Kapitola 4. LIDSKÉ ZBOŽÍ
Pollexfen měl pravdu i nepravdu zároveň, a to se stává mnohem častěji, než lidé obvykle předpokládají. Měl pravdu, když tvrdil, že muž, jehož slova dovedou vyvést z míry mocného Jeffreyse, má talent dosáhnout pozoruhodné kariéry. Neměl však pravdu v tom, že Blood bude oběšen. Ráno devatenáctého září totiž přijel do Tauntonu kurýr od státního tajemníka lorda Sunderlanda s dopisem pro lorda Jeffreyse. A tento list obsahoval sdělení, že Jeho Veličenstvo milostivě ráčilo rozkázat, aby jedenáct set rebelů bylo deportováno na plantáže na Jamajce, Barbadosu nebo na některý jiný z Karibských ostrovů.
Pohnutkou k tomuto rozkazu nebyl milosrdný cit. V tomhle měl pravdu lord Churchill, jeden z významných královských hodnostářů, když tvrdil, že v panovníkově srdci není o nic víc citu než v mramoru. Ale přišlo se jednoduše na to, že tyhle hromadné popravy jsou vlastně nehospodárným plýtváním cenného lidského materiálu. Plantáže přece nutně potřebují otroky a za zdravého silného muže se dostane nejméně deset až patnáct liber. U dvora žije mnoho šlechticů, kteří si z toho či onoho důvodu mohou činit nároky na královu štědrost. Nu, a tady je po ruce levný a pohodlný způsob, jak se zbavit těchto pohledávek.
Dopis lorda Sunderlanda uváděl přesné instrukce, jak si král představuje tu svou štědrost s lidským zbožím. Tito vězňové si na plantážích Karibských ostrovů pobudou deset let a pak jim má být vrácena svoboda.
Lord Jeffreys po celou noc zuřil nad tou nemístnou velkomyslností, k níž se dal král lehkomyslně přemluvit. Dokonce se pokoušel dopisem přimět krále, aby znovu uvážil své rozhodnutí. Ale Jeho Veličenstvo na něm trvalo. Nemluvě o nepřímém zisku, kterého král takto dosáhl, byla to velkomyslnost pro něho typická. Věděl, že takto darovat životy znamenalo přeměnit je v živoucí smrt. Bylo jisté, že mnozí z vězňů podlehnou útrapám otroctví, a že ti, co je přežijí, budou jim tuto smrt závidět. A tak se stalo, že Petr Blood, Jeremy Pitt a Andrew Baynes nebyli oběšeni, jak kázal rozsudek, nýbrž dopraveni do Bristolu a tam s asi padesáti dalšími vězni naloženi na palubu lodi Jamaica Merchant.
Následky hrozného ubytování, špatné stravy a zkažené vody se za dlouhé plavby brzo projevily: jedenáct vězňů zemřelo. Mezi nimi byl i nešťastný Baynes, zeman z Oglethorpovy farmy, surově vytržený ze svého klidného domova uprostřed jabloňových sadů jen proto, že měl soucit s raněným člověkem. Nebýt Blooda, byla by úmrtnost mnohem větší. Na jeho žádost, aby mu dali k dispozici lékárničku a dovolili mu ošetřovat nemocné, odpovídal zprvu kapitán lodi Jamaica Merchant zaťatou pěstí a hrubým slovem. Brzy však kapitán Gardner usoudil, že by mohl být volán k odpovědnosti za příliš velké ztráty na lidském zboží. A proto, i když už poněkud opožděně, byl rád, že může využít přítomnosti lékaře. Blood se dal do práce a své pacienty léčil tak dovedně, že se mu posléze podařilo zastavit další šíření nemoci.
V polovině prosince dorazila Jamaica Merchant k pobřeží Barbadosu a spustila kotvu v zálivu Carlisle, u něhož se rozkládalo hlavní město ostrova Bridgetown. Vysadila zde na břeh dvaačtyřicet odsouzených, kteří plavbu přežili. Když nešťastníky nahnali přes bok lodi do připravených člunů, spatřili rozlehlé město s domy postavenými v evropském stylu, avšak nikoli na sebe tak namačkanými, jak bývá v Evropě. Nad červenými střechami se tyčila věž kostela St. Michael, vjezd do velkého přístavu střežila pevnost, jejíž děla vystrkovala hlavně střílnami cimbuří, a nad tím vším spatřili široké průčelí bílého guvernérova domu, postaveného na mírně zvlněném svahu. Tento pahorek zářil svěží zelení asi jako anglický pahorek v dubnu, a den byl také takový, jako bývají dubnové dny v Anglii. Bylo právě po období dešťů.
