Nové vydání historického románu, jenž byl ve své době světovým bestsellerem. Mladý lékař je odsouzen k trestu smrti za to, že ošetřil zraněného povstalce proti anglickému králi. Na poslední chvíli byl však trest změněn na otroctví na plantáži jednoho z ostrovů Karibského moře. Zde se mu podaří uprchnout a stane se velitelem bukanýrů bojujících proti Španělům. Jeho citový život však komplikuje tajená láska k neteři nenáviděného otrokáře. Dívka, kterou miluje, na něj pohlíží s pohrdáním jako na zloděje a piráta. Romantický příběh se odehrává na pozadí skutečných událostí konce 17. století, kdy kolonizátoři bojovali mezi sebou o bohatá zámořská území. Na motivy tohoto dobrodružného románu Hollywood natočil film s tehdy oblíbenými herci Errolem Flynnem a Olivií de Havillandovou.
1. POSEL
Poklidně zaléval červené muškáty na římse svého okna nad uličkou Water Lane ve městě Bridgewater v jihozápadní Anglii. Odnaproti z okna ho přísně pozorovaly dva páry nepříliš přátelských očí. Občas pohlédl dolů na proud lidí, valící se úzkou uličkou. Dnes už podruhé se dav hrnul ke Castle Field, kde již v časném odpoledni protestantský kaplan Ferguson hřímal a horlil a v jeho kázání bylo více zloby než zbožnosti.
V těch rozčileně spěchajících hloučcích byli muži se zelenými haluzemi na kloboucích a s podivnými zbraněmi v rukou. Pravda, někteří z nich si nesli na ramenou brokovnice a tu a tam se v chumlu zaleskla i šavle, ale hodně jich třímalo různé bojové sekery a palcáty. Avšak ponejvíce se oháněli mohutnými kůsami, vyrobenými z kos; tahle zbraň byla sice strašná napohled, ale nemotorná v rukou. Mezi narychlo svolanými bojovníky tak kráčeli tkalci, tesaři, kováři, zkrátka mistři a tovaryši všech cechů. Bridgewater stejně jako Taunton ochotně vyslal do služeb vévody z Monmouthu své muže. Každý chlap, kdo měl věk a sílu, aby udržel zbraň v ruce, musel jít, jinak by sám sebe pasoval na zbabělce nebo papežence.
Ale Peter Blood, muž nejen nadmíru schopný zbraň nosit, ale dokonce v boji ostřílený, se toho vlažného večera věnoval svým pelargoniím a za těmi bojechtivými nadšenci jen utrousil verš Horatia, básníka, kterého měl odedávna v oblibě. „Quo, quo, scelesti, ruitis?“ (Kam se to ženete, vy blázni?)
Přestože mu v žilách proudila horká krev po toulavých předcích jeho matky, která pocházela ze Somersetshire, zůstával v tomhle fanatickém varu rebelie nezúčastněně klidným. Chladně pohlížel na muže, spěchající pod prapory svobody, které utkaly panny z Tauntonu, dívky ze seminářů slečny Blakeové a paní Musgraveové. Tyto ctnostné ženy rozpáraly své hedvábné sukně a ušily z nich zástavy pro armádu vévody z Monmouthu.
Avšak Blood toho až příliš věděl o tomto chlapíkovi, než aby se dal obalamutit legendou o legitimitě jeho královského původu, v jejímž znamení byl vztyčen prapor rebelie. Četl ono prohlášení, vyvěšené na kříži v Bridgewateru i v Tauntonu a jinde, v němž se pravilo, že „po úmrtí našeho svrchovaného vládce Charlese II., následnické právo na korunu Anglie, Skotska a Irska, přechází podle zákona na nejvznešenějšího prince Jamese, vévodu z Monmouthu, syna a následníka krále Charlese II.“
Mohl se tomu jen smát stejně jako jinému oznámení, že vévoda z Yorku, jenž se také jmenoval James, nejprve dal svého královského bratra Charlese otrávit a ihned poté se uzurpátorsky zmocnil jeho koruny.
Která z těchto lží byla větší, to nevěděl. Blood totiž strávil dobrou třetinu svého života v Nizozemí, kde James z Monmouthu, který se nyní prohlašoval králem, spatřil světlo světa před nějakými šestatřiceti lety. Znal historku, která se tam vypravovala o původu toho člověka, který byl nemanželským synem anglického krále a jeho krásné milenky Lucy Walter. Nicméně přívrženci Monmoutha se snažili šířit legendu o tajném sňatku jeho královského otce s Lucy, aby dodali zdání legitimity jeho nároku na anglickou korunu. A aby prosadili Monmouthova smyšlená práva, byli tito západoangličtí hlupci, vedení hrstkou bojechtivých liberálů, zlákáni k povstání! Jak jinak než pohromou a neštěstím může skončit tento groteskní podnik? Tihle poblouznění sedláci a řemeslníci se ženou vstříc své záhubě.
„Quo, quo, scelesti, ruitis?“ Zasmál se s povzdechem, ale smích byl silnější než povzdech, neboť Blood byl až příliš sebevědomý, než aby se nechával unést emocemi. Spoléhal jen na sebe, protože tak ho život naučil. Někdo se srdcem citlivějším měl by důvod zaslzet při pohledu na tyto horoucí, prosté ovečky, pochodující s pevnou vírou, že táhnou do boje na obranu práva, svobody a anglikánské víry. Věděl totiž, co už několik hodin věděl celý Bridgewater, že Monmouth má v úmyslu svést bitvu ještě tuto noc. Vévoda chtěl podniknout překvapivý útok na královskou pravidelnou armádu, vedenou Fevershamem, která právě tábořila v Sedgemooru.
Poodstoupil od okna, aby jej mohl zavřít. Přitom se podíval na protější stranu ulice, a nakonec se přece jen jeho zrak setkal s nepřátelskýma očima, které ho pozorovaly. Patřily slečnám Pittovým, roztomilým, sentimentálním pannám, které – stejně jako jiné ženy v Bridgewateru –, hezkého vévodu z Monmouthu náramně zbožňovaly.
Blood se pousmál a uklonil se jim na pozdrav, protože s těmito dámami býval zadobře. Vždyť jedna z nich byla dokonce nějaký čas jeho pacientkou. Ale na jeho pozdrav se mu nedostalo odpovědi. Naopak, vrátily mu pohled plný studeného opovržení. Dobře chápal příčinu tohoto nepřátelství, které narostlo v tom posledním týdnu, co švarný Monmouth přijel a popletl hlavy všem místním ženám, mladým i starým. Slečny Pittovy Bloodem pohrdaly, protože on, mladý a silný muž, a navíc cvičený voják, který by se teď mohl náležitě uplatnit, stojí stranou a piplá se s muškátem. Jejich vlastní synovec Jeremiah, kormidelník lodi, jež kotvila v Bridgewaterském zálivu, zanechal kormidla a chopil se muškety na obranu práva.
Jenže Blood už měl dost dobrodružství a hodlal se věnovat již jen medicíně, byl přece lékařem a nikoli válečníkem. Zavřel okno, stáhl záclony a otočil se do útulné světnice, kde už byly rozsvíceny svíčky. Paní Barlowová, jeho hospodyně, právě prostírala k večeři.
„Zdá se, že ty octové panny tam odnaproti na mne jaksi zanevřely.“ Měl příjemný, drnčivý hlas s irským přízvukem, kterého se nezbavil ani po svých toulkách světem. Byl to hlas, který dovedl přemlouvat, vábivě i laškovně, anebo vyslovit povel tak, že uposlechl každý. Pod černým obočím svítily světle modré oči, posazené po stranách ostrého, poněkud zahnutého nosu. Ačkoliv chodil v černém, jak se slušelo na jeho povolání ranhojiče, přesto byl oblečen s elegancí člověka, který má rád pěkné šaty. Byl to spíše povahový návyk někdejšího dobrodruha než záměr usedlého lékaře, kterým byl dnes.
Jeho kabát z jemného saténu byl lemován stříbrem, rukávy brabantskou krajkou a také límec byl ozdoben krajkou z vlámského Mechelenu. Jeho mohutná černá paruka byla pečlivě nakadeřena jako u nějakého vznešeného šlechtice z Whitehallu.
Nebýt krutého kousku, který mu osud nachystal, byl by žil až do smrti pokojným životem lékaře v tomto somersetshirském přístavu. Byl synem irského lékaře a místní dámy, po níž mu v žilách kolovala neklidná krev Frobisherů. Tato nezkrotnost lekala jeho katolického otce, který měl na Ira povahu až nezvykle mírumilovnou. Dávno už se rozhodl, že chlapec jej má následovat v jeho ctihodném povolání. A Peter Blood, který měl rozum na pravém místě, potěšil otce tím, že ve svých dvaceti letech získal titul bakaláře lékařských věd na Trinity College v Dublinu. Otec přežil jeho úspěch o pouhé tři měsíce. Matka tehdy ležela v hrobě již několik let. A tak Peter Blood zdědil několik set liber, s nimiž se vydal do světa. Sled pozoruhodných náhod způsobil, že vstoupil do služeb Holanďanů, kteří tehdy vedli válku s Francií. Dostalo se mu cti sloužit na válečné lodi jako důstojník pod slavným de Ruyterem a účastnit se bitvy ve Středozemním moři, v níž tento velký holandský admirál přišel o život.
Po míru v Nijmegenu prožil dva roky ve španělském vězení. Po svém propuštění popadl kord a šel pomáhat v boji proti Španělům za osvobození Nizozemska. Bylo mu právě dvaatřicet, když jeho touha po dobrodružství začala pohasínat. A poněvadž i jeho zdraví bylo následkem starého zranění oslabené, přepadl ho stesk po domově. V Nantes nastoupil na loď mířící do Irska. Když však byla zahnána nepříznivým počasím do zálivu anglického Bridgewateru, rozhodl se zůstat tady, v rodném kraji své matky.
A tak přišel do Bridgewateru v lednu 1685. Protože se mu líbilo toto místo, kde se mu rychle vracelo zdraví, a protože soudil, že si už užil dosti dobrodružství na jeden lidský život, rozhodl se, že se konečně usadí.
Bakalář lékařských věd, Peter Blood, měl zato, že do nadcházející bitvy mu nic není, a proto ho nezajímal rozruch, který nedal té noci usnout Bridgewateru, a šel si brzo lehnout. Poklidně spal už dávno před jedenáctou hodinou, kdy vyrazil Monmouth se svým povstaleckým vojskem po bristolské cestě, aby obešel bažiny, ležící mezi ním a armádou vévody z Yorku, bratra zesnulého panovníka, jenž se již nechal korunovat jako král James II. Početní síla a výhody, jež měl Monmouth z toho, že překvapil obchvatem královskou armádu, přišly všechny vniveč chybami a špatným vedením ještě dříve, než se pustil do křížku s Fevershamem.
Armády se střetly kolem druhé hodiny ranní, to bylo 6. července 1685. Blood nerušené spal, zatímco v dáli hřměla děla. A vzbudil se ze svého spokojeného spánku teprve před čtvrtou hodinou, kdy slunce už vycházelo a rozptylovalo poslední závěje mlhy nad zpustošeným bitevním polem. Posadil se na posteli, protřel si oči a poznenáhlu se vzpamatovával. Těžké rány, jež ho probudily, dopadaly na vrata jeho domu a jakýsi hlas vykřikoval nesrozumitelná slova. Myslel si, že ho volají k porodu. Vzal si župan, obul trepky a běžel rychle dolů. Na schodech se málem srazil s vylekanou a neupravenou paní Barlowovou, která právě vstala. Několika slovy umírnil její podrážděné kvokání a šel sám otevřít.
V šikmých paprscích jitřního slunce tu stál bledý udýchaný mladík, divokého pohledu, se zchváceným koněm. Celý byl pokryt prachem a špínou a levý rukáv kazajky měl úplně rozedraný. Otvíral ústa, chtěl něco říci, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Blood v něm poznal mladého lodivoda Jeremiaha Pitta, synovce starých panen odnaproti, jednoho z těch, kdož byli všeobecným nadšením vtaženi do víru povstání proti novému králi. Ulice, vyrušená hlučným námořníkovým příchodem, se probouzela; dveře se otvíraly a v okenicích se ozývaly zvědavé a postrašené hlasy.
„Tak jen se pěkně uklidněte,“ řekl Blood. „Když člověk moc pospíchá, nic nedokáže.“
Avšak mladý muž s vyděšeným pohledem nebral dobrou radu na vědomí, drmolil cosi páté přes deváté, těžce oddychoval a lapal po vzduchu.
„Lord Gildoy,“ sípal, „je těžce raněn… v Oglethorpově farmě u řeky… odnesl jsem ho tam… a… on mě poslal pro vás. Pojďte proboha se mnou! Rychle, prosím vás, rychle!“
Popadl lékaře za ruku a spěšně ho vlekl, nevšímaje si, že je Blood jen v županu a v trepkách. Ale ten se vyprostil z jeho sevření. „Samozřejmě, že půjdu,“ řekl. Lord Gildoy byl jeho příznivcem a ochráncem od chvíle, kdy se tu usadil. A proto byl Blood ochoten učinit vše, co bylo v jeho silách, aby mu splatil svůj dluh. Jen ho mrzelo, že se mu naskýtá taková smutná příležitost. Věděl až příliš dobře, že zbrklý mladý šlechtic je zaníceným přívržencem Monmoutha.
„Samozřejmě, že půjdu. Ale napřed se musím trochu obléci a vzít si pár maličkostí, které asi budu potřebovat.“
„Pochopte, každá minuta je drahá!“
„Jen klid, já už si pospíším. Ale znovu vám říkám: nejlíp člověk udělá, když se neukvapí. Pojďte dál a klidně si sedněte…“ Otevřel dveře přijímacího pokoje.
Mladý Pitt netrpělivým mávnutím ruky odmítl pozvání. „Počkám venku. Jen proboha spěchejte!“
Blood odešel se ustrojit a vzít si brašnu s lékařskými nástroji. Na podrobné otázky o zranění lorda Gildoye bude dost času na cestě. Zatímco si obouval vysoké boty, dával paní Barlowové příkazy pro dnešní den, jako například, co má uvařit k obědu. Nebylo mu však souzeno, aby tento oběd mohl sníst.
Když konečně vyšel ven, následován paní Barlowovou, která kvokala jako podrážděná slípka, našel mladého Pitta obklopeného davem vyděšených polooblečených obyvatel, většinou žen, dychtících po zprávách o výsledku bitvy. Jaké zprávy jim podal, bylo snadno poznat z nářku, který prostupoval ranním vzduchem. Když lodivod spatřil lékaře s brašnou pod paží, protlačil se davem, setřásl ze sebe únavu i obě hořekující tety, které se ho pevně držely, uchopil uzdu svého koně a vyskočil do sedla.
„Pojďte, pane,“ křičel. „Nasedněte za mne.“
Blood ho beze slova uposlechl. Pitt bodl koně ostruhami a malý dav se rozestoupil. A tak, přidržuje se na zádi koně opasku svého druha, vydal se Peter Blood na svou odyseu. Neboť Pitt, v němž Blood viděl jen posla zraněného povstaleckého šlechtice, byl ve skutečnosti poslem jeho osudu.
Druhá kapitola vyjde zítra
Historické romány (meisterkoch.eu)
ODYSEA KAPITÁNA BLOODA (meisterkoch.eu)
komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď