Kapitola VI. SPOJENCI
Snad proto, že znali jméno tohoto muže, který plul s Morganem, snad pro jeho chladné, sebejisté chování, které na ně udělalo značný dojem, ti zločinci se zastavili, upřeně na něj hleděli a jejich vůdce si nerozhodně pohrával s krví potřísněným rapírem ve své svalnaté ruce. Pak začali bručet své otázky. Z jejich středu vystoupil muž vysoké postavy, jehož tělo a pohyby se podobaly pružné síle pardála – Tom Leach.
Měl rudé kalhoty, jeho krví potřísněná košile byla až po pás rozhalena a pod vysoko vyhrnutými rukávy byly vidět silné svaly jeho dlouhých, chlupatých paží. Čelo zakrývaly chomáče černých kučer, měl ostře zahnutý nos, malé, téměř černé oči, jež byly blízko sebe a neustále se rychle pohybovaly. Místo oblíbeného krátkého meče nebo palaše, jichž užívali piráti k boji, byl ozbrojen rapírem. Bylo známo, že vedl tou zbraní rány vždy smrtelné a byl na to hrdý.
„Co se zde k čertu děje?“ zařval, když se postavil do čela té skupiny lotrů, ale stejně jako oni, se zarazil před elegantní, pánovitou postavou, které stanul tváří v tvář. V jeho obličeji, barvy mědi, se zablýskly oči údivem a pak se zúžily jako zornice kočky. Vyrazil prudce dech a vykřikl.
„Ať se propadnu do horoucích pekel, není-li to kavalír Charley!“ A dodal ještě oplzlou poznámku.
Bernis postoupil o krok vpřed. Zvedl ruku od spouště pistole a podával ji Leachovi.
„Skvělá náhoda, příteli. Tys byl vždycky tam, kde tě bylo třeba, však nikdy ne tak, jako dnes. Přicházíš v okamžiku, kdy jsem tě sám hledal. Byl jsem na cestě do Guadeloupe, abych tam našel loď, která by mi pomohla tě najít. A ejhle, Tom! Tys mi sám ochotně spadl z nebe na palubu. C’est charmant!“ (To je okouzlující)
Tom však nabízenou ruku přehlížel. Oči měl přimhouřeny, přikrčil se a napnul svaly, jako by se chystal ke skoku.
„Chceš si ze mne dělat srandu, de Bernisi? Byl jsi vždycky lstivá šelma, ale ne dosti lstivá na Toma Leache. Naposled jsem slyšel, že jsi se spojil s Morganem. Když jste se vysrali na Pobřežní bratrstvo, ty ses stal Morganovou pravou rukou. Byl jsi jedním z těch zrádných psů.“
Bernis dal najevo údiv, který u něho vyvolala tato pošetilá domněnka. „Samozřejmě jsem musel volit,“ řekl ironicky. „Pěkná volba: mezi Morganem a popravou. Dokud jsem byl v Morganových rukou, musel jsem tančit podle jeho píšťaly. Ale neznáš de Bernise, pokud si myslíš, že se s tím poskakováním smířil. Využil jsem první příležitosti, abych unikl a spojil se s tebou.“
„Spojil se mnou? Netušil jsem, že mě tak miluješ.“
„Milujeme vždy ty, které potřebujeme. A nepřicházím s prázdnýma rukama. Jsi jediný vůdce, který má dostatek mužstva i odvahy pro podnik, který mám v plánu, Tome. Přináším ti štěstí. Takové štěstí, o kterém se ti už možná zdálo, ale ve skutečnosti sis ho nedovedl ani představit. Něco jiného než jsou chudé obchodní lodi s nuzným nákladem kůží a kampeškového dřeva, za které vás kupci v Guadeloupe nebo Sainte Croix jen drze ošidí.“
Leach postoupil o krok dopředu a držel v obou spuštěných rukou svůj rapír jako bič. „Jaký je to podnik?“
„Loďstvo s poklady, Tome. Nic víc. Popluje od nynějška za měsíc.“
V bystrých zracích se vedle nedůvěry objevil i plamének zájmu. „Odkud popluje?“
Francouz se zasmál a potřásl hlavou. „Teď ne. Nechme to raději na později.“
Leach pochopil a sevřel rty. „Musím vědět mnohem víc, než tomu uvěřím.“
„Samozřejmě se dovíš víc, dovíš se tolik, že ti potečou sliny.“
V tomto okamžiku se major Sands, který dosud částečně zakrýval Priscillu, pohnul tak, že ji pirát uviděl. Jeho oči divoce vzplanuly.
„Kdo je ta holka?“ Chtěl postoupit k ní, ale Bernis mu vstoupil odhodlaně do cesty.
„Má žena a její bratr. Doprovázel jsem je do Guadeloupe, aby tam čekali na můj návrat.“
Major si odkašlal, chtěl zamítnout tak málo lichotivé příbuzenství. Avšak Priscilla, která vytušila jeho šílený záměr, stiskla prudce jeho paži, aby ho varovala.
„Tvá žena.“ Pirát se mrzutě obrátil. „Nikdy jsem neslyšel, že bys byl ženat.“
„Oženil jsem se teprve nedávno. Bylo to v Jamajce.“ Obrátil hovor jiným směrem. „To není důležité, Tome. Nyní máme jiné starosti, teď, když jsme se skvělou náhodou setkali.“
Leach zavrčel: „Ještě se budeš muset hodně namáhat, de Bernisi, než ti uvěřím. A jestli nemluvíš pravdu, pak…“
Bernis ho přerušil. „Nedůvěra dělá z tebe hlupce, Tome. Je to tvá stará chyba. Jaký bych musel být hňup, kdybych nemluvil pravdu, když jsem na tvé lodi?“
Leach svraštil obočí a uvažoval. „Možná. Ale přisámbohu, Charley, chceš-li mne napálit, pak skončíš tak, že si budeš přát, abys ses nikdy nenarodil. Vzpomeň si na Jacka Claveringa. Byl stejný šibal jako ty, a přece nedovedl udělat z Toma Leache blbce. Měl’s vidět, jak jsem z něho škubal peří, až ten kokot řval, abych ho nechal zdechnout. Jsi chytrý, Charley, Morgan vždycky tvrdil, že jsi lišák, jako sám starý Nick. Ale i já jsem vtipálek, když bude třeba, abych ti to připomněl.“
„Plýtváš dechem,“ řekl Bernis pohrdavě.
„Možná. Plýtval jsem však i dechem jiných.“
Rozhodl se. Náhle se obrátil ke skupině lotrů, kteří za ním čekali jako honící psi na řemenech.
„Pryč všichni. Jen ty zůstaň, Wogane. A řekněte Mikovi, aby si prohlíd náklad, aby mi pak o něm mohl dát zprávu.“
Hřmotně vyšli ven. Leach počkal, až zmizeli, pak přistoupil ke stolu, přitáhl si židli a sedl si. Svůj úzký meč položil před sebe na desku stolu.
„Nuže, Charley. Chci vědět víc o tom loďstvu s poklady.“
Zatímco mluvil, nehleděl na de Bernise, nýbrž na Priscillu, která stála s majorem Sandsem u okna kajuty. Jeho pohled nebyl ani uklidňující, ani mírný. Za ním stál Wogan, kormidelník pirátů s palašem v ruce, který vedl vpád do kajuty. Byl to velký, silný chlapík s tupým obličejem, černým vousem a rudým šátkem kolem hlavy. Byl oděn v rudou, rozhalenou košili a široké kalhoty ze syrové kůže.
Bernis otevřel dveře k jedné z kajut. Choval se nenuceně a s jistotou pána domu.
„Pojď, Priscillo,“ řekl klidně, „a ty rovněž, Barte.“
Tom Leach na něho pohlédl, nepříjemně dotčen, a zabručel. „Co to má znamenat? Kdo říkal, že zde nemají zůstat?“
„S tvým dovolením, kapitáne,“ odpověděl Bernis s mrazivou důstojností, která vylučovala veškeré námitky. Podržel své ženě i švagrovi dveře a zavřel za nimi.
„Přisámbohu!“ zvolal Leach a nepříjemně se zasmál. „Jak se zde nafukuješ. Jednáš, jako bys byl pánem na lodi. Rozkazuješ, co?“
„Jen týká-li se to mé ženy,“ řekl Francouz klidně.
Přitáhl si židli ke stolu, a než usedl, zavolal na čekajícího sluhu. „Rum, Pierre.“
Lupičovy nedůvěřivé oči doprovázely míšence, který tiše poodešel k buffetu, umístěnému na levé straně kajuty.
„Též člen tvé rodiny?“ Jeho posměšný tón skrýval hrozbu.
Bernis nedával najevo, že si toho všiml. „Je to můj sluha.“
Usedl naproti Leachovi. Způsob, jakým promluvil, se dokonale podobal způsobu, jakým se vede zábava s přáteli.
„Máme štěstí, Tome, jinak bychom teď neseděli v kajutě Centauru. Kdyby tahle loď byla řízena mužem, který má zkušenosti v boji, například mnou, pak bys nikdy tuhle loď nezahákoval.“
„Ne? Je chytrý, co, Wogane? Tvrdíš, že umíš bojovat s lodí lépe než já, co? Nejsi skromný, Charley.“
Bernis potřásl hlavou. „Nikdy bych nečekal na útok. Byl bych vám zmizel z dohledu, příteli. Byl bych plul proti větru a protože nemáte v pořádku kýl, tak bych vám snadno unikl. Byl jsi příliš dlouho na moři, Tome.“
Kapitán Leach rozšířil své malé oči upřímným obdivem.
„Přisámbohu, máš bystrý zrak.“
Pierre postavil před ně podnos, na němž byl džbán rumu, pytlík tabáku, dýmky a tři sklenky.
Pak odešel zpět k buffetu, kde čekal na další rozkazy.
Naplnili sklenky a kormidelník Wogan, který si sedl na konec stolu, si nacpal dýmku jemným tabákem. Bernis udělal to samé. Avšak když podával pytlík Leachovi, ten jej pohrdavě odstrčil.
„To loďstvo s poklady. Mluv!“
„Za měsíc plují tři španělské lodi do Cádizu. Loď s poklady je galeona s třiceti děly, další dvě lodi, každá s dvaceti děly tvoří ozbrojený doprovod. Je to největší poklad, jaký byl kdy skryt na lodním dnu. Zlato a stříbro v ceně pěti set tisíc kusů eightů, korce perel z Rio de la Hacha a mnohé jiné titěrnosti.“
Wogan si ani nedocpal dýmku a zhasil již zapálenou sirku. On i Leach měli ústa otevřena úžasem a v jejich tvářích se zračila úcta před tak pohádkovým pokladem. Byla-li to pravda, pak byli všichni, kapitán i mužstvo po zbytek svého života boháči. Po dlouhé odmlce dal Leach najevo svou nedůvěru zaklením. Pak lhostejně dodal:
„Nevěřím tomu. Ať se propadnu do pekla, nevěřím.“
„Ani já tomu nevěřím. Na mou duši!“ řekl Wogan.
Bernis se na ně pohrdavě usmál.
„Říkal jsem vám, že jste se s něčím podobným snad setkali ve snech, ne však ve skutečnosti. A přece je to tak. Možná, že teď pochopíte, proč jsem chtěl v Guadeloupe najít loď, se kterou bych vás hledal. Proto jsem chválil Prozřetelnost, že jsme se takhle setkali.“
Byly to zvláštní důkazy, jimiž dvě stejně neuvěřitelné zprávy si razily cestu, jedna na úkor druhé. Ale lupiči byli oslněni ohromností pokladu, rostla v nich touha po něm, a tak Francouzovo pochybné tvrzení posloužilo jen k tomu, aby rozptýlilo jejich podezření.
Leach si přitáhl židli blíže ke stolu a opřel se o něj lokty. „Mluv dál. Jak ses o tom dověděl?“
„Jednou z oněch náhod – jakou je i naše dnešní setkání – a jaké sesílají bohové těm, jimž jsou nakloněni.“ A vyprávěl jim dobře sestavenou, přesvědčivou pohádku.
Asi před měsícem proplul s Morganem Caymans. Morgan hledal tehdy Leache a de Bernis velel na jedné z jeho pobočných lodí. Jednou za svítání, po velmi bouřlivé noci, narazili asi pět mil jižně od Grand Caymanu na šalupu, rozbitou vichrem tak, že se již potápěla. Přišli v posledním okamžiku, aby zachránili mužstvo. Zachránění byli Španělé. Jeden z nich byl patrně důležitou osobností, byl to španělský důstojník, který se jmenoval Ojeda. Chtěl se dostat do Hispanioly. Šalupa tam zpočátku mířila, avšak vichr ji zahnal jiným směrem. Španělovo úsilí dostat se do Hispanioly bylo tím zoufalejší, že byl předešlé noci těžce zraněn. Padající ráhnoví ho srazilo na palubu. Tvrdil, že má přeražený vaz. Buď jak buď, trpěl hrozně tělesně i duševně. Bál se, že se již nedostane do San Dominga, kde měl španělskému admirálovi odevzdat důležité poselství.
„Pomyslíte si,“ řekl de Bernis, „jak jsem si pomyslel i já, že poselství bude velmi důležité, zabývá-li se jím člověk i v posledních chvílích svého života. Pochopíte, že jsem byl značně zvědavý. Nabídl jsem mu, že vyřídím poselství za něho, když mi je svěří, anebo odevzdám dopis, který je bude obsahovat. Odmítl tak ustrašeně mou nabídku, že jsem se stal ještě zvědavější. O několik hodin později cítil, že se blíží konec, poslal pro mne a požádal mne, abych přivedl kapitána ztroskotané šalupy a dal mu psací náčiní. Neočekával jsem, že lstivý a učený don sestaví dopis tak, aby byl nesrozumitelný pro nevzdělané námořníky, z nichž většina neumí číst ani ve své mateřštině. Diktoval latinsky. Myslím, že musel kapitánovi šalupy slabikovat každé slovo, protože ani on nesměl pochopit smysl toho, co psal.
Don toho večera skonal. Odešel klidně do onoho světa, bez jakýchkoli výčitek svědomí, přesvědčen, že nezanechal žádných nesplněných povinností. Velmi čestný muž. Následující noci přihodila se kapitánovi šalupy nehoda, kterou si nikdo nedovedl vysvětlit. Spadl přes zábradlí paluby, to alespoň předpokládali všichni nazítří zrána, když ho nemohli nikde najít. Jelikož o tom dopise mimo mne nikdo nevěděl, nevznikl jeho ztrátou žádný rozruch. Obával jsem se, že by se mu mohla stát nějaká nehoda a vytáhl jsem to psaní z podšívky jeho boty, kam je pro jistotu schoval.“
Přerušil ho hlasitý, pochvalný smích obou pirátů. Dovedli dokonale ocenit jemný humor, se kterým zastíral zjevnou vraždu. Usmál se na důkaz toho, jak si váží jejich porozumění, a pokračoval.
„Teprve později jsem objevil, jak nás ten mrtvý don přelstil. Nejsem neškolený a rozuměl jsem dříve latinsky dost dobře. Avšak na moři člověk zapomíná. Mimo to, jak jsem se ještě dověděl, byla latina, které užíval ten don, velmi čistá a složitá – takzvaná klasická. Nemohl jsem si s tím nic počít, ničemu jsem nerozuměl, kromě několika románských číslic, o kterých jsem předpokládal, že jsou to data a sem tam některé slovíčko. Avšak když jsem se vrátil o týden později do Fort Royal, setkal jsem se s jedním svým známým, Francouzem, knězem a ten mi dopis přeložil.“
Udělal malou přestávku a pohlédl na své posluchače. Jeho vypravování vyvolalo na jejich tvářích soustředěný zájem.
„To vám postačí,“ řekl. „Nyní víte, jak jsem se to dozvěděl. Jakmile jsem znal to tajemství, věděl jsem, že nadešla chvíle, abych Morgana opustil. Pro tento podnik jsem však potřeboval pomoci a vzpomněl jsem si hned na tebe a na to, jak společně ulovíme tuhle vzácnou kořist. Starému Morganovi jsem namluvil, že po tolika letech plných dobrodružství se mi stýská po Francii, po domově. Morgan uvěřil a propustil mne. Byl jsem přesvědčen, že v Guadeloupe ještě najdu několik Francouzů, dobrodruhů i loď, se kterou bych tě mohl hledat, a spojit se pak s tvou lodí. Očekával jsem, že se přibližně dozvím, kudy pluješ, protože jsem věděl, stejně jako Morgan, že tam obchoduješ.“
Zmlkl a osvěžil se douškem rumu. Leach se pohnul na své židli a sňal lokty se stolu.
„Jo,“ zamručel. „A ty informace?“
„Vždyť už je máš. Loďstvo s poklady, o nichž jsem ti vypravoval, popluje, bude-li příznivý vítr, od nynějška za měsíc do Cádizu. V dopise byla dále obsažena zpráva admirálovi v San Domingu, podtrhávala důležitost splnění rozkazu: mít v zásobě dvě válečné lodi, jež měly tvořit ozbrojený doprovod při plavbě do Španělska. To je všechno.“
„Všechno? A kudy popluje to loďstvo?“
Bernis se usmál. „Někudy mezi Campechem a Trinidadem.“
Pirát se zamračil. „Proč neřekneš hned mezi severní a jižní točnou.“ Mluvil rozzlobeně. „Chceš tím říct, že to nevíš? Je-li tomu tak, pak nechápu, k čemu jsou ty tvoje informace dobrý.“
Bernis se jemně usmíval. „Buď ujištěn, že to vím, ale je to tajemství. To je jediné, co při celém podniku zatajím.“
Klidně se napřímil, rozžehl sirku a zapálil si dýmku. Nevšímal si zamračených lupičů, které to zbavilo řeči.
„Ještě něco,“ dodal. „Vím, že všechny tři španělské lodi nemají větší posádku než dvěstěpadesát mužů.“
„To mne nezajímá. Chci vědět, a to hned, kterým směrem to loďstvo popluje; severním, jižním, východním či západním.“
Francouz potřásl hlavou. „Nemusíš to vědět, protože tě na to místo sám dovedu, jakmile podepíšeme smlouvu.“
„Jsi přesvědčen, že budeš podepisovat nějakou smlouvu?“
„Pokud nebudu, pak budu přesvědčen, že jsi nesmírný hlupák, Tome. Představuješ si, že se ti naskytne ještě někdy v životě taková příležitost?“
„A ty si představuješ, že do toho naslepo skočím?“
„Nemůže být řeči o slepotě. Víš všechno, co potřebuješ. Jestli se ti do toho nechce, nemáš k tomu dost chuti, tak mě nech v Guadeloupe vystoupit. Nepochybuju, že budu…“
„Heleď, Bernisi, ty víš, že mám dost velkou chuť, ale musíš taky vědět, že znám prostředky, kterými se nutí lidi k řeči. Nebyl bys první, koho bych svázal a lámal kolem. Anebo dáváš přednost sirce mezi prsty u nohou?“
Bernis si ho změřil a promluvil pohrdavě. „Ubohý chlapče, kdybych neměl tak velkou trpělivost, zastřelil bych tě za tahle slova.“
„Cos říkal?“ Pirát položil ruku na meč, ležící před ním na stole. Bernis nevěnoval tomuto pohybu ani nejmenší pozornost.
„Představuješ si, že můžeš člověka jako já, donutit k řeči. Chceš-li ztratit všechnu naději na to, že ten poklad spatříš, pak stačí, když se mnou budeš jen ještě jednou mluvit o mučení. Potřebuji tě, ale ty mne potřebuješ mnohem víc a snad ne jen proto, abych tě vedl. Řekl jsem ti už, že jsem byl na cestě do Guadeloupe, abych pro nás našel druhou loď. Ale protože jsi zatím dobyl Centaura, už ji máme. Máš vše, co potřebuješ, kromě chlapíka, který by velel té druhé lodi. A tím jsem já. Chceš se chopit té šťastné příležitosti, nebo chceš počkat, až tě Morgan potopí, a to jistě udělá, budeš-li čekat příliš dlouho.“
Udělal přestávku, pak dodal.
„Nuže, kapitáne, promluvíme si teď o podmínkách jako rozumní chlapi?“
Nakonec se vmísil Wogan. Navlhčil si jazykem rty a poznamenal: „Na mou duši, kapitáne, Charley má docela pravdu, když nám neřekne všechno. Nejedná tak, jak bys jednal ty na jeho místě?“
Bernis se ve své židli opřel a kouřil ze své dýmky, očekávaje s jistotou, že chtivost, kterou vzbudil u kormidelníka černé lodi, zabrání kapitánovi v jeho prchlivosti, kterou by se připravil o celou pohádkovou naději. Irova přímluva měla na Leache patrný vliv.
„Jaké jsou ty podmínky?“ zeptal se ostrým hlasem.
„Žádám pětinu kořisti.“
„Pětinu!“ Leach ve své zlosti vyskočil. Spustil bouři nadávek, pak se obrátil na Wogana. „Tak vypadá člověk, co má docela pravdu, Nede?“
„Poklad,“ připomínal mu klidně Bernis, „má cenu milionu eightů a není to ten druh zboží, který musíš prodávat v Guadeloupe za desetinu ceny.“
Začali smlouvat jako kramáři a bylo by došlo zase k hádce, kdyby Wogan, který neustále pomýšlel na jejich společný cíl, znova nezasáhl a nesnažil se, seč mohl, udržet je od sebe. Nakonec Leach ustoupil, a to jen na Woganovo klidné přemlouvání.
Byl připraven papír, pero a inkoust, Pierra poslali na palubu, aby přivedl tři muže jako zástupce mužstva, kteří by byli přítomni při poradě vůdců a smlouvu podepsali ve jménu svých druhů podle pravidel námořních lupičů. Leach pak po podpisu smlouvy opustil kajutu současně se svými druhy. Nechali Bernisovi na vůli, chce-li zůstat, či je následovat.
Kapitán byl v mizerné náladě, měl pocit, že byl ošálen a vyléval si svou zlost na Woganovi.
„Ale, kapitáne,“ uklidňoval ho kormidelník, „nač se rozčilovat nad takovou hloupostí. Kdyby chtěl polovinu, byl bych mu ji taky slíbil. Co znamená dneska slib?“
Leach vstoupil na lodní palubu, která byla pokryta krví, a napjatě Woganovi naslouchal. Pohlédl Irovi do tváře. Wogan se zasmál.
„Když se zmocníme loďstva i pokladu, pak si promluvíme s panem Charleym jinak. Možná, že pak bude mít tu pravdu. A je zde i ta holka, kapitáne. Je to kočka, co. Viděl jsem, že se vám zalíbila, není divu.“
Kapitánovy úzké oči se zablýskly.
„Francouzi,“ řekl Wogan, „mají přísloví, že ten, kdo si počká, ten se i dočká. Je jen umění čekat, kapitáne.“
„Ayah!“ zvolal kapitán Leach, „myslím, že dovedu čekat. Zdá se mi, že jsme dnes ukořistili víc než jen náklad kůží.“
Přidejte odpověď