšela jsem.“
Přišlo se totiž na to, že tento odsouzený rebel je lékařem. Doslechl se o tom guvernér Steed, který trpěl dnou, a vypůjčil si proto lékaře od jeho majitele. Ať už to byla jeho dovednost či náhoda, Bloodovi se podařilo zmírnit guvernérovy bolesti, čímž se dosud nemohl pochlubit ani jeden z obou lékařů, kteří měli v Bridgetownu ordinaci. Nu, a pak si ho vyžádala guvernérova žena, aby léčil její migrénu. Lékař rychle zjistil, že milostivá paní netrpí ničím jiným než popudlivostí, jež byla důsledkem její vrozené nevrlosti, vystupňované životem na Barbadosu, který se této ženě s velkou společenskou ctižádostí zdál příliš nudný. Přesto však jí předepsal lék a guvernérově choti se zdálo, že se její stav náramně zlepšil. A tak se lékařova sláva šířila Bridgetownem a plukovník Bishop si uvědomil, že může na svém novém otrokovi vydělat víc, když mu dovolí, aby provozoval své lékařské povolání, než kdyby ho posílal pracovat na plantáž, přestože ho původně pro tento účel koupil.
„Jen vám, paní, vděčím za své poměrně snesitelné postavení,“ řekl Blood, „a jsem šťasten, že mohu využít této příležitosti, abych vám poděkoval.“
Vděčnost však zněla spíš v jeho slovech než v hlase. Arabella přemítala, zda se jí neposmívá, a prohlížela si ho s netajenou pátravostí, která by byla jiného uvrhla do rozpaků.
Blood správně porozuměl jejímu pohledu jako otázce.
„Kdyby mě byl koupil jiný plantážník,“ vysvětloval s úsměvem, „možná že by vůbec nevyšly najevo mé léčitelské schopnosti. A pravděpodobně bych právě v této chvíli někde kácel stromy nebo okopával pole jako ostatní ubožáci, které sem přivlekli se mnou.“
„A proč za to děkujete mně? Koupil vás přece můj strýc.“
„Ano, ale protože jste ho o to požádala. Povšiml jsem si vašeho zájmu. A musím se vám přiznat, že mi to bylo tehdy nemilé.“
„Bylo vám to nemilé?“ V jejím hlase zaznělo překvapení.
„Rozumějte mi, už jsem prodělal hodně na tomto světě, ale aby mě někdo prodával a jiný kupoval, to jsem ještě nikdy nezažil. A snad pochopíte, že jsem tenkrát zrovna neměl tak růžovou náladu, abych se do svých kupců zamiloval.“
„Jestliže jsem na vás upozornila svého strýce, pane, tak proto, že mi vás bylo líto.“
Hovořila odměřeně, jako by ho chtěla pokárat za směsici posměchu a smělosti, která byla v jeho slovech.
„Možná že se vám zdá můj strýc tvrdý. A bezpochyby také takový je. Ale všichni zdejší plantážníci jsou tvrdí muži. To z nich udělal způsob jejich života. Ale mnozí jsou ještě horší. Například Grabston tam nahoře ve Speightstownu. Čekal na přístavní hrázi, aby skoupil ty, které nevezme strýc. A kdybyste se byl dostal do jeho rukou… Je to strašný člověk. Proto jsem to udělala.“
Blood byl poněkud vyveden z míry. „To jste měla takový zájem o cizího člověka…,“ začal tiše. Ale pak pozměnil téma.
„Byli tam přece ještě jiní, kteří si rovněž zasluhovali vašeho soucitu.“
„Měla jsem dojem, že jste trochu jiný než ti ostatní.“
„Jsem jiný,“ řekl.
„Ale!“ Arabella přitáhla koni uzdu a vyzývavě si ho změřila. „Máte o sobě dobré mínění, jak se zdá.“
„Právě naopak. Ti druzí jsou opravdoví hrdinové. Já nejsem. To je právě ten rozdíl. Nepochopil jsem totiž, že Anglie potřebuje očistu. A stačilo mi, že jsem léčil v Bridgewateru, zatímco statečnější a lepší než já prolévali svou krev, aby vyhnali tyrana a jeho ničemnou bandu.“
„Pane,“ přerušila ho. „Myslím, že vedete poněkud velezrádné řeči.“
„Doufám, že jsem se vyjádřil přesně,“ odvětil.
„Je tu dost lidí, kteří by vás dali zbičovat, kdyby uslyšeli to, co já.“
„Guvernér by to nikdy nedovolil. Má pakostnici a jeho paní migrénu.“
„A na to se spoléháte?“ Teď byla opravdu nazlobená.
„Je vidět, že jste ještě nikdy neměla dnu,“ podotkl. „A pravděpodobně vás ještě nikdy pořádně nerozbolela hlava.“
Netrpělivě mávla rukou, odvrátila se a chvilku se dívala na moře. Pak se zas na něj přísně podívala.
„Jestliže tedy nejste rebel, jak to, že jste se sem dostal?“
Blood se pousmál a vzdychl: „To by bylo, na mou duši, dlouhé vyprávění.“
„Třeba se vám o tom ani nechce mluvit?“
Blood jí ve stručnosti pověděl celý svůj příběh.
„Můj ty bože, jaká to hanebnost!“ zvolala, když dokončil své vyprávění.
„Ale ne. V líbezné Anglii se přece pod vládou krále Jamese tak nádherně žije! Není proto třeba, abyste mě ještě litovala. Když si to tak všechno rozvážím, dávám přednost Barbadosu.“
Jak mluvil, jeho pohled přelétl od vzdálené hory Hillbay, porostlé smaragdově zelenou džunglí, k obzoru nekonečného oceánu, jemně zvlněného větrem. A pak, jako by si při tomto nádherném pohledu uvědomil svou vlastní nicotnost a bezvýznamnost svých bolestí, umlkl.
„A to je život opravdu jinde tak obtížný?“ zeptala se ho.
„Lidé to tak dělají.“
„Chápu.“ Usmála se, ale spíše smutně než vesele. „Nikdy jsem nepovažovala Barbados za pozemský obraz nebe,“ přiznala se. „Ale vy bezpochyby znáte svět lépe než já. Blahopřeji vám tedy, že se váš osud aspoň trochu zlepšil.“
Uklonil se a Arabella švihla koně krátkým bičíkem se stříbrnou rukojetí. Černoši rychle vyskočili a uháněli za ní. Blood zůstal ještě chvíli stát tam, kde ho opustila. Shlížel dolů na hladinu zálivu Carlisle, ozářenou sluncem, a pozoroval čilý lodní provoz v přístavu, nad nímž s hlasitým třepotem poletovali rackové. Od přístavu se táhly dlouhé pláže s bílým pískem a korálovými útesy, lemované palmami a háji mangrove. Na svazích v dáli se zelenaly lesíky mahagonovníků, bílých cedrů a casuarin – vysokých stromů vzhledem připomínajících obrovské přesličky.
Rozhled je tu opravdu pěkný, uvažoval, ale přesto se tu žije jako za mřížemi. A když před chvíli dívce tvrdil, že tomuto životu dává přednost před Anglií, pak se dopustil vychloubačnosti, jejíž přípustnost spočívá v zmenšení vlastního utrpení.
Otočil se a dlouhým, pružným krokem pokračoval k malému shluku chatrčí, slepených z bláta a proutí. Byla to malá kolonie, obehnaná kůlovou ohradou, a žili v ní plantážní otroci plukovníka Bishopa. Tam také bydlel Blood. V jeho mysli zněly Lovelaceovy verše:
„Kamenné zdi vězení nečiní,
ani těžká mříž klec… „
Ale dával těmto slovům nový význam, právě opačný tomu, jenž měl na mysli básník. Vězení, uvažoval, je vězením, i když nemá kamenné zdi, železné mříže, a i když je sebeprostornější. A jak to pochopil toho rána, tak si to postupem času uvědomoval stále víc. Denně musel myslet na svá přistřižená křídla, na své odloučení od světa a stále méně myslel na nahodilou svobodu, která mu byla dopřána. Ani rozdíl mezi jeho poměrně příznivým údělem a osudem jeho nešťastných spoluvězňů mu nedopřával uspokojení. Naopak, když pomyslel na bědný stav ostatních otroků, jen ještě více v jeho podvědomí rostla hořkost a nespokojenost.
Z těch dvaačtyřiceti lidí, kteří byli spolu s ním vyloděni z Jamaica Merchant, měl plukovník Bishop ve svém majetku pětadvacet. Zbývající vězně koupili menší plantážníci ze Speightstownu a z jiných severních okrsků Barbadosu. O jejich osudu ovšem Blood nic nevěděl. Ale mezi Bishopovými otroky žil, spal v jejich kolonii a věděl, že jejich údělem je nejkrutější bída. Od východu do západu slunka robotovali na plantážích cukrové třtiny, a jakmile si chtěli odpočinout, ihned je popohnal karabáč dozorce. Chodili v hadrech, někteří bezmála nazí, žili ve špíně a byli špatně živeni soleným masem a kukuřičnými plackami. Strava byla tak nesnesitelně odporná, že dva z vězňů onemocněli a zemřeli. Zemřeli dřív, než si Bishop uvědomil, že jejich životy mají pro něho vlastně cenu práce, kterou mohou vykonat, a než milostivě vyhověl Bloodovu naléhání, aby byla nemocným poskytnuta alespoň nějaká péče.
Aby otroci věděli, že každá neposlušnost bude tvrdě ztrestána, byl jeden z ubožáků, který se ohradil proti surovému dozorci Kentovi, k smrti ubičován černochy před očima svých druhů. Jiného, který bláhově prchl do lesů, pronásledovali, dostihli a přivedli zpět, zmrskali, a nakonec mu vypálili na čelo písmena FT (fugitive traitor), aby v něm nadosmrti každý poznal uprchlého zrádce. Avšak ten zmučený otrok nakonec stejně nepřežil následky nelidského bičování. Není divu, že se ostatních zmocnila tupá, bezduchá rezignace. Ti nejodbojnější z nich byli zkroceni a přijímali pak svůj osud s trpnou, zoufalou statečností.
Jen Blood, který unikl nesnesitelnému utrpení, zůstal napohled nezměněn. Avšak jeho nenávist k otrokářům rostla den ze dne a s ní i touha uprchnout z tohoto místa, kde člověk tak hanebně týrá jiného člověka. Byla to touha příliš mlhavá, než aby byla nadějí a příslibem. Protože naděje v tomto pekle žádná nebyla.
Přesto však Blood nepropadl zoufalství. Na svou hubenou tvář si nasadil masku smíchu a lhostejnosti. Dělal to, co dosud: léčil nemocné otroky ku prospěchu plukovníka Bishopa a zasahoval stále víc a víc do praxe obou místních lékařů v Bridgetownu.
Byl ušetřen všech ponižujících trestů, které postihovaly jeho nešťastné druhy, a tak si bez nesnází mohl zachovat svou důstojnost a sebedůvěru. Dokonce i ten bezcitný plantážník, kterému byl prodán, zacházel s ním víceméně slušně.
Za to všechno vděčil Blood pakostnici a migréně. Získal si úctu guvernéra Steeda, a co je ještě důležitější, vděčnost guvernérovy choti, které dovedl bezostyšně a ironicky lichotit a se kterou se často bavil. Občas vídával slečnu Bishopovou a málokdy se stalo, že by se při setkání nezastavila a neřekla mu pár přátelských slůvek. Naproti tomu Blood měl málo chuti se s ní stýkat a bavit. Nehodlal se dát oklamat jejím pěkným zevnějškem, mladistvým půvabem a nenuceným chováním. Vždyť za celý svůj pestrý život se nikdy nesetkal s člověkem odpornějším, než byl její strýc. A odmyslit si toho strýce od ní, to nedokázal. Byla to přece jeho neteř, krev jeho krve, a muselo tedy být i v ní, pod tím příjemným zevnějškem, něco z té nelítostnosti bohatého plantážníka. A tak se jí všude a důsledně vyhýbal, a když už se s ní setkal a hovořil, tu pak byl mrazivě zdvořilý.
Ale přece jen by byl učinil lépe, kdyby byl více věřil svému instinktu, který mu namlouval opak. I když v jejích žílách proudila tatáž krev jako v žilách jejího strýce, přece jen Arabella nepodědila povahu plukovníka Bishopa, protože tyto jeho vlastnosti nebyly vrozené, nýbrž získané. Její otec, Tom Bishop, bratr plukovníka, byl ušlechtilý člověk. Po předčasné smrti své mladé ženy opustil se zlomeným srdcem starý kontinent a hledal útěchu pro svůj žal v Novém světě. Přijel sem na Antily i se svou dcerkou, které bylo tehdy pět let. Tady se pak věnoval plantážnictví. A když se mu dařilo, vzpomněl si na svého mladšího bratra, který sloužil doma jako voják a o kterém se vyprávělo, že je poněkud divoký. Pozval bratra, aby přijel za ním na Barbados. A toto pozvání, kterým by byl William Bishop za jiných okolností opovrhl, ho dostihlo ve chvíli, kdy jeho vznětlivost mu přinášela takové trable, že změna podnebí byla už více než žádoucí. William přijel a byl přijat svým velkorysým bratrem za společníka na výnosné plantáži. Když bylo Arabelle patnáct, její otec zemřel a zanechal ji v poručenství strýce. Strýc a neteř se nikterak zvlášť nemilovali, Arabella ho však poslouchala a plukovník v její přítomnosti krotil své chování. Po celý svůj život a navzdory své popudlivosti míval vždy před svým bratrem jistou úctu. A část této podvědomé úcty přešla i na bratrovu dceru, která byla vlastně jeho obchodní společnicí, i když do řízení plantáže nezasahovala.
Jednoho květnového dne, když horko začalo být nesnesitelné, vplula do zátoky Carlisle potlučená a rozbitá loď Pride of Devon (Pýcha Devonu). Její příď byla zjizvená a polámaná, horní paluba pobořená a křížový stožár byl tak rozstřílený, že jen rozeklaný pahýl prozrazoval jeho původní místo. Střetla se prý u ostrova Martinique se dvěma španělskými loděmi, naloženými poklady. Přestože kapitán přísahal, že ho Španělé napadli bez jakékoli příčiny, k bitvě došlo za poněkud jiných okolností. Jedna ze španělských lodí z bitvy uprchla. Druhá loď byla potopena, avšak nikoli dříve, než anglická loď přepravila na svou palubu velkou část jejího pokladu Byla to vlastně jedna z těch pirátských půtek, které byly neustálou příčinou sváru mezi anglickým a španělským dvorem.
Avšak Steed, po způsobu většiny koloniálních guvernérů, byl ochoten zamhouřit obě oči a spokojit se s vyprávěním anglických námořníků a nedbat okolností, které svědčily o opaku. Plně sdílel nenávist, kterou chovali ke Španělsku Angličané i Francouzi od Bahamských ostrovů až po pevninu. A proto poskytl lodi Pride of Devon ochranu, kterou hledala v jeho přístavu, a kromě toho i všechny možnosti k zevrubné opravě.
Nejdřív však vynesli z podpalubí asi dvacet anglických námořníků, stejně potlučených a poraněných jako jejich loď, a půl tuctu Španělů, kteří byli v podobném stavu. To byli jediní členové údajného výsadku ze španělské galeony, který prý zaútočil na anglickou loď a nemohl pak již ustoupit. Galeony byly velké trojstěžňové plachetnice vyzbrojené těžkými děly. Všichni tito ranění byli dopraveni do prostorné přístavní kůlny. Okamžitě se dostavili bridgetownští lékaři, a i Bloodovi nařídili, aby pomáhal. Protože mluvil kastilsky a protože byl otrokem, pověřili ho ošetřováním Španělů.
Blood neměl rozhodně důvod cítit ke Španělům nějakou náklonnost. Ty dva roky, které prožil ve španělském žaláři, a potom tažení ve španělském Nizozemí, mu ukázalo onu stránku španělské povahy, která se mu nezdála nijak obdivuhodnou. Přesto však vykonával svou lékařskou povinnost svědomitě, třebaže bez nadšení, a choval se ke svým pacientům přátelsky. Když tihle otrlí španělští námořníci zjistili, že nedostanou oprátku na krk, ale obvaz na rány, byli tak překvapeni, že se chovali neuvěřitelně krotce a slušně.
Avšak všichni ti soucitní občané Bridgetownu, kteří v zástupech přicházeli do improvizované přístavní nemocnice a přinášeli zraněným anglickým námořníkům ovoce a květiny a různé pamlsky, úzkostlivě se vyhýbali španělskému oddělení. A leckteří z těch milosrdných obyvatel byli jednoduše toho mínění, že by bylo nejlíp nechat Španěly pomřít jako hmyz.
Právě když za pomoci jednoho černocha napravoval Blood zlomenou nohu, ozval se za ním hluboký, hrubý hlas, který dobře znal a který nenáviděl víc než kterýkoli jiný.
„Co to děláš?“
Blood od své práce ani nevzhlédl.
„Rovnám zlomenou nohu,“ odpověděl, aniž přerušil svou práci.
„To vidím, hlupáku!“ Hřmotné tělo se výhružně postavilo mezi Blooda a okno. Bledý polonahý muž na slámě zvedl hnědé oči a ustrašeně se podíval na vetřelce. Ani nemusel umět anglicky, aby pochopil, že to je jeho nepřítel.
„A právě tak dobře vidím, kdo ten lotr je. Kdo ti dovolil napravovat nohy Španělů?“
„Ten člověk je zraněn, plukovníku Bishope. A jako lékař nemám právo dělat rozdíly. Hledím si prostě své věci.“
„Nerozčiluj mě, k čertu. Kdyby sis hleděl svých věcí, tak bys tady nebyl.“
„Naopak, jsem tu právě proto, že jsem dělal jen to.“
„Známe už ty tvoje prolhané povídačky.“ Plukovník se opovržlivě ušklíbl. Ale pak, když viděl, že Blood klidně pokračuje ve své práci, dopálil se doopravdy.
„Nech toho, ty neřáde, a dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“
„Ten člověk má bolesti,“ řekl Blood úsečně a dál ho ošetřoval.
„Má bolesti? Doufám, že má pořádné bolesti, ten proklatý pirátský pes. Nemyslíš, že by ses měl ke mně chovat uctivěji, ty neposlušný darebáku?“
Plukovník nemluvil, nýbrž řval, uražen, že se někdo opovážil ignorovat jeho vznešenou osobu. A už pozvedl dlouhou bambusovou hůl k ráně.
Blood si toho povšiml a rychle řekl: „Neposlušný nejsem, pane, ať už jsem jakýkoli. Jednám podle výslovných rozkazů guvernéra Steeda.“
Plukovníkova tvář zbrunátněla a jeho ústa zůstala dokořán. „Guvernér Steed?“ opakoval. Pak spustil hůl, otočil se a bez jediného slova se odvalil k druhému konci kůlny, kde stál právě v této chvíli guvernér.
Blood se usmál. Španěl vycítil, že v této při stál při něm, a tiše se zeptal, co se stalo. Lékař však mlčky zavrtěl hlavou a pokračoval ve své práci. Přitom se snažil zachytit slova z půtky mezi Steedem a Bishopem. Plukovník hartusil a jeho mohutné tělo se hrozivě tyčilo nad drobnou postavou guvernéra. Ale ten malý, nastrojený panáček se nenechal zastrašit. Ano, na jeho rozkaz se věnoval Blood zraněným Španělům a jeho rozkazů se musí uposlechnout.
Plukovník Bishop však měl za to, že o této věci je nutné ještě hovořit. A také hovořil, hlasitě a hrubě. Neboť když se rozpálil, kupil nadávky s velkou dovedností.
„Vy mluvíte jako Španěl,“ řekl guvernér a zasadil tím jeho pýše ránu, která ho pálila ještě mnoho dní. Bishop vyrazil z kůlny, soptě vztekem.
O dva dny později se znovu vypravily bridgetownské dámy, ženy a dcery plantážníků a obchodníků z přístaviště do nouzové nemocnice navštívit zraněné námořníky a podělit je dárky. Byl tam jako vždy i Blood a ošetřoval Španěly, kterých si nikdo nevšímal. Všechna dobročinnost a dary byly výhradně určeny pro členy posádky lodi Pride of Devon. Blood to považoval za pochopitelné. Když se však zvedl od jednoho z pacientů, spatřil ke svému údivu, jak se jedna z dam oddělila od ostatních a položila několik banánů a svazek šťavnaté cukrové třtiny na plášť, kterým byl nejbližší z těch španělských námořníků přikryt. Byla oblečena v elegantních hedvábných šatech levandulové barvy a za ní kráčel polonahý černoch s košem.
Blood, který tu stál jen v odrbané košili s vyhrnutými rukávy a s krvavým hadrem v ruce, strnul překvapením. Teď se ta dáma obrátila k němu a usmála se na něho jako na dobrého známého. Byla to Arabella Bishopová.
„To je Španěl,“ řekl s gestem člověka, který chce uvést nedorozumění na pravou míru. Ale v tom, co říkal, zazněl i mírně výsměšný tón.
Úsměv, kterým ho pozdravila, pohasl na její tváři. Zamračila se a změřila si Blooda se vzrůstající povýšeností.
„To vím, ale Španěl je také člověk, nemyslíte?“ odvětila.
Odpověď a výtka v ní obsažená ho překvapily.
„Váš strýc má na věc jiný názor,“ řekl po chvíli. „Pohlíží na tyhle ubožáky jako na škodlivou zvěř, kterou je nejlépe nechat pojit.“
Teď Arabella pochopila ironii, která byla v jeho hlase zřetelná. Dívala se na něho s vyčítavým údivem. „A proč mi to povídáte?“
„Abych vás varoval. Mohla byste vyvolat strýcovu nelibost. Kdyby bylo po jeho, nikdy bych nesměl jejich rány ošetřovat.“
„A vy si samozřejmě myslíte, že já nemohu mít jiný názor než můj strýc!“ odsekla břitce.
„Nehodlám být neuctivý k dámě ani v myšlenkách,“ řekl. „Ale dáváte jim dary, a uvážíme-li, že by se o tom mohl dozvědět váš strýc…“ Zarazil se a nedokončil větu. „Nu, nevadí… už je to venku.“
Ale Arabella s tím rozhodně spokojena nebyla.
„Nejdřív si tedy o mně myslíte, že jsem nelidská, a teď zase, že jsem zbabělá. Na mou věru, to není špatný výkon pro muže, který nehodlá urážet dámu ani v myšlenkách.“
Vesele se zasmála, ale tentokrát nezněl její smích jeho uchu příliš příjemně. Zdálo se mu, jako by ji teď viděl vlastně poprvé.
„Nezlobte se, ale jak mě to mohlo napadnout, že má pan plukovník za neteř anděla?“ řekl bezohledně, jak činí mnohdy lidé, mají-li uznat své pochybení a omluvit se.
„To ovšem chápu, že vás nic takového nemohlo napadnout. Myslím, že vaše tušení bývá velmi často nesprávné.“ Zpražila ho pohledem, otočila se ke svému černochovi a z koše, který nesl, vybírala ovoce a potraviny a pokládala je na postele zbývajících Španělů. Když tak vyprázdnila koš, zavolala na svého černého průvodce a beze slova a bez jediného pohledu na Blooda vyšla s hrdě zvednutou hlavou z místnosti.
Pozoroval každý její krok. Pak si zhluboka vzdychl. Sám na sebe se kvůli svému chování zlobil. Co se stalo, stalo se, a dobře mi tak. Zdá se, že se opravdu v lidech nevyznám.
Historické romány (meisterkoch.eu)
ODYSEA KAPITÁNA BLOODA (meisterkoch.eu)
komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď