Kapitola XI. NA BŘEHU
Bernis následoval kapitána Leache na břeh jen o něco málo později. Na pirátův udivený dotaz pohotově vysvětlil.
„Tvým bázlivým podezíráním jsi donutil madam de Bernis, aby opustila svou kajutu na lodi. Chci se tedy přesvědčit, zda tady bude mít veškeré pohodlí. Bývá často nemocná.“
„Divím se, žes ji tedy bral s sebou.“
Bernis netrpělivě odpověděl. „Bože, osviť ho! Řekl jsem ti přece, že jsem měl v úmyslu nechat ji v Guadeloupe, kde měla zůstat pod ochranou svého bratra. Měl jsem ji snad nechat v Jamajce, když jsem se tam už nechtěl vracet?“
Leach to uznal, umírnil se a nechal na Bernisovi, aby činil veškerá opatření, jež považoval za nutná. Francouz se vmísil mezi posádku a udílel rozkazy. Místo pro stavbu vybral na jižním výběžku pobřeží, kde při ústí laguny do moře začínaly útesy. Pustili se spěšně do práce, aby byli hotovi ještě před západem slunce. Na samém okraji svahu porazili několik stromů, takže vznikla mýtina, kde postavili chatu přímo do stínu stromů a vedle umístili stan pro bratra madam a sluhu Pierra. Chatu bylo vidět přímo jen od moře, kdežto pro celé okolí zůstávala skryta. Malý tábor byl vzdálen více než polovinu délky ostrova od ležení pirátů.
Z lodi přinesli několik kusů nábytku: stůl, čtyři židle a lehátko z paluby, na zem rozprostřeli dehtový povlak, který pokryli houněmi. Lampa byla připevněna na trámy, které nesly střechu z palmových listů. Ještě několik drobností změnilo místnost chaty v útulný pokoj. Toho večera se Priscilla přes svůj počáteční strach rozradostnila při pohledu na svůj nový byt a projevila svou vděčnost Bernisovi. Ani zdaleka to tak pěkné neočekávala.
Nebyl to však jen Bernis, který se o ni staral. Brzy po jejím příchodu se přišel podívat i Tom Leach, aby se přesvědčil, že bylo učiněno vše potřebné pro její komfort. Byl nesmírně zdvořilý a velmi se omlouval za potíže, jež byly spojeny s přestěhováním. Snažil se, seč mohl, vyjít jí vstříc. Dal přinést ještě různé kusy nábytku a žádal ji, aby otevřeně projevila svá přání. Sliboval, že udělá vše, jen aby se tu cítila doma. Zdržel se a rozprávěl přívětivě a žertovně, než konečně odešel.
Bernis pohlédl na majora, jehož chování u Leache vyvolalo ostrou poznámku.
„Timeo Danaos et dona ferentes,“ (Bojím se Danaanů a těch, kdo nosí dary) zamumlal.
„Neumím francouzsky,“ zareagoval podrážděně major a podivil se, když se Priscilla dala do smíchu. Jak se za těchto okolností mohla vůbec ještě smát, když on se stěží ubrání hlubokému zoufalství. To jeho zoufalství jen zvýšil poznatek, který učinil za návštěvy Leache na lodi, když odkryl de Bernisovy podlé plány na útěk, jež se naprosto příčily podmínkám Francouzovy smlouvy s tím druhým lotrem. Tyto podmínky, jak major věděl, musely být splněny, aby se splnily i jeho chabé naděje na konečné osvobození.
Ale majora Sandse čekalo ještě horší trápení. Po večeři, kterou jim Pierre připravil a podával, šli major a Bernis ke stanu, který byl připraven pro Sandse. Náhle se major Francouze zeptal, kde má v úmyslu strávit noc. Nastalo ticho, pak Bernis odpověděl.
„Samozřejmě tam, kde má žena, pane.“
Major se takřka dusil a začal prudce odporovat. Ale Bernis ho přerušil.
„Vy nevíte, čemu by byla vydána slečna Priscilla napospas, kdyby vyšlo najevo, že není mou ženou? Máte přeci oči a viděl jste snad, jak se Leach na ni koukal, když se kolem ní dnes večer motal pln hnusné vlídnosti.“
Major si uvolnil šátek kolem krku. Měl pocit, že ho někdo škrtí.
„Bože můj!“ zvolal nakonec hlasem plným rozhořčení. „A jaký je v tom rozdíl, musí-li volit mezi vámi a Leachem?“
Bernis hlasitě vydechl. „To tedy myslíte?“ řekl nakonec. Krátce se zasmál. „Kdybych byl tím, za koho mě máte a měl takové úmysly, jak vy si představujete, pak drahý Bartholomew, by vaše mrtvola již dávno sloužila za potravu žralokům. Nechť vás myšlenka, že se tak nestalo, ujistí o mé čestnosti. Dobrou noc!“
Obrátil se, avšak major, již uklidněn, ho chytil za rukáv.
„Odpusťte mi, de Bernisi. Skutečně, měl jsem to vědět, aniž byste mne o tom musel ujišťovat. Hrozně jsem vám křivdil, promiňte. Otevřeně se přiznávám…“
„Bodejť ne,“ poznamenal Bernis a odešel.
Priscillina chata neměla dveře, neboť byly považovány za zbytečné. Místo nich sloužila houně, kterou Pierre zavěsil nad vchodem. Mezi kládami, jež tvořily stěny, dosud probleskovalo světlo. Bernis dal svůj kabát Pierrovi a vzal si od něho dlouhý plášť a polštář. Před vchodem poklekl a odhrabával jemný písek.
„Kdo je tam?“ zazněl Priscillin hlas za oponou.
„Já,“ odvětil de Bernis. „Buďte klidná. Budu na stráži. Klidně spěte!“
Zevnitř se již neozvala žádná odpověď. Když Bernis jámu dokončil, zahalil se do pláště a ulehl bokem do ní. V dálce, na druhém konci ostrova již pohasínaly ohně, nad kterými si piráti pekli večeři. Jejich hlasy zmlkly, nad celým táborem panovalo ticho a klid. Na oblohu vystupoval měsíc, jenž zaléval celý ostrov svým stříbřitým světlem. Jemný šelest vln, lámajících se na písčitém pobřeží, byl kromě občasných výkřiků a trylkování ptactva jediný zvuk, který rušil ticho noci.
Ale všichni nespali. Světlo v chatě sice již zhaslo, ale roh houně, jež zakrývala vstup do chaty, se tiše pozvedl. Jemná měsíční zář padala na Priscillinu bílou tvář. Opatrně vyhlédla ven a ihned zpozorovala černou postavu Bernise, která ležela u jejích nohou. Klidně spal. Ještě chvíli se rozhlížela. Zamyšleně si prohlédla spáče, který tvořil svým tělem ochrannou hráz. Pak nechala oponu spadnout a uvnitř v chatě ulehla na své lehátko, na kterém se chystala ke spánku s klidným vědomím, že je dobře střežena.
Byla chráněna ještě důkladněji, než tušila. Ve svém stanu ve vzdálenosti dvanácti yardů od ní zavrhl major Sands slamník, jenž byl pro něho připraven, a ulehl raději přímo na písek poblíž vchodu. Snažil se zůstat vzhůru, aby mohl bdít nad spánkem dívky, kterou si zvolil za ženu. Ze stínu stanu sledoval chatu a spícího Bernise.
Nazítří major zaplatil za svou nedůvěřivost. Již od rána byl nevyspalý, unavený a mrzutý. Odpoledne dokonce usnul, protože se již ani neudržel na nohou. Po druhé probdělé noci a po druhém dni ospalosti a bolestí hlavy, jež vedro činilo takřka nesnesitelnými, major Sands uznal, že to tak dále nejde. Ať byl Francouz jakýkoli bídák, o čestnosti jeho úmyslů vůči Priscille byl nakonec přece jen přesvědčen. Vždyť sám ani nebyl daleko, na vzdálenost dvanácti yardů musí zaslechnout i slabý výkřik.
Pro námořní lupiče nadešly dny plné práce na lodním trupu Černé Labutě. Ať se snažili sebevíce, přece jen je horko zdržovalo a práce pokračovala dosti pomalu. Od slunce východu až skoro do oběda pracovali ochotně, ale když se naobědvali, tu chtěli odpočívat a byť se Leach bouřil a vztekal, nepohnuli ani prstem po celé odpoledne, kdy slunce neúprosně pražilo a ani nejslabší vánek nezchladil vzduch.
Ve své tvrdošíjnosti byli povzbuzováni Bernisem, který se mezi nimi na břehu procházel stejně jako dříve na palubě Centauru. Zatímco si užívali odpoledního odpočinku, loudal se ležením, vtipkoval a smál se s nimi, obveseloval je vyprávěním příhod na Mainu, v nichž sám hrál důležitou roli. Nyní mluvil ještě častěji než dříve o španělském pokladu, líčil jej v nejživějších barvách, rozněcoval jejich obrazotvornost a povzbuzoval jejich touhu zbohatnout. Do jejich uší se zavrtávalo jeho lákání, co vše si budou moci dopřát až budou bohatí. Naslouchali mu a smáli se s nadšením velkých, bezbožných, prostých dětí, vždyť ve skutečnosti nebyli ničím jiným. A tak je de Bernis opájel vyhlídkou na velké bohatství, k němuž, jak neustále zdůrazňoval, je dovede jen on sám.
Za to kruté lopocení v neúprosné výhni se jim mělo brzy dostat zlaté náhrady. A nakonec ani nemuseli pospíchat, času měli moře. Loďstvo s poklady nepopluje dříve než tak za tři neděle a na Albuquerque byli od místa plánovaného přepadení vzdáleni sotva dva dny plavby. Leach zjistil, že se mužstvo nedá k práci pohnout, a to hlavně díky Bernisovi. Začal mu to vytýkat.
Ale Bernis se nedal odradit, odpovídal mu spoustou otřepaných průpovídek o tom, že pomalý postup je vždy i jistější. Rozzlobil Leache svým tvrzením, že je času dost.
„Ty hlupáku! Jak to, že je dost času?“
„Než popluje loďstvo s poklady…“
„K čertu s tím tvým loďstvem!“ zaklel Leach. „Copak je jediný na moři? Jiný lodi již vůbec neplujou?“
„Tak je to tedy. Bojíš se, že by tě tu někdo našel. Hloupost! To je k smíchu. Buď ujištěn, že do této zátoky žádná loď nezabloudí.“
„Snad máš pravdu, ale kdyby přece? Co pak? Myslíš, že je mi příjemný tábořit zde s lodí na souši? Bezmocný jako králík? Času dost říkáš, mizero! Já však chci mít svou loď na moři, a pokud možno co nejdřív. A nechci už, abys mužstvu vykládal ty hloupý báchorky.“
Bernis mu to ochotně přislíbil, protože si byl vědom, že další propagace již nebude třeba. V tropickém vedru vyhovovalo lenošení povahám těchto mužů až příliš dobře, než aby se nechali jakkoli popohánět. Vždyť je Bernis ujistil, že není důvod spěchat.
Až na několik malých hádek s rozčileným Leachem uplynulo prvních deset dnů na Malditě docela klidně. Poté byly správky na lodním trupu ukončeny. Nyní se pustili do práce tesaři: zacpávali prasklé lodní švy a dovedně dokončili lodní opravy. Nakonec došlo na natírání dehtem a mazání kýlu.
Vedro bylo neúprosné. Major Sands se svým sklonem k tloušťce jím trpěl ze všech nejvíc a očekával v částečné nebo úplné nečinnosti okamžik osvobození. Jeho popudlivá povaha mu však nedovolovala hledět vstříc budoucnosti s přílišným optimismem.
Priscilla připravovala společně s Pierrem pokrmy, vystupovala s ním na útesy, pomáhala při lovu ryb a bavila se procházkami. Šla s Pierrem do džungle hledat houby a byliny, prohlédla si západní stranu ostrova, dlouhý, holý pruh země vzdálený asi pět set yardů od pobřeží. Skálu zde pokrývala jen tenká vrstva soli, o něco dál již rostly ojedinělé stromy a nakonec houštiny. Terén se ve středu ostrova zvyšoval, pak pozvolna klesal k západnímu pobřeží.
Často se vypravovala na své exkurze po ostrově bez průvodce, potulovala se, vylézala na skaliska a útesy. Při jedné takové procházce se dostala k pobřežní skalní stěně vysoké osm až devět stop. Ačkoli byla dost neschůdná, přesto na ni vylezla po úzké pěšině stoupající příkře od břehu. Z vrcholku pokrytého palmami, žlutými růžemi a rudým ibiškem shlédla dolů do malé, stinné, skalami obklopené zátoky. Byla vzdálena asi míli od tábora, daleko široko nebylo živé duše. Neodolala skvělému pozvání. Slezla dolů na úzkou pláž, svlékla šaty a položila je na písek tam, kde vyčnívající skála tvořila stinný baldachýn. Pak se rozechvěle ponořila do křišťálově průzračné vody. Po rozkošné chvíli vylezla nejen osvěžena a posílena, ale i povzbuzena k nové odvaze. Pod skalou, kde uložila své šaty, byl jiný skalní výběžek ležící nyní ve stínu, ale dosud prohřátý sluncem. Tam nahá ulehla a nechala teplý vzduch, aby osušil její tělo. Pak se oblékla a vrátila se do tábora. Od té doby se denně po obědě nepozorovaně vytrácela z tábora, přesvědčila se napřed, že ji nikdo nesleduje a pak se vydala na cestu do nově objevených lázní.
Rozmrzelý major pozoroval její příchody i odchody, naslouchal jejímu štěbetání při práci s Pierrem nebo rozhovorům, které vedla s Bernisem, když přicházel, aby v chatě pojedl, a nechápal, jak může tak snadno a bezstarostně snášet tento způsob života. Často se ptal sám sebe, není-li tak klidná mysl v této situaci výsledkem její naprosté lhostejnosti i neschopnosti pochopit velikost nebezpečí, jež ji obklopovalo a jež majora tísnilo. Dovedla se dokonce zasmát i nad Leachovými dotěrnostmi, jež se vždy opakovaly, když ji na své procházce po táboře přišel navštívit. Při těchto návštěvách nebyl Bernis vždy přítomen, ale vždy měl zvláštní talent objevit se náhle mezi nimi.
Majorovi to bylo velmi příjemné, protože ho to zbavovalo povinnosti účastnit se hovoru s tím lotrem. Jen mlčky naslouchal, a když se na něj Leach občas obrátil, odpovídal pouze jednoslabičně, z duše rozhořčen, že ho okolnosti nutí, aby byl zdvořilý k takovému zločinci. Naštěstí mu Leach opovržení oplácel zase jen opovržením a považoval majora za hloupého zbabělce, který má právo na život jen proto, že je bratrem rozkošné madam de Bernis. Leach nemohl pochopit, jak tak líbezná žena může mít tak nepříjemného bratra. Dal to také najevo a dodal, že by měla madam denně děkovat Bohu, že není majorovi podobná. Ani v Bernisově přítomnosti se nepokoušel zakrýt svůj obdiv k Priscille, který neprojevoval jen poklonami, ale sem tam i lahví peruánského vína, krabicí sýra, cukrovinkami nebo jinými lahůdkami ze zásob Černé Labutě.
Majora Sandse tyto pozornosti rozčilovaly, ale ještě víc ho zlobila vlídnost, se kterou je Priscilla přijímala. Bernis se však nedal ani dost málo vyrušit ze svého klidu, nikdy ale nezapomněl ihned zdůrazňovat své postavení manžela. V takovém okamžiku se Leach po něm obrátil se zavrčením psa, jemuž byla vzata kost, po níž již chňapal. Pod káravým pohledem Francouze se však jeho vrčení proměnilo v napůl podlézavý, napůl posměšný úsměv.
Komentáře Black Swan – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Za každou zakoupenou knihu z nakladatelství jsou odměny Dárky (meisterkoch.eu)
Na e-knihu Black Swan je sleva 10 %.
Přidejte odpověď