Kapitola III. SOUDCE JEFFREYS
Až po dvou měsících – 19. září – postavili Petra Blooda před soud. Byl obviněn z velezrady, i když vinen nebyl. Nyní ale, kdyby mohl, velice rád by nějakou tu velezradu spáchal. Neboť ty dva měsíce krutého věznění v něm vyprovokovaly chladnou nenávist k nohsledům krále Jamese. Třebaže byl v zoufalé situaci, musel být vděčen za dvě věci. Především za to, že ho vůbec postavili před soud, a za druhé, že ho soudili právě toho dne, a ne o den dřív. A právě toto zdržení mu poskytlo – aniž to tehdy věděl – jedinou šanci uniknout šibenici.
Měl velké štěstí, že nebyl jedním z těch nešťastníků, které ráno po bitvě dal plukovník Kirke vyvléci z přeplněného bridgewaterského vězení a bez okolků oběsit na náměstí. Velitel tangerského pluku měl tak naspěch, že by se byl takto vypořádal se všemi zajatci, kdyby energicky nezakročil katolický biskup Mews, který učinil stanným soudům přítrž.
I tak Kirke a Feversham dokázali v tom prvním týdnu po bitvě u Sedgemooru popravit přes sto mužů. Popravám předcházel sice soud, ale ten byl spíš loutkovým divadlem. Potřebovali zkrátka lidské oběti pro šibenice, které vysázeli v celém okolí, a bylo jim jedno, kdo z nich je nevinný. Vždyť jakou měl pro ně cenu život nějakého vyděšeného venkovana? Kati měli plné ruce práce a provazy, sekery a kotle s vařící smolou ani na chvíli nezahálely.
Bloodovi se všechno to běsnění vyhnulo a jednoho dne byl zařazen do smutné kolony zajatců, spoutaných po dvou k sobě a hnaných z Bridgewateru do Tauntonu. Ti, kteří byli těžce raněni a neschopni pochodu, byli naházeni na káry. Jejich krvácející rány nikdo neobvázal. Ti šťastnější zemřeli už na cestě – a nebylo jich málo. Když se Blood dožadoval svého práva pomoci raněným, řekli mu, že se nemá plést do věcí, do kterých mu nic není, a vyhrožovali mu zbičováním. Jestliže teď něčeho litoval, pak snad jedině toho, že tehdy nešel do bitvy za Monmouthem.
Na tomto strašném pochodu byl připoután řetězy právě k Jeremiahu Pittovi, který ho do toho neštěstí vlastně dostal. Mladý lodivod byl jeho nejbližším druhem od chvíle, kdy byli spolu zatčeni. A tak je spoutali k sobě už v tom přeplněném vězení, kde je v těch horkých letních dnech skoro umořilo vedro a zatuchlý vzduch. Z vnějšího světa se dostaly do vězení jen útržkovité novinky. I zvěst o Monmouthově popravě, jež vyvolala zděšení mezi lidmi, kteří tu trpěli za něj a za anglikánské náboženství, jehož chtěli být ochránci. A bylo i mnoho těch, kteří zprávě uvěřit nechtěli. Nu, a tak začala kolovat divoká legenda, že nějaký muž, který byl Monmouthovi velmi podobný, vzdal se místo něho, a že Monmouth sám prý uprchl a jednoho dne se opět v plné slávě vrátí, zachrání vlast a ztrestá nepřítele.
Blood vyslechl tuhle historku se stejnou lhostejností jako onu předchozí o Monmouthově smrti. V této souvislosti však uslyšel o jiné hanebnosti, a ta už mu nebyla tak lhostejná, naopak, přispěla k tomu, že ještě víc pohrdal králem Jamesem. Jeho Veličenstvo se totiž uvolilo přijmout Monmoutha, který s pláčem padl před ním na kolena a prosil o milost. To, že svému nešťastnému synovci král milost neudělil, bylo ovšem hanebné a podlé – pravým důvodem tohoto setkání bylo pouze královo zlomyslné zadostiučinění a odmrštění pokorné lítosti bastarda zesnulého bratra. Později vyšlo najevo, že lord Grey, který byl hned po vévodovi z Monmouthu druhým hlavním vůdcem povstání, vykoupil si své omilostnění za čtyřicet tisíc liber. Petr Blood se netajil svým opovržením vůči králi Jamesovi.
„Pěkný ptáček se uhnízdil na trůně, jen co je pravda. Škoda že jsem dřív o něm nevěděl tolik, co vím dnes, to bych se už určitě postaral o to, aby měli aspoň nějaký důvod strčit mě do tohohle vězení. Jen by mě ještě zajímalo, kde je lord Gildoy. Co myslíš, Pitte?“
Mladý Pitt k němu obrátil tvář, z níž se po těch dlouhých týdnech vězení skoro vytratila snědá barva moře, a upřel na Blooda své mlčenlivé oči.
„Od toho dne u Oglethorpů jsme lorda neviděli,“ zamračil se Blood. „A vůbec, kde jsou ostatní zajatí šlechtici, vůdci toho proklatého povstání? Nu, ten případ s Greyem nám leccos vysvětluje. Jsou to boháči, kteří se mohou vykoupit. Zkrátka a dobře: na šibenici se dostanou jenom nešťastníci, kteří šli poslepu za svými vůdci. A vůdci? Ti jsou na svobodě. Zajímavá a poučná lekce. Ale tak už to na tom světě chodívá><!“
Ve stejné náladě a s trpkým úsměškem vstoupil zanedlouho Blood do velké síně tauntonského zámku před soud. Spolu s ním byl předveden i Pitt a zeman Baynes. Ti tři měli být souzeni najednou a jejich případ měl zahájit přelíčení onoho pochmurného dne.
Po všech stěnách síně byly až nahoru ke galeriím, přeplněných zejména dámským obecenstvem, zavěšeny rudé závěsy. To byl svérázný nápad předsedajícího soudce, který si liboval v této barvě. Na vzdáleném konci síně seděli na vyvýšeném pódiu členové senátu – pět soudců v šarlatových talárech a s těžkými tmavými parukami na hlavách. V jejich středu trůnil baron Jeffreys z Wemu, který byl později za kruté zúčtování s povstalci povýšen králem Jamesem II. na nejvyššího soudce.
Stráž předvedla vězně. „Poruší-li někdo z diváků při přelíčení ticho, bude uvězněn,“ oznámil soudní hlasatel. Zatímco šum a šepot pomalu uhasínal, Blood si se zájmem prohlížel dvanáct dobrých a důvěryhodných mužů, kteří tvořili porotu. Ale nevypadali ani dobře, ani důvěryhodně. Byli zastrašení a zkroušení jako smečka kapsářů, přistižených s rukou v cizí kapse. Každý z nich věděl, že musí volit mezi dvěma věcmi: mezi krvelačným mečem soudce, nebo vlastním svědomím.
Z nich přeskočil Bloodův hodnotící pohled na soudce a utkvěl na jejich předsedovi lordu Jeffreysovi, jehož pověst ho předběhla na cestě z Dorchesteru. Byl to asi čtyřicetiletý štíhlý muž s hezkou tváří. Temné jiskrné oči byly přivřené jakoby únavou nebo nějakým utrpením, což zvyšovalo jemnou melancholii jeho pohledu. Živá barva plných rtů a nezdravý nádech červeně na lícních kostech kontrastovaly s nápadně bledým obličejem. A přece bylo něco na těch rtech, co kazilo dokonalost vzhledu. Byla to nějaká nesnadno postižitelná, ale nesporná chybička, která rušila cit temných očí i vznešený klid bledého čela. Blood si prohlížel toho muže se zájmem lékaře a hned poznal, která že mučivá choroba trápí Jeho Lordstvo.
„Bloode, zvedněte ruku!“ Drsný hlas soudního písaře mu opět připomněl, kde se ocitl. Mechanicky uposlechl a písař jednotvárným hlasem odříkal mnohomluvnou obžalobu, která označovala Blooda za hanebného zrádce svého nejjasnějšího a nejvznešenějšího panovníka Jamese Druhého, z boží milosti krále Anglie, Skotska a Irska. Pravilo se v té žalobě, že Petr Blood, naveden a sveden ďáblem, zradil povinnou a přirozenou poslušnost ke svému králi, dopustil se porušení míru v království a rozpoutal válku, aby zbavil svého krále titulu, cti a koruny. A říkalo se tam ještě mnoho takových věcí. Nakonec soudní písař obžalovaného vyzval, aby přiznal, zda je vinen či nikoli.
Blood odpověděl: „Jsem zcela nevinen.“
U stolu vpravo před ním vyskočilo malé chlapisko s ostře hranatým obličejem. Byl to žalobce Pollexfen.
„Jste vinen, nebo nejste vinen?“ vyštěkl ten nevlídný pán. „Smíte odpovídat pouze těmito slovy.“
„Pouze těmito slovy?“ zeptal se Blood. „Tak tedy prosím: nejsem vinen.“ A podíval se na pány soudce. „S vaším dovolením, ctěný soude, nedopustil jsem se ničeho z toho, co tu bylo o mně řečeno. Moje vina je leda v tom, že jsem s nepochopitelnou trpělivostí snášel dvouměsíční žalář v špinavé kobce, což ohrozilo nejen mé zdraví, ale i život.“
A když už byl v ráži, chystal se říci ještě mnohem víc, jenže v tomto okamžiku zasáhl předseda soudu jemným, téměř až prosebným hlasem: „Podívejte se, pane. Musíte se tu přidržovat běžných a obvyklých metod soudního přelíčení, a proto jsem nucen vás přerušit. Neznáte zřejmě náležitosti soudního řízení.“
„Neznám je a byl bych si toto seznámení docela rád odepřel i teď.“
Zákmit úsměvu na okamžik rozjasnil soudcovu soustředěnou tvář. „To rád věřím. Ostatně budete mít možnost se rozpovídat, až dojde na vaši obhajobu. Avšak cokoli řeknete teď, je v rozporu s pravidly procesního řízení, a tedy zhola nepřípustné.“
Povzbuzen touto zjevnou sympatií a porozuměním, lékař uposlechl pokynu a vyslovil souhlas s tím, že bude souzen Bohem a vlastí. Nato se soudní písař pomodlil k Bohu a požádal Andrewa Baynese, aby pozvedl ruku a odpověděl na obvinění.
Po Baynesovi, který prohlásil, že není vinen, soudní písař přešel k Pittovi, který směle přiznal svou vinu.
„Tak to rád slyším,“ s uspokojením prohlásil soudce. Jeho čtyři druhové v šarlatu souhlasně přikyvovali. „Kdyby byli všichni tak zatvrzelí, jako ti dva jeho společníci, nikdy bychom s tím neskoncovali.“
Po této mrazivé poznámce, z jejíhož chladu přeběhl mráz po zádech přítomných, ujal se slova žalobce Pollexfen. V mnohomluvném výkladu rozebral obžalobu proti všem třem obviněným, a zejména proti Petru Bloodovi, jehož případ byl první na řadě.
Jediným svědkem obžaloby byl kapitán Hobart. Stručně vypovídal o tom, jak našel všechny tři spolu s lordem Gildoyem. Podle rozkazu svého plukovníka by byl prý Pitta bez řečí pověsil, ale zabránily mu v tom lži obžalovaného Blooda, který mu namluvil, že Pitt je významným šlechticem. Když skončila kapitánova svědecká výpověď, lord Jeffreys se podíval na Blooda.
„Chce obžalovaný položit panu svědkovi nějaké otázky?“
„Nechci, Vaše Lordstvo. Vylíčil přesně a správně to, co se stalo.“
„Jsem rád, že to přiznáváte a že se nepokoušíte o vytáčky, jak to obvykle dělají lidé vašeho druhu. Mimochodem, rád bych vám připomněl, že by vám jakékoli vykrucování nebylo stejně nic platné. Nakonec se totiž vždycky dostaneme k pravdě.“
Baynes a Pitt rovněž přiznali správnost kapitánova svědectví. A tu si soudce s úlevou oddechl. „Když je to tak, půjdeme tedy s Boží pomocí dále. Máme ještě mnoho práce.“
Z jeho hlasu se náhle vytratil jakýkoli nádech laskavosti. Teď to byl hlas úsečný, drsný a rty, jimiž procházel, se křivily pohrdáním. „Domnívám se, pane Pollexfene, že nyní, kdy hanebná zrada těchto tří padouchů je dokázána, a když ji dokonce přiznali, není už třeba nic dodávat.“
Tu se však ozval jasný, poněkud posměšný hlas Blooda. „S vaším dovolením, Vaše Lordstvo, tady je třeba dodávat ještě mnoho.“
Soudce strnul v údivu nad Bloodovou smělostí a pak jeho tvář ztemněla hněvem. „Cože, ty ničemo? Ty by ses opovážil mařit náš čas svým směšným vykrucováním?“
„Prosil bych, Vaše Lordstvo, abyste vy i pánové z poroty ráčili vyslechnout mou obhajobu. Jestli se nemýlím, tak jste mi to před chvílí sliboval.“
„Jen se nestarej, lotře. Vyslechnut budeš.“ Soudcův hlas byl drsný jako pilník. Ale při řeči jej náhle uštkla bolest a na okamžik mu zkroutila tvář. Bílou pěstěnou rukou, protkanou naběhlými modrými žílami, vytáhl kapesník a utřel si čelo a ústa.
Petr Blood to všechno pozoroval zrakem lékaře a viděl, jak si mučivá nemoc pohrává se svou obětí.
„Dostaneš slovo. Ale když ses přiznal, jak se chceš vlastně ještě hájit?“
„Posoudíte to sám, Vaše Lordstvo.“
„Kvůli tomu tu taky jsem.“
„A rovněž i vy, pánové,“ řekl Blood a podíval se na porotce, kteří se neklidně zavrtěli pod jeho sebevědomým pohledem. Těžká obvinění lorda Jeffreyse jim nahnala strach. A nebylo jim o mnoho lépe, než kdyby byli sami obžalováni z velezrady.
Blood pokročil vpřed, klidný, vzpřímený, mírně zachmuřený. Byl čerstvě oholen a jeho paruka, třebaže s poněkud splihlými kadeřemi, byla jaksepatří učesaná a upravená.
„Kapitán Hobart tu vypovídal, že mě našel na Oglethorpově farmě v pondělí ráno po bitvě u Westonu. Ale neřekl vám, pane, co jsem tam dělal.“
Soudce ho přerušil: „Nu, a co bys asi tak mohl dělat ve společnosti rebelů, z nichž dva – lord Gildoy a tady ten tvůj kamarád – už svou vinu přiznali?“
„To bych vám právě rád řekl, Vaše Lordstvo.“
„Tak to tedy řekni, ale mluv stručně. Protože kdybych měl poslouchat všechno, co vy zrádní psi nažvaníte, seděl bych tu do jara.“
„Byl jsem tam, mylorde, jako lékař, abych ošetřil rány lorda Gildoye.“
„Cože? Ty nám tu chceš namlouvat, že jsi lékař?“
„Jsem absolventem Trinity College v Dublinu.“
„Panebože!“ zvolal lord Jeffreys, jehož hlas opět nabyl síly, a nespustil pohled z poroty. „To je ale drzý neřád! Svědek nám tu přece řekl, že se před několika lety setkal v Tangeru s obžalovaným, který byl tehdy důstojníkem ve francouzských službách. A slyšeli jste, že obžalovaný s výpovědí svědka souhlasil.“
„Ano. Protože to je pravda. Ale to, co vám říkám já, je také pravda. Byl jsem několik let vojákem, ale předtím jsem byl lékařem. A lékařem jsem znovu od letošního ledna a usadil jsem se v Bridgewateru. To vám může dosvědčit sto svědků.“
„Není vůbec zapotřebí, abys nás tím připravoval o drahocenný čas. Usvědčím tě tvými vlastními slovy. Jen se chci ještě zeptat: jak to, že ty, který se vydáváš za lékaře, jsi byl v armádě vévody z Monmouthu?“
„Nikdy jsem v této armádě nebyl. Žádný svědek to netvrdil a ani tvrdit nemohl. S tímhle povstáním jsem neměl nic společného. A vůbec, co bych měl pohledávat já, který jsem se narodil a byl vychováván jako katolík, v armádě vůdce protestantů?“
„Ty a katolíkem?“ Soudce si ho na okamžik zamračeně změřil. „Spíš vypadáš na ufňukaného protestanta. Já ucítím protestanta na čtyřicet mil.“
„Tím víc mě ovšem překvapuje, že s tak citlivým nosem Vaše Lordstvo nerozpozná katolíka na čtyři kroky.“
Galeriemi přeběhla vlnka smíchu, kterou však za okamžik zmrazil soudcův zuřivý pohled a hlas soudního hlasatele. Lord Jeffreys se naklonil ještě víc dopředu a pozvedl úzkou bílou ruku, která stále držela krajkový kapesník.
„Tvoje náboženství, příteli, ponecháme zatím stranou,“ děl sladce. „Dávej dobře pozor na to, co říkám.“ A vztyčeným ukazovákem podtrhával každé slovo. „Abys věděl, neexistuje žádné náboženství, které by schvalovalo lež. Tvá duše je nesmrtelná a nic na světě nemá větší cenu než duše a její nesmrtelnost. Pamatuj si, že Bůh, před jehož poslední soud jednou všichni předstoupíme, potrestá tě za každou faleš. A plným právem tě uvrhne do věčných plamenů a hodí tě do bezedné jámy ohně a síry, jestliže jen v nejmenším sejdeš z cesty pravdy. Neboť Boha oklamat nelze. Vyzývám tě proto, abys mluvil jen a jen pravdu. Jak se tedy stalo, žes byl zatčen spolu s těmito rebely?“
Blood na něho chvilku zíral v mlčenlivém úžasu. Nepochopitelný, neskutečný byl tenhle člověk, jako z nějakého těžkého snu. Pak se Blood vzpamatoval a odpověděl: „Zavolali mě, abych ošetřil lorda Gildoye. Šel jsem, protože jsem to považoval za svou lékařskou povinnost.“
„Tys to považoval tedy za svou povinnost?“ Soudce teď vypadal divoce – bílá tvář se rty rudými jako krev, po níž bažil. Civěl na Blooda a škodolibě se usmíval. Pak se trochu ovládl, zhluboka vzdychl a osladil svou řeč laskavějším tónem. „Jak ty si dovoluješ plýtvat naším vzácným časem. Ale budiž, mám s tebou trpělivost. Pověz nám tedy, kdo pro tebe přišel?“
„Tady pan Pitt. Jistě to dosvědčí.“
„Ták! Pan Pitt má svědčit? On, který se sám přiznal, že je zrádce? To je tedy tvůj svědek?“
„Tak se zeptejte pana Baynese.“
„Milý pan Baynes bude mít dost starostí sám se sebou, jestliže chce uchránit svůj vlastní krk před oprátkou. Tak tohle jsou tví jediní svědkové, není-liž pravda?“
„Mohl bych vám přivést spoustu dalších svědků z Bridgewateru, kteří mě tenkrát ráno viděli, jak jsem se vydal na cestu s panem Pittem na jednom koni.“
Lord se usmíval. „Nebude toho zapotřebí. Nechci už totiž s tebou ztrácet čas, rozumíš? Odpověz mi jedině na tuto otázku: když pro tebe přišel pan Pitt, věděl jsi, že je přívržencem Monmoutha?“
„Věděl jsem to, Vaše Lordstvo.“
„Věděl jsi to! Ha!“ Lord se vítězně podíval na hrbící se porotu a krátce, pichlavě se zasmál. „A přesto všechno jsi s ním šel?“
„Ano, šel. Ošetřit zraněného člověka. Byla to má povinnost.“
„Tvá povinnost, říkáš?“ Lordem opět zalomcovala zuřivost. „Můj ty Bože, kolik jen žije na tomhle světě zmijí! Abys věděl, ničemo, tvou svatou povinností je sloužit králi a Bohu. Ale nechme toho. Jestlipak ti také řekl, koho máš ošetřit?“
„Ano. Lorda Gildoye.“
„A tys věděl, že lord Gildoy byl zraněn v bitvě a na které straně bojoval?“
„Věděl jsem to.“
„A přesto jsi šel, a nám tu chceš namlouvat, že jsi věrným a loajálním poddaným našeho krále.“
Tu ztratil Petr Blood na okamžik trpělivost: „Měl jsem co dělat, Vaše Lordstvo, s jeho ranami, a ne s jeho politikou.“
Z galerie, ba i z řad poroty, se ozval souhlasný šepot. Avšak soudce se jen ještě více rozlítil. „Tak drzý darebák jako jsi ty se snad ještě nenarodil.“
Celý bledý v tváři se otočil k porotě. „Doufám, páni porotci, že si dobře všímáte, jak se ten ničemný zrádce chová. Tady vidíte, jaký to je zločinec. Už jen to, co nám tu sám řekl, by stačilo k tomu, abychom ho pověsili ne jednou, ale tucetkrát. Ještě mi odpověz, obžalovaný, na tuto otázku: když jsi napovídal kapitánu Hobartovi ty své lži o šlechtickém původu toho druhého zrádce Pitta, co jsi tím sledoval?“
„Chtěl jsem ho zachránit před oběšením bez soudu, jak mu kapitán Hobart vyhrožoval.“
„Co ti bylo do toho, jestli a jak ten mizera bude oběšen?“
„Spravedlnost je věcí každého loajálního poddaného, protože nespravedlnost spáchaná královským úředníkem znamená do jisté míry i zneuctění královského majestátu.“
To byl chytrý výpad. Na každou jinou porotu by tato odpověď zapůsobila silným dojmem. A možná že by dokonce ovlivnila i tyto ustrašené ovečky. Ale byl to obávaný soudce, kdo se postaral o to, aby žádné nepatřičné vlivy na pány porotce nepůsobily.
„Pane na nebesích!“ Povstal a planul ve svatém hněvu. „Už jste kdy viděli takového ubreptaného drzouna? Skoncoval jsem s tebou. Už tě vidím, ty lotře, už tě vidím s oprátkou kolem krku.“
Po těchto slovech opět zapadl do křesla a ztichl. Jen zlýma očima hltal svou oběť. Vypadalo to, jako by spadla opona. Z jeho popelavé tváře se vytrácelo všechno vzrušení. A zase ji obestřela ta dřívější vznešená zádumčivost. Po malé pauze znovu promluvil a jeho hlas zněl jemně, ba téměř něžně. Přesto však každé jeho slovo proniklo až do nejzazšího kouta ztichlé soudní síně.
„Nejsem z těch, kteří přejí bližnímu něco nepříjemného nebo se dokonce radují z jeho věčného zatracení. Všechno to, co jsem tu říkal, říkal jsem z křesťanského soucitu k tobě. Přeji si totiž jenom to, abys pamatoval na svou nesmrtelnou duši a abys ji tvrdošíjným setrváváním v bludech a nepravdě neodsoudil k věčnému zatracení. Nicméně vidím, že všechno mé úsilí a všechen soucit a milosrdenství jsou marné, a proto už neřeknu více.“
Znovu se obrátil k porotě s tím výrazem zasněné vznešenosti: „Pánové, mou povinností je obeznámit vás se zákonem, podle něhož jsme nuceni soudit všechny rebelanty. Jestliže osoba, třebaže se vzpoury aktivně neúčastní, povstalce vědomě přijímá, ukrývá či podporuje, pak je tato osoba stejným zrádcem jako ten, kdo proti králi pozvedl zbraň. Páni porotci, naše přísaha a naše svědomí nás zavazuje seznámit vás s duchem a literou zákona. A vás zavazuje uvážit všechna fakta a potvrdit svým výrokem právo.“
V závěrečném projevu se jal dokazovat, že Baynes i Blood jsou vinni z velezrady. Baynes proto, že zrádce ukrýval, a Blood proto, že tomuto zrádci ošetřil rány. Svou řeč prošpikoval hlubokomyslnými výroky o králi, jehož Bůh ustanovil přirozeným a zákonným panovníkem, a nadávkami na vévodu z Monmouthu.
„Milostivý Bože, jaké to jen žijí mezi námi zmije,“ těmito horoucími slovy zakončil výbuch řečnického zápalu. Načež klesl do křesla, aby si odpočinul. Chvilku vydržel sedět klidně a způsobně si osušoval rty, ale brzy jím projel poryv bolesti, jež mu znovu zkroutila obličej. Několika téměř nesrozumitelnými, syčivými slovy vybídl porotu, aby se poradila o svém výroku.
Blood vyslechl celou tu kaskádu mstivých a urážlivých slov s takovým klidem, že i později, když si na to vzpomněl, byl sám sebou překvapen. Tak ho totiž udivil tenhle člověk se svou měnlivou gestikulací, střídáním nálad a tónů v řeči, jimiž zastrašoval porotu a nutil ji k vyřčení toho nejhoršího výroku, že až skoro zapomínal na okolnost, že v sázce je jeho vlastní život.
Ustrašená porota se radila jen malou chvíli a uznala všechny tři vinnými. Blood se rozhlédl po soudní síni, obestřené rudým suknem. Na okamžik mu splynuly tváře všech přítomných v nezřetelnou mlhu. Pak se zase vzpamatoval a slyšel, jak se ho nějaký hlas ptá, co může říci na svou obranu, aby nad ním, usvědčeným z velezrady, nebyl vynesen rozsudek smrti.
Blood se zasmál. Byl to soud nad životem a smrtí, a přece to byla jen směšná groteska, aranžovaná šarlatovým šarlatánem s vychytralýma očima, který byl v jedné osobě šaškem i brutálním nástrojem královské msty. A právě tenhle klaun se cítil Bloodovým smíchem dotčen.
„Jakže? Ty se opovažuješ smát se s oprátkou kolem krku, ty se odvažuješ chechtat se na samém prahu věčnosti?“
Blood odvětil: „Co bych se nesmál? Třebaže stojím na prahu smrti, přece jen jsem na tom líp než vy, mylorde. Vy už mě, nevinného člověka, jehož jediným zločinem je, že ošetřil raněného, vidíte s oprátkou kolem krku. A mluvíte-li o tom, co bude se mnou, tak asi jako soudce dobře víte, co říkáte. A já jako lékař, zase dobře vím, co říkám, když hovořím o tom, co se stane s vámi. A rovnou vám tu povím, že bych nechtěl vyměnit oprátku, kterou mi házíte na krk, za kámen, který nosíte ve svém těle vy. Smrt, ke které mě odsuzujete, je příjemnou zábavou proti té smrti, ke které bylo Vaše Lordstvo odsouzeno Soudcem Nejvyšším, Bohem, na kterého se tak rád a často odvoláváte.“
Soudce seděl strnule a zpříma, jen v zsinalé tváři mu bolest křivila rty. Čas plynul a v soudní síni, ohromené Bloodovou řečí, se neozval ani šelest, ani hlásek. Všichni, kdo znali lorda Jeffreyse, věděli, že tohle hrozivé ticho bude vzápětí vystřídáno hromem a bleskem. Ale bouře kupodivu nepřicházela. Pozvolna se navracela barva do bílé tváře. Šarlatová postava znovu ožila a naklonila se dopředu. Lord povstal a začal mluvit. Zastřeným hlasem a stručně, mnohem stručněji, než to míval ve zvyku, vynesl rozsudek smrti. Mluvil jako člověk, jehož myšlenky, zatímco rty hovoří, jsou bůhvíkde. A kupodivu ani nezareagoval na poslední slova Petra Blooda.
Jakmile vyřkl rozsudek, s očima napolo zavřenýma a s čelem pokrytým krůpějemi potu klesl do křesla. Vězňové byli vyvedeni ze síně. Jeden z porotců zaslechl, jak žalobce Pollexfen, který byl tajným liberálem, zašeptal do ucha jinému advokátovi: „Na mou věru, ten darebák ale nahnal Jeho Lordstvu strach. Je skoro škoda, že musí viset. Protože člověk, který dokáže postrašit Jeffreyse, by to mohl dotáhnout daleko.“
Soudce baron Jeffreys of Wem, jenž v těchto procesech neblaze proslul a byl skutečně králem povýšen na nejvyššího soudce, trpěl bolestivým onemocněním ledvin, pyelonefritidou. Nakonec na ně o čtyři roky později zemřel ve svých 44 letech.
komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď