Kapitola VII. KAVALÍR CHARLEY
Bernis odepnul pouzdro s pistolemi a sňal pás, na jehož závěsu měl připevněný dlouhý rapír. Podal oboje Pierrovi a rozkázal mu, aby to donesl do jeho kajuty. Pak otevřel dveře druhé kajuty, kde byli jeho spolucestující, a pozval je zpět dovnitř jídelny.
Priscilla byla bledá a chvěla se, ale snažila se, seč mohla, zakrýt své rozrušení. Major se zlobou ani dost málo neovládal.
„Snad nám konečně řeknete, pane, co s námi zamýšlíte,“ spustil útočně.
Kdyby pohlédli pozorněji na Bernise, byli by zpozorovali, že v jeho tváři byl zvláštní unavený výraz muže, který prošel očistcem. Avšak ani nyní ho trpělivost neopouštěla. Nevšímal si majora, obrátil se k Priscille, která došla až ke stolu, o nějž se opřela.
„Buďte ujištěna, že se pro vás snažím dosáhnout toho nejlepšího, čeho jsem schopen.“
Avšak major Sands nikomu nedovoloval, aby ho přehlížel. „Proč byste se snažil?“ tázal se. „Proč by se snažil takový člověk jako jste vy?“
Bernis se unaveně usmál. „Pozoruji, že jste naslouchal za dveřmi. Mohu však vás i slečnu Priscillu ujistit, že vzdor všemu zde budete tak bezpečni, jak jen to bude možné.“
Priscilla na něho pohlédla ustrašenýma očima. „Je to pravda, co jste těm pirátům říkal? Spojujete se skutečně s těmi… muži?“
Po malé pauze odpověděl. „Ve vaší otázce se skrývá pochybnost. Zdá se vám to neuvěřitelné. To je poklona, za kterou vám děkuji, ale nechci vás v těchto pochybnostech nijak povzbudit.“
„Pak tedy byla vaše služba kapitánovi Bransomovi, vaše obrana lodi, jen sehraná?“
„To je nejpravděpodobnější závěr.“ Pokrčil rameny. „Nemá smysl hájit se. Musíte si však přitom uvědomit další věc – že jsem to byl já, který vás zachránil před kapitánem Leachem a jeho muži. Spoléháte-li jen trochu na čestné slovo námořního lupiče, pak vám slibuji, že bude mou největší starostí, abyste se dostala bezpečně do Anglie. Bohužel to není možné hned. Nelze se teď vyhnout průtahům. Budou snad ještě různé nepříjemnosti a menší nehody, ale doufám – jsem vlastně přesvědčen, že to nebude už nic zlého. Zatím vás prosím, abyste se zdržovala ve své kajutě, kde vás nikdo nebude rušit.“
Opustil je a zamířil si to na palubu. V šeru chodby zakopl o lidské tělo a skoro upadl. Bylo to tělo Sama, stewarda, kterého zde piráti chytili a zabili při svém vpádu do kajuty. Jen se přesvědčil, zda ještě dýchá. Byl mrtev. Šel dál a vystoupil na palubu, kde dosud ležela těla zavražděných mužů posádky a čtyř pirátů.
Kapitán Bransome ležel mezi svými druhy s rozpolcenou lebkou. Bernis musel při své cestě na zadní palubu překročit mrtvolu toho dobráckého muže, který se ještě předchozí noci těšil ze své poslední plavby. Ano, byla to skutečně jeho poslední cesta – skončila však dřív a dovedla ho dál, než očekával.
Bernis o něm přemýšlel a truchlil nad tím poctivcem, který byl tak nelítostně sprovozen ze světa v době, kdy se těšil na celoživotní odměnu za svou pracovitost a odvahu. Procházel kolem zabitých, ale zdál se stále stejně klidným a nepohnutým. Skupina mužů, shromážděných na zádi lodi, mu vesele vzkřikla vstříc, na uvítanou.
„Kavalír Charley! Kavalír Charley!“
Mezi posádkou Leache se již roznesla zpráva o jeho přítomnosti a též o cíli, ke kterému je vedl. Ke křiku se přidružili i muži na přídi lodi a k němu se přidával zvuk radosti, který vycházel z kuchyně, a topil se v řevu lotrů, kteří v sousední spižírně našli dobré pohoštění. Bernis se zastavil a napolo se k mužům na palubě obrátil, aby jim pokynul rukou na důkaz díku za jejich uvítání.
Pak pokračoval dále přes palubu. Náhle se střetl s číhavým pohledem Toma Leache. Wogan a asi dvacet námořníků rozvazovali lano, které bylo vrženo na palubu před bojem, a připravovali se k uvolnění lodí od sebe. Obě byly nyní pomalu hnány lehkým větrem. Příď černé lodi se zvolna začala vzdalovat od zádi Centauru. Můstek, který je dosud spojoval, byl stažen.
V podmínkách, které podepsal Bernis a Leach, bylo uvedeno, že Francouz převezme velení na zajaté lodi s částí mužstva z Black Swan. Bernis žádal velení, jež mu podle dřívější hodnosti mezi námořními lupiči náleželo. Kapitán Leach přistoupil na tuto podmínku jen velmi nerad.
Avšak když nyní Bernis přišel na palubu, aby se ujal velení, zjistil, že si pirátský kapitán přece jen našel způsob, jak ho kontrolovat.
„Wogan zůstane s tebou na palubě,“ informoval ho stručně Leach. Budeš potřebovat důstojníka. A Halliwell bude bocman.“
Bernisovi bylo jasné, že oba tito muži na něj mají dohlížet. Nedával však najevo ani stopu hněvu.
„To se mi velmi dobře hodí a samo sebou se rozumí, že přijímají rozkazy ode mne.“ A přistoupil okamžitě k velení. „Začneme hned. Ať tesaři spraví rozbitá pažení i kormidlo a námořníci ať odstraní stopy jatek, mám rád loď v pořádku.“
Leach na něj zlostně pohlédl, trochu se ušklíbl, ale nic nenamítal. Během chvíle bylo plně zaměstnáno dvacet námořníků. Příšerné stopy boje zmizely v moři a dvanáct bosých mužů metlo a mylo mezipalubí, palubu a příď, zatímco zezdola se ozývaly údery kladiv tesařů.
Stejně ostře a panovačně řídil opravy uvolněného a poškozeného ráhna, aby byli připraveni k plavbě. Halliwella, kterého mu Leach postavil k boku, si přitom ani nevšímal. O hodinu později byly obě lodi připraveny k společné plavbě a na palubě Centauru zůstala asi stovka mužů lodní posádky. Leach sestoupil do člunu, aby se vrátil na svou loď. Ale předtím se zeptal Bernise, kterým směrem poplují.
„Jihovýchodním k ostrovům v zálivu Maracaibo,“ odpověděl de Bernis. „Kdybychom se vzájemně ztratili, setkáme se v Cape de la Vela.“
„Je to náš cíl? Počkáme tam na loďstvo s poklady?“
Chamtivost hořela v lupičových malých, tmavých očích, jež upřeně zíraly Bernisovi do tváře.
„Ne,“ odvětil. „To je jen první zastávka na naší cestě.“
„A odtamtud?“ naléhal Leach.
„To se dozvíš až tam budeme.“
Pirát dával najevo svou nelibost. „Hele, de Bernisi…“ začal prudce. Pak se zarazil, pokrčil rameny, otočil se na podpatku a odešel k žebříku, na jehož spodním konci už na něj čekali jeho muži ve člunu.
Priscilla a major Sands zpozorovali změny, teprve když se kajuta náhle naplnila denním světlem, kterému trup černé lodi dosud bránil v přístupu. Major cítil spravedlivé rozhořčení nad tvrdošíjností Priscilly, která nesouhlasila s jeho názorem na Bernise, a již půl hodiny mrzutě mlčel. Priscilla seděla na stoličce a upozornila ho na vzdalující se loď. Povstal od stolu, kde se posilnil rumem, který zbyl po lupičích. Přešel tiše kajutu a postavil se vedle Priscilly.
„Nebe ví, co to pro nás znamená,“ řekla.
Odpověděl napřed vzdychnutím a pak se znova začal zabývat jejich situací.
„Nemohu si představit, že jste jen na okamžik mohla tomu chlapovi uvěřit, Priscillo. Nechť vám to slouží za výstrahu před vaší vlastní nezkušeností. Možná, že přece jen příště uvěříte mému zralému úsudku.“
„Snad se již ani nenaskytne příležitost,“ připomněla.
„Vskutku se obávám, že nenaskytne.“
„Naskytne-li se, pak za to vděčíme jen monsieur de Bernisovi.“
Tím dovedla rozhovor k vrcholu hořkosti. Zdálo se, že znovu dojde k nepříjemné rozepři.
„Monsieur de Bernisovi? Jemu! Vděčit za něco jemu?“ Major se rozhorleně odvrátil. Přecházel kabinou sem a tam. „Jak mu můžete důvěřovat? Tomu zločinci?“
„Mohu důvěřovat jen jemu. Kdyby se nás neujal…“ Větu dokončila pohybem, kterým vyjádřila svoji bezmocnost. Major Sands by obětoval několik let svého života za to, kdyby ji mohl přesvědčit o tom, že může důvěřovat jen jemu. Avšak okolnosti mu to upíraly a stával se zatrpklým.
„To můžete říci ještě teď po tom všem, co se přihodilo? Když víte, jaký je to lotr? Když víte, že ten padouch je spojen s ostatními lupiči? Můžete říct něco podobného, ačkoli byl tak drzý, že vás vydával za svou manželku?“
„Jak by to asi dopadlo, kdyby to tak neudělal? Udělal to jen, aby mne zachránil.“
„Jste o tom tak pevně přesvědčena? Přisámbohu! Pak jste neobyčejně důvěřivá.“
Zamračila se při tom posměšném závěru, avšak vzdorovitě odporovala. Zavládlo ticho, během něhož usilovně přemýšlela. A našla konečně jeden čin, který mluvil ve prospěch Bernise.
„Jednal-li z tak nízkých pohnutek, na jaké myslíte, nač se potom namáhal, aby zachránil i vás? Proč vás vydával za svého švagra?“
Majora ta otázka překvapila a nenalezl hned vhodnou odpověď. Ale neuznal, že by to byl důvod, aby o Bernisovi smýšlel příznivěji. „Copak se mohu vyznat v jeho podlých úmyslech?“
„I když se v jeho úmyslech nevyznáte, předpokládáte, že musí být podlé. Proč?“ Slabě se usmála. „Kdyby byl dopustil, aby vám prořízli hrdlo, pak byste už o něm špatně mluvit nemohl.“
„Přisámbohu, Priscillo!“ sotva mohl nabrat dech. „Jak jste zatvrzelá. Doufám, že okolnosti potvrdí vaši neoprávněnou důvěru v toho ničemu. Doufám, že ji potvrdí, ale mám-li být upřímný, pak na tuto naději příliš nespoléhám!“
„To je od vás laskavé, majore Sandsi – mít tak málo ohledů ke strachu ženy v této situaci.“
Omlouval se: „Ó, odpusťte mi, Priscillo. Jen starost o vás mne dohnala tak daleko. Snad zbytečná starost, ale dal bych za vás život, má drahá…“
Bernis ho přerušil. „Doufejme, můj drahý, že tolik nebude třeba.“
Major Sands se polekaně obrátil a uviděl Francouze stát na prahu dveří. Vstoupil a zavřel za sebou dveře. Přistoupil klidně k nim. „Nyní je už vše vyjednáno. Velím na této lodi, považujte se, prosím, za mé hosty.“
„A kapitán Bransome, pane?“ tázala se Priscilla chvějícím se hlasem a s obavami na něj pohlédla. Jeho tmavý, nehybný obličej nic neprozrazoval, byl stejně bez výrazu jako hlas, kterým jí po značné odmlce odpověděl.
„Kapitán Bransome vykonal na této lodi svou povinnost. Kdyby byl tak statečný dřív, mohl být nyní naživu.“
„Mrtev! Je mrtev?“ Zbledla hrůzou. Zdálo se jí nemožné, že ten milý člověk, který se tolik těšil na shledání se svou rodinou, zahynul.
Bernis sklonil lehce hlavu. „Včera večer řekl, že je to jeho poslední cesta. Zvláštní proroctví, pravdivé. Odpočívá v pokoji. Očekával, že mu budoucnost nahradí těžkou minulost. Je ušetřen poznání, že budoucnost nemůže nikdy nahradit minulost.“
„Můj Bože!“ zvolal major, „to je hrozné! A vy o tom můžete takhle mluvit? Mohl jste toho ubožáka zachránit…“
„Nemohl,“ přerušil ho Bernis. „Když jsem vystoupil na palubu, bylo již příliš pozdě. Boj byl skončen dřív, než sem Leach vstoupil.“
„A ostatní? Mužstvo?“
Bernis odpověděl stejně bezbarvým hlasem:
„Tom Leach nemívá zajatce.“
Priscilla zasténala a zakryla si tváře rukama. Byla přemožena pocitem strachu. Jako by zdálky se dotýkal jejího sluchu klidný, hluboký hlas s měkkým galským přízvukem.
„Jsem vaším hostitelem a buďte oba ujištěni, že vám zde až na malé nepohodlí nehrozí žádné nebezpečí. Nyní vás mohu o tom plně ujistit.“
Major Sands mu náhle prudce odpověděl. „Jakou cenu má ujišťování muže, který si přisvojil místo zavražděného?“
Bernis odvětil zdvořile. „Ať má jakoukoli cenu, je to vše, co vám mohu nabídnout. Musíte se s tím spokojit.“
Obrátil se, aby zavolal na Pierra a přikázal mu, aby prostřel stůl pro pět osob. Pak vysvětloval Priscille.
„Můj důstojník a bocman budou jíst s námi. Rád bych vás toho ušetřil, ale nebylo by to dost obezřetné. Mimo to se nemusíte obávat jiného vyrušování a tato kajuta patří, až na dobu jídel, výlučně vám.“
Svýma jasnýma očima na něj zkoumavě pohlédla. Ale jeho klidné rysy nic neprozrazovaly. Sklonila hlavu.
„Jsme ve vaší moci, pane. Zbývá nám jen děkovat za každou laskavost, kterou nám prokazujete.“
„V mé moci? To ne! Řekněte raději pod mou ochranou.“
„Copak je v tom nějaký rozdíl?“
„Všichni jsme v moci okolností, PriscilIo.“
Zpozorovala, že je to začátek vysvětlování, a ráda by pokračovala v hovoru, avšak major ji rozhořčeně přerušil.
„Přisvojujete si příliš snadno jméno slečny Harradinové.“
„Jen z nutnosti, jako vše ostatní. Copak není mou ženou? A nejsi ty mým švagrem, drahý Bartholomew?“
Major se otřásl a ostře na něho pohlédl. Bernis náhle vše pochopil a strnul, jako by ho udeřil.
„Podezříváte mne neoprávněně. Jiný na mém místě by vše rychle ukončil, pamatujte si to, Bartholomew. Buďte oba tak laskaví a nazývejte mne Charles, nechcete-li abychom vy i já byli o hlavu kratší. Tato důvěrnost se vám příčí, Bartholomew, ale je, doufám, méně nepříjemná než houpačka na ráhnu. Ta totiž není ani dost málo zábavná.“
Poté odešel a zanechal majora v horečném rozhořčení.
„Bože! Ten padouch je tak drzý, že mi i vyhrožuje,“ začal a byl by si dál vyléval svoji zlost, kdyby ho Priscilla nepřerušila pohledem na hubeného míšence, který tiše prostíral stůl.
„Barte,“ připomínala, „monsieur de Bernis nezval kapitána Leache na palubu Centaura.“
„Ale uvítal ho! Spojil se s těmi krvelačnými padouchy. Doznal, že měl v úmyslu připojit se k těm vrahům, a že jejich přepadení přišlo v pravý čas. Oč je lepší než ti ostatní?“
„Myslíte?“ řekla Priscilla.
Úžas se zračil v jeho bledých očích. „Nemyslíte? Ani po tom všem, co jste se dosud dověděla? Když víte, že zde velí na místě zavražděného Bransoma?“
„Oh, to nic nedokazuje – v porovnání ke všemu ostatnímu.“
„Nic? To dokazuje, že je zločinný lotr…“
Vyskočila, aby ho umlčela, protože se Pierre opět vracel ze spižírny. „A vy dokazujete, že jste blázen,“ přerušila ho. „Neskryjete-li to, pak taky zemřete jako blázen a zaviníte i smrt jiných.“
Mohl jen škytnout a vyvalit oči, tak byl zaražen výrazem, jehož použila dívka tak jemná, jak se domníval, že Priscilla je. Mohl jen předpokládat, že události toho rána se jí v hlavě popletly. Když nabral znova dech, začal jí domlouvat, avšak stejně neuvěřitelným způsobem ho přerušila. Přistoupila těsně k němu v okamžiku, kdy Pierre odešel, zatáhla ho pevně za rukáv a šeptla: „To se chcete před tím člověkem nadouvat? Nemáte smysl pro slušnost?“
To se ho dotklo a byl hluboce uražen. Řekl jí to dost nadutě a pak znova trucovitě zmlkl. Priscilla ho dál nenapomínala, soudila, že tak alespoň nikomu neuškodí. To trvalo až do té doby, kdy se Bernis vrátil společně s Woganem a tlustým mužem s mohutnými rameny a hlavou, která byla ve srovnání k postavě směšně malá. Představil ho jako bocmana Halliwella.
Šli ke stolu, Pierre jim posluhoval rychle a tiše jako stín. Bernis usedl na židli, kde sedával nešťastný Bransome. Byl ve stejně dobré náladě jako předešlého večera. Posadil Priscillu a majora po své pravici, zády ke světlu, Wogana hned po levici a těžkopádného bocmana vedle něho. Byla to zasmušilá tabule. Zpočátku byli piráti veselí, pak je však zarazilo Bernisovo chladné chování a tichá odměřenost, kterou zachovávala paní de Bernisová i její bratr. Woganova tmavá tvář se proměnila v masku zasmušilého hněvu. Bocman, muž s nehoráznou chutí k jídlu, neznal u stolu nic tak důležitého jako jídlo, jež bylo na Centauru zřejmě vybrané. Nalézal vše, co si jen přál: čerstvé maso i zeleninu. Jedl lačně a hlasitě a nevšímal si ničeho kolem sebe.
Major se stěží ovládal, aby toho člověka nepokáral za způsob, jakým jedl. Priscilla byla zmožena událostmi dne a společnost těch mužů v ní vyvolávala hrůzu. Snažila se, seč mohla, sníst několik soust, avšak její úsilí by mohlo ujít jen tomu, kdo by si jí nevšímal.
Komentáře Black Swan – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Za každou zakoupenou knihu z nakladatelství jsou odměny Dárky (meisterkoch.eu)
Na e-knihu Black Swan je sleva 10 %.
Přidejte odpověď