Na širokém dlážděném náměstí u přístavu je čekala vojenská stráž v červených kabátcích a zvědavý dav, který se nikterak nelišil od shluku lidí v kterémkoli anglickém přístavu, až na to, že v něm bylo málo žen a hodně černochů. Vězňové se seřadili na přístavní hrázi a přišel si je prohlédnout guvernér Steed, malý, tlustý, ruměnolící pán v modré dykytové kazajce, vyšperkované množstvím zlatých prýmků. Trochu kulhal a těžce se opíral o ebenovou hůl. Za ním, ve stejnokroji plukovníka barbadoské milice, se valil vysoký, tělnatý muž, který převyšoval guvernéra o hlavu. Jeho široký, žlutavý obličej zrcadlil zlobnou a popudlivou povahu. Po jeho boku kráčela mladá, štíhlá dáma v jezdeckém obleku, jejíž svěží a přirozený půvab zvlášť vynikal vedle té nasupené, tlusté tváře. Široký okraj šedého klobouku ozdobeného pštrosími pery stínil jemně světlé líce, na nichž tropické podnebí dosud nezanechalo žádných stop. Na ramena jí padaly těžké kadeře rudokaštanových vlasů, z jejích hnědých očí, poněkud od sebe vzdálených, zářila upřímnost.
Petr Blood se přistihl, že se v úžasu dívá na půvabnou tvář, která do tohoto prostředí a do této situace nepatřila. Když však zpozoroval, že dívka mu jeho pohled vrací, sklopil v rozpacích oči. Uvědomil si, jak asi ubohým dojmem působí. Nemytý, se zplihlými vlasy, tváří zarostlou černým vousem, v rozedraných cárech, které tenkrát při zatčení byly pěkným černým oblekem a které by se dnes nehodily ani na strašáka, nebyl příjemným objektem pro krásné dívčí oči. A přesto si ho prohlížely. Byl v tom pohledu prostý, bezmála dětský údiv a soucit.
Dívka zdvihla ruku a dotkla se červeného rukávu svého průvodce, který se s chmurným zabručením pohnul a otočil svým mohutným tělem. Dívala se mu přímo do tváře a říkala mu cosi vážného. Ale plukovník ji zřejmě poslouchal jen na půl ucha. Jeho malá očka, sedící těsně u kořene masitého, převislého nosu, odskočila od ní a spočinula na plavovlasém Pittovi, který stál vedle Blooda. Guvernér se také zastavil a pak stáli ti tři pohromadě a bavili se. Co říkala ta dáma, to Blood nemohl slyšet, protože ztlumila hlas. Také plukovníkova slova přerývalo brumlavé mručení, zato guvernérův fistulový hlas bylo slyšet dobře. Byl ostatně natolik přesvědčen o své duchaplnosti, že chtěl, aby ho všichni slyšeli.
„Ale milý plukovníku Bishope, samozřejmě, že máte první volbu z této pestré nabídky, a můžete si sám určit cenu. Zbytek zboží pak dáme do dražby.“
Plukovník Bishop souhlasně přikyvoval: „Vaše Excelence je velmi laskavá. Ale věřte mi, je to mizerné zboží a na plantážích nám bude celkem málo platné.“
Pichlavá očka s opovržením přelétla kolonu vězňů a hněvivá tvář se ještě víc zamračila. Zlobil se, že nejsou v lepším stavu. Pak pokývl na kapitána Gardnera a chvíli s ním jednal nad seznamem vězňů, který mu kapitán ochotně předložil. Potom mávl pohrdlivě rukou, našpulil rty a přistoupil k odsouzeným povstalcům. Zastavil se před malým somersetshirským námořníkem, prohlížel si ho a ohmatával mu svaly na paži. Pak Pittovi přikázal, aby otevřel ústa a ukázal zuby. Plukovníkovy rty se znovu opovržlivě sešpulily. Jen tak přes rameno řekl Gardnerovi: „Patnáct liber za tohohle.“
Kapitánova tvář se nespokojeně protáhla: „Patnáct liber? To není ani polovina toho, kolik jsem za něho chtěl dostat.“
„To je dvakrát tolik, kolik jsem za něho chtěl dát,“ zavrčel plukovník.
„Ale ten by byl přece levný i za třicet liber, Vaše Milosti.“
„Za třicet liber dostanu prvotřídního černocha. Tenhle bílej neřád nic nevydrží a k pořádné práci taky není.“
Tu začal Gardner vychvalovat Pittovo zdraví, mládí a sílu. Nemluvil o něm ovšem jako o člověku, ale jako o solidním tažném zvířeti. Kormidelník stál mlčky a nepohnutě. Jen střídavé blednutí a červenání v jeho tváři svědčilo o vnitřním boji při snaze se ovládat.
Petru Bloodovi bylo z toho odporného kupčení nanic. V pozadí se procházela kolem řady vězňů ona mladá dáma a rozmlouvala s guvernérem, který pokulhával po jejím boku, zubil se a naparoval. A ani se nepodívala na smlouvajícího a handrkujícího se plukovníka. Blood přemýšlel, je-li jí to protivné nebo lhostejné.
Plukovník Bishop se otočil na podpatku. „Dobrá. Dám tedy dvacet liber, ale ani o penny víc. Beztoho je to dvakrát tolik, co by vám dal Grabston.“
Kapitán Gardner, který vyrozuměl z tónu plukovníkova hlasu, že tato nabídka je konečná, vzdychl a svolil. A Bishop už postupoval dále podél řady. Na Blooda a na hubeného mladíka po jeho levici popatřil jen s pohrdavým úsměškem. Další muž v pořadí, Wolverstone, urostlý hromotluk ve středních letech, který v bitvě u Sedgemooru ztratil oko, upoutal plukovníkovu pozornost. A smlouvání začalo nanovo.
Blood stál v zářivém svitu karibského slunce a vdechoval čerstvý vzduch, který se v ničem nepodobal vzduchu, který kdy dýchal. Byl to vzduch nasycený zvláštní vůní, v níž se mísily vůně kampešových květů, myrty a aromatických cedrů. A tato nezvyklá vůně ho svedla k neužitečným úvahám. Nebylo mu do řeči a stejně na tom byl Pitt, který stál němě po jeho boku. Toho zase v této chvíli nejvíce tížilo pomyšlení, že má být odloučen od Blooda, kterého si zamiloval a který mu poskytoval rady a pomoc. Pitta se zmocnil tak silný pocit osamělosti a smutku, že toto odloučení pokládal za nejhorší okamžik celé té strastiplné cesty.
A pak přišli další kupci, prohlíželi si vězně a šli zase dál. Blood si jich nevšímal. Na konci řady nastal nějaký rozruch. Gardner cosi hlasitě oznamoval všem ostatním zájemcům, kteří museli čekat, až plukovník Bishop ukončí probírku lidského zboží. Blood se podíval tím směrem a všiml si, že dívka něco říká Bishopovi a ukazuje svým jezdeckým bičíkem se stříbrnou rukojetí na konec řady. Bishop si zastínil rukou oči a pohlédl tam, kam ukazovala. Pak se pomalu a rozvážně rozkolébal, provázen Gardnerem, mladou dámou a guvernérem. Blížili se, až se ocitli před Bloodem. Plukovník by ho byl minul, ale mladá dáma se dotkla bičíkem Bloodovy paže. „To je ten člověk, kterého myslím,“ řekla.
„Tenhle?“ ošklíbl se pohrdavý hlas. Petr Blood se díval do páru malých hnědých očí, utopených ve žluté, nakynuté tváři. Cítil, jak se mu do tváře dere krev nevolí nad tou ponižující prohlídkou.
Plukovník se už obracel k odchodu, když přiskočil Gardner s upozorněním: „Je sice hubený, ale zato hodně vydrží. Je tuhý a zdravý. Když byla polovina z nich nemocná a druhá polovina začala polehávat, tenhle chlapík se držel na nohou a všechny ostatní léčil. Nebýt jeho, polovina by jich cestu nepřežila. Nechci moc, plukovníku. Dejte patnáct liber a je váš. Hodně vydrží, říkám vám, Milosti, hodně vydrží a je silný, i když je hubený. A právě takový nejlíp snesou vedra až začnou. Toho podnebí nikdy nezabije.“
Guvernér se zakuckal smíchem: „Poslyšte, plukovníku, důvěřujte své neteři. Její pohlaví pozná muže, když ho uvidí.“ Rozesmál se, potěšen svou vtipností. Ale smál se jediný. Na tváři dívky se rozprostřel mráček rozmrzelosti. A plukovník byl příliš zaujat tím, co říkal kapitán lodi, než aby ocenil guvernérův humor. Pozoroval Blooda, ohrnul ret a hladil si bradu, zatímco Jeremy Pitt málem rozčilením ani nedýchal.
„Dám vám za něj deset liber,“ řekl nakonec.
Blood si nepřál nic jiného, než aby tato nabídka byla odmítnuta. Nevěděl proč, ale cítil nesnesitelný odpor při pomyšlení, že se má stát majetkem toho odpudivého tlusťocha a v jistém smyslu i té mladé dívky s oříškovýma očima. Ale nikdo se ho neptal na jeho přání. Otrok je otrok a o svém osudu nerozhoduje. Blood byl prodán plukovníkovi Bishopovi za směšnou částku deseti liber.
ODYSEA KAPITÁNA BLOODA (meisterkoch.eu)
.komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď