Kapitola XII. OCHRÁNCE
Leachovi důstojníci si brzy povšimli vášně svého šéfa pro madam de Bernisovou, jejíž příznaky se začínaly projevovat neustálou zádumčivostí a podrážděností. Zpočátku tomu ale nevěnovali příliš pozornost a považovali to spíše za dobrou inspiraci pro oplzlé vtipy. Pak je ale vychytralý Bundry upozornil na škody, jež by z toho mohly pro ně vzniknout. Jeho chladné spekulace je zneklidnily a jednoho dne po obědě, když se setkali s Leachem ve stanu, uspořádali válečnou poradu.
Bundryho si zvolili za svého mluvčího, byl klidný a měl odvahu, byl vlastně jediný, kdo dokázal směle mluvit s prchlivým kapitánem o tak delikátní věci jako byla de Bernisová. Jeho zjizvená tvář se svou bezvýrazností podobala masce a mnohdy působila až strašidelným dojmem. Kromě pohybů rtů a výrazu očí neprozrazovala ani nejmenší hnutí jeho myšlenek. A i ten výraz očí byl většinou nehybný jako pohled hada, jeho řeč byla stručná, oděv vždy čistý, jako tehdy, když byl ještě kapitánem obchodní lodi.
Svým chladným způsobem a rozvážným hlasem vysvětlil kapitánovi stručně a jasně, že důstojníci neschvalují, že se stále zabývá tou ženou. Leach se rozzuřil, řval a hrozil, že přerazí vaz každému, kdo se mu postaví na odpor. Pod tímto přílivem hněvu se Wogan, Halliwell i Ellis zbaběle krčili a litovali, že si s tím vůbec začínali.
Ale Bundry se na kapitána díval chladnýma očima, v jejichž hloubce se snad skrývala magická moc, jež se připisuje pohledu hada.
„Jen si křičte, kapitáne, jen tak dál. Možná, že se tak trochu vybouříte a že pak vyslechnete i naše důvody.“
„Důvody? Proklínám je!“
„To děláte dokonale,“ řekl Bundry.
„Cože dělám?“
„Proklínáte je. Nakonec se to obrátí a ony proklejí vás. Kapitáne, musí se tak stát, pokud nezpomalíte.“
Znělo to skoro jako hrozba. Leach zuřil dál, ale už tolik nepovykoval. Znova si sedl a zlovolně si prohlížel zamračené tváře svých důstojníků.
„Dosud jsem si vyřizoval svý věci sám a nedovolím nikomu, aby mi do nich lezl, rozumíte?“
„Dokud se to týká jen vás,“ řekl Bundry, „nepohnem ani prstem, i kdybyste se dostal do těch největších sraček. Ale zde se jedná o zájmy nás všech a nechcem, aby nějaká vaše blbost nám znemožnila zakotvit ve zlatém přístavu španělských pokladů.“
„Takže odteďka všechno jen s tvým dovolením, jo? Mám jednat podle tvých rozkazů, jo?! Přisámbohu, divím se, že tě hned na místě nezastřelím.“ Pak pohlédl přimhouřenýma očima na ostatní. „A vy všichni s tím souhlasíte?“ zavrčel.
Halliwell se předklonil na své židli, opřel se tlustou paží o stůl a odpověděl.
„Kapitáne, musíte se podrobit nutnosti. Či snad si myslíte, že kavalír Charley to nepozoruje stejně jako my? Představujete si, že se nechá klamat? Za jeho hejskovskou parádou se skrývá nejnebezpečnější chlápek, jakého kdy moře vidělo. To vám chcem připomenout, kapitáne.“
„Co na tom? Přece jen se neodváží chovat se ke mně jinak než poníženě a uhlazeně.“
„Ale neklamte sám sebe, kapitáne, drahoušku,“ zvolal Wogan. „Ano, pravda, je uhlazený, ale je to hladkost ocele, ne hedvábí.“
„Ubozí hlupáci, vždyť on tančí po vejcích.“
„Nu a?“ tázal se Bundry suchým hlasem.
„A ta vejce se rozbijí, jakmile se Charley odváží být ke mně drzý.“
„Tomu však právě chceme zabránit,“ řekl Bundry. „Přišel k nám, aby nám přines štěstí. Jak ho dosáhnout, je dosud jeho tajemstvím. Tohle štěstí nesmí být ohroženo vaším zakoukáním, Tome. Bude lepší, když nebudete jeho ženu dál obtěžovat.“
„Tak tak,“ dodal ryšavý Ellis. „Dokud nemáme poklad, musíte ovládat svou touhu, kapitáne.“
„A potom,“ utěšoval ho Wogan, „už vám nikdo tu holku nevezme, pokud ji ovšem budete ještě chtít. Žádáme teda jen trochu trpělivosti, kapitáne.“
Wogan, Ellis a Halliwell se tomu hlasitě a srdečně zasmáli, a zahnali tak hrozící bouři, a dokonce vyloudili i na Leachově tváři slabý úsměv.
Jediný Bundry se nesmál, jeho obličej zůstával i nyní maskou. Oči pohlížely na kapitána chladně, ba dokonce hrozivě.
Kapitán Leach přislíbil s posměškem nad bázlivostí svých důstojníků, že se podvolí jejich přání a zpomalí. Po té dohodě se Leach rozhodl vynechat toho dne svou obvyklou návštěvu u madam de Bernis. Uplynul i druhý den, kdy nepřeskočil potok na své cestě k chatě Priscilly. Ta se již radovala, že kapitán upustil od svého každodenního zvyku, jenž u ní vyvolával trapné pocity.
Všichni tři byli po večeři a usedli před chatou do zelené trávy, vanul osvěžující, chladný vítr při zapadajícím slunci. Major Sands se odhodlal vyslovit otázku, kterou se již dlouho zabýval. Obrátil se k Bernisovi, který seděl vedle Priscilly z druhé strany. Tón těžce zkoušeného muže byl hašteřivý.
„Nechcete mi říci, pane – již dávno jsem se vás na to chtěl zeptat – co s námi hodláte udělat až vyplujete, abyste zlodějsky přepadl ty Španěly?“
Bernis byl překvapen a Priscilla se zamračila. Trvalo dlouho, než se na jeho tváři objevil obvyklý úsměv.
„Majore! Jste buď velmi statečný, nebo značně hloupý!“
„Pane!“ vybuchl major. „Žádám vás, abyste se jasně vyjádřil.“
„Tím míním, že mne občas přímo ničíte fanfarónstvím, jež se skrývá za vašimi hloupými slovy.“
Až po chvíli major nabral zase dech.
„Pane,“ řekl, „nedovolím nikomu, aby se mnou mluvil takovým způsobem.“
„Skutečně? Tedy jen vy sám máte právo být urážlivý? To je nebezpečné privilegium, obzvláště v tomto případě.“ Povstal a líně se protahoval. „Objasnil jsem vám již, drahý Bartholomew, že to, že jste stále ještě naživu, by vám mělo být nejsilnějším důkazem čestnosti mých úmyslů. Ale neměl byste toho zneužívat.“
„Zneužívat, pane?“ Major zlostně vstal a setřásl ruku Priscilly, která ho chytila za rameno, aby ho zadržela.
„Položil jsem vám otázku, na niž my oba, slečna Priscilla i já, máme právo slyšet odpověď.“
„Ptal jste se,“ odpověděl de Bernis, „jako nějaká hašteřivá stařena.“
„Nazývám věci patřičnými jmény.“
Bernis na něj pohlédl. „Dobře, ale buďte rád, majore, že nedělám to samé.“
Uklonil se před Priscillou na rozloučenou, nasadil si klobouk a odešel směrem k lupičskému táboru.
Major by byl šel za ním, kdyby mu Priscilla nebyla přikázala, aby zůstal. Mechanicky uposlechl, ale zuřil dál.
„Něco takového si nedám líbit! Nebudu dále snášet jeho drzosti!“
„Proč ho provokujete?“ zeptala se Priscilla chladně. „Proč k němu nejste zdvořilý? Nemyslíte, že si po tom všem, co pro nás udělal, nezasluhuje trochu zdvořilosti?“
Její námitky jen zvyšovaly jeho zlost. „Vy toho chlapa bráníte! To mi ještě scházelo. Bráníte ho proti mně. Mně! Proboha, madam, čím je pro vás ten chvástavý pes?“
Ale Priscilla zůstala chladná, jako by si vzala Bernisovo chování za vzor.
„Otázka zní jinak: čím by byl pro vás, kdyby nesnášel tak trpělivě vaše urážky. Vždyť vám již sám objasňoval to, co je nabíledni, že by se již dávno mohl zbavit vaší nepříjemné společnosti, kdyby byl tím, zač ho pokládáte.“
„Sakra!“ zaklel major Sands, vyskočil a odešel. Priscillino jednání ho rozhořčovalo. Vždyť otázka, kterou dal Bernisovi, se jí týkala taky. Na Bernisově odpovědi závisely život i smrt a Priscilla jako by nechápala tu důležitost a pozastavovala se jen nad způsoby, jako by to hrálo nějakou roli.
Ten rozhovor nicméně znovu u Priscilly probudil její strach, který v poslední době během klidné mezihry na ostrově takřka usínal. Snažila se uklidnit.
Oné noci, když Bernis jako obvykle spal před prahem její chaty, dotkl se někdo jemně jeho ramene. Ačkoli byl tento dotek sotva znatelný, okamžitě se probudil. Posadil se tak prudce, že se rozhalil jeho plášť a v měsíční záři se zablýskla čepel meče. Nad ním se nakláněla Priscilla, jasně ozářená měsíčním svitem, a měla prst přitisknutý ke rtům. Rychle se rozhlédl kolem sebe, hledal, co ji polekalo. Ale kolem vládlo naprosté ticho, rušené jen měkkými nárazy a šelestem vln na pobřeží a vzdáleným chrápáním, vycházejícím z majorova stanu.
„Co se děje,“ tázal se tiše, připraven povstat.
Zašeptala: „Nic.“ Jeho svaly, připravené ke skoku, se uvolnily. „Chtěla jsem si s vámi promluvit, monsieur de Bernis.“
„K službám,“ odpověděl.
Obrátil se k ní a usedl zády k chatě. Priscilla usedla vedle něho. Okamžik se rozmýšlela, pak začala.
„Dnes se vás Bart na cosi zeptal a vy jste mu neodpověděl. To asi protože vás urazil jeho způsob řeči.“
„To ne,“ odpověděl měkce, tlumil hlas stejně jako ona. „Je-li někdo neslušný, pak uráží jen sebe, nikoli mne.“
Začala majora omlouvat.
„To není třeba, slečno Priscillo,“ přerušil ji. „Nejsem uražen. Síla spočívá v trpělivosti, tak zní motto na štítu mého domu, zvolil jsem si je za heslo svého života. Neznám nesmyslnou zuřivost, ani záchvaty vzteku.“
„O tom mne nemusíte ujišťovat,“ řekla Priscilla. „Sama jsem si toho všimla.“
Současně si povšimla i zvláštnosti situace, v níž se nalézala. Naslouchala muži, který se chystal na loupežné přepadení španělského loďstva, a přitom mluvil o svém vznešeném životním heslu. Zvláštní bylo, že ačkoli to bylo neuvěřitelné, přece to znělo věrohodně. Ale nad tím si Priscilla nelámala hlavu. Odhodlaně sledovala účel, za kterým přišla.
„Neodpověděl jste na Bartovu otázku, co hodláte s námi učinit, až se vydáte s těmi piráty na cestu proti Španělům. Chcete mi odpovědět?“
Zamyslel se.
„Čekám na příznivou náhodu.“
„Musíte přece postupovat podle nějakého plánu, mít určité úmysly,“ naléhala. Když neodpovídal, dodala měkce: „Dosud jsem vám věřila, a to mi dodávalo klidu, pokud vůbec nějakého lze v této situaci nabýt.“
„A nyní mi již nevěříte?“
„To bych si zoufala, kdybych nevěřila. Ale pochopíte jistě, že mám strach, i když se ho snažím zatajit.“
„Ano, jste velmi statečná.“ V jeho hlase se ozýval obdiv. „Vaše odvaha mi pomáhá víc, než sama tušíte. Tím mi současně pomáháte, abych pomohl vám. Řekl jsem, že čekám na příznivou náhodu, dodám už jen, že nemáte čeho se obávat. Doufám, že vás odtud vysvobodím. Přísahám, že tak učiním, budu-li živ.“
„Budete-li živ?“
Zaslechl, jak se jí náhle zastavil dech a zachvěl hlas. Okamžitě se snažil ji uklidnit.
„Neměl jsem to dodávat. Teď se přidružila ke všem vašim pochybnostem nová starost o váš osud.“ Pak dodal pevným hlasem: „Budu naživu. Nebojte se.“
„Nová starost o můj osud!“ opakovala a slabě se zasmála: „Jak špatně o mně smýšlíte!“
„Špatně?“ zvolal s protestem. Neporozuměl a Priscilla se nesnažila mu to vysvětlit.
„Vy doufáte, že ti lidé dodrží své sliby, až budou mít to španělské zlato?“
Zasmál se. „Vím, že nedodrží. Kdysi vládly mezi piráty zákony cti, ale dnes… Leach, to je zvíře! Nemá pojem o cti, mravnosti nebo milosrdenství. Ne, nemají nejmenší úmysl dostát svému slovu.“
Leknutí a úžas jí zarážely dech. „Ale, když je tomu tak, jak můžete ještě doufat?“
„Doufám, že nás při vhodné příležitosti zachrání moje lstivost. To je ještě velká naděje. Příležitostí bývá vždy plno, jen je přehlížíme, když na ně nečekáme. Já ale čekám. Uklidněte se, madam. Mne by mohla zničit jen neobyčejná zlomyslnost Štěstěny. Štěstěna by však nikdy nemohla být zlomyslná vůči vám.“
„A víc mi již neřeknete?“
„Nyní nemám, co bych ještě řekl. Žádám vás jen, abyste mi důvěřovala.“
Chvíli mlčela, pak vzdychla: „Ano, budu se snažit,“ zašeptala. „Dobrou noc, monsieur de Bernis.“
Když ho opustila, seděl ještě dlouho pohroužen do svých myšlenek. Snažil se přijít na to, co myslela tím výkřikem, že o ní špatně smýšlí.
Komentáře Black Swan – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Za každou zakoupenou knihu z nakladatelství jsou odměny Dárky (meisterkoch.eu)
Na e-knihu Black Swan je sleva 10 %.
Přidejte odpověď