Kapitola IX. MEZIHRA
Pobřeží spatřili při západu slunce. V dálce se z mlhy vynořoval Cape de la Vela. Následující den při východu slunce se před nimi objevil nízký hřeben Albuquerque Keys, jejich nejbližší cíl. Na palubě Centauru uplynulo pět dní cesty tak klidně a bez událostí, že i Priscille Harradinové a majoru Sandsovi se zdálo, že, jak je Bernis ujistil, nebylo příčiny k obavám a strachu. Jejich jedinou starostí byla otázka, kdy se dostanou do Anglie, od které se nyní neustále vzdalovali.
Bernis se spokojeně vrátil ze svého jednání s kapitánem Leachem. Na jeho tváři se však neobjevila ani známka uspokojení. Naučil se ovládat své rysy, takže se z nich nedalo nic vyčíst, žádné pohnutí mysli, ať už ho v nitru rozrušovalo sebesilněji. Tento klid mu dodával neochvějnou autoritu. Věděl dobře, kdy a jak povolit uzdu temperamentu. Mezi piráty, ať na moři či na pobřeží, nepanovala přílišná disciplína a autoritě se podvolili jen v době boje. V době klidu se ale i poslední steward rovnal důstojníkovi.
Část autority, jež od vůdců byla vyžadována při boji nebo při obchodu a organizaci prací na lodi, jim ovšem náležela i v době klidu a aby si ji zachovali, museli udržovat patřičnou vzdálenost mezi sebou a ostatními, aniž by mělo vzniknout podezření z osobní povýšenosti.
Bernis představoval jakousi směs. Byl přísný, zdrženlivý a chladný ve všem, co se týkalo jeho velení na Centauru. Jako by byl královským důstojníkem, a ne náčelníkem námořních lupičů. Oproti tomu se dovedl i přátelit s mužstvem, jako by byl jedním z nich. Uměl s nimi žertovat a smát se, pít a dokonce i hrát s nimi v kostky a při hře v karty se neobával žádné sázky. Jednou ho Wogan viděl, jak seděl na návinu provazu, kolem něho byli seskupeni piráti a naslouchali mu v napjatém tichu, které tu a tam přerušovaly výbuchy smíchu. Vypravoval jim o příbězích na španělských pevnostech na San Lorenzo a na řece Chagres. A jednou – bylo to onoho večera, kdy se v dálce objevil Cape de la Vela – vzal svou kytaru, opřel se při měsíčním svitu o zábradlí a obveseloval mužstvo svými rozpustilými španělskými písničkami.
A přece tančil po provaze napjatém mezi familiárností a autoritou tak dovedně, že nikdy nebyly žádné pochybnosti o jeho postavení. Mužstvo si ho rychle oblíbilo, ale neztrácelo proto před ním úctu ani toleranci pro jeho povýšenost, danou jeho způsobem odívání, udílením rozkazů, jeho řečí, jeho vzdělaností.
Priscilla Harradinová měla pravdu, řekla-li majoru Sandsovi, že považuje de Bernise za muže, jenž svými zkušenostmi a schopnostmi je povýšen nad malichernou starost o svou důstojnost. Wogan na to hleděl s údivem a snažil se rozluštit tajemství kouzla, kterým de Bernis vládnul. Ir věděl, jak splynout s ostatními – uměl být stejně ničemný a surový jako nejdivočejší z nich – a dovedl je také vést, ale neznal umění Bernisovy sofistikované vlády. Ptal se na to Halliwella a ten mu hned opovržlivě vysvětlil: „Francouzská úskočnost.“
Bernis po svém návratu z návštěvy na lodi Black Swan oznámil Priscille svou úmluvu s kormidelníkem a bocmanem. Měli jednou provždy jíst ve své vlastní kajutě, takže Priscilla se již nemusí obávat jejich návštěv v jídelně.
„Současně bych vás rád zbavil i své společnosti,“ dodal, „avšak naše rodinné vztahy, jež musíme i nadále udržovat, vyžadují, abych se sem i nadále vtíral.“
Priscilla živě odporovala: „Což si dovedete představit, že bych si vůbec přála zbavit se vaší společnosti?“
„Vždyť byste ani neměla tak nepravdu, konečně nejsem o nic lepší než ti druzí.“
Pevný pohled jejích očí uraženě zavrhoval takové podezření. „Vskutku bych litovala, kdybych o vás měla takové mínění, pane.“
„Však major Sands vám poví, že je to jediné mínění, jaké máte mít.“
Major si za nimi odkašlal, avšak neřekl nic. Neměl v úmyslu Francouzovi odporovat a nemohl ani pochopit, proč to Priscilla ve své přemrštěné zdvořilosti říká. Byl trochu zaražen, když odpověděla i za něj.
„Major Sands, stejně jako já, je vám vděčen za vše, co jste pro nás udělal. Je si vědom toho, co by se s námi stalo, kdyby vás nebylo, pane.“
Francouz se usmál. „Major Sands nenechává člověka v pochybnostech o své vřelé sympatii.“
Major zrudl. Bernis pokračoval, aniž by na něj pohlédl.
„Přišel jsem, abych vám řekl, že už není důvod, abyste se zdržovali stále jen v kajutě. Můžete se bez obav nadýchat čerstvého vzduchu na palubě. Nikdo se neodváží vás obtěžovat. A kdyby to přece někdo udělal, dám mu za vyučenou tak, že to nikoho z nich již nenapadne zopakovat. Nechal jsem vaše lehátko umístit na přídi.“
Poděkovala mu a Francouz odešel.
„Rád bych věděl,“ řekl major, „co ode mne chtěl těmi sarkastickými poznámkami.“
„Snad trochu zdvořilosti,“ mínila.
„Zdvořilost? Já mám být k němu zdvořilý? To mám snášet všechny ty nesnáze a neztrácet za takových okolností rozvahu, když si uvědomíme, jaký je to člověk a co vše již udělal?“
„Nuže, tak si například uvědomíme, že zachránil naše životy. Copak to neznamená nic? Nežádá si to vděčnost?“
Mávnul rukou. „To znamená řešit jen jednu část otázky.“
„To nám naprosto stačí.“
Drsnost jejího tónu ho zarazila. Věděl, že nesmí nechat zničit své naděje, jež před tím osudným přepadením tak slibně vzkvétaly. Uvědomil si, že ženy jsou zvláštními tvory. Jsou vábeny vnějšími výstřednostmi a nechávají se svými city zaslepovat i proti nejjasnějším rozumovým důvodům. Nemělo smysl bránit se tomu, protože to jen vyvolávalo rozepře. Nezmění-li své chování k Priscille, nebude-li se snažit ovlivňovat spíše její emoce než její inteligenci, která zřejmě spí, bude muset všechny své naděje pohřbít.
Předstíral trpkou a trpělivou melancholii.
„Drahá Priscillo, neuvědomujete si vůbec, jak mi křivdíte?“ Vzdychl. „Považujete mne za málo velkomyslného a máte pravdu, a přece současně i nepravdu. Chápete jen zpola mé city. Jsou v něm hloubky, jež neočekáváte! Myslíte snad, že jsem tak rozhořčen kvůli sobě, že to vše mne činí netrpělivým – nezdvořilým, jak vy říkáte. Má drahá! O sebe se nestarám. Za sebe bych mohl být i vůči takovému člověku zdvořilý. Ale všechny mé starosti se týkají vás, jen vás! Jsem-li nezdvořilý, děje se tak jen kvůli vám, kvůli nesnázím, starostem a strachu, jež vás souží. Jak bych mohl být trpělivý při pohledu na to vše? Priscillo, jak bych mohl?“
Její zloba vyprchala, když jí tak okázale předváděl svou nesobeckou šlechetnost. Přirozená líbeznost její povahy zvítězila a Priscilla se zastyděla.
„Lituji, Barte. Jsem někdy hrozně hloupá, odpusťte mi, drahý příteli.“ Podala mu na usmířenou ruku. S laskavým úsměvem vzal její ruku do obou dlaní. Byl povzbuzen něžností jejího hlasu. Nalezl náhle větu, již slyšel v nějaké hře, větu psanou nějakým básníkem, jedním z těch hloupých tlachalů, kteří se vyjadřují v nabubřelých frázích, ve kterých, jak si major Sands doznával, mohl člověk přece jen nalézt zrnko smyslu mezi spoustou nesmyslů. Divil se zvláštní náhodě, se kterou se mu vkradla tato věta na mysl, aniž by si uvědomil, že jeho vlastní vzrušení propůjčovalo jeho výrazům ten vznešený nátěr. Někdy vlna zanese muže do proudu, který vede ke štěstí. Nyní to byla vlna, která mu byla příznivá.
„Má drahá! Na co jiného může pomyslit muž na mém místě, miluje-li vás tolik, jako vás miluji já?“
„Drahý Barte, rozumím, měla jsem již dříve rozumět.“ Pohlédla na něj a v jejích výrazných očích se zračila sladká prosba. Stiskl podanou ruku a přitáhl ji blíže k sobě. Nebránila mu.
„Myslíte, že je pro mne snadné mít trpělivost, vidím-li, jaké nástrahy obklopují ženu, kterou miluji?“
Ztlumil hlas v jemný, lichotivý šepot. Priscilla si náhle uvědomila, kde se nalézá – takřka v jeho náručí.
Zrychlil se jí dech, krev jí vyprchala z tváří. V jejích krásných očích, jež před chvíli vyjadřovaly jen laskavost, se objevil strach.
„Co jste řekl, Barte?“ Snažila se vytáhnout pravou ruku z jeho dlaní, levou ho jemně odstrčila. „Vy…“ trochu se zarazila, „vy mi vyznáváte lásku?“
V hlubokém zděšení rozpřáhl ruce. „Má drahá!“
„Oh, jak jen můžete v takové době!“ vyhrkla.
Rozuměl-li jí správně, pak zvolil nevhodný okamžik. Její mysl byla tak zaujata nebezpečím, které je obklopovalo, že nemohla myslet na nic jiného. Unáhlil se a polekal ji. Zbývalo jen důstojně ustoupit a vyčkat na příznivější okamžik.
„V takové době!“ opakoval po ní, „však dovolte – právě v této době. Je to doba… Ty hrozné události… Hrozivé prostředí, jež dává mým citům tak silná slova. Chtěl jsem vám jen připomenout, že po vašem boku stojí muž, jenž je ochoten dát za vás život. Kdybych tak nečinil z náklonnosti k vám, pak bych musel tak učinit z přátelství k vašemu otci, z povinnosti, kterou jsem dlužen jeho památce. Co vás může na tom polekat?“
Její pohnutí mysli – zračilo se v jejích očích – se nijak neztišilo, obrátilo se však jiným směrem. Hleděla sem tam, nakonec se zmateně odvrátila, šla k oknu, jímž se nyní vlévalo sluneční světlo do kajuty.
Hleděl úzkostlivě za její štíhlou postavou, obdivoval se těm pružným liniím a klidné eleganci jejích pohybů. Čekal. Když se konečně zklidnila, promluvila:
„Odpusťte mi, Barte, jsem skutečně trochu hloupá. Nemyslete však, že jsem nevděčná. Jsem vaší dlužnicí. Byla bych musela zemřít, když si pomyslím, že bych všechnu tu hrůzu musela snášet bez vaší opory. Teprve nyní mi to dochází. Stydím se, že bylo třeba, abyste mi to připomenul.“
„Ale nyní toho není třeba,“ řekl vznešeně. A potom, protože byl hlupák, musel znova vše zkazit: „Ale těší mě, že slyším, že jste si již uvědomila, že nevděčíte za všechno jen tomu francouzskému pirátovi.“
Právě nyní, v úzkostné snaze odčinit nespravedlnost své domněnky, pozapomněla, za co vděčí Francouzovi. Jeho slova byla ostrou upomínkou a zchladila její lítost. Ale nepokračovala již v rozhovoru, snažila se s ním smířit.
Obrátila se a usmála se trochu plaše při myšlence na nesmyslnost svého dřívějšího počínání. „Nepůjdeme na palubu nadýchat se trochu vzduchu, Barte?“
Vystoupili na záď lodi. V mezipalubí za nimi pošilhávali Wogan a Halliwell, jinak si jich ale nikdo nevšímal.
Bernis se od té doby, co se stal velitelem Centauru, usídlil v kapitánově kajutě vzadu na vyvýšené zádi. Protože bylo horko, měl dveře otevřeny. Když je uviděl, povstal, vyšel jim vstříc a nesl polštáře k jejímu lehátku, jež zde stálo připraveno pod plachtovou markýzou jako dříve.
Když tak učinil, zůstal u nich, aby s nimi pohovořil jako zdvořilý hostitel. Zmínil se o změněném směru plavby, vyjádřil naději, že nynější vítr vydrží, promluvil o Albuquerque Keys. Na Priscillinu otázku odpověděl, že tam zůstanou asi do konce měsíce. Major usedl mrzutě k nohám Priscillina lehátka, aniž se zúčastnil rozhovoru. Vyhlídka, že stráví měsíc na Albuquerques ho naplnila rozhořčením a jen s velkým sebezapřením se mu podařilo to zamlčet. Chladný tón, jímž to Bernis oznámil, zdál se mu vyzývavou drzostí. Jeho rozhořčení se ještě zvýšilo, když zpozoroval, že Priscilla s ním nesdílí tento názor. Zdálo se, že přijímá tuto novinku s rezignací, která se silně podobala uspokojení. Jeho zloba dosáhla vrcholu, když zaslechl její otázku.
„Monsieur de Bernis, jak jste se stal námořním lupičem?“
Bernis byl překvapen. Usmál se trochu, když na ni pohlédl. „Ptáte se, jako by to bylo těžko pochopitelné. Považuji to za poklonu, ale skutečně vás to zajímá?“
„Copak bych se tázala, kdyby mne to nezajímalo? Můj zájem je tak silný, až mne dohání k drzosti.“
„To není drzost,“ odporoval. „Otázka je docela oprávněná, protože nynější situace ji vyvolává.“ Odmlčel se a jeho výrazný obličej se zdál zamyšlen.
„Nakonec zbývá již jen málo, co byste o mně nevěděla. Neřekl jsem vám dosud, že Sieur Simon, jehož zabili Španělé v Santa Catalině, byl mým strýcem. Přišel jsem s ním do Nového světa, protože jsme doma neměli náboženskou svobodu. My Bernisové jsme hugenoti z Toulouse a hugenoti byli ve Francii jen trpěni. Nyní, když král odvolal edikt Nantesský, již ani to ne. Ale již tehdy, když jsem byl chlapcem, neměli hugenoti přístup k úřadům vhodným pro šlechtice. Byl jsem nejmladší ze sedmi synů a měl jsem dělat kariéru. Využil jsem příležitosti, kterou mi nabídl můj strýc, a odjel jsem s ním do Nového světa. Když byl u Santa Cataliny zabit, zůstal jsem tu sám bez postavení, bez přátel, jen s těmi několika ubožáky, kteří uprchli se mnou. S těmi jsem se připojil k Morganovi. Nezbývalo nic jiného. Navíc vraždění u Santa Cataliny ve mně vyvolalo takovou nenávist ke Španělům, že bych se byl přidružil ke komukoli, jenž táhl proti nim.“
Na chvíli se odmlčel a pokračoval: „U Morgana jsem rychle postupoval. Můj rod, neobdaroval-li mě již ničím jiným, daroval mi alespoň schopnost vůdcovství. Náhoda mi přála a věděl jsem, jak ji využít. Ukázal jsem Morganovi, že dovedu přimět muže, aby mne poslouchali. Když Morgan objevil mé nadání k velení, hodila se mu i má národnost, protože s ním táhlo i mnoho Francouzů. Stal jsem se důstojníkem, velel jsem francouzskému oddílu. Naučil jsem se u něj boji na moři a pochybuji, že existovala kdy v tom směru lepší škola. Když se Anglie rozhodla přimět námořní lupiče k spořádanému životu a nabídla Morganovi guvernérství Jamajky, odešel jsem s ním a vstoupil jsem tak do služeb anglického krále. Na celém světě nežil muž, jemuž jsem byl povinován takovou věrností, a bezpochyby nežil ani muž, ve kterého by Morgan věřil více než ve mne.“ Usmál se na Priscillu a zmlkl. Pak dodal: „To je všechno.“
„Takže,“ mínila zamyšleně, „lze vaši kariéru těžko považovat za protizákonnou, když jste přestal být korzárem, jakmile byla korzárům odňata veškerá práva.“
Ale to již bylo pro majora Sandse příliš. Přerušil ji vztekle: „Jednou to snad byla pravda, dnes bohužel již není.“
Monsieur de Bernis se zasmál, zatímco se obrátil k odchodu. „Proč, bohužel, majore? Vy byste to měl konečně považovat za velké štěstí.“
Major nenalézal odpovědi. Zdržel se každé poznámky o tom, co Francouz řekl, dokud nesestoupil do mezipalubí, kde se Halliwell slunil.
„Morgan v něj věřil a přece ho tato důvěra nezadržela, aby se nevrátil k pirátství,“ zatratil ho major.
Ale Priscilla byla dosud zamyšlena a buď neslyšela nebo si nevšimla jeho poznámky, neboť neodpovídala.
A major si včas vzpomněl, že rozhovor o de Bernisovi nevyhnutelně vede k roztržce, a tak nepokračoval dál. Ale než dosáhli Albuquerques, ještě se párkrát k tomuto tématu vrátil. De Bernis vzbuzoval majorův posměch svým volným chováním a přátelením se s lotry, kteří tvořili mužstvo. Upozorňoval na to Priscillu při každé příležitosti, jako by se chtěl v jejích očích ospravedlnit za názory, s nimiž nesouhlasila.
Toho večera za svitu měsíce zpíval de Bernis na lodní přídi svému pirátskému posluchačstvu. Major a Priscilla se osvěžovali procházkou po palubě. Měkký, zvučný baryton plynul po celé délce lodi.
„Zdá se neuvěřitelné,“ řekl major hlasem plným znechucení, „že se může ten člověk tak ztotožňovat s těmi zločinci. Nechápu to!“
„Jak krásně zpívá.“
Nikdy se nedozvěděl, byla-li Priscillina slova míněna jako odpověď.
Přidejte odpověď